Památky a příroda Karlovarska

Ohrožené stavby Karlovarska 2012

Jarda Vyčichlo — Tue, 15 May 2012 17:02:01 +0000

Již podruhé se stalo součástí regionální soutěže Stavba roku Karlovarského kraje, která vznikla v roce 2001 a letos se koná již 12. ročník, rovněž hlasování o nejohroženější památku Karlovarska.
„Cílem této kategorie je ukázat obyvatelům Karlovarského kraje, v jakém stavu jsou v současné době některé památky. Je důležité, aby se jim dostaly do povědomí, protože některé památky lze ještě zachránit.“ Podle organizátorů má tento titul stavbám pomáhat při politických rozhodováních o jejich dalším osudu. „V regionu je spousta umírajících architektonických skvostů. Je důležité, abychom nekoukali pouze na to, co nám v kraji vzniká, ale i na to, co už tady máme a co chátrá. Cílem této kategorie je určitě památky zviditelnit.“
Do užšího výběru se pro letošek dostalo celkem osm zchátralých a ohrožených staveb a památek Karlovarského kraje. Zříceniny hradu Andělská Hora (Engelsburg), budovy děkanství v Horním Slavkově a proboštství v Chlum sv. Máří, pozůstatky hradu a zámku Hartenberg v Hřebenech, klášetrní kostel Nalezení sv. Kříže v Chebu, kostel sv. Anny v Paliči, zámek ve Štědré a kaple Nejsvětější Trojice ve Verušičkách.
Hlasovat o nejohroženější památku Karlovarska můžete na internetových stránkách stavbykarlovarska.cz od 14. května až do 7. června 2012 do 16.00 hod, poté bude soutěž ukončena. Na webových stránkách naleznete nádherné fotografie, videa, historii a popisy jednotlivých památek. Výsledky soutěže budou zveřejněny 8. 6. 2012 na výstavních panelech, dále pak v regionálním i v odborném tisku a samozřejmě na internetu na adrese stavbykarlovarska.cz. Všechny panely budou následně prezentovány na putovní výstavě na radnicích větších měst. Výsledky soutěže budou rovněž vyhlášeny při slavnostním večeru v Městském divadle Karlovy Vary dne 7. června.

Nominované objekty na nejohroženější památku Karlovarska:

ANDĚLSKÁ HORA – HRAD ANDĚLSKÁ HORA (ENGELSBURG)
Rozsáhlé zříceniny gotického hradu z druhé poloviny 14. století na mohutném skalním ostrohu nad městečkem Andělská Hora. Více informací o historii objektu: Andělská Hora – hrad Andělská Hora (Engelsburg)

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/hrad-andelska-hora-engelsburg-50

HORNÍ SLAVKOV – DĚKANSTVÍ
Zchátralá barokní budova děkanství pod kostelem sv. Jiří v Horním Slavkově, opuštěná během druhé poloviny 20. století. Více informací o historii objektu: Horní Slavkov – děkanství

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/dekanstvi-v-hornim-slavkove-44

HŘEBENY – HRAD A ZÁMEK HARTENBERG
Původně románský hrad z konce 12. století, během 17. až 19. století přestavěný na rozsáhlý pohodlný renesanční zámek. Jeho zkázu nakonec završily úmyslně založené požáry v letech 1985 a 1991. Více informací o historii objektu: Hřebeny – hrad a zámek Hartenberg

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/hrad-a-zamek-hartenberg-hrebeny-43

CHEB – KOSTEL NALEZENÍ SV. KŘÍŽE
Klášterní kostel ve stylu starokřesťanské či raně románské basiliky byl vystavěn v letech 1930-1933 jako součást nového kláštera Kongregace milosrdných sester sv. Kříže v Chebu. Více informací o historii objektu: Cheb – kostel Nalezení sv. Kříže

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/kostel-nalezeni-sv-krize-v-chebu-47

CHLUM SV. MÁŘÍ – PROBOŠTSTVÍ
Trojkřídlý objekt proboštství vystavěný v letech 1723-1728 jako součást barokního areálu poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie a Maří Magdalény a křižovnického kláštera v Chlumu sv. Máří.

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/proboststvi-v-chlumu-sv-mari-45

PALIČ – KOSTEL SV. ANNY
Původně zámecká kaple, přestavěná v letech 1751-1756 na kostel v pozdně barokním slohu, roku 1840 klasicistně rozšířený. Více informací o historii objektu: Palič – kostel sv. Anny

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/kostel-sv-anny-v-palici-46

ŠTĚDRÁ – ZÁMEK
Barokní zámek s přilehlým parkem ve Štědré, postavený v letech 1730-1734, který doplatil na chaotickou privatizaci začátku 90. let 20. století. Více informací o historii objektu: Štědrá – zámek

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/zamek-stedra-49

VERUŠIČKY – KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Zchátralá barokní kaple z roku 1740, užívaná po roce 1945 pro ustájení dobytka a následně přivedená na pokraj zkázy. Více informací o historii objektu: Verušičky – kaple Nejsvětější Trojice

hlasovat pro tuto ohroženou památku můžete zde:
http://www.stavbykarlovarska.cz/cz/hlasovani/kaple-nejsvetejsi-trojice-verusicky-51

Žlutice – kaple Panny Marie

Jarda Vyčichlo — Fri, 04 May 2012 20:26:03 +0000

Barokní kaple Panny Marie, nazývaná rovněž Bellhübel Kapelle, byla postavena v roce 1719 varhaníkem žlutického farního kostela sv. Petra a Pavla Johannem Franzem Mischkou při cestě do údolí říčky Střely a dále k lesu Schwarzen Holz u Mostce ve strmém svahu vrchu zvaného Bellhübel jihozápadně od městečka Žlutice (Luditz). Později byla kaple v péči rodiny z usedlosti č. 133. Ještě v roce 1935 byla střecha kaple nově pokryta eternitem. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestala být kaple užívána, byla opuštěna a postupně chátrala. Dnes je již bývalá kaple z větší části pobořená , do původní výše asi 2,5 m zůstalo zachované obvodové zdivo pouze na levé straně, ostatní stěny jsou sníženy, vnitřní prostor kaple je zasypán sutinami. Kaple není zapsána v katastru nemovitostí, pozemek pod ní, pozemková parcela č. 4118/7, patří Lesům ČR, s.p. Dne 5. února rozhodla rada města Žlutice, že se město možností opravy kaple nebude zabývat.

Barokní kamenná kaple bez oken na čtvercovém půdorysu o rozměrech 2,3 x 2,3 m s rovným závěrem bývala krytá původně šindelovou, později eternitovou střechou. Vchod kaple býval uzavřen dřevěnou brankou a dřevěnou mříží. Uvnitř bývala kaple sklenuta nad profilovanou římsou valenou klenbou. Vnitřní stěny bývaly členěny lisenovými rámci.
Vnitřní zařízení kaple tvořil obraz Panny Marie s nápisem: „IN CREMIO MATRIS SEDET SAPIENTIA PATRIS“, což nasvědčuje, že se jednalo o Pannu Marii z Re, podle obrazu madony, kojící malého Ježíška, jejíž výjev byl zasažen kamenem do čela a obraz poté krvácel.

kaple Panny Marie (Bellhübel Kapelle) na císařském otisku mapy stabilního katastru městečka Žlutice z roku 1841

zdevastovaná barokní kaple Panny Marie - srpen 2002

trosky kaple Panny Marie při bývalé lesní cestě - duben 2012

trosky kaple Panny Marie - duben 2012

pozůstatky barokní kaple Panny Marie - duben 2012

Použitá literatura:

Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 195

Močidlec – socha sv. Jana Nepomuckého

Jarda Vyčichlo — Wed, 02 May 2012 18:59:40 +0000

Pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého nechali zřídit v roce 1824 manželé Josef a Marie Anna Ferleschovi nad usedlostí čp. 81 Wenzla Schönigera při levé straně bývalé cesty podél „kamenné zdi“ (Steinmauer) ve směru na Kolešov na severozápadním okraji obce Močidlec (Modschiedl). Autorem plastiky byla patrně některá z dílen Oswalda Wendy ve Žluticích nebo Stephana Borowetze a Josefa Herschera Manětíně, které během první poloviny 19. století pracovaly pro široké okolí. V době kolem roku 1990 byla uražena hlava světce, posléze byla odlomena i pozlacená ratolest. V roce 2010 nakonec plastika prošla celkovou rekonstrukcí.

Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti představuje světce s typickými atributy jako kněze v rochetě a původně s biretem na hlavě. V pravé ruce drží kněz kříž, který si levou rukou přidržuje na prsou. V pravé ruce nese pozlacenou kovovou palmovou ratolest. Plastika je umístěna na nižší profilované podestě s kartuší na přední straně, ve které je vyveden reliéf světcova jazyku ve vavřínovém věnci a zámku, symbolika zpovědního tajemství. Podesta je postavena na hranolovém pískovcovém podstavci s horní i spodní profilovanou krycí deskou. Na přední straně podstavce je umístěna kruhová schránka na obětiny se zasklenými dvířky a pod ní vysekán věnovací nápis v němčině vykreslený černou barvou: „DIESES ANDENKEN ZU EHREN DES HEILIGEN IOHANN VON NEPOMUCK VON IOSEPH UND MARIA ANNA FERLESCH: A: 1824“. Podstavec je umístěn na nízkém hranolovém soklu. Celá plastika pak stojí na kamenném stupni.

socha sv. Jana Nepomuckého před rokem 1993

poničená plastika před rokem 2010

socha sv. Jana Nepomuckého - duben 2012

sv. Jan Nepomucký - duben 2012

věnovací nápis na podstavci - duben 2012

socha sv. Jana Nepomuckého - duben 2012

socha sv. Jana Nepomuckého při polní cestě - duben 2012

Použitá literatura:

Poche, E. a kol. 1978 : Umělecké památky Čech 2 (K-O), Praha, 417
Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 250

Vzpomínky ak. sochaře Vladimíra Relicha

Jarda Vyčichlo — Wed, 02 May 2012 14:33:07 +0000

Moje vzpomínky na mého učitele, národního umělce profesora Jana Laudu.

