Verušičky - zámek

Ves Verušičky (Klien Werscheditz) založili na počátku 16. století tehdejší majitelé panství Luka z rodu Steinbachů. Snad Mikuláš ze Steinbachu tehdy převedl část svých poddaných ze vsi Verušice (Gross Werscheditz) na jiné pozemky v manství, na kterých vznikla nová ves. Svůj vztah k Verušicím dokládá její název, který naznačuje menší (mladší) Verušice. Po smrti Mikuláše ze Steinbachu v době kolem poloviny 16. století přešlo panství Luka na jeho syny Kryštofa a Volfa, kteří si krátce poté dědictví rozdělili. Kryštof převzal manství Luka a mladší Volf získal pozemky se vsí Verušičky, ze kterých vytvořil centrum odděleného samostatného statku s tvrzí a poplužním dvorem, doloženého písemně poprvé teprve v roce 1556, kdy byl v tituláři české šlechty uveden s predikátem „na Werussičkách“.

Volf ze Steinbachu zemřel dne 13. března 1557 a byl pohřben ve farním kostele sv. Petra a Pavla ve Žluticích, kde byl jeho hrob označen náhrobním kamenem s nápisem: „Léta Páně 1557 tu sobotu post Invocavit umřel jest urozený vládyka Volf Štambuch starší z Štambuchu a Weružicích“. Zboží Verušice se poté měl ujmout patrně Volfův syn Bernard, který se měl postarat o své nezletilé sestry Zuzanu a Annu. Statku Verušičky se však zmocnil jejich strýc Kryštof ze Steinbachu, sedící na sousedních Lukách. Zda byl k tomuto kroku pověřen zemřelým Volfem jako poručník, však není známo. Hned roku 1558 se Kryštof uvázal v držení zboží Verušičky, totiž „ve dvůr Verušičky s dědinami, svršky a nábytky, v hotové peníze jejichž na dluzích bylo, jakž inventář na to jest“. Následně krátce po sobě zemřeli Bernard a Zuzana, takže na živu zůstala pouze nezletilá Anna, která však nedlouho poté dospěla a započala se strýcem Kryštofem boj o rodový majetek. Z pozdějšího vývoje plyne, že Kryštof Anně patrně roku 1560 alespoň část majetku předal, totiž vlastní ves Verušičky s příslušenstvím.

Počátkem šedesátých let 16. století se Anna ze Steinbachu provdala za Sezimu Mířkovského ze Stropčic. Roku 1566 se Anna zmocnila zbytku původního příslušenství zboží Verušičky, totiž vsi Vrbice, půl vsi Mokrá a tří poddanských dvorů ve Vahančni, které stále držel strýc Kryštof. Ten proti jejímu postupu okamžitě protestoval a neprodleně ji pohnal ke komornímu soudu. V obvinění uvedl, že se Anna majetku ujala neprávem, neboť vyjmenovanou část statku po Bernardovi a Zuzaně zdědil on sám. Půhon byl soudem projednáván ještě roku 1567, ovšem Anna, tehdy již používající predikát „na Verušičkách“, k němu mezitím sama pohnala Kryštofa ze Steinbachu a obvinila ho ze všech škod, které ji vznikly bezprávným užíváním Verušiček v letech 1558 a 1559. Výsledek sporu neznáme, z pozdějších písemných zmínek jsou však jako držitelé Verušiček včetně jmenovaných vsí uváděni manželé Anna a Sezima.

Již roku 1567 byl Sezima uveden v soupisu dlužníků zemské berně s predikátem „na Veršíčkách“, kdy dlužil 7 kop českých grošů za 56 osedlých a 30 krejcarů za jednoho svobodníka. Roku 1567 Anna Mířkovská ze Steinbachu ještě jednou pohnala ke komornímu soudu strýce Kryštofa, kterého vinila z dluhu 40 tolarů, které byl povinen splatit jejím poddaným Šimkovi Váňovi a jeho bratrům. Následně byl držba verušičského statku přepsána na Sezimu Mířkovského, který byl v tituláři české šlechty z roku 1572 uveden jako „Sazyma Miřkowský z Tropčic a na Werussyčkách“.

