Karlovy Vary - Městské divadlo

Původní Becherovo divadlo ve druhé polovině 19. století již nevyhovovalo potřebám rychle se rozvíjejícího se lázeňského města a ani technický stav budovy nebyl dobrý. Stále sílící kritika tak donutila roku 1870 karlovarskou městskou radu k jednání o možnostech výstavby nového moderního městského divadla, které by lázně důstojně reprezentovalo. Následně byl vytvořen fond na stavbu divadla a současně zakoupeny domy sousedící s pozemkem Becherova divadla. K takto vzniklé parcele připojilo město i své vlastní pozemky. Kolem vzniku divadla se však posléze rozpoutal boj, provázený sporem o místo staveniště a řadou dalších odkladů a průtahů. Teprve v březnu roku 1876 padlo definitivní rozhodnutí, že nová divadelní budova bude stát na místě starého Becherova divadla na Nové louce (Neue Wiese) na pravostranném nábřeží říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Následně proto byla dne 24. března 1876 vypsána architektonická soutěž na návrh nové divadelní budovy pro 800 diváků s maximální výší nákladů 220.000 zlatých. Soutěž, ve které se sešlo celkem 23 návrhů, vyhrál projekt architekta Gustava von Korompaye z Vídně, druhou cenu získal A. Schreit z Vídně a třetí skončil návrh vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. S ohledem na spory o výši stavebních náklady stavby však nebyl vítězný Korompayeho projekt přijat a byla proto vypsána nová soutěž, která však byla opět neúspěšná. Roku 1883 se proto karlovarská městská rada obrátila přímo na architektonický ateliér Fellner & Helmer, pro které byla stavba prvním realizovaným objektem v Karlových Varech. Návrh vypracoval Ferdinand Fellner, který po dohodě s karlovarskou městskou radou vypracoval upravený projekt. Architekt ustoupil od honosného krytého nájezdu ke vchodu, který byl nahrazen menší kovovou stříškou. Rovněž bylo redukováno původně navrhované posezení pro asi 25 lidí na terase ze strany dnešní Divadelní ulice.

Zmaření původní architektonické soutěže, nedostatek finančních prostředků, problémy s nabídkami dodavatelů stavby a nutnost na nátlak českého místodržitelství přepracovat projekt z požárně bezpečnostního hlediska po požárech divadelních budov v Praze a ve Vídni s velkým počtem obětí podle přísnějších předpisů se však nové divadlo začalo stavět až po dalších několika letech. Stavební stav staré budovy Becherova divadla, kterou roku 1883 rovněž zasáhl požár, se však mezitím ještě více zhoršil. V květnu roku 1884 proto sdělilo pražské místodržitelství, že provoz v budově povoluje pouze do konce sezony a okresní hejtmanství na výnos reagovalo příkazem k uzavření divadla ke dni 1. října 1884. Poslední představení se ve starém Becherově divadle konalo dne 14. září 1884. O dva dny později 16. září 1884 bylo zahájeno odstrojování stavby. Divadelní představení se poté hrály v letním divadle za bývalou restaurací Sanssouci. Ve druhé polovině září roku 1884 byla nakonec provedena jeho demolice starého Becherova divadla a v letech 1884-1886 byla na jeho místě postavena nová moderní pseudobarokní budova karlovarského Městského divadla (Stadttheater) podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera nákladem téměř 600 000 zlatých. Stavební práce, které prováděla stavební firma EM Grimm karlovarského stavitele Emanuela Grimma pod vrchním dozorem městského architekta Ing. Eduarda Oertla a stavbyvedoucího architekta J. Hořičky, byly zahájeny v říjnu roku 1884. Železnou konstrukci stropu dodala firma Brückner, Ross a spol z Vídně. Sochařkou výzdobu, figurální plastiky a štuky vytvořily dle návrhu