přeskočit k navigaci »

Úvod > Architektonické památky > Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn

Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn

Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |

Původně gotický strážní hrad Hauenštejn byl založen patrně na konci 13. století králem Přemyslem Otakarem II. na ochranu zemské stezky na skalnaté ostrožně nad údolím nad dnešní vsí Horní Hrad (Hauenstein). V průběhu 19. století byl hrad za Buquoyů přestavěn ve dvou etapách na prostorný pseudogotický zámek. Po roce 1945 byl zámek krátce využíván jako dětský domov, poté byl opuštěn a proměnil se ve zříceniny. Od roku 2000 je zdevastovaný zámecký areál v soukromém vlastnictví a probíhá jeho postupná záchrana.

 

Obec: Horní Hrad (Hauenstein)

Okres: Karlovy Vary

GPS: 50°20'45.487"N, 13°1'3.635"E

Stav: v rekonstrukci

Přístupnost: otevírací hodiny


Historie objektu

Hrad Hauenštejn byl založen snad koncem 13. Století. Dosud se předpokládalo, že na ochranu zemské stezky vedoucí údolím Ohře a také jako opěrný bod královské moci v pohraniční oblasti králem Přemyslem Otakarem II. nebo spíše jeho synem Václavem II., ovšem nelze vyloučit ani, že hrad vystavěl jeho první známý držitel, loketský purkrabí Mikuláš Winkler, který jej držel okolo roku 1320. K hradu tehdy patřilo k nevelké území v těsném sousedství rozlehlejšího majetku klášterů v Doksanech a Postoloprtech. Mikuláš Winkler, hrad přenechal doksanskému klášteru, který v okolí vlastnil několik malých vesnic, mj. Velichov, Jakubov a Krásný Les. Koupí hradu klášter zřejmě sledoval posílení ochrany svého pozemkového vlastnictví. Dne 23. ledna 1336 přenechal doksanský klášter hrad Hauenštejn i s příslušenstvím a poplužní dvůr ve Velichově českému králi Janu Lucemburskému výměnou za vesnice Kmetiněves, Černouček a mlýn ležící nad soutokem Labe a Ohře poblíž Litoměřic. Hrad Hauenštejn se tak stává na dobu dvaceti let královským majetkem. Jelikož statek patřící k hradu nebyl velký a ve výše zmíněné listině z roku 1336 se dokonce neuvádí ani jeho rozsah, královská komora jej hodlala zvětšit. Karel IV. Smlouvou s postoloprtským benediktínským klášterem ze dne 17. října 1357, rozšířil výměnou za statek Libočany s mlýnem na žateckém předměstí a další majetek, toto malé panství o 9 nedalekých vesnic Boč, Hrachovou, část Stráže, Vykmanov, Srní, Ondřejov, Hrzín, Osvinov, Smilov a další pozemky. Ty následně připojil k hauenštejnskému panství, k němuž pak po dlouhou dobu patřily. Po roce 1357 Karel IV. z neznámého důvodu převedl hrad do držení neznámého majitele. Je však velmi pravděpodobné, že majiteli se stali bratři Oldřich a Erhart z Rugehensensteinu. 23. března 1359 bratři Oldřich a Erhart z Rugehensensteinu dosadily nového faráře ke kostelu ve Velichově, který již tehdy tvořil součást hauenštejnského statku. Roku 1360 se majitelem hradu stal králův důvěrník a vyšehradský probošt Detřich z Portic, synovec Jetřicha, mindenského biskupa a vyšehradského probošta. Již August Sedláček se domníval, že Detřich jistě finančně podpořil některou Karlovu akci, za což byl náležitě odměněn. 16. dubna 1360 Karel IV. povýšil Detřicha z Portic do panského stavu a dal mu právo používat polepšený erb. V povyšující listině je Detřich také nazýván jako „dominus et heres castrorum Orlik et Hawenstein“, to jest „pán a majitel hradů Orlík a Hauenštejn“. Způsob Detřichova nabytí Orlíku je zřejmý, neboť Karel IV. jej již roku 1357 daroval již zmíněnému mindenskému biskupovi Jetřichovi, po němž jej zdědil jeho synovec. Hauenštejn však nebyl součástí obdarování, neboť jak praví listina, ho Detřich sám zčásti odkoupil a zčásti získal jako odúmrť, můžeme jen předpokládat, že to bylo po zmíněných bratrech Oldřichovi a Erhartovi. V listině ze dne 7. června 1360, kterou stvrdil Karel IV. Detřichovo vlastnictví Hauenštejna, vyňal jeho majetek z vlivu loketského manského obvodu a tím i loketského purkrabího. Týž den pak vydal obdobnou listinu ohledně druhého Detřichova hradu Orlíku a současně slíbil midenskému biskupovi Jetřichovi, že v případě Detřichova úmrtí bez mužských potomků mu oba hrady předá zpět. Detřicha pak ještě jmenoval do úřadu vyšehradského purkrabí a popravce na území spadající pod jeho pravomoc. Jak dlouho držel Detřich hrad nevíme, za Karlova syna Václava IV. mu zřejmě nepatřil. Z doby kolem roku 1380 se dochoval doklad hovořící o tom, že Václav IV. přenechal hrad „Hawensteyn“ s panstvím a manskou povinností novému majiteli, ovšem jméno nového vlastníka se bohužel nedochovalo. Manství poté přešlo zpět do královských rukou. Soudíme tak proto, že panovník vykonával i po roce 1380 patronátní právo ke kostelům patřícím ke hradnímu obvodu. Samotný hrad tak nadále spravovali královští purkrabí, Dne 2. září 1395 dosadil král Václav IV. ke kostelu v Boči nového faráře Jindřicha. Listinou vydanou přímo na hradě Hauenštejně („in castro Hawenstein") ze dne 22. května 1404 se připomínají purkrabí, bratři Ondřej, řečený Paldra, a Zikmund z Vilémova (u Kadaně), s predikátem „residentes in Hawenstein“, Ondřej a po něm Zikmund, kteří používali predikát „z Vilémova“, nejen proto, že z něho pocházeli. Bratři dne 29. května 1406 společně dosadili ke kostelu ve Vilémově po úmrtí faráře Mikuláše jiného faráře, Jana, pocházejícího z Velichova. Týž den dosadili k velichovskému kostelu do úřadu opuštěnému Janovým odchodem nového faráře Matěje z Topolan. Oba poté vykonávali službu na hradě Hauenštejně minimálně do roku 1411. Dne 27. srpna 1411 dosadil Zikmund nového faráře ke kostelu v Tocově. Zikmund, který již tehdy zastával úřad sám, byl připomínán i jako „capitaneus in Hawenstein", tj. velitel na Hauenštejně. Snad ještě týž rok nahradil Zikmunda ve funkci Hynek Kaufunk. V roce 1412 opět jmenoval Hynek Kaufunk nového faráře. 21. února 1416 dosadil Bušek z Tachlovic faráře Konráda ke kostelu ve Velichově a 1. ledna 1417 po Jindřichově úmrtí k bočskému kostelu nového faráře Jana z Doupova. V roce 1420 byl králem Zikmundem Hauenštejn zastaven Štěpánovi z Kobersheimu, zvanému Harnušmistr (Harnischmeister), který zde seděl společně se svou manželkou Markétou. V srpnu 1420 král Zikmund vydal Štěpánovi z Kobersheimu nový majestát na Hauenštejn jako náhradu za starý, jenž Štěpán ztratil. Z majestátu se dovídáme, že výše zástavy byla 200 kop českých grošů, ovšem nevíme, zdali byl hrad Štěpánovi zastaven již Václavem IV. nebo až Zikmundem. Dne 6. září 1422 byla výše zástavní sumy zvětšena o dalších 400 kop grošů, Štěpán z Kobersheimu totiž buďto investoval do hradního panství, či spíše půjčil Zikmundovi peníze. Dne 12. dubna 1424 Štěpán z Kobersheimu dosadil Albrechta ke kostelu v Boči, 20. září 1426, po úmrtí Albrechta, obsadil úřad Mikulášem a 25. února 1427 po rezignaci Mikuláše jej nahradil Janem. V soupisu Zikmundových přívrženců, tzv. „royalistů“ z léta 1427, je uveden mimo jiných i Štěpán z Kobersheimu s hradem Hauenštejnem, po celou dobu husitských válek totiž stál na Zikmundově straně, Ostatně není divu, neboť díky němu setrval v držení hradu a dále jej politicky i finančně podporoval. Avšak v roce 1429 zapůjčil Štěpán z Kobersheimu několik svých mužů jako průvodce pro lepší orientaci v kraji, když do Žatecka vtrhly oddíly Jakoubka z Vřesovic, který ovládal rozsáhlé území mezi Žluticemi a Ostrovem nad Ohří. Později se měl dokonce podílet se svou družinou i na vojenských výpadech Jakoubka z Vřesovic za hranice kraje. Král poté na Štěpána z Kobersheimu zanevřel. Dne 8. května 1431 proto král povolil protihusitskému bojovníkovi a obránci Karlštejna, Vilémovi z Doupova, hrad Hauenštejn s panstvím od Štěpána z Kobersheimu vykoupit v zástavní sumě, k níž mu ještě přidal 200 kop českých grošů jako náhradu škody, která se Vilémovi udála. Faktická moc Zikmundova však tehdy nebyla natolik silná, aby sahala až do severozápadních Čech. Štěpán tak v držení hradu a panství nejen zůstal, ale zanedlouho jej dokonce postoupil po roce 1431 Vilémovi z Illburka. Tento syn bývalého loketského purkrabího Půty z Illburka si dělal nároky též na loketskou zástavu a vedl v této souvislosti velké boje s konkurenty, rodem Šliků. Snad právě proto oddělil Vilém z Illburka od hauenštejnského panství několik vesnic a nechal nad nimi před rokem 1434 vystavět nový hrad nazvaný Himlštejn. Již 28. listopadu 1434 se Vilém z Illburka psal při prezentaci faráře ke kostelu v Libčicích s predikátem „in Hymmelstein“. V roce 1437 se Vilém, který tehdy získal od Zikmunda jako zástavu hrad Borek, psal s přídomkem „seděním na Hauenštejně“. Roku 1437 Vilém z Illburka z neznámých důvodů vydal list, kterým vyznal, že „hrad Hauenštejn“ s příslušenstvím, získaný od Štěpána z Kobersheimu, a hrad Himlštejn postoupil Jindřichovi z Vejdy, který pocházel z rodu Rousů z Plavna ze sousedního Saska. Jindřicha z Vejdy najdeme dne 10. února 1438 jako půhonce ve při Alše ze Šumburka s Jindřichem a Anargem z Waldenburku. Patřil však k odpůrcům tehdejšího správce království českého Jiřího z Poděbrad, což vyjádřil roku 1449 svou účastí na sjezdu strakonické jednoty. V roce 1454 probíhala revize pozemkové držby v království. Jindřich z Vejdy předložil nejen list na hauenštejnský majetek vydaný Vilémem z Illburka a dokládající jeho nároky, ale rovněž Zikmundův majestát z roku 1422. Zřejmě záhy po zvolení Jiříka z Poděbrad českým králem o hrad přišel. Nelze vyloučit, že šlo o Jiříkovo protiakci za Jindřichovi postoje z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Zbavit Jindřicha hradu s panstvím nebylo těžké, neboť stále ještě šlo o královské manství. Po pánech z Vejdy získal hrad Hauenštejn neznámým způsobem a po určitou dobu jej užíval Ondřej z Kaufunku. 22. prosince 1457 Ondřej z Kaufunku uzavřel přímo na hradě Hauenštejně dohodu s chomutovskými a kadaňskými kverky o užívání vody z potoka. Bližší okolnosti jeho případné držby však známy nejsou. Pokud skutečně hauenštejnské zboží vlastnil, nebylo to příliš dlouho. Zřejmě před rokem 1463 se následujícím majitelem stal opět neznámo přesně jakým způsobem člen rodu Satanéřů, Hildebrant Satanéř z Drahovic, seděním na tvrzi ve stejnojmenné vsi poblíž Karlových Varů. Stalo se tak v době, kdy král Jiří z Poděbrad zvýšil zástavu o 100 kop. V prosinci roku 1466 král Jiří z Poděbrad k zástavní sumě přidal dalších 300 kop českých grošů. Hildebrant Satanéř poté držel Hauenštejn po dlouhá léta. 31. prosince 1470 Hildebrant Satanéř svolil poddanému Vaňkovi z Dubčan prodej pozemků s lomem kamene městu Žatci. V roce 1474 panovník Hildebrantovi za prodej lomu z roku 1470 zvýšil zástavu “na opravu zámku Hauenštejnu“ o 200 kop českých grošů. Někdy v této době totiž Hildebrant Satanéř nechal provést blíže neznámé úpravy hradu. Hyldebrant Satanéř zemřeĺ před rokem 1488. Dne 15. prosince 1488 bylo pro syny Hildebranta Satanéře Oldřicha s Václavem vydáno důležité svědectví. Mladí Satanéřové totiž měli nevlastní matku, která se s nimi těžce nesnášela a nazývala je „lotry, zlosyny a zrádci své cti“. Proto mezi nimi vznikl spor o majetek. Na obranu bratrů tehdy vystoupil Jetřich Opl z Egerberka, který nejenže vyznal, že viděl Hildebrantovu poslední vůli, ale rovněž dosvědčil její obsah, výhodný pro oba bratry. Hauenštejn s Himlštejnem a celým panstvím tak zůstal Oldřichovi s Václavem. Po roce 1488 se pak Oldřichovi s Václavem o oba hrady a další majetek rozdělili tak, že Hauenštejn získal Václav, kdežto Himlštejn s příslušenstvím byl přidělen Oldřichovi. Jelikož pak Oldřich se již roku 1494 psal s predikátem po Himlštejně, je zřejmé, že k rozdělení bratří muselo dojít mezi léty 1488 až 1494. Hauenštejn tak držel nejpozději od roku 1494 samotný Václav, však určitou část tohoto majetku vlastnil bratr, z čehož v budoucnu vznikly velké spory. Roku 1497, díky přízni krále Vladislava Jagellonského, byl „zámek Hauenštejn se zámkem Himlštejnem“ a ostatním příslušenstvím udělen do dědičného manství. 16. listopadu 1500 pohnal Felix z Fictumu, držitel blízkého hradu Nový Šumburk, Václava Satanéře k soudu a obvinil jej, že mu věznil poddané. V dubnu roku 1501 naopak Václav obvinil Felixovi poddané z vraždy havíře. Soudní pře se nakonec ocitla ve slepé uličce, neboť oba „urození“ se obviňovali navzájem, takže půhon byl zrušen. V listopadu roku 1503 Václav vedl soud s Mikulášem z Zedwitz, který jej obvinil z dluhu 50 kop českých grošů a spor dokázal dovést do vítězného konce. V listopadu roku 1503 pohnal bratr Oldřich k soudu Václava a obvinil ho, že nechal kosit jeho louky „za komnatou“. Pře měla sice několik stání, obě strany se však nakonec rozešly bez výsledku. Roku 1503 ovšem Václav pohnal Oldřicha a obvinil ho, že poddaným, kteří by se chtěli přestěhovat na Václavův majetek, nechce vydat takzvané výhostní listy. Jelikož však obžalobu neprokázal, byl půhon zrušen. Obdobně skončila jeho žaloba na bratra z výboje, spočívajícího v údajném „nočním vybití“ jeho poddaného. Jenže roku 1504 mezi bratry propukl závažnější spor. Začal zřejmě tím, že Oldřich Satanéř nechal vložit do zemských desek Himlštejn i hauenštejnské zboží. Václav proti tomu samozřejmě ostře vystoupil a v květnu pohnal bratra k soudu. Nejprve jej obvinil z toho, že do zemských desek nechal vložit manský majetek, což bylo v příkrém rozporu se zemským právem, a dále na něm požadoval vydání zástavních listin na hauenštejnské zboží. Ve sporu šlo především o skutečnost, že Oldřichův vklad se týkal rovněž Hauenštejnu, z něhož mu sice určitý díl patřil, ovšem to mu nedávalo právo vložit do desek majetek celý. Jelikož spor mezi bratry nebyl urovnán, Václav poháněl Oldřicha v téže věci ještě roku 1510. Výsledek sporu však bohužel neznáme. Z roku 1505 pochází Václavův půhon Oldřicha kvůli kácení stromů v lesích a zneužívání luk a štěpnic. Někdy mezi léty 1510-1514 po smrti bratrů Oldřicha a Václava Satanéřů bylo pro jejich špatné hospodaření hauenštejnské panství často zastavováno. Jeden ze zástavních pánů, Jindřich z Bildenfelsu, byl v letech 1514-1518 v soudním sporu pro dluh s Václavem z Polák a používal predikát „na Hausstaynie“. V květnu 1523 se poprvé psal po Hauenštejnu Alexandr z Leisneku, kdy jej poháněla k soudu Anna z Fictumu ke svědectví proti Jetřichovi z Fictumu. Alexandr byl tehdy ženat s Dorotou, rozenou z Plavna, s níž však vedl také soudní spor. Závěrem roku 1524 ho manželka obvinila, že ji „žádnou živností neopatřil“, přestože jí slíbil vyplácet každý půlrok až do smrti 150 zlatých rýnských. Soud nakonec skončil dohodou obou stran. V dubnu 1525 byl Alexandr z Leisneku obeslán Jetřichem z Fictumu proti Anně z Fictumu. Zatímco po Oldřichovi zůstali synové Fridrich se Zikmundem, zmiňovaní již v půhonu z roku 1504, a dále Kryštof, Pavel, Felix a Cyril, Václav po sobě zanechal Jana s Ondřejem. Záhy poté, co hrad konečně přešel do rukou Jana a Ondřeje Satanéřů byl převeden roku 1528 v dědičný majetek, uzavřeli smlouvu s Jindřichem Šlikem seděním na Ostrově a za 2 000 kop českých grošů mu prodali „Hauenštejn hrad, dvůr poplužní s poplužím, v Dubnicích dvůr poplužní s poplužím, ves tudíž a dvory kmetcí s platem, ves Boč celou a dvory kmetcí s platem, ves Endeskryn (Odeř), ves Gryn, ves Gesmesgryn (Osvinov)“ a další příslušenství včetně cla v Boči. Ještě roku 1528 Jindřich Šlik uzavřel smlouvu rovněž s bratry Friedrichem, Kryštofem, Pavlem, Felixem a Cyrilem Satanéři a kromě himlštejnského zboží od nich koupil „hrad Hauenštejn svrchnější s jeho příslušenstvím, se dvorem poplužním s poplužím řečeným Studený s příslušenstvím“ a vsi Krásný Les, Hykmosgrýn (Vrch), Srní, Smilov, Hrachovou, Peklo, Jakubov, Velichov, půl pusté vsi Kotteshofu (Hradiště) a poddaného ve Stráži, to vše za sumu 4 000 kop českých grošů. V roce 1528 Jindřich po převzetí Hauenštejna zemřel na následky zranění z bitvy u Moháče. Veškerý majetek přešel na jeho syny Kašpara a Jindřicha. Kašpar měl obdržet za díl vše, co kdysi vlastnil Oldřich Satanéř, tedy pouze díl panství a hradu Hauenštejna, Jindřich svůj díl po Václavu Satanéři převedl na Kašpara až později. Při novém dělení panství v roce 1544 si Jindřich ponechal sídelní Ostrov, Kašpar pak Hauenštejn s Himlštejnem. Po nezdařeném prvním stavovském odboji v roce 1547 proti tehdejšímu českému králi Ferdinandovi I. byl Kašpar Šlik s bratrem souzen za to, že se „paktovali“ s nepřítelem a napomáhali při plundrování a vyrabování některých komorních statků, jako např. Jáchymova. Dne 30. července 1547 byli předvoláni do Prahy a výsledkem bylo, že Kašpar byl nucen přijmout manskou povinnost na „zámek Hauenštejn, item zámek pustý Himlštejn s příslušenstvím“, zámek Ostrov měl zůstat pro císaře vždy otevřený. Kromě tohoto postihu dostal Kašpar i „domácí vězení“, neboť mu bylo pod hrozbou trestu smrti zakázáno vycházet z hauenštejnského „zámku“. V roce 1549 mu byl příkaz zmírněn. Kašpar dostal povolení pobývat i mimo hrad, ovšem pouze na pozemcích, které k němu náležely. Kašpar Šlik tak držel Hauenštejn nadále opět jako manství, kdežto himlštejnský statek vlastnil coby alod. V roce 1574 synové Kašpara Friedrich s tehdy ještě nezletilími Jindřichem a Prokopem dosáhli zrušení manského závazku na Hauenštejn a jeho převod v dědičnou držbu díky rozhodnutí císaře Maxmiliána I. Bratři se záhy rozdělili o majetek takovým způsobem, že na Hauenštejně zůstal Jindřich s Prokopem, kdežto Friedrich vyženil statek Planou. Jindřich Šlik zemřel koncem osmdesátých let 16. století a zanechal po sobě nedospělého syna Kašpara nad nímž převzal poručnictví jeho strýc Friedrich. V roce 1589 nacházíme v titulář české šlechty Friedricha uvedeného s predikátem „na Haussteyně a Plané“. Kolem roku 1600 byl za držení Šliků hrad po požáru renesančně přestavěn. Roku 1603 byl Friedrich uveden obdobně v soupisu poplatníků Českého království, neboť jako poručník byl správcem hauštejnského statku, k němuž tehdy patřilo 95 osedlých, dvě fary, ovčácký mistr se dvěma pacholky a dvě mlýnská kola. V roce 1606 Kašpar Šlik konečně dospěl, strýci „poděkoval za poručenství“, tedy potvrdil, že veškerý majetek převzal bez závad a roku 1610 zapsal Kašpar Šlik „na zámku Hauenštejně s dvorem poplužním s poplužím, s pivovarem, mlýnem“ a na veškerém příslušenství manželce Alžbětě, rozené z Donína, věno ve výši 10 000 kop míšeňských grošů. V roce 1610 podstatným způsobem rozšířil svůj majetek, neboť po úmrtí strýce Friedricha na něj přešly statky Planá s Kočovem. Když přiznával v roce 1615 výši majetku k berním účelům, hauenštejnský statek byl stejné velikosti jako roku 1603, měl 95 osedlých s dalšími součástmi. Pro srovnání na statcích Planá a Kočov se počítalo celkem 575 osedlých. Jelikož jeho majetek byl rozlehlý a pak hodlal také zajistit manželku, uzavřel s ní roku 1616 smlouvu a za 70 000 kop míšenských grošů jí prodal Hauenštejn. Z částky odečetl 20 000 kop, které jí dal jako zvýšené věno, zbylých 50 000 kop mu měla Alžběta splatit ve dvou termínech. Ta byla buďto v dobré finanční situaci, nebo se manželé dohodli jinak, každopádně však Kašpar ještě téhož roku vyznal, že požadovanou částku obdržel. V letech 1618-1620 se Kašpar Šlik zúčastnil aktivně stavovského povstání. Ihned po Bílé Hoře opustil ve strachu z trestního postihu a rovněž před drancujícími vojenskými oddíly vítěze území království. Samozřejmě, že následně mu byl zabaven veškerý majetek. Roku 1623 byl hauenštejnský statek, který patřil od roku 1616 jeho manželce, která se ničím neprovinila, navrácen majitelce. Po manželově smrti roku 1624 řídila Alžběta Šliková správu hauenštejnského statku sama. 20. září 1628 prodala Alžběta Šliková za 30 000 zlatých zámek manželovu strýci Jindřichu Šlikovi na Plané a Kočově, což dokládá dochovaná kupní smlouva. Důvodem bylo její vyznání podobojí, které zapovídalo Obnovené zřízení zemské vydané pro České království roku 1627, a proto poté odešla do saského Annaberku. Jindřich Šlik, bývalý plukovník moravských stavů, konvertoval brzy po porážce českých stavů ke katolictví, vstoupil do císařského vojska a roku 1627 se stal dokonce císařským polním maršálkem. Patrně se tedy domníval, že své příbuzné v emigraci, Alžbětě Šlikové, nebude muset splatit dojednanou částku. V roce 1631 se však Alžběta za saského vpádu do Čech, společně s postupujícím vojskem vrátila a energicky hájila svá práva, dokonce se uvázala zpět v držení Hauenštejnu a na zámek se nastěhovala. Její vláda trvala však jen krátce a s odchodem saských vojsk skončila. Hauenštejn se vrátil do Jindřichova držení, který jej vlastnil až do své smrti dne 5. ledna 1650. Velkou část jmění, 50 000 