Karlovy Vary - kostel Panny Marie ustavičné pomoci

Během druhé poloviny 19. století prodělo lázeňské město Karlovy Vary (Karlsbad) velký rozvoj a počet obyvatelstva rychle stoupal. V roce 1872 zde žilo 7 291 obyvatel, roku 1893 již 12 033 a v roce 1904 stoupl počet obyvatel na 14 637. Ještě rychleji přibývalo lázeňských hostů. Nejen pro místní obyvatele, ale i pro návštěvníky bylo nutné zajistit duchovní péči. Pro nekatolická vyznání tu již existovaly evangelický, anglikánský a pravoslavný kostel a synagoaga. Jediný katolický kostel sv. Máří Magdalény však již nedostačoval velkému počtu věřících. Také lázeňští hosté si stěžovali, že v Karlových Varech není kostel, v němž by bylo možno najít kněze v kteroukoli denní dobu. Počátkem 20. století proto byly podniknuty první kroky k přípravě stavby druhého katolického kostela v Karlových Varech. Tehdy se také uvažovalo, že kostel bude pojmenován po rakouské císařovně Alžbětě, která byla roku 1898 zavražděna v Ženevě. Císařovna totiž navštívila v roce 1892 Karlovy Vary a získala si oblibu zdejších lidí. Původní návrh na postavení pomníku byl pozměněn a měl být tedy vystavěn kostel věnovaný památce císařovny. Již 7. října 1904 přislíbil v dopise starostovi svou podporu při výstavbě kostela pražský arcibiskup kardinál Lev Skrbenský z Hříště. Návrh na stavbu nového katolického kostela na počest císařovny Alžběty podal městské radě dne 9. ledna 1906 děkan Augustin Lenk. V květnu roku 1906 bylo na stavbu kostela k dispozici 25 268 K od obce a spořitelny, 10 000 z majetku kaple Panny Marie, 1 000 K od důstojnického spolku a 3 856 K 9 h od dalších dárců. Sbírky pokračovaly i nadále. Vláda byla požádána o subvenci z náboženského fondu, továrník Rudolf Gottl z Rybář dal 1 000 K, Becherovka 20 K, probošt na Chlumu a bývalý karlovarský děkan, básník Josef Bergmann daroval 600 K. Dne 8. února 1907 byl uspořádán dobročinný koncert, konala se tombola. Roku 1908 spořitelna po účetní uzávěrce darovala 5 000 K, následujícího roku dalších 4 000 K. V roce 1911 spořitelna věnovala 33 500 K. Ve sbírkách přispíval každý dle svých možností, mezi dárci byli i méně zámožní lidé, někteří z nich anonymně, takže jsou zaznamenány i drobné příspěvky po pětikoruně. V roce 1906 byl založen spolek na stavbu kostela, jehož čestnými předsedy byli český místodržitel a bývalý okresní hejtman v Karlových Varech hrabě Karl Coudenhove, dále kardinál Lev Skrbenský a velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou František Marat, který býval kdysi v Karlových Varech kaplanem. Vlastní činnost spolku řídil stavební výbor, jehož předsedou byl karlovarský starosta JUDr. Josef Pfeiffer, místopředsedou bývalý karlovarský starosta a poslanec zemského sněmu Ludwig Schäffler, členy okresní hejtman Egon von Jordan, děkan Augustin Lenk, Jindřich Mattoni, někteří městští radní a další osoby. Na práci spolku se podílely i karlovarské ženy. Ženský výbor byl založen 8. července 1907 a jeho hlavní náplní bylo pořádání sbírek mezi lidmi. Jako místo ke stavbě kostela byl vyhlédnut prostor v místech dnešní Varšavské ulice před nynější tržnicí. Stavba tržnice práv v této době tento plán poněkud zkomplikovalo. Další varianta počítala s tzv. Kuhloparkem v prostoru na začátku dnešní Varšavské ulice u Chebského mostu hned nad řekou. V úvahu přicházela i dnešní Bezručova ulice. Původní plány nového katolického kostela, který měl pojmout asi 1 500 věřících, vypracoval městský stavitel Franz Drobny. Kostel v jihofrancouzském pseudorománském slohu měl být trojlodní se širokou střední lodí, což