Chodov - kostel sv. Vavřince

Původní zřejmě ještě raně gotický dřevěný farní kostel sv. Vavřince byl vystavěn patrně již ve druhé polovině 12. století podle návrhu neznámého architekta na úpatí návrší nad centrem nově založené vsi Chodov (Chodau). Vznik kostela souvisel s příchodem cisterciáckých mnichů z waldsaského kláštera někdy mezi léty 1165-1185 do sedleckého kraje, kteří se usadili v místech dnešního Chodova. Patronátní právo k farnímu kostelu tehdy držel opat cisterciáckého kláštera ve Waldsassenu. Celodřevěný kostel musel být pravděpodobně často opravován, patrně v průběhu 14. století byl snad na jeho místě nakonec vystavěn nový gotický farní kostel z lomového kamene. V roce 1355 přešla v souvislosti s prodejem zdejšího zboží zdejší fara z rukou waldsaských mnichů pod správu pražského arcibiskupství. V letech 1367 a 1369 jsou zmiňováni první zdejší známí faráři.

Podle loketského urbáře z let 1523-1525 patřil příjem farního kostela na základě výše odváděných poplatků k nejnižším v Loketském kraji. Na přelomu 16. a 17. století se poté ve zdejší oblasti rozšířilo protestantství, tehdejší majitelé zboží Horní Chodov Unruherové jako patronátní páni kostela poté dosadili ke zdejší faře luteránského kazatele. Působení protestantského faráře Ondřeje Langa z Chebu je však v Chodově doloženo již k roku 1553. Tehdejší vlastník chodovského statku byl rovněž mezi původci žádosti stavů loketského kraje o svobodné vyznání víry ze dne 12. června 1618.

Po bitvě na Bílé hoře získala Chodov nová katolická vrchnost, která poté držela rovněž patronátní právo ke zdejšímu farnímu kostelu. Již k roku 1626 je zde poté připomínán první katolický kněz Adam Sustius. Za napjaté situace během třicetileté války se však duchovní často střídali. V roce 1651 byl pořízen úplný seznam obyvatel podle víry pro vsi Dolní a Horní Chodov, kde tehdy žilo celkem 124 katolíků a 9 osob protestantského vyznání. Zdejší fara nebyla tehdy trvale obsazena a její objekty byly popsány jako zpustlé. Spolu s tatrovickou farností byla fara spravována křížovnickým farářem v Lokti.

Dne 24. srpna 1654 kostel po zásahu bleskem zcela vyhořel. Podle zápisu ve farní kronice byl žár tak silný, že roztavil zvony a zhroutilo se obvodové zdivo kostela, ze kterého zůstalo stát pouze šest sáhů dlouhé torzo. Trosky vyhořelého kostela byly následně strženy. Na místě zničeného objektu nechal následně tehdejší vlastník zdejšího panství Johann Wilhelm z Plankenheimu vystavět novostavbu raně barokní farního kostela. V roce 1658 odlil plzeňský zvonař Melchior Matthaeus Michelin nové zvony. Dne 2. června 1658 byl poté nový kostel sv. Vavřince slavnostně vysvěcen loketským děkanem a pozdějším chodovským farářem Norbertem Pellerem.

Po stabilizování poměrů v katolické církevní správě na venkově v době pokračující rekatolizace byla zdejší fara na počátku šedesátých let 17. století znovu trvale obsazena, v roce 1664 byly poté zavedeny farní účetní knihy a roku 1671 matriky. V roce 1667 postavil varhanář Tobias Mykuth z Jáchymova za 100 zlatých ve farním kostele nové varhany. V letech 1695-1700 musela být od základů vystavěna nová zvonová věž, stojící tehdy patrně samostatně mimo objekt kostela. Pod kostelem se nacházela krypta, do které byl jako poslední uložen zdejší farář Andreas Johann Heckl, jenž při kostel působil 35 let a zemřel dne 3. května 1705.

