Karlovy Vary - Národní dům

Od poloviny prosince roku 1897 jednal karlovarský c.k. střelecký sbor (Karlsbader Schützenkorps) s městem o směně několika pozemků. Městu sbor v roce 1897 následně odprodal za 150 tisíc zlatých pozemek staré střelnice ostrostřelců u Steinbergu mezi Franz-Josef-Strasse (dnešní ulicí T. G. Masaryka) a Sudhaus-Strasse (Solivárenskou ulicí). Střelecký sbor za to obdržel rohovou stavební parcelu o výměře 2.320 m² ve Schützenstrasse (dnešní Zeyerově ulici) na severním okraji města Karlovy Vary (Karlsbad). Dále spolek obdržel velký pozemek v městském lesním revíru Soos pro původně zamýšlenou výstavbu nové střelnice a příslib dodávky levného stavebního materiálu. Počátkem ledna roku 1898 se však střelecký sbor rozhodl střelnici v revíru Soos nezrealizovat a od Rudolfa Fischera, spolumajitele březovské porcelánky, zakoupil za tímto účelem Labitzkého mlýn v Březové, včetně mlýnského pozemku, za 25 tisíc zlatých. Koncem ledna roku 1898 proto karlovarské městské zastupitelstvo povolilo střeleckému sboru změnu kupní smlouvy, týkající se pozemků pro střelnici. Spolek poté rezignoval na pozemky v revíru Soos a město za to zvýšilo kupní cenu pro pozemky ve Franz-Joseph-Strasse o 3 tisíce guldenů, v Březové zato sboru přenechalo svou pozemkovou plochu ve výměře 780 m². Dne 23. září 1898 se c.k. střelecký sbor na své schůzi usnesl postavit ve Franz-Joseph-Strasse reprezentativní spolkový dům a hotel podle plánů vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera v nákladu 650 tisíc zlatých. Stavební práce byly zahájeny dne 28. března 1899. Stavbu, která poté probíhala v letech 1899-1901, prováděla firma EM Grimm karlovarského stavitele Emanuela Grimma pod stavebním dozorem ředitele karlovarského městského stavebního úřadu Ing. Eduarda Oerta. V roce 1899 vyrobilo oddělení stavby mostů plzeňské Škodovky pro slavnostní sál budovy unikátní prosklený strop zavěšený na důmyslné nýtované ocelové konstrukci. Projekt z května roku 1899 se dochoval v archivu karlovarského stavebního úřadu. V objektu byl realizován stejný způsob moderního elektrického vytápění, který navrhli architekti Fellner a Helmer již u budovy karlovarského městského divadla. Hlavní stavební práce byly dokončeny dne 31. prosince 1900. Dne 1. ledna 1901 byla poté pro veřejnost uzavřena stará střelnice na Steinbergu. Slavnostní otevření nové budovy Grandhotelu Střelecký dům (Schützenhaus) a zahájení provozu proběhlo dne 23. února 1901. Hotel měl v době svého vzniku jako kulturně společenské centrum nově vybudované obchodní čtvrti odlehčit přetíženým hotelovým objektům v lázeňské části města. V hotelové budově sídlilo spolkové středisko s kavárnou, čtyřmi restauracemi se 400 místy u stolu, hotelem, muzeem střeleckého sboru, barem se stovkou míst a moderním sálem pro koncerty, divadelní představení a plesy s kapacitou 900 míst. Vzniklo zde světoznámé varieté Orfeum a varietní program byl zahájen dne 7. dubna 1901. Karlovarské varieté bývalo velice prestižní, což potvrzovali umělci z celého světa. Vysoký strop sálu dával prostor artistům pro náročná čísla, zázemí bylo doplněno prostorným zákulisím. Ve varieté působil stálý orchestr Vojty Mráze. V průběhu sedmdesáti let provozu se v sále vystřídaly stovky artistů, tanečníků, zpěváků, ale i krotitelů a klaunů. Koncertoval zde Marián Varga, Kučerovci i Udo Jürgens, konala se zde světová setkání kouzelníků a mágů nazvaná Magiales Šary Vari. Mezi baviči vévodil Jaroslav Štercl, Karel Effa, Smutný muž, Václav Trégl, Arnošt Kavka, svou kariéru tu končil král komiků Vlasta Burian za klavírního doprovodu Dalibora Ptáka. Na pódiu varieté se často objevovala rovněž cvičená zvířata, psi, papoušci, holubi, ale také medvědi, paviáni a dokonce slon. V roce 1921 byl objekt Grandhotelu Střelecký dům při příležitosti konání výročního sionistického kongresu v Karlových Varech obnoven a rozšířen. Roku 1927 byl navýšen počet lůžek hotelu na sto. V roce 1930 přešla hotelová budova do majetku města Karlovy Vary a patrně tehdy dostala nový název Národní dům. Roku 1937 prošel interiér hotelu celkovou modernizací. V roce 1938 proběhl ve velkém sále hotelu sjezd NSDAP. Dne 4. března 1955 vyhořelo čtvrté patro objektu a při následné rekonstrukci musela být vyměněna část střechy a krovů. Dne 3. května 1958 byl objekt hotelu Národní dům zapsán do státního seznamu nemovitých kulturních památek. V šedesátých letech 20. století návštěvnost Národního domu postupně upadala, varieté bylo v provozu už pouze o víkendech. V průběhu týdne byl sál pronajímán různým organizacím k podnikovým akcím, dětským besídkám, konaly se zde oslavy MDŽ a taneční zábavy. V neděli dopoledne probíhaly v sále boxerské zápasy oddílu Rudé hvězdy Karlovy Vary a úspěšné sportovce přicházelo pravidelně povzbuzovat až 600 diváků. Velmi oblíbené bývaly tehdy rovněž nejrůznější plesy pro jejich skoro rodinnou atmosféru. K nejvýznačnějším plesům patřily myslivecký, hasičský a slavný býval rovněž maškarní karneval letců. V Národním domě byly tehdy provozovány kavárna, bar Kakadu, francouzská restaurace, restaurace Hungarie zvaná Hungárka, kam se vcházelo z Jugoslávské ulice. Nejznámějším podnikem byla restaurace Hamburg, lidově zvaná Kufr, do které vedl vchod ze Zeyerovy ulice. V druhé polovině osmdesátých let se v interiéru Národního domu natáčely slavné scény z televizního seriálu Cirkus Humberto. V době po roce 1989 v sále pravidelně probíhala zasedání zastupitelstva města za účasti karlovarských občanů, usazených v lóžích a na balkonech. V roce 1992 objekt bývalého hotelu Národní dům odkoupilo od státu město Karlovy Vary. V následné privatizaci získal objekt členům kouzelnické rodiny, manželům Ouřadovým, kteří tehdy nabídli částku 100 milionů korun. Manželé však nikdy sjednanou cenu městu nezaplatili. Noví vlastníci pouze započali s odkrýváním fresek na fasádě objektu, práce však brzy ustaly a objekt postupně chátral. Od roku 1996 proto mezi karlovarským magistrátem a Ivem Ouřadou probíhaly nekončené soudní spory. Roku 2000 nakonec město Karlovy Vary vysoudilo objekt zpět. Karlovarský magistrát se poté snažil neúspěšně prodat, původní cenu proto snížil z 42 milionů na 21 milionů korun. V následném tendru vybral ze dvou zájemců pražskou firmu Eltodo, která zaplatila za objekt zálohu pět milionů korun. Roku 2007 bylo poté společnosti vydáno stavební povolení na rekonstrukci objektu. Bývalý vlastník objektu, Ivo Ouřadu, však poté podal další žalobu a katastr nemovitostí majetek podle zákona zablokoval. V roce 2010 nakonec karlovarský magistrát, společnost Eltodo Národní dům a Ivo Ouřada dospěli k trojdohodě, která znamenala stažení všech žalob proti městu ze strany Ouřady. Firma Eltodo následně zaplatila za Iva Ouřadu 5,5 milionu korun za daň z nemovitosti a město Karlovy Vary stáhlo žaloby na exekuci Ouřadova majetku. V březnu roku 2010 zchátralý objekt bývalého hotelu Národní dům zakoupila za 21 milionů korun společnost Eltodo. Historik karlovarského muzea Stanislav Burachovič vypracoval ještě před zahájením stavebních prací stavebně historický průzkum bývalého hotelu Národní dům. Dne 1. dubna 2011 byla zahájena plánovaná rekonstrukce zchátralého objektu podle projektu z roku 2007 s odhadovanými náklady zhruba 800 milionů korun, která by měla být dokončena začátkem června roku 2014. Součástí projektu byla původně výstavba přístavby moderní víceúčelová budovy na opuštěném parkovišti na sousední parcele, v podobě sedmipatrové budovy, doplněné v přízemí obchody, butiky, wellness a fitness provozy, rychlým občerstvením a dalšími službami. Měl tak vzniknou propojený komplex hotelu konferenčního typu s celkovou kapacitou 200 lůžek. Z plánované výstavby nové budovy však nakonec sešlo z důvodu odstoupení partnerů a nedostatku financí.

