Hřebeny - hrad a zámek Hartenberg

Původně románský hrad Hartenberg byl založen patrně na konci 12. století, snad již v roce 1196, ministeriálním rodem pánů z Hartenberga při důležité Erfurtské cestě ze Saska a Durynska do Čech na strmé skalnaté ostrožně mezi říčkou Svatavou a Dolinským potokem severně nad dnešní vsí Hřebeny (Hartenberg). Hartenbergové pocházeli z Frank, dnešního bavorského území při horním toku Ohře, patřícího dříve k Chebsku, kde stával jejich rodový hrad Hartenberg a odkud kolonizovali spolu s waldsasskými cisterciáky právě oblast Chebska včetně Lubského újezdu. Kromě Hartenbergu vlastnili i mnohá jiná panství, mj. založili i hrad Kynžvart.

První písemná zmínka o zdejším hradu pochází z predikátu z falza z roku 1214, kdy se po něm psal jistý Habart z Hartenberga. V roce 1265 jsou zde připomínáni Habartovi potomci Bohuslav a Jindřich a roku 1275 pak Taut a Jindřich. Taut se však posléze majetkově oddělil a v držení Hartenbergu zůstal Jindřich, syn Habarta z Hartenberga, spolu s matkou Hedvikou a bratry Albrechtem a dvěma Habarty. V roce 1277 společně darovali klášteru ve Waldsassenu dva dvory ve vsi Květná. Tautovi patrně zůstaly v držení některé pozemky kolem hradu Hartenberg, neboť je roku 1314 závětí daroval včetně práva na doly a lesy klášteru ve Waldsassenu. Svůj dar roku 1325 rozšířil o léno v Albentreutu a právo rybolovu na potoce Liboc poblíž Hartenberga. V držení samotného panství Hartenberg však zůstali bratři Jindřich, Albrecht a dva Habarti a následně jejich potomci.

Někdy poté se stal hrad Hartenberg z neznámého důvodu českým královským lénem, jehož majitelé byli povinni konat lenní službu k blízkému hradu Lokti. Snad se tak stalo z důvodu, že cisterciáci Lubský újezd prodali a tato oblast se navrátila českému panovníkovi. Ke zboží Hartenberg tehdy patřily vsi Dolina, Hrádek, Krajková, Luh nad Svatavou, Svatava, Čistá a polovina vsi Hory. První zmínka o hradu jako o českém lénu pochází z listiny Jana Lucemburského ze dne 21. září 1345. Hartenberské lenní panství tehdy zahrnovalo patnáct osad a obcí. Jeho majitelem byli patrně již tehdy Taut II., Habart a Albrecht z Hartenberga, kteří dali českému králi Karlu IV. dne 12. ledna 1350 hartenberský majetek, tedy hrad Hartenberg a vesnice Krajkovou, Dolinu, Květnou, Adelsberk, Hrádek, Luphardsgrün, Luh nad Svatavou, Rathmannsgrün, Čistou, Horní Částkov, Markvarec a půl vesnice Hory spolu s doly na olovo v léno a uznali se pro všechny časy leníky a vasaly Koruny české. Tito majitelé však drželi pouze dva díly tohoto léna, komu patřil třetí díl, není známo. Možná ho drželi bratři Oldrřich a Jindřich Pluhové z Rabštejna, kteří byli roku 1361 s Albrechtem, zvaným Part, Bohuslavem a Albrechtem z Hartenberga spolupatrony kostela v Krajkové.

Asi o rok později v roce 1362 však postoupili páni z Hartenberga zdejší léno přednímu členu družiny krále Karla IV. Těmovi z Koldic, po němž hrad i postavení zdědil jeho syn téhož jména, který vykonával patronátní právo ke stejnému kostelu ještě dne 5. února 1364. V roce 1364 však postoupil Těma z Koldic hartenberské léno Karlovi IV., poté co převzal jako protihodnotu plat zapsaný na městě Budyšíně. Hrad Hartenberg se tak ocitl v přímém královském držení, ve kterém poté zůstal až do počátku 15. století, a byl spravován loketskými purkrabími, z nichž známe Zdimíra ze Sedlce, připomínaného k roku 1386, kdy podával faráře ke kostelu v Krajkové.

