Karlovy Vary - pomník obětem 1. světové války

Pomník obětem 1. světové války z roku 1937 stával v parkové úpravě po bývalém zasilatelství minerálních vod naproti 2. obecné škole v bývalé Chebské ulici, dnes naproti hotelu Thermal, na pravém nábřeží říčky Teplé v centru města Karlovy Vary (Karlsbad). Již v roce 1915 podal pozdější starosta Karlových Varů Hermann Jakob v městské radě návrh, aby se plánovalo postavení pomníku již padlým občanům a rovněž dalším očekávaným obětem. Stavební a finanční výbor tehdy uvítaly tuto iniciativu a podnítily sbírku finančních prostředků. Dne 9. března 1918 vytvořila městská rada komisi pro pomník obětem 1. světové války a pověřila ji realizací celého projektu. Tehdy přinesl berlínský sochař prof. Eugen Boermel, jenž těsně před válkou vytvořil pro Karlovy Vary pomník císaře Františka Josefa I., návrh umístit před svůj pomník stavbu kruhovitého půdorysu (rondel) s alegorií války a pamětní tabulí se jmény padlých. Počítalo se také s rezervní plochou pro případné rozšíření o další jména, jelikož tehdy ještě válka neskončila. Tímto způsobem měl být symbolicky sjednocen císař, jenž ovšem mezitím dne 21. listopadu 1916 zemřel, se svými mrtvými vojáky. Konečné zhroucení rakousko-uherské monarchie na podzim roku 1918 však znemožnilo dovést tyto plány do úspěšného konce. Přeměna státních poměrů po konci 1. světové války a s tím spojené problémy, zatlačily zpočátku otázku vybudování pomníku válečným obětem do pozadí. Na jaře roku 1923 podala rada Karlovarské střelecké společnosti okresnímu úřadu žádost o zřízení pomníku padlým spolu s uspořádáním veřejné sbírky k pokrytí finančních nákladů. Jako důvod rada uvedla, že až do této doby nebyly ze strany města Karlovy Vary podniknuty ke stavbě takového pomníku žádné kroky. Město, jež bylo požádáno o vyjádření, ovšem tuto iniciativu odmítlo a nadále si pro sebe podrželo úmysl zřízení pomníku. 31. března 1924 svolalo za tímto účelem výbor, jehož členy se staly různé osobnosti z politických, náboženských a uměleckých kruhů. Výbor měl vyjasnit otázky umístění pomníku, opatření finančních prostředků a možnosti vzhledu a sochařského provedení pomníku. Mezitím starosta Jakob učinil pokus, aby byl pomník padlým zhotoven ze zbytků pomníků Františka Josefa I. Socha císaře byla tehdy již odvezena a habsburský erb odstraněn, na jeho místě v parku u Richmodu však stále ještě zůstávaly některé zbytky: podstavec, socha lva, socha vřídelní víly a několik balvanů. Právě tohoto torza mělo být využito ke stavbě pomníku padlým. Avšak říšskoněmecký výbor, jenž stavbu císařova pomníku v roce 1912 financoval, se zdráhal, zda má obě plastiky, podstavec a balvany přenechat bezplatně střelecké společnosti, popř. městu Karlovy Vary. Aby město v této situaci získalo čas, navrhl jeho právník dr. Scheiter roku 1925 osadit na podstavci vázu a zasadit na něm květiny, aby se tím vytratil charakter pomníku. Když však konsul René, zmocněnec říšskoněmeckého výboru pro stavbu pomníku Františka Josefa I., projevil po dvou letech hořkých jednání konečně ochotu vzdát se vlastnických nároků, bylo již pozdě – státní úřady zajistily odstranění zbytků pomníku, aby zcela vymazaly vzpomínky na Habsburky. A tak se muselo pro pomník obětem války muselo hledat jiné jméno. Již v polovině roku 1926 rozhodla městská rada vypsat veřejnou soutěž a shromáždit tak návrhy na podobu pomníku. Doručené práce měl posuzovat výbor, ve kterém byl zastoupen kromě jiných umělců také známý karlovarský sochař Hugo Uher. Nebylo však dosud vybráno definitivní stanoviště a tak podané návrhy zůstaly ke zklamání jejich autorů odloženy nebo zamítnuty. V přehledu, vypracovaném starostou Jakobem, bylo k umístění pomníku uvedeno do roku 1930 celkem 11 míst, která přicházela v úvahu. Např. prostranství u Schwarzenbergova pomníku