Karlovy Vary - pomník Františka Josefa I.

Myšlenka vytvořit pomník císaři Františku Josefu I. v Karlových Varech (Karlsbad) k jeho 80. narozeninám (18. srpen 1911) vzešla z kruhu německých lázeňských hostů, kteří v létě roku 1910 pobývali ve městě. Byl proto tedy vytvořen „Výbor pro zřízení pomníku v Karlových Varech Jeho Výsosti císaře Františka Josefa I., krále rakouského a uherského“. K následné výzvě se připojilo na 400 osobností říšskoněmecké politiky, správy, vědy a hospodářství, jež velkorysými dary přispěly k tomu, že bylo dosaženo požadované částky 150 tisíc korun. Ve výzvě se doslova praví: „Plánovaný pomník má být znamením vděčnosti a úcty říšskoněmeckých lázeňských hostů ke vznešené osobě císařově, zároveň má však představovat symbol německo-rakouského svazku, jenž byl uzavřen před více jak třiceti lety mezi císařem Františkem Josefem I. a císařem Vilémem I. a který se od té doby osvědčil jako pevná záštita míru pro dobro obou říší.“ Předsedou výboru se stal svobodný pán z Manteufelu, předseda pruské panské sněmovny, jako mluvčí byl stanoven královský pruský tajný dvorní rada a konzul Carl René ze Štětína. Carl René záhy přistoupil k jednání s městskou radou, aby zajistil pro pomník dostatečně reprezentativní místo. Nakonec bylo rozhodnuto pomník umístit „na louce u Teplé nedaleko Poštovního dvora na východním okraji Beethovenova parku“. Po zhlédnutí této lokality ve dnech 29. a 30. července ředitelem stavebního úřadu architektem Franzem Drobnym rozhodlo den 4. srpna 1910 městské zastupitelstvo „...většinou hlasů předat potřebný pozemek v Beethovenově parku ke zřízení oslavného pomníku, a to podle předloženého návrhu, který byl předán říšskoněmeckému výboru“. Ředitel Franz Drobny navrhl dvě skici ohledně uspořádání důstojného okolí, mimo jiné vytvoření aleje s parkovou úpravou. Sochař prof. Eugen Boermel z Berlína přispěl třetí skicou, v níž je před pomníkem navržena vodní nádrž. Aby ochota k peněžním darům u lázeňských hostů a jiných sympatizantů neochabla, navrhl Výbor, aby mu byl pozemek slavnostně předán městem Karlovy Vary. Předání se uskutečnilo v předvečer císařových narozenin 17. srpna 1910 ve velkém sále Lázní III, odkud byly odeslány mnohé slavnostní projevy oddanosti císaři Františku Josefu I. a německému císaři Vilému II. Konzul Carl René posléze oznámil, že plány pomníku budou hotovy již v krátké době a v jednom dopise z 28. ledna 1911 uvedl, že s jeho zřízením se výhledově počítá na léto 1911. Ještě v pozdním létě roku 1910 představil Výbor císaři Františku Josefu I. v Bad Ischlo model plánovaného pomníku v měřítku 1:10. Císař jej „blahosklonně“ schválil. Modelem pro sochu vřídelní víly u paty pomníku se na přání císaře měla stát dvorní herečka vídeňského Burgthetru Wohlgemutová. Bronzovou sochu císaře navrhl berlínský sochař prof. Eugen Boermel. Odlití sochy se ujala „Akciová společnost, dříve Gladenbeck a syn“ ve Friedrichshagenu u Berlína. Přes opakované spory mezi Boermelem a Reném, který si osoboval nároky na výlučné vedení celého projektu a i navzdory finančním třenicím s městem o bezplatné osazení základových kamenů, mohl být pomník nakonec dokončen, i když ne přesně k císařovým narozeninám. Slavnostní odhalení pomníku proběhlo v pondělí 28. srpna 1911 a doprovázel ho velmi bohatý program. Jako zástupce císařského dvora se zde objevil arcivévoda Friedrich, přítomen byl též místodržící kníže Thun. Deník Karlsbader Badeblatt informoval o této události velmi podrobně: „Nádherné, císařské počasí bylo včera naděleno Karlovým Varům... Na konci Karlova Mostu zdobil triumfální oblouk, ověnčený rakouskými a říšskoněmeckými barvami, vjezd na silnici k Poštovnímu dvoru,kde se už mačkala hlava na hlavě... V devět hodin obestoupili uniformovaní členové spolků prostor slavnostního odhalení. Mezitím se tu shromáždili čestní hosté, a Karlovy Vary již dlouho neviděly tak vybranou společnost na jednom místě...