Roku 1401 král Václav IV. zastavil hrad Hartenberg Habartovi z Hartenberga za částku 2000 uherských zlatých. Samotný hrad tehdy nebyl zřejmě v nejlepším stavu, neboť panovník si sice vymínil možnost výplaty panství v následujících letech, současně však připsal Habartovi dalších 1000 zlatých na stavební úpravy. Po několika měsících však přešlo hartenberské panství s hradem do rukou Enderlina mladšího ze Steinbachu, který se stal královským purkrabím. V roce 1403 vedl zástavní majitel Ederlin ze Steibachu spor s bražeckým farářem, který skončil farářovým zajetím na Hartenberce. Propustil ho poté pod podmínkou, že se nebude mstíti. Dne 16. června 1407 však Ederlin ze Steibachu přenechal hartenberské manství za 200 kop českých grošů svému spojenci Janovi Maleříkovi. Král Václav IV. převod manství spolu s příslušenstvím na Sokolovsku a Loketsku potvrdil a k zástavní sumě mu roku 1408 připsal dalších 200 kop. Poté co se Jan Maleřík získal zanedlouho rovněž pevný hrad Loket, kde byl purkrabím, a zde částku 200 kop českých grošů, byly mu roku 1414 připsány opět na Hartenberce. Jelikož i nadále úvěroval krále Václava IV. a později jeho bratra, pozdějšího krále Zikmunda, podařilo se mu zvýšit zástavní sumu za hartenberské manství na několikanásobek původní částky.

V první polovině 15. století byl celý hradní areál upravován. Roku 1420 císař Zikmund připsal Janovi Maleříkovi k původním 600 kopám českých grošů dalších 300 kop nově půjčených, roku 1422 300 kop za cesty do Německa, roku 1426 100 kop, „aby hrad na stavení chatrný opravil“ a roku 1434 zase 500 kop protože zaplatil panovníkův dluh. Za Jana Minaříka byl hrad roku 1426 obležen, dobyt a vypleněn husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic, který si však hrad neponechal. Po smrti Jana Minaříka v době po roce 1434 držela manství vdova a později jeho syn Albrecht Maleřík. Ten údajně využíval dobu politických sporů padesátých let 15. století k obohacování se loupežemi. Roku 1459 byl proto hrad Hartenberg obležen a vypleněn chebskými měšťany a jejich oddíly.

Na přelomu padesátých a šedesátých let 15. století vyplatil hartenberské manství Albrechta Minaříka král Jiří z Poděbrad, který je záhy zapsal Matesovi Šlikovi, který mu na vyplacení manství zapůjčil 300 kop českých grošů. Od Matesa Šlika král tehdy obdržel zboží Nejdek a Hroznětín, které připojil k panství Loket. Za nového zástavního držitele musel být zpustlý hrad po dobývání v letech 1426-1459 opravován a následně pozdně goticky až raně renesančně až do roku 1548 rozsáhle přestavěn. Opevnění hradu bylo tehdy doplněno okrouhlými baštami. Současně byla roku 1467 Matesem Šlikem ve druhém patře paláce zřízena nová hradní kaple sv. Tří králů, kterou následně vysvětil míšeňský biskup Dietrich.

Mates Šlik držel zdejší hrad s manstvím ještě roku 1471, poté přešlo na jeho bratra Mikuláše a roku 1486 udělil král Vladislav Jagellonský hartenberské manství Mikulášovu synu Václavu Šlikovi, který k němu později připojil ještě manství Luby s Lesnou. Po smrti Václava Šlika v roce 1506 převzali dědictví synové Erazim, Pankrác a Albrecht, kteří se následně majetkově rozdělili. Hartenberg držel po roce 1507 samotný Pankrác Šlik. Roku 1523 však Pankrác přenechal hrad a manství strýcům Štefanovi, Buriánovi, Jeronýmovi, Jindřichovi a Lorencovi, bratřím Šlikům z ostrovské větve rodu, kteří následně Hartenberg připojili k Lokti. Pro účast v odboji českých stavů a měst proti Ferdinandovi I. v důsledku náboženských sporů za šmalkaldské války v letech 1546-1547 však roku 1548 ostrovští Šlikové o Hartenberg a další majetky přišli.

