Doupov – kostel Nanebevzetí Panny Marie
Vznik katolického městského farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na horním konci náměstí dnes zcela zaniklého města Doupov (Duppau) ve Vojenském újezdu Hradiště udává Frind do doby již před rokem 1261. Poprvé písemně zmiňován je však kostel až v roce 1352 jako plebánie, součást žlutického děkanátu v arcijáhenství žateckém. Roku 1361 je kostel uváděn jako farní. Na papežských desátcích tehdy zdejší farář odváděl ročně 24 grošů. V roce 1365 dosazovali bratři Kadolt a Beneš ke kostelu faráře Jana z Bražic. V roce 1410 daroval Jan Doupovec z Doupova ke kostelu plat ze vsi Prachomety. Od 60. let 16. století převládlo ve městě luteránství a katolická správa byla obnovena až roku 1623. Dne 29. září 1599 farní kostel vyhořel při velkém požáru obce spolu s farou, radnicí, školou a 16 domy. Za pomoci vrchnosti se podařilo škody napravit. V letech 1755-1756 byla na místě původní středověkého kostela stavitelem J. Koschem, snad podle projektu K. I. Dientzenhofera, vystavěna novostavba barokního kostela. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo, které zde tvořilo naprostou většinu, odsunuto a přišli noví obyvatelé. Ale i ti museli brzy odejít, Doupov byl s dalšími obcemi a osadami začleněn od Vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Vysídlení Doupova bylo zařazeno do třetí etapy, tj. k 15. květnu 1954. Tehdy byl zdejší kostel úředně uzavřen a ponechán svému osudu. Během následujících let byl interiér několikrát vykraden a zdevastován. Zbytek zařízení byl přemístěn do různých kostelů v Čechách i na Slovensku. Několik náhrobních kamenů bylo přeneseno do kostela v Jáchymově. Vloupání vždy vyšetřovala Veřejná bezpečnost, viník však nebyl nikdy nalezen. Dne 26. března 1960 kostel vyhořel, byla zničena střecha a propadly se klenby. Během požáru zanikl i zbytek barokního zařízení. Na základě špatného stavu kostela požádala vojenská správa o sejmutí památkové ochrany a o povolení demolice. Jako jedna z podmínek bylo požadováno provedení podrobné měřičské a fotografické dokumentace. Po řadě urgencí bylo zaměření provedeno, jeho kvalita však nebyla vyhovující a také obsahovalo řadu chyb. Nové zaměření však již nebylo dokončeno. V říjnu roku 1961 zjistila komise ministerstva školství a kultury zcela havarijní stav objektu a dne 29. ledna 1962 zrušila památkovou ochranu, aniž by trvala na opravení dokumentace. Poté trosky zničeného kostela léta padaly až na silnici, proto byly roku 1973 jeho ruiny strženy.
Poměrně velký orientovaný barokní jednolodní kostel s půlkruhově uzavřeným presbytářem krytý valbovou střechou se sanktusovou věžičkou nad závěrem. V hlavním západním trojosém průčelí obráceném do náměstí bývala vestavěna hranolová věž s cibulovou bání. K jižní stěně byla připojena obdélná klasicistní sakristie. Střední osa hlavního vstupního průčelí předstupovala v mírném rizalitu s okosenými roky a byla zvýrazněna pravoúhlým portálem a půlkruhově zaklenutým oknem. Nad průčelím se nacházel prolamovaný štít a nad ním vystupovala hranolová věž. V obou bočních polích byla dvě patra drobných obdélných okének osvětlujících kruchtu. Vnější stěny kostela bývaly členěny pilastry, vysokou profilovanou římsou a osvětleny velkými obdélnými, půlkruhově uzavřenými okny.
Loď kostela bývala zaklenuta valenou klenbou s výsečemi. V lodi byla vestavěna velká zděná kruchta, nesená dvěma pilíři a otevřená do lodě třemi arkádami.
Velmi kvalitní vnitřní zřízení kostela pocházelo převážně z 18. století z doby přestavby kostela. Ze staršího vybavení pocházel oltářní obraz Korunování Pany Marie, renesanční křtitelnice z roku 1614 a nějaké ostatky se zčernalou rukou umístěné na postraním oltáři. Gotická plastika tzv. Doupovské Madony je umístěna v muzeu v Karlových Varech. Uvnitř kostela také býval mramorový náhrobek hraběte Ferdinanda Verduga z roku 1672 postavený u dveří do kostela, který kryl vstup do velké krypty, umístěné pod kostelem. Na kůru se nacházely barokní varhany od Johanna Ignaze Schmidta z roku 1785.
náměstí v Doupově s městským kostelem Nanebevzetí Panny Marie na historické malbě z konce 19. století
náměstí s městským kostelem na počátku 20. století
kostel na náměstí v době kolem roku 1925
městský kostel s doupovským zámkem v roce 1926
městský kostel na náměstí ve 30. letech 20. století
městský kostel od jihovýchodu před rokem 1945
městský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Doupově kolem roku 1945
kostel Nanebevzetí Panny Marie v zimě kolem roku 1945
náměstí s městský kostelem v době kolem roku 1945
zničený kostel Nanebevzetí Panny Marie v Doupově po požáru v roce 1960
kostel Nanebevzetí Panny Marie po požáru v roce 1960
zničený interiér kostela po požáru v roce 1960
zničený interiér kostela po požáru v roce 1960
Použitá literatura:
Binterová, Z. 1998 : Zaniklé obce Doupovska, Chomutov, 9/14
Binterová, Z. 2005 : Zaniklé obce Doupovska od A do Ž, Chomutov, 17/21
Krčmář, L., Procházka, Z., Soukup, J. 2005 : Zničené kostely. Průvodce historií západních Čech č. 14, Domažlice, 56/59
Květen 2nd, 2011 v 2.28
Dobrý den, pro svoji práci vyhledávám přesnější údaje o Doupovsku a dostal jsem se zde na uveřejněné fotografie. Znovu a s hrůzou se vracím o 54 let zpět do roku 1957 k vlastnímu zážitku. Tehdy jsem jako voják základní služby poprvé viděl ještě celkem zachovalá stavení města Doupov, prošel jsem náměstím a navštívil i doupovský kostel. Znovu ( a po kolikáté již ?) si uvědomuji jak nekulturní, barbarská, dnes nepochopitelná, necitlivá a vandalská rozhodnutí byla přijímána. Těžko hledat výraz pro označení řádění, která byla tehdy oficiální. Stále vidím v kostelní lodi zničené varhany, jejich torzo s přelámanými a visícími píšťalami, posekanými od střepin vhozeného granátu. Jistě byly do té doby než se tam někteří z primitivů vyřádili drahocenným nástrojem. Materiál píšťal pak posloužil jako „moderní“ výztuha do nárameníků – výložek na vojenských uniformách některých záklaďáků.
Náhrobní mramorová deska uvnitř chrámu byla odsunuta a uvnitř hrobky rozdupané a zpřeházené kosterní pozůstatky. Bez piety, bez úcty.
Viděl jsem pak i v průběhu dalších let postupnou devastaci tohoto kdysi jistě hezkého městečka a vesnic, které měly nepochopitelný osud – stát se součástí vojenského výcvikového prostoru. Nikdy se ale nezbavím dojmu lítosti, vzpomínek a nepříjemných pocitů, které mám v mysli zafixované z první návštěvy zničeného doupovského kostela v létě 1957. Ta historie je velice smutná a v určitých výsledných projevech svědčí o mnohých rysech „té naší povahy české.“ Umíme si třeba i dnes vážit hodnot, které nám předali naši předchůdci ?