“. Po mši pod širým nebem a po projevu, který jako zástupce Výboru přednesl pruský vládní rada prof. Paasche, následovalo samotné odhalení pomníku. Poté tajný dvorní rada Carl René předal pomník děkovnou adresou městu Karlovy Vary. Tehdejší starosta dr. Pfeifer ve své odpovědi uvedl, že pomník „přejímá do majetku města Karlovy Vary a jménem městského zastupitelstva slibuje, že jej bude věrně opatrovat.“ Další program dne se nesl ve znamení banketu v hotelu Pupp, na nějž měli přístup pouze muži. Odsud byla císařské kabinetní kanceláři zaslána adresa s projevy oddanosti, v níž se uvádělo: „...lázeňští hosté a občané Karlových Varů, shromáždění na slavnostním banketu, nejvroucněji prosí jeho výsost, aby přijala hluboké uctivé ujištění o jejich neměnné věrnosti a oddanosti, z níž dnes v Karlových Varech vzešel pomník Jeho Výsosti. Tento pomník bude příštím pokolením oznamovat lásku ke vznešenému monarchovi...“. Radost z nového pomníku však netrvala dlouho. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, počet lázeňských hostů se prudce snížil o více jak jednu polovinu a Karlovy Vary se postupně staly lazaretním městem. Po konci 1. světové války a rozpadu habsburské říše v roce 1918 byly na českém území systematicky vyhlazovány všechny vzpomínky na bývalé mocnářství. Pomník Františka Josefa I., který podle názoru městské rady patřil zakládajícímu Výboru, zůstal nedotčen, ale aby se ochránil před případnými šovinistickými útoky, byla socha císaře zabedněna prkny. Dne 2. listopadu 1920 se jménem Výboru městské správě ohlásil rozhořčeným dopisem tajný rada Carl René, který se tehdy zdržoval v Karlových Varech: „Tváří v tvář politováníhodným událostem poslední doby a se zřetelem na okolnost, že nějaký „německý“ sociální demokrat nekvalifikovaným způsobem postoupil a urazil náš Výbor složený z říšskoněmeckých lázeňských hostů, jenž se z mého podnětu v roce 1910/1911 zasloužil o zřízení pomníku k poctě c. a k. Apoštolského Majestátu, nezapomenutelného Františka Josefa I., pokládám za nejlepší, aby náš Výbor co nejdříve nechal pomník odstranit a odvézt do Německa. V krátké době svolám do Berlína pány z Výboru a podám návrh, aby byl celý pomník odvezen. Do doby, než budeme schopni pomník odmontovat a odtransportovat, prosím, aby byl pokud možno ochráněn. Rád bych ještě poznamenal, že bychom nesouhlasili s jeho případným roztavením! Nepochybuji, že se ve Vídni nebo v Německu najde místo, kde by mohl být pomník ctihodného císaře osazen, a to bez strachu před zničením a potupou.“ Ve své odpovědi z 24. listopadu 1920 sdělil starosta města Hermann Jakob tajnému radovi rozhodnutí městské rady, podle nějž by mělo j navrženému transportu pomníku dojít do tří týdnů a pokud by se tak nestalo, město by samo zajistilo odvoz pomníku a jeho uložení ve stavebním dvoře. Proti této lhůtě se však tajný rada René ohradil dopisem z 29. listopadu 1920, neboť z technických a politických důvodů nebylo možné odvoz během tří týdnů uskutečnit. Zároveň striktně odmítl demontáž pomníku cizinci. Proti odstranění městským úřadem protestoval také jeho autor Boermel v dopise z 8. dubna 1921. Avšak vzhledem k inflaci a politickým nepokojům v Německu nechal na sebe slíbený odvoz čekat a tak pomník zůstal na svém místě i nadále. Až teprve po více jak jednom roce, dne 18. dubna 1922 se obrátil karlovarský místní odbor Národní jednoty severočeské se stížností na ministerstvo vnitra: „Česká menšina v Karlových Varech obrací se k ministerstvu vnitra se žádostí o nařízení brzkého odstranění pomníku Františka Josefa I., této ostudy, která rozčiluje nejen loyální občany československé republiky, nýbrž i cizince, kteří nemohou pochopiti, že po čtyřletém trvání trpí naše československá vláda pomník muže, který nás tak deptal. Upozorňujeme, že pomník straší na promenádě cizinci nejvíc vyhledávané, které zabedněný pomník tak jako tak krásy nepřidává, naopak na sebe upozorňuje a k různým vtipům na vládu československé republiky podnět dává.