Žlutice - kostel sv. Petra a Pavla

Rozsáhlá výstavba farního kostela sv. Petra a Pavla v podobě vrcholně gotické trojlodní baziliky byla zahájena v polovině 14. století na svažité stráni pod náměstím uprostřed města Žlutice (Luditz) a dokončena až v poslední čtvrtině 15. století. Presbytář kostela byl dostavěn již ve druhé polovině 14. století, někdy v této době byla vystavěna rovněž přilehlá severovýchodní věž s masivním zdivem, následně byla zahájena výstavba hlavní kostelní lodi vynesením jižní obvodové zdi. První známý žlutický duchovní správce, plebán Hildprant, vystupuje jako svědek v bochovském privilegiu z roku 1349. Roku 1356 uváděl žlutický děkan z pověření konzistoře nového faráře ke kostelu sv. Bartoloměje v Bražci. Již v roce 1357 však dostal Hildprant příkaz odejít ke kostelu sv. Mikuláše v dnes již zaniklé vsi Střídka (Striedka) u Verušic a na jeho místo byl uveden jako nový duchovní správce páter Václav z premonstrátského kláštera v Milevsku. Již dne 10. června 1358 byl tehdejším majitelem zdejšího panství Borešem z Rýzmburka ke žlutickému kostelu dosazen nový plebán Hanka, či Janka, který ve farní úřadu poté zůstal až do roku 1396.

Dne 17. února 1375 fundoval tehdejší majitel zdejšího panství Boreš V. z Rýzmburka ve farním kostele sv. Petra a Pavla nový oltář Všech svatých a k němu ustanovil i plat oltářníka. Zdejší farnosti rovněž daroval ves Mlýnce, dnes již zaniklé sídliště Mnichovice někde v blízkosti Žlutic a tři usedlosti v Chyších, které držel jeho kaplan Jan, farář ve Vroutku. S pomocí městské obce zřídil ve farním kostele ještě nadaci pro kaplana k Mariánskému oltáři, kněžskou prebendu, který měl sloužit mše k poctě Panny Marie a daroval roční plat ve výši 8 kop grošů zajištěný příjmy z města Žlutic, které měly být odváděny ve dvou splátkách, na sv. Jiří a na sv. Havla, to vše pro spásu své duše i duše manželky. Již roku 1377 poté podával Boreš V. z Rýzmburka nového kněze k oltáři Panny Marie ve farním kostele.

Podle závětu z roku 1379 bylo žlutickým měšťanem Mikulášem Sartorem věnováno žlutické městské obci tzv. Sartorské pole v Lomnici, aby z jeho výnosu bylo dáno farnímu kostelu 8 liber vosku a též z výnosu pole na Hlínovci 4 libry vosku. Podle rejstříku desátků z roku 1384 byla zdejší farnost bohatě dotována, pololetně tehdy odváděla 45 grošů papežského desátku. V roce 1396 ze Žlutic odešel farář Hanka, kterého dne 7. února 1397 nahradil v úřadě Jindřich z Horního Slavkova, který působil jako domácí kaplan na zámku v Bečově pánů z Rýzmburka. Roku 1401 byl oltářník Mariánského oltáře Johann z Police nad Metují ustanoven současně jako kazatel pro Němce, kteří tehdy tvořili značnou část obyvatelstva. Po smrti faráře Jindřicha v roce 1402 nastoupil do farního úřadu Slávek ze Žlutic, který již dne 11. září 1403 však odešel do Luk a v rámci služební výměny se žlutickým farářem stal Jakub z Luk.

Dne 12. dubna 1406 založil Boreš VII. z Rýzmburka ve farním kostele sv. Petra a Pavla oltář Božího Těla a daroval mu roční plat 8 kop grošů z městečka Žlutice a stanovil povinnost oltářníka. Kněz Mikuláš se stal téhož roku 1406 kazatelem pro Němce. V letech 1407 a 1410 podával Boreš VII. z Rýzmburka na Žluticích opět oltářníka k oltáři Panny Marie a v roce 1412 k oltáři Těla Kristova ve farním kostele sv. Petra a Pavla. Po smrti Boreše VII. z Rýzmburka založila vdova Eliška z Landštejna se synem Janem Borešem roku 1414 ve farním kostele nový oltář Všech svatých Panen, stanovila k němu oltářníka a městské obci věnovala ves Kovářov s podmínkou, že správci oltáře Všech svatých Panen vyplatí ročně činži 8 kop grošů. Následujícího roku 1415 však podával k oltáři sv. Panen ve farním kostele Jindřich z Elsterberka a na Plané.

Během dobývání města Žlutice husity roku 1422 byli rovněž zabiti čtyři oltářníci z farního kostela sv. Petra a Pavla, Johann ze Žlutic od oltáře Těla Kristova, Johann od oltáře Všech svatých, Martin od oltáře Panny Marie a Wenzel od oltáře mladé Marie, a v roce 1424 proto museli být dosazeni noví oltářníci. Dne 30. září 1428 vystřídal Jakuba ve funkci žlutického faráře plebán Adalbert z rodu rytířů z Luk, který však dne 25. března 1435 odešel do Údrče, čímž byla uzavřena řada předhusitských katolických duchovních správců ve Žluticích. Ještě v roce 1435 byl založen na podporu kostelního zpěvu sbor literátů, ke dni 23. července 1436 však končí zápisy v kostelní knize. Pod držbou zdejšího panství husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic se stal žlutický kostel husitským. Bohoslužby pro katolické obyvatele byly tehdy slouženy v kostele Všech Svatých v dnes již zaniklé vsi Vakov (Wakow) u Štoutova.

V roce 1447 byla dokončena výstavba hlavní lodi kostela sv. Petra a Pavla. Dne 6. června 1447 byl dán dvůr v Mlýncích patřící žlutickému kostelu do dědičného pachtu žlutickému měšťanovi Janu Prchlíkovi za zaplacení 25 kop grošů a roční činži 2 kopy grošů. Dne 3. listopadu 1447 byla pro lepší využití farářem rozdělena kostelní pole u horního předměstí na 5 zahrad, farní pole za branou u předměstí Chudobice na 10 zahrad a pole u předměstí Hladov (Hladow) na jedenáct zahrad. Tyto zahrady byly následně dány do dědičného pachtu. Příspěvky na zpěváky ve sboru, které původně plynuly z příjmu hotovosti, byly od roku 1449 hrazeny z výnosu z louky sboristů u Skřípové, Blažkovy louky nebo Gerenckovy louky. Kostelní zpěváci obdrželi každou sobotu 2 groše na maso, zato museli zpívat každý čtvrtek mši k Tělu Kristovu. V závěti z roku 1481 odkázal kališník Johann Gaudentius, který byl farářem ve Žluticích od roku 1449, farnímu kostelu sbírku 31 knih.

Podle zápisů v městských knihách si městská obec půjčila roku 1477 3 kopy, roku 1478 13 kop, v letech 1481 a 1487 od bohatého sladovníka a pozdějšího purkmistra Fencla Podhradského po 40 kopách, roku 1482 14 kop a roku 1484 15 kop zlatých na pokračující výstavbu kostela. V letech 1481-1494 byla následně dostavěna severní boční loď kostela, k čemuž se vztahuje letopočet 1481 na severozápadní kostelní věži. Do roku 1482 byla vystavěna severozápadní věž kostela. Podle záznamu z roku 1484 odevzdávala každá z 30 zahrad ve vsi Lomnice žlutickému faráři ročně 6 grošů činže, 2 slepice a 6 vajec a každý majitel musel o žních vykonat třídenní robotu. V roce 1489 předal kališnický farář Matouš s povolením své konzistoře farní příjmy městské obci s podmínkou, že z těchto bude postaráno o obživu faráře, kaplana, oficiála a služebnictva. Příjmy poté spravovali farní hospodáři. K roku 1491 je poté připomínán při zdejším kostele farář Jan.

Na počátku 16. století započala výstavba širší hranolové zvonové věže nad zaklenutým prostorem v západní části severní boční lodi. V roce 1534 nechal tehdejší vlastník žlutického panství Jan III. z Vřesovic pro farní kostel sv. Petra a Pavla odlít velký zvon Sv. Petra a Pavla u zvonařského mistra Matyáše z Nového Města pražského a u mistra konváře Andrease ze Žlutic menší zvon sv. Judy Tadeáše, zvaný Polední. Nové zvony byly až do výstavby nové kostelní věže v roce 1572 zavěšeny ve zvonici v Glockengasse (dnešní Husově ulici) proti farní budově, vysvěceny však byly až v roce 1719. Teprve v době po roce 1536 byla dokončena stavba jižní boční lodi farního kostela, na níž se dle letopočtu pracovalo již roku 1398. Podle zápisů v městských knihách bylo roku 1539 městské obci půjčeno na výstavbu kostela 10 kop zlatých a dodáno 16.000 cihel a v roce 1561 dalších 27 kop zlatých.

V letech 1558-1565 nechal sbor literátů při žlutickém kostele vyrobit v umělecké dílně Jana Táborského v Praze církevní zpěvník. Kancionál napsal písař Vavřinec Bílý a iluminacemi ho doplnil Fabián Puléř. Celkový náklad 383 kop zlatých a 12 grošů uhradilo společně panství Žlutice, městská obec, cechy a jednotliví měšťané. Za faráře Matyáše byly roku 1562 obnoveny stanovy sboru literátů. V roce 1564 věnovala Anna Kossmanová na opravy kostela 50 kop zlatých V roce 1570 odlil zvonařský mistr Gregor Albrecht z Ostrova pro farní kostel sv. Petra a Pavla ve Žluticích nový zvon sv. Simona. Roku 1572 byla následně pro jeho umístění vynesena nad zděným přízemím severozápadní věže velká dřevěná či hrázděná nástavba patrně s ochozem, ve které byl situovány zvonové stolice a světnice pověžného. Do nástavby byly následně umístěny rovněž dva větší zvony, umístěné do té doby ve zvonici proti farní budově v Glockengasse (dnešní Husově ulici). Roku 1575 bylo poté městské obci poskytnuto 20 kop zlatých „na šneku při kostele žlutickém vystavení“ a roku 1576 dalších 20 kop zlatých. V roce 1575 tak bylo k severovýchodní věži kostela přistavěno točité schodiště. Během morové epidemie v roce 1582 byl uzavřen tehdy již nedostačující původní hřbitov kolem farního kostela sv. Petra a Pavla a založen nový městský hřbitov na místě zničeného kostela Nejsvětější Trojice na předměstí Hladov.

Doba přijímání podobojí (utrakvismu) trvala až do roku 1580, kdy byl za Johanna Žlutického z Vršovic zaveden ve Žluticích protestantismus. Roku 1582 přešel Mikuláš Krupinhorský a po několika letech později Johann Gräf jako protestantští kazatelé ze Žlutic do Chyše. Farářem ve Žluticích se poté stal Johann Jakobides. V roce 1589 byly pořízeny nové hodinové zvony do věžičky na hřebenu střechy kostela od zvonařského mistra Hanse Wildta z Jáchymova. V pátek 11. března 1594 udělil hrabě Karel Kokořovec z Kokořova městu Žlutice právo, aby si samo volilo faráře, pouze s podmínkou, že museli duchovní patřit k luteránskému vyznání. Někdy v této době byl protestantským farářem ve Žluticích Johann Gruner, původně učitel v Horním Slavkově a později kazatel ve Stanovicích, a jeho syn Christof jáhnem. V roce 1603 věnovala Anna rozená ze Štampachu, vdova po Sezimovi Miřkovském, pánovi na Verušičkách, farnímu kostelu křtitelnici s cínovou mísou a víkem a založila nadaci pro žlutického učitele. K roku 1614 je ve Žluticích připomínán protestantský farář Mathias Kryspus.

Ještě na počátku dvacátých let 17. století byly Žlutice a okolí protestantské. Na příkaz císaře Ferdinanda II. museli obyvatelé přejít ke katolické církvi a protestantští duchovní opustit zemi. Ve Žluticích tehdy působili misionáři Zacharias Bandhauer a Umbert z Vřesovic z premonstrátského kláštera v Teplé, kteří navrátili zdejší obyvatele zpět ke katolické víře. Žlutičané se tak v roce 1623 stali jako první v Žateckém kraji katolíky. Poslední žlutický protestantský kazatel Johann Tolonius se roku 1624 vystěhoval se do Wunsiedelu. Farářem se tehdy stal páter Gregorius Riegel z tepelského kláštera, který byl znám mimořádnou učeností. Fara v Kobylé tehdy nebyla obsazena a bohoslužby byly nadále konány ze Žlutic. V letech 1624-1639 byly ke zdejší farnosti přifařeny rovněž vsi Štědrá, Chlum a Komárov. V letech 1625-1629 byl farářem ve Žluticích páter Johannes Steiner z tepelského kláštera a po něm v letech 1629-1630 páter Jan Věrovský, rytíř z Berovic, tepelský premonstrát.

Držitel zdejšího panství Adam Jiří Kokořovec z Kokořova odkázal ve své závěti ze dne 13. března 1631 farnímu kostelu sv. Petra a Pavla a městu Žlutice ves Domašín za 300 kop míšeňských grošů na vylepšení školy. Podle závěti měl rovněž jeho nemanželský syn Vilém z Vladořic ročně o sv. Havlu a sv. Jiřím dostávat 70 kop českých grošů. Po smrti jeho a jeho matky Zuzany byla částka odkázána kostelu.

Roku 1631 byl Řehoř Campanus odvlečen Sasy jako rukojmí do Žatce a musel se vyplatit 30 korci žita, 20 korci ječmene a 113 zlatými a 39 krejcary, které mu byly vráceny teprve v roce 1635. Když švédské oddíly znovu dorazily v roce 1635 do Žlutic, ukryli církevní otcové kostelní klenoty, totiž 1 stříbrný pozlacený kalich s pozlaceným křížem vykládaným drahými kameny a monstranci s kostelními klíči na bezpečném místě. Jeden z otců byl surově vyslýchán na skřipci a prozradil úkryt jedno z předmětů, který jim vydal, o klíčích však nic nevěděl. Roku 1638 převzala městská obec do plného vlastnictví farní pozemky včetně příjmů a závazků, které od roku 1489 spravovali farní hospodáři. Od roku 1639 až do konce třicetileté války nesmělo ve farním kostele hořet věčné světlo, protože to Švédové nestrpěli. V letech 1640-1642 byl žlutickým farářem světský kněz Pavel Dyrba a v letech 1642-1646 páter Herman Schlager z tepelského kláštera. Ve dnech 21. - 30. února 1645 byly ve Žluticích Torstensonovy oddíly. Aby se uchránily před pleněním a vypálením, musel kostel zaplatit 600 zlatek a město 150 zlatek.

V letech 1646-1648 byl farářem cisterciácký kněz páter Christofor Tengler z Plas. Podle účtů z roku 1647 vyplývá, že město drželo městského hlásného na severozápadní kostelní věži. V účtech se zároveň uvádí poplatek 30 krejcarů za vymetání komínů na kostelní věži. V roce 1648 přičlenila městská obec se svolením pražské konzistoře 119 korců pozemků v držbě farního kostela k hospodářskému dvoru a dávala faráři beneficium. V letech 1648-1653 byl farářem ve Žluticích Bartoloměj Kretin. Roku 1650 nechal Šimon Kobylský namalovat pro zdejší kostel u plzeňského malíře za 8 zlatých a 30 krejcarů 2 modré prapory na památku svého syna, který byl zavražděn Ferdinandem ze Štampachu v Drahonicích. K roku 1654 je funkci faráře při zdejším kostele připomínán páter Hugo Cäsar z tepelského kláštera.

Dne 26. listopadu 1660 se během větrné bouře zřítila severovýchodní věž kostela sv. Petra a Pavla a prorazila střechu a klenbu presbytáře, zničila hlavní oltář a zasypala hrobku. Při následné opravě v letech 1661-1667, provedené na náklady městské obce stavitelem Ulrichem Totzauerem, byla věž snížena a stavitel O. Czur nově zaklenul presbytář valenou klenbou. Roku 1667 byl poté v kostele postaven nový raně barokní hlavní oltář. V roce 1674 bylo při farním kostele založeno bratrstvo Těla Kristova. Podle kostelního rejstříku byl v roce 1676 za 45 zlatých kostel nově omítnut a opravena sakristie, patrně tehdy byly přemalovány pozdně gotické fresky v interiéru kostela. Dne 15. března 1678 stanovil Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova vlastníky zdejšího panství znovu patrony kostela a odňal tak městské radě možnost jmenovat faráře, kterou měla od roku 1594. V roce 1682 zemřel žlutický farář páter Hugo Cäsar a byl pohřben u oltáře sv. Anny ve zdejším kostele. Na jeho místo následujícího roku 1683 nastoupil páter Jakob Ignaz Seitz z tepelského kláštera. Roku 1684 byl v triumfálním oblouku kostela vsazen trám a něm umístěno barokní sousoší Kalvárie.

Dekretem tehdejšího majitele zdejšího panství Ferdinanda Hroznaty Kokořovce z Kokořova ze dne 9. srpna 1686 bylo nejmenovanému měšťanovi udělen trest za spáchání cizoložství se svou služebnou, a to 10 kop míšeňských grošů, přičemž bylo přikázáno bezpodmínečně složit jednu polovinu pro farní kostel sv. Petra a Pavla a druhou polovinu poukázat na opravu městských hradeb. V roce 1687 opravoval sokolovský varhanář Franz Michael Krannhäuser ve farním kostele zdejší varhany za 130 zlatých. K nástroji tehdy dodal tři nové rejstříky - mixturu, cimbál a malou kvintu. Podle kostelního rejstříku bylo roku 1688 vyplaceno 126 zlatých a 23 krejcarů za „dva nové chóry“. V roce 1698 někdo obvinil stávajícího primátora, že zpronevěřil kostelní peníze. Ten byl odsouzen k odprošení, jednotýdennímu vězení a pokutě 10 kop českých grošů, s vlastní výhodou, že ho tento rozsudek nepoškodí na jeho měšťanské cti. Roku 1705 byl pořízen zvon sv. Vavřince pro kostelní bratrstvo, který zněl za každého zemřelého člena bratrstva k modlitbě k Nejsvětější Svátosti oltářní za zesnulé. Roku 1706 bylo poté podle kostelního rejstříku zaplaceno za opravu obou zvonových věží.

Podle závěti ze dne 8. června 1706 odkázal Wilhelm Augustin Schönfelder z Schönfeldu sumu 150 zlatých na vydržování oltáře Jana Nepomuckého. Téhož roku 1706 byla do farního kostela dodána silně pozlacená měděná závěsná lampa na věčné světlo od pražského zlatníka za 891 zlatých a 14 krejcarů. V roce 1712 zamřel farář Jakob Ignaz Seitz a byl pohřben před oltářem Bratrstva. V úřadu ho tehdy nahradil tepelský premonstrát páter Johann Norbert Rick, který se narodil v Bochově. Roku 1717 přifařil farář ke žlutickému kostelu ves Skoky (Mariastock) a zavedl každoroční poutě do Skoků. V roce 1716 postavil Elias Ziegenheim v kostele samostatnou skupinu Olivetské hory za 180 zlatých. Dne 20. června 1719 byly prelátem Dominikem Peterkou z chotěšovského ženského kláštera slavnostně vysvěceny staré velké zvony, které byly do farního kostela pořízeny již v roce 1534. Podle záznamu ze dne 3. června 1722 pochází velká barokní kostelní lavice vpravo u velkého vchodu vedle kropenky někdy z této doby. Podle závěti ze dne 17. prosince 1712 poukázala roku 1731 Zuzana Ziegenheimová 60 zlatých na údržbu skupiny Olivetské hory, postavené jejím chotěm Eliasem Ziegenheimem.

Podle rozhodnutí loketského krajského úřadu a zemského úřadu z roku 1738 byla žlutická městská obec zmocněna, zjednat si kalkanta k varhanám a kostelníka. Ve spisu ze dne 16. srpna 1738 byla uvedena povinnost městské obce přivážet dřevo faráři, která na ni byla postoupena od sedláků ze vsi Domašín, jenž ji prováděli do té doby v rámci svých robotních povinností vůči kostelu ve Žluticích. Obec byla povinna dovézt 30 sáhů dřeva farářovi a 20 sáhů dřeva sloužícím ze školy a na kůru a dále odpracovat 20 dní polní roboty při jarní a podzimní setbě. Od ostatních robot vsi Domašín bylo upuštěno za zaplacení 20 rýnských zlatých. Roku 1748 byl dědici po svobodné paní M. Heyderové za 35 zlatých a 54 krejcarů umíráček sv. Barobory. Roku 1754 byla za 182 zlatých zakoupena plastika Křtu Kristova na vrchol víka křtitelnice. V roce 1755 věnoval Franz Campanus 50 zlatých na údržbu a osvětlení dvou obrazů na pilířích v žlutickém kostele, které na měděný plech namaloval jeho zemřelý příbuzný C. Campanus z Rösselfeldu.

V roce 1756 zemřel farář Johann Norbert Rick po 48 letém působení ve žlutické duchovní správě a v úřadu faráře jej následoval světský duchovní Johann Nepomuk Duchka. Patronem kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích, hřbitova, špitálu a vakovského kostela Všech svatých byl tehdy hrabě Ferdinand Jakub Kokořovec z Kokořova. V roce 1758 pukl Páteční zvon a roku 1759 byl přelit plzeňským zvonařem Johannem Josefem Pernerem. V roce 1761 muselo být opravováno horní dřevěné patro severozápadní věže s celkovým nákladem 380 zlatých za použití 6.000 cihel, 6.000 háků a většího množství dřeva. V letech 1767-1769 byla severně od kostela postavena nová pozdně barokní budova fary a děkanství. Roku 1771 byl žlutickým malířem Josefem Grimmerem za 508 zlatých renovován a pozlacen tabernákl hlavního oltáře. Již v roce 1772 znovu pukl Páteční zvon a následně byl přelit zvonařským mistrem Franzem Antoniem Frankem z Prahy. K roku 1773 pochází další zpráva, že město drželo hlídače na severozápadní kostelní věži.

Na počátku sedmdesátých let 18. století byly staré varhany ve farním kostele patrně již ve špatném stavu a nevyhovovaly tehdejším potřebám. Roku 1773 podal plzeňský varhanář Johann Leopold Rausch návrh na stavbu nových dvoumanuálových varhan s 16 rejstříky za 840 zlatých. Tento návrh však nebyl nakonec realizován. V letech 1774-1775 byly poté ve farním kostele postaveny varhanářem Franzem Prokopem Nollim z Úterý nové pozdně barokní varhany za 800 zlatých. Původní dvoupodlažní kruchta byla tehdy v souvislosti se stavbou varhan snížena. V roce 1777 poté varhanář Nolli ještě zhotovil novou cínovou oktávu. Roku 1778 byly poté upraveny měchy varhan, které byly dosud šlapány a nově opatřeny táhly.

Na velikonoční neděli roku 1778 zemřel ve věku 50 let zdejší farář Johann Nepomuk Duchka a byl pohřben u oltáře Bratrstva ve zdejším kostele. Na jeho místo ve farním úřadě poté nastoupil Kaspar Stock, do roku 1785 působící rovněž jako okresní vikář. Při zvonění během letní bouřky dne 30. června 1778 se zvonová stolice velkého zvonu, uváděná tehdy do pohybu šlapáním, prudce rozkývala a velký zvon sv. Petra a Pavla vypadl z ložisek a zřítil se ze stolice. Následnou opravu a znovuosazení zvonu poté provedl v červenci roku 1778 zvonař Jakub Vilém Saitz z Plzně. Zvony se tehdy pootočily, aby se příliš neopotřebily na jednom místě, a nově se do pohybu uváděly táháním. Dne 13. listopadu 1778 zemřela ve věku 92 let donátorka farního kostela panna El. Heyderová, která byla slavnostně pohřbena u oltáře sv. Františka (nyní sv. Václava) na evangelijní straně kostela. Během dvou krátce po sobě následujících ničivých požárů města ve dnech 11. května a 27. května 1779 bylo zničeno horní dřevěné či hrázděné zvonové patro severozápadní věže kostela. Ostatní části objektu zůstaly ohněm nepoškozené pouze neohrožeností tesaře Josefa Sobka, který z věže osekával hořící trámy a shazoval před kostel.

V letech 1780-1782 byla následně provedena pozdně barokní obnova kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích. Během stavby probíhaly bohoslužby v zámecké kapli sv. Václava. Roku 1780 bylo vsazeno točité schodiště do severovýchodní věže. Střecha boční lodi s kaplí byla snížena o 5 loktů a dříve zazděné části oken hlavní lodi mohly být vybourány. Čtvrté okno v jižním průčelí bylo nově proraženo. Všechna okna byla následně nově zasklena. Do roku 1781 probíhala dostavba severozápadní zvonové věže předložením nové nosné zdi s arkádou, přiléhající k původnímu plášti. Horní část věže byla nově vyzděna a zastřešena o něco vyšší stanovou střechou se štíhlou lucernou, zakončenou cibulovou bání. Kostelní pokladna přispěla částkou 100 zlatých, hladovský kostel Nejsvětější Trojice 1.200 zlatých a vakovský kostel Všech Svatých 200 zlatých. V roce 1781 byla z hřebene střechy kostela snesena poškozená sanktusová věžička s hodinami a zvony z roku 1589, které byly tehdy přeneseny na vrchol nově vyzděného patra severozápadní věže. V Plzni byly tehdy zakoupeny dva nové hodinové zvonky za 294 zlatých a 56 krejcarů. Staré hodinové zvonky byly odprodány za 532 zlatých. První dodané zvonky však hned pukly a musely být vyrobeny nové. Umíráček sv. Barbory, který pukl roku 1781, byl přelit zvonařem Jakubem Seizem.

V roce 1798 zemřel mecenáš Johann Scarsin, který ve své závěti odkázal 250 zlatých na opravu sloupu Nejsvětější Trojice a varhan v městském kostele. V roce 1804 pukl zvon sv. Vavřince a byl nově přelit za 71 zlatých a 32 krejcarů. Následujícího roku 1805 byl prodán za 28 zlatých a 32 krejcarů rovněž puklý sanktusový zvon a jako náhradu za něj pořídila vdova po zvonařovi Anna Kunerová nový zvon za 47 zlatých a 50 krejcarů. Podle spisu ze dne 22. května 1807 muselo být stříbrné náčiní a další předměty mobiliáře kostela opatřeno novým puncem. Dne 11. listopadu 1809 nastoupil jako kaplan do žlutické farnosti nově vysvěcený kněz Johann Hopf, syn řezníka z Horního Slavkova, který si získal velké zásluhy bádáním v dějinách města. Dne 27. prosince 1814 zemřel ve věku 83 let žlutický farář Kaspar Stock a v následujícím roce 1815 byl do farního úřadu uveden zdejší kaplan Johann Hopf z Horního Slavkova. V roce 1816 byly vyměněny shnilé trámy na krovu kostela s celkovým nákladem 2.274 zlatých vídeňské měny. Roku 1825 byla zrušena ve farním kostele pozice varhaníka, jehož služba a příjmy přešly na rektora a kantora. Dne 4. listopadu 1832 byl ustanoven rytíř Andreas z Hassenbrodlu jako kurátor k vymáhání zbylých dluhů kostelní pokladny.

V roce 1836 upozorňoval zdejší farář na neustále se zhoršující stav kostela, na klenbě lodi kostela se objevily praskliny, způsobené uhnitím dřevěných klenebních kleštin. Trhliny se objevily rovněž ve zdivu severovýchodní věže, jejíž střešní krytina byla ve špatném stavu a věž dokonce hrozila zřícením. Podle protokolu ze dne 3. února 1838 byly na základě návrhu stavitele Josefa Scherbauma a technických pokynů krajského inženýra Wachtla byla proto v letech 1837-1838 kostelní loď stažena nově 10 kusy železných kleštin, na které se spotřebovalo celkem 2.046 liber železa a bylo zaplaceno 1.250 zlatých vídeňské měny. Na severovýchodní věž byl vsazen nový velký krov s břidlicovou krytinou za 1.075 zlatých vídeňské měny. V roce 1837 založila městská obec na části pozemku, který kdysi patřil hřbitovu u kostela sv. Petra a Pavla, školní zahradu, což vedlo k dlouhodobému sporu s tehdejším vikářem, který nakonec skončil smírem. V roce 1840 nastoupil ke kostelu kaplan Franz Januschkowetz ze Semtěše. Ke dni 21. listopadu 1844 je doložen přípis děkana Hopfa o dosazení kostelníka do městského kostela. Podle privilegií z let 1678, 1680 a 1740 byla obec oprávněna dosadit kostelníka sama, avšak stalo se zvykem, že magistrát projednal toto dosazení se žlutickým farářem. Na místo kostelníka byl toho roku dosazen Christoph Birkner.

Po zrušení poddanského systému a zániku panství Žlutice-Štědrá v roce 1848 byly dosavadní dávky vrchnosti farnímu kostelu v penězích a naturáliích stejně jako roboty byly vykoupeny a vyvázány. Komise pro vykoupení pozemků však dne 22. prosince 1852 rozhodla, že finance a naturálie, které se město zavázalo smlouvou z roku 1638 poskytovat faráři, vykoupit nelze. Dne 1. července 1852 dorazil na biřmování do Žlutic kníže arcibiskup ze Schwarzenberka a dostalo se mu slavnostního přijetí. Dne 9. února 1853 založil dopravce Anton Schopf z Verušic nadaci na údržbu křížové cesty v městském kostele, kterou sám do kostela pořídil. V roce 1856 nastoupil ke kostelu kaplan Andreas Köstler. Roku 1857 opravoval varhany farního kostela varhanář Ferdinand Leopold Martin Guth st. z Čisté u Rakovníka.

Podle farních účtů z roku 1859 pobíral farář Johann Hopf od města v naturáliích 13 sudů piva, 30 sáhů dřeva, 1 fůru sena, 2 korce pšenice, 23 korců žita, 8 korců ovsa, 3 korce ječmene, 1½ korce hrachu, 2 soudky soli, 10 liber másla, 90 žejdlíků sádla, 1 strom na louče, 1 velikonočního beránka, 1 husu, 2 kapouny, 1 vánočku. Od panství navíc pobíral desátek, 1¼ korce žita, 1¼ korce ovsa. V hotovosti obdržel přídavek pro 2 kaplany ve výši 140 zlatých a 17 krejcarů, ze státního fondu za vykoupení desátku 133⅓ zlatých ročně a za roboty 4 zlatých a 3½ krejcaru, ze soukromého fondu 167 zlatých a 4 krejcarů a z panství Žlutice dalších 24 zlatých a 16 krejcarů. Pomocnými kněžími byli kaplani Franz Januschkowetz a Andreas Köstler. Patronem kostela byl hrabě Karel Kokořovec z Kokořova. Celkový majetek farního kostela tehdy činil 21.048 zlatých a 32 krejcarů, patřily k němu pozemky o rozloze 3 jitra a 92 sáhů, dále kapitál 10.810 zlatých a 21 krejcarů, výnosy ve výši 1.169 zlatých a 94 krejcarů a příjmy za zvonění 16 zlatých 38 krejcarů. Mezi výdaje patřily výdaje za vosk ve výši 66 zlatých a 25 krejcarů, za víno 25 zlatých a 20 krejcarů a za prádlo 16 zlatých a 80 krejcarů.

V noci z 12. na 13. prosince 1863 způsobila vichřice na kostelu sv. Petra a Pavla a faře ve Žluticích značné škody. V roce 1866 opravoval varhany farního kostela chebský varhanář Johann Müller. V listopadu roku 1866 odešel do důchodu farář Johann Hopf, čestný kanovník kolegiátního kláštera ve Staré Boleslavi a emeritní okresní vikář, který jako osobní děkan působil ve Žluticích 65 let. Byl nositelem zlatého kříže za zásluhy s korunou a dobrodincem města. Páter Johann Hopf zemřel dne 16. srpna 1874. Na jeho místo ve farním úřadu nastoupil roku 1866 Anton Jank, který však již v dubnu roku 1869 odešel do Štědré. Dne 25. července 1869 byl poté jako farář ve Žluticích uveden dosavadní kaplan Franz Januschkowetz ze Semtěše. Na pozici kostelníka byl roku 1869 dosazen Al. Bürkner. Roku 1870 žilo ve zdejší farnosti celkem 2.900 katolíků, 1 protestant a 43 Židů. Na počátku října roku 1878 byl pochován do hrobky ve farním kostele sv. Petra a Pavla poslední člen rodu Kokořovců z Kokořova, hrabě Ludvík Prokop Kokořovec z Kokořova, který zemřel dne 29. září 1878. V roce 1880 opravoval varhany farního kostela varhanář Johann Georg Sommer z Polné u Chebu.

V době kolem roku 1890 se objevila potřeba nové opravy farního kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích. Na městském zastupitelstvu dne 16. března 1891 byl dán radním Josefem Haydtem první podnět na založení spolku, který by se zabýval slohově správnou obnovou farního kostela v duchu tehdy módního purismu. Roku 1892 poskytnul okresní konzervátor Plahl vyjádření, že hodnota kostela není veliká, jelikož obě věže neharmonují s lodí, okenní tabulky jsou křiklavě nabarvené apod., že však důvod k vyslovení povinnosti ochrany a restaurace existuje. V roce 1894 odešel zdejší farář Franz Januschkowetz do důchodu a na jeho místo dne 20. července 1894 nastoupil Anton Scherzer z Protivce. V roce 1896 byl ustanoven Kostelní stavební spolek, který se obrátil na architekta Josef Mockera, proslulého autora regotizačních projektů, se žádostí o prohlídku kostela a vypracování plánů a rozpočtu jeho přestavby. Plán regotizační přestavby kostela vypracoval Mocker v roce 1897. V následujícím roce 1898 se poté patronátní úřad spolu s městským zastupitelstvem obrátil na pražské místodržitelství se žádostí o subvenci. Projekt přestavby kostela nebyl nakonec z důvodu neúspěchu sbírek a nedostatku financí realizován.

V letech 1905-1906 byly provedeny pouze udržovací práce ve farním kostela, v interiéru byla například položena nová dlažba a vnitřní stěny vybíleny. Při předlažbě byl na východní straně jižní lodi nalezen v hloubce 76 cm kruhový zděný útvar o průměru 150 cm a síle zdiva 60 cm, skládaného ze dvou řad 30 cm silných, jemně opracovaných pískovcových kvádrů, určený jako základ bývalé sakristie. Otvor byl zaklopen čtverhrannou deskou a uvnitř byla nádoba z předhusitské doby, kus litého skla a drůbeží kosti. Roku 1905 znovu opravoval varhany farního kostela varhanář Johann Georg Sommer z Polné u Chebu. Dne 1. června 1910 odešel žlutický farář Anton Scherzer do důchodu, několik měsíců administroval zdejší farnost kaplan Karl Kassner a dne 29. října 1910 na jeho místo byl slavnostně uveden Berthold Treffny z Lubence.

V roce 1910 byl založen výbor pro obnovu farního kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích. Jeho předsedou a zároveň stavbyvedoucím se stal drogista Gerhard Eisenkolb a pokladníkem cejchovní mistr Leopold Fleißner. Dalšími členy výboru byli katecheta Josef Kriesch a okresní školní inspektor ve výslužbě Johann Hille. V letech 1910-1914 následně proběhla celková rekonstrukce farního kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích podle plánů Josefa Mockera, upravených konzervátorem Josefem Hofmanem, financovaná výborem pro obnovu kostela. Prostředky na obnovu byly získány prostřednictvím veřejné sbírky. Stavební práce probíhaly pod dohledem ředitele městského muzea Gerharda Eisenkolba.

Rekonstrukční práce byly zahájeny v dubnu roku 1910 opravami kostelních věží, které byly následně natřeny olejovou barvou. Střechy bočních lodí byly nově pokryty a celý objekt opatřen plechovými okapy, kterými byla dešťová voda odváděna do cementových rour, nově vyzděny byly opěráky a kostel nově omítnut. Pro farní kostel byly zakoupeny nové hodiny za 1.000 korun od firmy Köhlertovi nástupci z Kraslic. V průběhu roku 1911 pokračovala rekonstrukce v interiéru farního kostela. Položena byla nová dlažba z pískovcových desek z Přílep u Kolešovic a vytvořeny nové schody ze žuly z Krtů u Blatna. V bočních lodích mohla být díky milodarům osazena nová malované okna, vyrobená v Uměleckém ústavu Franze Götzera ve Vídni. Okna v presbytáři byla osazena již v roce 1910. Na počátku listopadu roku 1911 byl pod omítkou na ostění jednoho z oken na jižní straně kostela objeven vyrytý letopočet „1398“. Na stěnách výklenku prvního okna jižní lodi, na přilehlých stěnách a části klenby pod vrstvou pozdějších omítek odkryty pozdně gotické nástěnné figurální malby sv. Kateřiny a sv. Markéty. V průběhu roku 1913 byla v konstrukcích objektu zjištěna vzlínající vlhkost a bylo navrženo vykopání provzdušňovacích příkopů a položení drenáže. V roce 1913 byly Uměleckým ústavem Roberta Hanela z Nového Jičína restaurovány oltáře sv. Jana, sv. Antonína a Panny Marie. Roku 1914 byla poté položena nová dlažba v presbytáři kostela, na kterou byly použity nově opracované původní kamenné desky, a opraveny varhany.

Během první světové války byly dne 1. prosince 1916 z nařízení úřadů sneseny čtyři zvony ze severovýchodní věže a zrekvírovány na válečné účely. Jednalo se o tzv. Páteční zvon, zvon sv. Vavřince, umíráček sv. Barbory a sanktusový zvon. Na základě rozhodnutí konference žlutického vikariátu z listopadu roku 1916, zůstaly v kostele zachovány tři historicky nejcennější zvony. V severovýchodní věži zůstal zavěšen tzv. Polední zvon z roku 1534 a umíráček, v severozápadní věži pak velký zvon sv. Petra a Pavla z roku 1534 a menší zvon sv. Simona z roku 1570. Roku 1916 byla Uměleckým ústavem Roberta Hanela z Nového Jičína renovována kazatelna kostela. V roce 1917 odešel do důchodu zdejší farář Berthold Treffny a na jeho místo nastoupil Wilhelm Uhlig. Ke zdejší farnosti patřily kromě Žlutic, také vsi Verušice, Kovářov, Veselov, Čichalov, Štoutov a Skřipová a Dolánský mlýn (Dollankamühle) a Hradský dvůr. Roku 1920 bylo rozhodnuto o přifaření Toflova mlýna (Toffelmühle) u osady Dolánky. K roku 1917 žilo ve zdejší farnosti celkem 2.625 katolíků, protestanti a 84 Židů. Dne 3. července 1921 vykonal světící biskup Glossauer biřmování za účasti na 600 biřmovanců. Ve dnech 10. - 14. dubna 1923 byl ve farním kostele nově postaven restaurovaný hlavní oltář a skupina Kalvárie na břevnu v triumfálního oblouku. Jejich restaurování provedl Umělecký ústav Roberta Hanela z Nového Jičína s celkovým nákladem kolem 40.000 korun. Hlavní oltář byl následně dne 22. dubna 1923 slavnostně vysvěcen. Dne 18. ledna 1924 byl na pozici kostelníka dosazen A. Eisenkolb.

Dne 1. května 1924 bylo ve farním kostele zavedeno osvětlení Mariánského oltáře a již v prosinci roku 1924 bylo vedení elektrického osvětlení rozšířeno. Nad hlavním oltářem byly tehdy instalovány dvě lampy, jedna lampa nad kazatelnou, vlastní lampy dostala kruchta a vstup do kostela a osvětleny byly rovněž betlémské jesličky. V září roku 1926 byly do presbytáře farního kostela osazeny restaurované chórové lavice. Dne 24. října 1926 proběhla ve farním kostele církevní slavnost k oživení Bratrstva Těla Kristova. Pořad uvedl děkan Weber z Luk, který podrobně referoval o knize bratrstva, která se dochovala ve žlutickém muzeu. Dne 7. ledna 1927 proběhla kolaudace restaurovaných chórových lavic a přepážkyzemským konzervátorem dr. Hönigschmidtem.

V roce 1927 bylo učiněna dohoda mezi městskou obcí a žlutickým farářem Wilhelmem Uhligem, že ročně obdrží jako vyvázání všech naturálií včetně dřeva 3.500 korun. Dohoda byla následně schválena politickým úřadem a ještě se žádal souhlas konzistoře a zemského úřadu. Dne 3. května 1927 byl rozpuštěn Výbor pro obnovu farního kostela, neboť celková rekonstrukce již byla dokončena. Farnímu úřadu byla tehdy z pokladny městské spořitelny předána zbylá suma 5.623,82 korun na opravu oltáře a jednotlivých soch. Dne 28. ledna 1928 byl v kostele znovu postaven restaurovaný oltář Panny Marie Sedmibolestné. Náklady na obnovu oltáře, kterou provedl Umělecký ústav Roberta Hanela z Nového Jičína, činily 7.300 korun a dalších 390 korun jako dovozné. Dne 8. září 1928 byl slavnostně vysvěcen nový sanktusový zvon, ulitý zvonařskou firmou Richard Herold v Chomutově, zakoupený kmotrou Barborou Suchánskovou z nadace Barbory Bergnerové za 2.400 korun, dalších 400 korun stály rytiny. Na začátku října roku 1928 natřel klempíř Jakob suříkem střechy věží farního kostela za 3.000 korun.

Dne 22. března 1931 byla ve farním kostele sv. Petra a Pavla předvedena středověká hra „Totentanz“, kterou zahráli herci z Rybář s podporou Svazu Němců v Čechách. Dne 21. května 1931 vykonal světící biskup dr. J. Remiger biřmování za účasti na 383 biřmovanců. Po zdlouhavém projednávání s ministerstvem a konzistoří v Praze byla dne 25. května 1933 podepsána smlouva mezi městem Žlutice a farním obročím Žlutice o dřívějších dávkách právě úřadujícímu farářovi, které byly převedeny na kmenový kapitál ve výši 130.415 korun uložený do státní pracovní půjčky, z něhož zdejší farář obdrží ročně úroky v částce 9.443 korun. Dne 25. září 1933 přesídlil farář Wilhelm Uhlig do Tří Seker a tamní farář Heinrich Dinter přešel v rámci služební výměny do Žlutic. Nový žlutický farář byl následně dne 22. října 1933 slavnostně uveden do úřadu. Roku 1934 byla podána žádost o povýšení farního kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích na děkanský kostel.

Roku 1937 žilo ve žlutické farnosti celkem 2.732 katolíků a 125 obyvatel jiného vyznání. Dne 26. května 1938 byl slavnostně vysvěcen nový zvon od zvonařské firmy Richard Herold v Chomutově, zřízený navrátilci na památku padlých žlutickým občanů během první světové války. Roku 1942 byl zrekvírován zvon padlým a spolu se sanktusovým zvonem a umíráčkem ze hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice odvezen na „hřbitov zvonů“ v Hamburku. Po smrti zdejšího faráře Heinricha Dintera dne 22. listopadu 1942 byl jmenován administrátorem kaplan Otto Seidl, který ve funkci zůstal až do vysídlení německého obyvatelstva.

Koncem roku 1948 byla místním stavitelem Františkem Florianem opravena vazba krovu kostela, uvolněná od otřesů během bombardování města na konci druhé světové války, a následně nově pokryta střecha. Na plánovanou opravu omítek tehdy nebyl nalezen dostatek finančních prostředků. Dne 12. února 1964 byl farní kostel sv. Petra a Pavla ve Žluticích zapsán na státní seznam nemovitých kulturních památek pod rejst. č. 17471/4-1142. Z důvodu neúdržby však kostel postupně chátral, na počátku šedesátých let 20. století se začaly objevovat praskliny ve zdivu a v klenbách, způsobené patrně výkopy během oprav objektu v letech 1910-1911, a došlo k narušení statiky objektu. Trhlina v jižní stěně jižní lodi kostela, způsobená nakláněním této stěny, dosahovala šířky až přes 10 cm. Vlivem silné vlhkosti způsobené zatékáním začaly opadávat štukové omítky, nátěry byly zašpiněné a odlupovaly se, některé okenní výplně měly poškozené zasklení. Okno ve východní stěně boční lodi bylo v ostění zazděno, v oknech presbytáře chyběly dělící kružbové pruty.

V letech 1973-1994 bylo proto přistoupeno k celkové rekonstrukci zchátralého kostela sv. Petra a Pavla ve Žluticích. Směrnici pro opravu kostela zpracovali pracovníci Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) pod vedením dr. Líbala. Projektové práce prováděl podnik Interprojekt Brno. V letech 1973-1975 provedl podnik Geoindustria Stříbro statické zajištění základů jižní boční lodi a presbytáře. Během sondážních výkopů doprovázených archeologickým průzkumem, bylo v hloubce 3-3,5 metru pod terénem objeveno několik kostrových hrobů. Stavba byla postavena na železobetonové mikropiloty, sahajícími až do hloubky 10,5 metru na rostlé skalní podlaží. Celkem bylo základovým zdivem navrtáno přes 700 metrů těchto speciálních jehlic, na kterých dnes spočívá váha části kostela. Základy jižní boční lodi byly následně staženy železobetonovými pasy a terén kolem celého objektu byl snížen o více než jeden metr. V interiéru byly staticky zajištěny mezilodní pilíře arkád, některé pískovcové kvádry musely být vyměněny, pilíře byly následně provizorně staženy objímkami ze železných profilů. Při zpevňování základů kostela nalezl v srpnu roku 1974 tehdejší farář Miroslav Janák na skládce vyvezeného materiálu čtyři raně středověké esovité záušnice z druhé poloviny 12. století, pocházející patrně z hrobů pochovaných žen.

V následujících letech provedl Okresní stavební podnik Plzeň-sever kompletní rekonstrukci vnějšího pláště kostela. Vyměněna byla krytina na všech střechách kostela, nově byly tehdy položeny prejzy. Střechy bočních lodí byly sníženy a původní pálená krytina zde nahrazena oplechováním. Na počátku osmdesátých let 20. století byly poté opraveny vnější fasády kostela, roku 1982 bylo postaveno lešení u východní stěny severozápadní věže a u západní stěny severovýchodní věže, kde byly kompletně sejmuty omítky. V roce 1983 byly již zcela opraveny omítky na jižní stěně jižní boční lodi, lešení bylo tehdy postaveno kolem hlavního západního průčelí a severozápadní věže, kde byly již z větší části sejmuté omítky. V oknech lodí a presbytáře doplněny kružby. V interiéru hlavní lodi kostela bylo tehdy postavené lešení, na obloucích arkád a pilířích byly sejmuty omítky; částečně rozebrané podlahy a na stěnách a klenbách provedeny restaurátorské sondy. Následně byly vyměněny některé výplně oken a dveří a tvarově změněna okna ve schodišťovém přístavku u věže. Hlavní stavební práce na vnějším plášti kostela byly dokončeny někdy kolem roku 1984. Všechno gotické zdivo zůstalo z režného zdiva, omítnuty a barevně odlišeny byly pouze barokní přístavby jako severozápadní věž a předsíň. V interiéru kostela probíhal v průběhu oprav archeologický průzkum.

V letech 1991-1994 bylo provedeno systematické a kompletní restaurování nástěnných a nástropních maleb v celém interiéru kostela, které provedli restaurátoři Martin Pavala a Petr, Tomáš a Vlastimil Bergerovi. Roku 1992 byly vyměněna krytina na střeše presbytáře a v jeho interiéru postaveno lešení. V roce 1993 byly zrestaurovány sochy sv. Petra a Pavla a opravena nástěnná malba nad vstupem do sakristie a restaurovány klenebná žebra v hlavní a jižní boční lodi kostela. V interiérech byly následně opraveny omítky na klenbách a stěnách, všechny prostory byly vymalované a vyměněny částečně podlahy; dále restaurované části malířské výzdoby odkryté restaurátorským průzkumem. V průběhu roku 1994 poté následovalo restaurování mobiliáře, chórových lavic, vchodových dveří a skříně, obnova interiérových maleb s prezentací gotické a barokní výmalby. V roce 1999 byla restaurována kazatelna a oltáře sv. Václava a sv. Rodiny. V letech 2006-2012 probíhalo kompletní restaurování řezbářské výzdoby varhan na kruchtě kostela financované z výtěžku veřejné sbírky a za přispění z rozpočtu Ministerstva Kultury a města Žlutice.

Orientovaná gotická trojlodní bazilika z lomového kamene lehce obdélného půdorysu s protáhlým obdélným, trojboce uzavřeným presbytářem, mírně vychýleným proti podélné ose k severovýchodu, krytá jednotnou vysokou strmou sedlovou, nad západním průčelím a závěrem zvalbenou střechou s pálenou krytinou typu bobrovka s několika pultovými, částečně oplechovanými vikýři a železnými křížky na koncích hřebene. Boční lodi kostela jsou kryty pultovými střechami s krytinou z měděného plechu. Při severní stěně kostela jsou připojeny dvě hranolové zvonové věže, před vstupem v západním průčelí pak předsíň. Stěny kostela na kvádrovém soklu jsou doplněny odstupňovanými opěrnými pilíři. Prudce klesající terén byl vyrovnán řadou stupňů mezi sakristií v přízemí východní věže a presbytářem a mezi lodí a předsíní. Celková dálka stavby kostela činí 47 metrů.

Hladce omítané trojosé hlavní západní průčelí kostela je doplněno před středovou osou přestavěnou pozdně barokní předsíní na obdélném půdorysu, krytou valbovou střechou s pálenou krytinou typu bobrovka. Západní stěna je prolomena pravoúhlým portálem hlavního vchodu s pískovcovým ostěním a přímou supraportou. Vstup uzavírají dřevěné dvoukřídlové rámové dveře z vnější strany pobité plechem a diagonálními pásky. V ose nad portálem je situován půlkruhový nadsvětlík s lištovou šambránou a zasklením z tabulek do olova s malovaným figurálním motivem. Po stranách vstupu je stěna členěna dvojicemi nárožních pilastrů s římsovými hlavicemi, vynášejícími vynesenou profilovanou římsu krytou prejzy, na které je nasazen plochý obdélný štít s postranními šikmými prohnutými křídly, završeným trojúhelníkovým tympanonem. Vpadlá obdélná plocha štítu je zdobena uprostřed mělkou vpadlinou ve tvaru kvadrilobu a rámována pilastry se soklíkem a bez hlavic, nahoře spojenými páskem. Tympanon provází složitěji modelovaná římska krytá prejzy. Jeho vpadlou plochu zdobí uprostřed ležatě obdélné pole s obloukově vypouklými boky. V patách postranních říms jsou na čtyřbokých podstavcích osazeny jehlancové žulové obelisky, při spodních okrajích tympanonu kamenné piniové šišky a ve vrcholu koule s železným kovaným křížkem na vrcholu.

Po jižním boku předsíně je připojen obdélný schodišťový přístavek ke kruchtě přístupný z interiéru, završený valbovou střechou s pálenou krytinou typu bobrovka. Schodiště osvětlují dvě ležatě oválná okna na západní straně s omítkovým ostěním s lištovou šambránou. V ose nad předsíní je ve zdi průčelí vysoko položené, velké gotické obdélné hrotité okno s letopočtem 1447 v záklenku, osvětlující prostor kruchty. Okno se zešikmenou špaletou z pískovcových kvádrů, členěné pískovcovými pruty v trojici obloučků a kruhovou devítilistou rozetu v ploše záklenku, je zaskleno nepravidelnými a různobarevnými tabulkami do olova a doplněno novodobými příčníky z pásového železa. Po stranách průčelí jsou vysoké gotické opěrné pilíře z pískovcových kvádrů s kamennými sedlovými stříšky a filiálkami ve vrcholech.

Po délce jižní stěny hlavní lodi kostela jsou na rozhraní klenebních polí situovány tři subtilnější stupňované opěrné pilíře z pískovcových kvádrů s pultovými stříškami z kamenných desek. Při severní stěně se pak uplatňují dva opěráky. Těsně nad vrcholem střechy boční lodi je jižní stěna hlavní lodi prolomena čtyřmi obdélnými okny s hrotitým záklenkem v hlubokých zešikmených špaletách obložených pískovcovými kvádry s dvoudílnými pískovcovými kružbami s kruhovými rozetami s trojlistem nebo sférický čtyřlistem, zasklené z obdélných tabulek spojovaných olověnými pásky a novodobými příčníky z pásového železa. V severní stěně hlavní lodi jsou pak situována tři stejná okna.

Po délce jižní stěny jižní boční lodi jsou připojeny tři stupňované opěrné pilíře z pískovcových kvádrů s pultovými stříškami z kamenných desek. Při západním konci jižní stěny je prolomen gotický hrotitý portál postranního vchodu, tzv. Schauberova brána, s pískovcovým ostěním se třemi oblouny. Vchod uzavírají oplechované dřevěné svlakové dveře s mřížovinou z pásků. Před portálem jsou vyzděny dva schody z lomového kamene. Interiér jižní boční lodi je od jihu prosvětlen čtyřmi hrotitými okny se zešikmenými špaletami z pískovcových kvádrů a kružbou v podobě kruhové rozety s vloženými rotujícími plaménky ve vrcholu. Stejné okno je situováno také ve východní stěně jižní boční lodi. Při severní stěně severní boční lodi jsou mezi okny situovány dva opěrné pilíře řešené podobně jako opěráky u jižní lodi. Severní loď, jejíž sokl se nalézá značně pod úrovní dnešního terénu, prosvětlují tři okna prolomená v její severní stěně. První dvě od východu jsou stejná jako okna v jižní lodi včetně kružeb a výplní. Zbývající hrotité okno má v síle přizdívky zešikmenou a omítnutou špaletu a zasklení z tabulek do olova je zdobeno malbou s náboženským motivem. Pravé okno zčásti zasahuje do nárožního opěráku, levé do schodišťového přístavku věže.

Nad severozápadním nárožím severní boční lodi vyrůstá 36 metrů vysoká, hranolová dvoupatrová nárožní zvonová věž obdélného půdorysu se zaoblenými nárožími. Do výše křivkovitě zvlněné kordonové římsy kryté shora prejzy, která nese horní patro věže, sahají v severních nárožích na koso postavené v půdorysu čtyřboké nárožní opěrné pilíře se zkosenou volnou hranou, ukončené plochými štukovými hlavicemi s čabrakami a střapci s nasazenými prejzovými valbovými stříškami, na jejichž vrcholu stojí na podstavcích pozdně barokní kamenné sochy sv. Norberta a sv. Augustina z roku 1782. Volné stěny spodní části věže jsou zdobeny nárožními pilastry, na západní straně doplněnými čabrakovými hlavicemi. Mezi pilastry jsou vyvedeny lisénové rámy s obloučky v horních rozích a segmentově zvednutou horní stranou.

V přizdívce severní stěny věže je od terénu situována vysoká arkáda s lomeným záklenkem, lištovou šambránou na bocích a vrcholovým klenákem s volutami po stranách. Nad klenákem jsou vyvedeny štukové stonky s listy a květy. V ploše záklenku je prolomeno široké hrotité okno se zešikmenou špaletou a lištovou šambránou s vrcholovým klenákem a uchy s kapkami a volutkami se střapcem. Okenní otvor je zasklen tabulkami do olova s figurální malbou. V ose nad oknem pod vrcholem arkády je ve štukové kartuši tvořené stonky s listy do omítky vytlačeno několik letopočtů 1481, 1782 a 1910. Patro věže je osvětleno čtyřlaločným oknem prolomeným v ose nad arkádou s lištovou šambránou s vrcholovým klenákem vepsaným letopočtem 1781 a volutkami po stranách a mušlí s volutkami po stranách v dolní části, zasklené kruhovými čočkami do olova. Ve spodní části západní fasády věže je vyvedena iluzivní hrotitá arkáda s lištovou šambránou s iluzivním hrotitým okem v ploše s lištovou šambránou a děleným rámem naznačeným oblou lištou. Záklenek šambrány doplňují dvě dvojice volut. Na stěně prvního patra je pak v ose nad arkádou vyvedeno čtyřlaločné iluzivní okénko s letopočtem opravy 1910 ve vrcholovém klenáku. Všechny dekorativní prvky iluzivních oken a arkády jsou stejného tvaru a vybaveny shodnými doplňky jako na severní straně věže.

Druhé zvonové patro věže se zaoblenými nárožími je členěno nárožními plochými pilastry s čabrakovými hlavicemi a na třech stranách prolomeno sdruženými podvojnými obdélnými okny s odsazenými stlačenými záklenky a kamenným parapetními římsami. Omítaná ostění oken jsou doplněna štukovými šambránami se sokly s rytými zrcadly a vrstvenými vrcholovými klenáky. Okna jsou uzavřena dřevěnými dvoukřídlými okenicemi na vnější straně oplechovanými. Vnější stěny věže jsou zakončeny vynesenou, uprostřed segmentově zvednutou korunní římsou se štukovým profilem, pokrytou prejzy a v nárožích podloženou konzolami s volutami. Interiér věže je vydělený až od úrovně prvního patra, v posledním druhém patře je pak umístěna zvonová stolice. Oplechovaná helmice věže z měděného plechu v podobě čtyřboké stanové střechy je ukončena štíhlou oplechovanou osmibokou sloupkovou lucernou se zvukovými otvory s odsazenými půlkruhovými záklenky a cibulovou bání s makovicí a křížem na hrotnici.

Na třech volných stranách jsou před střechou vyneseny hodinové vikýře s ozdobnými obdélnými, trojúhelně zakončenými, složitěji členěnými, omítanými štíty, zdobenými postranními pilastry se soklíkem a čabrakovou hlavicí a doplněnými nevýraznými postranními volutovými křídly. Uprostřed obdélných ploch štítu jsou  mělké a složitěji vykrajované vpadlině vsazeny kruhové plechové ciferníky věžních hodin, nad nimi pak vrstvené klenáky. Štíty jsou završeny nad složitěji členěnou, ve středu segmentově zvednutou římsou s volutovým klenákem prejzovou stříškou, na které jsou posazeny tři jehlancovité kamenné ozdoby čtvercového půdorysu. Nejvíce zdobený je severní štít, který je doplněný po stranách křídel ještě kamennými vázami na pilířích. Na soklíku pod levou z nich jsou vysekány iniciály „K S“. Zbývající dva štítky mají členění jednoduší a v detailech odlišné.

Hladce omítané stěny presbytáře jsou při jižní stěně a v půdorysných zlomech po obvodě závěru doplněny sedmi třikrát mírně odstupňovanými opěrnými pilíři z pískovcových kvádrů s kamennými pultovými stříškami kombinovanými se sedlem. Na severovýchodním opěráku závěrové stěny presbytáře jsou pod okenní římsou vysekány letopočty 1527, 1661 a 1910. Při severní stěně presbytáře, jejíž sokl se nachází pod úrovní dnešního terénu, jsou připojeny tři shodné opěrné pilíře. V jižní stěně presbytáře jsou prolomena tři značně vysoká, úzká hrotitá okna s hlubokými zešikmenými špaletami z pískovcových kvádrů a dvoudílnou pískovcovou kružbou se středovým prutem a kruhovými rozetami s trojlistem obklopeným třemi listy s nosy u krajních oken a třemi sférickými čtyřlisty v krajním okně. Zasklení oken je provedeno z obdélných tabulek do olova s novodobými nosnými příčlemi z pásového železa. Stěny závěru jsou prolomeny po jednom stejném okně, lišícím se pouze v obrazcích kružeb. V západní polovině jižní stěny presbytáře je ve výšce kolem dvou metrů nad terénem situován obdélný podélný větrací otvor z krypty se zděným ostěním, uzavřený hustou proplétanou mříží a těsně pod ním velmi nízký otvor lemovaný pískovcovými bloky. Závěrová stěna presbytáře je završena zděným obdélným vikýřem s trojúhelně zalomeným vrcholem, vyneseným nad hranou střechy. Vikýř je na přední straně prolomen obdélným otvorem zaklenutým „oslím hřbetem“.

V koutu mezi severní stěnou presbytáře a severní boční lodí stojí třípatrová hranolová zvonová věž mírně obdélného půdorysu se sakristií v přízemí. V severní stěně věže je situován pravoúhlý vstup s hladkým kamenným ostěním, uzavřený dřevěnými svlakovými dveřmi z poloviny 19. století. Oplechování vnější strany zdobí mřížovina z diagonálně kladených pásků a rozetky. Nad portálem je situován nadsvětlík s lištovou šambránou, zasklený kruhovými čočkami do olova a doplněný proplétanou mříží. Před vstupem jsou umístěny kamenné schody. Prostor sakristie v přízemí věže je osvětlen obdélným, segmentově zakončeným oknem ve východní stěně s lištovou šambránou, výplní z tabulek spojovaných olověnými pásky s malovaným obrazem s náboženským motivem a proplétanou mříží. Východní stěna je v patře prolomena vyšším okem se segmentovým záklenkem a lištovou šambránou, ve druhém patře, odděleném pásovou římsou, pak obdélným oknem s kamenným okoseným ostěním, vyplněným drátěnou síťkou v dřevěném rámu. Poslední zvonové třetí patro věže se zvonovou stolicí je na třech stranách prolomeno obdélnými okny s lištovou šambránou, uzavřenými prkennými svlakovými okenicemi, z vnější strany oplechovanými. Věž je zastřešena oplechovanou helmicí v podobě stanové střechy ve tvaru čtyřbokého komolého jehlance z měděného plechu s nízkou oplechovanou osmibokou sloupkovou lucernou se zvukovými otvory s odsazenými půlkruhovými záklenky, zakončenou cibulovou bání s pozlacenou makovicí a korouhví na hrotnici.

K východnímu konci severní boční lodi je při věži přistavěn oblý schodišťový přístavek do podkroví boční lodi, završený střechou ve tvaru šestibokého jehlance s krytinou z měděného plechu a makovicí na hrotnici. Na západní straně je prolomen obdélný portál s hladkým pískovcovým ostěním, uzavřený oplechovanými dřevěnými dveřmi s mřížovinou z pásků a doplněný předloženými kamennými schody. Interiér přístavku je přisvětlen na severozápadní straně oknem se zděným ostěním s lištovou šambránou.

Vnější stěny kostela jsou nad neomítaným předsazeným soklem z lomového kamene hladce omítané, bez členění, doplněny nárožní armaturou z pískovcových kvádrů a završeny zděnou korunní římsou pod střechou s maltovým odsazeným fabionem.

Trojlodí kostela s podlahou ležící pod úrovní terénu před západním průčelím, je přístupné schodištěm o sedmi stupních. Na podlaze jsou položeny šestiboké topinky. Hlavní loď s osou vychýlenou na západní straně k severu je zaklenuta ve výšce 14 metrů čtyřmi obdélnými poli kamenné křížové klenby s pískovcovými žebry hruškovcového profilu s malovanými pásky a drobnými polychromovanými kruhovými svorníky, rozšířené na spodní straně o nepatrně vystupující ploškou. Na svornících ve směru od východu jsou vyvedeny pětilistá růže rodu Vítkovců, ruka držící rýzmburské hrábě a na dvou posledních pak kamenické značky. Klenba je nesena na kuželových, jehlancových a polygonálních konzolách, osazených v horní polovině stěn. Na některých konzolách je vyveden motiv kružbiček. Jednotlivé klenební pole dělí příčné žebro stejného profilu. V druhém klenebním poli je odkryt nevelký fragment nástěnné malby s blíže neurčeným výjevem. V horních částech podélných stěn hlavní lodi jsou prolomena vysoko situovaná gotická hrotitá bazilikální okna. Špalety oken jsou vyskládány z pískovcových kvádrů. V ploše hrotitého záklenku západního okna nad kruchtou je vysekán letopočet 1487. V severozápadním koutě hlavní lodi se zachoval fragment gotické válcové přípory o průměru 17 cm, zachovaný v délce 21 cm, s kuželovým rozšířením, který přechází do válcového soklu. Uprostřed jižní stěny hlavní lodi je situován obdélný výklenek s půlkruhovým záklenkem a okosenými hranami.

V západní části lodi je situována barokní kruchta s dřevěnou, v půdorysu konkávně zvlněnou poprsnicí s prkennou podlahou a dřevěnou kuželkovou balustrádou složenou z trojbokých vyřezávaných kuželek s ořechy srdčitého profilu a čtyřúhelného průřezu, dělících pilířků s úzkými, bohatě vyřezávanými plastickými zrcadly a profilovaného trámového madla. V čele podlahové konstrukce je uprostřed vyvedena malovaná rollwerková kartuše s dekorativními motivy hřebínků a drobných rokajů. Vstup na schodiště na kruchtu z předsíně je uzavřen dřevěnými rámovými dveřmi s lištovými kazetami. Z kruchty je prolomen v jižní stěně pravoúhlý vstup na půdu jižní boční lodi, uzavřený dřevěnými dveřmi s lištovými kazetami. Na stěně pod převisem střechy na půdě je situována poškozený malovaný gotický nápis v podobě jeho neúplného negativního fragmentu písma. Malba je v některých místech následkem vlhkosti značně uvolněna. Nad dnešním průchodem na půdu je v koutě jižní stěny zazděn původní vstup, na západní stěně další přilehlý zazděný průchod, patřící k původní dvoupatrové, či výše položené kruchtě. Prostor podkruchtí je krytý omítaným vodorovným stropem s velkým vykrajovaným štukovým zrcadlem v ploše ze dvou stejných paralelních lišt. Na východním zvlněném okraji stropu jsou vyvedeny malby. V západní stěně je nad schodištěm o sedmi žulových stupních, lemovaným hladce omítnutými zídkami zakrytými žulovými bloky, je situována segmentem zaklenutá nika hlavního vstupu. V bocích niky při ostění jsou umístěny kapsy pro závoru a v levém boku mramorová polygonální kropenka.

Boční lodi se do hlavní lodi otevírají čtveřicemi stlačených polokruhových arkád vyskládaných z neomítaných pískovcových kvádrů a vynesené na mohutných hranolových pilířích a polopilířích s předsazeným soklem, které jsou při jižní lodi zdvojené a mnohem silnější. Archivolty akrkád jsou na hraně profilovány půlkruhovým výžlabkem mezi dvěma stezkami. V boku polopilíře u východní stěny jižní lodi je situován drobný výklenek se střechovitý nadpražím. Na jižní stěně hlavní lodi se nad arkádami nachází šestice lokálně odkrytých fragmentů nástěnné malby menších rozměrů.

Severní boční loď je ve výšce osmi metrů zaklenuta čtveřicí obdélných polí křížových kleneb s pískovcovými žebry hruškovcového profilu, meziklenebním žebrem a většími kruhovými svorníky s malovaným dekorem. Na svorníku v prvním klenebním poli je namalován měsíc, ve druhém ruka držící hrábě, na třetím podkova a na čtvrtém těžce čitelný znak. Klenby jsou vyneseny na zčásti odsekaných kuželových, jehlancových a polygonálních konzolách, posazených mimo osu středových pilířů. Konzola nad druhým pilířem v severní lodi má tvar komolého jehlanu nahoře s pletencem a s mohutnou reliéfní kamennou gotickou korunou. Konzola na protější severní stěně měla původně tvar kalichu, ze kterého se zachovala kupa a ořech, spodní část nohy byla odsekána. Středová jižní konzola má v horní části vystupujíc pás s oválnými terčíky a nad ním vlys s liliemi, protější severní konzola je podložená lilií. Poblíž krajního západního mezilodního pilíře je do prostoru boční lodi vsazen dřevěný sloup se seříznutými hranami, osazený na kamenném bloku, který pokračuje do klenby. Nad západní arkádou do boční lodi je situován nízký výklenek zrušeného okna se stlačeným záklenkem a užším kamenným vyžlabeným ostění na vnitřní straně.

Jižní boční loď je ve výšce sedmi metrů zaklenuta čtveřicí lehce obdélných polí křížových kleneb s pískovcovými žebry hruškovcového a klínového profilu a terčovými svorníky. Střední dvě pole jsou podstatně delší než krajní pole. Klenby jsou vyneseny na protáhlých jehlancových konzolách a v příčném směru děleny meziklenebními žebry dosedajícími na konzoly. Pouze mezi třetím a čtvrtým polem jižní lodi je nahrazeno žebro vloženým nepatrně zahroceným neprofilovaným masivním pasem z pískovcových kvádrů. V západních koutech jsou na válcovitých příporách hladké kruhové svorníky. Jižní boční loď bývala původně uprostřed v místě při rozšířeném středovém pilíři a klenebního pasu přepažena příčnou zdí, prolomenou průchodem s  hrotitým obloukem zdobeným malými rozetami. Příčná zeď tak původně uzavírala boční kapli v lehce delším východní polovině jižní boční lodi. Kápě východního pole klenby s hruškovcovitě profilovanými žebry pokrývají figurální malby a nápisové pásky, žebra jsou zde malovaná jako lamely a na dvou konzolách tohoto pole jsou vyvedeny malované obličeje.

V rozsahu východního pole klenby jsou rovněž na stěnách odkryté malby s náboženskými motivy. Na špaletách okna v jižní stěně jižní lodi jsou namalovány pozdně gotické nástěnné fresky z druhé poloviny 15. století s figurální malbou zrcadlově pojatých postav. Na východní ploše špalety okna se v pravidelném obdélném malovaném rámu nachází stojící postava sv. Kateřiny Alexandrijské s korunou na hlavě, kolem které je vyveden nimbus. V pravé ruce drží světice kolo jako symbol mučicího nástroje. Napříč výši prsou sv. Kateřiny je vyškrábán mladší nápis se smyšlenou datací „Tomas Wokrzynek zwonj 1435“, který pochází pravděpodobně ze sklonku 15. či první třetiny 16. století. Pod postavou je znázorněna vegetace a na světle modrém pozadí jsou vyvedeny šesticípé hvězdy. Na protilehlé západní ploše špalety okna je v pravidelném obdélném malovaném rámu vyvedena malba stojící postavy sv. Markéty Antiošské s perlovým řetízkem na krku a korunou na hlavě, kolem které je rovněž vyveden nimbus. V levé ruce drží světice na provaze draka za krk. Záklenek okenního výklenku je zdoben vegetabilní, úponkovou ornamentikou, lineárně stylizovanou a volutově stáčenou. Okenní ostění je orámováno malovanými sloupky s patkami a hlavicemi, na které dosedá lomený oblouk se stylizovaným profilováním.