Na počátku 18. století byl již však kostel ve špatném technickém stavu. Roku 1715 si nastupující farář Michael Hönig stěžoval na havarijní stav kostela a důrazně žádal vrchnost o zásah. V následujících letech se v kostele nadaly sloužit ani mše, neboť na věřící padala omítka. Objekt tehdy rovněž kapacitně nedostačoval narůstajícímu počtu věřících ve zdejší farnosti, k němuž kromě Dolního a Horního Chodova patřily vsi Chranišov, Mírová, Nové Chalupy, Podhoří, Smolnice, Stará Chodovská, Vintířov a později také Nová Chodovská. Tehdejší vlastník zdejších statků Horní a Dolní Chodov Franz Johann Flamin z Plankenheimu proto rozhodl o výstavbě nového kostela. Svou roli patrně rovněž sehrál požár kostela sv. Václava v Lokti v lednu roku 1725, během kterého byla zničena pohřební krypta Plankenheimů a panská oratoř. Jejich obnovu by musel zaplatit majitel chodovského panství. Pro stavbu nového kostela bylo tehdy zvoleno místo na vrcholu návrší nad starým hřbitovem mezi horní částí vsi a panským dvorem.

Smlouva na stavbu kostela byla uzavřena krátce po dokončení zdejšího zámku dne 23. července 1725 s tepelským stavebním mistrem Johannem Wolfgangem Braunbockem, který tehdy působil jako polír Kryštofa Dietzenhofera na stavbě premonstrátského kláštera v Teplé. Braunbock navrhl na žádost vrchnosti velkolepý chrám monumentálních rozměrů ve vrcholně barokním slohu, který svou dispozicí a provedením měl ohromovat široké okolí. Dne 23. července 1925 byla poté Franzem Johannem Flaminem z Plankenheimu zahájena stavba kostela položením základního kamene, který posvětil místní farář Michael Hönig. Stavební práce novostavby nového farního kostela sv. Vavřince poté probíhaly pod Braunbockovým vedením v letech 1725-1733.

Po zahájení výstavby a položení základového zdiva však bylo zjištěno, že se staveniště nachází na nestabilním jílovém podloží. Braunbock proto rozhodl o vytvoření dřevěného roštu z pěti set dubových a olšových kůlů, na kterém bude vystavěn samotný objekt kostela. Tuto metodu úspěšně realizoval několik let předtím stavitel Jan Blažej Santini Aichel v případě výstavby kláštera v Plasích. Samotná příprava roštu poté trval dva roky. Podle zápisu faráře Höniga ve farní kronice "byly také zřízeny do země vodní jámy a to za tím cílem a k tomu, aby se mohlo a mělo často sledovati, zda je dřevěný rošt stále ve vodě ponořen. Pokud by tam vody nebylo, bylo by ji nutné doplniti, jinak by trámy shnily a kostel se zřítil“. Zvýšené náklady na výrobu roštu však několikrát prodražily již tak vysoký rozpočet stavby kostela a majitele panství snaha postavit monumentální chrám nakonec stála takřka veškeré jmění.

Po Braunbockově smrti v roce 1729 dokončil stavbu kostela jeho syn a spolupracovník Hans Andreas Braunbock. Do roku 1731 byl poté dostavěn a zastřešen presbytář kostela. Na stavbě chrámu se podíleli rovněž tesaři Laurenz Jeckel z Luk a Bartel Scharf z Bezvěrova. Truhlářské práce vykonal v roce 1733 truhlářský mistr David Schmidt z Lokte, zatímco místní malíř Paul Mayer pracoval na výmalbě oltáře a části stěn a stropů. Rovněž roku 1733 namaloval barokní malíř Elias Dollhopf z Horního Slavkova během čtyř týdnů za 100 zlatých fresku Korunování Panny Marie na kupoli presbytáře kostela. Štukovou výzdobu interiéru vytvořil chebský sochař Anton Steinfeld.

V roce 1733 poté započala postupná demolice starého kostela. Stavební materiál strženého objektu byl poté použit pro rozšíření a zesílení průčelí po stranách zvonové věž nového objektu a přístavbě dvoupatrových sakristií po stranách presbytáře. Zesílení těchto stavebních prvků bylo provedeno za účelem plánovaného navýšení kostelní lodi a kněžiště. Před demolicí byly ze starého kostela ještě přeneseny původní zvony, varhany a renesanční epitaf Bernharda Unruhera z roku 1573. V březnu roku 1733 napsal zadlužený stavebník kostela rytíř z Plankenheimu pražskému arcibiskupu, dlouholetému vikáři v Hroznětíně a faráři na Přebuzi, Danielu Josefu Mayerovi žádost o podporu dokončení stavby zdejšího kostela.