Secesní nárožní třípatrová budova na půdorysu lichoběžníku kolem vnitřního dvora s členitou architekturou s prvky pseudorenesance a pseudogotiky. Budova je kryta na pohledové straně střechou z pálených tašek s množstvím arkýřů s oplechovanými věžičkami, na vnitřní straně do dvora pak plechovou střechou. Hlavní průčelí budovy je doplněno vystupujícím středovým rizalitem s hlavním vstupem, završeným zprohýbaným pseudorenesančním štítem. Po stranách průčelí jsou umístěny mohutné nárožní věžice. Nad okny přízemí obíhá budovu pás fresky vídeňského malíře Maxe Kurzweila, rodáka z jihomoravského Bzence, a jeho kolegy vídeňského židovského malíře Wilhelma Lista.

V hotelové budova bývala vybavena stovkou pokojů s 200 lůžky, kavárnou, čtyřmi restauracemi s dřevěným obložením a se 400 místy u stolu a barem se stovkou míst.

Největší prostorou objektu je velký moderní slavnostní sál varieté pro koncerty, divadelní představení a plesy s kapacitou 900 míst, situovaný v prostoru vnitřního nádvoří objektu. Sál je završen unikátním skleněným stropem, zavěšeným na důmyslné nýtované ocelové konstrukci, kterou v plzeňské Škodovce pro Národní dům vyrobilo v roce 1899 oddělení stavby mostů. Prosklený strop do prostoru sálu propouští přirozené světlo. Jedná se o velmi cennou technickou památku. Bohaté výzdobě sálu, pojatého v duchu honosného divadelního interiéru, dominují prvky pseudorenesance s příměsí pseudobaroka. Balkónová lóže nejblíže k jevišti jsou zdobena alegoriemi Komedie, Tragedie, Slávy, Fámy a Baletu a doplněna působivými plastikami andělů. Velmi cenný je rovněž stropní lustr.
Interiér hotelové části je zařízen poměrně jednoduše. Bohatá štuková výzdoba byla užita ještě ve vstupní hale budovy.