Karlovy Vary - Císařské lázně (Lázně I)

Počátkem devadesátých let 19. století, nejpozději na sklonku roku 1891, vznikla z iniciativy tehdejšího předního karlovarského balneologa a městského radního MUDr. Karla Bechera myšlenka nového velkého reprezentativního lázeňského zařízení s nejmodernějším provozem v tehdejší rakousko-uherské monarchii, jež by sloužilo v největší míře rostoucí oblibě slatinných procedur. Dne 28. března 1892 dalo karlovarské městské zastupitelstvo souhlas k zakoupení budovy bývalého měšťanského pivovaru na pravém břehu říčky Teplá v jižní části města Karlovy Vary (Karlsbad), na jehož místě měl být objekt postaven. Současně se pod vedením dr. Bechera a MUDr. Fr. Marterera rozvinula intenzívní příprava stavebního programu, založená na studijních cestách do významných lázeňských center a připomínkách místních i externích balneologů. Patrně již během léta roku 1892 začali autoři projektu spolu s inženýrem Eduardem Oertlem z městského stavebního úřadu jednat s ateliérem renomovaných vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera, který tehdy dokončil stavbu karlovarského městského divadla. V září roku 1892 obdržel ing. Oertl situační plán se dvěma alternativními návrhy nové lázeňské budovy. Na podzim roku 1892 zorganizoval dr. Becher v Karlových Varech konferenci místních lékařů, která záměr výstavby lázeňské budovy uvítala a doporučila jako "zcela účelný a důstojný světové pověsti Karlových Varů". Dne 3. prosince 1892 rozhodla karlovarská městská rada na svém zasedání o stavbě nové reprezentativní budovy podle projektu Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera na pozemcích bývalého měšťanského pivovaru. V tištěné zprávě ze zasedání je uvedeno: "Referent, městský rada Dr. Becher předložil od architektů Fellnera a Helmera navržené plány a skicy vnitřních zařízení lázeňských místností a podal obšírnou zprávu o plánované budově, o uspořádání různých lázní v budově, o rozvržení manipulačních míst a zvláštních zařízení. Městská rada navrhuje po vyslechnutí p. stavebního rady Fellnera a p. ing. Zelle v zastupitelském kolegiu, aby to ráčilo firmou Fellner a Helmer předložené plány pro postavení lázeňského domu na pivovarských pozemcích s projednanými změnami v principu schválit a městskou radu v případě příznivého průběhu potřebných komisionelních jednání zmocnit k zadání detailních plánů a rozpočtů u firmy Fellner a Helmer při stanovení maximálního nákladu 500000 zl. a k jejich předložení k dalšímu posouzení zastupitelskému kolegiu." V následující rozpravě plány vřele doporučila zdravotní komise a vyslovila se pro maximální štědrost při realizaci, protože "městem vynaložené kapitály opět přinesou významný užitek". Kolegium pak jednohlasně rozhodlo o přijetí návrhů. Na počátku roku 1893 proběhla celková demolice budovy bývalého měšťanského pivovaru a současně příprava budoucího staveniště a intenzivní projektová příprava. Dne 28. dubna 1893 schválilo městské zastupitelstvo předložené upravené plány s rozpočtem ve výši třičtvrtě milionu zlatých.

