Albeřice (Alberitz)

Ves Albeřice byla založena v průběhu kolonizace území někdy ve 13. či 14. století. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1378, kdy císař Karel IV. koupil v tomto kraji několik statků, mezi kterými byl i statek Swacha z Albeřic. Jeho predikát naznačuje možnost existence středověkého panského sídla, na kterém patrně sídlil. Swachův statek poté král 1. září 1378 propůjčil jako léno Borešovi z Rýzmburka. V roce 1486 však patřila ves již Jindřichovi z Plavna a Albeřice ležely ve služebném lénu hradu Hungerberg. Albeřice střídaly poměrně často své držitele, jsou zmiňovány také v listině z roku 1508, kdy paní Anna z Albeřic prodávala 11. května svůj dům na pražské Malé Straně. Anna z Albeřic byla posledním držitelem, který se psal s predikátem po vsi. Koncem 16. století byla ves přičleněna k panství Verušičky, jehož centrum leželo jen 3 kilometry jižněji. Někdy poté, patrně koncem 16. století, zdejší středověké panské sídlo, dnes již neznámé podoby i polohy, zaniklo. Berní rula z roku 1654 však uvádí ves již u panství Luka, patřícího Anně Barboře Prollhoferové, rozené ze Štampachu. Tehdy ve vsi žili pouze 3 sedláci a 2 chalupníci. Další 4 statky byly pusté, tak se na vsi podepsala třicetiletá válka. Celkem bylo ve vsi 13 potahů, 10 krav, 19 jalovic, 8 ovcí, 19 prasat a 4 kozy. Závěrečná poznámka berní ruly uvádí: „Ta ves má stavení špatný, rolí žitný i pšeničný, vršité a kamenité, luk s potřebu, leží od města Žlutic míli, dobytkem stojí.“ Kolem vsi bývala vždy pole a louky a patřily k ní i čtyři poměrně velké rybníky. Kolem roku 1709 se Albeřice od panství Luka oddělily a spolu s dalšími vytvořily opět samostatný statek Verušičky, u kterého je u vádí i Schaller ve své topografii z roku 1785 s 19 domy a poplužním dvorem. Někdy poté vzniklo v Albeřicích samostatného zboží a pro potřeby místní šlechty bylo koncem 18. století vystavěno zdejší panské sídlo, menší vrchnostenský zámek. V roce 1847 žilo ve vsi 170 obyvatel ve 27 domech a roku 1850 se staly Albeřice samostatnou obcí. Zdejší zástavba vsi byla tehdy značně rozptýlená. Mimo tři větší zemědělské usedlosti zde byly jen domky bezzemků. Ves ovládal rozsáhlý poplužní dvůr se zámeckou budovou, ovčínem, myslivnou a rybníkem s chovem ryb. Někdy kolem roku 1900 koupil zámek s příslušenstvím dr. Emanuel Milner, uváděný někdy i jako Mildner, profesor na universitě v Tübingenu, který zastával různé státní funkce, a který nakonec roku 1929 na albeřickém zámku zemřel. Za dr. Milnera byl zámek využíván jako penzion pro dívky z tzv. lepších rodin. Během zimy zde dívky získávaly v 3 – 6 měsíčních kursech znalosti z vedení domácnosti. Kolem roku 1910 si příslušenství albeřického zámku pronajal židovský nájemce Abeles. Po jeho odchodu byly pozemky rozparcelovány a značnou část koupili domkáři a malí zemědělci z Albeřic. V majetku rodiny zůstal zámek až do roku 1945, i když byl časem pronajímán. Za 1. republiky v roce 1921 žilo v Albeřicích 145 obyvatel ve 33 domech, z toho pouze jeden Čech. V obci bylo tehdy 28 zemědělských usedlostí, ale jen 4 sedláci měli přes 20 ha polí. Ve vsi býval tehdy také krám, řeznictví, dva hostince a pracoval zde kovář, kolář a švec. Na mobilizaci v roce 1938 reagovali zdejší Němci stejně jako v ostatním pohraničí. Podle německé zprávy nenastoupil do armády ani jeden zdejší muž, všichni se ukryli v lesích okolo Holetic a Lochotína. Německá armáda pak přišla do vsi dne 5. října 1938 a byla nadšeně vítána. Po roce 1938 si zámek pronajala firma Adolfa Rossbacha na výrobu koberců a ve 40. letech 20. století zřídila v zámku ozdravovnu pro děti zaměstnanců firmy. Ve 4 týdenních turnusech se tu vystřídalo 40 – 50 dětí. Firma také věnovala značné částky na vybavení zámku. Na konci 2. světové války v roce 1945 žilo v Albeřicích ještě 119 obyvatel ve 35 domech. Poté bylo německé obyvatelstvo odsunuto a zámek zabaven a převeden do majetku státu. Budovu bývalého zámku s poplužním dvorem poté využíval až do 80. let 20. století státní statek, za jehož správy však nebyl zámek udržován. Proto musel být zchátralý zámek v první polovině roku 1987 pro zchátralost zbořen. Po začlenění Albeřic do Vojenského újezdu Hradiště na počátku 50. let 20. století byla velká část původní vsi srovnána se zemí. Albeřice nebyly nikdy celkově opuštěna. V roce 2004 zde žilo 119 osob v e třech nově vystavených panelových domech a pouze ě rodinných. V obci se dnes nachází posádkový dům armády VVP Hradiště, obchod, knihovna.
Poblíž obce se nachází bývalý, dnes již zatopený kamenolom. Návrh zřídit v jeho areálu skládku naštěstí vojenská zpráva zamítla.