Hartenberg s Luby, Kradlicemi, Jáchymovem a Loktem patřil i nadále přímo královské komoře, přesto byl několikrát zastaven. Nejprve byl již roku 1551 zastaven českému nejvyššímu kancléři Jindřichu IV. z Plavna. V roce 1561 oddělil Ferdinand I. od hartenberského zboží ves Oloví s blízkými olověnými doly, které si ponechal jako královské horní město. Roku 1562 pak panovník zbylé panství zastavil na třicet let městu Loket. Jelikož ani toto bohaté město nesehnalo finance na složení zástavní sumy, s povolením panovníka zastavilo Hartenberg v roce 1565 Šebastiánovi Purklovi z Altenstadtu.

Hrad Hartenberg zůstal komorním majetkem až do roku 1593. Poté, co komora rozhodla z důvodu nedostatku financí panovníka Rudolfa II. na válčení s Turky o prodeji bývalých loketských manství zájemcům a jejich převedení ve zpupné statky, ztratilo Hartenberg město Loket, neboť nebylo schopno sehnat tolik peněz, aby mohlo pomýšlet na jeho výplatu. Hartenberg spolu s Luby tak v roce 1597 odkoupil od královské komory v dražbě jako dědičné panství druhý sekretář české královské kanceláře Jindřich Domináček z Písnice, kterému byly roku 1601 vloženy do desek zemských. Jindřich se následně snažil zboží rozšířit. V roce 1604 k němu přikoupil od České komory vsi Vackov a Suchou a roku 1607 samotné městečko Luby. Za Písniců byla během 17. století založena ves Hřebeny kolem hospodářského dvora, zmiňovaného již roku 1547. Výnos panství Písnivcové zvyšovali budováním železných hamrů a dodávkami dobré hartenberské hlíny sokolovským hrnčířům. Za růstu šlechtického podnikání nechal Jindřich z Písnice roku 1603 v sousedství hradu vystavět pivovar.

Počátkem 17. století za Jindřicha z Písnice započala postupná rozsáhlá přestavba původního hradu na pohodlný renesanční zámek. Po smrti Jindřich z Písnice v roce 1608 přešel majetek na jeho syny Viléma Friedricha, Jana Jindřicha a Albrechta Zikmunda, kteří se o něj rozdělili. Hartenberg převzal Jan Jindřich z Písnice, který jej držel až do počátku třicetileté války. Roku 1614 zapsal na Hartenberg věno manželce Alžbětě, rozené Kurcovně ze Senftenova. Jako katolík se sice postavil na stranu krále Ferdinanda II., přesto ani to však nezabránilo vyplenění jeho majetku. Zámek Hartenberg totiž v roce 1620 obsadila spolu s Plzní, Bečovem, Loktem a Sokolovem povstalecká vojska pod velením stavovského vojevůdce Mansfelda. Během tažení bavorské armády, vyslané Fridrichem Falckým, pod vedením císařského velitele Tillyho, provádějícím v Loketsku na jaře roku 1621 rozsáhlou protiofenzivu, byl však v březnu zámek Bavory dobyt a vyplundrován. Během dobývání utrpěl zámecký areál velké škody, takže ještě ve čtyřicátých letech 17. století byl označován jako pustý.

Roku 1624 byl Jan z Písnice povýšen do panského stavu a Pístnicové se stali později dokonce hrabaty, odměnou za pomoc, kterou poskytovali jezuitům při násilné katolizaci Loketska. Po smrti Jana Jindřicha z Písnice v roce 1626 přešlo zdejší panství na jeho syna Adama Jindřicha Karla, za něhož jej spravovala až do nabytí plnoletosti v roce 1643 matka. Adam Jindřich Karel z Písnice však již roku 1652 umírá a majetek převzal jeho syn Jan Ferdinand František, který byl skoro až do roku 1677 pod poručnictvím své matky. Zřejmě v padesátých letech 17. století bylo přistoupeno k obnově zpustlého zámku. Již roku 1668 však zdejší zámek postihl rozsáhlý požár a následná barokní obnova Janem Ferdinandem trvala až do roku 1688. Tehdy získal zámecký areál patrně konečnou podobu a rozsah. Věž zámku byla nově zastřešena, byl přistavěn správcův byt, hrad dostal i třetí patro a novou renesanční fasádu s vysokými příčně a podélně dělenými štíty s volutami. V roce 1680 byla založena papírna v údolí říčky Svatavy, patřící ke vsi Hřebeny, kterou vrchnost obvykle pronajímala. Již od poloviny 18. století existovaly ve vsi rovněž hospoda a mlýn. Severně od zámku v údolí od papírny k mlýnu se rozkládala panská obora.

