Hrad Andělská Hora (Engelsburg)
S výstavbou hradu Andělská hora (Engelsburg) začali Hrabišici ve 2. polovině 14 . století. Tehdy Boreš (X.) Hrabě, syn Slavkův, označujíc se nově podle hradu Andělská hora, disponoval patronátním právem ke kostelu v Olšových Vratech. Jedná se o první zmínku, že Boreš Hrabě držel toto dominium, na němž nechal vybudovat hrad nazývaný Engelburkem. První písemná zmínka však pochází až z roku 1402, kdy je hrad uveden v titulaci Boreše, řečeného Hraběte, z Rýzmburka „na Andělské Hoře“. V originále je jméno hradu napsáno v němčině – Engelsberg. V jiném, latinsky psaném textu, téhož Boreše uvádějí prameny jako držitele hradu ještě k r. 1403 a 1405. V roce 1406 Boreš (X.) Hrabě společně s bratry Boreši, pravděpodobně svými synovci, syny Boreše (IX.) mladšího z Rýzmburka, prodal hrady Andělskou Horu a Bečov Oldřichovi Zajícovi z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce, od kterého místo toho převzal panství hradu Přimda, které bylo královským lénem. Rýzmburkové za panství museli zaplatit 4000 kop grošů získaných zřejmě předchozím odprodejem majetků Andělská Hora a Bečov, kterýžto 11. 2. 1407 Václav IV. Schválil. Boreš (X.) Hrabě se již v roce 1406 při podávání faráře ke kostelu v Duchcově psal jako Boreš z Oseka sezením na Přimdě („Borsso de Osek in Przimda residents„). Po smrti Oldřicha Zajíce z Házmburka v roce 1414 připadl hrad jako odúmrť do královských rukou Václava IV. V roce 1415 zde vládl královským jménem loketský purkrabí Janek Maleřík. Po bouřlivém období husitských válek hrad měnil své vlastníky. Roku 1430 (nebo někdy koncem 20. let 15. st. – Bernau uvádí dobu kolem 1428) za husitských válek se stal majetkem Jakoubka z Vřesovic, který z hradu a panství učinil na čas baštu kališníků a osadil ho silnou posádkou. Téhož roku zde přijímal výpalné od bamberského biskupa. Z hradu podnikal četné výpady do okolí. V roce 1433 z Andělské Hory dokonce vyrazil se svými lidmi proti valdsaskému klášteru do Bavorska, který rozbořil. Po bitvě u Lipan císař Zikmund daroval hrad spolu s městem Loket svému kancléři Kašparu Šlikovi, zakladateli hraběcího rodu Šliků. Ten odtud ovšem nejdříve musel vypudit Jakoubka z Vřesovic. Obléhání a dobývání v roce 1437 hrad poškodilo a musel být opravován. Poškození muselo být značné, jelikož od roku 1437 dostával Kašpar Šlik od zemského sněmu ročně 100 uherských florénů jako příspěvek na opravu sešlého hradu, aby nemusel být zbořen. Za vlády krále Jiřího z Poděbrad začali vznášet svá práva na hrad pánové z Hasenburka.
V roce 1461 Matyáš, Václav a Zikmund Šlikové postoupili svá práva na Andělskou Horu králi Jiřímu z Poděbrad, za což jim tento potvrdil připsání hradu, města i země Loket. Téhož roku byl hrad předán králem do doživotní zástavy katolickému magnátovi Zbyňku Zající z Házmburka, kterého si chtěl tak zavázat. Andělská Hora se tak stala samostatným zbožím. Za Zbyňka Zajíce probíhaly další úpravy hradu. Po smrti Zbyňka Zajíce z Házmburka v roce 1465 (1463?) se hrad dostal opět do královských rukou. Král Jiří z Poděbrad zapsal hrad svému synovi Hynkovi, knížeti münsterberskému, a při té příležitosti rozšířil zdejší panství o Radošov, Šemnici a osm dalších vesnic, které získal od kláštera v Oseku. Ještě téhož roku však král Jiří připsal hrad i panství rytíři a královskému komorníku Janovi ze Štampachu s podmínkou, že hrad, vyňatý v té době z pravomoci loketského manského soudu, bude vždy otevřen Poděbradským. Roku 1466 se zmocnil Andělské Hory přední člen jednoty zelenohorské, míšeňský purkrabí Jindřich II. z Plavna, příslušník saského rodu pánů z Plavna, kteří tehdy byli v konfliktu s kurfiřtem saským. Ti brzy přistoupili k Panské jednotě proti králi Jiřímu, takže ten pak udělil statky Plavenských vévodům Arnoštovi a Albrechtovi Saským. Na základě vymáhání práv tohoto nového vlastníka obléhala a dobyla vojska krále Jiřího z Poděbrad v roce 1468 hrad Andělská Hora spolu s hrady Bochov a Toužim, přičemž tyto hrady byly bud´to úplně (Bochov), nebo podstatně zničeny. Roku 1473 musel Jindřich z Plavna po zajetí a tříletém věznění odstoupit ostatní majetek vévodům saským. Za krále Vladislava II. Jagelónského byl v roce 1477 obnoven majetkový spor o Andělskou Horu. Na sjezdu v Mostě v roce 1482, za přítomnosti krále, nejvyšších zemských úředníků, Jindřicha III. Z Plavna i saských knížat, byl spor rozhodnut vévody Ludvíkem a Jiřím Bavorským ve prospěch Jindřicha III. Z Plavna. Ten tak získal zpět dědičný majetek. Do jeho rukou předali saští vévodové všechny své nároky na Bečov, Bochov a Kynžvart, další statky, mezi nimi i Andělskou Horu, zapojenou opět do