Borek - hrad Štědrý hrádek

Gotický skalní hrad, nazývaný z počátku Hrádek či Nový Hrádek, později Štědrý Hrádek, Hrádek Štědrý či pouze Štědrá, byl založen patrně v polovině 14. století na výrazné skalní ostrožně nad meandrem Boreckého potoka (Worka Bach) asi kilometr severozápadně od vsi Borek (Worka). První písemná zmínka o hradu Štědrý hrádek pochází z listiny ze dne 7. ledna 1360, potvrzující výměnu farářů mezi kostely ve Štědré a Vrčení, ve které jsou uváděni bratři Racek a Jindřich z Hrádku, Litold a Fridrich ze Štědré a Vícemil z Borku, kteří tehdy drželi patronátní právo ke kostelu Narození Panny Marie ve Štědré („...Raczconis et Henrici fratrum de Castallo, ac Leutoldi militis et Fridrici de Sczedra, nec non Wieczemili de Bork...“). Bratři Racek a Jindřich z Hrádku neznámého původu, příbuzní buďto Štěderských či Boreckých, jsou v držení Štědrého Hrádku potvrzeni listinou ze dne 16. srpna 1371, kterou dosadili nového duchovního Benedu ze Žlutic na místo po zemřelém štěderském faráři Ottovi. O rozsahu tehdejšího panství Hrádek se však bohužel nedochovala jediná zmínka, ale jistě to bylo zboží malé velikosti, na nevelkém prostoru zde totiž vedle sebe existovaly tři statky, Štědrá, Borek a Štědrý hrádek.

Někdy mezi léty 1371-1378 skoupily statky Štědrá a Borek bratři Boreš V. a Slavek V. z Rýzmburka, kteří je připojili k žlutickému panství. Stará gotická tvrz ve Štědré tehdy přestala být vojensko-správním sídlem vrchnosti a její funkci následně převzal právě hrad Štědrý Hrádek. Boreš V. a Slavek V. z Rýzmburka tehdy rovněž od původního majitele Jindřicha z Hrádku odkoupili hrad Štědrý hrádek, který si poté nechal Boreš V. císařem Karlem IV. potvrdit jako manství.

V červenci roku 1378 císař Karel IV. vydal Borešovi V. z Rýzmburka povolení, aby od bratra Slavka V. odkoupil jeho dědičný podíl zboží Hrádek u Štědré. Slavek V. z Rýzmburka mu tehdy rovněž odprodal své poloviny panství Bečov nad Teplou a Žlutice. Podle berního rejstříku Plzeňska z roku 1379 vlastnil Boreš V. z Rýzmburka ves Štědrou „se všemi ostatními vesnicemi“, z nichž platil berni ve výši 7 hřiven stříbra. Další zápis tento údaj více rozvádí. “Hrádek hrad s vesnicemi Štědrá a dalšími vesnicemi k němu přináležejícími, které koupil od pana Jindřicha, totiž Borek, Zbraslav a část Prohoře a část Lažan, které držel pan Litold, a v Dolánkách a v Mostci části náležející faráři ve Štědré a část ve Smilově, totiž dvě čtvrtiny, které držel jako léno Otík.“ Majetková roztříštěnost v okolí Štědré tak skončila a celé zboží bylo připojeno ke žlutickému panství Boršů z Rýzmburka.

Dne 30. března 1389 potvrdili synové Boreše V. z Rýzmburka, bratři Boreš VI. a Boreš VII. z Rýzmburka městu Žluticím listinu svého otce z roku 1375 a jeho obyvatelům poskytli další svobody. Bratři tehdy střídavě seděli na Žluticích a na Hrádku, po kterých se také psali. Dne 21. prosince 1393 vydal Boreš VI. s mladším bratrem Půtou z Gutštejna a Hrzkem ze Sichelova listinu klášteru v Teplé, na níž se psal s predikátem “na Burgleinsu“, tedy na Hrádku. Jeden z bratrů Borešů, který seděl na zemském soudu, se roku 1397 psal s predikátem „de Štědrých“, ze Štědré.

