Bečov nad Teplou - hrad a zámek

Následníkem předpokládaného původního panského sídla v Bečově, stávajícího snad v místech dnešního kostela sv. Jiří, se stal gotický hrad, založený někdy na počátku 14. století k ochraně důležité křižovatky zemských cest. Jedna spojovala loketský hrad s Plzní (přes Toužim) a druhá Teplou s Královskou cestou ve středním Poohří s tržišti a cly v Sedleci, Ostrově a Radošově, celní místo bývalo snad i v Bečově. Friedrich Bernau uvedl kdysi první zmínku o hradě k roku 1314, doklad, na který se však odvolával však nebyl nikým jiným potvrzen. Toto tvrzení nakonec zpochybnil J.V.Šimák. V roce 1349 Boreš (V.) a Slavek (V.) z Rýzmburka udělili listinou vydanou v Bečově nad Teplou práva měšťanům v Bochově, což dokládá existenci rodové rezidence na hradě v Bečově - "Slabk und Bors gebruder herren czu Rysenburk... vnser leut czu Puchaw... begnaden". Mezi svědky jsou uvedeni klienti "Cunat von Saraw" (Žďárek?) a "Achna von Udercz" (Údrč), dalším svědkem byl "her Hildibrant von Luticz", nejspíše žlutický farář. K roku 1354 je potvrzeno, že vedle hradu Rýzmburka využívali Rýzmburkové jako rezidenci i hrad Bečov. Dne 13. července 1355 vydali Boreš (V.) a Slavek (V.) z Rýzmburka na Bečově listinu, jíž udělili právo soudu a správy cínových rýžovišť komunitě v Krásně (Schönfeldu). Poté se však bratři pravděpodobně majetkově rozdělili, alespoň v listině z 5. srpna 1355 je u Boreše uveden predikát z Bečova, zatímco Slavek se psal podle Rýzmburka. Boreš si ponechal výkon patronátního práva v Bochově,Horním Slavkově, Bečově, Pramenech (Sangerbergu), Lybini a Žluticích. Někdy, jak tomu bylo v roce 1359 v Ječovicích na Lounsku, v Duchcově a Horním Slavkově, vystupovali jako patroni oba bratři společně. Praxe tedy nebyla v záležitostech patronátu plně ustálená. V červenci roku 1378 vydal Karel IV. Borešovi (V.) z Rýzmburka povolení, aby od Slavka (V.) z Rýzmburka odkoupil jeho dědičný podíl. Slavek (V.) mu také prodal své poloviny mj. Bečova nad Teplou, Hrádku u Štědré a Žlutic. V roce 1387 bylo sídliště pod hradem Bečovem povýšeno na městečko. V roce 1407 Boreš (X.) Hrabě společně s bratry Boreši, pravděpodobně svými synovci, syny Boreše(IX) mladšího z Rýzmburka, prodal hrady Andělskou Horu a Bečov Oldřichovi Zajícovi z Házmburka, od kterého místo toho převzal panství hradu Přimda, které bylo královským lénem. Rýzmburkové za panství museli zaplatit 4000 kop grošů získaných zřejmě předchozím odprodejem majetků Andělská Hora a Bečov. Dne 11. února 1407 král Václav IV. prodej schválil. Boreš (X.) Hrabě se však již v roce 1406 psal jako Boreš z Oseka sezením na Přimdě ("Borsso de Osek in Przimda residents") při podávání faráře ke kostelu v Duchcově. V roce 1411 Oldřich Zajíc z Házmburka postoupil panství Bečov Jindřichu Staršímu z Plavna, který patřil k úhlavním nepřátelům krále Václava IV. a později i husitů. Jindřich z Plavna Bečov zastavil roku 1424 Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi Schwarzemberků. Mezi oběma ale vznikl brzo v souvislosti s bojem s husity velké spory a drobná válka. Seinsheim použil Bečov jako pevný opěrný bod proti husitům a měl zde držet velkou posádku. V roce 1430 dobyl a vyplenil hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který si jej však neponechal. Bečov pak asi husitům příliš nepřekážel, protože ještě v témže roce ovládli celý kraj s výjimkou izolovaného hradu Lokte. V roce 1437 prodal Ekinger ze Seinsheimu Bečov svému zeti Matěji Šlikovi z Holíče za 2 500 kop grošů, který zboží znovu postoupil pánům z Plavna. Roku 1495 prodali páni z Plavna panství Pluhům z Rabštejna. Tehdy započalo období velké slávy, moci a bohatství Pluhů. Kolem roku 1540 jim slavkovské cínové doly vynesly asi 30 000 kop grošů. Pluhové si vystavěli ve Slavkově městskou rezidenci, hlavním sídlem však zůstal hrad Bečov, který v letech 1502-1547 rozsáhle přestavěli. V roce 1547 držel hrad Kašpar Pluh z Rabštejna, který stál za šmalkaldské války (1546-1547) v čele stavovského povstání proti Ferdinandu I. Obával se totiž o své velké zisky z cínových dolů na Slavkovsku, na které si činil nárok na