nad Poštovním dvorem, proti tomuto řešení se však rodina ohradila. Dále hala nově plánovaného městského muzea - zde však nebylo možné z prostorových důvodů osadit desku se jmény padlých. Muzeum nakonec postaveno nebylo. Dále vrchol skály Jeleního skoku – tuto městskou kuriozitu však navštěvovali spíše lázeňští hosté než místní obyvatelé. Do úvahy připadaly také schodiště ke kostelu sv. Máří Magdalény, park před divadlem nebo vojenské hroby na hřbitově. Dvakrát se už dokonce zdálo, že komise pro stavbu pomníku a město Karlovy Vary konečně dospěly k cíly svých snah. V protokolu z 26. září 1929 navrhuje komise umístit pomník v parku před Eliščinými lázněmi (Lázně V). V úvahu přicházela celkem 3 místa, z nichž nejvhodnější se nacházelo přímo před budovou lázní. Pomník měl být umístěn, podobně jako v dvorní zahradě (Hofgarten) v Mnichově, pod vchodem do budovy v jakési zapuštěné kryptě. Skici tohoto návrhu však byly ze strany okresního úřadu odmítnuty, neboť spojení těchto dvou objektů, lázeňské budovy a pomníku padlým, by působilo rušivým dojmem. Po zamítnutí plánů na stavbu pomníku před Lázněmi V rozhodlo městské zastupitelstvo o umístění pomníku do prostoru zvaného Kuhlo-Park mezi tržnicí a Chebským mostem v místech dnešního parkoviště. Vzhledem k tomu, že okresní úřad proti tomuto řešení nevznesl žádné připomínky, zdálo se prosazení pomníku téměř jisté. K dodání soutěžních plánů a modelů byli opět vyzváni nejrůznější umělci, mezi mimi například malíř Riedel nebo sochaři Srb-Schlossbauer a Hugo Uher. Záležitost postoupila tehdy tak daleko, že dne 24. srpna 1930 byl na 4. slavnosti setkání válečných veteránů z Chebska Egerländer Feldkamaraden dokonce položen základní kámen. Při posuzování doručených prací se jedenáctičlenná porota rozhodla pro návrh s názvem Feirlich (Slavnostní) karlovarského sochaře Srb-Schlossbauera. Veřejnost si poté měla možnost prohlédnout plány i modely na výstavě v lázních IV ve dnech 1. až 8. listopadu 1930. Nakonec však i tento projekt ztroskotal z důvodu finanční nouze, která nastala na počátku hospodářské krize. Město nemělo prostředky na to, aby mohlo neupravený a nevzhledný Kuhlo-Park udržovat v důstojném stavu. I poloha případného pomníku byla opět kritizována, tentokrát kvůli všednímu a obyčejnému okolí obchodní čtvrti. Naléhavé hospodářské a politické problémy 1. poloviny 30. let 20. století odsunuly úmysl zřídit pomník padlým opět do pozadí. Teprve v roce 1935 napnuly spolky válečných veteránů novou iniciativu. Osm z nich vytvořilo výbor, jenž jednal s městem o dalším stanovišti, Americkém parku ve vilové čtvrti Westend, tj. na spojnici dnešní Sadové ulice s třídou Krále Jiřího, parku, kde dnes stojí socha Karla Marxe. Očekávalo se, že by pomník mohl být vysvěcen v létě roku 1937 při příležitosti 11. slavnostního setkání spolků válečných veteránů Vereine der Heimatsöhne im Weltkrieg. Stavební úřad však toto místo odmítl, neboť se zde jednak předpokládala výstavba dalších vil a dále proto, že cena předpokládaného pozemku ve výši 700 tisíc korun byla příliš vysoká. Využití pouhé části pozemku mezi plánovanými budovami pak zase neodpovídalo významu a důstojnosti pomníku. Ze stejného důvodu nebylo povoleno ani místo na konci dnešní třídy Krále Jiřího vedle vily Brno. Ze strany výboru pro umění a divadlo, součásti Městského úřadu Karlovy Vary, byl podán protinávrh vybudovat památník padlých z kostela sv. Ondřeje. O toto řešení se zasazoval karlovarský spisovatel Erwin G. Kolbenheyer, jenž zároveň předložil návrhy vzhledu památníku. Avšak ani na tomto projektu se dále nepokračovalo. V té době přišel výbor pro výstavbu pomníku s dalším stanovištěm, malým parkem naproti někdejší 2. obecné škole v bývalé Chebské ulici. Původně zde stávalo staré Zasilatelství minerálních vod, podnik na zpracování