V době po březnu roku 1397 bratři Boreš VI. a Boreš VII. z Rýzmburka hrad Štědrý hrádek z neznámých příčin prodali Bušku Caltovi z Kamenné Hory, pocházejícímu z malé vsi Kamenná Hora, ležící 8 kilometrů od Štědré. Koupí zdejšího zboží Bušek Calta značně rozšířil svůj rodový majetek, k němuž tehdy patřili vsi Krašov, Kamenná Hora a Potok, a za své sídlo poté samozřejmě pojal nově nabytý hrad Štědrý hrádek. V listině ze dne 16. června 1399, kterou byl uzavřen smír mezi přívrženci krále Václava IV. a panskou jednotou, je uveden Bušek Calta již s přídomkem „ze Štědré“. Podle zápisu ze dne 16. března 1400 nadala Sudka, vdova z Křížence, kostel v Krašově na lidech Buška Calty z Kamenné Hory „residente in Castro Sczedra“, tj. na hradě Štědrá. Své manželce Bušek zapsal 200 kop věna na vsi Zbraslav. Dne 22. ledna 1405 daroval Bušek Calta společně se syny Buškem a Janem farmářům Petrovi z Krašova, Ondřeji z Lukové a Zdislavu z Jamného na svém zboží roční úrok. Záhy poté však Bušek Calta zemřel a zanechal po sobě tři syny a vdovu Dorotu.

Po Štědré se poté psal hlavně nejstarší bratr Bušek Calta. Dne 19. července 1406 Buškovi synové Bušek, Jan starší a Jan mladší společně s matkou Dorotou a svými poručníky, kterými tehdy byli kladrubský opat Werner, probošt František ze Staré Boleslavi, Racek z Mlyňan a Jan Smetana, dosadili ke kostelu Narození Panny Marie ve Štědré nového faráře Martina. Roku 1408 vedl Bušek ze Štědré spor s Janem a Vilémem z Chyší. Po roce 1408 získal panství Štědrá Vilém z Nečtin, který již od roku 1406 držel také část žlutického zboží. V roce 1410 pohnali Oldřich a Odolen z Holedče k soudu Viléma z Nečtin, který se tehdy již psal s přídomkem „de Lutitz et de Stiedrych“, tj. ze Žlutic a ze Štědré.

Někdy poté získal panství Štědrá Vilém Bukovina z Pnětluk a hned od počátku měl velké spory se svými sousedy. V zápisech o přích se psal z neznámého důvodu nejen jako Vilém ze Štědré, ale používal rovněž části starého přídomku, takže ho v nich nacházíme také jako Viléma ze Štědré a z Bukoviny či Viléma z Pnětluk a ze Štědré. V roce 1413 vedl Vilém Bukovina soudní při s Mikulášem z Hradiště a současně pohnal k soudu bratry Jana a Viléma ze Žlutic. Téhož roku vykonával rovněž funkci půhonce v soudní při Jana z Doupova s uvedenými bratry ze Žlutic, z neznámých příčin byl však počátkem roku 1415 pohnán k soudu právě Janem z Doupova, snad že v uvedené funkci půhonce v soudní při nepůsobil nestranně. V listopadu 1415 se Vilém Bukovina dostal do sporu s Jaroslavem ze Žerotína, kterému způsobil škody za 200 hřiven stříbra, jenž se projednával ještě na stání v lednu následujícího roku 1416.