bečevského panství, vrátil sám král Vladislav. Jindřich však ztratil rodové zboží Plavno v Sasku. Krátce po získání hradu a panství pány z Plavna založil už nejspíš Jindřich III. z Plavna pod hradem městečko Andělskou Horu. Předtím asi existovalo nějaké podhradí. Městský kostel sv. Michaela Archanděla byl postaven v letech 1487-1490 stavitelem Erhartem Bauerem z Chebu, původně kameník a možná i sochař, pocházející z Eichstädtu a od 70. až do 90. let 15. století ve službách města Chebu. Nejspíš ještě Jindřich III. také nechal postavit u Bochova nový hrádek Hartenštejn místo zničeného staršího bochovského hradu Hungerberg. Po smrti Jindřicha III. v roce 1492 převzal panství jeho syn Jindřich IV. z Plavna, který část svých panství, především Bečov, přenechal Pflugům z Rabštejna, kteří ho pojali jako hlavní residenční sídlo. Střediskem samostatného plavenského zboží se stala Andělská Hora. Roku 1519 nastoupil syn Jindřich IV. Jindřich V. z Plavna, královský rada, komorník a nejvyšší kancléř Království českého, zastával i úřad číšníka na dvoře Ferdinanda I., získal za pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce roku 1547 knížectví anhaltské a roku 1549 i dědictví po svých protestantských příbuzných v Sasku (Gera), v Čechách získal roku 1551 panství Litomyšl. Král mu potvrdil všechna privilegia od předešlých králů českých, a Ferdinandův bratr Karel V., císař římský a král španělský, potvrdil zase jeho práva na říšské tituly. Andělskou Horu měl jako svou hlavní rezidenci a často tu pobýval se svou rodinou. V podhradí prý dokonce žila jeho sestra jako poustevnice až do roku 1541. Po smrti otce v roce 1554 nastupuje Jindřich VI. z Plavna. Ten však pro značné zadlužení ztratil většinu statků, roku 1567 dokonce i Andělskou Horu. Statky tehdy přešly na Jindřicha Mikuláše Hasištejnského z Lobkovic. Roku 1573 získal Andělskou Horu a celé panství hrabě Kryštof Šlik. Po jeho smrti 1578 přešel majetek na jeho švagra Kašpara Colonnu z Felsu a po jeho smrti převzala panství vdova Anna Karolina rozená Šliková. Teprve po její smrti v roce 1594 převzali panství synové Leonard (Linhart) a Bedřich Collonové z Felsu. Bedřich koupil v roce 1602 panství Nejdek a sídlil pak hlavně tam. Leonard sídlil a bydlel nejpozději od roku 1598 v novém renesančním zámku v nedalekém Kysiblu (Stružná), který sám postavil. Hrad přestal být hlavním residenčním sídlem. Za Leonarda Colonny měl na hradě nějakou dobu na konci 16. století pobývat a pracovat západočeský alchymista Jakob Tentzel, autor pojednání De metallis diversis tractatus. V morových letech 1605 a 1607 se na hrad na čas přestěhoval Leonard s rodinou. Roku 1609 rozšířil zdejší majetek přikoupením sousedního panství Hartenštejna. Leonard Collona byl radikálním luteránem, výrazně se angažoval v českém stavovském povstání v letech 1618-1620 na straně proticísařské, již roku 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arcikníže Ferdinanda za českého krále, 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě. Krátce nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. 13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyovými a Dampierrovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn a o několik dní později zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Prahy, kde mu byl vystrojen nákladný pohřeb za účasti předních stavovských vůdců, a odtud převezeny do rodinné hrobky v žalmanovském kostele. Roku 1620 majetek převzal jeho nejstarší syn z prvního manželství s Voršilou Kramářovou z Krajku, Kašpar. Avšak na jaře 1621 po Bílé Hoře byl Linhart Colonna dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Roku 1622 koupil od královské komory panství Andělská Hora a Kysibl, spolu s Hartenštejnem a Činovem, známý pragmatik pobělohorské doby císařský rada Heřman Černín z Chudenic za 98 000 kop míšeňských grošů a spojil své zdejší statky v jednotné panství s novým názvem Kysibel, které se až do roku 1848 výrazně neměnilo a zahrnovalo vedle hradů Andělské Hory a Hartenštejna zámek v Kysiblu, městečka Andělskou Horu a Bochov a na 30 vesnic. Proslavil se svými diplomatickými cestami do Turecka, byl rozhodný katolík a prováděl na svých panstvích tuhou rekatolizaci, sídlil na kysibelském zámku. V roce 1635 byl za Heřmana Černína z Chudenic hrad dobyt Švédy vyloupen a zničen, poté již udržován pouze nouzově. Po Heřmanu Černínu z Chudenic převzal držení černínského fideikomisu v roce 1651 hrabě Humprecht Jan Černín, který musel zničený hrad opravit. Přímé zprávy z účtů, které by konkrétně udávaly stavební zásahy, se nedochovaly. Dobou mezi 5. 12. 1652 a 30. 11. 