Karlovy Vary - Becherovo divadlo

První neúplné zprávy o sezónních divadelních představeních v lázeňském městě pocházejí z roku 1602, jednalo se však pouze o vystupování pouličních kočovných souborů bez vlastní divadelní budovy. O stálém divadle můžeme hovořit až od počátku 18. století. Budova prvního karlovarského divadla, skromná podlouhlá asi čtyřicetimetrová dřevěná bouda z prken, rákosí a malty, označovaná jako chrám múz nebo také komedijní dům (Komödienhaus), stávala za tzv. Puppovskou alejí v místech, kde byl později vztyčen pomník Johanna Wolfganga von Goetha. První doložené představení se zde hrálo roku 1717. Budova se stala na mnoho let rovněž zázemím pro letní staggiony italských operních společností. V průběhu druhé poloviny 18. století se však o vzhled dřevěného divadla přestalo pečovat a tehdejší majitel nožíř Tadeáš Damm ji nechal pomalu chátrat. Tento stav se nezamlouval lázeňským hostům ani představitelům města. Roku 1787 se nakonec dřevěná budova původního divadla při jednom z představení zřítila. Hlavní iniciativu v řešení situace převzal významný karlovarský lékař dr. David Becher a po jeho výzvě karlovarští radní rozhodli o stavbě nového městského divadla. Nejvyšší purkrabí hrabě Jan Rudolf Chotek následně pro stavbu divadla zakoupil pozemek Trottmanovy zahrady v tehdejší ulici Bräuhausgasse (Pivovarská ulice), od roku 1810 Neue Wiese (Nová Louka) na pravostranném nábřeží říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Slavnostní položení základního kamene tzv. Becherova divadla proběhlo dne 15. července 1787 v prostoru bývalé zahrady. Výstavbu první zděné karlovarské divadelní budovy, zahájenou dne 17. července 1787, vedl nepříliš známý stavitel Matthes Leistner ze Sokolova podle plánů chebského zednického mistra a stavitele Petera Schäcka. Návrh fasády budovy podle vzoru klasicistního divadla v německém Mannheimu vytvořil profesor na stavovské inženýrské škole v Praze Franz Anton Leonard Herget z Andělské Hory. Autorem nepříliš zdařilé malířské interiérové výzdoby divadla byl karlovarský malíř Kamer, výtky se týkaly především opony a její ikonografie, jelikož umělec se patrně vůbec neorientoval v mytologii. Celkové náklady na stavbu se vyšplhaly na 7 000 zlatých, dr. David Becher přispěl z vlastních soukromých prostředků částkou 3 967 zlatých, které bezúročně zapůjčil městu, nezanedbatelná byla také suma získaná z prodeje vřídelní soli ve výši 1 486 zlatých. Nové barokní městské Becherovo divadlo neboli "Shauspielhaus" bylo slavnostně otevřeno dne 22. července 1788 Mozartovou operou Figarova svatba. Divadlo bylo během 19. století mnohokrát modernizováno a upravováno. V řízení divadla se vystřídalo osmnáct ředitelů a nejdéle, jednadvacet let, ve funkci působil Josef Lutz, který s obrovským úspěchem uváděl opery, a to i nejnáročnější hudební díla, pod taktovkou excelentního hudebníka, tehdejšího ředitele divadelního orchestru, Josefa Labitzkého. Velmi úspěšné bylo působení dvojice Schantrock-Cuno, která dávala kusy s místními náměty. Navzdory všem úspěchům začala mít městská rada s divadlem problémy. Divadlo pronajímala vždy pouze na rok a pronajímatelé byli postupně nespokojeni, jak s krátkou sezónou, která trvala pouze čtyři měsíce, tak s užitnými parametry divadelní budovy. Ve druhé polovině 19. století již totiž budova tzv. Becherova divadla nevyhovovala potřebám rozvíjejícího se lázeňského města a ani její technický stav nebyl dobrý. V interiéru se postupně začala objevovat plíseň, v lóžích táhlo a neúnosná byla úroveň sociálního zařízení. Stále sílící kritika tak donutila v roce 1870 karlovarskou městskou radu k jednání o možnostech výstavby nového moderního městského divadla, které by lázně důstojně reprezentovalo. Kolem vzniku divadla se však posléze rozpoutal boj, provázený sporem o místo staveniště a řadou dalších odkladů a průtahů. Teprve v březnu roku 1876 padlo definitivní rozhodnutí, že nová divadelní budova bude stát na místě starého Becherova divadla. Následně proto byla v roce 1876 vypsána architektonická soutěž na návrh nové divadelní budovy, kterou vyhrál projekt architekta Gustava Korompaie z Vídně, návrh vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera tehdy skončil jako třetí. S ohledem na vysoké náklady stavby však nebyl vítězný projekt přijat a byla proto vypsána nová soutěž, v níž tentokrát zvítězil návrh architektů Fellnera a Helmera. Zmaření původní architektonické soutěže, nedostatek finančních prostředků, problémy s nabídkami dodavatelů stavby a nutnost přepracovat projekt z požárně bezpečnostního hlediska po požárech divadelních budov v Praze a ve Vídni podle přísnějších předpisů se však nové divadlo začalo stavět až po dalších několika letech. Stavební stav staré budovy Becherova divadla, kterou roku 1883 rovněž zasáhl požár, se však mezitím ještě více zhoršil. V květnu roku 1884 proto sdělilo pražské místodržitelství, že provoz v budově povoluje pouze do konce sezony a okresní hejtmanství na výnos reagovalo příkazem k uzavření divadla ke dni 1. října 1884. Poslední představení se ve starém Becherově divadle konalo dne 14. září 1884 a divadelní orchestr i publikum se s budovou stylově rozloučili písní "Žij blaze, ty tichý dome". O dva dny později bylo zahájeno odstrojování stavby. Ve druhé polovině září byla nakonec provedena jeho demolice a v říjnu roku 1884 proběhlo zahájení stavby nové pseudobarokní budovy Městského divadla podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera.

Pozdně barokní dvoupatrová divadelní budova vystavěná z cihel na půdorysu protáhlého nepravidelného lichoběžníku, krytá šindelovou mansardovou střechou. Boční stěna budovy směrem ke společenským sálům bývala kratší o téměř 2,5 m oproti protilehlé stěně. Nejpravděpodobnějším důvodem byla zřejmě snaha vytěžit z poměrně špatně situovaného pozemku maximum pro dobré urbanistické zasazení stavby a monumentální vyznění jejího průčelí. Hlavní vstupní pětiosé průčelí budovy bývalo nejnáročněji řešené. Tři střední okenní osy zdůrazňoval mírně vystupující rizalit s vysokým pilastrovým řádem v podobě čtyř výrazných polosloupů, završený trojúhelníkovým štítem nad římsou. Přízemí a patro budovy bývalo odděleno hranolovým soklem. V ploše štítu se původně nacházel latinský nápis z doby výstavby s chronogramem: „ThaLIae et HYgIae has aeDes e FrVCtIbVs saLIn posVIt senatVs et popVLVs therMensIs“ (Thalii a Hygii postavila tento dům z výtěžků vřídelní soli rada a občané Karlových Varů), později nahrazeným prostým nápisem: „THEATER“. Členění bočních fasád odpovídalo schématu vstupního průčelí.

Prostor hlediště v interiéru budovy, schopný pojmout až 543 diváků, přičemž l50 míst sloužilo stojícímu publiku, býval podélný a obloukově zakončený, doplněný pásem loží v přízemí, nad nimiž spočívala otevřená galerie. Za jevištěm se nacházely místnosti pro garderobu a rekvizity.