Na jižní stěně po stranách okna v rozsahu východního pole klenby jižní boční lodi byly odhaleny fragmenty dalších pozdně gotických nástěnných maleb z druhé poloviny 15. století. Na západní ploše stěny je zachována v horní polovině částečně poškozená malba sv. Kryštofa přenášejícího Ježíška přes řeku. Drobnější postava světce s mohutnými chodidly a  pravou nahou nakročenou v dynamickém pohybu má kolem skloněné hlavy nimbus. Na pravém rameni světce původně seděl vzpřímeně a bez námahy malý Ježíšek, který pravou paží patně ukazoval směr, kam se obě postavy ubírají. Pod tíhou Ježíška je pravé rameno světce skloněno a ruku si opírá o hůl. Pod postavou je vyvedena krajina v podobě písečné země, na které jsou pod nohama sv. Kryštofa ve velkém množství vyobrazeni vodní živočichové, několik ryb, rak a had, poukazující na přítomnost řeky. Jednu z ryb světec levou nohou zašlapává. Výjev dokreslují napravo od postavy u sbíhajících se klenebních žeber na konzolu vegetabilní motivy v podobě několika rostlin a skaliska.

Na východní ploše jižní stěny je ve výrazném obdélném malovaném rámu, zdobeném stylizovaným vegetabilním vzorem, vyvedena rovněž v horní polovině částečně poškozená malba Panny Marie. Postava světice s půlměsícem je situována ve výrazné auroře, představující slunce, kterou přidržují nad Marií dva andělé. Světice stojí na zeleném podkladě, představující patrně krajinný přírodní prvek. Nad výjevem s Pannou Marií je situována figurální malba sv. Veroniky, která drží v obou rukou před sebou bílou roušku s obtiskem obličeje Ježíše Krista, vyvedeným lineární červenou linkou.

Na východní stěně jižní boční lodi se zachovalo velmi malé torzo nástěnné výmalby. Na špaletě okna bývala patrně vyvedena dnes již přebílená figurální malba další světice. Na levé straně okna je ve fragmentárním stavu dochován náznak patrně podobného orámování, jako u okna v jižní stěně. Na stěně po pravé straně okna je situován blíže neidentifikovaný nápis. Na severní stěně jižní boční lodi je nad arkádou ve značně torzální podobě vyobrazen nečitelný výjev, který prameny interpretují jako Poslední soud. Nad arkádou v západní části severní stěny je situován obdélný výklenek snad zrušeného okna se segmentovým záklenkem a užším kamenným vyžlabeným ostění na vnitřní straně. Východní pole klenby jižní boční lodi je rozděleno na osm polí s vyobrazením atributů čtyř evangelistů a čtyř andělů. Ve východním klenebním kápi jsou vyobrazeny atributy sv. Matouše a sv. Jana. V protilehlém klenebním kápi jsou vyobrazeny atributy sv. Marka a sv. Lukáše. V jižním kápi vidíme vyobrazené dva anděly, stejně tak jako v protilehlém poli. Kompozičně jsou malby doplněny nápisovými páskami s latinským textem.

Presbytář kostela je od hlavní lodi oddělen vysokým gotickým, jednoduše okoseným, mírně lomeným triumfálním obloukem neseným na mohutných okosených pilířích s římsovými hlavicemi. Na spodní ploše archivolty je vyveden malovaný český pamětní nápis gotickou minuskulou o dvou řádcích: „tento chrám ..léta od narození Božího tisíc čtyřistadevadesátého čtvrtého“. V hrotu triumfálního oblouku je nápis rozdělen dodatečně domalovaným polychromovaným heraldickým znakem města Žlutice pravděpodobně z doby po roce 1540 v podobě polceného štítu, rozděleného středovou věží na černou plochu se zlatým lvem pánů z Plavna a zlatou plochu s černými hráběmi. Profil žebra archivolty je zdoben malovaným, volutově stáčenými vegetabilními rozvilinami.

O dva kamenné stupně převýšený prostor presbytáře je sklenut ve stejné výšce raně barokní valenou klenbou s třemi páry mírně stlačených nestyčných trojbokých lunet se štukovými hřebínkami, přecházejí v závěru v klášterní klenbu se třemi podobně řešenými výsečemi. Klenební kápě původní gotické klenby se nacházely o zhruba 60 cm výše. Pod patkami klenby jsou ve štuku vyvedeny jednoduše profilované římsky podložené štukovou ozdobou se střapcem. Na jižní stěně presbytáře jsou zachovány zbytky renesanční ornamentální malby. V jižní stěně presbytáře jsou prolomena tři, ve východní stěně jedno a ve zkosených stěnách závěru dvě zhruba devět metrů vysoká, úzká hrotitá okna se špaletami vyskládanými z kvádrů a zdobenými na plochách malovanými obdélnými zrcadli s rozetami. V severní stěně presbytáře je prolomen nízký obdélný vchod do sakristie s ostěním zdobeným na stojkách pilastry se zrcadlem vyplněným reliéfními půlměsíčky a dřevěným portálem z druhé poloviny 17. století s vodorovnou supraportou. Vstup je uzavřen z jižní strany raně barokními oplechovanými, dřevěnými svlakovými dveřmi z druhé poloviny 17. století. Při vstupu do sakristie se nachází nástěnná malba v podobě ornamentálního pásu z 16. století.

Vysoká prostora sakristie v přízemí severovýchodní věže, přístupná z presbytáře po několika schodech, je sklenuta jedním, lehce kosodélným polem křížové klenby s jednoduše vyžlabenými klínovými žebry, jež vybíhají z částečně odsekaných protáhlých jehlancových konzol a stýkají se v hladkém kruhovém svorníku. Oproti presbytáři převýšená podlaha je kryta šestibokými topinkami. Nad vchodem ze sakristie do kostela je odkryt zachovaný zlomek nápisu: „Ihnnes rex“ (Jan arcibiskup) za 14. století o rozměrech 20 x 60 cm. Pod západní částí presbytáře kostela se nachází hrobka Kokořovců z Kokořova, ve které je umístěná měděná barokní rakev Jiřího Petra z Kokořova z roku 1680 s nápisy v malovaných pozdně renesančních kartuších a několik dalších rakví. Prostora, přístupná po schodišti neprofilovaným kamenným portálem, je zaklenuta půleliptickou valenou klenbou s jazykovitou výsečí. Stěny i klenba krypty jsou v celém rozsahu omítnuté.

Předsíň před západním průčelím je sklenuta klášterní klenbou se čtyřmi širokými trojbokými lunetami, vynesenou na pilastrech s římsovými hlavicemi. Podlaha předsíně je pokryta pískovcovými deskami. Vstup do kostela z předsíně je veden pravoúhlým portálem s kamenným ostěním a přímou supraportou. Vstup je uzavřen dřevěnými dvoukřídlými rámovými dveřmi s lištovými kazetami. V jižní stěně předsíně je situován vstup na schodiště ke kruchtě se segmentovým záklenkem, uzavřený dřevěnými svlakovými dveřmi s lištovými kazetami. V kruhovém prostoru schodišťového přístavku ke kruchtě je vsazeno točité schodiště s dřevěným válcovým vřetenem a fošnovými stupnicemi. Podlaha je zde tvořena betonovou mazaninou, strop chybí a otvírá se volný průhled do krovu.

Nad hlavní lodí a presbytářem kostela se tyčí vysoký pozdně gotický, barokně upravovaný krov věšadlové konstrukce plných vazeb se svislým osovým sloupkem probíhajícím celou výšku konstrukce, třemi hambalky a třemi šikmými vzpěrami proti krokvím. V prázdných vazbách chybí osový sloupek a šikmé krokvové vzpěry proto končí přímo na hambalcích. Krov zpevňují čtyři vaznice v ose pod hambalkami a mezi ně vsazené ondřejské kříže. Nad závěrem byly do konstrukce krovu vloženy šikmé stolice se zavětrováním ve střešní rovině ondřejskými kříži.

Velmi hodnotné raně barokní vnitřní zařízení kostela pochází z druhé poloviny 17. století. V presbytáři kostela je postaven vysoký raně barokní dřevěný portálový hlavní oltář z roku 1667, doplněný pozdně barokní architekturou z roku 1771. Monumentální tříosá edikulová architektura oltáře s vysokou stěnovou konstrukcí se podobá ještě středověkým křídlovým oltářům (tryptichům). Ve středu černě malovaného oltáře se zlatým dekorem a pletencovou ornamentikou je zavěšen velký raně barokní olejový oltářní obraz Zvěstování Panny Marie z roku 1667 od chebského malíře Georga Adama Eberharda, restaurovaný roku 1923 L. Leinbergerem. Po stranách oltářního obrazu jsou situovány dvojice zlacených tordovaných sloupů kompozitního řádu, zdobených plastickým dekorem s motivem úponků vinné révy. Sloupy jsou neseny na předsazených úsecích soklu a vynášejí předsazené úseky kladí. Boční sloupy jsou pak nasazeny na masivní konzoly plného srdčitého tvaru s plastikami andílčích hlaviček. Ve vysokých nikách s mušlovitými záklenky mezi sloupy jsou postaveny vyřezávané sochy patronů kostela, apoštolů sv. Petra a Pavla. Strany oltáře zdobí velká vyřezávaná křídla s boltcovou ornamentikou.

V nástavci oltáře nad mohutným kladím je vynesen tabulový štít, kompozičně sevřený zlacenými sloupy kompozitního typu s kanelovaným dříkem, mezi kterými je vsazen raně barokní olejový obraz Korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí z roku 1677 od stejného autora. Po stranách štítu jsou situovány krajní odsazené úseky segmentového tympanonu, na jejichž vrcholech jsou na konzolách postaveny sochy zemských patronů sv. Václava a sv. Ludmily. Na vrcholu štítu jsou situovány předsazené úseky rozeklaného tříbokého frontonu, mezi kterými je postavena socha Vítězného Krista na Zeměkouli, doprovázená sochami sv. Máří Magdalény a Marie Salome na konzolách na vrcholu tympanonu. Figurální výzdobu oltáře doplňují drobnější plastiky andělů. Z rovné raně barokní mensy s mozaikou v podobě třídílného ornamentu na čele s medailony zdobeným antependiem, se zvedá bohatě zdobený, zlacený pohyblivý tabernákl ve tvaru kruhového chrámku s mušlovitým výklenkem na přední straně, zdobeným při archivoltě čabrakou se závěsem, ve kterém je vsazen drobný krucifix, doplněný na svatostánku dvojicí pozdně barokních figurálních plastik adorujících andělů. V nástavbě chrámku s hrajícími si putti je umístěn reliéf Božího oka ve svatozáři. Nad krajních relikviářových částech tabernáklu jsou osazeny bohaté asymetrické dekorativní vázy.

Po stranách oltáře jsou situovány dřevěné přepážky s postranními vchody do prostoru zaoltáří, prolomené jednokřídlými dveřmi s drobnými nikami a členěné pilastry s kónickými dříky s vpadlými poli rámovanými zlacenou lištou, a deformovanými volutovými, kvazijonskými hlavicemi. Sloupy vynášející lehce redukované kladí s vloženými masivními volutovými klenáky nad dveřmi. Na soklech na vrcholu kladí nad vstupy jsou postaveny bohatě zdobené, zlacené oválné monstrancovité rokokové relikviáře. Po stranách před oltářní menzou jsou postaveny dva dřevěné vyřezávané pseudobarokní serafínové svícny kandelábrového typu z doby kolem roku 1900 s rokajovou a vegetabilní ornamentikou.

Při jižní stěně presbytáře je postaven drobný oltář Srdce Ježíšova. Celek oltáře vznikl v minulosti druhotným sesazením tří časově i slohově odlišných částí. Uprostřed oltáře s bohatou zlacenou ornamentální výzdobou raně barokního retáblu z poslední čtvrtiny 17. století je zavěšen mezi dělenými sloupy s kompozitními hlavicemi novodobý oltářní obraz Srdce Ježíšova, namalovaný hraběnkou Huyn v roce 1937, signovaný „M. Huyn 1937“. Dříky sloupů jsou ve spodní čtvrtině válcové, zdobené stuhami se svazky plodů, v horní části členěné v závitnici, vedenou lehce zvlněnou stuhou. Sloupy vynášejí kladí, nad sloupy lehce pravoúhle vysezené, na kterých je na drobném soklu situován plasticky provedený monogram Jména Ježíše Krista „IHS“ ve svatozáři s ležatými volutovými křídly po stranách. Na drobných soklech nad sloupy jsou osazeny krajní kulovité vázy s andílčími hlavičkami a motivem plamene na vrcholu. Na prosté velké kvadratické raně barokní menze z poslední třetiny 17. století s mozaikovým antipendiem je patrně druhotně vložen svatostánek v podobě fragmentu větší barokní tabernáklové kompozice z doby kolem roku 1730.

Na přechodu do lodi kostela při jižním pilíři triumfálního oblouku naproti kazatelně býval postaven černo-zlatě štafírovaný, raně barokní portálový postranní oltář Narození Páně (původně Panny Marie) z roku 1679. Ve středu oltáře býval zavěšen oltářní obraz Klanění pastýřů olejem na plátně, patrně rovněž od chebského malíře Georga Adama Eberharda. Výjev na obrazu o rozměrech 206 x 117 cm hustě zaplňovaly vzhledem k formě poměrně velké postavy. Před ústřední postavou Panny Marie s malým Ježíškem na klíně klečel pastýř. V levé části obrazu stála pastýřka se džbánem na hlavě, v pravé části pak postava sv. Josefa. Nad postavami se vznášela skupina andílků. Ve cviklech nad oltářním obrazem byly vsazeny andílčí hlavičky s lineárně stylizovanými křídly. Po stranách obrazu byly situovány kanelované sloupy, zdobené granulací s motivem náznaku excentrického tordování, které vynášely kompletní úseky kladí. Dříky sloupů bývaly ve spodní pětině hladké a dekorované na stuhách zavěšenými květy. U sloupů stávaly na volutových konzolách figurální plastiky sv. Michaela Archanděla a sv. Jiří v téměř životní velikosti ve zbroji, brnění a s helmami.

Předstouplé úseky kladí nesly fragmenty rozťatého trojbokého frontonu. V nástavci oltáře v podobě drobnější sloupové edikuly kompozitního řádu, jejíž předsazené sloupky vynášely kompletní redukované kladí, vybíhající do krajních úseků frontonu. V ploše nástavce oltáře býval zavěšen mladší barokní obraz Klanění Tří králů olejem na plátně se čtyřlistým orámováním, doprovázený po stranách sochami sv. Jana Křtitele a neurčeného proroka Kristova zrození. Na vrcholu štítu byla postavena soška sv. Anny Samétřetí s dvojicí andělů po stranách. Na kvádrové uzavřené mense se nacházelo mozaikové antependium. Dnes zbyla v koutu u pravého pilíře triumfálního oblouku pouze cihelná oltářní menza.

Při východní stěně severní boční lodi je postaven černo-zlatě štafírovaný, raně barokní portálový postranní oltář sv. Rodiny z roku 1680 jednoosé edikulové kompozice s tabulovým nástavcem. Uprostřed oltáře je zavěšen velký oltářní obraz sv. Rodiny, vyobrazující sv. Annu s malou Marií a sv. Janem Křtitelem. Po stranách oltářního obrazu jsou situovány vysazené sloupy s dvojicí ústupných čtvrtpilastrů kompozitního řádu s profilovanými patkami. Dříky sloupů jsou ve spodní pětině hladké, dekorované na čelní straně boltcovými kartušemi, výše pak kanelované s dekorem granulace. Sloupy jsou postaveny na dvouetážovém soklu, děleného výrazně profilovanými římsami a dekorovaného motivy perlovce, vavřínového pletence a boltcové ornamentiky. Po stranách sloupů jsou na bohatě zdobených vyřezávaných konzolách, tvořené velkotvarým boltcovým pletencem, postaveny sochy dvou světců, vytvořené patrně autorem hlavního oltáře. Pravá plastika drží velký hrozen. Sloupy s pilastry vynášejí bohatě oblamované kladí s profily dekorovanými perlovcem, vejcovcem a listovcem. Na kladí jsou nasazeny úseky rozeklaného trojbokého frontonu se sochami andělských postav na vrcholu. Mezi nimi je pak vynesen nástavec oltáře v podobě edikuly, tvořené dvojicí drobných předstouplých kompozitních sloupků s kanelovanými dříky, vynášejícími pravoúhle předstouplé úseky kompletního kladí. V nástavci je osazen obraz Boha Otce v profilovaném rámu, zdobeném perlovcem a listovce, a korunovaném trojlistým překladem. Plocha pole po stranách obrazu je členěna boltcovými motivy a ve cviklech po stranách překladu jsou vsazeny plastické reliéfy andílčích hlaviček s boltcovými křídly. Na mense je umístěno krásné mozaikové antependium.

Při jižní straně druhého pilíře severní stěny hlavní lodi kostela je postaven barokní rámový postranní oltář sv. Antonína Paduánského z roku 1689, doplněný roku 1748. Uprostřed oltáře je zavěšen obraz sv. Antonína Paduánského s Ježíškem olejem na plátně. Výjev zachycuje v levé polovině obrazu polopostavu sv. Antonína Paduánského, zachycenou z profilu s vytočenou hlavou. Vpravo proti světci stojí na stole s knihami malý Ježíšek, který mu podává lilii. Nad obrazem je na zadní desce pozdně barokního retáblu vyvedena kartuše s páskovým rámem, zdobeným hřebínky a volutami. Obraz je osazen v mladším zlaceném rámu s páskovou pletencovou ornamentikou s vegetabilními motivy. Obraz obklopuje drobný baldachýn s věncem zdobeným čabrakami a vyřezávanými draperiemi, staženými provazcem s třapci, které nadnášejí andílčí hlavičky s křidélky, korunovaný křížem ve svatozáři. Zeleno-červeně iluzivně mramorovaný oltářní stůl pozdně barokního sarkofágového typu je na čele zdoben kartuší s hřebínky a dekorativními páskovými rámy po stranách.

Na protilehlé severní straně druhého pilíře jižní stěny hlavní lodi je situován protějškový barokní postranní oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1694, tvořený velkou, polokruhově završenou nikou v pilíři kostela, ve které je postavena hodnotná, polychromovaná vyřezávaná socha sv. Jana Nepomuckého, vysoká zhruba 185 cm. Volně stojící figurální plastika světce s pohledem k nebesům, oděná v kanovnickém rouchu, klerice s kvadrátkem na hlavě, drží v pravé ruce kříž s Ukřižovaným Ježíšem Kristem, který si pravou rukou přidržuje na prsou. Výklenek je rámován bohatě vyřezávaným, gotizujícím zlaceným rozvilinovým  plastickým rámem s motivem velkolistého akantu a vinné révy a vavřínovým prutem na hraně niky. Po stranách výklenku jsou na oltářním pultu postaveny sochy andělů s nástroji světcova umučení. V nástavci oltáře je nad výklenkem umístěn obraz Korunování Panny Marie olejem na dřevě s výškou zhruba 60 cm, vsazený v drobném lištovém, jednoduše profilovaném trojlistém rámu. Výjev zachycuje Pannu Marii, korunovanou po stranách sedícími postavami Božské Trojice a holubicí Ducha svatého nahoře uprostřed. Před výklenkem se nachází mělká menza sarkofágového typu s malovaným mramorováním.

Uprostřed severní boční lodi kostela je postaven raně barokní portálový postranní oltář sv. Václava z roku 1637 složitějšího vývoje, přenesený do kostela roku 1815 ze zrušené zámecké kaple sv. Václava kokořovského zámku ve Žluticích. Ve středu černě malovaného oltáře se zlatým dekorem je mezi tordovanými kompozitními sloupy, ovíjenými úponky vinné révy, zavěšen oltářní obraz sv. Václava olejem na plátně o rozměrech 165 x 105 cm. Výjev zobrazuje postavu sv. Václava ještě pozdně gotického pojetí s kopím v pravé a štítem a přemyslovským znakem černé orlice v levé ruce. Na druhotně nastaveném horním dílu a bočních částech obrazu je namalován látkový baldachýn, který překrývá starší malbu zřejmě aliančních šlechtických erbů. Při patě postranních akantových křídel jsou postaveny mladší, kvalitně zpracované, 90 cm vysoké, pozlacené, vrcholně barokní vyřezávané sochy sv. Ludmily a sv. Víta s korunami patrně z dílny sochaře Matěje Václava Jäckela z doby kolem roku 1700. Sloupy vynášejí plné kladí, nad sloupy pravoúhle oblomené.

V mladším vrcholně barokním nástavci oltáře z doby kolem roku 1700 je zavěšen patrně pozdější oválný obraz sv. Vojtěcha olejem na plátně v bohatě zdobeném, vyřezávaném rozvilinovém rámu s andílčími postavičkami, který tvoří vlastní architekturu nástavce oltáře v rozťatém tympanonu. Výjev zobrazuje sv. Vojtěcha se vztyčenou pravicí ke gestu požehnání. Mezi úseky prolomeného štítu na vrcholu oltáře je osazeno patrně druhotně sesazené, mladší, pozdně barokní vyřezávané sousoší Kalvárie zřejmě místní západočeské produkce. Uprostřed skupiny je na novějším kříži z 19. století, vyrůstajícím z makovice, druhotně osazena kvalitněji zpracovaná, ústřední figurální plastika Ukřižovaného Ježíše Krista asi z doby kolem roku 1740. Po stranách kříže jsou postaveny sochy Bolestné Panny Marie a sv. Jana Evangelisty z doby po polovině 18. století, vzhlížející k vrcholovému kříži. Na přední straně oltářní mensy jsou vyvedeny dva vyřezávané reliéfní znaky Kokořovců z Kokořova. Figurální plastiky oltáře jsou polychromovány a stříbřeny. Raně barokní kvádrová oltářní menza se třemi poli antependia je na čelní straně zdobena dvěma erby, vsazenými v lichých arkádách, vyhloubených v obdélných polích, rámovaných perlovci.

Při jižní stěně jižní boční lodi je postaven pozdně barokní oltář Panny Marie Bolestné z doby kolem roku 1750, který stával původně v západní části lodi. Jednoduchá, sarkofágová menza je na čelní straně zdobena téměř kruhovou kartuší. Retábl oltáře tvoří pouze ústřední, asi 120 cm vysoké, hodnotné sousoší Piety patrně od sochaře Josefa Herschera působícího v Manětíně. Figurální plastika představuje Bolestnou Pannu Marii s mrtvým Kristovým tělem v klíně. Marie má do prsou vražen meč utrpení. Plastika je rámována zavěšenou vyřezávanou drapérií, spadající od drobného polygonálního baldachýnu v ose nad plastikou.  Spodní strana baldachýnu je zdobena zavěšenými čabrakami. Predela nad menzou je bohatě objemově pročleněna se středním, předstupujícím výklenkovým svatostánkem, rámovaným po stranách vztyčenými volutami. Ve výklenku se zlacenou mušlí v záklenku, je vsazen drobný krucifix. Predela je zdobena velkými plastickými hřebínky a rokajovými kartušemi. Původně býval v kostele postaven rovněž raně barokní postranní oltář sv. Františka Xaverského z roku 1679 s pěti reliéfními výjevy na oltářní mense a postranními křídly tabernáklu.

Před západním čelem severního pilíře triumfálního oblouku je situována bohatě vyřezávaná raně barokní kazatelnaz roku 1672, černě polychromovaná se zlacením. Na plném zábradlí jednoramenného přístupového schodiště jsou ve zdobených zlacených rámech vsazeny velké plastické reliéfní andílčí hlavičky s dekorativně roztaženými křídly. Pilíř zábradlí na nástupní straně schodiště s dekorativní koulí na vrcholu je členěn obdélnými vpadlými poli, dekorován boltcovými motivy s diamantováním. Na podhledu schodiště je situován nápis „R. Hanel St. Pölen R. Lux 1692 Renov. 1916“. Polygonální řečniště kazatelny, shodné výšky a profilace horního kladí jako zábradlí schodiště, je členěno do čtyř polí, oddělených předsazenými, drobnými, na konzolkách z hlav andílků postavenými, tordovanými sloupky, s dříky obrostlými vinnou révou. V polích mezi sloupky jsou v mušlových nikách umístěny čtyři asi 60 cm vysoké, polychromované vyřezávané sošky evangelistů se svými atributy. Řečniště je na spodní straně vyneseno volutovými konzolami a střední velkou zavěšenou zlacenou piniovou šiškou. Na okraji šestiboké stříšky kazatelny, zdobené na šátcích zavěšenými ovocnými girlandy, jsou na soklech postaveny asi 60 cm vysoké, polychromované sochy čtyř církevních Otců kolem středového podstavce v podobě šestibokého sloupového chrámku s kanelovanými sloupky korintského řádu a asi 90 cm vysokou sochou kázajícího Salvátora na vrcholu na kompozitní hlavici Na podhledu stříšky je vyveden střední reliéf holubice Ducha Svatého se svatozáří a boltcové ornamenty.

Na vyvýšeném stupni kruhového půdorysu na východní straně jižní lodi kostela je postavena kamenná renesanční křtitelnice z roku 1603 s  osmibokou nohou s profilovanou patkou, na které je vyveden plastický letopočet „1603“. V osmibokém nástavci s římsovým profilem rámu je vsazena cínová mísa, krytá osmibokým cínovým víkem, na jehož je jako druhotný doplněk přidána drobná dřevěná pozdně barokní figurální plastika skupiny Křtu Kristova z roku 1754.

Na mohutném břevnu vsazeném mezi pilíře triumfálního oblouku je postaveno vrcholně barokní sousoší Kalvárie z roku 1684 podle pozdně gotického vzoru německého prostředí. Sousoší tvoří figurální plastiky v mírně nadživotní velikosti. Uprostřed břevna je vztyčen vysoký kříž s  plastikou Ukřižovaného Ježíše Krista a stylizovanou tabulkou s nápisem „INRI“ (zkratka latinských slov Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský). U paty kříže jsou osazeny situována klečící sv. Máří Magdalény, která kříž objímá, a po levé straně stojí postava truchlící Panny Marie a vpravo postava sv. Jana Evangelisty zhlížejícího ke kříži. Na břevnu, na třech místech pod plastikami pravoúhle oblamovaného, jsou na obou stranách vyvedeny zlacené latinské nápisy. Ve vlysu na přední straně je situován nápis s chronogramem: „VT SPECVLVM CVNCTIS IN CRVCE CHRISTVS ERIT“ a na vystouplé části pod krucifixem uprostřed břevna datace „1684“. Ve vlysu na zadní straně břevna pak nápis: „EXPENSA TEMPLI ET PAROCHIANVS ISTA DE VOTE EREXIT“ opět s chronogramem na rok 1684. Dále je zde uvedeno datum opravy v roce 1923 a jména restaurátora Roberta Hanela z Nového Jičína a tehdejšího faráře Carla Urlika.

Při obou podélných stěnách presbytáře jsou postaveny dvě velké barokní konšelské chórové lavice pro městskou radu a představených cechů z roku 1686, které sem byly přeneseny patrně z nějakého kláštera. Při jižní stěně má lavice osm míst, při severní deset. Shodně provedené, černě polychromované lavice mají vysoká opěradla a plné parapety, členěné podle jednotlivých míst do polí, oddělených kónickými lizénami, zdobenými na čelní straně penízkovým dekorem. Horní část lizén tvoří ořímsovaná kvádrová část, která vynáší kladí. Nad archivoltou lizén jsou na kladí situovány volutové konzolky. V pásu mezi konzolkami je vyvedena plošná, prostřihovaná reliéfní ornamentika. V plochách polí opěradel s manýristickým malovaným rostlinným ornamentem jsou vyvedeny mělké arkády s lehce stlačenými záklenky a pilířky s úponkovým dekorem. V polích arkád jsou malované výplně, ve kterých se v každém druhém nachází stejný dekorativní obraz andílčí hlavy s volutově stylizovanými křídly a dekorativními prvky šátku se zavěšenými oválnými kartušemi a stylizovanými, volutově stlačenými úponkovými listy. Na opěradle lavice při severní stěně jsou v polích vyvedeny figurální malby světců, sv. Rocha, sv. Šebestiána, sv. Jeronýma, sv. Máří Magdalény, sv. Barbory, sv. Agáty, sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vavřince. V polích plných parapetů před lavicemi jsou mezi lizénami situována vpadlá obdélná ořímsovaná pole s ušima, ve kterých jsou vsazeny desky s iluzivně malovanými výplněmi černého mramoru. Na parapetu severní lavice se tyto plochy střídají s malovanými medailony s ovocným rámem s centrálním motivem velkého granátového jablka, zavěšeného na stuze.