Pseudorenesanční lázeňská budova v soudobém módním architektonickém slohu, který vyžadoval co nejbohatší nakupení dekorativních složek, byla vystavěna v letech 1893-1895 pod vedením stavebníka A. Bečváře. Hrubá stavba objektu, započatá v červnu roku 1893, byla uskutečněná během pouhého roku a za další rok bylo dokončeno provozní a architektonické vnitřní vybavení objektu. Investorský dohled vykonával vrchní karlovarský městský inženýr Eduard Oertl se strojním inženýrem Fr. Stibralem a městským stavebním dozorcem V. Schmidtkunzem. Veškeré stavební a tesařské práce provedla firma významného karlovarského stavitele Josefa Walderta. Kamenické práce byly dodány mistrem Petrem Wolfem z Andělské Hory a společností Marmorindustrie Gesellschaft Kiefer z Oberalmu u Halleinu. Klempířské práce provedl M. Beschorner z Vídně spolu s A. Heimdörferem z Karlových Varů. Břidlicovou krytinu položil místní podnikatel A. Rötsch. Dodavatelem kanalizace byl C. Spitzer z Vídně. Asfaltové izolace provedla vídeňská firma Neuchatel Asphalte Compagnie. Zámečnické práce, zvláště speciální železné konstrukce na dopravu van s rašelinou, traverzy, nosiče a litinové prvky dodala firma Salomon Bondy v Praze-Bubnech za účasti místní firmy B. Hirsch syn. Dlažby, kachlíkové a majolikové obklady položila vídeňská firma C. Habenicht, zejména dlaždice do lázeňských kabin od firmy Villeroy a Boch v Mettlachu, kachlové obklady van pro minerální lázně z rakovnické šamotky a Porzellanfabrik Fünfkirchen, kachlové obklady stěn v barvě bílé a slonové kosti R. Schwetz jako prostředník Meissner Ofen- imd Porzellanfabrik. Rovné a monierové betonové stropy provedla vídeňská firma Pittel a Brausewetter. Stavební truhlářské práce zajistily firmy Bří. Schlimpové ve Vídni, zejména dekorační obklady stěn, většinu dveří s kováním, ostatní truhlářské prvky V. Flach z Karlových Varů, J. Theimer z Nových Rybář, treláže na manipulačním pavilónu J. Schuberth z Vídně. Ozdobná stavební kování dodali kromě bratří Schlimpů ve Vídni W. Fischer a E. Fasololt z Karlových Varů. Sklenářské práce provedli C. Geyling´s Erben z Vídně a J. Nepomucký z Karlových Varů, zrcadla dodali Wolf a Štětka z Prahy. Stavební ornamenty na fasádách včetně figurálních motivů a dvou karyatid, oddělujících desky se jmény osob, zasloužilých o karlovarské lázeňství, provedl Karl Watzek z Rybář. Sochařské a štukové dekoratérské práce v interiérech, zejména štukové stropy, hlavice pilastry, umělé mramory provedl Ant. Detoma z Vídně. Práce v umělém kameni dodali Matschek a Schrödl z Vídně. Výmalbu budovy provedly místní firmy J. Pichl a J. Fiala. Systém vytápění a větrání budovy instalovala firma Kurz, Ritschel & Henneberg z Vídně pod vedením svého stavbyvedoucího ing. Kislicha. Hydraulický osobní výtah a parní manipulační výtah dodala vídeňská firma F. Wertheim & Comp. Zařízení strojovny, kotelny, armatury a mechanické ovládání dřevěných van s rašelinou v kabinách provedla firma A.G. für Wasserleitungen, Gas- und Heizanlagen z Vídně. Osvětlovací tělesa dodal Friedrich Jellinek z Vídně, elektroinstalace provedly Ganz & Comp. a Armaturen und Maschinenfabrik A.G. z Norimberku. Elektrické hodiny v budově instaloval F. X. Schneider z Bruntálu. Čalounění nábytku provedly vídeňské firmy S. Jaray a M. Esterlus. Koberce a linolea dodali I. Gottwald z Prahy a M. Reissner z Vídně, topná tělesa A. Liebisch z Rumburku.

Slavnostní otevření objektu proběhlo dne 5. května 1895 uložením závěrečného kamene s vloženým pamětním spisem. Při této příležitosti byl vydán reklamní spisek o novostavbě, která při otevření dostala název Císařské lázně (Kaiserbad). Z textu je patrné, že vnitřní umělecké výzdoba nebyla ještě zcela provedena, především všechny zamýšlené nástěnné fresky a plátna. Do následujícího roku 1896 dokončili svá díla pražský ak. malíř Alexander Jakesh a vídeňský malíř Eduard Lebiedzki, pracující na zakázku Německé společnosti pro vědu a umění v Čechách. Nejpozději dodal dvě velká plátna do obou odpočíváren v sousedství Zanderova sálu Wilhelm Schneider z Karlových Varů. Celkové náklady stavby překročily milión zlatých proti dodatečně upravenému rozpočtu 985.304,47 zl. včetně vnitřního vybavení, speciálního zařízení na přečerpávání minerální vody z vřídla do objektu a parkové úpravy okolí s oplocením, ochrannou nábřežní zdí řeky a s mostkem přes ni. Navýšení nákladů způsobily nepředvídané obtíže při zakládání a izolaci budovy, zvýšená spotřeba zvonivek ve zděných konstrukcích, kamenných visutých desek z bavorské žuly v hlavním schodišti a použití menších rozměrů břidlice na kopulích. Kachlíkové obklady byly vesměs oproti projektu provedeny do větší výšky. Dále došlo ke zvýšení nákladů na železo následkem změn v řešení suterénu a hlavního schodiště během stavby. S ohledem na zvedací zařízení v kabinách rašelinných lázní v přízemí se v suterénních lázeňských lóžích a šatnách musely původně projektované průběžné valené klenby nahradit železnou konstrukcí a válcovanými nosiči. Rovněž ve velkých kabinách pro studenovodní procedury se s ohledem na instalaci zařízení pro vytápění podlah musel použít zvýšený počet nosičů. Posléze hlavní schodiště se muselo pro zvýšení pevnosti a bezpečnosti provést celé ze železné konstrukce. Dne 19. dubna 1898 vypukl ve střešním prostoru Císařských lázní požár, během kterého shořela střecha nad levým a zadním traktem budovy s minerálními koupelemi a rovněž zadní věžová maska komínu. Škoda činila 47.000 zl. Následná obnova byla provedena ještě téhož roku. V době své největší slávy poté sloužily Císařské lázně jako centrum lázeňské péče v Karlových Varech.