1653 je datován účet nadepsaný Specifikace výdajů stavby a oprav (ausbesserung, tedy doslova vylepšení), který uvádí zámečnickou práci, práci tesařskou, zednickou, plat sklenáři a rouraři, ale bez jakéhokoli bližšího určení. Podobně i kontrakt na 60 zlatých za tesařské práce, o nichž je na konci uvedeno, že se týkali nějakých dvou budov. Hrabě Humprecht Jan Černín podnítil rozsáhlou stavební činnost na všech panstvích. V Kysiblu podstatně rozšířil renesanční zámek Linharta Colonny na velký raně barokní zámek nazývaný podle české tradice německy – Humprechtsfeld či Humrechtsbau. Roku 1659 hejtman Loketského kraje, Jiří Fabián Mulc z Valdova, upozornil dopisem hejtmana kysibelského panství, že musí vyšetřit současnou přestavbu podnikanou v „pevném zámku“ Andělská Hora. Platilo totiž nařízení nedávno zemřelého císaře a krále Ferdinanda III., že některá opevněná místa v Čechách mají být zbořena, aby nemohla být zneužita nepřítelem. V reakci na to napsal kysibelský hejtman J. V. Fogt hraběti Humprechtovi v dopise datovaném 20. srpna, že po doručení dopisu od krajského hejtmana k němu osobně jel do Grassengrünu (Hájek u Ostrova), aby mu vysvětlil, že přestavba se děje jen proto, aby mohl hrabě zámek vůbec obývat, že se nestaví žádná nová zeď, nýbrž že „v dlouhé staré pevné zdi“ se pouze prolamují okna a dveře. Heber udává, že při těchto úpravách byl v některé z budov „mezi zbytky stavby“ vystavěn prostorný sál. Od Bernaua dále uvádí většina literatury, že to měl být sál taneční. Pravděpodobně se tehdy skutečně na hradě neopravilo vše, protože ještě za hraběte Humprechta podal jeho stavitel Francesco Caratti řadu připomínek a doporučení k opravě hradu. V německém překladu je spis datován 21. září 1672 a nadepsán „Co se týče opravy starého zámku v Andělské Hoře, připomínka pana Francesca“ – „Dřevěné kolíky mají být zatlučeny ke dveřím a okenním štoků a mají být vápnem dobře utěsněny. Okenní štok nade dveřmi má být omítnut vápnem a vyzděn cihlami. Rovněž má být dobře vyzděn štok dveří k točitému schodišti, stejně jako okenní štok a vyspraven dobrým vápnem, také opatřen dubovými klíny, aby příležitostně nemohl profukovat vítr. Okenice mají být opatřeny železnými rýgly, aby nemohly být vytrženy. Překlady v horním patře mají být přeloženy a zastřešeny, aby se nemohly probořit. Kachlová kamna by měla být zvenčí i zevnitř vyspravena, aby nepropouštěla kouř dovnitř místností. Má se také v ostatních místnostech až ke kamnům, kde je nyní pobíjení z prken, udělat totéž až nahoru ke stropu, navrch zdiva, nebo to provést z trámů a prken, a tyto mají být vzájemně zajištěny železnými kramlemi. Očekávám v tom další nařízení. Na všech místech budov, kde je potřeba, a kde povětří vyplavilo maltu, je třeba všechno opět zaomítat vápnem a pískem, aby stavba byla trvalejší a stálejší. Má se to provést někdy na jaře, kdy je teplo, aby malta mohla dobře vyschnout. Dřevěná chodba má být spravena, aby se nezřítila“ K roku 1681 ještě Bohuslav Balbín o sídlu píše jako o skvělém hradu dosud zčásti obývaném. Inventář panství Kysibl-Andělská Hora z roku 1710 však už hrad a jeho zařízení vůbec nezmiňuje, ač vedle „nové Humprechtovy stavby“, tedy zámku v Kysiblu, vyjmenovává všechny, i malé hospodářské objekty. Podobně J. G. Vogt ve své známé topografii Čech k Andělské Hoře uvádí, že je to starý skalní hrad v Žateckém kraji, „skoro ruinovaný“, údaj je nejpozději k roku 1712, kdy kniha vyšla. Po požáru městečka a hradu v roce 1718, při němž měl vymrštěný hořící šindel zapálit střechu hradu, byl definitivně opuštěn. V roce 1731 prodal hrabě František Josef Černín pro finanční potíže hrad spolu s celým panstvím Kysibl hraběti Adamu Hartigovi, jehož syn Ludvík Maria Hartig o panství přišel díky svému rozmařilému životu. V roce 1794 proto získal panství hrabě Johann Josef Steinbar von Buttenheim. Roku 1810 kupuje panství Jan Anton Hladík. V roce 1829 panství přešlo na rytíře Viléma z Neuberku, kterého jako vlastníka uvádí ještě Stabilní katastr k roku 1842. Indikační skica je značně nepřesná, nezachycuje vůbec předhradí, chybně je zakreslena i jižní hradební zeď. Z plánku je už však patrné, že velká bašta poblíž jihovýchodního nároží obytné věže byla už tehdy zcela srovnána s okolním terénem. V roce 1868 se panství vrátilo opět do rukou hrabat Černínů, konkrétně větve Czernin-Morzinů. Asi těsně na to došlo k částečným úpravám podhradí, konkrétně přístupové cesty od kostela, jak uvádí Bernau ve své první monografii hradu z roku 1874. Na místě někdejšího dřevěného mostu na dřevěných pilířích bylo tehdy zřízeno kamenné schodiště se zábradlím. Bernau píše ještě o starším původním zděném