Bylo to v době po skončení 2. světové války, kdy se utvářely nově naše Vysoké školy, které jak známo byly v době „protektorátu“ uzavřeny. V oné době jsem se vrátil z totálního nasazení v Říši a stačil se ještě dodatečně zúčastnit přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze, do školy profesora Otokara Španiela, našeho významného sochaře a medailéra. Vzpomínám si, že téže zkoušky se zúčastnila i pozdější autorka lidického památníku, akademická sochařka Marie Uchytilová. My oba příslušníci plzeňského kraje, jsme v této zkoušce uspěli a byli k našemu velkému nadšení, na tuto vysokou školu přijati.
U profesora O. Španiela jsem dlouho nezůstal. Začátkem druhého semestru, určitá část žáků, byla povinně přeřazena do se tvořící sochařské školy profesora Jana Laudy, který přišel na Akademii ze čtyřroční pražské Umělecko-průmyslové školy. Pro mě toto přeřazení, které se také mne týkalo, znamenalo radikální změnu, ze které jsem nebyl nijak nadšen, ale vývoj věcí jsem nechtěl měnit a proto jsem tuto změnu respektoval a považoval za definitivní a neměnnou. Kolegyně M. Uchytilová, v důsledku své osobní žádosti, zůstala nadále ve škole prof. O. Španiela.
Profesora Jana Laudu jsem poznal při náhodné cestě z budovy Akademie do jeho nové školy, která mu byla přidělena a která se nalézala v okrajové části “ Stromovky“, v areálu bývalé Městské moderní galerie. Šel ve skupině několika svých žáků, opačným směrem k Akademii. Když míjel naši malou skupinku, okamžitě poznal, že se jedná o jeho nové žáky, kteří mu byli přiděleni. Velmi srdečně se s námi pozdravil a v krátkém rozhovoru nás seznámil s nejbližšími a nejdůležitějšími úkoly, které nás očekávají a které musí býti splněny. Náš rozhovor netrval dlouho, ale i tak stačil, abych z něho poznal, že se jedná o zcela odlišného pedagoga, než byl profesor Otokar Španiel. Z jeho chování i mluvy bylo zřejmé, že jde o velmi lidového, ale současně velmi inteligentního učitele, který má jasnou představu o stavu věcí i úkolech, které chtěl ve své škole uskutečňovat.
Profesorovi J. Laudovi byly přiděleny dva velmi prostorné ateliéry, které se nalézaly ve velmi desolátním stavu. Tehdy v poválečné době jsme byli nuceni všechny tyto úklidové práce vykonávat sami. K našemu velkému překvapení, všech těchto prací, zúčastnil se i sám pan profesor, což jsme hodnotili jako něco velmi kladného a mimořádně příkladného. Tyto práce nebyly jednoduché ani lehké, neboť byly spojeny s pracemi velmi neobvyklými, jako bylo drhnutí, léta nemyté dřevěné podlahy, kterými byly oba prostorné ateliéry vybaveny. K tomu bylo zapotřebí velkého množství vody, která se musela ručně přinášet v kýblech z hlavní budovy školy a zase silně znečištěnou odnášet. Ale ani po úklidu obou ateliérů, práce zde neskončily. Následovalo vybavování ateliérů potřebným zařízením, aby se s vyučováním mohlo začít. Jednalo se o modelovací stolky, modelovací hlínu, točny pro živé modely i různá dřevěná a kovová kružidla nezbytná pro sochařskou práci. Ale tyto i všechny zbývající překážky byly nakonec překonány a skončeny a s řádným vyučováním se mohlo začít.
V tomto druhém semestru, převažovaly portrétní studie, dle živého modelu a práce figurální, zaměřená specielně na ženský akt. Modely se vybíraly ve staré budově Akademie, kde se v hale scházeli zájemci o tuto placenou a velmi náročnou profesi. Vhodné modely si vybírali zpočátku páni profesoři sami, v pozdější době činili tak někdy i posluchači. Profesor Lauda chodil obvykle dvakrát týdně na tzv. „korektury“, to znamená, na opravy rozpracovaných prací žáků. Vzpomínám na určité napětí, které před každou takovou návštěvou panovalo. Příchod profesora se ohlašoval vrznutím starých venkovních dveří a jeho rázným vstupem. V zimních měsících s kloboukem na hlavě a teplým svrchníkem, které pak odkládal do jedné z dřevěných skříněk, které tu stály. V létě pak chodil bez pokrývky, přičemž nápadně vynikala jeho protáhlá holá hlava.
Korekci prací začal za naprostého ticha, od nejblíže stojícího žáka, zasahujíc do jeho rozpracované plastiky dřevěnou špachtlí, upozorňoval na chyby, které bylo nutno odstranit. Když byl s prací spokojen, nešetřil chválou, v případě opačném, jeho nespokojenost se jasně projevovala v jeho tváři. To se s korektůrou dlouho nezdržoval, zabodl žákovu špachtli do hlíny a beze slova odcházel k dalšímu čekateli. Když pan profesor s korektůrami skončil v prvním ateliéru, přešel do ateliéru druhého. To už napjatá atmosféra, která panovala na začátku, polevila a také pan profesor se stával přístupnějším.
Svojí prací jsem na sebe upozornil až v druhém ročníku. Bylo to když jsem vyportrétoval svého přítele a spolužáka Ivana Lošáka ze Zakarpatské Ukrajiny. Byla to práce neplánovaná ale náhodná a spontánní, kterou jsem vytvořil při velmi příznivém odpoledním osvětlení, které v ateliéru právě panovalo. Od počátku se mně práce velmi dařila a v krátké době jsem zachytil charakteristické rysy jeho tváře. Na tomto portrétu jsem dlouho nepracoval. Když ho uviděl prof. Lauda, přistoupil ke mně a řekl jenom: „už na to nesahej Relichu, mohl bys to pokazit“ a obrácen k ostatním žákům, kteří se kolem mého stolku shlukli dodal „takhle se to má dělat, jako tady Relich„. Potom se obrátil ke mně a dodal „a ty to hned odlej do sádry„.
Toto zhodnocení mé práce se brzy projevilo i v dalším chováním prof. Laudy. Netrvalo dlouho a profesor mne pozval do svého soukromého ateliéru, který se nalézal na libeňském ostrově. Tento ateliér profesorovi před léty postavilo město Praha, za účelem vytvoření monumentální sochy J.A. Komenského pro holandské město Narden, kde byl tento slavný učenec pochován. Architektůra profesorova ateliéru byla velmi jednoduchá, v podstatě ji tvořila velká krychle s boční skleněnou stěnou. Ta sahala až ke stropu a zaručovala velmi příznivé osvětlení sochařského díla.
Záhy po mém příchodu, profesor mne seznámil s úkolem, který měl pro mne připraven. Jednalo se o vytvoření portrétní studie našeho, velmi známého a právě zesnulého revolučního básníka – S. K. Neumanna. Úkol to nebyl lehký, protože byl spojen s prací podle básníkovy posmrtné masky a několika málo fotografií, které byly k dispozici. Profesor Lauda vyžadoval navíc přenášení pevných bodů pomocí kružidel z této posmrtné masky, t.j. čelních a lícních kostí, na hliněný model. To byl úkol velmi náročný a proto i práce na tomto portrétu postupovala velmi pomalu. Celkem jsem vytvořil dvě portrétní studie básníka S.K. Neumanna. Jak dalece jsem přispěl svojí prací ke konečné verzi prof. Laudy, to samozřejmě nevím a nemohu to posoudit. Faktem ovšem zůstává, že po profesorově smrti, když jsem se zase dostal do jeho ateliéru, na pozvání jeho manželky, paní Laudové, nalezl jsem obě mé studie v suchém stavu v profesorově depozitáři.
Během mého pětiletého studia na Akademii ve škole prof. J. Laudy, jsem vytvořil ještě další zdařilé plastiky, které zaslouží, aby byly v tomto vyprávění o prof. J. Laudovi, také uvedeny. V první řadě bych se chtěl zmínit o podživotní velikosti plastiky „Babička“, kterou jsem vytvořil ve třetím ročníku. Tehdy do našeho ateliéru přišla velmi přívětivá babička se šátkem na hlavě a černým obnošeným starým kabátem na sobě, který ji sahal skoro na paty. Pohybovala se velmi pomalu a opatrně, aby neupadla. Podle jejich slov přišla, aby nám stála modelem. Mně osobě se líbila, protože mi připomínala moji babičku, maminčinu maminku, kterou jsem měl velmi rád. Proto jsem se na tuto nevšední sochařskou práci velmi těšil. Plastika “ Babičky“ měla být v podživotní velikosti, což vyžadovalo i patřičně silné kovové lešení, které by uneslo váhu hliněného modelu. Moji tři kolegové, které profesor také k tomuto úkolu vybral, byli starší a po technické stránce velmi zkušení a obratní. To způsobilo, že jsem zákonitě musel za nimi v této fázi přípravných prací, zaostávat. Tato skutečnost mne deprimovala a jitřila a hlavně Pak, když jsem viděl mé kolegy dokonce nanášet hlínu na svá hotová lešení. To mne vyprovokovalo do té míry, že když jsem asi po třech nebo čtyřech dnech, taká já zakončil své přípravné práce a nastala chvíle Po které jsem tolik toužil, vrhl jsem se k velké betonové kádi s modelovací hlínou a rval jsem z ní velké kusy a chvatně je nanášel na právě dokončené mé lešení. Pracoval jsem možno říci zběsile a rychle a práce se mi dařila. Celkem jsem na této plastice pracoval necelý týden, když přišel profesor Lauda na korektury. Jakmile s nimi skončil v prvním ateliéru, přešel automaticky k nám do druhého. Když uviděl moji práci, moji “ babičku“, okamžitě k ní přistoupil, prohlédl si ji ze všech stran a směrem ke všem žákům obou ateliérů, zvýšeným hlasem zvolal: „Pojďte sem všichni. Tady se podívejte, jak se to má dělat . Za tuto babičku tě Relichu musím před všemi pochválit a za odměnu ti dávám týden dovolené. Tu si opravdu zasloužíš. Ale než odjedeš, nejprve ji musíš odlít do sádry„. Tato profesorova pochvala s týdenní dovolenou mě velmi potěšila a upevnila ještě více moje sebevědomí.
Ve čtvrtém ročníku mého studia na Akademii, jsem vytvořil další podživotní plastiku, tentokráte sochu „Svářeče“. Abych ji mohl realizovat, prof. Lauda vyjednal na patřičných místech můj volný vstup do vysočanských železáren ČKD – Stalingrad, kde jsem se s tímto oborem měl seznámit. Proto jednoho rána, se skicákem a s potvrzením o volném vstupu, objevil jsem se v hlavní bráně tohoto velkopodniku. Po kontrole mi byl přidělen doprovod na místo určení. Sotva jsme ušli několik málo kroků, uvědomil jsem si, že jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Ohromily mě velké, prostorné výrobní haly s intenzivním pracovním ruchem i gigantickými kovovými odlitky, po kterých se pohybovali lidé s elektrickými sbíječkami, aby odstraňovali z jejich povrchu pískovou strusku, která na odlitku zůstala. Hluk při této práci byl tak veliký a ohlušující, že bylo těžko uvěřitelné, že někdo může v takových pracovních podmínkách vydržet a pracovat. Vzpomínám si, že po skončení těchto mých docházek do tohoto prostředí, celý týden trvalo, než jsem zase dobře slyšel a můj sluch se zase normalizoval.
Po projití několika dalších provozu, jsme konečně došli k místu, kde pracovali svářeči. Ani moc nebyli vidět, neboť pracovali odděleně v menších prostorech, kde svařovali ohnuti nad svojí prací, zahaleni modrým kouřem a záblesky prudkého světla používaných elektrod. Do oka mně padl hned první svářeč. Měl na sobě dlouhou koženou zástěru, lesknoucí se a faldovanou od práce a stálého ohýbání. Byl to fantastický pohled, když se postavil se zdviženým ochranným štítem na hlavě a zíral na nás tázavým pohledem. Když jsme mu sdělili záměr, pro který jsme za ním přišli, velmi ochotně přislíbil svoji pomoc. Dokonce se zdálo, že ho potěšilo, že byl pro tento účel vybrán právě on. A tak po této mojí první úspěšné návštěvě, následovaly další, až jsem usoudil, že moje studijní doba v ČKD – Stalingrad je dostatečná a může býti ukončena.Výsledkem byla asi 50 cm hliněná studie svářeče, kterou jsem si odnesl do školy, kde jsem ji hned odlil do sádry. Než jsem však odešel, vyjednal jsem si , Po dohodě s mým novým přítelem a vedením tohoto oddělení, zapůjčení této „svářečské zástěry“ do naší školy. Tam jsem potom vytvořil plastiku v podživotní velikosti k velké spokojenosti profesora Laudy.
V posledním ročníku t.j. pátém, na mne čekala realizace „Parašutisty“ , poslední mojí významné plastiky, před definitivním ukončením mého studia na Akademii výtvarných umění v Praze.
Tehdy přišla do naší školy ve „Stromovce“ skupina asi tří důstojníků naší armády, ve které se nalézal taky mladý příslušník vojenských parašutistů. Vybaven byl dokonale, podle předpisu, s červeným baretem na hlavě a vším příslušenstvím, které podle předpisu k výstroji parašutisty v naší armádě patřilo, včetně padáku, který měl upevněný na zádech. Pro tento úkol prof. Lauda vybral mne a mého kolegu Jardu Vacka. Podle mého soudu, i tentokráte se mi plastika „Parašutisty“ velmi podařila a k mé velké radosti byla zakoupena Ministerstvem školství za 20 000 Kčs. Pamatuji si, jak jsem byl šťastný, že jsem mohl po dlouhých letech prospět svojí prací mým drahým rodičům a hlavně mamince, prvně do jejího rodinného rozpočtu.
Na den, kdy peníze přišly, nikdy nezapomenu, poněvadž toho dne odstartovala sovětská kosmická stanice, aby na Měsíci umístila výsostný státní znak Sovětského svazu. Byl to slavný a radostný den, umocněn dvacetitisícovou prémií, kterou jsem dostal za moje první výtvarné dílo. I socha „Svářeče“ byla ohodnocena na závěrečné celoškolní výstavě „Zahraniční cenou“ ve výši 2 000 Kčs.