“ Teprve nyní bylo zemskou politickou správou zaktivizováno okresní zastupitelstvo, které dopisem z 5. července 1922 požadovalo od městské rady odstranění problematického pomníku. Město, které se následkem války a tehdejší hospodářské krize ocitlo ve finanční nouzi, mělo obavy z vysokých nákladů, jež by si vyžádalo odstranění pomníku. Nechtělo také postoupit riziko konfrontace s Výborem, který mohl požadovat uhrazení případných škod, k nimž by případně došlo během neoprávněné manipulace s pomníkem. Proto pověřil starosta Karlových Varů městského advokáta dr. Scheitera vypracováním právního posudku, v němž Scheiter došel k následujícím závěrům: Tehdejší starosta dr. Pfeifer na dotázání sdělil, že pomník sice přešel do majetku a vlastnictví města, ovšem s tím omezením, že „účel daru zůstane zachován, resp. Že nemůže být svévolně změněn bez povolení zakládajícího Výboru“, přičemž „město by se k této povinnosti vázalo tak dlouho, dokud by je zakladatelé nezprostili tohoto závazku, anebo pokud by k tomu nebylo omezováno zákonnými předpisy.“ Takový předpis však neexistoval, takže závěr právnického posudku zněl: „Pokud vláda trvá na odstranění pomníku, pak by za ně měla podle mého mínění také nést vlastní odpovědnost a nesvalovat ji na Karlovy Vary.“ Po projednání posudku kolegiem městským poslanců sdělilo město dne 22. srpna 1922 okresnímu zastupitelstvu konečný závěr: Městská rada se domnívá, že pomník Františka Josefa I. není ve vlastnictví města. Z tohoto důvodu se proto městská rada necítí oprávněna rozhodnout o jeho odstranění a dalším uložení. Vzhledem k tomu, že městská rada narozdíl od okresního zastupitelstva tvrdila, že není schopna udat vlastníka pomníku Františka Josefa I., upustil nadřízený úřad od dalšího šetření, a tak zabedněný pomník zůstal i nadále na svém místě. Dne 8. dubna 1923 vstoupil v platnost zákon na ochranu republiky, jehož § 26 ukládal trest za neodstranění či zřízení nepovoleného pomníku. Podpořeno tímto odstavcem, pověřilo okresní zastupitelstvo již 14. dubna 1923 starostu města, aby do 8 dnů nechal odstranit pomník Františka Josefa. Zdůraznilo přitom skutečnost, že „všeobecně přístupná parcela č. 1038 v katastrálním území Karlovy Vary, z čehož vyplývá, že se v majetku města Karlovy Vary nachází i zmíněná památka.“ Městský úřad se však proti této výzvě ohradil. V rekursu zaslaném Zemské politické správě v Praze znovu odkazoval na nevyjasněné vlastnické vztahy a zároveň popíral, že by instalace pomníku na městském pozemku zároveň zakládala vlastnické právo města na tento pomník: „Karlovarská obce – jak poznamenáno a již několikrát oznámeno – není vlastníkem pomníku a tudíž ji nelze neřídit, aby jej odstranila.“ Odstranění pomníku cizího vlastníka by bylo hrubým právním porušením. Navíc byl pomník zabedněn a tudíž není ve smyslu § 26 ods. 1 vidět. Nakonec městská rada konstatovala, že by musela nést vysoké náklady spojené s odstraněním pomníku, a proto žádala o prodloužení lhůty, aby se mohlo přistoupit k úspěšnému jednání. Zemská politická správa v Praze však rekurs městské rady dne 4. května 1923 odmítla a prodloužení lhůty nepovolila. Co se týče finančního zatížení spojeného s odstraněním pomníku, upozornila zemská politická správa na to, že „...výbor složený ke stavbě Beethovenova pomníku by byl ochoten převzít náklady spojené s odstraněním pomníku Františka Josefa I. za předpokladu, že mu bude z tohoto pomníku předán stavební materiál.