příjezdu (Auffahrt), který měl být zděným mostem napojen na skálu. Koncem 80. let 19. století získal panství hrabě Heřman Černín provedl další rozsáhlejší opravu ve smyslu konzervace zbytků hradu. První zprávu o opravách hradu podával do Vídně na „Císařskou a královskou komisi pro výzkumy a zachování uměleckých a historických památek“ konzervátor Johann Redlich z Chebu v dopise datovaném 20. září 1887. Po stručné zmínce o situaci hradu a jeho dějinách korespondent popisuje stávající stav zbytků budov i s jejich pravděpodobnou někdejší funkcí. Pro druhou bránu, označenou zde jako budova A, užívá termín „obydlí sloužícího“ (die Dienstmannswohnung). Touto budovou měla tehdy ještě vést klenutá a dvěma branami na koncích opatřená chodba. Obytná věž (budova B), korespondent ji nazýval hlavní budovou, měla být tehdy ještě rozdělena na dvě části a kdysi v ní měl být zřízen sál. Budova C byla západním palácem, dále je tu označována jako stavba z litého zdiva, která obsahuje kapli a sál. Už tehdy byla tato stavba silně poškozena, takže zdivo zůstalo už na úrovni sousední hradby. Písmenem D je označena hradba na východní straně nádvoří „s jedním hlubokým sklepem“. Vzhledem k lokalizaci to asi může být jen zbytek východního paláce, sousední hradba mohla mít sotva nějaký hluboký sklep. Podle zprávy byly na všech zdech vypadané mezery ve zdivu vyplněny, poškození vyspravena a celek vyzděn ve shodě se zachovanými zdmi. Opravy byly už tehdy zčásti provedeny, včetně úpravy příchozí cesty a na celkovou opravu hradní zříceniny byly plánovány tři roky. Zhruba po roce tentýž konzervátor podával do Vídně další zprávu o stavu hradu, přesněji o stavu jeho oprav. V dopise ze dne 6. září 1888 uvádí, že práce i přes enormně deštivé počasí pokračovaly uspokojivým tempem. Příchod ke hradu byl osazen pohodlnými kamennými schody. „Věžní stavba B“ byla již celá „renovována“, především byla stejně jako i u zbytků ostatních budov dozděna okna, zachované části zdí byly vyspraveny a natřeny cementem a zdivo v horních patrech vyrovnáno na původní výšku. Totéž bylo už tehdy provedeno i u druhé brány. Cisterna na vodu zůstala odkrytá. Hradba F měla být restaurována až v příštím roce 1889. Hlavní budova měla být udělána až na sál E. Izolovaná budova G, „která byla po požáru v roce 1718 hrabětem Černínem užívána jako lovecký zámek (!)“, byla z větší části opravena. Hradby (Ringmauern) a střílny byly opraveny a doplněny a horní plochy všech zachovaných zdí natřeny cementem. K pracím byl tehdy dovezen čistý říční písek a také bílé vápno z okolí Teplic, které tehdy obecně platilo za vynikající. Se skončením prací se tehdy počítalo s rokem 1889. V dalším dopise ze dne 8. září 1889 však konzervátor sděluje, že pro nečekaný požár městského kostela v Andělské Hoře v tomto roce byly přednější opravy na kostele, a proto stavební práce na hradě budou skončeny až v roce 1890, pouze zeď silná 1,30 až 1,80 m, která vystupuje vysoko nad nerovný terén, byla opravena. Zajímavá zmínka je na konci dopisu o více než 1 300 návštěvnících hradu za rok 1889 (až do data dopisu), z nichž většina pocházela z návštěvníků nebo obyvatel Karlových Varů. Jelikož na opravách městského kostela po požáru 1889 v Andělské Hoře je doložen pražský architekt Antonín Viktor Barvitius (1823-1901), je téměř jisté, že hlavním stavebním poradcem při konzervaci zbytků hradu byl rovněž tento převážně novorenesančně tvořící architekt, jeden z předních tehdejších historizujících architektů, o němž je známo, že kladl velký důraz na důkladné studium historických pramenů, v první řadě na stavbě samé. Tehdy bylo hlavně doplněno a zpevněno zdivo, doplněny okenní a dveřní otvory, konzervovány a doplněny střílny a osazeny nové kamenné schody (asi v místě starších kamenných schodů méně vhodných, o nichž psal Bernau roku 1874). Těsně před konzervací hradu byl také novorenesančně přestavěn zámek v blízkém Kysiblu na témže panství, jehož architektem byl prakticky jistě rovněž Barvitius. Rod Czernin-Morzinů tu vládl ještě po roce 1900, posledním majitelem panství byl však Leopold Sternberg, kterému bylo panství roku 1945 vyvlastněno. V 50. a 60. letech 20. století se množila upozornění občanů na rozebírání zdiva hradu jako staviva, a to lidmi z Andělské Hory a blízkého okolí, a také na špatný stav ruiny a na nutnost zakonzervování a statického zajištění zbytků hradu, k výraznější akci v tomto smyslu však nedošlo. V roce 1992 a na jaře 1993 byl vyřezán nálet v areálu, vykáceny letité listnaté stromy na nádvoří a vyčištěna cisterna a roku 1993 proveden Dr. Ryšavým stavebně-historický průzkum. V roce 1993 byl také uskutečněn