Dne 7. května 1733 patronátní pán Franz Johann Flamin z Plankenheimu zemřel a jeho tělo bylo dne 9. května 1733 uloženo do pět dní předtím dokončené rodinné hrobky v ještě rozestavěném kostele. V létě roku 1733 musely být poté nakonec stavební práce pro nedostatek finančních prostředků přerušeny. Vnější výzdoba kostela nebyla tehdy ještě dokončena a kostel působil jako holá stavba, stav a vybavení interiéru objektu nicméně umožňoval využívat objekt k církevním účelům. Na svátek sv. Vavřince dne 10. srpna 1733 proto poté proběhlo slavnostní vysvěcení nového farního kostela sv. Vavřince a při této příležitosti byla v kostele sloužena první mše svatá. Dokončovací práce však poté pokračovaly až do konce 18. století. Ve svahu jižně od kostela nerozkládal starý hřbitov, který na dolním okraji ohraničoval farní areál s barokní budovou fary a přilehlým hospodářským dvorem.

Podle původních plánů mela být rozšířena terasa a vybudováno monumentální venkovní schodiště ve strmém svahu návrší před průčelím nově vystavěného kostela, z důvodu vysokých nákladu se od tohoto záměru nakonec upustilo. Hlavní vchod byl poté veden v jižní boční stěně kostela, před kterou byla proto přistavěna dlouhá terasa s přístupovým schodištěm. Za působení faráře Franze Hleferta v letech 1762-1795 byl interiér kostela doplněn novým jednotným vnitřním zařízením včetně dalších postranních oltářů. V roce 1835 byl pořízen nový hlavní oltář od truhlářského mistra Josefa Fischera z Plané. Teprve za vlády loketského městského panství byly poté v roce 1837 po rozsáhlé rekonstrukci střechy provedeny poslední úpravy a výzdoba vnějšího pláště kostela.

Dne 14. září 1761 byl v kryptě kostela pohřben místní farář Spitzl. V roce 1790 byl z nařízení zdejší vrchnosti a loketského krajského fyzika zrušen starý hřbitov, který byl přenesen na severní stranu kostela. Roku 1812 získalo výlučné patronátní právo ke kostelu sv. Vavřince město Loket. V roce 1839 byla potřebovat restaurovat obrazy křížové cesty z roku 1778. Správce kostela nechal namalovat nové obrazy podle kartónů Josefa von Führicha křížové cesty na pražském Petříně. Finanční prostředky však umožnily v průběhu čtyřicátých let 19. století pořídit pouze část nových obrazů, zbylá zastavení musela být doplněna restaurovanými obrazy původní křížové cesty. Roku 1847 nabízeli varhanáři Josef Gartner z Prahy za 1.850 zlatých a Ignác Müller z Chebu stavbu nových varhan. V roce 1850 nakonec chebský varhanář Ignác Müller postavil v kostele nové varhany za 1.265 zlatých.

V souvislosti s důlní činností se v roce 1850 ve zdivu kostela objevily trhliny. V letech 1865 a 1890 musely být proto provedeny rozsáhlé opravy objektu. Roku 1886 zakoupila obec velký pozemek severovýchodně od kostela, na jehož plochu byl poté v letech 1886-1887 rozšířen zdejší hřbitov. Pro správu rozsáhlého hřbitova bylo tehdy zřízeno stálé místo hrobníka, jemuž byl vystavěn domek čp. 261 na vzdáleném konci hřbitova. Roku 1908 byly zdejší varhany pneumatizovány varhanářskou firmou Juliuse Jahna z Drážďan. Během první světové války byly v roce 1916 zrekvírovány dva zvony na válečné účely. V letech 1924-1925 nechalo město Chodov na hřbitově vystavět novou márnici s bytem horníka, původní domek správce byl poté uvolněn pro chudinské účely.