“ Městská rada vzala tento podnět na vědomí a vstoupila do jednání s výborem pro stavbu Beethovenova pomníku v Karlových Varech. Došlo k dohodě, že „výbor odstraní pomník Františka Josefa I. na vlastní náklady a za to bude moci ponechat materiál z něj. Zároveň tento výbor na sebe převezme vyrovnání vlastnictví tohoto materiálu s bývalým Výborem pro stavbu pomníku císaře Františka Josefa I. Tím by byla tato záležitost pro město vyřízena bez jakýchkoliv nákladů.“ Avšak 7. června 1923 se u starosty města H. Jakoba objevil tajný rada Carl René a podal písemný protest proti takové dohodě. Oživil vlastnické nároky Výboru jak na pomník, tak i na pozemek, kde pomník „stojí na věčné časy“. Zdůraznil, že Výbor určitě pomník odstraní a odveze do Německa. „I v zahraničí by to vyvolalo ten nejtrapnější dojem, kdyby se památník nedůstojně rozbil a znesvětil.“ Městské zastupitelstvo se tak ovšem ocitlo mezi dvěma mlýny: na jedné straně nemohlo kvůli vlastnickým požadavkům tejného rady Reného předat pomník císaře výboru pro stavbu Beethovenova pomníku, na druhé straně hrozil městu, resp. samotnému starostovi, trest za opožděné odstranění pomníku. Proto, že mělo v dané situaci větší váhu úřední nařízení, bylo se souhlasem městské rady rozhodnuto: „... Odstraněna musí být socha císařova a dále ony díly podstavce, jež se neslučují se zákonem na ochranu republiky. Podstavec a díly, které nevadí, mohou být ponechány. Zvláštní důraz nechť je kladen na to, aby byly práce zahájeny ihned a nedošlo tak k uplatnění zákona proti starostovi města. Pokud je v podstavci vyryt nápis, musel by se s pokud možno co největší opatrností obrousit... Všechny odejmuté díly je třeba uschovat.“ Socha císaře byla nakonec sejmuta dne 19. června 1923 a odvezena do městského stavebního dvora. Leč ani odtažení Karlovy Vary, pomník Františka Josefa I m sochy císaře nebyla záležitost zcela ukončena. Dne 7. května 1925 nařídilo státní policejní komisařství v Karlových Varech odstranění podstavce ve lhůtě 14 dnů, neboť „podstavec vytváří součást pomníku.“ Tehdy měl městský úřad v úmyslu použít základu a podstavce ke stavbě pomníku padlých. Aby město v této situaci získalo čas, navrhl jeho právník dr. Scheiter osadit na podstavci vázu a zasadit na něm květiny, aby se tím vytratil charakter pomníku. Navíc podal městský úřad odvolání proti policejnímu nařízení: „Podstavec sám o sobě nemá charakter nepřátelský státu, nevztahuje se k žádnému členu bývalého panovnického rodu, ani k jiným dynastiím, jak je uvedeno v § 21 ods. 1“. Toto odvolání však Zemská politická správa v Praze odmítla přípisem z 20. července 1925 s poukazem, že podstavec je součástí pomníku a „mohl by se stát nositelem tendencí, které jej vytvořily“. Nové odvolání k ministerstvu vnitra zůstalo bez odpovědi, a tak problematický pomník zmizel záhy a s konečnou platností z Beethovenova parku. O existenci odstraněného karlovarského pomníku císaře Františka Josefa I. se dozvěděla Centrální kancelář legitimních organizací, která zastupovala Říšský svaz Rakušanů se sídlem ve Vídni. Stalo se tak prostřednictvím kapitána Schonty von Seedank, nejvyššího zástupce západočeských světových lázní pro Rakousko. Vedoucí Centrální kanceláře a zároveň úřadující místopředseda Říšského svazu von Wiesner požádal Schontu, aby u svých známých, k nimž v Karlových Varech patřili lázeňský ředitel Gitschner a městský poslanec von Mattoni, zjistil, zda by nebylo možné odvézt sochu císaře