archeologický průzkum Karlovarského muzea pod vedením J. Klsáka, zároveň probíhaly na hradě vyklízecí práce, které probíhaly současně s průzkumem v západní paláci a na nádvoří před paláce východním. Ve vyklizeném tzv. horním sklepě západního paláce sondami zjišťována původní podlaha. Ta se nezachovala, ale zato překvapivě mělko se objevil skalní výchoz. Tím padl dosavadní předpoklad odborné literatury, který tu v paláci předpokládal ještě dolní sklep, na nějž upozorňovalo klenutí jakoby portálku do prostoru za hradbou mezi tímto palácem a druhou branou. Zcela nový objev byl učiněn před východním palácem. V prostoru před vstupem do paláce byl vykopán torzovitý zděný lichoběžníkový útvar, přimykající se k palácovému zdivu, přitom ve zdivu paláce nebylo možné ve výšce zachytit stopy po spojitosti obou staveb. Zdivo objeveného nepravidelného útvaru lze s jistotou datovat do 2. poloviny 14. století a patřilo by tak k nejstarším stavbám na hradě. Šikmá poloha pilíře (mezi tímto zdivem a zdivem stávajícího východního paláce) vůči dnešnímu zdivu, ale také např. komponování vstupu do paláce na jiné úrovni, než by předpokládala úroveň zdiva ze 14. století, a jiné stavební detaily paláce, svědčí o tom, že dnešní východní palác vyrostl na místě neznámé starší stavby, dle souvislostí již z 2. poloviny 14. století, pravděpodobně až na počátku 16. století. Útvar lichoběžníkového půdorysu byl postaven z různě velkých nepravidelných kamenů s vnější i vnitřní lící. Šířka zdi byla různá, jižní 90 cm, západní 100 cm a severní 120 cm. V jižní zdi, u pilíře, se nacházel kónicky upravený vstup do prostoru útvaru, o šířce 140 cm. Nalezený útvar měl rozměry 10,25 x 4,6 x 8,1 x 4 m. Zdivo bylo postaveno na výrazně klesající skále od jihu na sever a zachovalo se místy (v jádře) až do výšky 220 cm. Doba fungování tohoto útvaru je limitována stavbou nového východního paláce a jeho zánik souvisí jistě s válečnými událostmi 15. století, svědčí o nich nález 17 železných šipek do kuše před západním a jižním čelem zdiva. Šipky byly o délce 7,3 až 8,7 cm, o průměru necelých 11 mm, všechny s tulejkou. I když šipky nejsou chronologicky citlivým materiálem, tyto rozhodně patří svojí velikostí a robustností období 15. století. Historie nám pak dokládá půtku v roce 1437, kdy svá práva na hrad vojensky uplatnil Kašpar Šlik na Jakoubkovi z Vřesovic, a v roce 1468, kdy hrad dobylo královské vojsko na Jindřichovi III. z Plavna. Aby šipky zůstaly na místě, musel hrad ještě nějakou dobu po poškození pustnout. Po roce 1468 majetek sice získala saská knížata, ale jejich stálá přítomnost je napravděpodobná, proto předpokládejme obnovu života na hradě až roku 1482, kdy se sem vrací Jindřich III. z Plavna, pak je tady rok zničujícího útoku na starý východní palác nasnadě.
Půdorys hradu nepravidelného protáhlého oválu položeného zhruba západovýchodním směrem. Dvoudílná dispozice – předhradí (dolní hrad) – tvoří vnější opevnění s první branou při západním konci prolomenou v hradbě se střílnami a zpevněnou polookrouhlou baštičkou – jádro hradu (horní hrad) – s věžovitou druhou branou při severním kraji areálu, od této brány východním směrem vybíhající severní hradbou, na ni navazujícím východním palácem ve východním cípu areálu, od tohoto paláce západním směrem vybíhající jižní hradbou, a na jejím západním konci západním palácem. Od západního paláce zhruba severovýchodním směrem běžela původně další hradba ke druhé bráně, zbytky této hradby jsou však zachovány jen v torzech. Uvnitř areálu na nejvyšším místě, při jižní hradbě stojí, stojí zbytek tzv. obytné věže. Jižní hradba pod touto věží je v současnosti přerušena, ale půdorys terénu tu ukazuje na někdejší velkou baštu, kterou potvrzují ještě zbytky kamenného zdiva ve skále. Nádvoří hradu se prudce svažuje zhruba severním směrem, nejvýrazněji směrem ke druhé bráně, při níž tu byla původně vyhloubena cisterna na stahování srážkové vody.
Architektonický rozbor zbytků hradu prokázal stavební změny v několika časových etapách – tomu odpovídá počet minimálně tří obytných budov v areálu (západní palác, obytná věž, východní palác), které nemohly vzniknout současně. Kromě první základní stavební fáze jsou další značně pravděpodobně datovány post quem zprávami o zničení hradu, v roce 1437 za Kašpara Šlika po vyhnání Jakoubka z Vřesovic, v roce 1468, kdy královské vojsko hrad dobylo a zničilo (resp. až rok 1482, kdy Jindřich III. z Plavna hrad opět získal) a konečně rok 1635, kdy Švédové hrad vyloupili a zničili. Z toho písemně doložené opravy hradu máme jen k opravě po zničení Švédy, které však probíhaly až o dvacet let později.