základě královského cínového monopolu Ferdinand I. Z podobných důvodů patřili k vedení odboje i Šlikové, kteří měli obavy o své stříbrné doly v Krušných Horách. V roce 1547 se měla česká stavovská hotovost pod vedením Kašpara Pluha z Rabštejna shromáždit v okolí Bečova, aby zabránila vpádu císařského vojska do Čech, ale nesešla se ani zdaleka v úplnosti. Po porážce německých evangelíků v bitvě u Mühlberka v dubnu 1547 byl Kašpar Pluh z Rabštejna odsouzen k smrti a konfiskaci majetku. Zachránil se tím, že uprchl do Míšně, kde zůstal až do smrti Ferdinanda I. a nástupu jeho syna Maxmiliána II. v roce 1564, poté se vrátil do Čech, žil ve Falknově, kde roku 1585 zemřel a byl pohřben v Bečově. Roku 1547 zastavil Ferdinand I. zkonfiskované bečovské panství Jindřichu IV. z Plavna a po jeho smrti v roce 1554 zabral panství Ferdinand I. sám. Roku 1558 zastavil Ferdinand I. bečovské panství Jindřichu Šlikovi z Holíče za 10 000 tolarů. Roku 1573 zastavil císař Maxmilián II. panství bečovské samotné obci za 20 000 tolarů. Protože se však Bečovští vysokou zástavní sumou vyčerpali, Rudolf II. zastavil roku 1577 panství Šebastiánu Šlikovi z Holíče, majiteli falknovského panství, jehož rod se, na rozdíl od loketských Šliků, povstání nezúčastnil. Největší část Slavkovského lesa s nejbohatšími cínovými doly v zemi si však král ponechal jako „císařský a královský montánní les a erár, z čehož vznikl i pozdější zeměpisný název této oblasti – Císařský les. Rozkvět zdejších horních měst a osad pokračoval i v první době královské vlády v letech 1547-1623. V roce 1615 se stal majitelem celého bečovského panství Horní Slavkov poté, co se roku 1597 stal královským horním městem. Ve stejném roce 1615 se stal Horní Slavkov i zástavním držitelem Karlových Varů za dluhy Rudolfa II., cínové doly zůstaly i nadále v královských rukou vzhledem k rostoucí důležitosti tohoto kovu. V letech 1620-1621 se na hradě Bečově stejně jako v Lokti dlouho držela stavovská (mansfeldská) posádka. Roku 1624 bylo bečovské panství prodáno císařskému sekretáři Gerhardu Questenberkovi za 60 000 kop grošů poté, co bylo zkonfiskováno slavkovským měšťanům za jejich účast na stavovském povstání z let 1618-1620. Roku 1648 přepadl Bečov švédský generál Königsmark, který hrad dobyl a posádku zajal. Hrad byl tehdy těžce poškozen, Balbín a Beckovský hrad nazývali „pustým zámkem“, později byly škody zčásti odstraněny, hlavním panským sídlem se už Bečov však nikdy nestal a sloužil jako hospodářské skladiště. Těžký útlak, vykořisťování a spory královské vrchnosti s horníky vedl roku 1680 k povstání na Bečovsku a Slavkovsku, které bylo krutě potlačeno. Počátkem 18. století byl v blízkosti hradu vystavěn ve dvou etapách od roku 1701 a ve druhé etapě od roku 1710 pravděpodobně do roku 1713 barokní zámek. Architektem byl tepelský Johann Wolfgang Braunbock. V roce 1752 vymřeli Questenberkové a bečovské panství získal Dominik Ondřej z Kounic a z Ritenberka, který se psal po svých předcích i z Questenberka. Tento rod, jenž i zde zakládal na dosud neosídlené horské a lesní půdě nové osady, připomínají Kounice, dnešní předměstí Horního Slavkova, a Nové Kounice u Javorné na Bečovsku. K roku 1752 se Marie Terezie vzdala všech korunních práv na Bečov, který se tím stal dědičným panstvím. Roku 1813 prodal syn Dominika Ondřeje z Kounic a Ritenberka Bečov Friderikovi de Beaufort-Spontini, jehož rod byl posledním šlechtickým držitelem Bečova Po druhé světové válce v roce 1945 se stal hrad a zámek v Bečově majetkem státu a byly zde provedeny některé úpravy a rekonstrukce. V 80. letech 20. století hrad spravovalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. V zámecké budově tehdy sídlila zemědělská učňovská škola. V roce 1985 byl v prostorách hradu nalezen vzácný relikviář sv. Maura. V letech 2000 a 2001 zde proběhl záchranný archeologický výzkum, který ověřil průběh hradby jádra hradu v prostoru cesty pod bergfritem, byly zachyceny vrstvy s nálezy datovatelnými do 13. století, a v prostoru mezi klasicistními konírnami a kaplovou věží byly zachyceny pozůstatky vnějšího líce obvodové hradby jádra.