zlatých, odkázal chebským jezuitům na zřízení koleje. Jeho jediný syn František Arnošt Šlik byl v té době kartouzským novicem, ale když se to dověděl, vystoupil z řádu a ujal se dědictví sám. 1 500 zlatých, které poslal jezuitům do Chebu jako náhradu, nemohlo pochopitelně řád uspokojit, a tak došlo k vleklému soudnímu sporu. František Arnošt soud prohrál, a když jezuité omítli jako náhradu nabízený zámek Hauenštejn a trvali na vyplacení hotovosti. Proto byl 14. listopadu 1663 nucen uzavřít smlouvu s knížetem Juliem Jindřichem, vévodou Sasko-Lauenburským a za 40 000 zlatých rýnských mu Hauenštejn prodat a jezuitům zaplatit. Roku 1664 pak vyznal, že obdržel celou kupní cenu statku, takže Hauenštejn přešel definitivně do rukou saských knížat a od té doby tvořilo Hauenštejnské zboží součást ostrovského panství. Ihned po převzetí panství a zámku přikročil nový majitel ke stavebním úpravám. Julius Jindřich, syn sasko-lauenburského vévody Františka II., pocházel ze starší větve dolnosaského německého šlechtického rodu, který užíval titulu římských knížat a vévodů saských, engernských a westfálských. Jako mladší princ, měl 14 sourozenců z toho 3 bratry, si musel hledat štěstí mimo domov a tak se jako majitel kyrysnického pluku dostal až do Čech, kde stál na straně císaře v jeho boji proti českým stavům, za což si vysloužil žold ve výši 600 000 zlatých. Později vstoupil do služeb císařského vojevůdce, generalissima Albrechta V.E. Valdštejna. Julius Jindřich byl zřejmě jeho nejvěrnějším spojencem a snad i přítelem, když se Valdštejn v roce 1629 zúčastnil v Toužimi křtu vévodova prvorozeného syna Františka Erdmana jako jeho kmotr. Valdštejn si dal v Plzni složit od svých důstojníků slib věrnosti, Julius Jindřich první slib podepsal jako první, druhý jako druhý. Valdštejna na jeho útěku z Plzně do Chebu opustil mezi posledními u Plané u Mariánských Lázní a tím se vyhnul osudnému Chebu, kde byl 24.února 1634 Valdštejn společně s věrnými pány Kinským a Illowem z tajného rozkazu císaře zavražděn. Julius Jindřich zřejmě pomáhal Valdštejnovi při tajných vyjednáváních s nepřátelskou protestantskou stranou, kde měl příbuzné. Po Valdštejnově smrti byl císařem na milost a mohl mu dál věrně sloužit. Prvním majetkem Julia Jindřicha se stalo 23.srpna 1623 toužimské panství, dále získal také roku 1664 Ostrov s Hauenštejnem, koupil Brložec a Podbořany (1626), Údrč (1640), Tepličku (1646), Měděnec (1655), Nový Hrad (1663) a vyženil s manželkou Annou Magdalénou, hraběnkou Popelovou z Chlumu a Lobkovic panství Zákupy a Buštěhrad. V Praze kromě toho vlastnil dnešní Toskánský palác. Po vzoru svého velitele Albrechta Valdštejna se tak snažil vybudovat rozsáhlé uzavřené dominium s vlastní politickou a hospodářskou správou. Po smrti Julia Jindřicha 20. listopadu 1665 zdědil majetek jeho syn František Erdman, však již následujícího roku umírá. Celý majetek zdědil jeho mladší bratr Julius František, který již od otcovy smrti spravoval toužimské panství. Také on byl vojákem a byl o něco úspěšnější než jeho otec. Byl „nad veškerou kavalerií římského císařského majestátu ustanoveným generálem“. Stejně jako jeho otec i on věnoval velkou pozornost rozšiřování svého majetku, zakoupil panství Ploskovice, a budování svého sídla v Ostrově. Patřil mezi nejbohatší šlechtice v Čechách. Po smrti Julia Františka 30. září 1689 bylo sasko-lauenburské dominium rozděleno mezi jeho dcery. Ostrovskou část panství s Toužimí zdědila mladší Františka Sibyla Augusta, která byla provdána za Ludvíka Viléma, markraběte z Baden-Badenu. Hauenštejn tím přešel spolu s Ostrovem na bádenská markrabata. Markrabě Ludvík Vilém byl ve službách císaře a vyznamenal se především jako úspěšný vojevůdce ve válce proti Turkům v letech 1683-1688 v níž si vysloužil přezdívku „Turkenlouis“ čili „Ludvík Turek“ nebo „Turkensieger“ čili „Turkobijec“. Turci ho pro jeho typickou rudou kazajku nazývali „rudý král“. Když válka skončila a markrabě se chystal k návratu do rodného Bádenska, bylo toto panství obsazeno a zcela zničeno Francouzi během tzv. orleánské války o falcké dědictví v letech 1688 až 1697. Sňatek s bohatou nevěstou mu tedy přišel velmi vhod. Po skončení války markrabě přesídlil z Ostrova do bádenského sídelního města Rastattu, ale dlouho zde nepobyl, neboť jej odtud vyhnala další válka, tentokrát o španělské dědictví v letech 1700-1714. Markrabský dvůr tedy znovu přesídlil zpět do Čech. Po smrti manžela 7. ledna 1707 se vlády ujala sama Františka Sibyla Augusta za své nedospělé syny. 10. července 1733 umírá i ona ujímá se majetku její nejstarší syn Ludvík Jiří Simpert. Po smrti Ludvíka Jiřího Simperta 22. října 1761 se vlády ujal jeho bratr August Jiří, který společně s manželkou Alžbětou Augustou Františkou Eleonorou drželi Hauenštejn společně s Ostrovem, Hájkem, Toužimí, Údrčí, Brložcem, Podbořany a Děpoltovicemi. Posledním pořízením stvrzeným v Rastattu 7. června a 8. srpna 1771 si August Jiří, společně s manželkou Alžbětou Augustou Františkou Eleonorou, jelikož neměli děti, ponechali statek Hauenštejn, Údrč, Brložec a další jen na dožití, kdy jej měla převzít neteř Alžběta Augusta Eleonora, a to rovněž na dobu jejího života. V roce 1771 August Jiří, společně s manželkou Alžbětou Augustou Františkou Eleonorou zemřeli, poslední pricezna bádenská Alžběta Augusta se ujala majetku, měla pak pobírat z českých panství doživotní rentu. Do roku 1789 prováděl správu českých panství Alžběty Augusty, jako nájemce, kníže Jan Schwarzenberg, její příbuzný, a po jeho smrti až do roku 1798 jeho syn Josef Schwarzenberg. Mezitím roku 1787 Alžběta Augusta zemřela. 27. září 1809 byly mezistátní smlouvou urovnány majetkové vztahy po zemřelých. Hauenštejn se tak ocitl v rukou panujícího rodu a zprvu byl spravován jako komorní statek. Od roku 1826 Hauenštejn spadal do souboru tzv. státních statků. V polovině 30. let 19. Století, v rámci rozprodeje státních statků, byl pak statek Hauenštejn-Měděnec nabídnut ke koupi. 30. října 1837 správa státních statků uzavřela smlouvu s Gabrielou, hraběnkou Buquoy-Longueval, a za částku 400 100 zlatých jí ho prodala. Brzy po zakoupení panství hraběnka Gabriela Buquoyová iniciovala první úpravy celého areálu. V letech 1840-1850 proběhla počáteční etapa přestavby hradu. Na Zámeckém vrchu byla na konci čtyřicátých let vybudována podle projektu Bernharda Gruebera vznosná novogotická kaple, vysvěcená v roce 1851. 2. října 1877 po Gabriele Buquoyové přešlo právo ke statku na jejího syna Jiřího, ovšem záhy jej převzal již zmíněný Ferdinand Buquoy. V letech 1878-1882 proběhla druhá etapa podle projektu Aloise Mytteise a spolu s první proměnila hrad v prostorný zámek ve stylu tehdy módní anglické neogotiky. Za dalšího majitele z tohoto rodu, Jindřicha, proběhla na statku ve dvacátých letech 20.století pozemková reforma. Bylo jí podrobeno 2 690 hektarů veškeré půdy, z čehož majitel dostal zpět 2339 hektarů. Jednalo se hlavně o lesní plochy, neboť lesní hospodářství bylo základem činnosti statku produkujícího dřevo pro různé účely. V období II. světové války byl hrad využíván jako středisko Hitlerjugend. Pro omezení značného výskytu zmijí byl v okolí hradu vysazen Aeskulap (užovka stromová), za války zde působila dokonce i laboratoř k získávání hadího séra, kterým poté byla zásobena Rommelova armáda v Africe. Po roce 1945 byl Buquoyům hrad zabaven a převeden do rukou československého státu. V roce 1947 byl nově upraven a používán jako středisko a ubytovna Jáchymovských uranových dolů. Areál zámku tak byl stále ve slušném stavu i s částí původního mobiliárního fondu. Vedle původních stropů, podlah a kachlových kamen zde byla spousta obrazů, rytin apod.. Některé části zbylého mobiliáře pak rozprodával Okresní národní výbor (ONV) v Karlových Varech v dražbě. Později byl zámek užíván jako dětský záchytný domov pro mladistvé. V roce 1958 byl zámek pro neudržovaný stav, značnou vzdálenost od zásobovacích center a nákladnost vytápění uznán za nezpůsobilý. Domov tak byl přemístěn a zámek opuštěn a byl odsouzen k zániku, o čemž svědčí i skutečnost, že do areálu měli zakázán přístup dokonce i pracovníci státní památkové péče. Během dalších deseti až patnácti let se proměnil takřka v ruinu. Když přestal objekt sloužit jako internátní ubytovna mládeže, začal nevyužitý prostor značně chátrat. Objekt převzal do své správy školský odbor Západočeského krajského národního výboru (ZKNV) v Plzni. Od té doby byl zámek předmětem mnoha následujících jednání, která měla určit další využití a zabránit jeho dalšímu poškozování. Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni spolu se státním ústavem památkové péče v Praze po řadu dalších let všemožně usilovalo o jeho zabezpečení a záchranu. Diskolační komisí ZNKV v Plzni i ONV v Karlových Varech byl neustále hledán nový uživatel. Roku 1960 byl zámek stále ještě v odpovídajícím stavu. Dílo zkázy však dovršil vandalismus. Během dalších dvou let byl nehlídaný objekt značně zpustošen. Stropy byly vlivem protékání narušenou střechou promáčené, okna vylámaná, mobiliář rozkraden a materiál vhodný k jakémukoliv dalšímu použití odnášen. Žulové kvádry ze stínek cimbuří shozené dolů pod věž prorazily střechy jihozápadního paláce. Pachatelé sice byli zadrženi, ale zůstali nepotrestáni. Takový pohled se naskytl běžnému návštěvníkovi a vedl k časté kritice. Špatný stav objektů zámků byl odůvodňován nezajištěním opuštěného areálu a omilostňován tvrzením, že se nejedná o památku I. kategorie, která by svým významem přesahovala rámec kraje. Přitom náklady pro adaptaci zámku byly v roce 1963 odhadovány v celkové výši 600 000 až 800 000 Kčs. Na aktivu pro památky, muzea a ochranu přírody při ZKNV v Plzni v roce 1965 byl dokonce přijat návrh na zajištění krytiny pouze válcové věže, ostatní objekty zámku však měly být ponechány na dožití. Zámek sám měl napříště sloužit pro turistický ruch již jen jako zřícenina. V říjnu 1967 provedlo Krajské středisko státní památkové péče v Plzni zabezpečení areálu proti dalšímu násilnému poškozování a realizovalo alespoň nejnutnější provizorní opravy střechy. Stavebně technický stav však stále ještě umožňoval záchranu komplexu. Krovy zámku byly přes částečné poškození střešní krytiny po řadu let v dobrém stavu. Unikátní renesanční malované trámové stropy nalezené po destrukci spodních pohledů, byly poškozeny pouze v záhlaví trámů. Podlahy tam, kde nebyly násilně vytrhány a spáleny byly rovněž poměrně zachovalé. Taktéž samotné zdivo bylo po statické stránce v pořádku. Omítky byly narušeny zejména v místech zatékání z okapních žlabů. Balustráda přístupového schodiště však byla rozbita a její některé články naházeny do sklepa. V roce 1966 se jevila více než nadějně možnost využít zámek pro cestovní ruch zejména cizinců jako experimentální hospodářská jednotka zřízená formou příspěvkového zařízení. Opravy měly být provedeny pro nedostatek stavební kapacity i finančních prostředků formou postupných oprav údržbářské čety. Teprve tehdy se vnímání umělecko-historických hodnot areálu počalo měnit a na základě nově nalezených detailů z gotické a renesanční etapy hradu a zámku patřičně zhodnocovat. Od té doby se již hovoří o památce celostátního charakteru. Ale ani tento zamýšlený projekt přeměny areálu zámku v luxusní hotel, zřejmě díky pohnuté době konce šedesátých let nevyšel. Chátrání a ničení objektů tak pokračovalo dál. V sedmdesátých létech došlo k postupné úpravě romantizující zámecké zahrady pod zámeckou kaplí, kde Ing. Jaroslav Hejtík založil arboretum. Zasloužil se o záchranu kaple, která byla v té době již také přivedena na pokraj zkázy. Vnitřní vybavení včetně oltáře, dřevěných varhan či lavic bylo rozbito nebo rozkradeno, poničeny byly i cenné plastiky nad vstupním portálem. Kaple byla oddělena od zámeckého areálu a prodána do soukromých rukou. Majitelem se stal již zmíněný J.Hejtík, který započal s opravou a přestavbou na obytný dům, což však zcela nedokončil. Roku 1982 dokonce Městský národní výbor v Ostrově nad Ohří, který se stal po sloučení obce Krásný Les s městem Ostrovem nad Ohří správcem „národního majetku“ zámku Horní Hrad (tohoto názvu se začalo v poválečném období začalo postupně užívat), žádal o upuštění od památkové ochrany zámku. Po demolici zámeckých objektů měla být zachována opět pouze věž. Po zdlouhavém řízení se však naštěstí Ministerstvo kultury ČSR roku 1990 rozhodlo neupustit od památkové ochrany. Po osamostatnění obce Krásný Les v roce 1992 přešel zámek, přezdívaný kdysi „západočeská Hluboká“, pod její správu. Postupně se přihlásilo i několik zájemců o koupi zámku, vesměs pro zřízení luxusní ubytovací kapacity hotelového či sanatoriového charakteru. To už však byl celý areál ve velmi žalostném stavu a odhad nákladů na rekonstrukci a vybavení objektů byl vyčíslen na 250 miliónů Kčs. Přes slibný průběh jednání o novém majiteli, který by zámek zabezpečil a opravil, však vždy ze všech záměrů vždy sešlo. V roce 2000 koupil zámek Hauenštejn od obce Krásný Les podnikatel Pavel Palacký z Prahy, který ihned započal s opravami zámeckého areálu. V letech 2001 a 2002 proběhl v areálu hradu záchranný archeologický výzkum Karlovarského muzea vedený Mgr. Jiřím Klsákem. V současnosti již probíhá desátá sezóna rekonstrukce zámeckého areálu. Hrad začíná pomalu povstávat z trosek, velká část objektu byla staticky zajištěna a provizorně zastřešena, byla dostavěna zborcená věž a v objektu brány s novými střechami jsou již zprovozněny některé místnosti jako byt majitele a zámecké infocentrum. Objekt byl od počátku záchranných prací znovu otevřen návštěvníkům a je častým místem konání veřejných i soukromých kulturních akcí.

 

Popis objektu

první podoba hradu konce 13. století
věž, bergfrit - Volně stojící válcová věž dominovala vlastnímu jádru položenému na skalnaté ostrožně. Těleso věže o původní výšce 11 metrů vybodováno na nepřístupném skalním ostrohu z lomového čedičového kamene v síle zdi v přízemí 2,2 m na vápennou maltu s použitím karlovarského vřídlovce, pro zdejší oblast typickou náhražkou vápna, podle archeologických nálezů je možno používání takového pojiva datovat zhruba od 13. století do konce 14. století. Zatím se nepodařilo nalézt původní vstup do věže. V 19. století s oblibou nazývána jako „Bürgermeister“ (Purkmistrovská věž).
Z další zástavby se zde zachovala již jen obvodová zeď terasy, která je ve své spodní části gotická. Předpokládaný obytný palác, který mohl na terase za věží stávat, musel být pouze menších rozměrů, dosud se jej však nepodařilo přesně lokalizovat.

gotická přestavba a rozšíření hradu ve 15. století - Hrad byl rozšířen jako dvoudílný. K určitým úpravám či opravám hradu mohlo dojít někdy před rokem 1422, kdy byla zvýšena zástavní suma o 200 kop grošů. O faktu, že hrad byl tehdy v dobrém stavu, svědčí mj. jeho zařazení do soupisu významných pevností z léta 1427. Zvyšování zástavní sumy v letech 1463 a 1466 lze buď opět přičíst na vrub údržbě a opravám hradního areálu, nebo zvýšení dluhu panovníka držiteli hradu. O úpravách hradu ovšem víme jistě až k roku 1474, kdy se hovoří přímo o penězích „na opravu zámku Hauenštejnu“.
předhradí - Pro nedostatek místa v jádře zastavováno. Vznikl zde mladší gotický jihozápadní palác a později i provozně hospodářské budovy.
jihozápadní palác - Zaujal pozici ve snížené poloze pod věží. Obdélný, ve spodních partiích nesporně gotického původu. Snad odtud mohl být ze zvýšeného patra veden i onen hledaný přístup do věže. V přízemí, kde zřejmě i původně mohla být situována kuchyně, se zachoval kamenný bosovaný kvádr, druhotně využitý při barokně klasicistní úpravě špalety okna - tento článek by mohl dokládat čilé kontakty či přímo aktivitu dvorské huti krále Václava IV. stejně jako na nedalekém hradě Egerberku, který byl tou dobou přestavován Jindřichem Škopem z Dubé, vysoce postaveným členem korunní rady.
jihovýchodní palác - Na tento větší jihozápadní palác navazovalo v poněkud ustupující pozici menší východní křídlo, z něhož se dodnes dochovaly v úplnosti pouze dva mohutné, nad sebou umístěné sklepní prostory, klenuté valenou klenbou. Hmota tohoto paláce vestavěna do již existujícího příkopu, přesto má zdivo z místního lomového čediče ve svém pojivu opět použit vřídlovec, indikující stavbu někam do poloviny 14. století. Komunikace do obytných částí patra mohla být vedena po vysazené dřevěné pavlači s krytým venkovním schodištěm na straně nádvoří. Archeologický výzkum z let 2001 a 2002 zřetelně rozlišil gotickou a renesanční fázi jihovýchodního paláce, včetně rozdílných úrovní jeho předzákladů. Ve vzdálenosti 160 cm od paláce byla odhalena souvislá, ještě gotická zeď běžící rovnoběžně s palácem, jež mohla být pozůstatkem situování vstupu do tehdy menšího hradního areálu. Situaci brány by odpovídal i nález pilířku kamenného zdiva přímo u zdi gotické části paláce s patrnou černou uhlíkatou vrstvou, zřejmě stopou po požáru. K tomuto zdivu přiléhal do skály zasekaný objekt s dřevěnou podlahou a torzem dalšího pilířku, jež mohl vynášet druhou stojku brány - průkop napříč celým nádvořím prozradil konfiguraci původního terénu, který byl u paláce o 175 cm nižší než dnes - v prostoru nádvoří vybíhal poměrně úzký skalní hřbet, jenž pokračoval dále směrem západním ke staršímu jádru hradu, kde ve zvýšené poloze stála věž snad i nejstarší palác. Přístup po takovém hřebeni nebyl nikterak snadný a úzké předhradí též snáze bránitelné. Vstup do suterénních prostor jihovýchodního paláce musel tak být veden z mostíku, s největší pravděpodobností dřevěném, z něhož byly nalezeny krajní vyzděné pilířky. Později, zřejmě při renesančních úpravách, byla tato deprese či proláklina přímo u paláce postupně zasypávána, aby nakonec bylo nádvoří srovnáno do jedné úrovně a posléze i cele obestavěno provozními budovami.
Přístup do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výchozu přímo pod věží, cesta se pak zalamovala podél jihozápadního paláce.
Na severní straně dnešního nádvoří obtáčela skalní ostrožnu obvodová hradba, na jejíž vnitřní straně byl pod úrovní dnešního terénu nalezen fragment zřejmě ještě gotické hlazené omítky, kde se však tehdy ještě malé a úzké nádvoří uzavíralo proti východní straně, není prozatím známo.

„hrad Hauenštejn svrchnější“ - Alespoň od 15. století musel být do obranného systému hradu začleněn také protější sopečný kužel, který z nevelké vzdálenosti od východu převyšoval i vlastní hrad. Velmi zajímavou zprávu přinesly prameny roku 1528, kdy při prodeji obou částí statku je zmíněn jak hrad, tak také „hrad Hauenštejn svrchnější“. Jednou možností je ztotožnění tohoto „svrchnějšího hradu“ s lokalitou Zámeckého vrchu s dnešní kaplí, druhou vlastnické dělení samotného hradu, kdy původní jádro ve výšené poloze mohlo být nazýváno „svrchnější“, zatímco druhá část hradu tvořena na místě původního předhradí s příslušenstvím. Oba díly od sebe odděloval příkop a další příkop odděloval předhradí od okolí.

zámek - Hrad byl přestavěn kolem roku 1600 na renesanční zámek, barokní stavební úpravy zámku za Julia Jindřicha Sasko-Laueburského v letech 1663-1665, přestavěn ve dvou fázích v letech 1840-1850 a 1878-1882 na prostorný zámek ve stylu neogotiky. Tato poslední dvoufázová přestavba v 19. století uzavřela stavební vývoj areálu a dala zámku jeho konečnou podobu. Jako předloha jasné, slohově jednotné koncepce zde mohly sloužit jak proslavený Winsdor, tak i dobové úpravy anglických hradů Arundelu, Belvoiru a Lancasteru, ale i známé univerzitní koleje jako například v Oxfordu. Projektant přestavby musel rovněž znát tehdy již stojící neogotická sídla v Čechách a na Moravě, zámky Hluboká, Sychrov či Lednici, ale i buquoyskou úpravu Rožmberka. Inspiračním zdrojem mohly být i bavorské hrady Ludvíka II. Bavorského, jako Hohenswangau či Lahneck v Porýní.

renesanční přestavba kolem roku 1600 - jihovýchodní palác - Se zachováním starších klenutých prostorů byl přeměněn v obydlí hejtmana, zřetelně rozšířen východním směrem ještě renesanční přístavbou otevřenou směrem do nádvoří širokými arkádami. V přízemí situovány v arkádách konírny, kde se dosud dochoval fragment valené klenby s lunetovou výsečí, v patře pak obytné místnosti. Oba zachované sklepy pouze staticky zesíleny podélnými zdmi s velkými arkádami. Vstup do horního sklepa původně přímý z prostoru nádvoří, při renesanční přestavbě bylo schodiště zatočeno podél vnitřní zdi do interiéru přistavěné části paláce s použitím cihelných tvarovek. Zajímavá je zcela jasná shoda v systému statického zesílení kleneb zdejších sklepních prostorů formou arkád a obdobné renesanční úpravy radnice v sídelním městě Šliků, v Ostrově za držení tohoto rodu. Malta byla již kvalitní vápenná, cihly používány, jak v příčkách, tak i na obloucích arkád, dlouhé a úzké (28,5 x 14 x 5,5 cm).

jihozápadní palác - Dostal podobu dvouštítové stavby. Pod opadanou omítkou v patře se objevila vysoká, druhotně zazděná okna s bohatou profilací špalet tvořenou z cihlových tvarovek. Velké arkádové okno se otvíralo i na kratší západní straně objektu. Rozdíl mezi systémem zdění přízemí a patra je dosti zřetelný, navíc na jihovýchodním nároží pod novější nárožní bosáží objevila iluzivní armatura malovaná červenou hlinkou, související nepochybně s renesanční úpravou fasád. Obdobně byla řešena i fasáda ostrovské radnice, iluzivní armatura je rovněž běžná i v nedalekém renesančním, a tehdy ještě šlikovském Jáchymově.
Již tehdy stál uvnitř hradeb pivovar a zřejmě i branská budova, neboť se v účtech uvádí hlídač brány in úpravy v jeho pokoji. Otázkou ovšem zůstává, jestli ona „vrátnice“ stávala na místě dnešní brány. Na zámek přiváděl vodu vodovod, zřejmě dřevěný, vrtaný, jenž pokládal v letech 1628-1629 rourař z Ostrova. Opevněné předpolí hradu na zámeckém vrchu již bylo proměněno v ovocný sad. Rovněž zde existovalo a fungovalo poměrně rozsáhlé hospodářství. Vedle již zmíněného hospodářského dvora pod Zámeckým vrchem zmiňuje výslovně další tržní smlouva při prodeji zámku Alžbětou Šlikovou Jindřichu Šlikovi v roce 1628 i ovčín, rybné potoky a rybníky.
Dochovaná, ale nedatovaná „Taxa panství Hauenštejn“, jež byla zřejmě přílohou tržní smlouvy při směně hradu a panství, a to buď z roku 1628, 1638 nebo až 1663, obsahuje poměrně podrobný popis panství i údaje k tehdy aktuálním stavu zámku i jeho okolí - „Hauenstein, zámek na skále před časem vyhořelý, nyní jako obydlí hejtmana opět postavený při zachování klenutých místností a sklepů, obsahuje v sobě pivovar. Nedaleko odtud je kovárna , hostinec a ´Schizenhaus´. Také jedna chalupa. Zámecký vrch je plný ovocných stromů, pod ním hospodářský dvůr postavený ze dřeva. Také zámecký mlýn na pstružném potoce, který se spojuje s jiným potokem v řeku, a nad potokem právě pod zámkem je pět pstružích rybníčků. K panství patří ještě osm vesnic. Kromě zámeckého mlýna je tu ještě Nový mlýn. Také dvanáct domků, které byly právě v tomto roce postaveny a nikdy ještě neodvedly vrchnosti žádný úrok“

barokní stavební úpravy za Julia Jindřicha Sasko-Laueburského v letech 1663-1665 - sladovna - Postavena v letech 1663-1666 těsně u starého pivovaru. Tehdy zřejmě stále ještě otevřený příkop byl překlenut kamenným mostkem a využíván jako pivovarský sklep. Hradní budovy byly patrně pouze nově upraveny, přičemž jihovýchodní palác přeměněn v úřednický dům. Pod opadanými novějšími vrstvami omítek se v interiéru obou paláců objevila torza barokní iluzivní malby.