1. stavební etapa 2. polovina 14. století – západní palác – Podle architektonického rozboru nejstarší část hradu, jak svými vcelku drobnými rozměry, tak i jednoduchým členěním vnitřku zachovaného přízemí. Palác typologicky odpovídá spíš konzervativnímu anebo přímo staršímu typu hradního paláce. Nezdá se, že by někdy měl i funkci obrannou, ve smyslu obytné věže, ačkoliv s minimálně prvním patrem mohl mít i věžovitý charakter. Zachované přízemí mělo jistě funkci tzv. horního sklepa, dolní sklep pod ním je pravděpodobný. Rozhodně z nějakého prostoru v jeho úrovni musel vycházet portálek do prostranství za hradbou mezi tímto palácem a druhou branou. Do sálu v 1. patře se jistě chodilo po venkovním dřevěném schodišti na dřevěnou pavlač v patře, jak bylo obvyklé.
jižní hradba – Byla těsně napojena na západní palác beze spáry, datovatelná do stejné doby jako palác. Půlkruhový výklenek na způsob bašty se střílnovými okénky byl dodatečně upraven někdy v pozdní gotice. Hradba na jižní straně proti městečku měla smysl od počátku existence hradu a můžeme ji tu předpokládat od samých počátků hradu v celé její délce.
brána – Musela stát za pozdější věžovitou branou nějaká brána starší, na jejíž podobu můžeme hádat podle zachované části severní zdi dnešní brány, ohraničené výraznou spárou. V čelní stěně mohla brána přímo navazovat na zděnou hradbu táhnoucí se k západnímu paláci. Východním směrem navazovala palisáda k budově ve východním cípu areálu. Nezbytným bočním zajištěním původně jen přízemní a kulisové brány byla hradba mezi západním palácem a branou.
budova ve východním cípu – Sondy archeologů v terénu těsně před nádvorním průčelím východního paláce ukázaly jednak starší základ zdi průčelí včetně opěráku, tak i nějaké užší někdejší stavení přizděné směrem do nádvoří. Můžeme tu vyloučit východní hradbu celého areálu, protože by byla nelogická už před skalním vrcholem. Pak zbývá předpoklad nějakého staršího paláce na místě paláce východního, a to v době, kdy terén nádvoří byl v dolních zhruba dvou třetinách šířky prudce snížen. Nynější východní palác nevykazuje ve zdivu dodatečně zazděné či vezděné starší skladby, jeho obvodové zdivo je jednolité a jistě mladší. Navíc je už palác komponován na zhruba nynější výšku terénu nádvoří, jak dokazuje vchod. Existenci starší stavby v těchto místech potvrdily i nálezy střepů nádob, datovatelných jistě do 14. století.
Přijmeme-li tedy předpoklad, že k nejstaršímu hradu patřilo i nějaké palácové stavení v jeho východním cípu (s možnou užší přístavbou do nádvoří), které asi rovněž nebylo obytnou věží, pak na dotvoření představy původního hradu schází nějaká věž, nejspíš čistě obranná. Obvykle se takové věže budovaly na nejvyšších místech areálu, v blízkosti brány nebo paláce, které měly bránit. Jednou z možností by tu byl vrchol skály ve východním konci areálu, daleko logičtější možností však další vůbec nejvyšší vrchol při jižním obvodu, zhruba v jeho polovině, na němž dnes stojí jistě pozdější obytná věž. Zbytky této budovy ale neukazují opět na nějaké starší substruktury. Zato nelze úplně vyloučit, že v místě velké bašty těsně pod jihovýchodním nárožím obytné věže nemohla původně stát válcová obranná věž na půdorysu pozdější velké bašty. Mohla být někdy zničena a její zdivo při některé z následujících oprav hradu sneseno z vyšších narušených částí a věž mohla pak být přeměněna na baštu. Stála by sice přímo v jižní hradbě, z níž by polovinou svého tělesa vyčnívala – jistě by se z takové věže dalo bránit jak starší východní stavení, tak i brána. Tíže už západní palác, ale zase celkem dobře jeho předpolí.
2. stavební etapa konce 15. století – Tehdy vznikla dnešní druhá brána, obytná věž na vrcholu areálu a buď současně, nebo v těsné návaznosti i vnější západní hradba s první branou a menší baštou. Dokazuje to jednotný charakter zdiva těchto staveb. Při této rozsáhlé přestavbě hradu mohla být okrouhlá věž snesena z větší části a změněna na baštu, z níž se pak dala dobře hájit obytná věž. Opravy hradu po roce 1437, byly spíš restitucí hradu do původního stavu před zničením, eventuálně se snesením nějaké úplně zničené části.
západní hradba s první branou – Vzniklo nové vnější opevnění na západním konci hradu. První brána byla prolomena v hradbě se střílnami přimykající se ke skále a zpevněnou polookrouhlou baštičkou. Podél příchozí cesty na severní straně byla mezi první a druhou branou dřevěná palisáda.