Po úmrtí Jana Ferdinanda Františka z Písnice v roce 1692 následovali v držbě zdejšího panství jeho čtyři synové, kteří však zemřeli bez potomků. Nejdéle žijící ze synů, Julius Jindřich, poslední mužský člen rodu Písniců, zdědil Hartenberg spolu s Luby. Po svém vstoupení do duchovního stavu prodal v roce 1739 statek Luby a ponechal si samotný Hartenberg. Od roku 1760 býval u zámecké kaple stálý kaplan, jehož povinností bylo rovněž konání bohoslužeb v některých vsích panství, např. v Habartově až do roku 1786. Julius Jindřich z Písnice nakonec před svým odchodem do kláštera v Chebu, hrad i hartenberské panství prodal roku 1761 neteři Marii Josefě, provdané hraběnce z Bredova. Ta odkázala v roce 1791 Hartenberg dceři Marii Anně, provdané Aueršperkové, která poté spolu s manželem Leopoldem Aueršperkem vlastnila Hartenberg až do své smrti v roce 1814. Hartenberské panství poté přešlo na jejího vnuka Josefa Jáchyma Aueršperka.

Za Josefa Jáchyma žil na Hartenbergu jeho otec hrabě Josef Karel, nejvyšší zemský komoří a uznávaný přírodovědec. Roku 1815 se vzdal všech úřadů a přestěhoval se ke svému synovi na Hartenberg, kde se zabýval studiemi českých zemí, sbírkou minerálů a především budováním bohaté zámecké knihovny a ve své době jediné sbírky českých zákonů a sněmovních usnesení. Za něho pobýval na zdejším zámku v letech 1819, 1821 a 1823 také jeho přítel a spolupracovník, proslulý básník a učenec Johann Wolfgang von Goethe. Chebský rada Gruner, který doprovázel v kočáře básníka J.W.Goetha na hrad na jeho oslavu narozenin v srpnu 1821 si do svého deníku vedle zápisků nakolik majestátně a velkolepě zámek vyhlíží píše, že není doba jeho založení sice známá, avšak kaple „...byla v každém případě zbudována ve 12. století, jak o tom svědčí zakládací listina...“ Tuto listinu dnes již bohužel v archivech nenajdeme.

Za Aueršperků se zdejší statek dále hospodářsky rozvíjel, výnosy pramenily především z lesů, pokrývajících většinu rozlohy panství. Roku 1833 byla založena ves Josefov, k panství patřily pily v Leopoldových Hamrech a na řece Svatavě, byl založen velký zámecký rybník, v roce 1836 přibyl k pivovaru lihovar. V letech 1837-1839 byl za Aueršperků zdejší zámek pouze dílčími zásahy pozměněn. Upraveny byly především vnitřní prostory paláce, stržena byla vstupní brána a vnější hradební zeď včetně bašt a kulaté, původně dělové věže, byl zasypán příkop a u bývalých kanceláří správy panství a bytu správce byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova správy panství. Do zámecké věže byl přenesen archiv panství a ústředních správ, zatímco rodinné archivy Písniců, Aueršperků a spřízněných rodů byly střeženy v knihovně. Roku 1841 byla pokryta střecha zámku šindelem a rozšířeny zámecké schody. V roce 1854 byl v zahradě u zámku zbudován skleník.