V Karlových Varech, dne 18.10.2011
Sepsal Vladimír Relich, ak.sochař

Četnické vzpomínky z Karlovarska

Jarda Vyčichlo — Wed, 02 May 2012 13:27:03 +0000

Mgr. Ondřej Kolář

Roku 1937 se československé úřady začaly zabývat blížícím se dvacátým výročím existence republiky. To se týkalo i Zemského četnického velitelství v Praze, jež vyzvalo příslušníky četnictva, aby písemně zasílali své vzpomínky, historky ze služby, postřehy a náměty, z nichž měly být vybrány podklady pro jubilejní publikaci o historii bezpečnostního sboru 1). Mnohé z příspěvků byly z různých důvodů zamítnuty – někteří autoři se nedokázali oprostit od popisného, suchopárného a nezřídka poněkud naturalistického stylu, který si zvykli používat ve služebních hlášeních, jiní se ve svých textech vyjadřovali kriticky vůči nadřízeným a vůči stávajícím předpisům. Jeden z četníků se dokonce pokusil sepsat divadelní hru s kriminální zápletkou, ovšem s nevalným úspěchem.
Mezi autory nechybělo ani několik četníků z Karlovarska, včetně dřívějšího velitele Četnického oddělení Karlovy Vary 2) majora Leopolda Kanna 3), který vzpomínal především na pobyty T. G. Masaryka v západočeských lázních 4). Krom jiného zmínil prezidentův svérázný, téměř přátelský vztah s provozovatelem restaurace na Svatém Linhartu (v textu uváděném pod názvem Svatý Leonhard) Antonínem Lippertem 5), který byl stejně starý jako Masaryk a dříve pracoval jako kuchař na lobkovickém zámku v Roudnici nad Labem. Kromě linhartské restaurace Lippert v Karlových Varech provozoval ještě pivnici s názvem Spořitelní sklípek. Sestavování jídelníčku pro hlavu státu prý zkušenému kuchaři každoročně dělalo těžkou hlavu, jelikož prezident upřednostňoval nezvykle asketické stravování.
Do zcela jiné kategorie spadal příspěvek poručíka Antonína Perglera z Kraslic, který se pustil do teoretické úvahy o významu četnictva v demokratickém státě. Nejobsáhlejší a informačně nejhodnotnější pohled na četnickou službu v západočeském pohraničí však přinesl vzpomínkový článek řadového příslušníka sboru, vrchního strážmistra Karla Kříže 6).
Jmenovaný sloužil od června 1919 na Pohraniční kontrolní stanici v Mühlbachu (Pomezí nad Ohří), kde s ním působil jeden četník německé národnosti. Situace v regionu byla tehdy krajně napjatá, pouhých pár dní před Křížovým příchodem zde němečtí pohraničníci zastřelili vojína 35. pluku, který hlídkoval podél hranic. Příslušníci jednotek československé domobrany, navrátivší se před nedávnem z Itálie 7), hrozili odvetou a prohlašovali, že za každého Čechoslováka zastřelí deset Němců. Kromě mužstva pohraniční i „obyčejné“ četnické stanice a vojáků v obci sídlili ještě čtyři členové finanční stráže, které četnictvo patrně nepovažovalo za příliš spolehlivé, jelikož Kříž měl příkaz „finančníky“ nenápadně kontrolovat. Četníci neměli zajištěno vlastní stravování, jídlo fasovali od vojáků.
Vzhledem k nedostatku koní u vojenských jednotek prý dostali četníci nařízeno podporovat pašování těchto zvířat z Německa, museli ovšem zajistit, aby všechny koně prohlédl armádní zvěrolékař v Chebu.
Německé obyvatelstvo v pohraničí nevidělo ozbrojené Čechoslováky právě s nadšením. V řadě hostinců a dalších veřejných místností stále visely obrazy císaře a dalších příslušníků habsburského rodu, Kříž musel opakovaně urgovat odstranění těchto připomínek zaniknuvší monarchie. Navzdory národnostnímu napětí se však řada Němců zúčastnila oslavy výročí Husova upálení, kterou zorganizovali vojáci spolu s četníky a mužstvem finanční stráže. Zapalování ohňů a slavnostní salvy tehdy dle Křížových slov vyděsily německé pohraniční hlídky, které tyto jevy považovaly za předzvěst československého útoku.
V létě 1919 mělo dojít k podpisu mírových smluv s Německem. Vyrojily se ovšem zvěsti, že německé politické vedení hodlá odmítnout podmínky a napadnout ČSR. Proto byly v příhraničí podminovány mosty a zesílena ostraha. V případě války měli četníci žádat o posily z Plzně, jelikož vojenská posádka v Chebu byla početně slabá. Obavy z ozbrojeného konfliktu se však naštěstí nenaplnily.

prvorepublikové četnictvo - ilustrační foto

V březnu 1920 byl Kříž převelen na stanici v Habersbirku (Habartov), jež v roce 1938 neblaze proslula v důsledku krvavého útoku henleinovců. Kříž zde nejprve sloužil se dvěma četníky německého původu, kteří příliš neovládali úřední jazyk nové republiky, takže zpočátku musel vyřizovat veškerou písemnou agendu prakticky sám 8). Až později byl stav mužstva doplněn dvěma Čechy. Nemalou část obyvatel tvořili horníci, kteří na tehdejší poměry vydělávali slušné peníze. Toho pochopitelně využívali místní obchodníci, takže potraviny byly pro nepříliš dobře placené četníky příliš drahé.
V listopadu 1920 skupina československých vojáků ve „vlasteneckém zápalu“ zničila pomník Josefa II. v Chebu, což vyvolalo bouřlivé německé demonstrace. Kříž a další četníci museli asistovat při potírání nepokojů. Chebští Němci se snažili četníky získat na svou stranu a zajistit si od nich ochranu před zradikalizovanými vojáky (které souhrnně a zjednodušeně označovali za „legionáře“), nabízeli četníkům potraviny a pivo. Ne všichni ovšem byli tak přátelští. Kříž se mimo jiné stal svědkem útoku rozzuřeného davu na francouzské vojenské poradce, působící na místním letišti.
Během roku 1922 Křížovo působení v západních Čechách přerušilo dočasné převelení na Slovensko v souvislosti s bezpečnostními opatřeními, jež československé orgány přijaly v reakci na pokusy Karla I. o znovuzískání maďarského trůnu. Po návratu do Habersbirku Kříž dohlížel na provádění mobilizačních opatření proti Maďarsku. Jak později vzpomínal, němečtí odvedenci obvykle narukovali k vojsku až na přímou výzvu četníka. V následujícím roce se Kříž podílel na hlídkové činnosti během hornických stávek na Sokolovsku, kde se také zúčastnil likvidace rozsáhlého požáru.
V polovině 20. let následovalo přeložení do Milhostova, kde se Kříž mimo jiné zapojil do vyšetřování známého případu vyvraždění rodiny Döllnerových vojenským zběhem Franzem Sanderem. Později Kříže čekalo převelení na Rokycansko, v červnu 1938, kdy sepisoval své vzpomínky, sloužil ve Zbirohu v hodnosti vrchního strážmistra a byl na stanici sám. Patrně z toho důvodu, že jeho podřízení museli nastoupit ke Stráži obrany státu a konat bezpečnostní službu na hranicích kvůli hrozícímu nacistickému vpádu.
V době, kdy zaznamenával své pozoruhodné zážitky, Karel Kříž netušil, že se republika, jíž dlouhá léta sloužil, dvacátého výročí své existence již nedočká a že pohraniční oblasti, v nichž v mládí pomáhal udržovat klid a pořádek, se brzy stanou součástí Hitlerovy Říše.

Poznámky:
1) Tyto materiály jsou v současnosti uloženy v Národním archivu, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 1041.)
2) Oddělení představovalo vyšší organizační celek v rámci četnictva, bylo mu vždy podřízeno několik okresních velitelství.
3) Kann pocházel z Plzně, měl za sebou důstojnickou kariéru u 35. pěšího pluku a od roku 1916 sloužil u četnictva, v jehož řadách postupem času vystřídal velitelské funkce v Trutnově, Užhorodě, Liberci, Táboře, Klatovech a na dalších místech. V Kalových Varech působil v letech 1928–1933. Krátce po Mnichovu odešel ze zdravotních důvodů do penze. Blíže viz: Herajt, Tomáš: Velitelé četnického oddělení 5. v Plzni. In: Almanach z VI. konference policejních historiků. Praha 2011.
4) Blíže k pobytům prvního československého prezidenta v Karlových Varech viz: Gurič, Otto – Hanyková, Eva: Masaryk na Karlovarsku. Karlovy Vary 2002.
5) Jméno ponechávám v podobě, v jaké se objevuje v Kannově příspěvku. Je dost možné, že autor v souladu s tehdejší běžnou praxí Lippertovo křestní jméno počeštil.
6) Křížovy paměti byly při posuzování označeny za nevhodné k publikování v reprezentativní výroční monografii, patrně kvůli autorovu otevřenému líčení řevnivosti mezi představiteli jednotlivých složek bezpečnostního aparátu, z nichž v textu uvádím pouze ty, jež se týkají Karlovarska.
7) Z dobrovolníků, kteří se roku 1918 přihlásili do československých legií v Itálii, ale nebyli přijati do 28. října 1918, vznikly prapory takzvané Československé domobrany v Itálii.
8) Podle některých zdrojů na stanici již od roku 1919 působil český velitel vrchní strážmistr Josef Jiroušek. Nelze vyloučit, že se Kříž v důsledku značného časového odstupu mýlil. Viz: http://www.habartov.cz/personalni-obsazeni-stanice-v-letech-1919-1938/

Žlutice – Bílá muka

Jarda Vyčichlo — Wed, 02 May 2012 11:12:00 +0000

Barokní boží muka z první poloviny 18. století, nazývaná Bílá muka (Weisse-Marter), od neznámého zakladatele stojí na pahorku nad bývalým rozcestím polních cest na Ratiboř a Verušice na nejvyšším bodě silnice na Veselov v nadmořské výšce 614 m severozápadně od městečka Žlutice (Luditz). Koncem 20. století, v době před rokem 1993, byla boží muka renovována.