V roce 1417 se Vilém Bukovina ocitl z neznámých důvodů ve sporu rovněž s Jindřichem z Plavna, tehdejší držitel hradu Hasištejn, který mu patrně násilím zabral hrad Štědrý hrádek včetně celého zboží, aby odtud úspěšně vedl válku proti českému králi Václavovi IV. Jindřich z Plavna se následně spojil s Tistou, přimdeckým purkrabím Boršů z Oseka, jimž tehdy Přimda zástavně patřila, a společně s ním pustošil Čechy. V dubnu roku 1418 dokonce král Václav IV. vyslal proti Plavenskému hradu Hasištejnu vojsko pod vedením Mikuláše Chudého z Lobkovic. Po dobytí Hasištejna přitáhlo královské vojsko roku 1418 rovněž pod hrad Štědrý hrádek, který oblehlo a podle archeologických nálezů rovněž dobylo, vypálilo a pobořilo. Neznámý letopisec poznamenal, že „Léta páně 1418 a už nějaký čas předtím rytíř pan Plavenský začal válku proti králi Václavovi a pomáhal Tistovi z Přimdy. Král Václav poslal své vojsko nejprve proti Plavenskému a dobyl hrady Hasištejn a Štědrou. Když Plavenský viděl, že by toho proti králi mnoho nenaválčil, poddal se králi na milost i nemilost.“

Zdejší zboží spolu s pustým hradem následně připadlo zpět do rukou právoplatného majitele Viléma Bukoviny z Pnětluk, kterému později král Zikmund dovolil zpustošený hrad znovu obnovit a pojistit manželce Anně z Valdeka. Během husitských válek patřil Vilém Bukovina přívržencům císaře Zikmunda, který se mu odvděčil zápisem řady vsí patřících dříve církevním institucím. Dne 9. února 1421 obdržel Vilém Bukovina zápis na vesnice Nežichov, Prachomety, Bezděkov, Branišov, Janovec a Děkov, které předtím držel tepelský klášter. Dne 29. června 1422 dosadil Vilém Bukovina, píšící se tehdy však s predikátem „z Pnětluk“, ke kostelu Narození Panny Marie ve Štědré po úmrtí Martina nového faráře Jakuba. Dne 14. září 1422 dostal Vilém Bukovina potvrzení na částku 180 zlatých, kterou Zikmundovi půjčil na získání zlaté spony.

V době husitských válek, kdy díky neujasněnosti majetkových vztahů, které nebylo vzhledem k nefungujícím úřadům možné vyřešit, si na panství Štědrá začali činit nároky další šlechtici. Dne 17. dubna 1425 hodlal Bušek Calta z Kamenné Hory, který si činil nároky na zdejší zboží, dosadit ke štěderskému kostelu nového katolického faráře Mikuláše. V následném sporu bylo však dne 5. června 1425 rozhodnuto v Mikulášův prospěch. V zápisu příměří mezi stranami císaře Zikmunda a Zikmunda Korybuta z roku 1425 je uveden Bohuněk ze Šumburka s predikátem „seděním na Štědrém Hrádku“, který, zatímco se Vilém Bukovina a Bušek Calta přeli o právo dosazovat faráře ke štěderskému kostelu, se stal faktickým majitelem zdejšího panství. Situace se však záhy urovnala, neboť koncem dvacátých let 15. století bylo panství opět ve Vilémových rukou. Vilém Bukovina následně od císaře Zikmunda dostal povolení zpustlý hrad opět vystavět.

Dne 20. dubna 1429 dostal Vilém Bukovina od císaře Zikmunda povolení, aby mohl manželce Anně ze Švamberka zapsat věno na manství Štědrý Hrádek a vsích Štědrá, Borek, Zbraslav, Lažany, Prohoř a Novosedélky. Vilém Bukovina tak poté pohotově učinil listinou, kterou přiznal, že na svém lenním majetku, „na hradě Štědrá neboli Hrádek, na vsi Štědré, na celé vsi Borku, na celé vsi Zbraslavi, v Lažanech na ročním platu 8 kop, na Prohoři na polovině vsi patřící k řečenému hradu, na celé vsi Novosedélkách“ a na dalším příslušenství zapsal manželce Anně 1000 kop českých grošů jejího věna.