Po smrti Josefa Jáchyma Aueršperka v roce 1857 získala hartenberské zboží vdova Františka Antonie, za niž proběhla roku 1871 další rozsáhlejší úprava zámku, která se projevila opět především v interiérech paláce. Františka Antonie nechala zrenovovat zámeckou kapli, ze starého rytířského sálu vznikly obytné místnosti. K věži byla přenesena socha sv. Jana, stávající do té doby na rohu hájovny u silnice. Při těchto posledních úpravách byly rovněž odstraněny téměř všechny zbytky gotického opevnění a ostatní pozůstatky hradu. Po smrti Františky Antonie v roce 1901 zdědila Hartenberg její neteř Marie Kopalová. Kopalové získali šlechtický titul za vojenské zásluhy Karla Kopala. Po Marii Kopalové držela Hartenberg od roku 1913 dcera Františka, vlastnící zdejší statek až do roku 1945. Františka Kopalová zůstala neprovdána a zamýšlela na zámku zřídit benediktinský klášter. Majitelka věnovala velkou pozornost údržbě zámeckého areálu, trvala na pořádku na zámku i v jeho okolí. Roku 1925 byla původně šindelová krytiny zámku nahrazena eternitem.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války byl zdejší zámecký areál znárodněn. Následně byl ve spěchu a nepříliš podrobně zpracován inventář zámku. V letech 1946-1947 byl zámecký archiv převezen do zámku v Sokolově, odkud jej v roce 1950 převzal státní archiv. Zámecká knihovna s 1781 svazky skončila na zámku Krásný dvůr v okrese Louny, mobiliář, vybrané obrazy a nábytek, byly v padesátých letech 20. století převezeny na zámek Kynžvart. Vzácná socha Panny Marie ze zámecké kaple je na farním úřadě v Krajkové. Při odvážení inventáře byla jeho značná část zničena.

Hned roku 1945 převzala statek se zámkem správa Státních statků a lesů v Sokolově. Přilehlý pivovar byl po znárodnění zrušen. Dne 3. května 1958 byl bývalý hrad a zámek Hartenberg zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 36028/4-696. Poté sídlilo v bývalém zámeckém areálu Horské pastvinářské družstvo, později Statní statek Hřebeny, který areál zámku však od roku 1965 užíval pouze příležitostně, především jako sýpku a skladiště. V neudržovaném objektu se nakonec pod vahou obilí a brambor začaly propadat stropy a zámek postupně značně zchátral. Od počátku sedmdesátých let 20. století se státní památková péče pokoušela bývalý zámek prodat, nikdo však o zdevastovaný objekt neprojevil zájem, na údržbu nebyly peníze. Lidé začali zámek rozebírat, ten vlhnul, chátral a rozpadal se.

V roce 1979 přišla skupina nadšenců s pomocí aktivit hnutí Brontosaurus pod Vedením Josefa Velka s propracovaným záchranným projektem podpořeným KSPPOP Plzeň a KV SSM na uzavření tehdy volně přístupného objektu a na konzervaci stavebních konstrukcí před povětrnostními vlivy dobrovolníky z řad mládeže. Akci tehdy povolil s výhradami ONV a nakonec i tehdejší vlastník správa Státních lesů a statků Sokolov, který dodává i potřebný materiál. V letech 1979-1980 byl učiněn potápěči z klubu Nautilus z Chodova první pokus o vyčištění do skály vytesané hradní studny. Přes velké úsilí mnoha nadšenců se záměr nepodařilo dokončit. Na doporučení STB a přímý příkaz vedoucího tajemníka KV KSČ byla akce zakázána, oficiálně musela být ze strany KSPPOP Plzeň označena jako neodborná a pravomoci a povinnosti na záchraně objektu předány do roku vlastníka, kterému bylo neformálně doporučeno „nechat zámek spadnout“. Dobrovolníkům bylo slavnostně poděkováno a vstup do areálu zakázán.

Roku 1983 byly odhadnuty náklady na obnovu areálu na 4,2 milionu Kčs, realizátor rekonstrukce se však nenašel. Opuštěný nehlídaný areál se stále častěji stává cílem nájezdů zlodějů a vandalů. Dne 12. srpna 1984 nakonec vypukl na půdě opuštěného zámeckého objektu oheň, který se naštěstí podařilo uhasit. V roce 1985 byl ing. arch. Janem Mukem ze Státního ústavu pro rekonstrukci památek měst a obcí zpracován stavebně historický průzkum a zaměření zchátralého hradu a zámku Hartenberg.

