Březina (Pirk)

První písemná zmínka o vsi Březina pochází z listiny, podle které obdržel Boreš z Rýzmburka 22. prosince 1387 od krále Václava IV. právo vybírat na svém panství silniční clo. Březina tehdy totiž ležela na jedné z odboček doupovských obchodních cest, vedoucích z Chebu do Kadaně a dále. V dobách válek však tudy procházela i vojska a to přinášelo zdejším lidem velká utrpení a nesnáze. Boreš z Rýzmburka nedržel Březinu dlouho, po několika dalších držitelích patřila k panství Andělská Hora pánů z Plavna. Jejich leníkem v Březině byl tehdy Mathes z Pirku, který vedl v letech 1451-1451 spor s městem Cheb a zúčastnil se také dobývání Andělské Hory Jindřichem II. z Plavna. V Březině lze tedy hypoteticky předpokládat nějaké panské sídlo zdejších leníků, dnes již neznámé podoby a polohy. Při dělení majetku mezi Jindřicha V. a Jindřicha VI. z Plavna, získal roku 1563 Andělskou Horu i s Březinou Jindřich VI., který však již roku 1565 zboží postoupil Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic. Ten je však roku 1567 prodal svému švagrovi Jindřichovi z Fictumu. Brzy na to však panství zdědil nezletilý Detřich z Fictumu. Roku 1570 pak jeho poručníci prodali zadlužené panství Kašparovi Collonovi z Felsu. Jeho vnuk Linhart patřil k předním osobnostem české stavovské opozice a k nejenergičtějším organizátorům stavovského povstání z let 1618-1620. Již na zemském sněmu se postavil proti přijetí Ferdinanda za českého krále a 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě. Brzy nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. V potyčce s Buquoyovými vojáky 13. dubna 1620 byl smrtelně zraněn a zemřel. Pochován byl ještě s velkou slávou, ale po porážce povstání na Bílé hoře byl Collonům, jeho synovi, majetek zabaven. Novým majitelem se roku 1622 stal Heřman Černín z Chudenic, který panství Andělská Hora připojil k panství Kysibel (Stružná). Černín byl rozhodným katolíkem a na svých panstvích zavedl tuhou rekatolizaci. Během třicetileté války táhla přes Březinu vojska obou válčících stran a obě ničila a rekvírovala vše, co se dalo. V roce 1639 přišli zdejší sedláci o všechny zbytky koní i dobytka. Přesto mělo podle údajů berní ruly z roku 1654 zdejších 12 sedláků, 6 chalupníků a 3 domkáři již opět 35 potahů, 46 krav, 66 jalovic, 9 ovcí, 11 prasat a 15 koz. Obdělávali 235 strychů polí a měli také téměř 8 strychů lesa. Také závěrečné hodnocení berní ruly bylo příznivé: „Tato ves má stavení nový, rolí žitné i pšeničné, luk s potřebu, položení při lesích, dobytkem dobře stojí a obilí z kraje kupujíc do Němec na prodej dovážejí...“ Ves byla vytyčena podél toku Ratibořského potoka. Na konci cesty býval mlýn o jednom kole s valchou, uváděný roku 1748 v Teriziánském katastru českém. Kolmo na tuto cestu se připojovala cesta na Doupov a k Hradišti. Z dolního konce vsi vycházela takzvaná Kostelní cesta do Radošova. Ve střední části obce byla celá řada drobných domků bezzemků. Roku 1787 zničil vesnici velký požár a po něm postavila obec na malém prostranství mezi domy malou kapli. Podle radošovské farní matriky byla v Březině pobočka radošovské školy již roku 1820. V zimních měsících se vyučovalo v obecním domě, od 1. dubna děti znovu docházely do školy v Radošově. Vlastní školu získala Březina až roku 1872 a byly do ní začleněny i děti z Hradiště. Škola však roku 1879 vyhořela musela být postavena nová školní budova, kam o 10 let později chodilo 64 žáků. V roce 1847 žilo ve vsi 272 obyvatel ve 48 domech. Roku 1848 bylo zrušeno poddanství, obce se staly na panství nezávislé a roku 1850 se stala Březina samostatnou obcí, náležející do okresu Bochov a zvolila si svého prvního starostu. K Březině byla připojena také osada Těš (Tesch). Od roku 1869 spadala ves do okresu Žlutice. Roku 1888 byl v Březině založen dobrovolný hasičský sbor, ale nepodařilo se mu zabránit velkému požáru, který vypukl 4. srpna 1921. Tehdy ohni padlo za oběť 13 domů a 1 další stodola. V roce 1921 zde žilo již 355 obyvatel v 63 domech. Roku 1922 byla obec elektrifikována a v roce 1929 byla napojena na autobusovou dopravu do Karlových Varů, což značně usnadnilo spojení obyvatel se světem. Za 1. republiky pracovali ve vsi 3 ševci, 2 kováři, 2 truhláři a byl zde obchod se smíšeným zbožím, řezník, prodejna másla, 3 hostince a mlýn o dvou kolech. Do obecních voleb postavil kandidátku jen Svaz zemědělců. Na konci 2. světové války zde žilo 319 obyvatel v 57 domech, poté bylo německé obyvatelstvo odsunuto a poté již nebyla obec již nikdy zcela dosídlena. Roku 1950 zde žilo pouze 37 stálých obyvatel. Po zařazení do Vojenského újezdu Hradiště v roce 1953 obec zanikla a její prostor byl využíván jako průpravná tanková střelnice.

Dnes lze v místech bývalé vsi najít pouze zbytky některých základů domů a mlýna se dvěmi poškozenými koly, zachovaný náhon z Březinského potoka a 2 rybníčky, ze kterých se voda na kola pouštěla. Stojí tu i novější trafostanice. Současné komunikace však procházejí ve zcela nových trasách a zahlazují tak historickou paměť krajiny.