Privatizace po česku a její následky

(osud domu Cromwell v Karlových Varech)

Tomáš Čepl

    Letos v létě se na stránkách realitních firem objevila nabídka k prodeji činžovního domu v Karlových Varech za 32 mil. Kč. Podle cen nemovitostí v tomto městě by asi na inzerátu nebylo nic mimořádného, pokud by se nejednalo o dům, o který jsme více než třináct let v restitučním řízení neúspěšně bojovali.
    Po konečném dovolávacím verdiktu Nejvyššího soudu v roce 2004, byl objekt na vývěsce městem nabízen k prodeji za 18 mil. Kč. Za kolik byl dům skutečně prodán mi není známo, ale jak bylo zveřejněno, nabyvatelé podobných nemovitostí v Karlových Varech museli zaplatit pouze 40% kupní ceny a zbytek v následujících letech do objektu nainvestovat. Při návštěvě Varů jsem si dům po všech jeho přístupných prostorách prošel a byl jsem doslova šokován. Dům sice dostal novou střešní krytinu, byla vyměněna okna a jakoby na rychlo byla opravena a natřena fasáda. Ta se však ve velmi krátké době po tzv. rekonstrukci začala pod okapy opět promáčet, což jistě nesvědčí o dobré kvalitě provedených prací. Mé zklamání ještě vyvrcholilo uvnitř domu. Všechna zábradlí podél půlkruhového schodiště, na kterých jsem jako kluk jezdil, postrádala dřevěná madla, takže je lehké se o vyčnívající šrouby zranit. V bytech jsem samozřejmě nebyl, ale ze všech chodeb zmizely přes dva metry vysoké kazetové dveře, neodmyslitelně patřící ke stavebnímu stylu tohoto činžovního domu, který podle archivních dokumentů nese hrdé jméno „Cromwell“ (Náměstí Dr. M. Horákové 982/1, Karlovy Vary, pozn.red.). Nahradily je hladké, tzv. panelákové dveře. Ve sklepních prostorách byly sutí ze stavebních úprav zasypány a zazděny všechny sklepy, kde bylo dříve skladováno uhlí nebo přes zimu brambory, ovoce a zelenina.
    Snad každého, kdo by stejnou prohlídku absolvoval by napadlo, že do rekonstrukce domu nemohlo být nainvestováno zbylých 60% kupní ceny a architektonické škody, které byly necitlivou výměnou dveří způsobeny jsou těžko odhadnutelné. Jestliže byl dům prodán někdy v průběhu roku 2005 za částku pod 10 mil Kč a nyní je v uvedeném stavu nabízen k prodeji za 32 mil. Kč, tak je snadné dojít k závěru, že převážně takovýmito způsoby se v České kotlině vydělávají veliké peníze a rozmnožují milionáři.
    Určitě by nebylo příliš zajímavé psát ani číst o neúspěšné restituci a stavu domu v Karlových Varech, pokud by následky dění okolo něj neovlivňovaly život nás všech i v dnešní době. To je hlavním důvodem, kvůli kterému má smysl se nad problémovým osudem domu zamýšlet.
K tomu je ale nutno se vrátit do jeho poválečné historie.
    Jak je známo, konfiskovaný majetek odsunutým Němcům po válce spravovali tzv. národní správci. Aby se majetek nedostal do nepovolaných rukou, měli správci v průběhu správcovství dokázat, že jsou poctivými a dobrými hospodáři. Teprve potom mohlo na základě žádosti dojít k prodeji majetku do jejich vlastnictví. Přišel však únor 1948 a všechno bylo jinak. Prověření a dobří správci malých živnostenských podniků kupovali provozní jednotku, jejíž cena převážně obsahovala částku za nemovitost, ve které se podnik nacházel. Přesto bylo vydání domu úřady odepřeno. Dnes by se asi každý pokusil protiprávnímu jednání prodejce právní cestou vzepřít. Jak ale reagovat, když by za tuto „drzost“ následovalo zatčení a byla šikanována celá rodina? Asi každý by po nějaké době marného snažení, stejně jako z důvodu bezvýhledné situace všichni podvedení správci, od koupě majetku odstoupil.
    Tehdy po 25.únoru 1948, kdy prodejcem byl komunistický stát, k takovýmto protiprávním zásahům úřadů skutečně došlo a to i přesto, že existovala platná zákonná opatření z doby svobody, regulující tento prodej.