Barokní hranolová zděná boží muka, stojící na nízkém hranolovém soklu, s vrcholovou hlavicí nad zkosenou římsou s trojúhelníkovými štíty, postranními obdélnými, polokruhově zakončenými výklenky a stanovou stříškou s pálenou krytinou.

Bílá muka na rozcestí při silnici na Veselov - duben 2012

Bílá muka u Žlutic - duben 2012

barokní zděná Bílá muka nad rozcestím - duben 2012

Použitá literatura:

Poche, E. a kol. 1982 : Umělecké památky Čech 4 (T-Ž), Praha, 447
Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 195

Močidlec – socha Ecce homo

Jarda Vyčichlo — Sun, 29 Apr 2012 18:38:24 +0000

Pískovcovou sochu Ecce homo nechali zřídit manželé Johann a Maria Hieslischenovi dne 1. června 1824 při levé straně silnice na Bohuslav severovýchodně od obce Močidlec (Modschiedl). Autorem plastiky byla patrně některá z dílen Oswalda Josefa Wendy ve Žluticích nebo Stephana Borowetze a Josefa Herschera Manětíně, které během první poloviny 19. století pracovaly pro široké okolí. Jednalo se patrně o sochu Ježíše Krista u mučícího sloupu. Někdy během druhé poloviny 20. století, snad po roce 1957, však byla socha odstraněna a na místě zůstal pouze podstavec.

Pískovcová socha Ecce homo, zpodobňující snad Ježíše Krista u mučícího sloupu. Plastika stávala na nízké podestě, umístěné na vrcholu hranolového pískovcového podstavce s horní profilovanou krycí deskou. Na podestě jsou umístěny reliéfy útrpných nástrojů: rukojmí, kleště, kříž s kopími, hřebíky a kladivo. Na přední straně podstavce je v mělkém rámci vysekán věnovací nápis v němčině: „DIESES ANDENKEN ZU EHREN DES BETRÜBTEN JESU GEWIDMET VON DEM IOHANN UND ANNA MARIA HIESLISCHEN EHELEUTEN. Den 1. Juli A 1824“. V horní části soklu je nad římsou bílou barvou připsán český nápis „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ s datací „1957“. Podstavec je postaven na kamenném stupni.

podstavec sochy Ecce homo pod Vladařem - duben 2012

podstavec sochy Ecce homo - duben 2012

věnovací nápis na podstaveci - duben 2012

reliéfy útrpných nástrojů na podestě sochy - duben 2012

podstavec sochy Ecce homo - duben 2012

zachovaný podstavec při silnici na Bohuslav - duben 2012

Použitá literatura:

Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 250

Horní Slavkov – děkanství

Jarda Vyčichlo — Wed, 25 Apr 2012 17:49:19 +0000

Barokní budova děkanství čp. 178 byla postavena v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem z Horního Slavkova patrně na místě starší stavby u hřbitovní zdi pod kostelem sv. Jiří na návrší ve východní části městečka Horní Slavkov (Schlaggenwald). V devadesátých letech 20. století byla opravena střecha budovy.

Barokní patrová kamenná budova na obdélném půdorysu krytá mansardovou střechou. Stěny budovy jsou v průčelí prolomeny sedmi osami obdélných oken.
Místnosti v přízemi jsou zaklenuty valenými klenbami s pětibokými výsečemi, v patře jsou pak místnosti plochostropé s bohatým štukovým orámováním.

V nice hřbitovní před vchodem do děkanství zdi se původně nacházelo sousoší Kalvárie z roku 1666. Při schodišti pod děkanstvím stojí pozdně gotická kamenná zádušní svítilna z první poloviny 16. století, přenesená ze hřbitova, která patří k nejcennějším umělecko-historickým památkám Horního Slavkova.

budova děkanství v Kostelní ulici na kresbě z přelomu 19. a 20. století

děkanství pod kostelem sv. Jiří v době před rokem 1945

zchátralé děkanství před rokem 1989

zchátralá budova děkanství pod hřbitovem před rokem 1989

Použitá literatura:

Beran, P. 2005 : Horní Slavkov trochu jinak, Horní Slavkov, 19
Beran, P. a kol. 2001 : Královské horní město Horní Slavkov, Horní Slavkov, 162/163