Hrad byl postaven počátkem 14. století, pozdně goticky přestavěn v letech 1502-1547, opravován po třicetileté válce, kdy byl dobyt, k dalším velkým úpravám došlo v letech 1861-1865, po roce 1945 byly provedeny některé úpravy a rekonstrukce.

první podoba za Rýmburků ze 14. století – Dispozice hradu byla dvoudílná. Volně na skále v čele jádra stál okrouhlý jižní bergfrit, obtočený smyčkou hradby.

Na východní straně vedle brány stála obdélná čtyřpatrová kaplová věž, která podle dendrochronologického data vznikla roku 1352 nebo déle. Před rokem 1400 byla kaplová věž poškozena, snad zemětřesením.
Kaple Navštívení Panny Marie vznikla mezi léty 1352-1357 upravována ještě za Rýzmburků, kdy získala svou dosud dochovanou freskovou výmalbu. Obdélná kaple sklenutá dvěma poli křížových žebrových kleneb na kuželových konzolách, se svorníky s reliéfním znakem pánů z Rýzmburka, hrábě, na druhém čtyřlistý ornament. Na modrém poli klenby jsou znaky čtyř evangelistů, Slunce, Měsíc a hvězdy. V rozích jsou větvičky s lupeny, na stěnách pak fresky, představující tři krále, Zvěstování Panny Marie a sv. Kryštofa. Existuje domněnka, že se dvojice bratrů Borešů nechala vyobrazit společně se svými manželkami na nástěnných malbách v jimi založené kapli.
Na východě se kaplové věži připojovala mohutná zeď předhradí a na západě hradba, tvořící dnes vypouklé čelo obytného jádra. Další zástavbu, zejména polohu a podobu paláce, neznáme.

Obytná věž (donjon) byla vložena do severozápadního kouta jádra koncem 14. století. Mohutná čtverhranná obytná věž obehnaná parkánem. Podle dendrochronologického data vzniklo čtvrté podlaží obytné věže v severozápadním nároží jádra po roce 1356. Velký donjon byl ve všech patrech specificky dělen do tří místností. Ve větší síni bývalo spojovací schodiště. Ve věži se dochovaly zbytky otopného zařízení, ve 2.patře i táflování. V oknech 4. patra se se dochovaly vezděná sedátka.