V březnu roku 1437 byl Vilém z Pnětluk nucen podstoupit soudní spory s Hertingárem z Bečova a Janem Caltou z Chyš. Teprve dne 13. června 1437 mohl Vilém z Pnětluk nechat vložit do znovuotevřených zemských desek výše zmíněnou listinu se zápisem manželčina věna na štěderském zboží, proti čemuž však již dne 14. června 1437 protestovali Jan Calta mladší a jeho poručník Burián z Gutštejna. Konkrétně požadovali právo na poplužní dvůr, 2 kopy českých grošů ročního platu a patronátní právo ve Štědré a celé vsi Zbraslav, Prohoř a Novosedélky, které mu patřily po jeho otci. Vilém v nastalých přích celistvost majetku neuhájil. Rozhodnutím císaře Zikmunda ze dne 17. června 1437 měl být nárok Jana Calty sice ještě zkoumán, ovšem z dalšího vývoje zřejmé, že tři jmenované vsi ke Štědrému Hrádku poté již nepatřily, neboť je získal Jan Calta mladší.

Dne 30. srpna 1445 zapsal Vilém Bukovina z Pnětluk z dosud nevysvětlených příčin, snad proto, že se obával dalších soudních pří, nebo že z manželství s Annou neměl žádné potomky, veškerý svůj lenní majetek patřící „ke hradu Štědrá neboli Hrádek a k vesnicím Štědrá, Borek a Doubravice“, mocnému sousedovi a husitskému válečníkovi Jakoubkovi z Vřesovic na Žluticích a jeho synu Janu. Nový majitel však patrně nechal Viléma Bukovinu na získaném hradě dožít. V roce 1451 ještě Jakoubek z Vřesovic odkoupil od Jodoka z Tupald za 80kop manství v nedalekém Borku. Za Jakoubka z Vřesovic byl patrně hrad Štědrý hrádek, který měl za úkol chránit jižní hranici panství, vyspraven a rozsáhle rozšířen o nové předhradí s předsunutým opevněním v čele. Hrad tehdy ztratil svou rezidenční funkci ztratil a stal se sídlem purkrabího.

Dne 29. prosince 1453 byl ve Stříbře v souvislosti s revizí pozemkové držby v Království provolán právem královské odúmrti majetek po dávno zemřelých Buškovi z Kamenné Hory a Petrovi z Chrástu, totiž „castrum Štědrý“, tehdy pustý, a vsi Štědrá a Borek. Předtím ovšem dne 18. prosince 1453 daroval Ladislav Pohrobek veškeré právo k uvedenému majetku z neznámých důvodů Janovi Caltovi z Kamenné Hory. Proti předčasnému darování však pochopitelně vystoupil jak Jakoubek z Vřesovic, ale rovněž Chotek z Vojnína jménem Viléma Bukoviny ze Štědré. Spor pokračoval před soudem dne 16. března 1454, ale k rozhodnutí nedošlo.

Roku 1455 byl na Štědrou vyslán komorník Jan Oduc z Hostivic, který zjišťoval podle přání Viléma Bukoviny stav majetku. Komorník později vypověděl, že ve Štědré „purkrabí Vaněk páně Jakubova nalezl“, který z rozkazu svého pána Jakoubka z Vřesovic pobral obilí a nechal je odvézt do Žlutic. Dne 2. června 1456 předložili Jakoubek z Vřesovic a Vilém Bukovina soudu listinu, kterou bylo panství králem Václavem IV. vráceno Vilémovi, dále listinu s povolením císaře Zikmunda ohledně zápisu věna Vilémovy manželky a další dokument téhož panovníka s povolením vystavět pustý hrad. Na základě předložených dokumentů jim bylo právo k držbě nakonec přiznáno.