Interiéry lázeňské budovy, připomínající svým podkovovitým řešením půdorysné koncepce spíše divadelní budovu, v sobě skrývaly všechny tehdejší nejmodernější vymoženosti a neobvyklý komfort. Přímo do reprezentativního vestibulu bylo možné vjíždět kočáry, kdo nechtěl stoupat do patra po monumentálním schodišti, mohl použít hydraulický prosklený výtah. Součástí budovy byl tzv. Zanderův sál s mechanickým cvičebním nářadím pro švédskou léčebnou nápravnou gymnastiku podle metody dr. Zandera. Celkem 120 vkusně vykachlíkovaných koupelen bylo vybaveno odpočívárnou a dvěma vanami, jednou pro slatinné koupele a druhou pro balneoléčbu s minerální vodou, sprchou, elektrickým osvětlením, parním vytápěním, větracím zařízením, ohřívačem lázeňského prádla, anglickým záchodem, umývadlem a elektrickými hodinami. Poprvé na světě se zde realizoval systém zavážení van s rašelinou bez vstupu do lázeňské kabinky, pod podlahou. Kolem vnitřního obvodu dvora stály galerie, kam byly vany do konkrétního patra vytaženy hydraulickým výtahem a převezeny k finálnímu usazení do koupelen. Tak, aby nedocházelo k nepříjemnému rušení lázeňského provozu hlukem a zápachem, byla příprava rašelinové směsi umístěna do zahradního pavilńu mimo hlavní trakt lázeňského domu. Rašelina byla do Císařských lázní dovážena z Františkových Lázní, ze známého naleziště Soos, firmou Heinricha Mattoniho. Přívod vřídelní vody z Vřídelních lázní (Lázně II) byl veden nejprve do vodojemu na Hálkově vrchu a odtud do rezervoáru v Císařských lázních a Rašelinového pavilónu.

V roce 1902 byl nahrazen původní hydraulický výtah novým výtahem elektrickým, který opět dodala firma Wertheim & Comp. Po roce 1918 byly všechny lázeňské budovy očíslovány, Císařské lázně byly poté označovány jako Lázně I. Na přelomu let 1926 a 1927 byla na návrh karlovarské obce zrušena studenovodní kůra v průčelním traktu spodního přízemí budovy s bazény a záchody a nahrazena uhličitými lázněmi. Kromě rozšiřování koupelen byly v prostoru dvora zrušeny starší výtahy a zřízeny dva nové výtahy pro dopravu van s rašelinou, včetně postavení zděné strojovny pro výtahový pohon. Úprava byla povolena dne 3. listopadu 1926 a kolaudována dne 25. dubna 1927. V lednu roku 1937 byla v rámci údržbových prací povolena betonáž v průjezdu, protažení nového stropu ve druhém patře a omítání za 16.561,55 Kč. V této době se také zrušila strojovna a prostora v západním traktu byla nově upravena na trafostanici.

