Žlutice - židovská synagoga

První písemná zmínka o židovském osídlení města Žlutice (Luditz) pochází z privilegia tehdejšího majitele zdejšího panství Jindřicha IV. z Plavna ze dne 4. února 1540, kterým bylo zapovězeno pobývaní Židů ve Žluticích, a ti museli do svátku sv. Jiří (24. dubna) město opustit. Délka období vypovězení Židů z města není známá. Dokument patrně z doby těsně po občanském zrovnoprávnění osob židovského vyznání v roce 1787 uvádí ve Žluticích původní a nová stálá německá příjmení celkem 17 židovských familiantů. V roce 1870 tvořilo žlutickou židovskou komunitu pouze 30 osob, což byl v porovnání s obcemi Chyše, Luka a Liblín velice malý počet.

V roce 1875 byla ustanovena žlutická židovská náboženská obec, která měla 89 členů. Představeným židovské obce byl zvolen Abrahám Bäumel, pokladníkem Julius Hoffer a učitelem náboženství byl ustanoven Moritz Hoffer. Zdejší Židé se scházeli v židovské modlitebně, která se nacházela na dnes již neznámém místě ve městě, zemřelí byli pohřbíváni na židovských hřbitovech v Chyších a Nečtinách.

Roku 1883 si nechala zdejší židovská obec na místě starší zděného objektu v tehdejší ulici Dechant-Hops-Gasse (dnešní ulici 28. října) za farním kostelem sv. Petra a Pavla uprostřed města vystavět podle návrhu neznámého architekta synagogu s přistavěným bytem pro rabína a učitele a školní učebnou. Ve funkci rabína poté při synagoze působil až do roku 1926 dřívější učitel Moritz Hoffer. V roce 1896 byl po Abrahámu Bäumelovi zvolen představeným žlutické židovské náboženské obce Leopold Hoffer, který stál poté v jejím čele až do roku 1926.

V roce 1926 proběhly v židovské náboženské obci velké změny, přestaveným obce byl tehdy ustanoven obchodník Richard Bäumel, který poté spravoval záležitosti židovské obce pravděpodobně až do německé okupace v roce 1938, novým rabínem se stal Bernhard Engl. Roku 1934 patřilo ke zdejšímu rabinátu celkem 79 věřících, z toho bylo 21 přespolních. V roce 1938 žilo ve Žluticích asi devět židovských rodin, většina z nich odjel ještě před okupací na podzim roku 1938 do vnitrozemí Československa.

Během tzv. Křišťálové noci v noci z 10. na 11. listopadu 1938 nebyla synagoga ve Žluticích patrně z důvodu polohy těsně v okolní zástavbě vypálena, její interiér však byl vyrabován a zdevastován, žlutická židovská náboženská obec byla následně zrušena.

V roce 1939 následně nechalo město Žlutice vypracovat místním stavitelem Leopoldem Kiesswetterem plány na přestavbu objektu bývalé synagogy na úřednickou budovu s kancelářskými prostory, které byly následně dne 3. července 1939 schváleny starostou města Alfredem Brumeislem. K zadní dvorní straně objektu byl tehdy připojen nový schodišťový přístavek. Po přestavbě v domě čp. 38 poté byl umístěn městský katastrální úřad a byty. Někdy ve druhé polovině 20. století byl nakonec objekt bývalé synagogy čp. 38 upraven na obytný dům. V horních patrech mají být zachovány ještě znatelné zbytky vnitřní ozdobné výmalby synagogy.

Patrový dům na podélném obdélném půdorysu krytý původně šindelovou, dnes eternitovou sedlovou střechou. Levý trakt objektu zaujal vlastní prostor synagogy osvětlený čtveřicí úzkých obdélných, polokruhově zakončených oken s podokenními římsami, prolomených v uličním severním průčelí. Dvojice oken ve středu byla sdružená a převýšená. Sakrální význam této části domu byl zdůrazněn nasazeným nízkým obdélným atikovým štítem s půlkruhovým středovým štítovým nástavcem.

Uliční severní průčelí pravé obytné části domu bývalo prolomeno v pravé krajní ose obdélným vstupem, uzavřeným dvoukřídlými dřevěnými dveřmi s obdélným proskleným nadsvětlíkem. V ose nad vchodem bylo situováno obdélné okno s podokenní římsou. V pravé krajní ose jsou pak v patře nad sebou situovány dvojice sdružených obdélných dvoukřídlých oken s podokenními římsami. Patro bývalo odděleno jednoduchou profilovanou římsou a průčelí završeno vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou.

Vnitřní zařízení synagogálního prostoru tvořila schrána na tóru, aron ha-kodeš, v podobě pseudorománského portálového oltáře při východní stěně. Velký obdélný, polokruhově zakončený výklenek, ve kterém byl svitek tóry uložen, býval zakryt závěsem, parochetem. Před oltářem stával řečnický pult amud a ze stropu visela lampa na věčné světlo, ner tamid. Dřevěné lavice bývaly uspořádány ve dvou řadách za sebou v analogii ke křesťanským kostelům, což svědčí o provozování bohoslužeb v reformním ritu. Pravá část domu sloužila pro provozní a ubytovací prostory. V přízemí byl situován byt pro rabína a učitele, v patře se pak nacházela školní učebna.