umožňovala železobetonová konstrukce. Na severní a jižní straně měla být připojena vždy jedna apsida, čímž by vznikl půdorys ve tvaru kříže. Na severní straně měla být vystavěna rovněž 38 vysoká věž a na jižní straně menší věž a vedle ní postranní portál. Hlavní vchod měl být veden předsíňkou od západu. Z předsíňky vchod na kůr, vlevo pak do křestní kaple. Portál na severní straně měl vést do věže a z ní do lodi. Kostel měl být 52,5 m dlouhý, vpředu 21 m široký, v kříži široký 31,6 m. Vnitřní prostor kostela měl být z pískovce a částečně vymalován. Střední loď měla mít oltář v hlavní apsidě, vedlejší lodě měly mít oltáře v postranních apsidách. Ještě před první světovou válkou se uvažovalo o položení základního kamene, počátek bojů však přípravné práce přerušil. Během války nevyvíjel žádnou činnost ani spolek, navíc byli někteří jeho členové odvedeni nebo zemřeli. Ani v letech po válce nebyla situace ke stavbě kostela příhodná, ač myšlenka na obnovení spolku nezmizela. Během svého vícedenního pobytu v Karlových Varech v roce 1924 začal světící biskup Wenzel Frind jednat o znovuvytvoření spolku pro stavbu kostela. Dne 10. března 1924 vyzval pražský arcibiskupský ordinariát městské zastupitelstvo k nalezení vhodného staveniště. Městský stavební úřad tehdy dospěl k názoru, že jediný vhodný prostor pro stavbu kostela je tzv. Kuhlopark u Chebského mostu, předválečný návrh postavit kostel proti tržnici nebyl schválen. Spolek pro stavbu kostela byl obnoven teprve na schůzce v Nových lázních dne 17. dubna 1925. Spolek tehdy dostal nová statuta, byl zvolen předseda Richard Fassmann, zástupce J. H. Kemp a členové David, Klopsch, Eberl a Baier. Zároveň byli do města pozváni redemptoristé. V průběhu roku 1923 totiž pražský světící biskup Glossauer navštívil Karlovy Vary a přitom došel k závěru, že karlovarský děkan na vše nestačí. Protože jeho apel na velmistra křižovníků s červenou hvězdou o vyslání dalších kněží zůstal bez výsledku, obrátil se na provinciála redemptoristů se žádostí, aby vyslal do Karlových Varů duchovní své kongregace. V září roku 1923 tedy do města přišel Franz Tinkl z redemptoristické kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, který byl pověřen vedením všech řeholnic na území města a okolí. Tinkl se ubytoval v domě u sv. Josefa v Zahradní ulici čp. 458. Již o velikonocích roku 1924 pořádali redemptoristé po dohodě s děkanem v Karlových Varech lidové misie. Během týdne od 29. března do 6. dubna sloužili dvakrát denně mši svatou, večer měli vždy kázání pro jednotlivé stavy – ženy, muže, panny, mládence, děti – zpovídalo se atd. V následující době se s Tinklem spojil nizozemský kardinál van Rossum, od počátku století téměř každoroční lázeňský host, který podal zprávu o možnostech stavby generálnímu řádovému ústavu. V průběhu roku 1924 bylo nalezeno nové místo pro stavbu kostela za účasti poštmistra Jana Davida, který se v této záležitosti značně angažoval. Následně byl dne 19. března 1925 založen nový Spolek ke stavbě kostela Panny Marie Pomocné (Kirchenbauverein Mariahilf). Část jeho členů přešla z původního spolku pro stavu kostela. Nový spolek se zpočátku scházel v domě Sv. Josef. Počet členů se postupně rozrostl na dva a půl tisíce, později i přes tři tisíce. Nyní tedy v Karlových Varech existovaly dva spolky pro výstavbu nového kostela, Spolek pro stavbu kostela (Karlsbader Kirchenbauverein) a redemptoristický Spolek pro stavbu kostela Panny Marie Pomocné (Kirchenbauverein Mariahilf). Spor obou spolků se týkal peněz, které zůstaly po spolku založeném roku 