Hřebeny – hrad a zámek Hartenberg

Jarda Vyčichlo — Wed, 25 Apr 2012 17:03:10 +0000

Původně románský hrad Hartenberg byl založen patrně na konci 12. století, či snad již v roce 1169, ministeriálním rodem pánů z Hartenberga při důležité Erfurtské cestě ze Saska a Durynska do Čech na strmé skalnaté ostrožně mezi říčkou Svatavou a Dolinským potokem severně nad dnešní vsí Hřebeny (Hartenberg). Hartenbergové pocházeli z Frank, dnešního bavorského území při horním toku Ohře, patřícího dříve k Chebsku, kde stával jejich rodový hrad Hartenberg a odkud kolonizovali spolu s waldsasskými cisterciáky právě oblast Chebska včetně Lubského újezdu. Kromě Hartenbergu vlastnili i mnohá jiná panství, mj. založili i hrad Kynžvart. První písemná zmínka o zdejším hradu pochází z predikátu z falza z roku 1214, kdy se po něm psal jistý Habart z Hertenberka. V roce 1265 jsou zde připomínáni Habartovi potomci Bohuslav a Jindřich a roku 1275 pak Taut-Tuto a Jindřich.Taut se však posléze majetkově oddělil a v držení Hartenbergu zůstal Jindřich, syn Habarta z Hartenberga, spolu s matkou Hedvikou a bratry Albrechtem a dvěma Habarty. V roce 1277 společně darovali klášteru ve Waldsassenu dva dvory ve vsi Květná. Tautovi patrně zůstaly v držení některé pozemky kolem hradu Hartenberg, neboť je roku 1314 závětí daroval včetně práva na doly a lesy klášteru ve Waldsassenu. Svůj dar roku 1325 rozšířil o léno v Albentreutu a právo rybolovu na potoce Liboc poblíž Hartenberga. V držení samotného panství Hartenberg však zůstali bratři Jindřich, Albrecht a dva Habarti a následně jejich potomci. Někdy poté se stal hrad Hartenberg z neznámého důvodu českým lénem, jehož majitelé byli povinni konat lenní službu k blízkému hradu Lokti. Snad se tak stalo z důvodu, že cisterciáci Lubský újezd prodali a tato oblast se navrátila českému panovníkovi. Ke zboží Hartenberg tehdy patřily vsi Dolina, Hrádek, Krajková, Luh nad Svatavou, Svatava, Čistá a polovina vsi Hory. První zmínka o hradu jako o českém lénu pochází z listiny Jana Lucemburského ze dne 21. září 1345. Hartenberské lenní panství tehdy zahrnovalo patnáct osad a obcí. Jeho majitelem byli patrně již tehdy Taut II., Habart a Albrecht z Hartenberga, kteří dali českému králi Karlu IV. dne 12. ledna 1350 hartenberský majetek, tedy hrad Hartenberg a vesnice Krajkovou, Dolinu, Květnou, Adelsberk, Hrádek, Luphardsgrün, Luh nad Svatavou, Rathmannsgrün, Čistou, Horní Částkov, Markvarec a půl vesnice Hory spolu s doly na olovo v léno a uznali se pro všechny časy leníky a vasaly Koruny české. Tito majitelé však drželi pouze dva díly tohoto léna, komu patřil třetí díl není známo. Možná ho drželi bratři Oldrřich a Jindřich Pluhové z Rabštejna, kteří byli roku 1361 s Albrechtem, zvaným Part, Bohuslavem a Albrechtem z Hartenberga spolupatrony kostela v Krajkové. Asi o rok později v roce 1362 však postoupili hartenberské léno přednímu členu družiny krále Karla IV. Těmovi z Koldic, po němž hrad i postavení zdědil jeho syn téhož jména, který vykonával patronátní právo ke stejnému kostelu ještě dne 5. února 1364. V roce 1364 však postoupil Těma z Koldic hartenberské léno Karlovi IV., poté co převzal jako protihodnotu plat zapsaný na městě Budyšíně. Hrad Hartenberg se tak ocitl v přímém královském držení, ve kterém poté zůstal až do počátku 15. století, a byl spravován loketskými purkrabími, z nichž známe Zdimíra ze Sedlce, připomínaného k roku 1386, kdy podával faráře ke kostelu v Krajkové. Roku 1401 král Václav IV. zastavil hrad Hartenberg Habartovi z Hartenberga za částku 2000 uherských zlatých. Samotný hrad tehdy nebyl zřejmě v nejlepším stavu, neboť panovník si sice vymínil možnost výplaty panství v následujících letech, současně však připsal Habartovi dalších 1000 zlatých na stavební úpravy. Po několika měsících však přešlo hartenberské panství s hradem do rukou Enderlina mladšího ze Steinbachu, který se stal královským purkrabím. V roce 1403 vedl zástavní majitel Ederlin ze Steibachu spor s baražeckým farářem, který skončil farářovým zajetím na Hartenberce. Propustil ho poté pod podmínkou, že se nebude mstíti. Dne 16. června 1407 však Ederlin ze Steibachu přenechal hartenberské manství za 200 kop českých grošů svému spojenci Janovi Maleříkovi. Král Václav IV. převod manství spolu s příslušenstvím na Sokolovsku a Loketsku potvrdil a k zástavní sumě mu roku 1408 připsal dalších 200 kop. Poté co se Jan Maleřík získal zanedlouho rovněž pevný hrad Loket, kde byl purkrabím, a zde částku 200 kop českých grošů, byly mu roku 1414 připsány opět na Hartenberce. Jelikož i nadále úvěroval krále Václava IV. a později jeho bratra, pozdějšího krále Zikmunda, podařilo se mu zvýšit zástavní sumu za hartenberské manství na několikanásobek původní částky. V první polovině 15. století byl celý hradní areál upravován. Roku 1420 císař Zikmund připsal Janovi Maleříkovi k původním 600 kopám českých grošů dalších 300 kop nově půjčených, roku 1422 300 kop za cesty do Německa, roku 1426 100 kop, „aby hrad na stavení chatrný opravil“ a roku 1434 zase 500 kop protože zaplatil panovníkův dluh. Za Jana Minaříka byl hrad roku 1426 údajně obležen, dobyt a vypleněn husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic, který si však hrad neponechal. Po smrti Jana Minaříka v době po roce 1434 držela manství vdova a později jeho syn Albrecht Maleřík. Ten údajně využíval dobu politických sporů padesátých let 15. století k obohacování se loupežemi. Roku 1459 byl proto hrad Hartenberg obležen a vypleněn chebskými měšťany a jejich oddíly. Na přelomu padesátých a šedesátých let 15. století vyplatil hartenberské manství Albrechta Minaříka král Jiří z Poděbrad, který je záhy zapsal Matesovi Šlikovi, který mu na vyplacení manství zapůjčil 300 kop českých grošů. Od Matese Šlika král tehdy obdržel zboží Nejdek a Hroznětí, které připojil k panství Loket. Za nového zástavního držitele musel být zpustlý hrad po dobývání v letech 1426-1459 opravován a následně pozdně goticky až raně renesančně až do roku 1548 rozsáhle přestavěn. Opevnění hradu bylo tehdy doplněno okrouhlými baštami. Současně byla roku 1471 Matesem Šlikem ve druhém patře paláce zřízena nová hradní kaple sv. Tří králů, kterou následně vysvětil míšeňský biskup Dietrich. Mates Šlik držel zdejší hrad s manstvím ještě roku 1471, poté přešlo na jeho bratra Mikuláše a roku 1486 udělil král Vladislav Jagellonský hartenberské manství Mikulášovu synu Václavu Šlikovi, který k němu později připojil ještě manství Luby s Lesnou. Po smrti Václava Šlika v roce 1506 převzali dědictví synové Erazim, Pankrác a Albrecht, kteří se následně majetkově rozdělili. Hartenberg držel po roce 1507 samotný Pankrác Šlik. Roku 1523 však Pankrác přenechal hrad a manství strýcům Štefanovi, Buriánovi, Jeronýmovi, Jindřichovi a Lorencovi, bratřím Šlikům z ostrovské větve rodu, kteří následně Hartenberg připojili k Lokti. Pro účast v odboji českých stavů a měst proti Ferdinandovi I. v důsledku náboženských sporů za šmalkaldské války v letech 1546-1547 však roku 1548 ostrovští Šlikové o Hartenberg a další majetky přišli. Hartenberg s Luby, Kradlicemi, Jáchymovem a Loktem patřil i nadále přímo královské komoře, přesto byl několikrát zastaven. Nejprve byl již roku 1551 zastaven českému nejvyššímu kancléři Jindřichu IV. z Plavna. V roce 1561 oddělil Ferdinand I. od hartenberského zboží ves Oloví s blízkými olověnými doly, které si ponechal jako královské horní město. Roku 1562 pak panovník zbylé panství zastavil na třicet let městu Loket. Jelikož ani toto bohaté město nesehnalo finance na složení zástavní sumy, s povolením panovníka zastavilo Hartenberg v roce 1565 Šebastiánovi Purklovi z Altenstadtu. Hrad Hartenberg zůstal komorním majetkem až do roku 1593. Poté, co komora rozhodla z důvodu nedostatku financí panovníka Rudolfa II. na válčení s Turky o prodeji bývalých loketských manství zájemcům a jejich převedení ve zpupné statky, ztratilo Harteneberk město Loket, neboť nebylo schopno sehnat tolik peněz, aby mohlo pomýšlet na jeho výplatu. Hartenberg spolu s Luby tak v roce 1597 odkoupil od královské komory v dražbě jako dědičné panství druhý sekretář české královské kanceláře Jindřich Domináček z Písnice, kterému byly roku 1601 vloženy do desek zemských. Jindřich se následně snažil zboží rozšířit. V roce 1604 k němu přikoupil od České komory vsi Vackov a Suchou a roku 1607 samotné městečko Luby. Za Písniců byla během 17. století založena ves Hřebeny kolem hospodářského dvora, zmiňovaného již roku 1547. Výnos panství Písnivcové zvyšovali budováním železných hamrů a dodávkami dobré hartenberské hlíny sokolovským hrnčířům. Za růstu šlechtického podnikání nechal Jindřich z Písnice roku 1603 v sousedství hradu vystavět pivovar. Počátkem 17. století za Jindřicha z Písnice započala postupná rozsáhlá přestavba původního hradu na pohodlný renesanční zámek. Po smrti Jindřich z Písnice v roce 1608 přešel majetek na jeho syny Viléma Friedricha, Jana Jindřicha a Albrechta Zikmunda, kteří se o něj rozdělili. Hartenberg převzal Jan Jindřich z Písnice, který jej držel až do počátku třicetileté války. Roku 1614 zapsal na Hartenberg věno manželce Alžbětě, rozené Kurcovně ze Senftenova. Jako katolík se sice postavil na stranu krále Ferdinanda II., přesto ani to však nezabránilo vyplenění jeho majetku. Zámek Hartenberg totiž v roce 1620 obsadila spolu s Plzní, Bečovem, Loktem a Sokolovem povstalecká vojska pod velením stavovského vojevůdce Mansfelda. Během tažení bavorské armády, vyslané Fridrichem Falckým, pod vedením císařského velitele Tillyho, provádějícím v Loketsku na jaře roku 1621 rozsáhlou protiofenzivu, byl však v březnu zámek Bavory dobyt a vyplundrován. Během dobývání utrpěl zámecký areál velké škody, takže ještě ve čtyřicátých letech 17. století byl označován jako pustý. Roku 1624 byl Jan z Písnice povýšen do panského stavu a Pístnicové se stali později dokonce hrabaty, odměnou za pomoc, kterou poskytovali jezuitům při násilné katolizaci Loketska. Po smrti Jana Jindřicha z Písnice v roce 1626 přešlo zdejší panství na jeho syna Adama Jindřicha Karla, za něhož jej spravovala až do nabytí plnoletosti v roce 1643 matka. Adam Jindřich Karel z Písnice však již roku 1652 umírá a majetek převzal jeho syn Jan Ferdinand František, který byl skoro až do roku 1677 pod poručnictvím své matky. Zřejmě v padesátých letech 17. století bylo přistoupeno k obnově zpustlého zámku. Již roku 1668 však zdejší zámek vyhořel a následná barokní obnova Janem Ferdinandem trvala až do roku 1688. Tehdy získal zámecký areál patrně konečnou podobu a rozsah. Věž zámku byla nově zastřešena, byl přistavěn správcův byt, hrad dostal i třetí patro a novou renesanční fasádu s vysokými příčně a podélně dělenými štíty s volutami. V roce 1680 byla založena papírna v údolí říčky Svatavy, patřící ke vsi Hřebeny, kterou vrchnost obvykle pronajímala. Již od poloviny 18. století existovaly ve vsi rovněž hospoda a mlýn. Severně od zámku v údolí od papírny k mlýnu se rozkládala panská obora. Po úmrtí Jana Ferdinanda Františka z Písnice v roce 1692 následovali v držbě zdejšího panství jeho čtyři synové, kteří však zemřeli bez potomků. Nejdéle žijící ze synů, Julius Jindřich, poslední mužský člen rodu Písniců, zdědil Hartenberg spolu s Luby. Po svém vstoupení do duchovního stavu prodal v roce 1739 prodal statek Luby a ponechal si samotný Hartenberg. Od roku 1760 býval u zámecké kaple stálý kaplan. Julius Jindřich z Písnice nakonec před svým odchodem do kláštera v Chebu, hrad i hartenberské panství prodal roku 1761 neteři Marii Josefě, provdané hraběnce z Bredova. Ta odkázala v roce 1791 Hartenberg dceři Marii Anně, provdané Aueršperkové, která poté spolu s manželem Leopoldem Aueršperkem vlastnila Hartenberg až do své smrti v roce 1814. Hartenberské panství poté přešlo na jejího vnuka Josefa Jáchyma Aueršperka. Za Josefa Jáchyma žil na Hartenbergu jeho otec hrabě Josef Karel, nejvyšší zemský komoří a uznávaný přírodovědec. Roku 1815 se vzdal všech úřadů a přestěhoval se ke svému synovi na Hartenberg, kde se zabýval studiemi českých zemí, sbírkou minerálů a především budováním bohaté zámecké knihovny a ve své době jediné sbírky českých zákonů a sněmovních usnesení. Za něho pobýval na zdejším zámku v letech 1819, 1821 a 1823 také jeho přítel a spolupracovník, proslulý básník a učenec Johann Wolfgang von Goethe. Chebský rada Gruner, který doprovázel v kočáře básníka J.W.Goetha na hrad na jeho oslavu narozenin v srpnu 1821 si do svého deníku vedle zápisků nakolik majestátně a velkolepě zámek vyhlíží píše, že není doba jeho založení sice známá, avšak kaple „…byla v každém případě zbudována ve 12. století, jak o tom svědčí zakládací listina…“. Tuto listinu dnes již bohužel v archivech nenajdeme. Za Aueršperků se zdejší statek dále hospodářsky rozvíjel, výnosy pramenily především z lesů, pokrývajících většinu rozlohy panství. Roku 1833 byla založena ves Josefov, k panství patřily pily v Leopoldových Hamrech a na řece Svatavě, byl založen velký zámecký rybník, v roce 1836 přibyl k pivovaru lihovar. V letech 1837-1839 byl za Aueršperků zdejší zámek pouze dílčími zásahy pozměněn. Upraveny byly především vnitřní prostory paláce, stržena byla vstupní brána a vnější hradební zeď včetně bašt a kulaté, původně dělové věže, byl zasypán příkop a u bývalých kanceláří správy panství a bytu správce byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova správy panství. Do zámecké věže byl přenesen archiv panství a ústředních správ, zatímco rodinné archivy Písniců, Auersbergů a spřízněných rodů byly střeženy v knihovně. Roku 1841 byla pokryta střecha zámku šindelem a rozšířeny zámecké schody. V roce 1854 byl v zahradě u zámku zbudován skleník. Po smrti Josefa Jáchyma Aueršperka v roce 1857 získala hartenberské zboží vdova Františka Antonie, za niž proběhla roku 1871 další rozsáhlejší úprava zámku, která se projevila opět především v interiérech paláce. Františka Antonie nechala zrenovovat zámeckou kapli, ze starého rytířského sálu vznikly obytné místnosti. K věži byla přenesena socha sv. Jana, stávající do té doby na rohu hájovny u silnice. Při těchto posledních úpravách byly rovněž odstraněny téměř všechny zbytky gotického opevnění a ostatní pozůstatky hradu. Po smrti Františky Antonie v roce 1901 zdědila Harteneberk její neteř Marie Kopalová. Kopalové získali šlechtický titul za vojenské zásluhy Karla Kopala. Po Marii Kopalové držela Hartenberg od roku 1913 dcera Františka, vlastnící zdejší statek až do roku 1945. Františka Kopalová zůstala neprovdána a zamýšlela na zámku zřídit benediktinský klášter. Majitelka věnovala velkou pozornost údržbě zámeckého areálu, trvala na pořádku na zámku i v jeho okolí. Roku 1925 byla původně šindelová krytiny zámku nahrazena eternitem. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války byl zdejší zámecký areál znárodněn. Následně byl ve spěchu a nepříliš podrobně zpracován inventář zámku. V letech 1946-1947 byl zámecký archiv převezen do zámku v Sokolově, odkud jej v roce 1950 převzal státní archiv. Zámecká knihovna s 1781 svazky skončila na zámku Krásný dvůr v okrese Louny, mobiliář, vybrané obrazy a nábytek, byly v padesátých letech 20. století převezeny na zámek Kynžvart. Vzácná socha panny Marie ze zámecké kaple je na farním úřadě v Krajkové. Při odvážení inventáře byla jeho značná část zničena. Hned roku 1945 převzala statek se zámkem správa Státních lesů v Sokolově. Přilehlý pivovar byl po znárodnění zrušen. Poté sídlilo v bývalém zámeckém areálu Horské pastvinářské družstvo, později Statní statek Hřebeny, který areál zámku však od roku 1965 užíval pouze příležitostně, především jako sýpku a skladiště. V neudržovaném objektu se nakonec pod vahou obilí a brambor začaly propadat stropy a zámek postupně značně zchátral. Od počátku sedmdesátých let 20. století se státní památková péče pokoušela bývalý zámek prodat, nikdo však o zdevastovaný objekt neprojevil zájem, na údržbu nebyly peníze. Lidé začali zámek rozebírat, ten vlhnul, chátral a rozpadal se. V letech 1979-1980 byl učiněn první pokus o vyčištění 40 metrů hluboké do skály vytesané hradní studny. Přes velké úsilí mnoha nadšenců zachránit bývalý hartenberský zámek a stavbu konzervovat se záměr nepodařilo dokončit. Roku 1983 byly odhadnuty náklady na obnovu areálu na 4,2 milionu Kčs, realizátor rekonstrukce se však nenašel. Dne 12. srpna 1984 nakonec vypukl na půdě opuštěného zámeckého objektu oheň, který se naštěstí podařilo uhasit. V noci z 8. na 9. června 1985, ve tři hodiny ráno byl na však několika místech úmyslně založen požár a zdejší zámek vyhořel úplně. Následujícího dne byly zničeny rovněž přízemní budovy na nádvoří. Následné vyšetření určilo jako příčinu úmyslné založení požáru neznámým pachatelem, který nebyl nikdy dopaden. Během požáru tehdy shořel celý krov velkého paláce, propadly se stropy a současně s nimi došlo k úplné destrukci severní obvodové zdi a částí štítů, v rozvalinách zůstaly objekty na nádvoří. Nepoškozena zůstala pouze velká věž a sousední objekt, spojující původně věž s palácem. V následujících týdnech a měsících po požáru se uvažovalo dokonce o kompletním odstranění spáleniště hradu. Tehdejší správce zámku Agrokombinát Sokolov měl nakonec podle požadavku ministerstva kultury zabezpečit zdivo a ponechat je ve stávajícím stavu. V červenci roku 1991 nakonec vyhořela opět z nezjištěných příčin rovněž hlavní věž zámku. Oheň tehdy zničil krov věže a vnitřní schodiště. Od roku 1995 probíhá s přestávkami na Hertenberku archeologický výzkum, ale teprve poslední sezóny umožnily provést systematičtější sondáž v jádru hradu, a to v návaznosti na rozebírání suťových vrstev při postupné rekonstrukci objektu. Na konci 20. století se sta novým vlastníkem zchátralého objektu bývalého zámku soukromý majitel Bedřich Loos, který se snaží s pomocí četných dobrovolníků areál zachránit. Od roku 2000 probíhají na Hartenbergu mezinárodní dobrovolnické workkempy. Roku 2008 byla vyčištěna původní hradní studna až na dno, které je v hloubce 23 m. V posledních letech byla nově zastřešena věž zámku.