druhá brána – Přestavěna původní hradní brána do podoby průjezdu věžovitého vstupního křídla
severní hradba – D. Menclová předpokládala také dřevěnou palisádu vedoucí i dále po severním obvodu areálu od věžovité druhé brány východním směrem a obtáčející východní cíp areálu, ještě před existencí pozdějšího východního paláce. Palisáda se měla napojovat až přímo na jižní hradbu na její východní konec, v místech, kde se na ni napojují dnes zbytky východního paláce.
jižní hradba – Ve zdivu východního konce jižní hradby D. Menclová viděla ještě v 50. – 60. letech podobnou drážku na štaketu palisády jako je dodnes zachována při první bráně, dnes bohužel patrná jen nepravidelně vypadaná plocha zdiva. D. Menclová rovněž zmiňuje ještě tehdy zachované střílny klíčového a lopatkovitého typu a hlavně podle nich datuje tuto úpravu hradu do konce 15. století. Na základě těchto střílen pak přisuzuje se značnou pravděpodobností autorství těchto úprav staviteli a kameníku Erhartu Bauerovi, činnému v poslední čtvrtině 15. století ve službách města Chebu a tvořícího i pro některá místa v okolí, především pro město Loket. Uvedené typy střílen měly vztah k hornofrancké oblasti, odkud Bauer pocházel. Souvislost s Bauerem by tu potvrzovalo i jeho autorství městského kostela v Andělské Hoře, stavěného koncem 80. let 15. století, a další souvislost či přímo typologická totožnost, včetně způsobu provedení, zachovaných střílen městského opevnění v Lokti a hrádku Hartenštejn, který ve stejné době stavěl tentýž stavebník jako v Andělské Hoře. Účast Bauera tu možno předpokládat i proto, že se úpravy hradu nejspíš částečně kryly se stavbou městského kostela pod hradem.
hradba mezi západním palácem a druhou branou – zvýšena na úroveň druhé brány – nejdříve tehdy do ní mohl být těsně za druhou branou prolomen průchod či průchody a za nimi částečně už ve skále zřízen nízký klenutý prostor, který měl funkční souvislost s druhou branou
obytná věž (donjon) – Čtverhranný plochostropý donjon na vrcholu areálu.
Jedinými zachovanými jistějšími oporami pro datování této stavební fáze hradu jsou původní střílnové okénko v přízemí jižní stěny obytné věže. Obdélné s okosenou vnitřní hranou po celém jejím obvodu, a archeologickým průzkumem Karlovarského muzea vykopaný zbytek klasické klíčové střílny, skryté pod sutí a půdou poblíž cisterny, tedy buď z obytné věže nebo z druhé brány. Oba tyto detaily lze datovat do konce 15. století (okénko se skosenou vnitřní hranou se může vyskytnout sice dříve, ale masově až od konce 15. a ještě přes celé 16. století). Klíčová střílna je typologicky stejná jako na Hartenštejně i v Lokti.
stavební fáze na přelomu pozdní gotiky a renesance po roce 1519 – tato etapa mohla navazovat těsně na předešlou. Přístavba východního paláce a sousední severní hradby.
východní palác – vznikl, alespoň svou přední stěnou, na místě nějaké starší stavby ve východním cípu areálu – Dvoutraktový palác lichoběžníkového půdorysu největší, vnitřně nejvíce členěnou a relativně i nejpohodlnější co se týče kultury bydlení budovou hradního areálu. Hned za vchodem z nádvoří předsíň, skoro jistě klenutá, jíž se vcházelo dále východním směrem do rozsáhlého klenutého sklepního prostoru, vpravo několika schody na vnitřní schodiště kolem jihozápadního nároží paláce do místností v druhém patře, kde mohl být sál. Při jižní stěně tohoto paláce obíhala alespoň zčásti asi chodba nebo komunikační prostor, do něhož ústilo schodiště, svědčí pro to i zbytek střílnového okénka v této úrovni stěny. Obě místnosti při severní stěně paláce v 1. patře nemusely být klenuté, ale plochostropé – podle zbytků (sklípkových) kleneb není dnes prakticky možné určit, zda šlo o klenby renesanční nebo až raně barokní – zastřešení budovy s tak výrazně nepravidelným půdorysem asi nějakou valbovou střechou nejspíše se dvěma hřebeny nerovnoběžně položenými – ze zadnější (východnější) místnosti v 1. patře se ve východní stěně asi vycházelo do arkýře nebo na nějaký balkon. Ve zbytku 2. patra paláce nejsou žádné doklady po někdejším vnějším ochozu roubeném nebo hrázděném. Podle nejstarších zachovaných vyobrazení hradu tu byla čelní stěna do nádvoří přímo otevřená okny. Lze si tu původně dobře představit jednoduchou atiku, například v podobě vlaštovčích ocásků
severní hradba – Postavena byla mezi druhou branou a východním palácem na místě asi dřevěné palisády. Hradba byla vybavena krytým ochozem, navenek se stěnou zděnou, do nádvoří se stěnou hrázděnou nebo roubenou. Ochoz si lze představit analogicky například zachovanému ochozu městských hradeb v Chebu, který je sice o něco málo starší, ale u tak funkční stavby jako byla hradba několik málo desetiletí jistě nemohlo nic podstatného změnit. Hradba měla už asi původně dělové střílny dole (částečně vyspravované později), které mohly být kryté nějakou průběžnou pultovou stříškou zakotvenou v hradbě – ochoz hradby asi navazoval na podobný ochoz minimálně ve východní stěně druhé brány, s nímž byl spojen několika krytými schůdky, které vyrovnávaly výškový rozdíl