V noci ze soboty 8. na neděli 9. června 1985, ve tři hodiny ráno byl na však několika místech úmyslně založen požár a zdejší zámek vyhořel úplně. Následujícího dne byly zničeny rovněž přízemní budovy na nádvoří. Následné vyšetření určilo jako příčinu úmyslné založení požáru neznámým pachatelem, který nebyl nikdy dopaden. Během požáru tehdy shořel celý krov velkého paláce, propadly se stropy a současně s nimi došlo k úplné destrukci severní obvodové zdi a částí štítů, v rozvalinách zůstaly objekty na nádvoří. Nepoškozena zůstala pouze velká věž a sousední objekt, spojující původně věž s palácem. V následujících týdnech a měsících po požáru se uvažovalo dokonce o kompletním odstranění spáleniště hradu. Tehdejší správce zámku Agrokombinát Sokolov měl nakonec podle požadavku ministerstva kultury zabezpečit zdivo a ponechat je ve stávajícím stavu.

V roce 1990 přešel zdevastovaný areál hradu a zámku Hartrenberg do majetku společnosti Agropodnik, která se však v zápětí ocitla v likvidaci. Následně byl objekt pronajat dr. Haisovi. V červenci roku 1991 nakonec vyhořela opět z nezjištěných příčin rovněž hlavní věž zámku. Oheň tehdy zničil krov věže a vnitřní schodiště. Po bankrotu nového vlastníka se stal areál opět bezprizorním, pouze pod dohledem likvidátora a okrasního úřadu. Od roku 1994 usilovala obec Josefov bezúspěšně o bezplatný převod zdevastovaného areálu do svého majetku, roku 1995 dokonce založila k tomuto účelu obecně prospěšnou společnost. Na podporu projektu záchrany objektu proběhlo tehdy několik desítek kulturních i odborných akcí, na hradě pomáhají dobrovolníci. Agropodnik v likvidaci však usiluje se souhlasem Ministerstva zemědělství o prodej areál přes realitní kancelář. V roce 1997 nakonec odkoupil zdevastovaný areál hradu a zámku Hartenberg soukromý majitel Bedřich Loos, který se snaží s pomocí četných dobrovolníků areál zachránit.

Od roku 1995 probíhá s přestávkami na Hertenberku archeologický výzkum, ale teprve poslední sezóny umožnily provést systematičtější sondáž v jádru hradu, a to v návaznosti na rozebírání suťových vrstev při postupné rekonstrukci objektu. Od roku 2000 probíhají na Hartenbergu mezinárodní dobrovolnické workkempy. Od roku 2004 byla zahájena konzervace a konsolidace havarijního stavu dochovaného zdiva a vyklízecí práce zřícené suti především v prostoru velkého paláce. Obnoveny byly práce na aktualizaci stavebně historického průzkumu objektu Ing. Františkem Kašičkou a následně Mgr. Tomášem Karlem z Národního památkového ústavu. Roku 2008 byla za pomoci Báňských záchranářů vyčištěna původní hradní studna až na dno, které je v hloubce 23 m. V posledních letech byla nově zastřešena věž zámku.

Hrad
Původně románský hrad z konce 12. století, vystavěný na strmé skalnaté ostrožně mezi říčkou Svatavou a Dolinským potokem spadající za tří stran do údolí a spojené pouze na západní straně úzkou převlakou s náhorní plošinou. Tato stavební fáze byla doložena během archeologického průzkumu nálezem románského bosovaného kvádru, charakteristického prvku štaufské hutě, datovaný koncem 12. století. Během 13. století byl hrad goticky přestavěn na hrad bergfritového typu, jehož nejstarší částí byla patrně velká dominantní štíhlá obdélná obranná věž (bergfrit) s nepravidelně oblým čelem, stojící na skalce, představující nejvyšší bod staveniště, která původně patrně ovládala přístupovou komunikaci. Věž doplňoval mimořádně rozsáhlý dvoutraktový palác, založený ve dvou úrovních, což si vynutila podoba skalního útvaru. V nejnižším podlaží objektu se dochovaly mohutné kamenné valené klenby a polokruhový portálek. Gotická valená klenba se zachovala i v prvním poschodí. Palác býval podsklepen. Masivní gotické zdivo středověkého hradu se dochovalo až do výše druhého poschodí dnešního paláce. Původní podoba a zástavba předhradí situovaného za vlastním jádrem není známá. Uprostřed dvora hrad doplňovala do skály tesaná, 23 metrů hluboká studna.