hrad – původně románský hrad z konce 12. století, vystavěný na strmé skalnaté ostrožně mezi říčkou Svatavou a Dolinským potokem spadající za tří stran do údolí a spojené pouze na západní straně úzkou převlakou s náhorní plošinou. Tato stavební fáze byla doložena během archeologického průzkumu nálezem románského bosovaného kvádru, charakteristického prvku štaufské hutě, datovaný koncem 12. století. Během 13. století byl hrad goticky přestavěn na hrad bergfritového typu, jehož nejstarší částí byla patrně velká dominantní štíhlá obdélná obranná věž (bergfrit) s nepravidelně oblým čelem, stojící na skalce, představující nejvyšší bod staveniště, která původně patrně ovládala přístupovou komunikaci. Věž doplňoval mimořádně rozsáhlý dvoutraktový palác, založený ve dvou úrovních, což si vynutila podoba skalního útvaru. V nejnižším podlaží objektu se dochovaly mohutné kamenné valené klenby a polokruhový portálek. Gotická valená klenba se zachovala i v prvním poschodí. Palác býval podsklepen. Masivní gotické zdivo středověkého hradu se dochovalo až do výše druhého poschodí dnešního paláce. Původní podoba a zástavba předhradí situovaného za vlastním jádrem není známá. Uprostřed dvora hrad doplňovala do skály tesaná, 23 metrů hluboká studna. Ještě během 14. století získal palác dnešní rozměry a byl tehdy patrně doplněn hrazeným parkánem, obíhajícím celou dispozici. Při opravách po dobývání v letech 1426-1459 a následné velkorysé šlikovské pozdně gotické až raně renesanční přestavbě, probíhající až do roku 1548, začal být zaplňován severozápadní parkán novou hradní zástavbou. Tehdy bylo vyneseno druhé patro paláce a doplněny všechny architektonické prvky paláce. Současně byla ve druhém patře paláce roku 1471 zřízena nová dvoulodní hradní kaple sv. Tří králů se třemi oltáři, sklenutá šesti poli křížových hřebínkových kleneb na dva okrouhlé středové sloupy a svorníky. Na tabernáklu z roku 1520 stávala socha Panny Marie, později po požáru v roce 1668 ohořelá a černá. Lomená okna kaple bývala malovaná s biblickými výjevy. Zlepšeno bylo tehdy opevnění hradu. Přístupovou cestu z planiny chránila bašta, od níž vedl násep k příkopu vytesanému ve skále. Za ním byla brána se zvedacím mostem, upravená kolem roku 1580. Obranyschopnost byla zvýšena doplněním vnějšího ohrazení parkánu za branou okrouhlými baštami, jehož pozůstatkem je dnes část vnějšího ohrazení s polookrouhlou baštou při paláci a další baštou odkrytou spolu s prvou bránou při archeologickém průzkumu. Za hlavní branou stávala vnitřní brána a čtverhranný hlavní dvůr s hospodářskými budovami s vodní nádrží.