úpravy v baroku – Podstatná část oken a dveří či bran jeví jasné stopy stavebních zásahů datovatelných až někam do baroka. Týká se to budov druhé brány, obytné věže a možná i části vnitřku východního paláce. Heberovy informace o zřízení tanečního sálu v patře obytné věže mohou mít opodstatnění, nesporné je, že tu po těchto úpravách byl asi jediný nedělený prostor osvětlený ze všech stran vysokými a širokými okny, jistě až barokními. Zřízení točitého schodiště v severozápadním nárožním pilíři po boku tohoto velkého prostoru jen dokládá snahu vyšetřit tu co největší prostor, který byl přístupný pravděpodobně nějakou venkovní dřevěnou krytou pavlačí s nástupem na schodiště asi od jihu, méně pravděpodobně od východu. Starší vyobrazení ukazují také u dvou oken v patře západní stěny armování na způsob raně barokní (anebo ještě pozdně renresanční) se střídáním pravidelně přitesaných kvádrů dvojí velikosti. Podobná ostění jsou zakreslena i na čelním průchodu první i druhé brány. Zachované záklenky obou bran na vnější straně ukazují rozhodně starší zdivo, maximálně jen dozdívané či vyspravované, nedá se však vyloučit, že toto kvádrování nemohlo být někdy provedeno jako nepravé jen v omítce. Rozpor mezi vrcholy někdejších kleneb a kapsami po trámech ve zbytcích obou místností v 1. patře východního paláce jen ukazuje, že tu byly někdy i trámové stropy. Úpravy starších otvorů se tu jistě týkaly i výklenků dělových střílen v severní hradbě. Některá okna byla tehdy vyzděna z podstatné části a přitom zvětšena, u jiných byl respektován jejich starý tvar a okna jen zpevněna a vyspravena – zachované stopy po roubení navrch zdi (zateplení) vnitřku 2. patra druhé brány, kde byla jediná asi obytná místnost s poměrně velkými okny, pocházející asi z těchto úprav, i když podobný způsob zateplení vnitřku tu mohl i předcházet – ten také zmiňuje černínský architekt Francesco Caratti v roce 1672 ve svých instrukcích k opravě zámku – Caratti také zmiňuje ochoz na severní zdi či hradbě mezi druhou branou a východním palácem, který nazývá dřevěná chodba – poznámka o dřevěných kolících, které mají být nabity do dveřních a okenních štoků a mají být maltou dobře utěsněny, prozrazuje, že část budov či budovy byla asi hrázděná. Kolíky tu mohly buď utěsňovat dřevěné části stavby nebo na nich tvořit podklad pro jejich povrchové zaomítnutí. Poznámka o nutném vyspravení kachlových kamen dokládá vytápění některých místností.
Dnes jsou z hradu rozsáhlé zříceniny. Na svazích skalního ostrohu rostou řídce stromy a křoviny, plocha hradu bez porostu, jen u severní hradby za druhou branou vzrostlé stromořadí.
plán hradu Andělská Hora podle Augusta Sedláčka
plán hradu Andělská Hora (Engelsburg) podle F. A. Hebera
hrad Andělská Hora od západu na historické kresbě
hrad Andělská Hora od západu na historické kresbě
hrad Andělská Hora (Engelsburg) na rytině J. Farka podle kresby F. A. Hebera z doby kolem roku 1840
hrad od severu na kresbě Karla Liebschera z 19. století
obytná věž hradu na kresbě Karla Liebschera z 19. století
západní palác na kresbě Karla Libschera z 19. století
hrad Andělská Hora (Engelsburg) od západu na kresbě neznámého autora z doby kolem roku 1840
hrad Andělská Hora (Engelsburg) z pohledu z městečka na historické kresbě
hrad Andělská Hora (Engelsburg) od západu - březen 2004
areál hradu Anělská Hora (Engelsburg) - březen 2004
první brána hradu - březen 2004
hradba se střílnami při první bráně hradu - březen 2004
věžovitá druhá brána hradu - březen 2004
věžovitá druhá brána hradu - březen 2004
pohled od druhé brány přes nádvoří na východní palác - březen 2004
nádvoří s východním palácem - červen 2009
vnější plášť severní hradby - březen 2004
hradní cisterna - březen 2004
obytná věž hradu (donjon) - březen 2004
obytná věž hradu (donjon) - březen 2004
zbytky západního paláce - březen 2004
Použitá literatura:
Durdík, T. 1999 : Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha, 48/50
Karel, T.-Knoll, V.-Krčmář, L. 2009 : Panská sídla západních Čech – Karlovarsko, České Budějovice, 22/23
Klsák, J. 1994 : Andělská hora, hrad – v archeologické sezóně 1993, III. Historický seminář Karla Nejdla, Karlovy Vary, 34/35
Kolektiv 1985 : Hrady, zámky a tvrze v Čechách , na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 23/26
Kuča, K.-Zeman, L. 2006 : Památky Karlovarského kraje, Karlovy Vary, 254
Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 26
Ryšavý, V. 1994 : Hrad Anděská Hora, Historický sborník Karlovarska II, Karlovy Vary, 46/69
Velímský, T. 2002 : Hrabišici – páni z Rýzmburka, Praha