V roce 1573 byl Sezima spolu Mikulášem Ratibořským ze Chcebuze na Ratiboři a bratry Adamem a Hynkem Ratibořskými na Vladořicích pohnán k soudu Melicharem ze Šparneku a v Lochotíně a obviněn, že roku 1572 ve Žluticích „na rynku před domem Jakuba Vávry měštěnína tu ve Žluticích dobyvši kordův braní svých na něho Melichara ze Šparneku sou bili a sekali“. Jelikož se pohnaní k soudu nedostavili, Melichar půhon zopakoval, avšak i další jednání bylo na Sezimovo žádost odloženo a o výsledku sporu nic nevíme. Již roku 1574 však pohnal Sezima k soudu právě Melichara ze Šparneku a obvinil ho, že dne 1. srpna 1572 „přišedše s ručnicí na louku řečenou Špisynk ležící u vsi Lichotina, kterouž jest týž Melichar ze Šparneku jemu Sezimovu Mířkovskému k užívání v jistém dluhu třiceti půl pátý kopy sedmi grošů vše míšeňský na vejrážku každého roku šesti kop míšeňských až do vyjítí té sumy 35 kop 7 grošů vče míšeňský zastavil, trávu posíci v přítomnosti své a seno pryč kde mu se vidělo výtržné odvézt prve, nežli ta suma vejražkou vyšla, dal“. Ani o výsledku této pře nejsou zprávy.

Dne 11. ledna 1577 byl Sezima Mířkovský ze Stropčic uveden v soupisu šlechticů pozvaných do Prahy, kam se měl dostavit 5. února k účasti na smutečním vjezdu zemřelého císaře Maxmiliána. Dne 3. listopadu 1577 zaslal Sezima komisaři Sebastiánovi Vřesovcovi list, v němž přiznával výši majetku v odhadní sumě 3000 kop českých grošů, podle níž byl povinen poslat na sraz veřejné hotovosti Žateckého kraje jednoho zbrojního koně. Roku 1580 po domluvě s manželkou Sezima pověřil Bartoloměje Ropala z Rysmperka, aby uzavřel smlouvu s Kryštofem ze Steinbachu na Valči a prodal mu ves Vrbici.

Sezima Mířkovský ze Stropčic se poté patrně dostal do finančních potíží. V roce 1587 Sezima přiznal Václavu staršímu Žďárskému ze Žďáru dluh 412 kop českých grošů, který mu měl splatit do října téhož roku pod hrozbou uvázání se Václavem Žďárským v část jeho majetku, totiž „v ves Lochotín v dvůr poplužní s poplužím a dvory kmetcí s platem, v ves Jeseň v dvůr poplužní s poplužím a dvory kmetcí s platem, s dědinami“ a ostatní pozemky na tak dlouho, dokud mu nebude dluh zcela splacen. Sezima se však nakonec se Stanislavem patrně dohodl na postupném splácení dluhu, neboť věřitel vyznal počátkem roku 1589, že již obdržel 206 kop a koncem téhož roku potvrdil, že celý dluh mu byl řádně zaplacen.

Roku 1589 byl však Sezima nucen přiznat bratrům Jáchymovi a Mikulášovi Zumrům z Herstošic na Holenicích dluh ve výši 900 kop českých grošů. Zavázal se, že jej uhradí postupně v pravidelných splátkách 54 kopy grošů a zároveň dal bratrům právo, že pokud by se s placením omeškal, mohou se uvázat s komorníkem „v tvrz Verušičky, v dvůr poplužní s poplužím, tudíž ves Verušičky a dvory kmetcí s platem, v ves Albeřic a dvory kmetcí s platem“ a příslušenstvím na tak dlouho, dokud jim dluh nebude uhrazen. Jedná se o první výslovnou zmínku o zdejší tvrzi. Tento dluh se však Sezimovi nepovedlo splácet pravidelně, takže roku 1592 mu bylo soudně pohroženo, že pokud nedoplatí rest zůstávající z pravidelných splátek, bude mu obstaven majetek. Sezima však hrozící nebezpečí zažehnal a do roku 1596 se s dluhem vypořádal. Roku 1592 řešil Sezima Mířkovský spor s držitelem sousedního zboží Janem Kašparem Frankensgrýnerem z Kynšperka na Týništi, jehož podaný jej roku 1591 napadl.

