Karlovy Vary - špitál sv. Bernarda

Po mnohaleté snaze lékaře MUDr. Bernarda Mitterbachera postavit v lázeňském městě důstojné zařízení pro chudé cizince, vyžadující lékařskou péči, rozhodla karlovarská městská rada nashromáždit k tomuto účelu co nejvíce prostředků. Dvakrát týdně vybírané nízké poplatky však nestačily ani na stravu chudých pacientů. Mitterbacher se proto zasadil o pořádání různých dobročinných sbírek, koncertů, bálů a akademií, z jejichž výtěžku bylo možno pořídit základní kapitál pro stavbu nové budovy špitálu. Prvním donátorem se stal polský hrabě August Illinski, senátor, tajný rada a ruský komoří, který v roce 1798 věnoval Mitterbacherovi tisíc florénů na stavbu špitálu. Tento čin inspiroval další přispěvatele a dobrodince. Koncem roku 1799 bylo nashromážděno 1561 fl. 18 kr., které byly účelně uloženy. K tomuto základnímu jmění ročně přibývaly další částky a roku 1807 bylo na účtu již 10 997 fl. 12 kr. Nejvyšší purkrabí Jan Rudolf Chotek daroval na počátku 19. století 500 zlatých „nemocnici na Bernardově skále“. Vrchní správce toužimského panství daroval špitálu 170 loktů plátna a slečna von Hofenbrätel věnovala okenní skla pro celou budovu. Jména všech donátorů jsou uvedena v publikaci Beschreibung der Entstehung der Fortschritte und des gegenwärtigen Zustandes des in der königl. Privilegierten Stadt Kaiser - Karlsabd befindlichen Hospitál für Fremde aller Nationen od Josepha Rossiho z roku 1829, vydanou vlastním nákladem ve Vídni, jejíž výtěžek z prodeje byl věnován nově vzniklému cizineckému špitálu. Dne 6. února 1804 povolil císař František Josef II. zřízení špitálu pro chudé lázeňské hosty a k tomuto účelu věnoval krátce předtím zakoupený Poštovní dvůr včetně všech pozemků a uvolnil z c.k. náboženského fondu 5 000 florénů na stavbu. Základní kámen budovy nového špitálu sv. Bernarda (Fremdenhospital) pro chudé cizince, nazvaného podle barokní sochy sv. Bernarda na přilehlé skále byl položen v roce 1806 pod Bernardovou skálou vedle schodů na Zámecký vrch na levém břehu říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Budovu postavil v letech 1806-1809 Wenzel Stöhr podle projektu stavitele Arense z Hamburku. Cizinecký špitál, na jehož stavbu dohlížel sám Mitterbacher, byl slavnostně dokončen v roce 1809. První nemocní však byli přijati teprve roku 1812. Provoz špitálu od té doby trval každoročně od zahájení lázeňské sezóny dne 1. května až do jejího závěru koncem září. Vedením nového cizineckého špitálu byl pověřen MUDr. Bernard Mitterbacher, který funkci vykonával bezplatně, a vrchním dozorem karlovarští radní. Úředníkovi určenému pro denní dozor špitálu byla tehdy vyměřena roční odměna ve výši 100 fl., povolená z lázeňské taxy a poplatků z podomního obchodu. Bezplatně pracoval rovněž účetní von Hoyer, za úplatu pak ranhojič Ferdinand Steif, správce špitálu Thadeus Polz a domovník, který bydlel v samostatném bytě ve špitále. Celková kapacita špitálu byla 29 civilních lůžek, při velkém návalu byla navyšována o 3 lůžka a stravovací místa. Ve 2. patře byla vyčleněna místnost pro příjem sloužících pacientů, kteří zde dostali ubytování za 12 krejcarů, v čemž byla zahrnuta cena za lůžko, léky a ostatní výlohy na stravování. Do vodního bazénu, napájeného špitálským pramenem, se chodili koupat rovněž méně zámožní lázeňští hosté, kteří zde za koupel zaplatili 12 krejcarů, zatímco v Mlýnských lázních stála 36 krejcarů. Ve špitále se léčili nemocní s chronickými nemocemi, které souvisely s „žilní plnokrevností a jejími následky“, tedy s hemeroidy, dnou, zácpami, krtičnatostí (skrofuly), zatvrdlinami atd. V ranních ordinačních hodinách přicházelo do špitálu ještě mnoho dalších chudých nemocných k neplacené konzultaci. Největší počet nemocných pocházel z okolí Karlových Varů, hlavně z Chebu. Revmatickými obtížemi trpěli nejvíce obyvatelé Krušných hor. Byli tu léčeni dělníci s otravou rtutí z míst, kde se vyráběla zrcadla, kteří byli stiženi třesy celého těla, takže při pití musely používat rákosové násosky. Vyskytovali se zde nemocní s otravou olovem a trpící skrofulózou, což bylo zajisté následkem podvýživy venkovského obyvatelstva, živícího se potravou rostlinného původu s nedostatkem masité stravy. Objevovala se zde rovněž tuberkulóza kostí a ochrnutí končetin. U takto podvyživených pacientů byla patrně vydatná a pravidelná strava pravděpodobně nejdůležitější složkou léčby. Špitál byl kontrolován c.k. politickým úřadem.k přijetí bylo třeba žádat prostřednictvím příslušného úřadu s dokladem o chudobě a s nálezem nemoci přednostu obce Karlových Varů nebo ředitelství cizineckého špitálu. Ve výjimečných případech příležitostně neobsazeného špitálu se mohl k léčení ústně nebo osobně přihlásit rovněž i tovaryš bez chudinského vysvědčení. Chudí nemocní museli nosit na prsou mosazné štítky s číslem, kterými se odlišovali od ostatních platících lázeňských hostů. Toto nařízení přestalo v Karlových Varech platit kolem roku 1830. Příjmy špitálu spočívaly jednak v péči o vložené aktivum, v pachtovném z realit, v dědičném úroku, v peněžních sbírkách, z nichž polovina připadla „chudinskému ústavu“ (Armeninstitut) a druhá polovina špitálu sv. Bernarda. Dále v 3% dani čistého výdělku z koncertů a ostatních hudebních podniků, z darů od dobrodinců získaných v průběhu lázeňské sezony, z příplatku platby na úhradu nájemného lázeňských hostů, kteří byli do špitálu přijati k zaopatření, a z výnosu jedné lázně ze tří procedur k potřebě lázeňských hostů proti stanovenému placení. Mezi věnovaným majetkem se našli rovněž kuriózní hmotné dary. Roku 1856 například cizineckému špitálu darovala vdova po ruském generálu kavalerie hraběti Rüdingerovi polní lůžko, které užíval v orientálních bitvách. Vedoucí špitálu, MUDr. Bernard Mitterbacher, byl nakonec za svou nezištnou činnost vyznamenán lázeňským hessenským Řádem zlatého lva. V roce 1825 se stal vedoucím špitálu se po dokončení lékařských studií na pražské univerzitě stal syn Bernarda Mitterbachera Karl. Za jeho působení začal do špitálu sv. Bernarda posílat na léčení pacienty postižené očními chorobami jeho dlouholetý přítel, stavovský oční lékař Josef Arnošt Ryba, se kterým se seznámil během studií. V roce 1835 se do špitálu podařilo prosadit dietní stravování, což umožnilo sice zlepšení léčby, ale bylo spojeno s podstatným zvýšením výloh. Dřívější náklady na den a hlavu činily 12 krejcarů, zatímco takto byly trojnásobné. Při velkém návalu muselo být dokonce denní stravné sníženo v důsledku nedostatku peněz. Kvůli vážnému onemocnění Karla Mitterbachera byl v roce 1840 dočasným vedením špitálu dočasně pověřen vynikající karlovarský lékař MUDr. Mathias Foerster, kterého ve funkci koncem roku 1840 nahradil další vynikající karlovarský lékař MUDr. Josef Wagner. Za jeho působení dojížděl do špitálu sv. Bernarda profesor očního lékařství Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze MUDr. Jan Nepomuk Fišer, který zde s Wagnerem konzultoval zajímavé případy očního lékařství. Za Wagnerova působení byl ve špitále zaměstnán městský ranhojič Magistr porodnictví Anton Rudolf a vedoucí účetní Johann Kadeřáwek, který spravoval rovněž sirotčinec. V roce 1841 bylo vydáno na mzdách a odměnách celkem 128 fl. 53 kr, z čehož ranhojič dostal 50 fl., vedoucí účetní rovněž 50 fl., domovník 20 fl. a zbytek služebnictvo. Během roku 1844 byla ve špitále vybudována nákladem hraběnky Anny Valdštejnové zvláštní místnost, která byla jako modlitebna předána roku 1849 předána sestrám sv. Kříže. Dne 24. října 1849 do lázeňského města přišel z Uherska c.k. pěší pluk barona Wimpffena, jehož dvě roty byly ubytovány v Karlových Varech a zbytek pluku se rozložil v okolních vsích, odkud odešli až na jaře 1850, což bylo pro město a jeho okolí velkou zátěží. K ubytování velmi mnoha většinou tyfem nakažených vojáků tehdy vyklidila městská rada všechny zdejší špitály. Téměř všichni ošetřující lékaři se tehdy tyfem nakazili, jak Dr. Anger, tak Dr. Foerster. Ranhojič Laser byl upoután na lůžko po několik týdnů a ředitel cizineckého špitálu Wagner dokonce nákaze podlehl. Při jeho slavnostně vypraveném pohřbu hrála plukovní kapela a ve smutečním průvodu pochodoval velký počet důstojníků usazeného pluku. Po Wagnerově smrti v roce 1850 byl ředitelem cizineckého špitálu jmenován vysokými zemskými úřady opět MUDr. Mathias Foerster. Od jeho nástupu se ve špitále sv. Bernarda léčily nemoci krve, nervového systému, zažívacího traktu, močových cest, kůže, kloubů a kostí, očí, sluchu, dýchadel, nádory a akutní nemoci. Během jednoho roku se ve špitále léčilo okolo 130-140 osob v pětitýdenních cyklech. Každý z chovanců dostával kromě čistého lůžka stravu přiměřenou léčebné kúře, nejnutnější léky a bezplatně i předepsané lázně. Ředitel ústavu pořádal vizity každé ráno v 8 hodin v doprovodu ranhojiče. Vyžadoval-li stav některého z pacientů větší pozornost, byla prováděna rovněž večerní vizita. MUDr. Foerster ve svém spisku Bericht über die Leitsungen des Fremden Hospitales etc. Velmi podrobně hodnotil 1 627 nemocných, kteří v uplynulých deseti letech prošli cizineckým špitálem. Konstatoval, že 1 530 osob odešlo zlepšeno, u 83 se stav nezlepšila 14 osob zemřelo. Podrobně probíral nemoc po nemoci a hodnotil příznaky léčbu a výsledky léčení. Neváhal přiznat, že u některých nemocí je balneologická léčba bezmocná, ba nevhodná. Cizinecký špitál sv. Bernarda pro chudé se stal pod jeho vedením jakýmsi předchůdcem prvního výzkumného ústavu balneologického v Karlových Varech. Za jeho „nezištnou a neúnavnou práci v nemocnici pro řemeslnické tovaryše a služebnictvo a proto, že nehledě na nebezpečí nákazy vždy v první řadě konal lékařské povinnosti a zasloužil se o trpící lidstvo“ mu bylo roku 1866 mu bylo propůjčeno čestné měšťanské právo. MUDr. Foerster zemřel po prodělaném tyfu dne 21. srpna 1871. Na důkaz vysoké úcty karlovarských spoluobčanů mu byl vypraven slavnostní průvod. Celé městské zastupitelstvo, všichni zdejší lékaři, velký počet předních karlovarských občanů, městský pěvecký spolek a velké množství truchlících doprovázelo tehdy mrtvého k jeho poslednímu odpočinku. Po odchodu MUDr. Foerstera z čela špitálu nastoupil na jeho místo jako bezplatný ordinář vynikající karlovarský městský lékař MUDr. at chir., mag. obstet. Franz Sorbet. Roku 1892 byla městskou radou vyslyšena každoroční žádost sester o přeměnu modlitebny v kapli. S rozvojem města Karlovy Vary a nárůstem lázeňských hostů koncem 19. století přestala kapacita a vybavení cizineckého špitálu sv. Bernarda pro chudé vyhovovat. Zatímco v době otevření špitálu bylo v lázeňských seznamech zapsáno 782 hostů, přičemž chudí se do seznamů nezapisovali, jelikož i za zapsání se muselo platit, v roce 1871 to bylo již 12 671 hostů a na přelomu 19. a 20. století pak v Karlových varech léčilo 35 109 pacientů, z nichž 67% bylo ze zahraničí. Příliv chudých nemocných z celého světa si vynutil výstavbu nového modernějšího zařízení, odpovídajícího současným medicínským směrům. Nová budova cizineckého špitálu na Geisshübler Strasse, dnešní Vítězné ulici, byla otevřena v roce 1892 a plně nahradila špitál sv. Bernarda se všemi právy i povinnostmi. Budova starého cizineckého špitálu poté sloužila pouze k administrativním účelům a byly zde umístěny kanceláře městského stavebního úřadu (Stadtbauamt). Demolice objektu bývalého špitálu sv. Bernarda poté proběhla teprve v roce 1963.