Dalovice - Starý zámek

Po zániků původní dalovické tvrze během obléhání Šliky v roce 1503, vzniklo patrně již na počátku 16. století za Hieserlů (Hýzrlů) na zdejším statku nové panské sídlo, vystavěné severozápadně mimo areál poplužního dvora na severním okraji obce Dalovice (Dallwitz). Nová renesanční tvrz se tak stala přímým pokračovatelem původního gotického panského sídla v Dalovicích.

Dne 26. listopadu 1521 je v držení zdejší tvrze připomínána „Otilia Hisserlin witibe zu Telbitz“ (Otýlie Hýzrlová vdova z Dalovic). Patrně právě její synové, bratři Albrecht a Bernard, jsou zmiňováni ve šlikovském urbáři z roku 1525 mezi šlechtou z „dolní“ části lenního obvodu. Bernard Hýzrl tehdy vlastnil statek Doubí a část Dalovic, Albrecht držel druhou část Dalovic se dvěma hostinci a další majetek v ostatních vsích. Bernard však posléze patrně získal statek Cholupice u Prahy a z Loketska se odstěhoval. V tituláři české šlechty z roku 1534 je uváděn již jako „Bernharth hysrle z Choduow na Cholopicých“.

Patrně již během dvacátých let 16. století přešlo zboží Dalovice do držení panského rodu Haslauerů z Hazlova. Dne 4. září 1556 psal Hans Haslauer z Hazlova s predikátem „zue Thalwitz“ společně s Hansem ze Steinbachu list chebské městské radě ohledně záležitostí Filipa z Hartenberku. Ke dni 9. října 1556 Hans z Hazlova na Dalovicích byl s řečeným Filipem ve sporu o statek Pichelberk (Boučí). V roce 1560 psal „Hans Haslaer von Haslau der ellter uff Telwicz“, tedy Hans Haslauer z Hazlova starší na Dalovicích, další tři dopisy městu Cheb. Dne 30. dubna 1570 psal Hans starší z Hazlova na Dalovicích, který tehdy zastával vysokou funkci zemského sudího Loketského kraje, opět chebské městské radě. Roku 1591 udělil tehdejší majitel statku Dalovice, některý z příbuzných Hanse, patrně syn, Abraham Haslauer dalovickým poddaným právo odkazovat majetek. Kdy Haslauerové dalovické zboží ztratili, není doposud známo.

Počátkem 17. století již však vlastnili Dalovice páni z Fictumu. Dne 14. února 1614 prodal Volf Bernard z Fictumu městské radě Karlových Varů rytířský statek Dalovice spolu se vesmi Všeborovice a Vysoká za sumu 16 000 kop míšeňských grošů. Dalovická tvrz byla poté sídlem vojevůdce Piccolominiho. Dne 15. července 1627 následně převzal Dalovice do osobního držení královský rychtář Lokte a Karlových Varů Friedrich Egerer. Posléze však předal statek zpět karlovarské městské radě, která jej poté vlastnila po několik následujících let.

Dne 13. srpna 1633 obdržela karlovarská městská rada od císaře Ferdinanda III. zvláštní povolení ponechat si dalovické panství proti zaplacení částky 1 400 zlatých rýnských. Za to ovšem současně obdržela právo toto zboží rovněž prodat. Tím byl dalovický statek vyvázán z lenního poměru k Lokti. Dne 14. září 1636 následně uzavřela karlovarská městská rada smlouvu s Hansem Ulrichem Schweitzerem, vrchním strážmistrem císařského vojska („k. k. Obristwachtmeister“), kterému za sumu 11 500 zlatých postoupila statek Dalovice „se sídlem neboli obytným domem, dále poplužní dvůr ležící tamtéž, vesnici Dalovice, ves Všeborovice, ves Vysoká, s tamtéž stojící starou budovou, také kamenolom a svobodnou krčmu neboli hostinec“ a veškeré příslušenství. V seznamu bývalých loketských lén z roku 1640 je již jako majitelka dalovického zboží uvedena Augusta (Agnes) Marie z Jonu, rozená von der Thanna, vdova po Hansi Ulrichu Schweitzerovi.

Během bojů třicetileté války utrpěl dalovický statek poměrně velké škody za průtahů a ubytování vojsk. Dne 27. února 1644 platil majitel dalovického statku povinnou dávku na ubytování dragounů císařského Gallasova regimentu ze tří dvorů. Ke dni 19. března 1644 činilo množství vybíraných potravin celkem devět a tři čtvrtě dávky. Ke dni 9. dubna 1645 pak odevzdával majitel Dalovic jednu mušketu a jeden bantelier (tj. pás na zavěšení zbraně přes rameno vojáka). Dne 6. června 1645 dle hlášení hejtmana Loketského kraje Jobsta Kryštofa von Globen purkmistrovi v Lokti ohledně dodávek potravin pro štáb staronassavského regimentu do Karlových Varů bylo z dalovického statku odevzdáno jedno tele, 10 funtů másla a půl kopy vajec. V roce 1645 byla povinná kontribuce z Loketska pro císařskou armádu rozdělena dle klíče 11 zlatých na jeden poddanský dvůr, takže Dalovice byly povinny odvádět 33 zlatých. Ke dni 13. června 1647 bylo z Dalovic vybíráno pro císařský regiment dragounů hraběte Gallase za léto celkem tři a tři čtvrtě dávky potravin.