vídeňského sochaře Theodora Friedla sochaři Reinhard Völkl z Vídně a Karl Watzek z Rybář. Malířskou výzdobu budovy provedli mladí renomovaní vídeňští malíři bratři Gustav a Ernst Klimtovi a Franz Matsch. Město Karlovy Vary zaplatilo za novou divadelní budovu celkem 409 765 zlatých. Slavnostní otevření nové divadelní budovy proběhlo dne 15. května 1886 premiérou tradiční Mozartovy opery „Figarova svatba“. Slavnost začala v 11 hodin přímo v nové budově. Karlovarský lázeňský orchestr zahrál ve foyeru divadla císařskou hymnu. Následně převzal karlovarský starosta Eduard Knoll klíč od budovy z rukou architekta Ferdinanda Fellnera. Poté byly do závěrečného kamene stavby uloženy pamětní listiny. Lázeňský orchestr přehrál finále z Lohengrina a Mendelsonův svatební pochod, načež starosta předal dům prvnímu řediteli divadla Emanuelu Raulovi. Slavnostní představení bylo zahájeno v šest hodin večer prologem režiséra Amanda Pohlera Dík múzám. Potom následovala opera W. A. Mozarta Figarova svatba. Výtěžek z prodaného představení, 1000 zlatých, byl předán na chudé. Na závěr se v městském parku konal slavnostní banket, kterého se zúčastnilo 150 slavnostních hostů. Jednalo se tehdy o v pořadí již třetí divadelní budovu v Karlových Varech. Městské divadlo tehdy nemělo vlastní stálý herecký soubor a představení zde hrály na základě výběrového řízení a pachtovní smlouvy různé kočující divadelní společnosti. Koncem listopadu roku 1910 bylo v sousedství divadelní budovy z důvodu plánované výstavby nového velkolepého lázeňského domu zbořeno stavitelem Sichertem několik domů, včetně domu Modrá loď (Blaues Schiff) s divadelní kavárnou a domu Theatermagazin, v němž bývaly uloženy divadelní rekvizity a patrně i kulisy. Theatermagazin byl později umístěn v domku za divadlem, postaveném na místě demolovaného nejstaršího karlovarského hostince Červený vůl (Roter Ochs) v říjnu roku 1911. Již v letech 1910-1912 byly v divadelní budově provedeny první rekonstrukční práce v jevišti, hledišti a suterénu s ohledem na potřeby rozvíjejícího se divadelního umění podle návrhu jevištního inspektora F. B. Bretschneidera a městského stavebního úřadu v Karlových Varech. V období první republiky se z divadelního ředitele stal postupně intendant divadelních staggion, který rovněž neměl svůj stálý divadelní soubor. Koncem dvacátých let 20. století proběhla další částečná rekonstrukce budovy podle návrhu prof. arch. Artura Payera z roku 1928. Realizovány byly tehdy úpravy interiéru, které se týkaly převážně zvýšení počtu sedadel. Plánována a schválena byla také dvoupodlažní přístavba divadla v Divadelní ulici. Dne 4. října 1938 hovořil z balkonu divadla k zfanatizovanému německému obyvatelstvu, shromážděnému na náměstí Dr. Davida Bechera, dnešním Divadelním náměstí, říšský vůdce Adolf Hitler spolu s Himmlerem, von Ribbentropem, Hendrichem, Dr. Lammersem, Martin Bormannem. Jako vůdcův předřečník vystopil K. H. Frank. Během následné okupace v letech 1939-1945 byl v Městském divadle zahájen model celoročního provozu stálého třísouborového německého divadla, přičemž zde vůbec poprvé existovala činohra, opera i balet. V době po konci druhé světové války si v divadelní budově na čas zřídilo místní ředitelství Rudé armády svůj Armádní kulturní dům, kde pořádalo různé kulturní akce pro své příslušníky i pro karlovarskou veřejnost. Dne 3. července 1945 byla uzavřena dohoda mezi Místní správní komisí v Karlových Varech a vojenským velitelstvím Rudé armády v Karlových Varech, dle níž byla divadelní budova uvolněna kdykoliv pro místní potřeby. Správcem