1906, celkem ve výši 208 753 Kč. První z těchto spolku se odvolával na kontinuitu s předválečným spolkem, druhý ji neuznával a požadoval, aby byly peníze rozděleny mezi oba spolky. Nepřátelé redemptoristů byli na radnici, ale také veřejné mínění bylo proti nim. V jejich příchodu bylo spatřováno narušování náboženského smíru, redemptoristé byli obviňováni, že se chtějí obohatit na bohatství lázeňského města. Sociální demokraté se kromě toho snažili zabránit stavbě vůbec, ať už světského či klášterního kostela. Oba spolky konaly další sbírky, avšak redemptoristé byli pohotovější a aktivnější, jejich řád měl totiž lepší mezinárodní styky. V listopadu 1924 získali půjčku 10 000 dolarů, 1 500 000 půjčila pražská pojišťovna, uvažovalo se také o půjčkách z Amsterdamu nebo z Irska, ke kterým však pro nepříznivý rok nedošlo. Pořádaly se loterie, dobročinné koncerty a jiná představení, 200 000 Kč poskytly jiné redemptoristické kláštery, další dary přišly od jiných církevních institucí – např. 15 000 Kč daroval spolek sv. Bonifáce z Prahy, stejný obnos věnovalo vratislavské arcibiskupství, dary poskytovali i soukromníci, např. vévoda Beaufort-Spontini z Bečova 1 000 Kč ad. Již v únoru 1927 redemptoristé vysvětili nouzový kostel. Světící biskup Wenzel Frind se pro nemoc nemohl dostavit, slavnostní svěcení proto vedl vikář Msgre Neumann z Hroznětína. Svatovítský kanovník a kancléř František Hrubík z pověření arcibiskupa vysvětil dne 18. února 1928 pro nouzový kostel přenosný oltář. Spolek pro stavbu světského kostela císařovny Alžběty si musel dát pořídit nové plány, neboť stavitel Drobny považoval původní plány za svůj majetek a vzal si je sebou. Opět se hledalo staveniště, ještě v roce 1929 se uvažovalo o stanovišti v serpentinách Bellevu-Strasse, dnešní Bezručovy ulice v Drahovicích, i když tehdy měli redemptoristé již nouzový kostel. Podle nových statut se spolek Karlsbader Kirchenbauverein zavazoval, že k uchování německého charakteru města se bude tento spolek snažit u konzistoře toho, aby ke kostelu byli dosazováni pouze němečtí duchovní. V roce 1929 redemptoristy navštívil pražský nuncius. Dne 20. června 1930 vysvětil český kněžský lázeňský dům, navštívil P. Tinkla a prohlédl si budoucí staveniště kostela na pozemku mezi Okresním soudem a III. obecnou a II. měšťanskou školou v Habsburger Strasse (dnešní Moskevská ulice). Zemský soud převedl posléze spor o peníze po původním spolku dne 21. listopadu 1930 na arcibiskupskou konzistoř, která roku 1934 rozhodla, že sporný obnos dosud získaných prostředků bude rozdělen mezi oba spolky. Karlovarská viceprovincie redemptoristů začala v roce 1930 se stavbou klášterního kostela Panny Marie Pomocné. Plány kostela v roce 1931 zhotovil a stavbu vedl karlovarský architekt dipl. Ing. Karl Riedel. Stavbu kostela provedl stavitel Julius Srb ve stavebním konsorciu s pražskou firmou Rella & Neffe G.m.b.h., která měla svou filiálku mimo jiné také v Karlových Varech, a postavila rovněž karlovarskou městskou tržnici a firmami Wayss & Freytag, A.g. a Meinong, A.g. V listopadu byl ulit velký cementový kříž, později vztyčený na věži kostela. Základní kámen kostela, do kterého byla vložena plechová schránka s pamětní listinou, dne 2. srpna 1931 položil a vysvětil kardinál van Rossum. Dne 5. července 1933 byl dokončený kostel pražským arcibiskupem Karlem Kašparem slavnostně vysvěcen ke cti Panny Marie ustavičné pomoci. Spolu s kostelem byly vystavěny dvě přilehlé budovy kláštera. Jedna z nich sloužila jako klášter redemptoristů, sídlo viceprovincie a druhá