Předhradí odděloval příkop s padacím mostem. Z původní podoby předhradí však známe pouze jeho obrys.

rozsáhlá pozdně gotická přestavba v letech 1502-1547 - V hlavních rysech dochována dodnes. Starší členění donjonu do tří místností v každé úrovni nahrazeno kamennými příčkami

spojovací křídlo mezi oběma věžemi dílem pozdně gotické přestavby s valeně zaklenutým sklepem, vytesaným zčásti ve skále, přízemím a patrem. Z přízemí vedly spojovací chodby a schody do obou hlavních budov hradu a z předhradí nevelkým portálkem úzké, ve skále vylámané schodiště. Mezi léty 1537-1547 bylo spojovací křídlo zvýšeno, čímž se zákonitě změnily i komunikace v rámci celého komplexu. Prostory v horních patrech obou věží byly spojeny pozdně gotickými sedlovými portály a osvětleny arkýřovými okny. V traktu se zachovaly malé zbytky nástěnných maleb z doby po roce 1500 a nepatrné zbytky renesančních maleb a bohaté kamenické detaily portálů a oken.

kaple - Po roce 1530 byly podniknuty menší, neukončené pokusy o umývání maleb, protože odporovaly evangelickému ritu, avšak část maleb zůstala. Do kaple byly vybourány nové vstupní otvory ze sousedního spojovacího křídla. Z té doby pochází i gotický portál kaple s pluhovským erbem, radlicí.

K jihovýchodní bráně jádra mezi bergfritem a komplexem věží byl přiložen komplikovanější renesanční palác s prostornými sklepy. Okrouhlý bergfrit byl zesílen v mohutný rondel s ochozem na konzolích.

opravy po třitelité válce - Roku 1623 byla větší, horní část okrouhlého bergfritu pro zchátralost zbourána. Dodnes se zachoval spodek bergfritu. Roku 1656 vypracoval zemský vojenský velitel, Jan de la Cron (van der Orion), rozsáhlý plán nového opevnění, z něhož byla vybudována jen mohutná polygonální La Cronova bašta či věžice nad příkopem, na jejímž architektonickém ztvárnění se mohl podílet Carlo Lurago, která se později stala základem zámecké kaple.

V 18. století došlo k dalšímu odbourání popraskaného zdiva čelního okrouhlého bergfritu, Zbylo jen 6 metrů vysoké torzo s gotickým soklem a kounicko-questenberským znakem.

K posledním velkým úpravám budov bývalého hradu došlo v letech 1861-1865 podle projektu architektů J. Zítka aj. Mockera. Naštěstí se tehdy neuskutečnila romantická přestavba starého hradu.

Zámek vznikl počátkem 18. století ve dvou etapách od roku 1701 a ve druhé etapě od roku 1710 pravděpodobně do roku 1713 v barokním slohu, v letech 1861-1875 byly upraveny interiéry, po roce 1945 zde byly prováděny různé vnější i vnitřní úpravy.
Vznikl v předhradí z původně goticko-renesančních budov, postavených v době kolem roku 1540, částečně stržených během třicetileté války z vojenských důvodů.

Rozlehlá dvoupatrová barokní budova, krytá valbovou střechou s mansardami, s obloukovou bránou s kamenným ostěním a trojúhelníkovým štítem na zdi. Ve vstupním průčelí umístěn raně renesanční portál z let 1530-1540, pozůstatek původních budov. Za ním se nachází půlkruhový vjezd rámovaný bočními sloupky s ornamentálními zdobenými hlavicemi nesoucími trojboký tympanon. V přízemí a ve sklepích se zachovaly zbytky původní stavby.
Z hlavní zámecké budovy přímo vystupuje polygonální osmiboká, stejně vysoká nárožní věž, krytá kupolovou střechou s mansardami, přestavěná z la Cronovy polygonální bašty z roku 1656. Nové řešení fasád se přizpůsobilo staršímu členění věžice. K bráně zámku vede přístupová cesta po kamenném mostě na osmi hranolových pilířích, postaveném místo starého zvedacího mostu, později dřevěného, připomínaného k roku 1656.

V letech 1861-1875 byly upraveny interiéry zámku za účasti Josefa Zítka a Josefa Mockera, který adaptoval poslední patro věže na zámeckou kapli. Z truhlářů zde pracovali A. Hahn a J. Müller. V souvislosti s ostatními pracemi je zde uváděn sochař R. Zafouk a J. Christoph z Teplé.

Panský úřednický dům vznikl roku 1820 přestavbou malého hradního paláce z doby kolem roku 1500 pod mostem. Jednopatrová budova se zachovaným vstupním půlkruhovým sedátkovým portálem saského typu.

Kolem roku 1880 byla v místech ostatních původních hospodářských budov a nevelké staré zahrady, patřící k hradu, zřízen italský neorenesanční terasovitý park.