divadelní budovy byl Místní správní komisí jmenován tehdejší zaměstnanec Lázeňské správy p. Štengel. Hned na prvních jednáních Místní správní komise v Karlových Varech byly vysloveny náměty na zřízení profesionálního českého divadla. Pokusy však ztroskotávaly na nevyjasněné koncepci ministerstva školství a osvěty. Divadelní rada v Karlových Varech, složená ze čtyř zástupců politických stran v čele s panem Konopáskem, při návrhu rajónování divadel doporučila vytvořit oblastní divadlo v Karlových Varech pro region západočeského pohraničí s úkolem společenského stmelování dosídlovaného pohraničí, a to v úzké návaznosti na Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Na základě tohoto rozhodnutí sestavil umělecký ředitel plzeňského divadla Antonín Klimeš pobočný činoherní soubor pro Karlovy Vary, který byl však již po dvou měsících zrušen. Místní správní komise poté rozhodla o osamostatnění divadelního činoherního souboru a založení Karlovarského oblastního divadla a v souvislosti se zavedením celoročního lázeňského provozu o ustanovení stálého činoherního souboru se zájezdovou činností. A tak se v červenci a srpnu roku 1945 začal v Karlových Varech utvářet první, český, státý a celoroční divadelní soubor, který musel překonat řadu problémů, řízení a vedení divadla, financování provozu, nábor kvalitních herců, kteří však směřovali do velkých měst, kde tradice tzv. kamenných divadel měla pevné kořeny a byly zde lepší podmínky a větší možnosti dalšího uplatnění. Bylo třeba získat vybavení divadla, materiál na kulisy, kostýmy, rekvizity, rovněž byty herce a další členy divadla. Rovněž záměry a potřeby divadla nenacházely vždy plné pochopení a podporu u některých městských funkcionářů. Jedni vědomě divadelní snahy brzdili, jiní se rozhodovali bez odborných znalostí. Již dne 25. září 1945 uvedl soubor v karlovarském divadle hru Josefa Kajetána Tyla "Jiříkovo vidění ". Od září do prosince roku 1945 následně soubor nastudoval a uvedl dalších čtrnáct premiér pro dospělé a děti. V souboru Karlovarského oblastního divadla tehdy působili kromě uměleckého ředitele Antonína Klimeše, dramaturg a režisér Jiří Bald, režiséři Miloše Hájský, František Kneisl, šéf výpravy Ladislav Novák, výtvarník Adolf Wenig a architekt Hesoun, dirigent a skladatel scénické hudby Přemysl Payer. V hereckém souboru bylo 16 hereček (Lída Baldová, Žofie Bohuslavová, Růžena Černá, Eva Jirkovská, Marie Kneislová, Vlastimila Kuchařová, Maríe Lauterbachová, Elíška Mašátová, Dana Melková, Lída Otáhalová, Lída Rixová, Anna Soběská, Anna Šedivcová, Jarmila Stehlíková, Soňa Urbanová, Iška Zikmundová) a 18 herců (Jiří Balda, pozdější ředitel divadla Karel Fišer, Miloš Hajský, František Hromádka, Karel Karas, Jiří Klen, František Kneisl st., Karel Kratochovíl, František Lauterbach, Miroslav Lukáš, František Macháček, Zdeněk März, Václav Procházka, Míroslav Rous, Petr Rýdel, František Šolc, Miroslav Tomek a Antonín Zacpal). V říjnu roku 1948 rozhodl stavební úřad městského národního výboru o realizaci adaptace a rozšíření divadla. Vypracováním předběžného náčrtu a návrhu oprav, rozpisu prací a prováděcích plánů s podrobnými výkresy byl pověřen projektant Dr. ing. arch. Leo Šimon z Prahy. Dokumentace byla schválena ještě téhož roku k realizaci úprav však přikročeno nebylo. V padesátých letech 20. století byly restaurovány malby v divadelní budově. Roku 1958 bylo Krajské oblastní divadlo přejmenováno na Divadlo Vítězslava Nezvala. V roce 1961 se divadlo stalo uměleckou institucí bez zájezdových povinností. Budova divadla byla tehdy již po letech provozu značně zchátralá. S blížícím se 100. výročím postavení budovy se proto začalo uvažovat o kompletní rekonstrukci objektu. V roce 1970 byl proto předložen návrh rekonstrukce budovy divadla podle dokumentace zpracované ing. arch. J. Pošmournou ze Scénografického ústavu. První etapa oprav byla zahájena v září roku 1975. Rekonstrukční práce znamenaly přestěhování celého divadelního souboru do provizoria, nejprve do K-klubu v Rybářích a posléze v samotném divadle vzniklo improvizované, nicméně velmi úspěšné Divadlo za oponou. V roce 1975 byla sejmuta Klimtova slavnostní opona, která byla následně restaurována akademickými malíři Janem Hálou a Vlastimilem Lachoutem. V letech 1976-1977 byly poté opravena štuková výzdoba v hledišti a na chodbách, byla instalována nová sedadla, oprav se dočkalo i osvětlení včetně lustru a dveří, restaurovány malby a zlacení hlediště, foyeru a hlavního schodiště. Dále byly provedeny izolace omítek a promáčených štukatur a restaurovány temperové obrazy na stropě. Rekonstrukční práce provedlo družstvo umělecké výroby Štuko podle vlastní plánové dokumentace. V sezóně 1977-1978 byly vymalovány lože a balkony a opraveno zlacení v přízemí hlediště. Kromě interiérových úprav bylo instalováno nové protipožární zabezpečení, rozvod elektřiny a zvukotechniky. Plánovaná druhá etapa se bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků vůbec neuskutečnila. Roku 1986 bylo zjištěno poškození sochařské výzdoby na vnějším plášti budovy. Na počátku devadesátých let 20. století se začalo uvažovat o kompletní rekonstrukci budovy Městského divadla. Roku 1993 byla vzhledem k havarijnímu stavu objektu divadla, především pak její provozní části, sezona ukončena posledním představením již dne 30. června. V letech 1993-1999 poté proběhla celková rekonstrukce divadelní budovy za přítomnosti památkového dozoru. Finance na rekonstrukci byly získány z rozpočtů Programu regenerace Městských památkových zón v České republice a programu PHARE Evropské unie. Nejprve byla provedena kompletní rekonstrukce střechy budovy firmou VOK., v.o.s. Praha nákladem 2,1 milionu korun, zahájená v červenci roku 1994. V srpnu roku 1994 byla sejmuta sochařská výzdoba průčelí divadla a na konci roku 1994 byl odstrojen mobiliář veřejné části divadla a převezen do zabezpečeného skladu. V květnu roku 1995 byla převezena na speciálním válci do Prahy Klimtova malovaná opona, kde byla v restaurátorských ateliérech střediska Tradice, s r.o. péčí akademických malířů obnovena do své původní podoby nákladem zhruba milion korun. Renovovaná opona byla poté dne 31. ledna 1996 dočasně vystavena v pražském Rudolfinu. Dne 7. února 1997 byla podepsána smlouva s firmou Průmstav a.s. Praha, která podala nabídku společně s karlovarskou firmou První stavební a.s., na celkovou obnovu divadla. Práce v divadle byly ihned zahájeny. Provedeny byly nové kompletní rozvody elektřiny, vody, kanalizace, vzduchotechniky a další. V interiéru divadla byly obnoveny dochované uměleckořemeslné prvky - svítidla, baldachýny, křesla a rehabilitovány původní technické prvky jevištní technologie a technické kanály. Nově byly vybudovány točna v jevišti a zvedací stoly v orchestřišti v rámci modernizace jevištního traktu. Slavnostní znovuotevření opraveného objektu karlovarského Městského divadla proběhlo dne 24. června 1999. Zahajovacím představením se tentokrát stala Gogolova Ženitba v nastudování nového souboru Městského divadla. Tradiční otvírací titul karlovarské divadelní historie, Mozartovu Figarovu svatbu, uvedl soubor Národního divadla o den později.

