Velichov - zámek

Původně pozdně gotickou vodní tvrz neznámé podoby si nechali vystavět patrně již na počátku 16. století tehdejší držitelé zdejšího manství jako náhradu za starší gotické panské sídlo v údolní nivě nad Petrovským potokem (Petersdorfer Bach) na pravém břehu řeky Ohře (Eger) uprostřed obce Velichov (Welchau). První písemná zmínka o novém panském sídle pochází z roku 1528, kdy ji poručníci potomků Štěpána Šlika, tehdejších majitelů panství Hauenštejn, pronajali chudšímu příbuznému Buriánovi Šlikovi.

K roku 1565 je jako držitel Velichova připomínán Lorenz Langner, který však již manské povinnosti nevykonával. V roce 1570 seděl na zdejší tvrzi man Jošt Traugott z Mangoltu a po jeho smrti roku 1572 získal velichovské léno jeho syn, Adam Traugott z Mangoltu. Nedlouho poté patrně zaniklo beztak formální manství vztahující se tehdy již pouze na tvrz s poplužním dvorem. V roce 1578 prodali tehdejší majitelé hauenštejnského panství Bedřich a Jindřich Šlikové Velichov již jako samostatný statek s tvrzí své příbuzné Lukrécii Šlikové, rozené ze Salmu. Někdy poté byla zdejší tvrz patrně renesančně přestavěna.

V letech 1588-1599 držel zdejší zboží s tvrzí Thomas Thüssel z Daltic, který poté roku 1599 statek Velichov prodal ovdovělé hraběnce Sibylle Šlikové. Prodejem se zdejší panství dostalo pět do rukou Šliků, kteří jej poté drželi až do roku 1651. Již v roce 1600 však Sibylla odprodala zdejší statek s tvrzí hraběti Matyáši Šlikovi z Holíče. Po jeho smrti v době před rokem 1612 zdědila velichovské panství vdova Rosina Elisabetha z Wirspergu, která jej rovněž roku 1614 vyplatila. Pro velké dluhy však musela nakonec Velichov odprodat hraběti Štěpánu Šlikovi z Holíče.

Během bojů za třicetileté války byla zdejší tvrz spolu se vsí dne 21. dubna 1621 zcela vypálena drancujícími bavorskými oddíly císařského vojska a musela být následně obnovena. V roce 1651 prodala Kateřina Eleonora Mörderová, rozená Šliková, velichovský statek s tvrzí svodnému pánu Oliverovi z Wallisu ze staroirského šlechtického rodu, který byl od roku 1622 ve vojenských službách císaře Ferdinanda II. a po konci třicetileté války se usadil v Čechách.

Podle popisu při prodeji statku v roce 1651 měla zdejší tvrz podobu čtverhranné stavby s vysokými zdmi a válcovými nárožními baštami, obehnané vodním příkopem „k nasazení ryb a k obraně proti nepřátelům způsobilým“ a valem a opatřenou padacím mostem. Uvnitř úpravně vstavěného objektu se nacházely čtyři dobře zařízené obyvatelné pokoje, „v nichž zeman bydleti se nesmí styděti“. Oliver z Wallisu zemřel v roce 1667 v hodnosti generálmajora v Horních Uhrách a v doprovodu celé kompanie vojáků byl přenesen na svůj statek ve Velichově. Jeho ostatky byly následně uloženy do rodinné hrobky z roku 1668 ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Velichově, kam byla po své smrti v roce 1672 pohřbena rovněž jeho manželka Agnes Maria, rozená hraběnka z Guttensteinu.

V letech 1711-1714 držel velichovský statek majitel panství Valeč hrabě Jan Kryštof Kager ze Štampachu. Zdejší tvrz již tehdy neplnila funkci sídla vrchnosti a postupně chátrala. V roce 1747 zakoupil zboží Velichov po několika přechodných majitelích císařský rada a vlastník bohatých stříbrných a cínových dolů v c.k. blatenském a božídarském revíru, svobodný pán Johann Franz Hessler. Nový majitel nechal následně během let 1747-1755 rozsáhle přestavit zdejší tvrz na pozdně barokní zámek podle návrhu neznámého architekta. Bohatě zdobená honosná zámecká budova měla podobu patrového objektu na obdélném půdorysu, krytého valbovou střechou s otevřenou šestibokou sloupkovou věžičkou, završenou cibulovou bání. Hlavní jižní průčelí objektu se vstupním portálem v ose, bývalo zdůrazněno mohutnými vystupujícími válcovými nárožními rizality v podobě bastionů a završeno atikovým štítem s volutami. Kolem zámecké budovy byla tehdy založena vzácná okrasná zámecká zahrada na rozhraní mezi barokní a přírodní kompozicí s pochozími cestičkami, altánky a rybníčky, doplněná ovocnou a zeleninovou zahradou.

Po smrti Johanna Franze Hesslera roku 1770 se zde vystřídala řada dalších majitelů. V roce 1856 zakoupil zdejší zámek karlovarský lázeňský lékař a podnikatel, svobodný pán prof. Dr. Josef Löschner. Za svého působení nechal Löschner v roce 1870 provést rozsáhlou pseudoklasicistní přestavbu zámeckého objektu se zachováním původní dispozice. Během stavebních úprav byla provedena především adaptace vnější podoby budovy, která setřela její historický ráz, odstraněny byly všechny barokní zdobné prvky a fasády dostaly současný strohý klasicistní vzhled. Rovněž interiéry objektu byly zcela přeměněny. Západním směrem byl kolmo přistavěn velký přízemní přístavek v podobě samostatného křídla, spojený s hlavní budovou krátkou otevřenou arkádovou chodbou.

K zámku tehdy patřil kromě hospodářského dvora i pivovar s hostincem. Velichovský statek poté vlastnil hrabě Franz von Ledebur-Wicheln, po jehož smrti v roce 1892 přešel na vdovu, hraběnku Leopoldinu Ledebur-Wicheln, rozenou z Thun-Hohensteinu. Hraběnka poté přenesla zdejší várečné právo na thunský pivovar v Klášterci, odkud se pivo do velichovského hostince dováželo. V době výstavby zdejšího nového farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v letech 1895-1896 nechala hraběnka Leopoldina Ledebur-Wicheln v zámecké budově zřídit provizorní kapli, do které byly dočasně přeneseny některé cenné předměty z vybavení interiéru původního kostela.

V roce 1924 velichovský statek se zámkem s příslušenstvím zakoupil hrabě Eugen Czernin, který byl dne 9. září 1924 s manželkou Josefinou, rozenou kněžnou Schwarzenbergovou a třemi dětmi místními obyvateli ve Velichově slavnostně uvítán. V neděli 14. září 1924 byl poté slavnostně uveden do zdejšího farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, jako jeho nový patron. Majitelé však tehdy sídlili převážně na svém zámku v Petrohradě u Podbořan. V roce 1935 založil hrabě Eugen Czernin v zámeckém objektu ve Velichově odbornou pokračovací školu lesnického a zahradnického zaměření. V zámecké přístavbě byl zřízen menší internát pro 8-10 frekventantů. Po připojení pohraničí k Německé říši roku 1938 byla škola zrušena a zámecký objekt sloužil jako dětská zotavovna. V dubnu roku 1941 bylo v zámecké přístavbě ubytováno 30 chlapců z bombardovaného Düsseldorfu spolu s vedoucím, učitelem, knězem a kuchařem.

Poslední majitelkou zámku byla po smrti Eugena Czernina, vdova hraběnka Josefina Czerninová, rozená Schwarzenbergová. Vyhláškou ze dne 1. října 1945 však byla zámecká budova s příslušenstvím na základě Dekretu presidenta republiky Czerninům zkonfiskována. Zabavený majetek byl následně dne 1. listopadu 1945 předán do národní správy Správě státních lesů Ostrov. Dne 28. dubna 1948 poté Ministerstvo zemědělství přidělilo zámeckou budovu s přilehlými pozemky Okresnímu národnímu výboru v Karlových Varech pro potřeby Okresní péče o mládež. V říjnu roku 1948 byl v objektu bývalého zámku zřízen dětský domov pro děti z Řecka, postiženého občanskou válkou, který zde poté působil až do roku 1954.

Dne 3. května 1958 byl bývalý zámek ve Velichově zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 21504/4-1120. Nedostatečně udržovaný objekt však postupně chátral. Po odchodu řeckých dětí byl objekt nadále provozován jako klasický domov pro děti vyrůstající mimo rodinu. V letech 1976-1977 byla poté provedena adaptace zámku pro potřeby dětského domova. Přestavby se dotkly především interiérů objektu. Během stavebních prací byly ubytované děti přesunuty do Ostrova, po skončení rekonstrukce se část z nich znovu vrátila do nově upraveného velichovského zámku. Dětský domov zde poté působil až do roku 1994, kdy byl provoz přenesen do jiných objektů v Ostrově. Nevyužívaný objekt bývalého zámku zůstal stále pod správou dětského domova, který však nedostával žádné prostředky na jeho údržbu, a celý areál opět chátral.

Od poloviny devadesátých let 20. století usiloval potomek poslední majitelky Rudolf Czernín o vydání zchátralého zámeckého objektu spolu s dalšími zkonfiskovaným nemovitým majetkem ve Velichově v rámci restitučního řízení. Na základě soudního rozhodnutí byl Czerninům následně veškerý majetek včetně zámku navrácen. Roku 2004 však Rudolf Czernin zemřel a dlouhé roky se poté táhlo vyřízení dědického řízení. Teprve v dubnu roku 2012 byl objekt bývalého zámku převeden do majetku syna Dipl. Ing. Karla Eugena Czernina z Enzesfeld-Lidabrunnu u Vídně.

Pseudoklasicistně upravená patrová zámecká budova na obdélném půdorysu krytá plechovou valbovou střechou. Hlavní pětiosé vstupní jižní průčelí objektu je zdůrazněno mohutnými vystupujícími válcovými nárožními rizality v podobě bastionů. Ve středové ose je situován obdélný, polokruhově zakončený vstup s prosklenými dveřmi, před kterým je umístěna valeně zaklenutá otevřená arkádová předsíň, vynášející menší balkón prvního patra s plným zábradlím s nárožními pilastry. Po obou stranách jsou v přízemí prolomena dvě obdélná okna s jednoduchým ostěním v omítce. Obdobná okna jsou umístěna v bočních stěnách rizalitů. Stěny přízemí jsou zdobeny jednoduchým lineárním motivem.

Patro objektu, oddělené širokou zdobenou římsou s krátkými pilastry a lizénovými rámci, je v ose otevřenou velkým obdélným proskleným vstupem na balkón, prosvětlující hlavní halu. Po stranách jsou situována dvě obdélná okna s jednoduchým ostěním v omítce a rovnou suprafenestrou. Obdobná okna jsou umístěna v bočních stěnách rizalitů. Stěny patra jsou členěny pilastry s korintskými hlavicemi, vynášejícími profilovanou římsu. Průčelí je završeno trojosou nástavbou, krytou plechovou valbovou střechou. Nástavba je prolomena trojicí obdélných oken s jednoduchým ostěním v omítce a rovnou suprafenestrou. Stěny nástavby jsou členěny s korintskými hlavicemi, vynášejícími mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsu. Nad středovou osou je v průčelí osazen nízký štítový nástavec s kruhovou středovou částí. Po stranách nástavby jsou na vrcholech válcových nárožních rizalitů umístěny terasy s jednoduchými plnými zábradlími, přístupné obdélnými portály vchodů v bočních stranách nástavby s jednoduchým ostěním v omítce a rovnou supraportou.

Trojosé zahradní severní průčelí budovy je doplněno podlouhlým atikovým balkonem s plným zábradlím, členěným krátkými pilastry a lizénovými rámci, vyneseným šesticí sloupů. V patře je v ose prolomen obdélný vchod na balkón s dvojicí oken po stranách s jednoduchým ostěním v omítce a rovnou supraportou a suprafenestrami, pilastry s korintskými hlavicemi po stranách a obdobnými nárožními pilastry, vynášejícími mohutnou vynesenou korunní římsu pod střechou. Průčelí je završeno mohutným klasizujícím trojúhelníkovým štítem. Obdobné štíty jsou situovány nad protilehlými posledními dvěma osami bočních průčelí objektu, vytvářející dojem příčně položeného křídla. Mezi okny patra pod těmito štíty bývaly původně vloženy niky s figurálními plastikami.

Hlavní budova je na západě spojena krátkou otevřenou arkádovou chodbou se zasklenými oblouky, krytou plechovou sedlovou stříškou, s přilehlou přízemní budovou přístavku na obdélném půdorysu, krytou plechovou sedlovou střechou. Vnější stěny přístavku, prolomené obdélnými vchody a okny s jednoduchým ostěním v omítce, jsou členěny jednoduchými pilastry a opakujícím se lineárním dekorem a završeny vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou.