Humnice (Humnitz)

Během 15. a 16. století patřila Humnice ke hradu Egerberk. První písemná zmínka pochází z listiny z roku 1443. Další zprávy o Humnici pochází ze soupisu majetku, patřícího ke hradu Egerberk, při jeho prodeji Fictimům z roku 1460 a z listiny z roku 1591. Teprve po Bílé hoře, kdy bylo toto panství Matyáši ml. Ze Štampachu zabaveno a prodáno roku 1623 Kryštofu Šiimonovi z Thunu, byla Humnice s celým zbožím Egerberk připojena k panství Klášterec, u kterého poté zůstala až do roku 1850. U Klášterce ji uvádí i berní rula z roku 1654, kdy zde žilo 5 chalupníků a 1 poddaný tzv. na obci. Závěrečná poznámka berní ruly zněla: „Tato ves na stavení prostřední, rolí žitný vršitý, luk na mále, živnost jich z dobytka a dělání dříví“. Roku 1787 bylo v Humnici 11 domů a roku 1846 o dům více a žilo zde tehdy 64 obyvatel. V roce 1850 se Humnice stala samostatnou obcí a byla k ní připojena osada Hrzín, od roku 1868 jsou obě vsi uváděny jako osady Martinova, poté byla v letech 1890-1900 opět na krátký čas samostatnou obcí s osadou Hrzín, poté však již natrvalo osadou Martinova. Humnice byla malá ves, nebyla zde ani hospoda, ani obchod. Přifařena byla k Radnici, kam patřila i školou. Do školy chodily děti do Martinova. Pole zde byla špatná, pěstovaly se hlavně brambory a pícniny a obyvatelé chovali dobytek. Klášterecká vrchnost neměla v Humnici svůj dvůr, pouze tři nevyužívané parcely. Podle adresáře z roku 1914 zde žilo 60 obyvatel ve 13 domech a stále zde nebyla hospoda ani obchod a z řemeslníků zde pracovali jen zedník a tesař. Na vlak to měli obyvatelé Humnice poměrně daleko, ať už šli do Perštejna, Olešky nebo do stanice Hluboká-Žďár. Roku 1930 zde žilo 53 obyvatel v 9 domech. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci 2. světové války byla ves ještě částečně dosídlena a roku 1947 zde žilo 20 stálých obyvatel. K dalšímu vysídlení vsi došlo k 15. červnu 1953, tj. hned v 1. etapě v souvislosti se zřízením Vojenského újezdu Hradiště.