Ještě během 14. století získal palác dnešní rozměry a byl tehdy patrně doplněn hrazeným parkánem, obíhajícím celou dispozici. Při opravách po dobývání v letech 1426-1459 a následné velkorysé šlikovské pozdně gotické až raně renesanční přestavbě, probíhající až do roku 1548, začal být zaplňován severozápadní parkán novou hradní zástavbou. Tehdy bylo vyneseno druhé patro paláce a doplněny všechny architektonické prvky paláce. Současně byla ve druhém patře paláce roku 1467 zřízena nová dvoulodní hradní kaple sv. Tří králů se třemi oltáři, sklenutá šesti poli křížových hřebínkových kleneb na dva okrouhlé středové sloupy a svorníky. Na tabernáklu z roku 1520 stávala socha Panny Marie, později po požáru v roce 1668 ohořelá a černá. Lomená okna kaple bývala malovaná s biblickými výjevy. Zlepšeno bylo tehdy opevnění hradu. Přístupovou cestu z planiny chránila bašta, od níž vedl násep k příkopu vytesanému ve skále. Za ním byla brána se zvedacím mostem, upravená kolem roku 1580. Obranyschopnost byla zvýšena doplněním vnějšího ohrazení parkánu za branou okrouhlými baštami, jehož pozůstatkem je dnes část vnějšího ohrazení s polookrouhlou baštou při paláci a další baštou odkrytou spolu s prvou bránou při archeologickém průzkumu. Za hlavní branou stávala vnitřní brána a čtverhranný hlavní dvůr s hospodářskými budovami s vodní nádrží.

Zámek
Během 17. až 19. století byl původní hrad přestavěn na rozsáhlý pohodlný renesanční později barokní zámek

Počátkem 17. století byl za Jindřicha z Písnice k východní části starého paláce přistavěn dvouposchoďový trakt s hřebínkovou klenbou v přízemí a při severovýchodním nároží paláce vynesen nový schodišťový přístavek. Úpravou tehdy prošla rovněž zámecká kaple, do jejíhož nadpraží vstupního portálu je vytesána datace úpravy 1608. Konečnou podobu a rozsah získal zámek za barokní rekonstrukce v roce 1688, provedené po ničivém požáru z roku 1668. Věž zámku byla nově zastřešena, byl přistavěn správcův byt, hrad dostal i třetí patro a novou renesanční fasádu s vysokými příčně a podélně dělenými štíty s volutami. Za Aueršprků v letech 1837-1839 byl zámek pozměněn pouze dílčími zásahy. Upraveny byly především vnitřní prostory paláce, stržena byla vstupní brána a vnější hradební zeď včetně bašt a kulaté, původně dělové věže, byl zasypán příkop a u bývalých kanceláří správy panství a bytu správce byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova správy panství. Roku 1841 byla pokryta střecha zámku šindelem a rozšířeny zámecké schody. V roce 1854 byl v zahradě u zámku zbudován skleník. Rozsáhlejší úprava zámku proběhla roku 1871, která se projevila především v interiérech paláce.

Dvoutraktový barokní palác obsahující gotické a renesanční zdivo, na jedné straně patrový, na druhé třípatrový, krytý sedlovou střechou s vysokými renesančními, příčně i podélně členěnými trojúhelníkovými volutovými štíty. Kromě původní gotické kaple sv. Tří králů, upravené roku 1608 dle datace na portálu. Do třetího patra vedly široké světlé schody k velkému obdélnému rytířskému sálu s uměleckými nástropními malbami ze 17. století s loveckými a bitevními scénami a erby starých držitelů zámku v přívěsných rámech. K paláci připojeno nižší, stavebně mladší, nepravidelné křídlo spojující objekt s věží. Střecha věže byla završena hrázděnou nadstavbou s krovem, třemi báněmi a dvěmi lucernami a na věži umístěny hodiny. Původní příkop se zvedacím mostem byl zasypán, část opevnění stržena. Přízemní hospodářské objekty druhého nádvoří, kolny, stáje a byty čeledi, přistavěné k hradbám, byly renesančně a barokně upraveny. V prvním patře křídla na severozápadní straně nádvoří byla v nice umístěna barokní socha sv. Floriána , který měl chránit zámek před ohněm. Starý vodojem byl přeměněn na barokní kašnu s plastikou lva.