minerální vody a výrobu vřídelní soli pro vývoz. Roku 1932 však byla dokončena nová budova Zasilatelství naproti tržnici, dnešní Karlovarské minerální vody, a.s. Mohly tak být odstraněny staré budovy a na jejich místě vznikl u Poštovního mostu zmíněný parčík. Městská rada s tímto stanovištěm souhlasila a 5. května 1937 stavbu pomníku povolila. Podle plánu měl byt předán během velké slavnosti válečných veteránů v srpnu roku 1937. Pozornost se zřejmě proto obrátila k prostému návrhu pomníku karlovarského sochaře Hugo Uhera, který vytvořil pro Dalovice již v roce 1934. Narozdíl od Dalovic však pomník neměl být doplněn žádnou sochou. Provedením stavby byl pověřen sochař Anton Hollub, jenž vytvořil plastiky ve střední části a dále čtrnáct bronzových tabulí se jmény padlých. Text věnování a oba věnce vytvořil umělecký kovář Alois Peithner, zatímco kamenické a zahradnické práce zařídilo město. K termínu předání pomníku nebylo sice ještě úplně všechno dokončeno, nejdůležitější práce však ano. Pomník byl slavnostně odhalen a vysvěcen v rámci 11. setkání spolků válečných veteránů Vereine der Heimatsöhne im Weltkrieg dne 22. srpna 1937. Přijely jich tisíce jak z domova, tak i ze zahraničí a zúčastnily se tehdy nejrůznějších akcí. Za přítomnosti zástupců městské a státní správy, čestných hostů, početného obecenstva z řad místních i přespolních, zástupců katolické církve a především válečných veteránů převzal tehdejší starosta města Schreitter-Schwarzenfeld (1933-1938) před velkým shromážděním pomník do správy města Karlových Varů a ve své řeči mimo jiné uvedl: „...Když tolik velebíme ctnosti, jež se ve válce projevily, pak bychom měli rovněž vzpomenout na ctnosti míru. Člověk by musel zoufat, kdyby neměl naději a víru, že se uspokojení potřeb lidstva dá dosáhnout také bez války...“ Pomník sloužil jako připomínka 473 padlých a ztracených občanů z Karlových Varů ve velké válce. Bezprostředně po skončení 2. světové války však pomník padlým poškodili místní čeští starousedlíci spolu s novými osídlenci. Dne 15. srpna 1945 zaslalo Ředitelství národní bezpečnosti v Karlových Varech Místní správní komisi Karlovy Vary dopis, ve kterém žádalo aby byl odstraněn zbytek pomníku, protože si na jeho existenci stěžují Češi. Z pomníku proto byly následně sejmuty všechny německé části a s odsunem Němců ztratil i úlohu pietního místa. Dne 19. srpna 1945 byl před pomníkem odhalen základní kámen pro realizaci pomníku všem padlým vojákům Rudé armády. Projevy u této příležitosti tehdy pronesl ministr Nosek a podplk. Leontěv. Dne 28. ledna 1946 na své schůzi sice Místní osvětová rada jako poradní orgán Místní správní komise Karlovy Vary v oblasti kultury, výchovy, školství a vzdělávání podnikla ještě pokusy tento pomník využít a přeměnit jej podle návrhu přednosty Stavebního úřadu v Karlových Varech Ladislava Kozáka na pomník obětem nacismu. Návrh schválila MSK Karlovy Vary dne 16. dubna 1946. Nakonec však ke vzniku památníku obětem nacismu nedošlo a objekt byl skutečně přeměněn na pomník Rudé armády. Na postranních zídkách bylo upevněno sedm tabulí se jmény padlých sovětských vojáků a byl změněn i reliéf na středové části pomníku. Základní kámen památníku Rudé armády byl pak v roce 1951 použit jako podstavec pod tehdy instalovanou sochou ve Smetanových sadech. Později byly jmenné desky sejmuty a osazeny osazeny na náhrobcích sovětských vojáků na hřbitově v Drahovicích. Ve 2. polovině 50. let 20. století byl před již odstrojeným pomníkem instalována soška mládence v květinové okrase. Někdy v 1. polovině 60. let 20. století byla samotná masa bývalého pomníku odstraněna. Zůstal zde tak pouze bezejmenný parčík, který na přelomu 60. a 70. let 20. století spolu s celou zástavbou bývalé Chebské ulice ustoupil výstavbě rozsáhlého hotelového komplexu Thermal.