jihozápadní dvouštítový palác - Zůstal nadále sídelním objektem majitelů. V patře, na meziokenních pilířích zachycena barokní výmalba s erbovním vývodem vévody, ve stříbrném poli tři červené leknínové listy panství Brena a v parapetních výplních oken kuželky iluzivní balustrády. V účtech se připomínají i jednotlivé místnosti, nazývané nepochybně podle jejich výmalby - Ptačí světnice, Zelená světnice, Žlutá světnice, Modrá světnice a dokonce i Perlová (či Slavnostní) komnata. Oba štíty tohoto vystupujícího křídla byly zřejmě hrázděné.
jihovýchodní palác (úřednický dům) - Zastřešený jednou sedlovou střechou, obsahoval v rozšířené části arkýř původně se stanovou střechou, později cibulovou stříškou. V mase zdiva se v těchto místech objevily odsekané mohutné konzoly. Střechy kryty vesměs šindelovou krytinou mezi oběma stavbami, palácem a úřednickým domem, situována kuchyně, prameny zde zmiňují i kuchyni „přední“. Dodnes jsou zde viditelné velké otvory topenišť.
bergfritová věž byla zastřešena mohutnou cibulovou bání, otvor vstupu při patě věže, byl vylámán snad již kolem roku 1800. Hrotité okno ve výšce 9,5 metru a protější kruhové okénko byly zřízeny během přestavby Gabriely Buquoyové.
vstupní brána - Nacházející se původně více jižněji od dnešního vstupu, na okraji svahu, situována v samostatném objektu zastřešeném sedlovou střechou doplněnou na hřebeni malou zvoničkou s cibulovou stříškou. Přístup do hradu veden po dřevěném můstku nad příkopovou prohlubní.
Již tehdy v prostoru u brány existoval pivovarský sklep vytesaný přímo do skály
podél skalního výchozu se do údolí táhlo navazující opevnění hradu. V areálu zámku byly i dvě zahrady, „horní“ nacházející se zřejmě na terase u věže a „dolní“ přímo pod jihozápadním paláce. Tuto podobu známe z rytiny dvorního bádenského stavitele Johanna Michaela Sockha z roku 1716, vůbec první veduta zachycující hrad a zámek Hauenštejn.

první fáze neogotické přestavby v letech 1840-1850 - věž - V té době již stržená na 8 metrů, byla zvýšena na dnešní výšku 16 metrů. Její vrcholová partie romanticky upravena bez střechy pouze pochozí terasou s doplněním stínek nového cimbuří vynášeného konzolkami s mašikulami v nápodobě vysazeného střeleckého ochozu. Otvor vstupu do věže v přízemí s hrotitým záklenkem vylámán již kolem roku 1800, do té doby sloužila věž jako vězení. V nově vyzděné vrcholové části zřízen, možná v místě bývalého prevétu, horní vstupní otvor a naproti drobné kruhové okénko - vnitřní komunikaci na vrchol věže zajišťovalo zřejmě již starší dubové šnekové schodiště.
Stavení u brány dostalo neogotickou podobu se stupňovitým štítem.
kaple - Vybudována na konci čtyřicátých let na nedalekém návrší v místech staršího opevnění podle projektu Bernharda Gruebera, vysvěcena roku 1851, jíž vtiskla neogotickou podobu.

druhá fáze neogotické přestavby v letech 1878-1882 - podle projektu Aloise Mytteise - sjednotila dříve nesourodé zámecké budovy v jeden celek.
úřednický dům - Kolem roku 1860 spojen s budovou sladovny s napojením starého jihozápadního paláce. V této mezistavbě byla umístěna vedle tzv. předsálí i nová velká kuchyně se spíží. Do patra sem vedlo původně jenom jedno přístupové schodiště přistavěné u úřednického domu, později přistavěno druhé schodiště u sladovny a celé průčelí tak bylo, z pohledu z nádvoří, upraveno symetricky - schodiště se zalamovala kolem středního rizalitu s terasou, zábradlí s balustrádou doplněno gotizujícími pilířky s motivem jeptišek. Dekor těchto článků, který je shodný s dekorem ostatních prvků fasád, zejména vysazených věžiček štítů, prozrazuje dobu úpravy až v rámci konečné přestavby.
jihovýchodní rizalit - nový trakt přistavěn v prostoru mezi branou a jihovýchodním palácem (úřednickým domem). Půdorysně vybíhající rizalit v nápodobě jihozápadního starého paláce, vytvářející tak drobný čestný dvůr.
"rytířský sál" - Přistavěn v nějaké mezietapě mezi rizality. Prolomen velkými hrotitými okny s noblesními gotizujícími kružbami a s dřevěným stropem. Na plánu z roku 1864 před druhou přestavbou je rytířský sál již zakreslen jako stojící. Originální dřevěný strop s vyřezávanou konstrukcí opět s využitím gotizujících kružeb je obdobou stropu Křižácké galerie hradu Rožmberka. Rytířský sál byl ukončen terasou, na které byla později zřízena prosklená zimní zahrada.
brána - Stavení při bráně rozšířeno a nový vjezd do nádvoří byl posunut doprostřed objektu. Nová brána spojena s úřednickým domem arkádovou chodbou a mohutnou válcovou věžicí s točitým schodištěm s volným středem, obdobou proslaveného schodiště zámku Chambord na Loiaře ve Francii.
Fasády dostaly cimbuří s obrannými věžičkami a stupňovitými štíty, okna gotizující pravoúhle zalomené nadokenní římsy. Jižní palác i nový rizalit byly obohaceny o velké, symetricky řešené gotizující arkýře. Nově opraven byl i objekt u sladovny na nádvoří, pivovar však zřejmě již v této době oproti původnímu záměru odstraněn, místo něj zde umístěna kamenná neogotická kašna.
Vnitřní zařízení zámku tvořily především četné, bohatě architektonicky zdobené barokní skříně s ornamenty. Dále zde bývala řada augsburských mědirytin z 18. století, zejména výjevy z lese a z honů od J. E. Ridingera (1695-1767).

Dolní zahrada byla upravena před rytířským sálem ve formě malého giardinetta s osazením centrální fontány. Horní zahrada na terase u věže doplněna drobným altánkem.

Bezprostřední okolí zámku poměněno v přírodně krajinářský park postavený na kompozičních osách jednotlivých zámeckých budov s průhledy z okolních strání. Součástí parku byla terasová zahrada s oranžérií pod zámeckou kaplí, v místech dnešního arboreta. Na promenádní cestě stály objekty výletní restaurace, stylové myslivny, střelnice a do prostoru parku byl začleněn i tenisový kurt. Na protékajícím Hornohradském potoce vytvořena kaskáda rybníčků s kamennými mostky.

 

Fotodokumentace

Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn 6 |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
 
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn |
Horní Hrad - hrad a zámek Hauenštejn 20 |
 

Použitá literatura

Durdík, T. 1999 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha, 159/161
Karel, T.-Knoll, V.-Krčmář, L. 2009 : Panská sídla západních Čech – Karlovarsko, České Budějovice, 57/58
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách , na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 82/84
Schmidt, R. 1913 : Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, XL. Politický okres Jáchymovský, Praha, 123/126
Zeman, L. - Drhovský, K. - Palacký, P. - Štěpánek, M. 2003 : Hauenštejn Horní Hrad. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 28, Plzeň

 
 

Přidat komentář

Položky označené * jsou povinné.

 

Podobné objekty na Karlovarsku

 
 
 

© Památky a příroda Karlovarska 2009-2015 | autor: Jaroslav Vyčichlo | kontakt: vycichlo.jaroslav@gmail.com
creativecommons.org Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko TOPlist
Nová podoba webových stránek vznikla za finančního přispění Karlovarského kraje

 
pamatkyaprirodakarlovarska.cz

Památky a příroda Karlovarska

E-mail: info@pamatkyaprirodakarlovarska.cz