Do držení Štědré se tak vrátil Jakoubek z Vřesovic a staronový majitel Vilém Bukovina, který používal predikát „ze Štědré“, jako např. ve sporu s Jaroslavem Plichtou ze Žerotína. Ten jej pohnal k soudu pro škody na majetku za 300 hřiven stříbra. Obdobně se nazýval také v soudní při s Markvartem z Úlic, vedené roku 1455. Jelikož oba spolumajitelé neuspořádali své vzájemné vztahy, brzy mezi nimi došlo ke sporu, ovšem jeho výsledkem bylo převedení faktické držby panství Štědrá zpět do rukou Viléma z Bukoviny.

Dne 24. prosince 1461 zapsal Vilém Bukovina své druhé manželce Anežce a jejímu otci Oldřichu Medkovi z Valdeka na manském zboží, tedy „na hradu Štědré jinak Hrádku se vším zbožím“, sumu 1500 kop českých grošů. Proti tomuto zápisu však téměř ihned odporovali Jakoubek z Vřesovic se synem Janem a Jakoubkovým vnukem Janem Ilburkem z Vřesovic. Oldřich Medek z Valdeka s dcerou Anežkou, tehdy již vdovou po Vilému Bukovinovi, který zemřel roku 1463, obdrželi na majetek dne 4. května 1463 sice právo zvodu a byli zapsáni jako vlastníci Štědré do dvorských desek, nicméně spor nebyl stále vyřešen. Spor skončil až roku 1465, když Oldřich s Anežkou prodali Janovi z Vřesovic za sumu 400 kop českých grošů své zástavní věnné právo na manské zboží „hrad Štědrá, poplužní dvory s poplužími, ves Štědrou a kmetcí dvory s platem, ve vsi Borku kmetcí dvory s platem, v Doubravici kmetcí dvory s platem“ a ostatní příslušenství. Vřesovci tak konečně získali celé štěderské zboží, které ihned připojili ke žlutickému panství, jehož součástí pak zůstalo do osmdesátých let 15. století, kdy je Jakoubkův vnuk Jan oddělil současně s Toužimí pro bratra Jindřicha Jakuba. Ten tak držel obě panství, po nichž se také psával.

Počátkem března roku 1487 pohnal Jan z Vřesovic k soudu bratra Jindřicha Jakuba z Vřesovic „a z Toužimi“. Dne 12. března 1487 se však Jindřich Jakub z Vřesovic na stání nedostavil. Bratrův postup však Jana rozčílil, takže bratra obratem obeslal k dalšímu soudu a obvinil ho, že pro jeho nepřítomnost u předešlého stání došel újmy ve výši 10 hřiven stříbra. Ani další stání soudu dne 30. dubna 1487 ovšem nic nevyřešilo. Dne 11. září 1488 Jindřich Jakub z Vřesovic potvrdil Martinu Sokolíkovi a jeho dědicům držbu poplužního dvoru ve Štědré, který kdysi koupil od jeho otce Jana purkrechtním právem. Spor mezi Janem a Jindřichem Jakubem „de Hradku Sstiedra“ byl dne 1. října 1488 ukončen smírem obou bratrů.

Roku 1489 prodal Jindřich Jakub z Vřesovic s povolením krále „castellum Sstiedra dictum“ s vesnicemi Štědrá a Borek a dalším příslušenstvím bratřím Buriánovi, Jetřichovi, Janovi a Volfgangovi z Gutštejna a z Nečtin. Po rozdělení majetku mezi bratry byla Štědrá připojena k dílu, který držel známý odbojník Jan z Gutštejna, majitel Nečtin. Přesný rozsah jeho majetku však neznáme. Kromě štěderského panství mu patřil ještě Tachov a Prohořský Hrádek. V roce 1504 prodal Jan z Gutštejna za 3000 kop českých grošů bývalé panství Prohořský Hrádek Jindřichovi z Plavna. Ještě dne 24. dubna 1505 Jan z Gutštejna potvrdil všechny výsady tachovským měšťanům, ovšem záhy poté se jeho majetek opět podstatně zmenšil.