Podle seznamu poddaných podle víry z roku 1651 patřil statek Dalovice stále Augustě (Agnes) Marii Khuenové z Belassi, rozené von der Tanna, která byla celkem třikrát provdaná, a to postupně za tři důstojníky císařské armády. S prvním manželem Fäcklerem počala roku 1630 syna Hanse Ernsta Fäcklera, s druhým manželem Hansem Ulrichem Schweitzerem pak v roce 1653 dceru Marii Lievii. Třetím Augistiným mužem byl Johann Baptista Khuen z Belassi. V berní rule z roku 1654 je stále jako majitelka dalovického statku uváděna Augusta Marie. Ke zdejšímu zboží tehdy patřily vsi Dalovice, Všeborovice a Vysoká.

Během staletí byla stará renesanční tvrz mnohokrát upravována a přestavována. Postupně byla přeměněna na menší vrchnostenský zámeček, v podobě přízemní budovy čtvercového půdorysu s velkými patrovými rizality uprostřed všech stran. Na vrcholu strmé valbové střechy se tyčila osmiboká barokní sloupová zvonička, završená cibulovou bání. Vnitřním členění objektu a historické konstrukce renesanční tvrze jsou dnes neznámé. Před zámečkem se rozkládal původní zámecký park.

Roku 1780 získal dalovické panství včetně zdejšího zámku Johann Wenzel Ferdinand, který roku 1804 založil v Dalovicích kameninovou výrobnu, později porcelánku. V roce 1821 prodal Johann Wenzel Ferdinand zdejší zboží Wilhelmu Wenzlovi Lorenzovi za 165 000 zlatých. Ke zdejšímu panství tehdy patřila cihelna, pila, mlýn a pivovar. V roce 1860 bylo panství s porcelánkou prodáno Julii a Franzi Urfuhsovým za 311 000 zlatých. Nová majitelé se však dostali do finančních potíží a museli již v roce 1861 postoupit zdejší statek Durynské bance jako zástavu.

V roce 1871 zakoupili od banky zastavený majetek bratři David a Friedrich Riedlové von Riedenstein. Friedrich Riedl následně bratra vyplatil a stal se jediným vlastníkem dalovického statku. V letech 1874-1875 nechal baron Friedrich Riedl von Riedenstein vystavět v zámeckém parku nové reprezentativní panské sídlo, u kterého byl následně založen nový zámecký park v podobě anglického parku s prastarými duby. Nový zámek následně převzal funkci rezidence majitelů dalovického statku a objekt Starého zámku poté sloužil jako ubytovna zaměstnanců místní porcelánky až do roku 1889, kdy byla porcelánka prodána jako nerentabilní majiteli loketské porcelánky baronu Springerovi. Po požáru v roce 1899 nechal Friedrich Riedl von Riedenstein vyhořelý objekt razantně přestavět na historizující pseudobarokní zámeckou budovu, tzv. Starý zámek. Ze staré stavby byly tehdy ponechány pouze obvodové zdi.

Po smrti Friedricha Riedla von Riedenstein v roce 1905 zdědili zdejší statek jeho čtyři potomci. Nejstarší syn Eduard Riedl von Riedenstein následně všechny své sourozence vyplatil a stal se jediným majitelem panství. Eduard Riedl založil ve Starém zámku knihovnu s rozsáhlou sbírkou německé, anglické a francouzské literatury, zaměřené především na geografickou a cestopisnou literaturu. Eduard znal několik světových jazyků, rád podnikal daleké cesty, ze kterých vozil řadu předmětů do jeho umělecké sbírky. Někdy na počátku byl objekt Nového zámku empírově upraven. Po smrti Eduarda Riedla von Riedenstein v roce 1936 převzala dalovický statek vdova a dvě dcery, které se však v Dalovicích příliš nezdržovaly a pobývaly většinu času v Rakousku a ve Švýcarsku.

Na konci druhé světové války byl veškerý zdejší majetek rodině Riedlů von Riedenstein zabaven a část sbírky odvezla Rudá armáda. Starý zámek poté přešel do vlastnictví československého státu. V letech 1958-1960 sídlilo v budově Starého zámku učňovské středisko ČSSS. Dne 1. září 1960 zde byla otevřena Střední zemědělská technická škola Dalovice. V roce 1962 proběhla celková rekonstrukce objektu Starého zámku. V současnosti v budově bývalého Starého zámku sídlí Střední zemědělská škola Dalovice.

Patrová budova čtvercového půdorysu v historizujícím pseudobarokním slohu krytá plechovou mansardovou střechou s vikýři. Průčelí budovy jsou zvýrazněna převyšujícími dvouosými dvoupatrovými rizality, završenými volutovými štíty. Rizalit v průčelí obráceném k silnici je zakončen mohutnou zvonovitou bání. Obvodové zdivo objektu obsahuje kostrukce původní renesanční tvrze, z původních konstrukcí jsou rovněž zachovány i suterénní chodby mimo půdorys objektu.

Vstup do objektu je veden od západu obdélným vchodem s předsazeným nízkým schodištěm, nad kterým je vynesena oblouková stříška. Přízemí objektu a patra rizalitů jsou prolomeny obdélnými okny, patro budovy a druhá patra rizalitů pak obdélnými, polokruhově zakončenými okny. Všechna okna jsou doplněna zdobenými profilovanými šambránami. V prostoru patra je ve středové ose levé strany severního průčelí na konzolách vynesen obdélný balkón se zdobeným, barokně zprohýbaným zábradlím. Nároží objektu jsou zdobena pilastry se zdobenými profilovanými hlavicemi. Pod střechou obíhá profilovaná korunní římsa.