Nad lavicemi po stranách hlavního oltáře jsou zavěšeny barokní obrazy s cennými barokními rámy z počátku 18. století. Na pravé straně se nachází barokní obraz Ecce Homo s bohatě řezaným akantovým rámem s vinnými hrozny, veraikonem a soškami andílku s nástroji umučení Krista. Obraz Panny Marie (Immaculaty) ve vyřezávaném rámu s květy a putti, korunovaným sousoším Nejsvětější Trojice. Na stěnách hlavní lodi bývaly nad mezilodními arkádami zavěšeny dvě trojice protějškových velkých barokních obrazů olejem na plátně se scénami ze života Panny Marie z počátku 18. století shodného formátu o rozměrech 323 x 227 cm, osazených v profilovaných černých rámech se stříbřeným pletencovým dekorem. Obrazy nesly náměty Korunování Panny Marie, Navštívení Panny Marie, sv. Rodiny, sv. Václava, sv. Martina a sv. Floriána. Na západních pilířích hlavní lodi jsou zavěšeny obrazy Piety a kopie Černé poutní madony z roku 1692 s monogramem CCRV a letopočtem na rámech. Na pilířem arkády v severní stěně hlavní lodí je zavěšen pozdně barokní obraz Panny Marie (Immaculaty) olejem na plátně v kasulovém  rámu. Výjev představuje Pannu Marii stojící na srpku měsíce na vrcholu Zeměkoule. Nohou drtí světice hlavu hada hříchu a kolem postavy se vznášejí andílci. V lodi býval zavěšen ještě méně významný obraz sv. Jana Nepomuckého.

V západní části severní lodi kostela bývalo původně umístěno barokní sousoší Olivetské hory, postavené v roce 1716 Eliasem Ziegenheimem, které bylo před rokem 1912 nově vystavěno v jižní boční lodi mezi hlavním a postranním vchodem. Skupina byla tvořena čtyřmi dřevěnými figurálními plastikami v lehce nadživotní velikosti s novodobou polychromií patrně z konce 19. století. Kolem ústřední sochy klečícího, modlicího se Ježíše Krista byly situovány tři spící apoštolové mezi kameny z Vladaře, které byly v mezerách vyplněny mechem. Stěny byly vymalovány palmami, holými kopci a městem Jeruzalém. Prostor je prosvětlen polokruhově zakončeným oknem s železnou mříží. U vstupního schodiště he postavena hodnotná barokní socha sv. Antonína Paduánského z roku 1716, která původně stávala na mostě u nádraží. Na konzole v presbytáři pololidová dřevěná soška Boha Otce z 18. století.

V severní boční lodi kostela stojí pozdně barokní zpovědnice z doby kolem roku 1770. Střední uzavřená skříň se sedadlem pro zpovědníka je vyšší s výrazně členěnou horní hranou, zakončenou uprostřed segmentově vydutou římsou. Krajní osy s výklenky s klekátky mají horní obrysovou hranu nasazenou v segmentové křivce. Osy zpovědnice jsou členěny štíhlými pilastry s hlavicemi ve tvaru kapky a nároží zvýrazněna štíhlými pilastry s konzolovými hlavicemi. Dvířky zpovědnice a plocha nad půloválným záklenkem středního okna jsou zdobeny vpadlými poli bohatého křivkového obrysu. Při stěnách po obou stranách hlavního vchodu bývaly postaveny černé mramorované pozdně renesanční kostelní lavice z doby kolem poloviny 17. století s vysokými opěradly, nazývané Campanusovy lavice (Campanus-Stühle), pravděpodobně podle svého zakladatele, snad Campanuse z Rösselfeldu, připomínaného mimo jiné jako primátora města Žlutice. Parapety lavic bývaly členěny do obdélných polí, rámovaných profily členěnými perlovcem. V polích byly situovány vpadlé plochy v lichých arkádových útvarech. Horní opěradla lavic bylo pilastry s konzolovými hlavicemi, vynášejícími kladí, rozděleno do čtyř obdélných polí. Pilastry i kladí bylo zdobeno plošným pletencovým dekorem.

Na kruchtě jsou postaveny pozdně barokní varhany z let 1774-1775 od varhanáře Franze Prokopa Nolliho z Úterý. Dvoumanuálové varhany s 16 rejstříky, mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi tvoří trojdílný hrací stůl s drobným pozitivem, vsazeným do středu zábradlí kruchty, a zlacená vyřezávaná skříň varhan. Skříně jsou děleny do lichého počtu, výrazně výškově odstupňovaných a obrysově rozvedených bloků stoupajících od středu ke krajům. Jednotlivé blokové skříně jsou odděleny štíhlými pilastry s konzolovými hlavicemi, vytočenými nakoso na nároží, které vynášejí kladí s profilovanou římsou. Pole polychromovaných skříní jsou zdobeny motivem rokajů a mřížek. Jedná se o největší a nejlépe dochovaný nástroj tohoto varhanáře. V roce 1994 byly tyto varhany prohlášeny Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

V interiéru kostel byla pohřbena řada šlechticů a významných žlutických měšťanů a zachovalo se zde několik renesančních a raně barokních pískovcových náhrobních kamenů. U severní stěny severní boční lodi kostela je opřeno sedm náhrobních kamenů, na kterých je položen menší křížový kámen. Nachází se zde renesanční figurální náhrobník Václava Zumra z Herstošic z roku 1565 z téže provinciální dílny jako náhrobník Jiřího Zumra. Václav Zumr zemřel v sobotu na Narození Panny Marie v roce 1565. Náhrobní kámen o rozměrech 195 x 97 cm s českým nápisem na obrubě je vyzdoben shodně pojatou reliéfní figurální plastikou stojícího rytíře ve zbroji s mečem a dýkou a erbem v levém horním rohu. Dále renesanční figurální náhrobník Salomeny Kalihrachové z roku 1590 o rozměrech 136 x 77 cm s reliéfní figurální plastikou ženské postavy s hlavou spočívající na podušce, oděnou v šatech s okružím a závojem. Obruba náhrobníku je opatřena vysekaným českým nápisem. Vedle pak renesanční figurální náhrobník neznámého žlutického soukeníka z roku 1587 o rozměrech 166 x 81 cm s reliéfní figurální plastikou stojící mužské postavy v plášti po kolena a biblí v pravé ruce. Nad rameny postavy jsou vysekány znaky cechu kartáčníků a soukeníků, Na obrubě náhrobníku je vysekán český nápis, jméno a rok jsou však sešlapány.

U jižní stěny jižní boční lodi kostela je postavena raně barokní znaková náhrobní deska ženy žlutického purkmistra Johanna Eliase Schönfeldera ze Schönfeldu Susanny, rozené Campanus, zemřelé 19. září 1665, o rozměrech 171 x 78 cm, zdobená závěsem s čabrakami, motivem přesýpacích hodin a lebky. Vedle ní pak barokní nápisová náhrobní deska Sylvie Prohefferové z roku 1730 o rozměrech 136 x 74 cm. Pod dlažbou blízko pilíře arkád jižní lodi byl nalezen fragment znakové renesanční náhrobní desky Eleny z Údrče z roku 1557 o rozměrech 78 x 55 cm s erbem a českým nápisem: „ELENA Z AUDRCZE LETA 1557“. Dále býval v kostele renesanční figurální náhrobník Jiřího Zumra z Herstošic na Račínu z roku 1564, který zemřel dne 16. května 1564, o rozměrech 200 x 92 cm s českým nápisem na obrubě a reliéfní figurální plastikou stojícího rytíře ve zbroji s mečem a dýkou. V levém horním rohu náhrobníku je situován erb. U kazatelny byl v době kolem roku 1500 pohřben Franknar z Kissbergu. Dále se zde nacházel renesanční znakový epitaf Wolfa ze Štampachu z roku 1557 o rozměrech 143 x 72 cm s erbem a českým nápisem byl převezen do karlovarského muzea. U kazatelny byla pohřbena rovněž jeho dcera Maria Anna Štampachová, ovdovělá Mířkovská. Dále pozdně renesanční znaková náhrobní deska z roku 1636 o rozměrech 179 x 89 cm s erbem, která patřila Voršile, manželce Wilhelma Zbanowského, rozené ze Schönewitz, která zemřela v úterý 15. dubna 1636. Uprostřed jižní lodi náhrobek Jana mladšího z Vršovice s půlměsícem a nápisem: „WRZESSOWITZ“. Dále bývala v kostele osazena raně barokní znaková náhrobní deska z roku 1673 žlutického purkmistra Johanna Eliase Schönfeldera ze Schönfeldu, zemřelého dne 5. února 1673, o rozměrech 168 x 82 cm, zdobená erbem, závěsem s čabrakami a přesýpacími hodinami.

V kostele bývalo umístěno rovněž několik nápisových epitafů z 18. století. Nápisová náhrobní deska premonstrátského pátera Carla Pohe z Teplé z roku 1755 o rozměrech 86 x 73 cm, epitaf Marie Lud. Serimannové z roku 1769 o rozměrech 98 x 58 cm a 109 cm vysoká nápisová náhrobní deska Josefa Springera z konce 18. století. U oltáře sv. Anny je pohřben premonstrát Hugo César, od roku 1654 až do smrti žlutický pastor, Max Rudolf, baron Štose z Kounic, držitel Nahořečice, pohřbený dne 24. prosince 1700. U oltáře Panny Marie je pohřben zakladatel poutí do Skoků, Johann Rick, který roku 1756 zemřel ve Žluticích. U oltáře sv. Václava pohřbena dobrodinka kostela Elisabetha Haydera, která zemřela dne 13. listopadu 1778 ve věku 93 let. Hrobku Kokořovců z Kokořova pod kostelem uzavírá novodobá znaková náhrobní deska z roku 1924 od Josefa Schotta za Žlutic o rozměrech 217 x 104 cm s letopočtem 1775-1878.

Malovaná kostelní okna byla vytvořena v letech 1910-1911 v Uměleckém ústavu Franze Götzera ve Vídni. Pouze obě okna po stranách hlavního oltáře pochází ze severočeské firmy. Šest oken v presbytáři nese výjevy: 1) sv. Josef, zřízené výborem pro renovaci kostela, 2) sv. Petra a Pavla od Karla Otty a paní Ernestine z Nejdku, 3) sv. Vilemíny od dvorního rady Wanitzky na památku jeho ženy, 4) sv. Anna od rodiny Meissnerů ze Žlutic čp. 45. Okna v jižní lodi s výjevy: 1) Panny Marie (Madona) z roku 1911 od Dr. Franze Zahna ze Žlutic, 2) sv. Barbora od Barbary Löschner z panského mlýna (Herrenmühle), 3) Srdce Ježíšovo od kanovníka pražské kapitoly Antona Haniky ze Žlutic, 4) sv. Alžběty od Elisy Löschner z panského mlýna (Herrenmühle). Okna v severní lodi s výjevy: 1) sv. Ambrosius, zřízený městskou spořitelnou ve Žluticích, 2) Panny Marie Lourdské od sekretáře Wenzela Lericha, 3) sv. Jan od okresního školního inspektora Johanna Hilleho, 4) znak města Žlutice od městské rady.

Velice hodnotné zvony žlutického kostela patřily k nejkrásnějším zvonům mezi Chebem a Prahou. Tři největší zvony pochází z 16. století a byly ulity v době přijímání podobojí (utrakvismu). Tyto zvony jsou dnes památkově chráněny a byly uchráněny rekvírování zvonů během obou světových válek. Největší zvon sv. Petra a Pavla z roku 1534 ulil zvonařský mistr Matyáš z Nového Města Pražského nákladem Jana III. z Vřesovic. Zvon o průměru 156 cm a váze 5.000 kg nese vyobrazení obou apoštolů sv. Petra a Pavla, znak držitelů panství pánů z Vřesovic půlměsíc a žlutický městský znak, tehdy pouze hrábě. V horní části zvonu je vyveden český nápis: „Pane bozie racz zdarziti tento zwon ke cti a k chwale gmena tweho a swatm twym aposstolum Petru a Pavlu slit gest leta bozieho tisyczyho pyetiesteho + rrr IIII“, v dolní části pak český nápis: „Za pana jana mladssiho z wriesowicz a na zluticzych a kdo czo k tomu pomoh day pan buh wieczny odplatu“.

Druhý zvon sv. Šimona z roku 1570 od zvonařského mistra Gregora Albrechta z Ostrova o průměru 1,3 metu a váze asi 2.000 kg nese na jedné straně vyobrazení Ukřižovaného Ježíše Krista a pod tím v obdélném rámci latinský nápis ke chvále Nejsvětější Trojice: „Hoc opus conflatum est in honorem sanctae et individuae Trinitatis, ut suo sonore laudaret altissimum. Anno Domini 1570“ (Dílo ulito ke cti svaté a trojjediné Nejsvětější Trojice, jehož tón Nejvyššího velebí. Léta Páně 1570). Pod tím je umístěn znak města Žlutice již s věží a lvy a latinský nápis: „Pečeť města Žlutice“. Na protilehlé straně pláště je umístěno vyobrazení apoštola sv. Šimona Kananejského a pod ním německý nápis: „In Gotes Namen pin ich geflossen, Greger Albrecht in Schlackenwaldt hat mich gegossen“ (Ve jménu Božím jsem tekl, Gregor Albrecht v Ostrově mě uil). Pod nápisem jsou umístěny vyobrazení dvou čtyřlistých jetelových lístků a nápisy: „Sit laus Deo“ (Chvála Bohu) a „Martha von Lubenz gab 10 Schock“ (Martha z Lubence dala 10 kop). Třetí zvon sv. Judy Tadeáše z roku 1534 od mistra konváře Andrease ze Žlutic, nazývaný Polední zvon, je zavěšen v severovýchodní věži. Na jedné straně pláště zvonu je vyvedeno vyobrazení sv. Petra s klíči a na protilehlé straně pak sv. Jana Evangelisty s číší s vínem.

Během první světové války byly zrekvírovány čtyři další zvony kostela, které byly proto po válce nahrazeny zvony novými. Sanktusový zvon, vysvěcený dne 8. září 1928, byl ulitý zvonařskou firmou Richard Herold v Chomutově. Zvon padlých, vysvěcený dne 26. května 1938 na památku žlutickým obětem první světové války, ulitý rovněž zvonařskou firmou Richard Herold v Chomutově, byl v roce 1942 spolu se sanktusovým zvonem a umíráčkem ze hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice odmontován a odvezen na „hřbitov zvonů“ v Hamburku.