Doupov (Duppau)

Městečko Doupov bylo založeno patrně kolem poloviny 13. století a ve 2. polovině 13. století vznikla zdejší tvrz, která jistě existovala na přelomu 13. a 14. století. Na svém počátku byl Doupov vladyckým sídlem Doupovců z Doupova, za jejichž předka bývá považován žatecký purkrabí Jiří (+1116). První písemná zmínka o Doupovu pochází z roku 1281, kdy je zde připomínán první známý držitel Benessius de Tuppowe. Nejstarší osídlení bylo pravděpodobně položeno u pozdějšího hřbitovního kostela sv. Volfganga, postaveného kolem roku 1380. Odtud osídlení pokračovalo po svahu na levé straně Pustého potoka a nejvyšším místě byla vybudována zdejší tvrz. Pod ní vzniklo mírně svažité tvrziště, z něhož se později vyvinulo náměstí. Na listině z doby kolem roku 1295 je uvedený Oldřich s predikátem z Doupova. Je tak prvním doloženým členem rodu Doupovců z Doupova. Ve 2. polovině 14. století byl Doupov povýšen na městečko. Původně česká oblast se brzy začala poněmčovat. Hlavní národnostní zlom však nastal až v důsledku vyplenění Doupovska za husitských válek a následného dosídlení oblasti Němci. Roku 1421 se stal Doupov, stejně jako Mašťov, obětí křižáckého tažení. Doupovští se tehdy vzdali za slib, že jim bude zachován život. Sotva však opustili své opevnění, byli všichni pobiti, protože prý „slovo dané kacířům není pro pravověrné katolíky závazné“. Jak těžce byl Doupov husitskými válkami postižen dokládá i skutečnost, že teprve roku 1514 jej král znovu povýšil na městečko. Rod Doupovců se značně rozrostl, takže vlastnili tvrze na mnoha dalších místech, např. v Okounově, Zakšově, Libědicích, Vilémově a jinde. Doupovci drželi zdejší rodové sídlo a zboží přibližně do poloviny 15. století, kdy vše prodali Žďárským ze Žďáru, držitelům stejnojmenné tvrze a zboží v blízkosti Doupova. V roce 1468 je zde připomínán Jetřich, první majitel Doupova z tohoto rodu. Koncem 15. století si dva synové Johany ze Žďáru doupovské panství rozdělili. Zámek s polovinou Doupova tvořil jednu část, druhá polovina s příslušnou částí vsí další část. Žďárští seděli na Doupově ještě roku 1513. Poté část se zámkem získal Bohuslav Strachota z Kralovic a druhou část Jan Mašťovský z Kolovrat. Když Bohuslav zemřel, prodali poručníci sirotků roku 1523 zámek Janu Ješkovi ze Strojetic, který jej v roce 1528 postoupil Hugovi z Leisneku. Tehdy se poprvé připomíná zdejší tvrz. Hugo koupil roku 1546 od bratrů Mašťovských také druhou polovinu městečka s vesnicemi Tocov, Petrov, Kottersdorf a tím panství zase spojil. Tehdy k panství Doupov patřily kromě městečka Doupov patřily také vsi Petrov, Prachomety, Řednice, Tocov, Trmová, Víska, Zakšov a část Olešky i Kozlova, dále 6 pustých vsí, zaniklá vsi Dunkelsberg a Waus a vsi okolo sv. Vojtěcha, mezi kterými byl zřejmě i Jírov. Před polovinou 16. století se dcera Huga z Leisneku, Brigita, se provdala za Albína Šlika z Holejče. Ten se však o panství nemohl starat, protože pro nepřízeň panovníka musel odejít ze země. V Durynsku se narodil jejich jediný syn Kryštof, který se roku 1566 ujal správy majetku. Kryštof Šlik potvrdil městu po svém nástupu ihned stará městská práva a obdaroval je dalšími výhodami. Dal také postavit radnici jako doklad získaných svobod. Kolem roku 1580 byla zdejší tvrz přestavěna na renesanční zámek. Roku 1585 však převzal Kryštof Šlik dědictví po svém strýci a přestěhoval se do Falknova (Sokolov). Po Kryštofovi dědil opět syn Jan Albín. Za vlády Šliků se dovršilo dosídlení území německými osadníky. Doupov také dosáhl v té době velkého rozkvětu. Tehdy se na panství rozšířil protestantismus. Šlikové byli původně katolíky, konvertovali však k luteránům a svoji víru přenášeli i na poddané. Do kostelů dosazovali protestantské kazatele. Koncem 16. století byla v Doupově již katolická i luteránská škola. Dne 29. září 1599 vyhořel farní kostel, fara, radnice, škola a 16 domů. Za pomoci vrchnosti se podařilo všechny škody napravit. Jan Albín Šlik se však zapojil do stavovského povstání v letech 1618-1620. Byl mimo jiné jedním z defenzorů a v roce 1618 také jedním ze 30 direktorů. Po prohrané bitvě na Bílé hoře proto uprchl ze země. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti, ke ztrátě cti a majetku. Po konfiskaci koupil v roce 1622 doupovské i mašťovské panství císařský důstojník hrabě Vilém z Verduga. Byl však raněný, nemohl sám majetek převzít, proto zplnomocnil Baltazara de Cicognia. Třicetiletá válka přinesla panství nejen změnu majitele, ale také zpustošení nebo úplné zničení řady vesnic. Verdugové byli velmi tvrdými pány. Až do roku 1624 využívali Doupovští pro svoji potřebu panský pivovar. Nový majitel to však zakázal a město si muselo roku 1627 postavit svůj vlastní. I ten mu však Verdugové roku 1631 vzali. Nepotvrdili ani stará práva, protože prý privilegia, udělená před Bílou horou, jsou neplatná. A navíc je Doupov ani nemá, protože shořela při požáru města. Po Vilémovi, který brzy zemřel, převzali panství postupně jeho dva bratři Jan a František. Během dalšího velkého požáru v roce 1660, který postihl město, byl zničen panský dvůr, sladovna, 37 měšťanských domů. V letech 1665-1670 byl doupovský zámek barokně přestavěn. František zemřel roku 1672 a protože jeho syn František Josef Julius byl ještě příliš mladý, spravovala určitou dobu za něho panství jeho matka. Poté se ujal správy sám, byl ale velmi špatným hospodářem a panství zadlužil. Roku 1705 musel panství podstoupit hraběti Gottfriedovi z Lützow. Za něj proběhla po požáru v letech 1723-1725 další barokní přestavba zámku. Gottfried rovněž neuznal pivilegia doupovských měšťanů. Nepomohly ani opakované prosby Doupovských, zasílané císaři a následné komise. V čele měšťanů, bojujících za svá práva, stál soukeník J. Kryštof Clement, otec pozdějšího zakladatele zdejšího kláštera. Teprve roku 1738 začala skutečná jednání, která nakonec skončila roku 1745 pro město Doupov vítězně. Městečko bylo povýšeno na město, oddělené od panství a všechny jeho povinnosti k vrchnosti byly stanoveny na roční poplatek 300 zl. Dostalo soudní pravomoc i politickou správu a obchod i řemesla začala vzkvétat. V roce 1773 založil Anton Josef Clement v Doupově gymnázium s konviktem. Za své služby u dvora získal Clement velký majetek, který celý obětoval myšlence zřízení gymnázia. Jeho zásluhy ocenila i Marie Terezie a roku 1768 ho povýšila do šlechtického stavu. Gymnázium řídili zpočátku jezuité, ale po zrušení jejich řádu císařovna povolila přenést nadaci na piaristy. Pozdější rektor doupovského kolegia P. Hieronymus Ultsch pomáhal radou při zakládání gymnázia v Kadani a na 6 let se stal také tamějším rektorem. Roku 1778 syn hraběte Gottfrieda von Lützow Jan Nepomuk zboží prodal knížeti Františku Gundakarovi z Colloredo-Mansfeldu. Jeho syn Rudolf panství vyměnil s knížetem Hohenlohe-Bartenstein, ale poté až do roku 1842 drželi doupovské panství opět Colloredové. Druhá polovina 18. století se tak stala dobou největšího rozkvětu Doupova. Město spravovala svobodně volená městská rada a roku 1795 byl Doupovu povolen magistrát. Došlo také k polepšení městského znaku postavením dosavadní vázy se 3 bílými růžemi, obklopenými zelenými dubovými větvičkami, na zídku mezi věže. V Tereziánském katastru z roku 1757 se však uvádí, že v Doupově stojí pouze domy ze dřeva. Pravděpodobně jsou tím míněny hrázděné domy, které zde stály ještě v 1. polovině 20. století. Obyvatelé se živili převážně řemesly a své výrobky prodávali na trzích v okolí. Doupov býval známý v širokém okolí svým soukenictvím. V 18. století zde pracovalo 60-70 soukeníků. Měli i vlastní valchu, vzdálenou od města slabou čtvrthodinku ve směru na Olešku. Vedle soukeníků bývalo v Doupově i 14 plátenických mistrů se 13 pomocníky, 11 koželuhů, řada ševcovských mistrů a další řemeslníci a obchodníci, potřební k zajištění života města. Po Colloredo-Mansfeldech přešlo panství roku 1842 na hraběnku Gabrielu z Dietrichštejna, rozenou Vratislavová z Mitrovic. Ovšem již roku 1845 doupovské panství s