Sezima Mířkovský ze Stropčic s manželkou Annou uzavřeli na sklonku života roku 1601 smlouvu s Jáchymem Ondřejem Šlikem a za 24 600 kop míšeňských grošů mu prodali „tvrz Verušičky s dvorem poplužním, s ovčínem, ovčárnou, krčmou svobodnou i se vším stavením i též s celou vsí při též tvrzi ležící, ves celou Albeřic, ves celou Lochotín s dvorem poplužním, podacím kostelním, pivovarem, sladovnou, krčmou svobodnou, ovčínem, ovčárnou i což tu jest, ves celou Jeseň i což tu jest, dvůr poplužní Kopáčov s chalupami i což tu jest, ves celou Mokrej s krčmou svobodnou i což tu jest“ a příslušenstvím. Jáchym Ondřej Šlik se však roku 1602 oženil s Annou Kateřinou Vertenberskou ze Smiřic, s níž vyženil statek Svijany, a proto se rozhodl krátce poté zboží Verušičky prodat.

Novým majitelem se patrně stal Prokop Dvorecký z Olbramovic na Mašťově, který zde seděl krátce poté, vklad prodeje však nebyl zanesen v zemských deskách. Prokop Dvorecký z Olbramovic však již roku 1605 vyměnil statek Verušičky s tvrzí, dvěmi poplužními dvory a dalším příslušenstvím se Štěpánem Šlikem z Holíče za statek Čeradice. Štěpán Šlik téhož roku koupil od Fabiána Sebastiána Pröllhofera z Purkersdorfu rovněž sousední statek Týniště. Protože nákup dvou statků byl pro něj přece jen finančně náročný, oddělil ještě v roce 1605 od Verušiček ves Lochotín s poplužním dvorem, pivovarem, ovčínem, mlýnem a pozemky a za 5000 kop míšeňských grošů ji prodal Václavu staršímu Štampachovi na Valči.

Roku 1608 Štěpán Šlik nakonec vyměnil „tvrz Verušičky a tvrz Týniště s dvory poplužními s poplužími i se vším stavením“ s Fabiánem Sebastiánem Pröllhoferem z Purkersdorfu za tvrz Týn s příslušenstvím včetně části Údrče. Jelikož Štěpán Šlik měl ještě v roce 1608 doplácet 9000 kop míšeňských grošů Prokopu Dvořeckému a Fabián Pröllhofer jemu jako doplatek za směnu „pouhé“ 3000 grošů, převzal tehdy část dluhu na sebe, čímž byli oba vyrovnáni. Statek Verušičky byl tímto prodejem spojen s panstvím Luka, u kterého poté zůstal až do roku 1715.

Po smrti Fabiána Pröllhofera před rokem 1615 přešel majetek na vdovu Annu Kateřinu, rozenou ze Stensdorfu, později provdanou za Volfa Lochnera z Palice. Po roce 1620 zdědil Verušičky syn Jan Jindřich Lochner a po sňatku dcery Anny Barbory přešly na jejího manžela Volfganga Libštejnského z Kolovrat. Jeho majetek byl po smrti v roce rozdělen mezi jeho syny, bratry Leopolda Antonína Edmunda a Antonína Jana Friedricha, jemuž tehdy připadly Verušičky. V tzv. dílčí ceduli byla tehdy popsána zdejší tvrz takto: „Ve Verušičkách se nachází rytířské sídlo, které kdysi obývali hrabata Šlikové, s klenutou kuchyní, při ní klenutou místností se železnými dveřmi a několika pokoji, které jsou však zpustlé. K tomuto dvoru patří rovněž objekt pro mlácení obilí a nově vystavěné stáje, a dále dvě zahrady, jedna ve dvoře a druhá mimo dvůr, s několika ovocnými stromy, tamže mlýn na obilí a v Lukách druhý, oba se dvěma složeními a stoupami, dále pila v Lukách a ve Verušičkách krčma“.

Podrobnější popis zdejší tvrze nalezneme v zápisu v deskách zemských z roku 1709 : „Staré rytířské sídlo ve Verušičkách je patrové, vystavěné z kamene, jeho zdivo je většinou v dobrém stavu, ale prkenná půda silně zpustlá. Nachází se v něm dole velká předsíň, dvě klenuté světnice, klenutý příruční kvelb a klenutá kuchyně, mimo to jeden sklep, v horním podlaží podobná předsíň a na opačné straně světnice bez okna a kamen, proti dolní kuchyni kvelb se železnými dveřmi“. Při tvrzi se rozkládal poplužní dvůr s budovou pro uložení zemědělské techniky a nářadí, dva vepříny a tři stáje pro skot, naproti nim dvě stodoly o jednom mlatu a prasečník. Jedná se o poslední zmínku o zdejší tvrzi.