do Vídně, kde by byla znovu instalována. Městské zastupitelstvo bylo tomuto záměru nakloněno, a tak svaz podal dne 31. prosince 1932 městské radě žádost: „...Naše sdružení plánuje zřízení pomníku zesnulému císaři ve Vídni, tato myšlenka však prozatím vždy ztroskotala na požadavku velkého množství finančních prostředků potřebných pro důstojný pomník. Proto bychom velmi uvítali, kdybychom k tomuto účelu obdrželi pomník nacházející se ve Vašem majetku. Za odpovídající důstojné a umělecké využití sochy můžeme převzít odpovědnost. Proto si dovolujeme na Vás vznést prosbu, abyste našemu spolku věnovali sochu císaře Františka Josefa I., a to bez podstavce a obou dekorativních figur (vřídelní víla a lev), zato ovšem – bude-li to možné, s velkým bronzovým znakem, původně umístěným na podstavci.“ Město Karlovy Vary souhlasilo s bezplatným předáním pomníku Říšskému svazu, a to i navzdory výzvám státních úřadů, aby požadovalo alespoň cenu za materiál. Aby mohla být socha z republiky vyvezena, musely dát konečné svolení památkový a zemský úřad. V protokolu z 11. března 1933 přednesl sice vrchní rada dr. Wotawa několik politických úvah vedoucích proti vyvezení sochy, potom ale uvedl, že „udělení potřebného povolení sám podpoří, neboť domácí bezpečnostní úřady mají zájem na tom, aby pomník zmizel.“ Když také dvorní rada René prohlásil, že by jeho Výboru udělalo obzvláštní radost, kdyby byl pomník věnován rakouské vládě, popř. nějakému rakouskému spolku, nestálo již předání Říšskému svazu nic v cestě. Rovněž úřady v Praze s transportem částí pomníku do Rakouska souhlasily, avšak s podmínkou, že transport musí být zcela nenápadný, aby nezavdal příčiny k jakékoliv demonstraci. Říšský svaz úřady ubezpečil, že se kvůli rakouskému tisku postará o tajné převezení pomníku. Dne 11. ledna 1934 dorazila socha do Vídně a byla předána do opatrovnictví knížeti Schwarzenbergovi.

Městu Karlovy Vary zbývalo vyřešit otázku, jak naložit se zbylými částmi pomníku, sochami vřídelní víly a lva. Návrh, aby byly umístěny na Vřídelní kolonádě však neprošel vzhledem k jejich velikosti. Také o návrhu uměleckého a divadelního výboru při městském úřadu instalovat sochy po stranách dnešního Divadelního náměstí se dlouho diskutovalo, ale vzhledem k požadovanému doplnění celkového exteriéru roztroušenými kameny a zřízením umělého pramene sešlo i z tohoto záměru. Podle E. Linkeho byla socha víly přeci jen na jaře roku 1936 ze skladiště vynesena a osazena na dnešním Divadelním náměstí, i když jen ve skromnějším provedení. Z Linkeova popisu přitom vyplývá, že měla levou ruku opřenou o zídku, což odpovídá návrhu dochovanému ve spisech městského úřadu. Linke navíc zdůrazňuje, že zde pro velké náklady nebyla zřízena vodní nádržka. Dobu, po kterou socha víly v těchto místech zůstala, můžeme prozatím přibližně určit jen z dochovaných pohlednic. Na jedné z nich ze sklonku 1. republiky se socha skutečně objevuje v rohu dnešního Divadelního náměstí poblíž vjezdu do Tylovy ulice. Na pohlednici datované razítkem v roce 1940 však už socha není, z čehož lze soudit, že zde stávala nanejvýš právě do roku 1940. Další zprávy o soše mizí, snad byla roztavena na válečné účely nebo znovu odvezena do skladiště. Socha lva snad zůstala i nadále uskladněna v městském stavebním dvoře. Na počátku roku 1939 byl městský stavební dvůr z náměstí Milady Horákové přeložen do Tuhnic, aby uvolnilo místo k pořádání nejrůznějších pochodů a shromáždění. Materiál a stavební nářadí byly uskladněny na prostranství u železničního depa Dolního nádraží. Dne 19. dubna 1945 svrhly americké letouny na toto území značné množství bomb a obrátily Tuhnice v trosky. Obě sochy mohly být tehdy patrně zničeny.