Roku 1506 totiž prodal, snad v souvislosti s finančními potížemi, manský majetek „dědinu svú mansků, to jest Hrádek řečený Štědrá a ves Štědrá, dvory kmetcí s platem což tu má, ves Borek dvory kmetcí s platem což tu má“ a s veškerým příslušenstvím za 1000 kop českých grošů rovněž Jindřichovi z Plavna, který následně spojil štěderské panství se sousedním zbožím Prohořský hrádek a jeho další vývoj se tak odehrával v rámci většího majetku. Jindřich z Plavna sídlil na Prohořském Hrádku a bývalý sídelní hrad Štědrý Hrádek byl někdy na počátku 16. století opuštěn, postupně zpustl a posléze zanikl. Jako obyvatelný je připomínán ještě roku 1506, od té doby však písemné prameny zmiňují již jen ves Štědrou, jako například roku 1523, kdy probíhal spor Jindřicha z Plavna s Janem z Vřesovic o poddané ve Štědré.

Od 19. století se ostrožna nad Borským mlýnem (Workamühle) se zříceninami hradu Štědrý hrádek nazývala Zámecký vrch (Schlossberg).

Dne 17. ledna 1964 byly zříceniny hradu Štědrý hrádek zapsány na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 30359/4-762. Plocha zaniklého hradu s dochovanými zříceninami objektů a opevnění a terénními relikty bez výrazných zásahů je dnes porostlá vzrostlými jehličnany, prostor předhradí je po polomech odlesněn a osázen nízkými jehličnany. Ve dnech 3. - 9. července 2000 a 27. července - 3. srpna 2001 proběhl dvoufázový záchranný archeologický výzkum hradní cisterny Karlovarského muzea pod vedením Mgr. Jiřího Klsáka za finanční podpory pana Josefa Sedláčka.

Gotický skalní hrad byl vystavěn na výrazném protáhlém břidlicovém skalním ostrohu s prudkými severními a jižními svahy a se skalnatou špicí k západní straně, obtékaném z jihu a západu Boreckým potokem. Na východní straně ostrožna volně přechází do náhorní roviny. Hrad dvojdílné dispozice byl tvořen vnitřním hradem se skalním jádrem a poměrně rozsáhlým, dnes již zaniklým předhradím ve východní části lokality.

Obdélné, ve směru SZ-JV protáhlé předhradí není od okolního terénu odděleno dnes již patrným příkopem. Podél delší severovýchodní strany předhradí probíhá níže ve svahu jakási terasa s cestou. Pouze na jihozápadní straně se nachází relikty obvodového náspu velmi skromných rozměrů. Rohy jihozápadní strany předhradí doplňují baštovité výstupky, mezi nimiž ústí recentní cesta. Mezi ní a západnějším výstupkem je ve svahu situována menší terasa. Posledním dochovaným pozůstatkem rozsáhlého předhradí je v jihovýchodním rohu relikt čelního vyvýšeného předsunutého opevnění oválného až kruhového tvaru o průměru vrchu 15 metrů s delší osou ve směru JZ-SV. Na jeho koruně se nachází zarovnaný skalní blok. Pozdně gotické předsunuté opevnění na přední šíji pochází patrně z druhé poloviny 15. století, kdy byla posílena obranná schopnost hradu, spočívající do té doby výhradně na čelním příkopu s valem. Několik desítek metrů před čelem hradu tak byla patrně založena pozdně gotická předsunutá bašta, umožňující oddálit první styk s nepřítelem a tím i lépe zabezpečit obránce hradu. Nelze ani vyloučit méně pravděpodobnou možnost, že se nejedná o předsunutou baštu, ale naopak obléhací opevnění z roku 1418. V západní části předhradí se nachází pahorek přírodního původu.

