Branišov - kostel sv. Blažeje

Původní menší farní gotický kostel byl postaven patrně na počátku 14. století v dnes již zaniklé středověké vsi Janovec, někdy zvané Janov, která se rozkládala v místech dnešního rybníka asi kilometr severovýchodně od vsi Branišov (Branischau). Roku 1322 odkoupil zdejší poplužní dvůr Janovec od Abrahama ze Sychlice a jeho syna Haranta za 210 marek těžkých pražských grošů premonstrátský klášter v Teplé. Podle análů tepelského kláštera zde stával farní kostel již od roku 1320 a pod jeho správu tehdy patřily vsi Bezděkov, Branišov, Nežichov a Třebouň.

Během husitských válek však poplužní dvůr Janov zcela zchátral a patrně byl opuštěn. V roce 1476 nechal následně opat Zikmund z premonstrátského kláštera v Teplé zdevastovaný dvůr spolu s klášterní vsí strhnout a na jeho místě založit rybník, nazývaný původně Janowec, od roku 1878 pak Kapellenteich.

V letech 1732-1733 nechal tepelský opat Raimund III. patrně na místě zaniklého středověkého gotického kostela na umělé terase nad břehem rybníka vystavět neznámým stavitelem novostavbu barokního poutního kostela sv. Blažeje. Podle kostelních účtů bylo vyplaceno 5 zlatých tesaři a řezbáři Johannu Davidu Schmidtovi z Lokte a 80 zlatých zvonolitci Johannu Pernerovi z Plzně za nový zvon. Roku 1734 byl následně nový filiální kostel sv. Blažeje opatem Raimundem III. slavnostně vysvěcen. Kostel sv. Blažeje náležel k farnosti Vidžín, do jejíhož rozsáhlého farního obvodu tehdy patřily obce a vsi Dřevohryzy, Dobrá Voda, Prachomety, Nežichov, Bezděkov, Branišov, Žernovník, Domky u Nového mlýna, Nový dvůr, dům Kapellenhaus, domky Sonnenberg a osm mlýnů na Úterském potoce.

V kostele se čtyřikrát v roce konaly slavnostní bohoslužby a místo se stalo postupně vyhledávanou a hojně navštěvovanou poutní lokalitou. Například v roce 1880 zde bylo celebrováno šest bohoslužeb za jediný den. Místní slavnostní poutě se však nekonaly na svátek sv. Blažeje, který se slaví v únoru, ale v létě na třetí neděli po Svatodušních svátcích, tedy na přelomu června a července. Na pouť sjelo vždy na zdejší kraj neobvyklé množství obchodníků s krámky, kteří tuto příležitost nikdy nevynechali. Dle názoru historika Franze Klementa z roku 1882, šlo prý místní pouť srovnat pouze s poutí na Švamberku, konanou na svátek sv. Máří Magdaleny 22. července, která měla ovšem charakter celozemské pouti. Roku 1890 nechal tepelský opat Alfred Ambros Clementso ksotel renovovat.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války však byly každoroční svatoblažejské pouti ke zdejšímu kostelu sv. Blažeje zrušeny. Kostel byl udržován pouze částečně a postupně chátral. V padesátých letech 20. století spravoval zdejší kostel vidžínský farář Karel Mejdrech, který však bydlel v Teplé a musel do okolních kostelů farnosti docházet pěšky.

V červnu roku 1957 ve čtvrtek na svátek Božího Těla kostel po zásahu blesku zcela vyhořel, podle jiných zpráv byl dokonce úmyslně zapálen. Přes blízkost sousedního rybníku se však oheň nepodařilo uhasit. Po požáru byl zničený kostel opuštěn a nebyl již nikdy opraven. Z kostela se zachovalo pouze obvodové zdivo do původní výše s narušenou korunní římsou a výběhy zřícených kleneb. Po požáru zůstaly opuštěné rovněž i dva poslední domy u kostela, které jsou dnes částečně strženy. Na konci 20. století přešly ruiny bývalého poutního kostela sv. Blažeje z majetku premonstrátského kláštera v Teplé do vlastnictví města Toužim, které jej dále věnovalo plzeňskému biskupství. Dne 25. března 1999 byly trosky kostela sv. Blažeje zapsány na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 49842/4-5155.

Na počátku 21. století se o místo začala zajímat skupina regionálních nadšenců a v roce 2007 byla ruina kostela sv. Blažeje převedena do majetku občanského sdružení Cesta z města, které se pustilo do záchrany zbytků této sakrální stavby. Okamžitě bylo započato se zajišťovacími a konzervačními pracemi, vyčištěn byl vnitřní prostor kostela od trosek a náletových dřevin, stejně tak koruny zdí a oblouky, které byly zpevněny betonovým věncem a konzervovány. Okenní a dveřní prostory byly doplněny o ozdobné mřížové dveře. Uklizeno bylo i okolí kostela. Při povrchovém průzkumu byla v okolí nalezena řada středověkých profilovaných prvků, pocházejících nepochybně z původního středověkého kostela.