Navzdory ujišťování Říšského svazu nebyla karlovarská socha císaře pro pomník ve Vídni vůbec použita. V hlavním městě Rakouska totiž existovalo Sdružení pro zřízení pomníku císaře Františka Josefa, které bylo Říšskému svazu blízké a jež nejspíše sochu přenechalo své zemské pobočce v Burgenlandu. Na rozdíl od Vídně se Karlovy Vary, pomník Františka Josefa I, hlavní město Burgenlandu, kde byl císařův pomník v podobě busty z roku 1908 stržen během maďarské revoluce v roce 1919, silně zasadil o zřízení nového pomníku. Na počátku července 1936 se tu sešla komise, v níž zasedali taktéž zástupci Říšského svazu, a rozhodla, že pomník bude postaven na náměstí u Zemského domu před budovou pobočky Rakouské národní banky. Odhalení se mělo konat v první polovině října 1936. Avšak vzhledem ke značným nutným přestavbám na předpokládaném místě byla komise nucena umístit pomník provizorně do parku bývalé vojenské nižší reálky, kde již dříve stával původní pomník Františka Josefa I. Kvůli tomuto zdržení musel být den odhalení přesunut na 22. listopadu 1936, avšak pro velmi špatné počasí byl nakonec i tento termín zrušen a s konečnou platností určen na 6. květen 1937. Podobně jako v Karlových Varech před 25 lety se odhalení pomníku v hlavním zemském městě Burgenlandu stalo podnětem k pestrobarevné a nadšené slavnosti: „Všechny domy jsou ozdobeny prapory. Na dlouhém a sterými stromy obklopeném náměstí před budovou bývalé c. k. vojenské nižší reálky, v níž je dnes umístěno spolkové reálné gymnasium, se postupně schází tisícový dav slavnostně vystrojených lidí... Čestná stráž spolkové armády s plukovní kapelou, rota frontové milice, válečný polek města a členové pobočky Mladá vlast naplňují místo slavnostního odhalení.“ Objevili se zde zástupci státu a vysoce postavené osobnosti z doby habsburské monarchie v tradičních uniformách, mezi nimi také arcivévoda Eugen, jenž pomník osobně odhalil. Ve své řeči, vedené „ve jménu jeho Výsosti císaře Otty“, mimo jiné uvedl: „Pomník, který jste tu postavili, má již svoji historii. Socha císaře pochází z pomníku v Karlových Varech, jejž u příležitosti 50. výročí vlády věnovala městu Karlovým Varům na znamení vděčnosti skupina říšskoněmeckých lázeňských hostů. Ve dnech převratu byl tento pomník stržen. Z podnětu několika karlovarských občanů a po obdržení potřebného povolení od československé vlády městská rada rozhodla, že bude socha darována Říšskému svazu Rakušanů... Toto gesto úcty karlovarských měšťanů a chápavá objektivita československých úřadů nebude nikdy zapomenuta a v srdci každého dobrého Rakušana vzbudí radostnou odezvu...“ Svou zprávu o „Císařské slavnosti v Burgenlandu“ zakončily noviny Říšského svazu Rakušanů (Der Oesterreicher) následujícími patetickými slovy: „Pokyn maršálskou holí a zahalení pomníku padá... Císař je zdraven salvou. Stojí zde jako živý. Generálský klobouk v ruce, jako kdyby vstoupil do sálu nebo do Božího chrámu. Skutečné umělecké dílo! Není osud tohoto bronzu naplněn jakousi mystickou symbolikou? Socha pochází z Berlína, stála v Čechách a nyní našla svůj domov na rakouské půdě, která ovšem ještě před nedávnem byla uherskou zemí.“ Pomník Františka Josefa I. již neexistuje. Jeho pozdější umístění v Eisenstadtu upomíná jen malý obelisk před martinskými kasárnami. Osud sochy císaře je však neznámý. Snad byla roztavena během 2. světové války na zbraně a munici. Mnohé však nasvědčuje tomu, že socha byla odstraněna příslušníky Rudé armády, kteří v letech 1945-1955 byli ubytováni v těchto kasárnách.

Pomník s figurální plastikou císaře Františka Josefa I. býval 9 m vysoký. Bronzová plastika císaře Františka Josefa I., 3,70 m vysoká a 1, 25 m široká, na vrcholu pomníku zpodobňovala císaře v parádní uniformě rakouského maršála, stojícího s nakročenou levou nohou a hledícího doprava, se šavlí u levého boku, levou rukou držícího její jílec a kloboukem s péry ve svěšené pravé ruce. Plastika stávala na stupňovitém profilovaném žulovém podstavci. Na přední straně soklu býval umístěn bronzový reliéfní císařský znak s korunou a devizou „Viribus unitis“ a kolem řád Zlatého rouna. Pod císařským znakem byl vyveden nápis „Franz Joseph I. – 1910“. Podstavec se sochou se zvedaly nad vyvýšeným základem z neopracovaných kamenných bloků. Kompozici základny na pohledové straně zdobily kamenné 2,5 m velké plastiky. Sedící ženská postava, vřídelní nymfa, s drapérií kolem zad a na spodní části těla, s miskou v pravé ruce a levou rukou přidržující štít. Před štítem ležel lev.