Hradní jádro protáhlého lichoběžného tvaru bývalo od předhradí na jihovýchodní straně odděleno hlubokým, příčným, do skály vylámaným, 35 metrů širokým šíjovým příkopem. Nad jeho vnější hranou býval zprvu snad ještě zemní val, dnes již zaniklý. V severním rohu z předhradí vystupuje vývěžek završený protáhlým valem, jeden ze dvou možných nástupních prostorů k hypotetickým branám jádra. V severní části příkopu byly ponechány nad dno vystupující neodtesané skalní bloky. Další příkop, situovaný o mnoho níže ve svahu, odděloval jádro i na západní straně.

Na čelní východní straně hradního jádra vybíhá nad vnitřní hranou příkopu výrazný mohutný skalní blok, který tvořil přirozenou ochranu hradního jádra. Nejvyšší místo skalního suku zaujala zděná obranná věž (bergfrit), nejspíše obdélného či dokonce na čelní straně oblého až břitového tvaru, s dřevěným nejvyšším patrem a prejzovou střechou. V severozápadní části skalního bloku je patrná stoupající terasa zasekaná ve skále a vytesané schody, patrně pozůstatek původní komunikace. Kolmé skalní stěny bloku na západní a severní straně naznačují úplnou nepřístupnost, ze zbývajících stran jsou skalní srázy značně zasuté. Při jeho čelní východní straně je situován relikt patrně štítové hradební zdi, silné nejméně 2 metry o délce několika metrů. Na jižní straně navazovala jedna z hypotetických bran, přístupná patrně po rampě ze dna příkopu. Branou se vstupovalo do úzkého podlouhlého terasovitého pásu při jižní straně skalního bloku, budícího dojem parkánu, či jakéhosi přihrádku.

Na severovýchodní straně hradního jádra se nachází zbytek horního nádvoří. Přístup na skalní plošinu dnes tvoří zašlé schodiště při horní západní stěně skaliska. Při severovýchodní hraně horního nádvoří se nachází terénní relikt zaniklého nepředstupujícího nárožního objektu na čtvercovém půdorysu. Mezi ním a skálou zůstal úzký volný prostor, kam bývá lokalizována další hypotetická brána. Rozšířením hradu o nové předhradí a vznikem nového paláce se patrně změnilo i vnitřní komunikační schéma hradu. Při patě skalního suku v centrální části horního nádvoří se nachází do skály vytesaná hradní cisterna obdélného obrysu o rozměrech 410 x 300 cm a více než 6 metrech hloubky s úzkou vstupní šíjí. Vnitřní prostor je dnes zasypán suťovým svorem nad ním se vypínající skály i vlastním rozpukem stěn. V jednom dobře zachovalém rohu shledány zřetelné stopy po sekání stěny železným mlátkem. V suti jsou ojediněle nacházeny kousky keramiky ze 14. a 15. století a několik železných předmětů, koňské udidlo a hornický špičák.

Za výraznou terénní hranou za skalním sukem, která může být pozůstatkem po dělící fortifikaci, vrcholová plošina skalní ostrožny, bývalo situováno původní obytné jádro hradu lichoběžníkového tvaru, obklopené hradební zdí, dosud dochovanou ve zbytcích na severní straně. Některé části skalní ostrožny v prostoru dolního nádvoří byly uměle přisekány. Pod zmíněným sukem bylo také zasekáno do skalního podloží několik objektů neznámého rozsahu především s hospodářskou funkcí.

Hlavním pozůstatkem zaniklého hradu jsou dnes zbytky přibližně obdélníkového dvoutraktového několikapodlažního obytného, patrně až mladšího hradního paláce o půdorysu minimálních rozměrů 15 x 11 metrů na západním, zužujícím se konci hradní dispozice. Dochovány jsou dva částečně zasypané podélné valeně klenuté sklepy o rozměrech 12 x 3 metru, spojené průchodem a stopy přízemních základů. Vzhledem ke skutečnosti, že není znám průběh původní úrovně dolního nádvoří, však není zřejmé, jedná-li se o přízemí paláce či o sklepní prostory. Za palácem se patrně nacházel malý dvorek. Další zástavba dolního nádvoří bývala patrně dřevěná.