zámek – během 17. až 19. století byl původní hrad přestavěn na rozsáhlý pohodlný renesanční později barokní zámek
Počátkem 17. století byla za Jindřicha z Písnice k východní části starého paláce přistavěn dvouposchoďový trakt s hřebínkovou klenbou v přízemí a při severovýchodním nároží paláce vynesen nový schodišťový přístavek. Úpravou tehdy prošla rovněž zámecká kaple, do jejíhož nadpraží vstupního portálu je vytesána datace úpravy 1608. Konečnou podobu a rozsah získal zámek za barokní rekonstrukce v roce 1688, provedené po ničivém požáru z roku 1668. Věž zámku byla nově zastřešena, byl přistavěn správcův byt, hrad dostal i třetí patro a novou renesanční fasádu s vysokými příčně a podélně dělenými štíty s volutami. Za Aueršprků v letech 1837-1839 byl zámek pozměněn pouze dílčími zásahy. Upraveny byly především vnitřní prostory paláce, stržena byla vstupní brána a vnější hradební zeď včetně bašt a kulaté, původně dělové věže, byl zasypán příkop a u bývalých kanceláří správy panství a bytu správce byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova správy panství. Roku 1841 byla pokryta střecha zámku šindelem a rozšířeny zámecké schody. V roce 1854 byl v zahradě u zámku zbudován skleník. Rozsáhlejší úprava zámku proběhla roku 1871, která se projevila především v interiérech paláce.

Dvoutraktový barokní palác obsahující gotické a renesanční zdivo, na jedné straně patrový, na druhé třípatrový, krytý sedlovou střechou s vysokými renesančními, příčně i podélně členěnými trojúhelníkovými volutovými štíty. Kromě původní gotické kaple sv. Tří králů, upravené roku 1608 dle datace na portálu. Do třetího patra vedly široké světlé schody k velkému obdélnému rytířskému sálu s uměleckými nástropními malbami ze 17. století s loveckými a bitevními scénami a erby starých držitelů zámku v přívěsných rámech. K paláci připojeno nižší, stavebně mladší, nepravidelné křídlo spojující objekt s věží. Střecha věže byla završena hrázděnou nadstavbou s krovem, třemi báněmi a dvěmi lucernami a na věži umístěny hodiny. Původní příkop se zvedacím mostem byl zasypán, část opevnění stržena. Přízemní hospodářské objekty druhého nádvoří, kolny, stáje a byty čeledi, přistavěné k hradbám, byly renesančně a barokně upraveny. V prvním patře křídla na severozápadní straně nádvoří byla v nice umístěna barokní socha sv. Floriána , který měl chránit zámek před ohněm. Starý vodojem byl přeměněn na barokní kašnu s plastikou lva.

zámek Hartenberg na kresbě Joanna Venuta z roku 1819

zámek Hartenberg na rytině z poloviny 19. století

Hartenberg na kresbě Karla Liebschera z konce 19. století

zámek Hartenberg nad říčkou Svatavou na kresbě Karla Liebschera z konce 19. století

interiér zámecké kaple sv. Tří králů na snímku z roku 1900

zámek Hartenberg v 30. letech 20. století

zámek Hartenberg před rokem 1945

zámek Hartenberg na pohlednici z doby před rokem 1945

nádvoří bývalého zámku Hartenberg v 70. letech 20. století

bývalý zámek Hartenberg na snímku z roku 1972

obranná věž (bergfrit) zámku Hartenberg v 70. letech 20. století

zámek Hartenberg před rokem 1991

zámek Hartenberg zničený požárem v červnu roku 1985

zámek Hartenberg v roce 1991 těsně před požárem věže

vyhořelá hradní věž v roce 2004

zříceniny hradu a zámku Hartenberg - duben 2012

hrad a zámek Hartenberg - duben 2012

hrad a zámek Hartenberg od jihozápadu - duben 2012

obranná věž (bergfrit) - květen 2012

hrad a zámek Hartenberg - květen 2012

obranná věž (bergfrit) - květen 2012

jihovýchodní průčelí paláce - květen 2012

zříceniny hradu a zámku Hartenberg z nádvoří - duben 2012

hrad a zámek Hartenberg - květen 2012

severovýchodní průčelí paláce z nádvoří - květen 2012

zříceniny hradu a zámku Hartenberg z nádvoří - květen 2012

hrad a zámek Hartenberg od východu - květen 2012

hrad a zámek Hartenberg - květen 2012

zříceniny zámeckého paláce - květen 2012

zříceniny hradu a zámku Hartenberg z věže - květen 2012

sloup z hradní kaple sv. Tří králů v depozitáři - duben 2012

Použitá literatura:

Durdík, T. 1999 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha, 147/148
Durdík, T. 2002 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky, Praha, 26/27
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách , na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 78/79
Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 477
Sedláček, A. 1905 : Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl 13. Plzeňsko a Loketsko, Praha, 166/170
Úlovec, J. 2003 : Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, 1. díl [A-M], Praha, 187/194

Bražec – pamětní deska obětem 1. světové války

Jarda Vyčichlo — Thu, 19 Apr 2012 20:04:30 +0000

Pamětní deska obětem 1. světové války byla v roce 1922 připevněna na severní vnitřní stěně lodi farního kostela sv. Bartoloměje na vrchu Kostelní Hůrka nad původním založením obce, později osadou zvanou Kostelní Hůrka (Am Berge) dnes ve Vojenském újezdu Hradiště asi kilometr severně od dnes částečně zaniklé obce Bražec (Bergles). Deska byla zřízena na památku 16 padlých a pohřešovaných občanů Bražce a 8 Javorné. V roce 1963 však kostel zapálili při bojových hrách pionýři a poničený kostel byl krátce poté stržen. Tehdy bala patrně zničena rovněž pamětní deska.

Pamětní deska s fotografiemi a jmény celkem 24 a pohřešovaných vojáků z první světové války.

Použitá literatura:

Krčmář, L., Procházka, Z., Soukup, J. 2005 : Zničené kostely. Průvodce historií západních Čech č. 14, Domažlice, 50/51
Träger, G. 1993 : Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 11
Wieser, S. 2009 : Pomníky padlých ve válkách, zejména v té první světové válce, 92, XVIII. Historický seminář Karla Nejdla, Karlovy Vary, 89/99