Orientovaný jednolodní barokní kostel o celkové délce 27 metrů a šířce 12 metrů, s obdélnou lodí s výraznými zkosenými nárožími a s připojeným, odsazeným obdélným, trojboce uzavřeným presbytářem a užší předsazenou předsíní na příčně obdélném půdorysu před hlavním západním průčelím. Obvodové zdivo v celém rozsahu z lomového kamene s přimíšením cihel v líci pečlivě šíbrováno. Loď kostela bývala krytá vysokou šindelovou sedlovou střechou s valbami nad zkosenými nárožími. Nad západní částí lodi a předsíní a nad presbytářem bývaly nižší šindelové sedlové zvalbené střechy. Na hřebeni střechy presbytáře bývala vynesena otevřená šestiboká sloupková sanktusová zvonička s odsazenými obloukovými záklenky, zakončená cibulovitou bání s makovicí a křížem na hrotnici.

Předsíň v hlavním západním průčelím, členěná dvojicí mohutných pilastrů s profilovanými hlavicemi a kladím, je prolomena obdélným vstupním portálem s žulovým ostěním s profilovanou vnější lištou a uchy s kapkami. V ose nad vstupem je situováno velké obdélné, půlelipticky zakončené okno s žulovým ostěním s profilovanou vnější lištou a uchy. Boční stěny předsíně kostela jsou otevřeny dvojicemi oválných okének nad sebou, osvětlujícími původně schodiště na kruchtu.

Podélné stěny lodi kostela jsou prolomeny po jednom obdélném kamenném portálu bočního vchodu v přední části a dvojicí velkých obdélných, polokruhově zakončených oken s kamenným ostěním s profilovanou vnější lištou a uchy a vysazenou parapetní římsou. Stejná okna jsou polomena v bočních a závěrové stěně presbytáře. Postranní vchod severním průčelí byl v minulosti zazděn. Vnější stěny kostela s lehce předsazeným soklem, obloženým žulovými deskami, jsou členěny širokými uzavřenými lizénovými rámci s čtvrtkruhově zaoblenými vnitřními rohy a završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou.

Loď kostela bývala plochostropá, otevřená do předsíně. Presbytář, oddělený nižším půleliptickým triumfálním obloukem s cihelnou archivoltou, býval sklenut valenou klenbou s trojúhelnými lunetami nad okny a částí klášterní klenby s lunetami nad závěrem. Klenba bývala zdobena štukovými zrcadly a kruhovým polem uprostřed, podobná výzdoba byla také na spodní ploše archivolty vítězného oblouku. V západní části lodi kostela a v prostoru předsíně bývala vestavěna dřevěná kruchta s vlnovitě formovanou předprsní, vynesená na dvou sloupech a přístupná dřevěnými schodišti s obloukově zakřivené rameny z fošnových schodnic po stranách předsíně. Z kruchty bývalo přístupné pravděpodobně po žebříku podkroví. Vnitřní stěny kostela byly členěny pilastry s vysokými profilovanými sokly a profilovanými římsovými hlavicemi.

Hodnotné barokní vnitřní zařízení kostela z první poloviny 18. století bylo zničeno během požáru kostela roku 1957. V presbytáři býval postaven hlavní oltář s velkým oltářním obrazem sv. Blažeje, sklánějícího se nad uzdravovaným nemocným, v bohatě zdobeném rámu s úponkovým a mřížkovým ornamentem. Na konzolách po stranách oltářního obrazu bývaly postaveny dvě velké figurální plastiky světců. V nástavci oltáře byl umístěn obraz Nejsvětější Trojice s dvojicí figurálních plastik na postranních konzolách. Po stranách oltáře bývaly situovány boční průchody do prostoru zaoltáří, uzavřené dřevěnými dveřmi. Na obloucích nad průchody byly zavěšeny plastické reliéfy hlavy opata (vlevo) a sv. Vendelína (vpravo).

Při zkosených stěnách lodi po stranách triumfálního oblouku bývaly postaveny architektonicky shodné portálové postranní oltáře v barokních formách, zdobené plastikami andílků a andílčími hlavičkami. Postranní oltář při levé straně triumfálního oblouku s moderním obrazem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který nahradil původní oltářní obraz, a obrazem sv. Floriána v nástavci byl po stranách doplněn figurálními plastikami sv. Lorence a sv. Agáty. Protějškový pravý postranní oltář Panny Marie s obrazem sv. Jana Nepomuckého v nástavci. Na menze bývaly postaveny figurální plastiky sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta.

Na levém pilíři triumfálního oblouku bývala osazena dřevěná kazatelna, zdobená reliéfy čtyř evangelistů, hlavičkami andílků a opakujícími se ornamenty z výzdoby kostela. Monogram na stříšce kazatelny „AAC“ upomínal na renovaci kostela v roce 1890 tepelským opatem Alfredem Ambrosem Clementsem. Dále bývaly v lodi kostela postaveny dvě barokní zpovědnice s tordovanými sloupy, vynášejícími bohatě zdobené nástavce. Mezi cenné liturgické předměty kostela patřil Blažejský poutní prapor z poloviny 19. století s dvěma motivy: vyobrazením Zjevení chlumské Matky Boží spícímu poutníkovi a svatohorské Matky Boží s vyobrazením poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami.