Radošov (Reschwitz)

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1356, kdy Radošov patřil Haugvicům z Lochotína. První zdejší farní kostel býval dřevěný a stával na starém hřbitově na severozápadním konci vsi. Roku 1383 byl při obsazování zdejší fary, která zde existovala od roku 1352, uváděn její patron Gelfrad z Haugvic. K radošovské faře patřily také vsi Březina, Hradiště, Těš a Tis u Luk. Patronát měl náboženský fond a v roce 1384 odváděla fara 7 grošů papežského desátku. Roku 1414 souhlasil Heinrich Haugvic se změnou výše prebendy. To je však poslední zmínka o Haugvicích v Radošově. Situace za husitských válek není jasná, nevíme, jestli byl Radošov zničen, nebo jestli se Haugvicové přidali na stranu husitů. Jedna zpráva říká, že po dobytí města Luka 1. září 1421 se křižácká vojska vydala na sever, aby dobyla také hrad Burgstadl, odkud husité ovládali celé okolí. Cestou prý dobyli rovněž „opevněné místo Radošov“. Jiná zpráva však říká, že Haugvicové z Lochotína drželi i Radošov až do roku 1460. Jisté je jen to, že zdejší kostel byl značně poškozen a fara v té době zanikla úplně. Kostel se tak poté stal filiálním ke kostelu sv. Vavřince v Lukách. Roku 1463 získal malé panství Andělská Hora syn krále Jiřího z Poděbrad Hynek a ten darem od krále panství rozšířil o Radošov, Šemnici a dalších 8 vesnic šemnického újezdu, které získal od oseckého kláštera. O tři roky později se Andělské Hory zmocnil Jindřich (II.) z Plavna. Další zmínka o Radošově se nachází v soudní při, ve které se nemanželský syn Margarety Pigkler, nazývaný „falešný Heinrich“, domáhal dědictví po svém zamřelém otci Jindřichovi (III.) z Plavna. V jeho prospěch vypovídal roku 1528 i radošovský kněz. Podle další listiny se Radošov také soudil s vrchností kvůli neoprávněné pastvě ovcí na loukách jižně od vsi. Soudním rozhodnutím Radošov spor vyhrál. Od roku 1528 však Radošov již patřil k panství Verušičky. Třicetiletá válka udělala v Radošově opět hodně škod, zůstaly po ní 2 pusté selské usedlosti a 2 pusté chalupy. Podle zápisu berní ruly u roku 1654 bylo ve vsi také 9 ostatních statků a 6 chalup a tzv. na obci žil jeden poddaný. Popis dále uváděl, že „tato ves má stavení velmi špatná.“ Dobytka bylo ve vsi však dostatek: 27 potahů, 19 krav, 33 jalovic, 18 ovcí, 19 prasat a 9 koz. Radošov tehdy patřil k panství Luka, majitelky Anny Barbory Prollhoferové, rozené ze Štampachu. Roku 1709 se od panství Luka oddělily Verušičky, Albeřice, Hřivínov a ve vsi Radošov 5 samostatných gruntů a utvořily samostatný statek. V roce 1719 k němu byly připojeny i dva zbývající radošovské grunty. Když kncem 70. let 18. století dostali poddaní možnost směnit robotu za peněžité dávky, v Radošově se našel pouze jediný, kovář Erlbert, který měl dostatek peněz, aby se z roboty vyplatil. Schaller roku 1785 i Sommer roku 1847 uvádějí Radošov shodně stále u statku Verušičky, patřícího k panství Luka. Roku 1847 zde žilo již na 280 obyvatel v 50 domech a v roce 1850 se stal Radošov samostatnou obcí. V letech 1776-1777 byl postaven nový kamenný kostel sv. Jana Křtitele, kolem kterého se rozkládal až do roku 1928 hřbitov. Teprve roku 1787 dostal kostel svého lokalistu (kaplana) a od roku 1855 byla zdejší fara opět samostatná. Spolu se stavbou domu pro kaplana byla roku 1787 postavena také školní budova. Byla jednotřídní, ale když žáků stále přibývalo, musela být přidána další třída a na budovu přistavěno další patro. Když při zimní bouřce začátkem roku 1852 uhodil do věže kostela blesk a ta začala hořet, požáru celého kostela zabránili dva zdejší tesaři tím, že hořící věž shodili do farské zahrady. Do dvou měsíců byla věž znovu opravena. O velikonocích bývala vždy u hlavního oltáře kostela postavena socha Nejsvětějšího srdce Páně.
Ves neměla vyhraněný tvar, domy stávaly podél několika silnic a ulic. Na počátku 19. století stávalo v Radošově 16 selských usedlostí, ke kterým patřilo po 18-19 strychů půdy, vrchnost zde tehdy vlastnila 560 strychů. V jižní části obce stávalo 6 částečně spojených domků, kterým se říkalo Židovský dvůr. Žili zde pouze Židé, zabývající se obchodováním. Dva prodávali dobytek, jeden měl krám a dva bývali podomními obchodníky se střižním zbožím. Postupně docházelo k prodeji a dělení majetku, takže do konce století zde bylo 8 sedláků, 6 půlláníků, 16 čtvtláníků a 2 domkáři. Roku 1889 byla založen Spolek dobrovolných hasičů, kteří měli i vlastní kapelu, a v roce 1900 byla v obci otevřena Spořitelna a záložna pro Radošov a okolí. Za 1. republiky měl Radošov krám, 2 řezníky, 2 hostince a pracovali zde švec, krejčí, kolář, truhlář a kovář. Roku 1921 zde žilo již 326 obyvatel a bylo zde 58 domů, roku 1922 byla do obce zavedena elektřina. V Radošově se poměrně dlouho udržela malá židovská komunita. Ještě v roce 1870 zde žilo 33 Židů, pak se jejich počet začal snižovat, v roce 1917 na 20 a v roce 1930 pouze na 4.
Po vzniku ČSR nesouhlasila většina Němci osídleného pohraničí s připojením k nově vzniklému státu. Také na 30 obyvatel Radošova se 4. března 1919 zúčastnilo demonstrace na sebeurčení Němců ve Žluticích. Ve volbách roku 1928 kandidoval jedině Svaz zemědělců, roku 1935 jedině Sudetoněmecká strana. Na mobilizaci v září 1938 reagovali zdejší muži podle karlovarských pokynů: nechceme válku, nebudeme bojovat proti svým německým bratrům, proto povolávací rozkazy neuposlechneme a ukryjeme se v lesích. Německá armáda pak obsadila obec 5. října a 10. října se na oslavu rozhořely na kopcích tzv. přátelské ohně. Na počátku války roku 1939 zde žilo 263 obyvatel. Ke konci 2. světové války přišlo i do Radošova dost uprchlíků před frontou. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto a obec znovu částečně dosídlena. Roku 1950 zde žilo 95 stálých obyvatel. Nové obyvatelstvo však muselo po zařazení do VVP Hradiště v roce 1953 obec opustit.

Zřízením Vojenského újezdu Hradiště obec Radošov úplně nezanikla a byla dokonce znovu částečně obydlen. Stará zástavba byla sice zbořena, takže z bývalé vsi zůstal pouze velký rybník. V nově postavených budovách si však VVP Hradiště zřídil své velitelství a byla zde vybudována i čistírna odpadních vod.

Spousta lidí si plete Radošov ve Vojenském újezdu Hradiště s nedalekým Radošovem, ležícím u řeky Ohře.