Čankov (Schankau)

První písemná zmínka o osadě Čankov pochází z roku 1525. Osada ležela na strategickém místě, odkud se již ve středověku střežila královská zemská stezka z Německa přes Cheb na Radanův brod (Radošov) a dále na Prahu. Původní obyvatelé se živili především zemědělstvím. Podle loketské darovací listiny z roku 1568 patřil Čankov ke zboží tvrze v Přemilovicích. Roku 1846 zde žilo 56 obyvatel ve dvanácti domech. V roce 1850 se stal Čankov osadou pod správou obce Sedlec. Okolí Čankova je bohaté na nerostné suroviny. Na katastru obce bylo v minulosti několik pískoven, kde se těžily čankovské písky. Nejvýznamnější pískovna se nacházela na okraji obce jen 70 metrů od posledních domů. Dále zde probíhala těžba kaolinu, jejímž pozůstatkem je rovněž rybník jihovýchodně od obce a početné zatopené pinky. Severovýchodní okraj Čankova nese název Za plavírnou, což vypovídá o plavení kaolinu. Hlavním bohatstvím Čankova byly ovšem sloje hnědého uhlí. Počátek jejich povrchové těžby se datuje do 19. století. V roce 1852 začalo hloubení hnědouhelného dolu Kateřina, jehož majitelem byl Ludwig Mieg. V letech 1858 až 1885 se těžilo na šachtě Caroli. Roku 1907 stávalo v Čankově dvacet domů, ve kterých žilo již 229 obyvatel. Roku 1920 získaly zdejší hnědouhelný důl Kateřina Sedlecké kaolinové závody, jejichž prezident Viktor Gottl vlastnil i plavírnu ve Staré Roli. Důlní pole mělo rozlohu přes 71 tisíc m². Rubání bylo převážně hlubinné a největší hloubka dolu dosáhla 30 metrů. Důl zásoboval uhlím místní porcelánky a cihelny. Pracovalo v něm nejprve 23 dělníků, v roce 1921 dokonce 93 dělníků a 3 dozorci. Roční těžba přesahovala 27 tisíc tun uhlí. V roce 1922 mělo dolové pole již rozlohu 658 tisíc m². Závod měl vlastní visutou lanovou dráhu vedoucí na důl Excelsior a potom šlo uhlí po vlečce do stanice v Dalovicích. Po vypuknutí hospodářské krize v roce 1929 byl důl Kateřina uzavřen. Kvůli krizi zde však docházelo k divokému dolování. Desítky nezaměstnaných havířů se pokoušely prodejem načerno narubaného uhlí zlepšit svou finanční situaci. Do poloviny roku 1933 zbylo v dole jen 14 horníků a bylo vytěženo pouhých 3500 tun uhlí. V červnu 1933 byl pak provoz v dolu zcela zastaven a nebyl již obnoven. Ruina třídírny zavřeného dolu Kateřina v Čankově byla stržena až v roce 1951. Nejvíce lidí bylo v Čankově zapsáno v roce 1930, kdy zde trvale žilo 308 osob ve 33 domech. V roce 1938 stávaly v Čankově mimo jiné tyto objekty: truhlářství č. 7 Antona Zeidlhacka, hostinec s tanečním sálem č. 16 Albina Wilda, hostinec a obchod smíšeným zbožím č. 18 Wenzela Schuga, obchod se smíšeným zbožím č. 21 Franze Weinla, truhlářství č. 27 Aloise Demla, dům č. 32 zubního technika Karla Thiela a zahradnictví č. 38 Franze Rödla. Po druhé světové válce bylo v Čankově 46 obydlených domů. Roku 1975 se stal Čankov spolu se Sedlcem součástí města Karlovy Vary. Pod čankovskými domy, zahradami, silnicemi a poli stále ležela uhelná a kaolinová ložiska, o jejichž těžbě se zatím nerozhodlo. Občas došlo i k propadům půdy nad starými štolami. Obec byla proto pod stavební uzávěrou a velikost Čankova byla po mnoho let úředně zakonzervována a neplánoval se žádný rozvoj či rekonstrukce. Jedinou výjimku dostala pískovna na západním okraji Čankovského lesa. Během 80. let 20. Století československá vláda zásoby hnědého uhlí v okolí Čankova kvůli nevalné kvalitě a složitým geologickým poměrům odepsala. Velký vliv na odpis zásob mělo rovněž ochranné pásmo karlovarských léčivých pramenů. Ložiska kaolinu však dosud odepsána nebyla a v současnosti se těží necelý kilometr severovýchodně od obce v povrchovém lomu Otovice Katzenholz. V letech 2001 a 2002 se obec dočkala vybudování kanalizace a plynofikace. V roce 2007 v Čankově trvale žilo 128 obyvatel ve 42 domech. Z celkové rozlohy katastru vsi 111 hektarů je dnes zastavěno pouze 1,6 % výměry, 62,7 % tvoří zemědělská půda, 20,6 % lesy a 14,8 % ostatní půda. Ačkoliv obcí neprotéká žádná řeka ani potok, představují vodní plochy díky zatopeným lomům a pinkám 0,3 % celkové rozlohy.

Pověst o zmijím králi

V okolí Čankova bývalo mnoho zmijí a do lesa pod Čankovským vrchem se báli místní vkročit, neboť šlo o říši zmijího krále, který vládl na jižním svahu Strážiště. Nosil na hlavě malou korunku. Komu by se ji podařilo získat, stal by se bohatým a mocným. Mnozí se pokoušeli tento klenot uloupit. Podle pověsti se stalo, že sedlák z Čankova spatřil zmijího krále při koupeli v rybníce. Než se had ponořil do vody, odložil zlatou korunku na bílý kámen. Když příběh vyslechl rytíř z blízkého zámku, rozhodl se hadí korunky zmocnit. Přijel koňmo až k rybníku a ukryl se v houštině vedle bílého kamene. O půlnoci se objevil zmijí král s početným hadím doprovodem, odložil korunku na kámen a oddal se koupeli. Sotva se vnořil do vody, rytíř popadl korunku, vyskočil na koně a uháněl tryskem k zámku. Zmijí král vydal ostrý hvizd a zloděje začaly pronásledovat stovky zmijí. Ve chvíli, kdy už rytíř vjížděl do zámku, ucítil bolestivé bodnutí v zátylku, spadl z koně a ve strašných bolestech zemřel. V hřívě rytířova koně byla ukrytá černá zmije, která ho uštkla. Při pádu z koně vyklouzla mrtvému zlatá korunka, kterou jedna z pronásledujících zmijí uchopila a odnesla zpět hadímu králi na Strážiště. Rytířův zámek pak služebnictvo rychle opustilo, neboť okolí bylo plné zmijí.