jako dům katolické charity. Peníze, které zůstaly spolku pro stavbu světského kostela, byly využity na opravu střechy kostela sv. Maří Magdaleny a na pořízení nových zvonů. Karlovarská redemptoristická kolej byla založena již roku 1927. Jejím rektorem byl v letech 1933-1936 dr. Augustin Reimann, od roku 1936 Josef Waclaw. V letech 1938-1945 byla karlovarská kolej sídlem sudetského provincialátu a prokuratury. Dosavadní rektor Waclaw dostal titul provinciál a stal se tak nadřízeným všech redemptoristů na území Sudet. Redemptoristé ihned po příchodu do města začali vyvíjet aktivní činnost, pravidelné bohoslužby, návštěvy nemocných, katechické přednášky, lidové misie. Přednášky, biblické večery, kongresy a výstavy se konaly ve velké přednáškové místnosti, bývalém nouzovém kostele. Roku 1937 založili laické Bratrstvo Matky ustavičné pomoci k šíření úcty Matky Boží ustavičné pomoci. Během okupace byla farnost Karlovy Vary rozdělena na dvě části, z nichž jedna byla svěřena do duchovní péče redemptoristů, zatímco druhou spravoval karlovarský děkan i nadále bezprostředně. Část spravovaná redemptoristy pak byla pouhou expoziturou farnosti Karlovy Vary. V roce 1939 byly demolovány dvě budovy, které stávaly proti kostelu, magazín městského záchraného sboru a objekt městského stavebního dvora. Na počátku druhé světové války byly zabaveny všechny tři zvony kostela patrně bez umělecko-historické hodnoty v celkové hod notě 119 tisíc Kčs, ale jinak přečkal kostel bez větších škod. Řeholníci kromě zničení okapů jiné škody nehlásili. Někteří z řeholníků během války však prošli nacistickými vězeními. Alois Lindermaier prodělal vazbu v Karlových Varech a v Chebu, Sebastian Aigner byl vězněn v káznici, samotný provinciál dr. Augustin Reimann byl roku 1942 zatčen a prodělal vazbu na gestapu, následujícího roku šel rovnou do vězení. Prameny dále uvádějí řádového krize v Karlových Varech Bruna Steinhauera, který postoupil 8 výslechů na gestapu a Georga Bernarda, jenž byl dva roky vězněn. U těchto kněžích však není výslovně uvedeno, že se jedná o redemptoristy, můžeme to však předpokládat. O důvodech pronásledování řeholníků gestapem se z pramenů nedovídáme, neboť nacisté všechny dokumenty zničili, lze však předpokládat, že redemptoristé nějakým způsobem vystupovali proti nacismu. Po konci 2. světové války došlu k nucenému odsunu německých kněží. Zmocněnec arcibiskupského ordinariátu v Ostrově Karl Bock oznámil 1. Února 1946 Okresní správní komisi v Karlových Varech, že pražská konzistoř požádala ministerstvo vnitra, aby kněží činní v duchovní správě a ve vedení matrik byli jakožto nepostradatelní zařazováni pro nedostatek českých duchovních až do posledních transportů a že ministerstvo vnitra slíbilo této žádosti vyhovět. Současně Bock předložil komisi seznam německých kněží v okrese a vikariátu Karlovy Vary s udáním data narození a poznámkou o jejich činnosti v duchovní správě, pro kterou jsou nepostradatelní. V redemptoristické koleji se to týkalo provinciála Augustina Reimanna, duchovního správce v klášterním kostele Josefa Waclawa, duchovního správce v nemocnici Josefa Schustera, Sebestiana Aignera, mimořádného duchovního správce řeholnic v Karlových Varech Aloise Lindermaiera a administrátora v Březové Christopha Christla. S výjimkou Aignera a Lindermaiera byli všichni uvedeni jako nepostradatelní a s jejich odsunem se mělo počkat. Mimo toho provinciál sám organizoval odsun všech členů kláštera do Rakouska. Po odsunutí německých kněží převzala správu kostela i konventu pražská provincie a do kláštera