Po roce 1945 byl pražské kanceláři ing. arch. Leo Šimona zadán výzva k vytvoření projektu rozsáhlé adaptace objektu Lázní I. na celoroční provoz. Hlavní součástí úprav byla instalace dvojitých oken a zastřešení vnitřního dvora nad úrovní druhého patra, izolace suterénu vnější zdí se vzduchovou mezivrstvou, nadezdění dvorní průčelní zdi ve druhém patře a vestavba dalších lázeňských kójí po vnitřním obvodu druhého patra. Původní parní ústřední topení bylo nahrazeno topnou centrálou, napojenou na dálkové vytápění z budované karlovarské teplárny. Vysoký hlavní komín v zadním traktu se tím stal zbytečným a byl stržen. Příslušné plány byly předloženy v říjnu 1947. Stavební práce byly následně provedeny v letech 1948-1953. Rekonstrukční práce byly započaty v zimě roku 1948, po dokončení těchto prací zjara roku 1949 byla budova Lázní I přes lázeňskou sezónu v plném proudu. Dne 7. května 1955 byla provedena kolaudace budovy a vydáno dodatečné stavební povolení. Během adaptace budovy však došlo ke změně systému koupelí. Od té doby se již nemíchala rašelina původním způsobem a koupele v rašelinovém bahně se již neprováděly vůbec, pouze byly podávány rašelinové zábaly. Rašelinová směs se míchala přímo na koridorové spojovací chodbě ve dvoře. Původní provoz v Rašelinovém pavilónu tak tehdy zanikl a provozní trakt poté sloužil jenom jako skladiště, kotelna a trafostanice. Postupně zanikla i formální zahrada mezi hlavním traktem Císařských lázní a provozním traktem. Samotný Rašelinový pavilón byl zbaven své treláže. Dne 3. května 1958 byl objekt Císařský lázní zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstříkovým číslem 17027/4-880. Vzhledem k vývoji lázeňských procedur, kdy v důsledku zvyšování komfortu pro lázeňské klienty měla tehdy téměř všechna významná sanatoria a lázeňské hotely vlastní balneoprovozy, které nabízely celou škálu léčebných procedur přímo v objektech, kde jsou hosté ubytováni, přestaly být koncem osmdesátých let 20. století Lázně I využívány k balneologii. Od roku 1988 bylo v tzv. Zanderově sále provozováno kasino. Současně byl představen. V roce 1992 pronajalo město Karlovy Vary objekt izraelskému podnikateli Kasziererovi, který měl záměr přestavět bývalou lázeňskou budovu na luxusní hotel. Proběhlo tehdy vyklizení budovy včetně vybourání obslužných ocelových ochozů ve dvorním traktu, demontáže van i veškerého balneologického zařízení. K realizaci rozsáhlé přestavby však naštěstí nedošlo. V roce 1994 byl objekt bývalých Císařských lázní nakonec uzavřen a předán k rekonstrukci belgické firmě, která později od smlouvy ustoupila. Ještě roku 1994 byl však vypracován stavebně historický průzkum objektu bývalých Císařských lázní. Roku 1998 byla budova opět převedena pod správu města Karlovy Vary. Opuštěný objekt poté postupně chátral. V roce 2008 převedlo město objekt bývalých Císařských lázní bezplatně na Karlovarský kraj. O Vánocích roku 2009 poničila tekoucí voda z mrazem prasklého hydrantu umístěného na půdě část pravého křídla budovy včetně asi 15 historicky vzácných obrazů, původních tapet a dřevěného obložení. Záchranu poničených obrazů následně realizoval restaurátor Jan Živný přímo v Zanderově sálu, dalších 44 uměleckých děl bylo přeneseno do pronajatého depozitáře v Kynžvartu. Dne 8. února 2010 byla historická budova Císařských lázní nařízením vlády prohlášena za národní kulturní památkou. Poté přistoupil Karlovarský kraj k restaurátorským pracím na objektu. Dne 15. dubna 2010 byly Císařské lázně po dlouhých letech zpřístupněny veřejnosti při příležitosti dne otevřených dveří. Slavnostního otevření se zúčastnili hejtman Karlovarského kraje Josef Novotný, primátor Karlových Varů Werner Hauptmann a další zástupci města, kraje a dalších organizací. Pozvání přijal také 1. náměstek ministra pro místní rozvoj Martin Plachý. Následně Karlovarský kraj spolu s městem Karlovy Vary založili společnost Císařské lázně, která by měla pomoci k získání finančních prostředků na celkovou rekonstrukci historického objektu. Odhadované náklady na revitalizaci budovy byly odhadovány přibližně na 800 milionů korun. Investor proto podal žádost o 350 milionů na ministerstvo kultury, 100 milionů přislíbilo město Karlovy Vary a dalších 150 milionů korun by mělo jít z Regionálního operačního programu (ROP). Zbytek by měl ze svých zdrojů uhradit Karlovarský kraj. Karlovarský kraj nechal zpracovat projektové dokumentace na revitalizaci objektu. Investor obnovy Císařských lázní následně požádal Ministerstvo kultury o zrušení prohlášení rašelinového pavilónu za kulturní památku, čemuž bylo roku 2011 vyhověno. Nakonec se Karlovarský dohodl s městem Karlovy Vary na jeho zachování, jelikož je pavilón nedílnou součástí objektu Císařských lázní. Od září roku 2011 do ledna roku 2012 proběhla celková rekonstrukce břidlicové kupole nad vstupním traktem budovy nákladem 3,3 milionu korun s přispěním 2,84 milionu korun z programu záchrany architektonického dědictví ministerstva kultury ČR. Během roku 2012 měla pokračovat obnova kupole nad zadním traktem nákladem 1,1 milionu korun. Do výběrového řízení na dodavatele opravy střechy se však přihlásil pouze jediný zájemce, kraj ho proto musel zrušit a vrátit zpět získanou dotaci, o kterou bude znovu usilovat příští rok.