Mohutná pseudobarokní budova na půdorysu nepravidelného lichoběžníku na ploše 1200 m² s podélnou osou kolmou k nábřeží. Objekt je krytý břidlicovými mansardovými střechami, zdůrazněnými pásy sněhových zábran v podobě akroterií. Architektonicky bohatě ztvárněná fasáda využívá efektivních pseudobarokních a pseudorenesančních motivů, doplněných sochařskou výzdobou od sochařů Reinharda Völkla z Vídně a Karla Watzeka z Rybář podle návrhů vídeňského sochaře Theodora Friedla. Vstupní severozápadní průčelí budovy je zvýrazněno vystupujícím mohutným tříosým středním rizalitem vytvářejícím portikus. Rizalit, prostoupený hlubokou lodžií v úrovni přízemí i prvního patra, navazující na foyer v úrovni II. balkonu, je zakončeno na atice pískovcovými sousošími, alegorizujícími umění. Vstup do budovy je veden, třemi původně otevřenými oválnými arkádami s bosovanými pilastry s jednoduchými toskánskými hlavicemi po stranách, nesoucími kladí. Po stranách hlavního vstupu jsou postaveny pískovcové plastiky antických gryfů. Před vstupním portikem je umístěno šest předložených kamenných stupňů. Osmiosé severovýchodní průčelí obrácené k náměstí je tvořeno dvěma vystupujícími rizality se zaoblenými nárožími, mezi nimiž je umístěna tříosá lodžie. Průčelí je navýšeno pohledovou atikou. Jihovýchodní průčelí budovy obrácené ke stoupající Divadelní ulici je symetrické s dominující převyšující střední částí obdélného rizalitu nad jevištěm, který výrazně vystupuje z hmoty divadla. Jihozápadní průčelí je prakticky shodně řešené s průčelím severovýchodním, s částečným potlačením některých architektonických detailů, vzhledem k situování průčelí do úzké uličky.

Konstrukce stropu objektu je vytvořena z ocelové konstrukce z příhradových nýtovaných vazníků se zavětrováním diagonálami a cihel. V prostoru krovu se zachovalo původní dynamo z roku 1884, pohánějící původně ventilátor větracího systému divadla. Ohnivzdorné materiály byly použity také na galeriích, schodech a v dalších prostorách budovy.

Vstupní hala budovy je zdobena rokokovou dekorací. V hale je zavěšen obraz secesní lázeňské společnosti od malíře Wilhelma Gause z doby kolem roku 1900. Hlediště divadla s kapacitou 700 míst je zdobeno rokokovou ornamentikou, doplněnou nástěnnou a nástropní malbou od vídeňských secesních malířů bratrů Gustava a Ernsta Klimtů a jejich přítele Franze Matsche. Na stropě hlediště jsou zavěšeny čtyři alegorické nástropní malby na plátně, tvořící symetrický obrazec ve středu stropní kupole. Malbu Tanec a Potěšení vytvořil Gustav Klimt a malby Hra a Lov Franz Matsch. Autorem fresky s motivy putto nad proscéniem je Ernst Klimt. Ručně malovanou slavnostní oponu s figurálně bohatou kompozicí s názvem "Apoteóza básnického umění" v duchu soudobého vkusu vytvořil Gustav Klimt spolu s bratrem Ernstem a Franzem Metschem. Železnou oponu vytvořil Franz Lefler. Veškerá svítidla a lustr a především rokokové lampy na schodišti navrhli samotní architekti Fellner a Helmer.