byli dosazeni čeští řeholníci. První z nich byli redemptoristé Alfons Daňha, který přišel z Prahy již v květnu 1945 a převzal řízení koleje a dále jeho zástupce Karel Sahan. Dalšími redemptoristy v Karlových Varech byli P. Míka, P. Dokoupil a bratr Sedláček. V této době byly opět karlovarský provincialát a prokuratura zrušeny a karlovarská kolej byla opět pouze jedním z řádových domů podřízených pražskému provinciálu. Kolej řídil superior, jimž byl od roku 1945 až do své smrti 11. dubna 1948 Karel Jež. Již v zimě roku 1948 se objevil pokus o odebrání kostela katolické církvi ze strany církve československé. Tato církev v prvních poúnorových letech úzce spolupracovala s komunisty. Dne 2. Března 1948 zaslala rada starších církve československé Okresnímu národnímu výboru v Karlových Varech žádost o konfiskaci redemptoristického kostela a jeho předání církvi československé, která se tehdy dělila s církví českobratrskou evangelickou o kostel patřící dříve německé církvi evangelické. Snahy o převod kostela však byly marné. Dne 30. května 1948 pražský provinciál oznámil, že řádový generál v Římě jmenoval novým supreiorem Františka Novotného z Frýdku. V roce 1950 došlo ke zrušení všech mužských řeholí v ČSR včetně redemptoristů. Samotnému zrušení klášterů předcházel velký proces proti desíti vybraným představeným různých řádů zahájený 31. března 1950. Redemtoristům bylo kladeno za vinu, že byli údajně Vatikánem pověřeni pomáhat benderovcům a válečným zločincům v útěku před Rudou armádou na Západ. Rovněž bylo poukazováno na bohatství klášterů. Čtyři karlovarští redemptoristé prý obývali „zámek se třiceti pokoji“. K likvidaci mužských klášterů se přikročilo v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a řeholníci byli odsunuti do centralizačních klášterů, které se staly koncentračními tábory. Pro redemptoristy byl určen za centralizační klášter bývalý redemptoristický klášter v Králíkách. Zdejší řeholníci, supreior František Novotný, Karel Sahan a pan Šnajderka byli internováni v Králíkách a jeden nemocný laický bratr byl dán do nemocnice. Správu kostela poté převzal vikář dr. Sádlo z Rybář a bohoslužbami pověřil P. Divíška ze Staré Role. Dne 26. dubna 1950 odešli i zbývající redemptoristé – řádový ekonom ke kostelu sv. Petra v Praze, novicmistr ke sv. Františku v Praze, převor a P. King do kláštera v Želivi, který sloužil jako koncentrační tábor pro řeholníky se zpřísněným režimem, P. Snup a bratr Vilhulm a dále klerikové a laici do dalšího koncentračního tábora na místě bývalého benediktinského kláštera v Broumově. Ještě roku 1950 skončil první světský kněz kostela ve vězení. Perzekuováni byli poté i jeho nástupci. Bývalý klášter sloužil zpočátku charitě a kromě ní se stal i sídlem žákovského internátu masného průmyslu. Na základě darovací smlouvy ze dne 22. Prosince 1958 klášter převzala Krajská správa ministerstva vnitra. V budovách bývalého kláštera poté sídlil SNB. Kostel převzal do správy děkanský úřad sv. Máří Magdalény, zpočátku však pouze formálně. Právně podchyceno bylo právně podchyceno teprve roku 1957. Pozemky, na kterých kostel stál, převzal ve stejné době stát. Dne 31. ledna 1960 církev kostel z donucení darovala městu. Darovací smlouvu, kterou podepsal vikář Bohuslav Koza, schválila konzistoř 5. února a za přejímací stranu podepsal 22. února vedoucí finančního odboru ONV. Cena kostela byla tehdy odhadnuta na 1 131 497,19 Kčs, přilehlá louka na 40 550 Kčs. Bývalý kostel poté měla původně využívat okresní školní komise pro loutkové divadlo, poté se uvažovalo zřízení