Pseudorenesanční patrová budova na podkovovitém půdorysu širokého uzavřeného písmene „U“. Zdobná architektura budovy napodobuje francouzskou renesanci, spojující renesanční a barokní stavební prvky se secesními dekorativními motivy. Stupňovité hlavní průčelí budovy je po stranách přístupového schodiště monumentalizováno dvěma alegorickými sousošími Prasíly a Léčivé síly z umělého kamene od chebského sochaře Karla Wilferta ml. z roku 1908. Bohatě dekorovaná fasáda je doplněna městským znakem Karlových Varů a jmény nejzasloužilejších karlovarských lékařů. Budova je završena břidlicovou střechou se dvěma výraznými kupolemi na přední a zadním traktem. Na zadní kupolí vyrůstal do výše 35 m komín s věžovitou architektonizovanou povrchovou úpravu, stržený v roce 1947.

Vstupní vestibul v podobě prostorné sloupové haly je přístupný otočnými dveřmi. Ze vstupní haly vede široké monumentální dvouproudé schodiště k ústřednímu sálu. V mezipatře je umístěna kamenná busta věhlasného karlovarského lékaře Jeana De Carro. Ve schodištním traktu jsou umístěny dvě rozměrné nástěnné freskové lunety Objevení dřímající vřídelní víly a Objevení vřídla od pražského ak. malíře Alexandra Jakeshe z roku 1898. V obou odpočívárnách v sousedství Zanderova sálu jsou zavěšeny dva rozměrné nástěnné obrazy od karlovarského malíře Wilhelma Schneidera z roku 1914, zachycující v jedné kompozici postavy nejslavnějších návštěvníků Karlových Varů. První plátno zachycuje hosty od renesance do roku 1791, mezi nimiž dominují císařovna Marie Terezie, J. W. Goethe a první propagátor lázní, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, druhé pak významné hosty z doby po roce 1791 až do 1. světové války.
V patře objektu je umístěn tzv. Zanderův sál, honosně zdobené ve dřevě vyvedená hala v klasickém antickém provedení, ve které se původně nacházela tělocvična s mechanickým cvičebním nářadím pro švédskou léčebnou gymnastiku podle metody dr. Zandera. Na stěnách sálu je umístěno pět obřích o alegorických nástěnných olejomaleb se sportovní tématikou od vídeňského malíře Eduarda Lebiedzkiho. Na pravé úzké stěně sálu je nad vchodem do pánských šaten zavěšen obraz Olympijské hry, na levé stěně nad vchodem do dámských šaten obraz Uvítání olympijského vítěze v rodné obci, vpravo od hlavního vchodu obraz Míčová hra, nad vchodem obraz Eskulap a Hygieia. Po levé straně hlavního vchodu sálu visí v kontrastu obraz Scéna při koupání s idylickým zobrazením hrajících a koupajících se mladých žen.

V suterénu v předním traktu byly situovány místnosti pro hydroterapii, z jedné strany pro pány, z druhé pro dámy, vždy se 16 odkládacími kabinami, dále v obou bočních traktech po 8 místnostech s úplným vybavením pro studenovodní procedury pro ty lázeňské hosty, kteří se nechtějí koupat společně s jinými pacienty. V půlkruhu suterénu nachází se 8 jednotlivých parních a horkovzdušných lázní.
Ve zvýšeném přízemí se nacházelo 25 slatinných kabin, vesměs provedených ve vkusném architektonickém provedení. Jedno luxusně zařízené koupelnové apartmá, tzv. Císařská lázeň, určená speciálně pro rakouského císaře Františka Josefa I. V prvním patře bylo situováno dalších 29 slatinných lóží. Lože měla oddělené převlékací a koupelové kabiny. Byla vybavena nejmodernějším komfortem, měla elektrické osvětlení a hodiny, parní vytápění a větrací zařízení. Podlahy a stěny kabin byly obloženy dlaždičkami. Každá kabina měla vlastní anglický klozet, umyvadlo s tekoucí vodou a pocínovaný ohřívač lázeňského prádla z mědi. Vedle sebe stojící vany na rašelinu a minerální vodu byly zapuštěny do podlahy a vybaveny potřebnými sprchami. Zatímco vany na minerální vodu z anglického fayence jsou stabilní, v manipulační budově připravené a mezipatrem dopravené dubové vany s rašelinou se hydraulickým zařízením se zvedaly do výše a pevně zasazovaly do mramorového obložení.
Ve druhém podstřešním patře bývalo umístěno 8 vodních nádrží pro studenou a horkou minerální vodu a sladkou vodu, poslední pro napájení sprch. Dále zde bylo situováno 28 kabin minerálních lázní s jednodušším zařízením. Všechny lázeňské prostory byly opatřeny mezipatry, ze kterých jsou parní a vodovodní trubky stále přístupné. Dodávku vřídelní vody bylo možno ze strojovny regulovat telefonicky.
Jednotlivé trakty budovy uzavírají vnitřní manipulační dvůr, který býval v přízemí a prvním patře obehnán ke stěnám budovy přilehlými železnými tribunami.

Součástí lázeňského komplexu je i bývalá přípravna rašeliny, tzv. Rašelinový pavilón, postavený za jihovýchodním závěrem lázeňské budovy. Přípravna je spojena s hlavní budovou lázní dvěma podzemními podlažími.

Dvě nadzemní podlaží přípravny ustupují od hmoty hlavního objektu a vytvářejí dojem samostatně umístěného zahradního pavilónu. Zděná nadzemní část pavilónu je postavena na obdélníkovém půdorysu a završena plochou střechou s asfaltovými pásy, nesenou ocelovou konstrukcí s valenými klenbami. Hlavní průčelí o pěti okenních osách je orientováno směrem k zadnímu věžovému rizalitu Císařských lázní, přičemž střední tříosá část je zvýrazněna mělkým rizalitem. Boční průčelí směřující do ulice Mariánskolázeňské a k řece jsou čtyřosá, v zadní části se ještě připojuje odsazená komunikační část o jedné ose, z jihovýchodního průčelí prolomená dvěmi okny. Okna v přízemí jsou obdélná a v patře pak obdélná, segmentově zakončená, vzájemně propojená vpadlou nikou. Vnější stěny objektu jsou hladké, bez členění, původně opatřené dřevěnou treláží, plně porostlou pnoucí zelení. Stěny budovy jsou završeny mírně vystupující fabionovou římsou a přímou atikovou zídkou. V pavilónu bývaly umístěny provozní místnosti, tj. strojovna a kotelna, prostor pro přípravu rašeliny, zásobník čerstvé a použité rašeliny, strojovna a sklady. Z oddělené přípravné budovy byly zásobovány slatinné lázně čerstvě naplněnými vanami podzemní komunikací, spojené s lázeňským domem tak, že naplněné vany byly přivezeny chodbou do dvora a hydraulickým, po železné konstrukci vedeným výtahem dopraveny na tribuny jednotlivých pater. Po ukončené koupeli jsou použité vany stejnou cestou vyváženy.

Prostor kolem objektu byl upraven jako zahrada s pravidelnou sítí cest s vytyčením jednotlivých čtvercových kompartimentů. Střešní světlíky podzemního podlaží provozního traktu byly důmyslně skryty za stříhané buxusy, jejichž čtvercová pole byla v rozích doplněna pyramidálními formami. Malá zahrada za hlavním traktem Císařských lázní byla také proto nazývána „Hausgarten“. Od ulice i nábřeží byla oddělena nízkým litinovým plůtkem se secesním vzorem a vstup byl veden z ulice Mariánskolázeňské monumentální branou s pilíři.