    Zákon, který měl poválečný prodej konfiskovaného majetku regulovat je jedním z dekretů prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945, o které se opírá i současný stát. Uvedeným případem byl nejenom dokonán trestní čin podvodu na kupujících, ale jednoznačně byl porušen smysl i litera tohoto dekretu. Ten slovem „zásadně“ nařizoval prodej nemovitosti a poznámka v přídělovém rozhodnutí o nevydání domu navodila faktický stav, neposkytující jakoukoliv právní jistotu příjemci přídělu pro další provozování živnosti.
    Z důvodu nevydání nemovitosti koupeného majetku nedošlo ani k zápisu do pozemkové knihy a v restitučním řízení soudy odmítaly oprávněným osobám tento majetek vydat. Bez posouzení dalších souvislostí, ale po právní stránce soudy logicky odmítly vydat to, co oprávněné osoby nikdy nevlastnily. A jestliže polistopadoví politici v restitučních zákonech poválečné případy přídělů neřešily, soud ani nenapadlo považovat jejich nesoulad se zákonem za znárodnění, dokonané přímo v průběhu prodeje. Zamítavým verdiktem na vydání majetku tak byla promarněna legitimní příležitost k nápravě porušeného zákona ze sbírky Benešových dekretů, na které si asi nikdo z českého národa nepřeje cokoliv měnit. Zároveň však, abych se vrátil k domu na úvodu článku, byl v takovýchto případech zcela znemožněn návrat k tradicím před únorem 1948, který je ústy představitelů vlády i státu tolik proklamován. Majetek nabyli solventní spekulanti, nemající, snad kromě vidiny obrovských finančních zisků, k majetku žádný osobní vztah.
    Vnímavému čtenáři jistě neušlo, k jakému nepříjemnému zjištění tento článek míří. Ano, k tolik obávanému prolomení Benešových dekretů došlo již krátce po únoru 1948 a polistopadový stát později ještě sám zpochybnil jejich platnost, když toto porušení akceptoval. Řečeno známým rčením: Politici a státní soudy nám nařízli větev, na které sedíme.
    Nyní se blíží doba, kdy by z důvodu ochrany a nedotknutelnosti Benešových dekretů měla být ratifikována výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou má být pro občany České republiky ze smlouvy vyškrtnuta Listina základních lidských práv a svobod. V této souvislosti je mi zatěžko pochopit, podle jakého práva a na jakém principu je možné takto nekompromisně zajišťovat ochranu a nedotknutelnost Benešových dekretů a zároveň ignorovat, či dokonce akceptovat jejich porušení. O vyšší princip mravní se určitě jednat nemůže. Může ale jít o zajištění nenapadnutelnosti dalších nedůsledností a chyb v rozhodování státu, včetně našeho uvedeného restitučního případu. Po dosavadních zkušenostech je však, i přes ujišťování politiků, dosti naivní si myslet, že výjimka lidských práv bude mít účinnost pouze na Benešovy dekrety. Každá výjimka ze smluv a zákonných opatření otevírá prostor pro rozdílné právní názory a proto se téměř s jistotou nechá předpokládat, že i tato sebou přinese nebezpečí její aplikace vždy tehdy, kdy se to státu bude hodit, aby se vyhnul zodpovědnosti za své chyby.
    Z uvedených důvodů je na místě pohlížet na výjimku jako na hrozbu pro celou českou demokratickou společnost a jelikož se na internetových Lidových novinách krátce objevila zpráva o tom, že EU dala zelenou k její ratifikaci, je nutno na toto téma veřejně diskutovat.

[caption id="attachment_20855" align="aligncenter" width="400" caption="dům Cromwell na Stalinově náměstí v letech 1948-1949"][/caption]

[caption id="attachment_20856" align="aligncenter" width="400" caption="dům Cromwell s rodinnou pekárnou v letech 1948-1949"][/caption]

[caption id="attachment_20857" align="aligncenter" width="400" caption="dům Cromwell v Karlových Varech v letech 1948-1949"][/caption]

Tomáš Čepl, 31.10.2011

« další aktuality z kategorie Příspěvky čtenářů

« zpět na seznam aktualit

Komentáře: přidat další

Přidat komentář