koncertní síně. Když se ukázalo, že jsou prostory bývalého kostela pro školské a kulturní zcela nevhodné, převzal kostel roku 1964 Interhotel Karlovy Vary k dočasnému užívání a zřídil v něm sklad a bazar nábytku. Do kostela však začalo tehdy zatékat, jelikož byl odstraněn původní lustr tak, že ve střeše a stropě vznikla díra, a byla nutná oprava střechy. Další jednání se vlekla do roku 1968. Kostel měl být předán ministerstvu vnitra, objevil se také návrh uskladnit v interiéru nábytek ze školy J. A. Komenského po dobu její opravy, naposledy byl kostel dán k užívání podniku Klenoty. Od roku 1967 se snažila církev získat kostel zpět a naději přinesly uvolněné poměry roku 1968. Žádost o vrácení kostela zaslala Apoštolská administratura v Praze západočeskému KNV dne 3. července 1968. Ve věci se začal rovněž angažovat blíže neznámý Ing. Evžen Juchelka z Valašského Meziříčí, který byl při své návštěvě Karlových Varů roku 1967 otřesen stavem kostela, a proto 7. listopadu 1967 zaslal předsedovi kulturního výboru Národního shromáždění Aloisi Poledňákovi dopis, ve kterém psal: „…každý cestující a návštěvník Karlových Varů, které jsou od dávných dob známy jako světové lázně, je z dálky vítán panoramatem městské části, jemuž vévodí symbol katolického kostela, kříž. Ale jakým, pro každého slušného člověka zdrcujícím, ano hrůzostrašným překvapením je, když do tohoto kostela vstoupí, stav kostela uvnitř. V poslední době jsem ještě neviděl větší barbarství… Má tento negativní postoj ke kulturním hodnotám být názornou výchovou pro mládež k vandalství, morálnímu cynismu, sadismu a rasismu? Nechápu, jak může vůbec slušný člověk, dokonce katolický, apaticky přihlížet k takovému vandalství. Já si to dovoluji hodnotit jako kulturní zločin, za který musí být patřičný pracovník příkladně potrestán“. Pisatel se dne 4. prosince 1967 rovněž obrátil na místopředsedu MNV Karlovy Vary Aloise Řádu. Pro něho se to stalo politickou záležitostí, která měla ovlivnit jeho kandidaturu do Federálního shromáždění. Po roce Ing. Juchelka zjistil, že se vůbec nic nezměnilo, i když o záležitosti psala rovněž Lidová demokracie v č. 220, roč. 1968. Dne 7. prosince 1968 proto napsal Veřejný dopis mládeži, občanům, veřejným pracovníkům v duchovní službě, veřejným pracovníkům v občanské službě, okresní rehabilitační komisi a OV Národní fronty v Karlových Varech. Sám se zavázal odpracovat na úpravě kostela 37 hodin. Záležitost se dostala na pořad jednání MNV Karlovy Vary dne 9. prosince 1968. Město však nejevilo příliš chuti ke vrácení kostela, neboť již tehdy se uvažovalo, že by v něm byl po přestavbě umístěn MNV. Darovací smlouvu z roku 1962 považoval národní výbor za platnou, trval na záměru využít kostel pro své účely a žádal radu ONV o odstranění formálních námitek odboru školství a kultury KNV a církevních úřadů. Dne 28. února 1969 proto Apoštolská administratura urgovala vrácení kostela u MNV: „Žádáme Vás proto velmi snažně, uznejte důvody, odstupte od plánu – který jistě zase mocí můžete prosadit – ale na kterém stále bude ležet stín nespravedlnosti. Res clamat ad dominum (Věc si žádá pána). Tato stará zásada nepozbyla snad platnosti? Nadále kostelní zneužitá stavba a prostor zůstávají zbytečně škodlivým, neprospěšným zásahem síly minulosti“. Kostel i nadále sloužil jako bazar nábytku. Interhotel zde totiž měl uskladněn nábytek z opravovaného Grandhotelu Moskva (dnešní Pupp), do kterého měl být po rekonstrukci navrácen. Mezitím však byl zakoupen nábytek nový a starý poté zůstal uskladněn v kostele. Nábytek odkoupil podnik Klenoty, který jej začal prodávat a tak sloužil kostel jako bazar. Dne 10. března 1969 zaslal biskup a administrátor pražské arcidiecéze dr. František Tomášek městskému národnímu výboru Karlovy Vary novou žádost. Téhož dne napsal dopis předsedovi MNV Josefu Kocourkovi, v němž se odvolával jeho pověsti šlechetného člověka. Dne 11. března 1969 nakonec rada MNV této žádosti vyhověla. Zdálo se tedy, že tímto usnesením rady je záležitost vyřešena. 19. března 1969 byla o tom odeslána zpráva biskupovi Tomáškovi, v níž mu bylo zároveň navrženo, aby Vila Pax, tehdy již mnoho let prázdná, byla využívána pro léčebné nebo rekreační účely věřících. Svůj souhlas vyslovil dne 21. března odbor školství ZKNV a 25. března odeslal biskup Tomášek předsedovi MNV své poděkování. Následně byla vyhotovena smlouva, kterou přejímací strana podepsala 20. srpna 1969, avšak ministerstvo financí ji neschválilo, protože souhlasilo s navrácením kostela pouze bez pozemků. Pražská Apoštolská administratura tedy souhlasila s podmínkou, že pozemky nebudou dány do vlastnictví církve, ale pouze do užívání, aby byl zajištěn přístup ke vchodu kostela a k jeho zdem pro nutnou údržbu. Dne 15. dubna 1970 finanční odbor ONV vyzval poté podnik Klenoty, aby dal kostel do pořádku. Kolem kostela se totiž tehdy vůbec neudržovala čistota, schodiště bylo v dezolátním stavu, byly z něho vylámány cihly, takže ohrožovalo bezpečnost. 18. května 1970 však Klenoty odmítly odpovědnost za stav kostela. Za čistotu kolem popelnic prý odpovídají Technické služby, Klenoty rovněž nemohou za to, co dělají děti ze sousední školy a obyvatelé bytovek veřejné bezpečnosti. Schodiště bylo poškozené již při převzetí kostela a Klenoty navíc daly opravit střechu. Podnik Klenoty měl následně získat novou prodejnu v Engelsově 53 v Rybářích. Dne 24. dubna 1970 byla vyhotovena smlouva o bezplatném užívání pozemků církví, kterou za katolickou církev podepsal apoštolský administrátor pražské arcidiecéze dr. Tomášek, za MNV Karlovy Vary vedoucí finančního odboru F. Klíč. Již však dne 7. září 1971 se na své schůzi usnesla rada MNV odvolat usnesení rady z 11. března 1969 a ponechat kostel ve vlastnictví státu, zastoupeného městským národním výborem Karlovy Vary. Vedoucímu finančního odboru Klíčovi bylo uloženo zrušit závěry všech dosud provedených jednání a vrátit situaci po majetkoprávní stránce do stavu před 11. březnem 1969. Aby stavba ničím nepřipomínala svůj původní účel a nepřitahovala nežádoucí zájem lázeňských hostů, bylo MNV v čele s předsedou Josefem Kocourkem koncem roku 1972 rozhodnuto do konce června 1973 odstranit vodorovné břevno vrcholového kříže na věži kostela. Na věži poté zůstal trčet pouze svislý sloup, nijak nenaznačující, že se jedná o kostel. Ještě v 70. letech 20. století se uvažovalo, že do kostela budou vestavěny mezistropy a budova se využije k administrativním účelům, nenašel se však dodavatel. Neodborníci uvažovali o výstavní hale, kulturním centru apod., objevil se návrh i na zřízení bazénu v kostele. Nakonec byl technický stav kostela prohlášen za tak špatný, že oprava by byla nerentabilní a kostel byl proto dne 20. října 1984 stržen. Aby demolice kostela nepobouřila veřejnost nikde se o ní nepsalo a ani nebyla dopředu oznámena. Zůstaly stát pouze obě budovy kláštera, které byly zahrnuty do výstavby nového sídla Městského národního výboru (dnes Magistrát města Karlovy Vary, budova 1) na místě strženého kostela, která poté proběhl v letech 1986-1990. Po roce 1990 redemptoristé usilovali aspoň o vrácení pozemku, ale bez úspěchu.