Pokračující důlní činnost způsobila další poškození kostela, který byl počátkem dvacátých let 20. století v havarijním stavu. Dřevěný rošt s piloty pod objektem býval původně zapuštěn do podloží s podzemní vodou, která se však ztratila po vybudování odvodnění přilehlých uhelných dolů. V důsledku toho se začala rozpadat podezdívka objektu, což způsobilo částečnou destrukci stavebních konstrukcí, která vedla k prasklinám v obvodovém zdivu i v klenbě presbytáře. Východní část kostela byla založena na stabilním podloží, zesílené mohutné západní průčelí s věží se však propadalo na okraji nezpevněného svahu. Již v roce 1922 bylo v celém interiéru vybudováno mohutný systém dřevěného lešení a systematicky pozorovány trhlinu v konstrukcích objektu. V roce 1933 si poškození kostela vyžádalo další větší rekonstrukci objektu. Nad klenbou kostela byly tehdy instalovány zpevňující železobetonové pasy. Patrně ve třicátých letech 20. století byla poté neobratně zčásti přemalována hodnotná freska od Eliase Dollhopfa v kupoli presbytáře kostela. V roce 1943 postavil varhanář Josef Kloss z Krnova na kruchtě kostela nové pneumatické varhany.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války však přestal být kostel udržován a postupně chátral. Dne 3. května 1958 byl kostel sv. Vavřince v Chodově zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 31273/4-597. Patrně v souvislosti se stavební činností při budování panelového sídliště pod kostelem na místě původní zástavby v sedmdesátých letech 20. století vznikly ve zdivu kostela další trhliny, které si vyžádaly statické zajištění objektu. V letech 1978-1980 bylo proto provedeno zpevnění svahu před západním průčelím kostela mikropilotáží. Na konci sedmdesátých let 20. století byla za přispění státu rovněž provedena celková rekonstrukce vnějších omítek kostela. Celkové náklady na statické zajištění a rekonstrukci kostela tehdy dosáhly částky 4.329.000 Kčs. Během oprav byl nově vymalován rovněž vnitřní prostor objektu.

Na počátku 21. století byl již kostel opět ve značně zchátralém stavu, poškozenou střechou do objektu zatékalo, vnější omítky opadávaly společně s kusy zdiva, obvodové zdivo bylo narušeno trhlinami. Římsko-katolická farnost jako vlastník objektu však nedokázala získat potřebné finance na celkovou rekonstrukci objektu i na samotnou údržbu. Koncem roku 2005 proto nakonec uzavřela dohodu s městem Chodov a farní kostel bezúplatně převedla do jeho majetku.

V roce 2006 poté město Chodov přistoupilo k celkové rekonstrukci zchátralého kostela. Během rekonstrukčních pracích, probíhajících v měsících květen až listopad, byla provedena oprava střechy kostela včetně krovů, obnoveny vnější omítky kostela, vitráže oken a kamenné prvky, včetně vstupního schodiště a rovněž byly vyměněny či repasovány všechny dveře. Do kostela bylo rovněž nainstalováno moderní zabezpečovací zařízení. Po rekonstrukci byl následně farní kostel sv. Vavřince znovuvysvěcen biskupem Mons. Františkem Radkovským za hojné účasti místních obyvatel, a zástupců města a firem, které se na opravě podílely.

Orientovaný vrcholně barokní jednolodní kostel na obdélném půdorysu o rozměrech 47 x 19 metrů, krytý valbovou střechou s pálenou krytinou a nízkými vikýřky, s připojeným odsazeným užším čtvercovým presbytářem se zaoblenými nárožími, krytým valbovou střechou s pálenou krytinou a vikýřem se stanovou stříškou nad závěrem. Při bočních stěnách presbytáře jsou připojeny čtvercové dvoupatrové sakristie se zpěváckými tribunami v patře. Nad zesíleným západním průčelím kostela se vypíná 37 metrů vysoká hranolová zvonová věž, krytá nízkou plechovou stanovou stříškou s pozlacenou makovicí a křížem na vrcholu.

Trojosé hlavní západní průčelí kostela je zdůrazněno vystupujícím středovým rizalitem hranolové zvonové věže. V přízemí je rizalit prolomen zaslepeným obdélným, segmentem zakončeným portálem původně plánovaného hlavního vstupu kostela. Podle původních plánů mela být totiž rozšířena terasa a vybudováno venkovní schodiště ve strmém svahu návrší před průčelím kostela, z důvodů vysokých nákladů však nebyl nakonec tento záměr realizován. V ose nad portálem je situováno velké obdélné, polokruhově zakončené okno. Boční osy jsou prolomeny po jednom menším obdélném, polokruhově zakončeném okně s kruhovým okénkem v ose nad nimi. Průčelí je členěno mohutnými přeloženými nárožními pilastry na vysokých trnožích s mohutnými plastickými hlavicemi, vynášejícími mohutnou vynesenou profilovanou římsu.

Horní patro zvonové věže nad římsou je v dolní části prolomeno jedním obdélným, polokruhově zakončeným oknem s dřevěnými žaluziemi. V horní části je pak zvonová věž prolomena stejnými obdélnými, polokruhově zakončenými okny s dřevěnými žaluziemi. Nad okny jsou osazeny kruhové ciferníky věžních hodin, obloukově prolamující mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsu pod střechou, vynesenou na mohutných nárožních pilastrech. Po stranách věže jsou připojena nízká obloukově prohnutá štítová křídla.

Podélné stěny kostela jsou zdůrazněny mírným konvexním vypnutím ve středové ose s obdélným portálem vstupu do kostela a velkým obdélným, polokruhově zakončeným oknem v ose nad ním. V osách po stranách jsou umístěny půlkruhově sklenuté niky pro osazení soch světců. Třetí a sedmá osa jsou znovu prolomeny velkým obdélným, polokruhově zakončeným oknem, poté následují osy s trojicemi malých kruhových okének v ose nad sebou, prosvětlujícími šnekovitá schodiště. V nárožních osách podélných stěn lodi, stejně jako v bočních a závěrové stěně presbytáře, jsou pak prolomeny obdélná, polokruhově zakončená okna s kruhovými okny v osách nad nimi. Vnější stěny kostela jsou členěny mohutnými přeloženými pilastry na vysoké trnoži, vynášejícími mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsu pod střechou. Před jižní podélnou zdí kostelní lodi je přistavěna dlouhá terasa se schodištěm a zdobným kovovým zábradlím s kamennými sloupky.

Vnitřní prostor lodi kostela je zaklenut třemi klenebními poli placek na pásech sbíhajících se na zdvojené pilastry s vyloženými římsami. Klenby jsou zdobeny nástropními malbami ve štukových rámech. Ve zkosených nárožích lodi jsou situována šnekovitá schodiště na kruchtu a zpěvácké empory. V západní části lodi je situována kruchta s vypnutou předprsní a dřevěným zábradlím. Podkruchtím se do lodi otevírá třemi obloukovými arkádami. V přízemí věže je situována původní vstupní síň s dvěma čtvercovými místnostmi po stranách. Vnitřní stěny kostela jsou členěny zdvojenými nakoso postavenými pilastry výrazně podporujícími vertikální kompozici vnitřního prostoru. Pod kostelem se nachází valeně zaklenutá rodová krypta, ve které bylo pohřbeno deset členů rodu Plankenheimů a místní duchovní.

Presbytář kostela je sklenut plochou kupolí nad mohutnou samonosnou římsou na pendentivech s částečně přemalovanou hodnotnou freskou Korunování Panny Marie z roku 1733 od barokního malíře Eliase Dollhopfa z Horního Slavkova. Ve středu figurálně bohaté malby je situován výjev vlastní scény korunování Panny Marie Nejsvětější Trojicí, kterou obklopují v kruhu mezi oblaky vznášející se andělé. Na okraji přihlíží výjevu patron kostela sv. Vavřinec, vyvedený tradičně v podobě mladého bezvousého jáhna dalmatice s roštkem, nástrojem jeho umučení, v přemalovaných oblacích. Anděl za zády sv. Vavřince nese zelenou palmovou ratolest jako symbol jeho mučednické smrti. Nad nimi je v kruhové kompozici zobrazeno dvanáct apoštolů se svými atributy, sv. Pavel sv. Ondřej, sv. Tomáš, sv. Jakub Menší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matouš, sv. Matěj, sv. Juda Tadeáš, sv. Filip, sv. Jan, sv. Jakub Větší a sv. Petr. V cviklech na penditivech, překrytých dnes omítkou, bývaly vyvedeny postavy čtyř evangelistů.

Vnitřní zařízení kostela tvoří dřevěný portálový hlavní oltář sv. Vavřince v barokních formách z roku 1835. Truhlářské práce provedl truhlářský mistr Josef Fischer z Lokte podle kresleného návrhu malíře Maura Fuchse z Tirschenreuthu. Ve středu oltáře je zavěšen hodnotný oltářní obraz Nanebevzetí sv. Vavřince z jara roku 1835 od Maura Fuchse z Tirschenreuthu. V dolní části obrazu je vyvedena krajina s mučednické smrti světce na rozžhaveném roštu. Původně zde býval zavěšen oltářní obraz Utrpení sv. Vavřince od českého barokního malíře Petra Brandla, který je od roku 1836 ztracený. Na oltáři jsou postaveny dvě starší sochy přenesené z oltáře původního kostela. Po stranách oltářního obrazu jsou umístěny dvě velké vyřezávané figurální plastiky andělů, které v roce 1837 vytvořil sochař Christoph Wollner z Chebu. Plastiky však musely být ještě před vlastní instalací na oltář pro nespokojenost s provedením přepracovány a nově štafírovány Johannem Wildtem z Lokte. Nad postranními brankami jsou postaveny sochy sv. Jakuba mladšího a sv. Jana Nepomuckého. Po stranách oltáře byly na stěnách osazeny dva velké cínové nástěnné svícny z roku 1733 od cínařského mistra Benedikta Miesnera.

Podél bočních stěn kostelní lodi jsou postaveny čtyři protějškové postranní oltáře. Při levé straně triumfálního oblouku je situován sochařský postranní oltář Panny Marie Brněnské z doby kolem roku 1733 patrně od sochaře J. D. Schmidta z Lokte. Oltář v podobě zasklené edikuly se sochou Panny Marie, doprovázená po stranách sochami sv. Jana Baptisty a sv. Josefa. Při pravé straně triumfálního oblouku je postaven protějškový postranní oltář Nejsvětějšího Srdce Páně, původně sv. Michaela, z doby kolem roku 1733 patrně rovněž od sochaře J. D. Schmidta z Lokte. Ve středové nice mezi dvojicemi sloupů s úseky kladí je postavena socha Srdce Ježíšova. Po stranách oltáře jsou postaveny dvě figurální plastiky světců v podobě rytířů V nástavci oltáře v podobě baldachýnu je postavena socha sv. Michaela Archanděla s pokořeným ďáblem, doprovázená dvojicí mučednic po stranách.

Při severní stěně lodi kostela je postaven rozvilinový postranní oltář Panny Marie Karmelské z počátku 18. století. Socha Panny Marie bývala původně umístěna ve skleněné skříňce, obklopené bohatě vyřezávaným akantovým rámem. Dnes je postavena v nice v horní části oltáře s plastikami andílků po stranách. Ve středu oltáře je dnes zavěšen obraz sv. Jana Nepomuckého Neumanna. Po stranách bývaly původně postaveny sochy sv. Jáchyma a sv. Anny, dnes jsou zde sochy sv. Jana Křtitele a sv. Josefa s malým Ježíškem. Oltář věnovala kostelu v době kolem roku 1733 Anny Maria Mecklinski z Nedražic u Kladrub. Při jižní stěně je pak postaven protějškový pozdně barokní rámový postranní oltář sv. Aloise s původním obrazem světce a sochami sv. Václava a sv. Jiří. Oltář věnoval kostelu jezuitský páter Josef Pleyer v roce 1793.

V lodi kostela je postavena křtitelnice s německým pamětním nápisem: „Lasset die Kindelein zue mir khommen den solcher ist das Reich Gottes“ (Nechte přijít děťátka ke mně, neboť v blaženosti leží Království boží). V sakristii je umístěna skupina Olivetské hory bez umělecké hodnoty s lidovými figurálními plastikami od místního umělce, obdobně jako sochy na hrobu Ježíše Krista. Mezi zvláštnosti kostela však patří velký betlém s mechanicky pohyblivými plastikami. K inventáři kostela patří rovněž tři velké porcelánové vázy s kobaltovým dekorem, které jsou jedny z prvních zkušebních vzorků místní porcelánky.

Na stěnách lodi kostela je zavěšeno 14 obrazů křížové cesty ze čtyřicátých let 19. století podle kartónů Josefa von Führicha křížové cesty na pražském Petříně, které nahradily část původních obrazů z roku 1778. První zastavení vytvořil roku 1840 pražský malíř Václav Markovský, později byl obraz nahrazen novodobou malbou. Třetí zastavení namaloval malíř porcelánu Johann Hüttner z Horního Slavkova, tehdejší spoluvlastník chodovské porcelánky. Deváté zastavení je prací loketského malíře porcelánu Johanna Wildt ml. z března roku 1846 a 14. zastavení namaloval v roce 1845 malíř Antnon Hölperl z Horního Slavkova. Na ostatní zastavení nezbyly peníze, proto byly restaurovány obrazy původní křížové cesty. V presbytáři býval původně zavěšen historický cenný posmrtný obraz s portréty zakladatele kostela Franze Johanna Flamina z Plankenheimu, jeho manželky a jejich dětí. Již na počátku však byl obraz ztracený.

Mezi liturgické předměty kostela patří 24,3 cm vysoký zlacený stříbrný kalich z roku 1759 zdobený ornamenty, který věnoval Johann Ferdinand Braun von Braunsdorf . Na vnitřní straně nohy jsou vyryty iniciály a datací: „I(ohann) F(erdinand) B(raun) V(on) B(raunsdorf) 1759“. Na okraji nohy kalichu je situována značka zlatníka „MF“ a zkřížená hornická kladívka. Vedle se nachází značky osvobození od berně „FR“ z roku 1810. Dále je v kostele umístěn 22,5 cm vysoký stříbrný kalich z 18. století s jednoduchými ornamenty od chebského zlatníka Franka. Na kalichu je vyryta mistrovská značka „IAF“, razítko přepuncování z přelomu let 1806-1807 a značka osvobození od berně „FR“. Dále pak 31 cm vysoký zlacený měděný pacifikál z 18. století, zdobený barevnými skleněnými kameny na ramenech kříže. Pacifikál věnovala kostelu patrně v roce 1729 Maria Anna Ludmilla z Plankenheimu.

V místnosti v přízemí věže je zazděn kamenný renesanční epitaf Bernharda Unruhera z roku 1573, přenesený z původního kostela. Kamenná deska o rozměrech 113 x 52 cm nese na přední straně s jednouchým plastickým vroubkovaným rámem čtrnáctiřádkový vysekaný německý věnovací nápis se zrcadlovým písmem: „DREY VND SIEBEN / ZICK IAR DAMALS / MAN ZELT IST / ALS DIESER JVNGER / BERNHARDT VNRV / HER SCHIED VON / DIESER WELT / IN DER ZWO VND / VIRZIGISTEN / WOCHEN SEIN / ALTER BESCHLOS / GOTT TROSTE / IHN AN ABRAHAMS / SCHOSZ“. V samotné rodové kryptě v podzemí kostela bylo pohřbeno celkem deset členů panské rodiny Plankenheimů.

Na kruchtě kostela jsou postaveny pneumatické varhany z roku 1943 od varhanáře Josefa Klosse z Krnova. Původně zde bývaly umístěny jednomanuálové varhany z roku 1667 od jáchymovského varhanáře Tobiase Mykutha s tremulantem, šesti rejstříky, mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi. V roce 1850 byly nahrazeny novým nástrojem od chebského varhanáře Ignáce Müllera s mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi. Roku 1908 byly varhany pneumatizovány varhanářskou firmou Juliuse Jahna z Drážďan. Z původního nástroje zůstal zachován pouze faldový měch, vzduchovody, přední část skříně a asi dvě třetiny píšťal. Ve věži kostela býval původně instalován hodinový stroj se dvěma bronzovými gongy, nahrazený dnes elektrickým hodinovým strojem. Bronzové gongy původního stroje, prohlášené za kulturní památku, jsou umístěny v síni historie města. Ve věži jsou zavěšeny zvony z roku 1658 odlité v Plzni.

Ve věži kostela je zavěšen zvon od plzeňského zvonaře Melchiora Matthaea Michelina z roku 1658, přenesený z původního kostela. Zvon o průměru 74,5 cm je vysoký 72 cm. Na plášti zvonu je situován reliéf skupiny Ukřižování Ježíše Krista s Pannou Marií a sv. Janem pod křížem. Na protilehlé straně pláště zvonu je vyveden reliéf Panny Marie s dítětem ve svatozáři. Na dvou rozdělených zdobených nápisových pásech je situován latinský věnovací nápis: „† AD MAJOREM DEI GLORIAM ET HONOREM BEATISSIMAE VIRGINIS MARIAE AC S. LAVRENTII IUSSU GENEROSI / DOMINI IOANNIS GUILIELMI PLANCKENHEIMB PRO TEMPORE COLLATORIS HUIUS TEMPLI KODAVIENSIS A(nn)O XPI 1658“ (Pro větší slávu Boží a čest Panny Marie a sv. Vavřince nechal zřídit pán zdejšího panství Johann Willhelm z Plankenheimu tento chrám Léta Páně 1658). V poli mezi pásy pod mistrovskou značkou s iniciálami „MMM“ a zvonkem je vyveden německý nápis: „MELCHIOR MATTHAEUS MICHELIN BÜRGER ZU PILSEN HAT MICH GOSSEN“ (Melchior Matthaeus Michelin, měšťan Plzně, mě ulil). Další dva staré zvony byly zrekvírovány roku 1916 na válečné účely.