Po smrti Antonína Jana Friedricha Libštejnského z Kolovrat v roce 1699 byl roku 1711 komisionálně rozprodáván jeho zadlužený majetek. Úředně stanovení komisaři Ludvík Bechyně z Lažan a František Karel z Adlersheimu prodali společně s vdovou dne 22. září 1711 statek Verušice za 27340 zlatých rýnských Františku Helfriedovi Voračickému z Paběnic. Hrabě František Helfried Voračický z Paběnic však dne 15. dubna 1715 uzavřel smlouvu s Františkem Ladislavem Josefem Nesslingerem ze Schelchengrabenu a za 37000 zlatých mu prodal statek Verušice s celou vsí Albeřic a částmi Hřivínova a Rašovic s tím, že 4000 vyplatí jemu, 9000 zlatých jako pohledávku jeho manželce a zbytek sumy do konce roku 1718. Patrně za Františka Nesslingera byla stará renesanční tvrz přestavěna na barokní zámek. V roce 1740 poté nechal František Nesslinger vystavět jihovýchodně od vsi barokní kapli Nejsvětější Trojice.

Františk Nesslinger poté držel zboží Verušičky až do roku 1741, kdy však patrně převážil význam jeho statků Žichovice a Chlum v Prácheňském kraji, a dne 6. září 1741 uzavřel smlouvu s Marií Alžbětou Kfelířovou ze Zakšova, rozenou Caretto z Millesimo, a za 51000 zlatých ji statek Verušičky a Albeřicemi, Hřivínovem a Rašovicemi, se třemi ovčíny, třemi mlýny a dalším příslušenstvím prodal. František Nesslinger však patrně využil prodeje statku a na Verušičky převedl podstatnou část svých dluhů, neboť ty dosahovaly výše 34800 zlatých, a tak očistil svůj zbylý majetek od pohledávek. Nová majitelka, která byla povinna platit mj. ročně částku 100 zlatých ve prospěch kaple Nejsvětější Trojice ve Verušičkách, udržela statek i přes jeho zadlužení až do roku 1758.

Dne 24. června 1758 však Marie Alžběta Kfelířová uzavřela smlouvu s Františkem Xaverem Putzem z Brandenbachu a za 55000 zlatých mu Verušičky včetně „vrchnostenského obydlí a dalších budov“ prodala. Zdejší statek tak byl opět spojen se zbožím Luka a Budov, s nimiž poté sdílel společné osudy až do konce 19. století. Sjednocené statky koupil v roce 1774 od Putzů z Breitenbachu František Antonín Nostic. V roce 1783 připojili Nosticové k Verušičkám Týniště žlutických Kokořovců. Ke zdejšímu panství tehdy patřily rovněž vsi Albeřice, Budov, Hřivínov, Luka, Radošov, Těš a Týniště.

V roce 1798 prodal syn Františka Antonína Nostice Friedrich panství Verušičky Kašparu Friedrichu Josefovi z Overschie. V držení Verušiček poté následovali syn Renatus, od roku 1810 Karel z Thysebaertu a jeho syn August, v roce 1830 je koupil malostranský měšťan Jan Antonín Hladík a poté patřily jeho neteři Antonii z Neubergu. V roce 1878 byly spojené statky Verušičky, Luka a Budov zakoupeny Františkem Wilhelmem a Augustem Guttem, na základě jejichž prohlášení ze dne 30. července 1883 bylo vlastnické právo k osamostatněnému statku Verušičky vloženo dne 21. dubna 1884 na ideální poloviny manželům Josefu a Vilhelmíně Hetzelovým z Helldorfu. Verušičky tím byly opět odloučeny od statků Luka a Budov a děle měly samostatný vývoj. Již roku 1882 zbudovali manželé Josef a Vilhelmína Hetzlovi z Helldorfu pod kaplí Nejsvětější Trojice svou rodinou kryptu.

Na konci 19. století byl zdejší zámek razantně upraven v historizujícím pseudogotickém slohu. Manželé Hetzelovi drželi zdejší statek společně několik let, roku 1887 však bylo vlastnické právo k polovině Verušiček, patřící Josefovi, převedeno na Karla Eckerta-Hetzela, který poté spravoval zdejší zboží současně s Vilhelmínou. V roce 1907 však začali oba majitelé uvažovat o prodeji, k jehož realizaci došlo počátkem následujícího roku, neboť dne 24. ledna 1908 byl zapsán tzv. příklep k držbě statku Verušičky za částku 180760 zlatých bohatému karlovarskému městskému staviteli Josefu Waldertovi a v červnu roku 1908 mu byl statek Verušičky vložen do desek.

Josef Waldert na panství zajížděl se svou manželkou a dětmi, před koncem první světové války, předávací listinou ze dne 4. dubna 1918 však nechal vložit vlastnické právo k Verušičkám synovi Josefovi. Jeho držbu ovšem omezil, neboť zakázal majetek zcizit pod hrozbou ztráty. Toto omezení však nakonec zrušil prohlášením ze dne 25. května 1923. Josef Waldert mladší poté držel zdejší statek až do roku 1942, kdy jej na základě smlouvy ze dne 12. dubna 1942 včas prodal ještě během druhé světové války Melchioru Dresserovi. Tomu bylo vlastnické právo k Verušičkám vloženo dne 10. června 1943 a zdejší statek mu poté patřil až do konce druhé světové války.

Podle výměru okresní správní komise ve Žluticích ze dne 10. srpna 1945 však byla na statek vložena podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. národní správa a byl Melchioru Dresserovi zabaven. Poté byl zdejší zámek převeden v užívání státního statku, který však zámeckou budovu neudržoval. Objekt postupně zpustl a začal chátrat, dlouhý čas byl opuštěný. Dne 3. května 1958 byl zámek ve Verušičkách zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 27389/4-1128. V osmdesátých letech 20. století byl zámek oficiálně shledán v naprosto havarijním stavu. Opuštěný objekt měl poškozenou střešní krytinu, zatékající voda zničila obvodové zdi a fasády, narušila stropy pater. Zdevastovány byly všechny interiéry, zničena okna a dveře.

Po roce 1990 bylo přízemí zámku, do té doby využívané jako skladiště, vyklizeno. Počátkem 21. století získal zchátralý objekt zámku nový majitel, kterým je TFARMA spol. s r.o. z Třeboně. Někdy po roce 2006 byla zámecká budova nově zastřešena. V současnosti je bývalý zámecký areál v nabídce realitní kanceláře k prodeji za částku 9,5 milionu korun.

Renesanční tvrz
Kamenná patrová renesanční budova obdélného půdorysu o rozměrech asi 27 x 18 m. Obvodové zdi dosahovaly tloušťky 1,2-1,5 m. Přízemí bylo pravidelně rozděleno příčkami tloušťky asi 1-1,4 m na šest místností v tehdy obvyklém uspořádání. Uprostřed se nacházela vstupní místnost, chodba a plynule navazující kuchyň. Na obou stranách chodby se nacházely vždy dvě postranní místnosti. Všechny prostory přízemí byly zprvu jistě zaklenuty, což potvrzují popisy tvrze z let 1682 a 1709, ale původní klenby byly při pozdějších přestavbách odstraněny. Místnosti v prvním patře patrně analogicky kopírovaly rozvržení prostor přízemí. Okolí objektu tvrze bylo řešeno dvěma zahradami s ovocnými stromy. Konstrukce původní tvrze dosud tvoří základ stávajícího severního zámeckého křídla.

Zámek
Barokní přestavba tvrze - stavební zásahy spočívaly především v přebudování interiéru, odstranění kleneb a původního schodiště do patra. Celé jádro severního křídla tvoří zachované zdivo původní renesanční tvrze. Snad současně doplnil neznámý stavitel do osy severního průčelí rozměrný rizalit a přistavěl boční východní barokní křídlo.

Razantní pseudogotická úprava – severozápadní a severovýchodní nároží hlavního křídla bylo ozdobeno dvojicí osmibokých věžiček, západní průčelí zpevnily dva opěrné pilíře. Korunu zdiva ozdobily trojúhelné štíty s cimbuřím a obdélná okna patra dostala pseudogotické nadokenní římsy. Boční východní křídlo podlehlo úpravě méně, přesto však rovněž ono bylo ozdobeno novým štítem. V této podobě se zámek dochoval do dnešní doby.