městem Doupov a vesnicemi Jírov, Petrov, Prachomety, Řednice, Tocov, Trmová, Víska, Zakšov a částí Olešky i Kozlova koupil hrabě Ervín Černín z Chudenic. Panství tehdy již neprosperovalo a ze zdejších statků míval značné ztráty. Podle Sommere žilo roku 1847 bylo v městečku Doupov 250 domů a žilo zde 1414 obyvatel. Byla zde také již dřívější cihelna, přibylo ještě pletení punčoch a dlouho se zde dařilo i výrobě pozamentů a nášivek, vznikl zde na to i malá továrna. Po zdravotnické stránce zde byl podle Sommere v polovině 19. století již lékař, lékárník, 3 porodní báby, chudobinec a špitál z roku 1713. Byla zde také panská palírna, státní sběrna dopisů, městská trdlice na zpracování lnu, panský zájezdní hostinec a 2 městské hostince a sušárna ovoce. V roce 1850 se Doupov osamostatnil a stal se soudním okresem Doupov, k němuž patřily tyto obce a osady: Dobřenec s Emanuelovým Dvorem a Konicemi, Heřmanov, Jeseň, Jírov, Mětikalov s Bukovinou, Obrovice, Oleška s Kozlovem, Petrov, Prachomety, Řednice, Sedlec, Tocov, Trmová, Tureč, Víska, Zakšov, Žďár a Žebletín s Hlubokou a Malšem. Soudní okres tehdy měřil 1439 km² a měl 7467 obyvatel. Než byla postavena budova soudu na náměstí byl soud i byt soudce umístěn na zámku. Malé místnosti v patře sloužily jako vězení. V polovině 19. století přešel Doupov z Loketského do Žateckého kraje. Politickou správou patřil Doupov od poloviny 19. století stále do okresu Kadaň. Roku 1858 koupil panství, tehdy již bez vsí, Kurt Karl hrabě Zedwitz. Zedwitzové, kteří zde poté seděli až do konce 2. světové války, bývali výbornými hospodáři. Kurt Zedwitz (1822-1908) dokázal během tří let se hospodaření na panství upravit a to začalo opět vynášet. Ze svého dřívějšího panství Aš sem přinesl osivo, z kterého vypěstoval známý „doupovský oves“. Značné zisky mu přinášel také prodej sadbových brambor a výnosy stouply i odvodněním zamokřených pozemků Jalového dvora u Vísky. Když roku 1868 způsobily větry v horách velké polomy, udělal vše, aby se dřevo mohlo rychle zpracovat. Koupil 40 koní, najal 200 krušnohorských dřevařů a dal rychle obnovit požárem poničenou parní pilu „Adelen Dmpfsäge“, stojící přibližně 5 km jihozápadně od Doupova na úpatí Pustého zámku, kterou přebudoval z bývalé sklárny, pracující do roku 1833. Polomy zpracovávali většinou na prkna, výhodně prodávaná na Karlovarsku a a Jáchymovsku. Zavádění strojů však způsobilo zánik zdejšího soukenictví. Koncem 19. století zde pracovali již jen 2 soukeníci a valcha s výčepem byla přeměněna na mlýn. Vybudováním železnice v roce 1902 byl Doupov a celé Doupovsko spojen s vnitrozemím Čech. Provoz na trati byl zahájen 9. listopadu 1902 a mezi Vilémovem a Doupovem bývalo 7 zastávek – Radonice, Žďov, Český Rohozec, Kyselka Obrovice, Žebletín, Hluboká-Žďár a Oleška. Z Doupova se stalo půvabné malé městečko, vybavené vším, co potřebovalo k životu – až na vodovod, ten byl zaveden jen do kláštera, ostatní byli odkázáni na studny. Na horním konci náměstí, uprostřed jehož západní strany stála radnice s letopočtem 1579 a městským znakem, stával farní rokokový kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nad kostel stál čtyřkřídlý zámek. K zámeckému areálu přiléhala velká zahrada, ovocný sad a lesní školky. Z rybníčku v zámeckém parku byla zásobována vodou kašna na náměstí. Na jihovýchodním okraji města byl situován konvikt piatristů s gymnáziem a kostelem sv. Alžběty. Školní zahrada gymnázia podchycovala a systematicky sledovala všechnu flóru Doupovska, pečovala o ohrožené druhy a zkoušela, které další rostliny snesou studené horské klima. Zdejší gymnázium fungovalo s menšími přestávkami až do konce 2. světové války, poté začalo upadat. Klášter však skončil svoji činnost mnohem dříve a v jeho budově byla poté zřízena odborná obuvnická škola. Po okraji města tekl potok Liboc, pramenící na jihovýchodním úbočí kráteru u bývalé vsi Jeseň. U hřbitovního kostela s Wolfganga na severozápadě města tekl ještě Luční potok a po východní straně Pustý potok.