Žďár (Saar)

První písemná zmínka o vsi Žďár pochází z roku 1295, kdy patřil majitelům panství Žďárským ze Žďáru. Prvním doloženým držitelem Žďáru byl „Stanislaus de Zar“, uvedený 7. dubna 1295 na jedné listině jako svědek. Stanislav Žďárský ze Žďáru zde žil v 90. letech 13. století a podle pověsti založil místní farní kostel. Snad to byl také skutečný zakladatel starobylého českého rytířského rodu Žďárských ze Žďáru, povýšených v 17. století do hraběcího stavu. Snad již ve 2. polovině 13. století vznikla také zdejší gotická tvrz. Roku 1357 se např. připomínají bratři Ota, Žibřid, Mikuláš, Sezema a Svatobor Žďárští ze Žďáru. Někteří z nich se později opakují. Například Žibřid byl roku 1396 rychtářem v Chebu. Roku 1409 jsou uváděni Bedřich a Jetřich, v letech 1412-1428 Žibřid a Jiřík, v letech 1468-1506 Mikuláš a Žibřid. Rod Žďárských byl v té době již velmi rozvětven a setkáváme se s ním i mimo Doupovsko. V 15. století, kdy byla země rozdělena do 14 krajů, byl Žďár začleněn od Žateckého kraje. Roku 1518 koupil Žibřid ze Žďáru od svého příbuzného Jetřicha ves Olešku a připojil ji ke Žďáru. Poté panství vlastnil Žibřidův syn Mikuláš, který však zemřel poměrně mladý. Poručníkem jeho dcery Anny se stal jeho bratr Stanislav. Ten jí dal roku 1544 zapsat tvrz Žďár s poplužním dvorem a vesnicemi Žebletín, Hluboká, Maleš, Heřmanov a částí Olešky s tvrzí a dílem Kozlova do obnovených Desek zemský. Anna se provdala za svého strýce Václava. Během 16. století se zde rozšířilo protestantství, což dokazuje dopis z roku 1565, kterým si jeden katolický farář stěžoval na zabírání kostelů „neřádnými knězi“. Katolické církvi byli Žďárští navráceni za pomoci světské moci až roku 1636. V roce 1570 tedy drželi zboží Žďár „Watzka und Anna Sachcr“, tedy Václav a Anna Žďárští ze Žďáru. Kolem roku 1580 byla zdejší strou tvrz přestavěna na renesanční zámek. Dalším majitelem panství byl nejdříve Václavův nejstarší syn Oldřich, poté mladší Šebastián a po něm Jan Václav, syn Oldřicha. Jan Václav se zapojil do stavovského povstání v letech 1618-1620 a po prohrané bitvě na Bílé hoře mu byla roku 1623 ⅓ panství zkonfiskována. Vše bylo však ještě roku 1623 prodáno jeho katolickému příbuznému Janu Jiřímu Žďárskému ze Žďáru a na Kladně. Ten však brzy zemřel a panství převzal jeho příbuzný Jetřich Florián. Jan Václav odešel roku 1628 pro náboženské vyznání ze země, vrátil se však se saským vojskem zpět. Za to byl posléze znovu odsouzen, ale nakonec byl omilostněn. Sám se toho však nedočkal, jelikož ještě předtím roku 1635 zemřel. Jeho dcery nemohly ihned vrácený majetek převzít, protože neměly peníze na vyplacení nezkonfiskované části panství. Teprve po smrti Jetřicha Floriána panství převzaly a ihned roku 1653 je prodaly Janu Karlovi Příchovskému z Příchovic. Jan Karel byl voják, který bojoval také v Uhrách i u Nördlingenu. Jeho třetí ženou byla Magdalena Rosina, dcera Jana Václava ze Žďáru. Neměli však společné potomky, panství převzali synové Jana Karla z druhého manželství s Evou Kateřinou Klárou z Písnice. Ti majetek poté prodali roku 1662 hraběti Janu Hertvíkovi z Nostic-Rienecku, jehož první manželkou byla Marie Kateřina, dcera Floriána Jetřicha ze Žďáru. V roce 1714 byla v čp. 8 zřízena další škola, první škola byla uváděna již roku 1610. Roku 1736 zemřel syn Jana Hertvíka a Marie Kateřiny, Antonín Jan, ve věku 84 let a panství Žďár přešlo na jeho synovce. V roce 1751 se Žatecký kraj rozdělil a Žďár byl převeden do kraje Loketského. V roce 1785 uvádí Schaller Žďár pod názvem Saar, Žacharž, Ždiar, Sars, Zars se zámkem a vsí s 82 domy, ležící na stejnojmenném potoku. Počátkem 18. století byl zdejší zámek za Antonína Jana z Nosti-Reinecku důkladně opravován a částečně zbarokizován. Roku 1803 prodali Nosticové panství baronu Arnoštu Fleissnerovi z Ostrovic. Podle Sommera bylo ve Žďáru roku 1847 již 100 domů, ve kterých žilo 606 obyvatel, z toho 7 židovských rodin žilo v 6 židovských domcích. Kromě farního kostela s farou, školy, hřbitovní kaple, zámku a poplužního dvora uvádí ještě pivovar na 16 sudů z roku 1623, palírnu kořalky, 2 hospody a stranou ležící poplužní dvůr (Nový dvůr), ovčín, myslivnu, Vosí mlýn, puškařskou dílnu a na pastvině 3 domy a další 3 domy v lese. V roce 1850 se Žďár stal samostatnou obcí a byly k němu připojeny osady Maleš a Hluboká a v roce 1868 ještě osada Žebletín. Již roku 1874 se však všechny osady odpojily. Ke Žďáru vždy patřily samoty Nový Dvůr, ležící 2,5 km severozápadně, Třídomí s čp. 91-93, ležící 4 km severozápadně, 2 mlýny – Hamerský, 0,6 km severozápadně a Vosí (Wespenmühle), 0,9 km severozápadně, samota Ledviny a také vzdálenější pila a výrobna šindelů, stojící poblíž myslivny s hospodou. V rodině Arnošta Fleissnera zůstalo panství Žďár, ovšem již bez vsí, pouze do roku 1863, kdy panství koupili baroni Julius z Könritz a Jindřich z Berlepsch. Docházelo však mezi nimi ke sporům, proto majetek prodali již roku 1871 Františku Horskému, českému agronomu a ekonomu, známému propagátorovi střídavého způsobu hospodaření. V 80. letech 19. století byla postavena nová školní budova. V této době byly některé poplužní dvory bývalého panství zničeny požáry a hospodářství bylo ochromeno natolik, že roku 1893 bylo panství dáno pod nucenou správu. V dalších letech proběhly dvě exekuce a těsně před 1. světovou válkou panství vlastnil až do roku 1915 svobodný pán z Wilfartu, poté pan Polák a od roku 1936 ing. Eisner. To se však jednalo již jen o statky, protože od roku 1850 byly obce samostatnými správními jednotkami. Na konci 19. století byl zato osamostatněný Žďár velkou obcí s poštou z roku 1872, pilou, třemi mlýny, trojtřídní školou a železniční stanicí Hluboká-Žďár. Podle adresáře z roku 1914 zde žilo na 600 obyvatel ve 113 domech. V roce 1924 zde žilo 578 obyvatel, z toho pouze 5 Čechů, 9 Židů a 1 cizinec, ostatní obyvatelé byli německé národnosti. V roce 1927 vznikla ve Žďáru jedna třída české školy a do roku 1930, kdy zde žilo 557 obyvatel ve 108 domech, vzrostl počet Čechů na 29. Před rokem 1945 drželi bývalé žďárské zboží poslední majitelé, Zedwitzové. Na konci 2. světové války bylo odsunuto německé obyvatelstvo obce a Žďár se stal roku 1945 osadou Olešky. Ves byla poté ještě částečně dosídlena lidmi z vnitrozemí Čech a roku 1947 zde žilo 107 obyvatel. K dalšímu vysídlení došlo v souvislosti se začleněním vsi do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště k 15. květnu 1954. Roku 1963 byla budovy bývalého zámku a kostela značně poškozeny požárem a z pochopitelných důvodů již nebyly obnoveny.