Andělská Hora - hrad Andělská Hora (Engelsburg)

S výstavbou rozsáhlého gotického hradu Andělská Hora (Engelsburg či Engelhaus) na mohutném osamoceném skalním ostrohu začali již ve druhé polovině 14. století páni Hrabišici z Rýzmburka, kteří tehdy seděli na hradě v Bečově. Hrabě Boreš X. z Rýzmburka, syn Slavka, označujíc se nově podle hradu Andělská hora, tehdy disponoval patronátním právem k farnímu kostelu sv. Kateřiny v Olšových Vratech. První písemná zmínka o zdejším panském sídle však pochází až z roku 1402 z predikátu Boreše, řečeného Hraběte, z Rýzmburka a „na Andělské Hoře“ (Engelsberg), kdy podával faráře ke zmíněnému kostelu. Tento Boreš je jako držitele hradu připomínán ještě k letům 1403 a 1405.

V roce 1406 však hrabě Boreš X. z Rýzmburka společně s bratry Boreši, pravděpodobně svými synovci, syny Boreše IX. mladšího z Rýzmburka, prodal hrady Andělskou Horu a Bečov Oldřichovi Zajícovi z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce, od kterého místo toho převzal panství hradu Přimda, které bylo královským lénem. Rýzmburkové za panství museli zaplatit 4000 kop grošů získaných zřejmě předchozím odprodejem majetků Andělská Hora a Bečov. Hrabě Boreš X. se již v následujícím roce 1406 psal při podávání faráře ke kostelu v Duchcově jako Boreš z Oseka sezením na Přimdě („Borsso de Osek in Przimda residents“). Dne 11. února 1407 následně král Václav IV. prodej hradu Andělská Hora schválil. Po smrti Oldřicha Zajíce z Házmburka dne 9. září 1414 připadl hrad Andělská Hora jako odúmrť do královských rukou Václava IV. V roce 1415 zdejší hrad spravoval královským jménem loketský purkrabí Janek Maleřík, který tehdy disponoval podacím právem k farnímu kostelu sv. Kateřiny v Olšových Vratech.

Během husitských válek se někdy před rokem 1430 zmocnil zdejšího hradu hejtman Jakoubek z Vřesovic, který z hradu a panství učinil na čas baštu kališníků a osadil ho silnou posádkou. V roce 1430 zde Jakoubek z Vřesovic přijímal výpalné od bamberského biskupa. Z hradu rovněž podnikal četné výpady do okolí. V roce 1429 se odtud vypravil na obléhání Ostrova a roku 1433 dokonce z Andělské Hory vyrazil se svými lidmi proti valdsaskému klášteru do Bavorska, který rozbořil a odvezl všechny hodnotné předměty. Dne 28. září 1434 nakonec císař Zikmund po bitvě u Lipan daroval loketské panství, ke kterému tehdy Andělská Hora patřila spolu s městy Ostrov a Hroznětín, svému kancléři Kašparu Šlikovi, zakladateli hraběcího rodu Šliků. Na zdejším hradě však tehdy stále seděl Jakoubek z Vřesovic se svou posádkou, které musel nejprve Kašpar Šlik vypudit. Při obléhání a dobývání v roce 1437 hrad utrpěl velké škody. Poškození muselo být značné, císař Zikmund však nařídil, že hrad nesmí být zbořen a dne 1. listopadu 1437 připsal Kašparu Šlikovi 100 kop k loketské zástavní sumě a každoroční příspěvek od zemského sněmu ve výši100 uherských florénů na opravy sešlého hradu. Roku 1448 byl správcem hradu jmenován jistý Reichenuer z Lokte, kterému tehdy přispěla chebská městská rada 2 florény k zařízení hospodářství. Po smrti Kašpara Šlika přešla Andělská Hora na bratra Matouše se strýci Václavem a Zikmundem.

Za vlády krále Jiřího z Poděbrad začal vznášet svá dědická práva na hrad mocný katolický šlechtic Zbyněk Zajíc z Házmburka. V roce 1461 Matyáš, Václav a Zikmund Šlikové proto postoupili Andělskou Horu spolu se Šemnickým újezdem králi Jiřímu z Poděbrad, za což jim dne 13. května 1461 tento potvrdil připsání hradu, města i země Loket. Ještě téhož roku 1461 byl hrad spolu se šemnickým zbožím předán králem do doživotní zástavy Zbyňku Zající z Házmburka, kterého si chtěl tak zavázat, a Andělská Hora se tak stala samostatným panstvím. Za Zbyňka Zajíce, který mimo Andělské Hory vlastnil rovněž hrady Házmburk, Budyni a Osek, probíhaly další úpravy hradu. Po smrti Zbyňka Zajíce z Házmburka v roce 1463 se však hrad dostal opět do královských rukou. Král Jiří z Poděbrad poté zapsal hrad svému synovi Hynkovi, knížeti münsterberskému. Při té příležitosti rozšířil Jiří z Poděbrad zdejší panství o území Šemnického újezdu, které získal od oseckého kláštera. Opat Jan a konvent kláštera v Oseku králi postoupil vsi Šemnici, Svatobor, Lučiny, Činov, Starou Ves, Horní i Dolní Lomnici, Radošov, Novou Kyselku, Popov a Pastviny a oproti tomu král snížil sumu, kterou klášter platil ke královské komoře.

Již dne 2. května 1465 však král Jiří z Poděbrad svolil knížatům Hynkovi, Viktorínovi a Jindřichovi münsterberským připsání zdejšího hrad spolu s panstvím do dědičného držení rytíři a královskému komorníku Janovi ze Štampachu s podmínkou, že hrad, vyňatý v té době z pravomoci loketského manského soudu, bude vždy otevřen Poděbradským. Již roku 1466 se však zmocnil Andělské Hory přední člen jednoty zelenohorské, míšeňský purkrabí Jindřich II. z Plavna, příslušník saského rodu pánů z Plavna, kteří tehdy byli v konfliktu s kurfiřtem saským. Plevenští však brzy poté přistoupili k Panské jednotě, utvořené proti králi Jiřímu z Poděbrad. Panovník proto následně dne 2. ledna 1466 v Praze udělil statky a další majetky vévodům Arnoštovi a Albrechtovi Saským. Roku 1468 proto následně na základě vymáhání práv tohoto nového vlastníka obléhala a dobyla vojska krále Jiřího z Poděbrad v roce 1468 hrad Andělská Hora spolu s hrady Bochov a Toužim, přičemž byly značně poškozeny, bochovský hrad Hungerberg dokonce zcela zanikl. Po následném zajetí v roce 1473 a tříletém věznění na hradě Šelmberk musel Jindřich II. z Plavna nakonec vévodům saským podstoupit rovněž zbylý majetek.

V roce 1477 byl za krále Vladislava II. Jagellonského obnoven majetkový spor o Andělskou Horu. Na sjezdu v Mostě dne 2. května 1482, za přítomnosti panovníka, nejvyšších zemských úředníků, Jindřicha III. z Plavna i saských knížat Ludvíka a Arnošta, byl spor rozhodnut vévody Ludvíkem a Jiřím Bavorským ve prospěch Jindřicha III. z Plavna, který tak získal zpět dědičný rodový majetek. Do jeho rukou předali saští vévodové následně všechny své nároky na Bečov, Bochov a Kynžvart. Další statky, mezi nimi i Andělskou Horu, připojenou opět k bečovskému panství, Toužim a zámek Breitenstein v Horní Falci, vrátil sám král Vladislav II. Jagellonský. Jindřich však ztratil rodové zboží Plavno, které si ponechali saští vévodové.

Patrně již krátce po znovuzískání zdejšího panství založil Jindřich III. z Plavna pod hradem v místech předpokládaného podhradí stejnojmenné městečko Andělská Hora (Engelhaus), kterému následně udělil některé výsady. V letech 1487-1490 zde byl chebským stavitelem Erhartem Bauerem vystavěn městský gotický farní kostel sv. Michaela Archanděla. Jindřich III. z Plavna nechal rovněž u nedalekého městečka Bochov vystavět nový hrad Hartenštejn jako náhradu za zničený starší hrad Hungerberg. Zdejší zboží však Jindřich III. zmenšil, když část svých statků, především Bečov s Horním Slavkovem a Písek, přenechal Hynčíku Pflugovi z Rabštejna. Střediskem samostatného plavenského panství se poté stala Andělská Hora.

Po smrti Jindřicha III. v roce 1519 převzal panství jeho syn Jindřich IV. z Plavna, královský rada, komorník a nejvyšší kancléř Království českého (1542-1554), který zastával rovněž úřad číšníka na dvoře Ferdinanda I. Panovník mu následně roku 1530 potvrdil všechna privilegia od předešlých králů českých, a Ferdinandův bratr Karel V., císař římský a král španělský, potvrdil v roce 1540 zase jeho práva na říšské tituly a titul purkrabího Míšenského. Za pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce roku 1547 získal Jindřich V. z Plavna knížectví anhaltské, jehož držitel strýc z matčiny strany, kníže Volfgang, byl dán do klatby říšské. Roku 1549 i dědictví po svých protestantských příbuzných v Sasku z podílu Köthenského a Bernburského, zároveň po smrti Jindřicha ml. z Gery získal Schleiz a Saalburg z linie Gerské. V roce 1535 koupil Jindřich III. žlutické panství a v roce 1551 mu císař Ferdinand I. zapsal panství Litomyšl.

Jindřich IV. z Plavna pojal hrad Andělská Hora jako svou hlavní rezidenci a často zde pobýval se svou rodinou. Od roku 1541 prý dokonce žila v poustevně u kaple Nejsvětější Trojice v podhradí jeho sestra Ludmila jako poustevnice, která musela z důvodu sporů období reformace uprchnout z Lipska. Po smrti Jindřicha IV. při tažení proti markraběti Albrechtovi Braniborskému během dobývání Plassenburka v roce 1554 nastoupil v držení majetku Jindřich V. spolu s bratrem Jindřichem VI. z Plavna. Proti oběma bratrům však povstali Detřich Plesský, manžel Kateřiny Rusovny z Plavna, Petr ze Šelmberka s manželkou Markétou, Kryštof, Jindřich a Brigita z Lobkovic a Barbora Fictumová z Lobkovic jako dědici po své matce Brigitě Lobkovské z Gery, kteří si činili nároky na část dědictví po Jindřichovi z Gery, který zemřel roku 1549. Smlouvou z roku 1565 bylo dědictví odhadnuto na 70.000 kop míšeňských grošů a dědicům bylo komorníkem připsáno zboží Toužim, Hrádek, Andělská Hora a Bochov s hradem Hartenštejn v celkové sumě 30.000 kop míšeňských grošů, které jim náležely jako díl Gerovského dědictví. Dne 22. dubna 1567 byly nakonec tyto statky v hodnotě 23.324 kop míšeňských grošů, ponížené o značné zadlužení zboží bratry Jindřichy z Plavna, zapsány místokomorníkem Melicharem Stolinským z Kopist Jindřichu Mikulášovi Hasištejnského z Lobkovic a na Údlicích.

Jindřich Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic následně postoupil většinu těchto statků svému švagrovi Jetřichovi z Fictumu, ponechal si pouze zboží Toužim. Po Jetřichově smrti spravovali zdejší panství poručníci dětí Jindřicha Mikuláše Hasištejnského, Lva a Jiříka, strýcové Fictumové na Novém Šumburce a Loběticích. Dne 30. ledna 1570 prodali poručníci hrad Andělská Hora spolu s městečkem a celým zdejším panstvím za 32.500 kop míšeňských grošů arciknížeti Kašparovi Colonnovi z Felsu a na Šenkenberce. Od roku 1573 až do své smrti dne 24. července 1578 držel zdejší zboží spolu s Kašparem Colonnou jeho zeť hrabě Kryštof Šlik. V roce 1586 přikoupil Kašpar Colonna zboží Bražec, které spojil s Andělskou Horou.

Po smrti Kašpara Colonny z Felsu převzala panství vdova Anna Karolina rozená Šliková. Teprve po její smrti v roce 1594 převzali panství synové Leonard a Bedřich Collonové z Felsu. Bedřich, provdaný za Annu Barboru ze Šumburka, následně roku 1602 zakoupil panství Nejdek a sídlil poté převážně tam. Leonard Collona, provdaný za Vošilu Krajířovou z Krajku, si v nedalekém Kysiblu (Stružná) nechal vystavět pohodlný renesanční zámek, který nejpozději od roku 1598 pojal za své sídlo. Hrad Andělská Hora poté tedy přestal plnit hlavního residenčního sídla. Koncem 16. století měl za Leonarda Colonny na hradě nějakou dobu pobývat a pracovat západočeský alchymista Jakob Tentzel, autor pojednání De metallis diversis tractatus. V morových letech 1605 a 1607 se Leonard na hrad Andělská Hora na čas přestěhoval spolu s celou rodinou. Roku 1609 rozšířil Leonard Collona zdejší panství přikoupením sousedního zboží hradu Hartenštejn. Po smrti bratra Bedřicha dne 2. dubna 1614 spravoval celý zdejší rodový majetek Leonard Collona.

Leonard Collona byl radikálním luteránem a výrazně se angažoval v českém stavovském povstání v letech 1618-1620 na straně proticísařské. Již roku 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arcikníže Ferdinanda za českého krále a dne 23. května 1618 se následně zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě. Krátce nato byl jmenován vedle z Thurnu nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. Dne 13. dubna 1620 byl nakonec Leonard Collona z Felsu v bitvě u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn a o několik dní později v ležení zemřel. Přes radu generalwachtmeistera české armády Jana z Bubna se tehdy neopatrně vydal s malým počtem pěchoty za kozáky, kteří se před nimi dali na útěk. Vylouděn tak byl k lesu, kde se skrývali Buqouy a Dampierr s celou svou silou. Jeho „silně posekané“ ostatky byly následně převezeny do Prahy, kde mu byl na Malé Straně vystrojen nákladný vojenský pohřeb za účasti předních stavovských vůdců, a odtud převezeny do rodinné hrobky v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Žalmanově. Roku 1620 převzal dědictví jeho nejstarší syn z prvního manželství s Voršilou Kramářovou z Krajku, Kašpar Collona z Felsu, ženatý s manželkou Annou Libštejnskou z Kolovrat. Po Bílé Hoře byl však dne 26. dubna 1621 Linhart Colonna místodržitelským úřadem dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a Kašpar byl nucen emigrovat spolu s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic a jejími dvěma syny a dvěma dcerami.

V roce 1622 od královské komory následně za 97.922 kop míšeňských grošů odkoupil panství Andělská Hora spolu se Stružnou, Hartenštejnem a Činovem, známý pragmatik pobělohorské doby, císařský rada, komorník a hejtman Starého města Pražského Heřman Černín z Chudenic spolu s manželkou Marianou Černínovou ze Svárova, směnou za statek Žleby, který Heřman komoře postoupil. Své zdejší statky následně spojil v jednotné panství, které se pod novým názvem Kysibl až do roku 1848 výrazně neměnilo a zahrnovalo vedle hradů Andělské Hory a Hartenštejn sídelní zámek Kysibl, městečka Andělskou Horu a Bochov a 30 dalších vsí. Heřman Černín se proslavil svými diplomatickými cestami do Turecka. Byl rozhodný katolík a prováděl na svých panstvích tuhou rekatolizaci a vypudil odsud protestantského faráře Jana Nickerleho. Během třicetileté války byl v roce 1635 hrad Andělská Hora dobyt Švédy, vyloupen a vypálen, poté byl již udržován pouze nouzově.

Po Heřmanu Černínu převzal držení černínského fideikomisu v roce 1651 hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic, který musel nechat zničený hrad opravit. Účet nadepsaný Specifikace výdajů stavby a vylepšení, datovaný dobou mezi 5. prosincem 1652 a 30. listopadem 1653, uvádí zámečnické, tesařské a zednické práce a plat sklenáři a rouraři, ale bez jakéhokoli bližšího určení. Podobně i kontrakt na 60 zlatých za tesařské práce, o nichž je na konci uvedeno, že se týkali nějakých dvou budov. Hrabě Humprecht Jan Černín tehdy podnítil rozsáhlou stavební činnost na všech svých zdejších panstvích. V Kysiblu podstatně rozšířil renesanční zámek Linharta Colonny na velký raně barokní zámek.

Roku 1659 hejtman Loketského kraje, Jiří Fabián Mulc z Valdova, upozornil dopisem hejtmana kysibelského panství, že musí vyšetřit současnou přestavbu podnikanou v „pevném zámku“ Andělská Hora. Platilo totiž nařízení nedávno zemřelého císaře a krále Ferdinanda III., že některá opevněná místa v Čechách mají být zbořena, aby nemohla být zneužita nepřítelem. V reakci na to napsal kysibelský hejtman J. V. Fogt hraběti Humprechtovi v dopise datovaném 20. srpna 1659, že po doručení dopisu od krajského hejtmana k němu osobně jel do Hájku, aby mu vysvětlil, že přestavba se děje jen proto, aby mohl hrabě zámek vůbec obývat, že se nestaví žádná nová zeď, nýbrž že „v dlouhé staré pevné zdi“ se pouze prolamují okna a dveře. Během těchto úprav byl patrně v některé z budov „mezi zbytky stavby“ vystavěn prostorný taneční sál.

Pravděpodobně se tehdy skutečně na hradě neopravilo vše, protože ještě za hraběte Humprechta podal jeho stavitel Francesco Caratti řadu připomínek a doporučení k opravě hradu. V německém překladu je spis datován 21. září 1672 a nadepsán „Co se týče opravy starého zámku v Andělské Hoře, připomínka pana Francesca“ - „Dřevěné kolíky mají být zatlučeny ke dveřím a okenním štoků a mají být vápnem dobře utěsněny. Okenní štok nade dveřmi má být omítnut vápnem a vyzděn cihlami. Rovněž má být dobře vyzděn štok dveří k točitému schodišti, stejně jako okenní štok a vyspraven dobrým vápnem, také opatřen dubovými klíny, aby příležitostně nemohl profukovat vítr. Okenice mají být opatřeny železnými rýgly, aby nemohly být vytrženy. Překlady v horním patře mají být přeloženy a zastřešeny, aby se nemohly probořit. Kachlová kamna by měla být zvenčí i zevnitř vyspravena, aby nepropouštěla kouř dovnitř místností. Má se také v ostatních místnostech až ke kamnům, kde je nyní pobíjení z prken, udělat totéž až nahoru ke stropu, navrch zdiva, nebo to provést z trámů a prken, a tyto mají být vzájemně zajištěny železnými kramlemi. Očekávám v tom další nařízení. Na všech místech budov, kde je potřeba, a kde povětří vyplavilo maltu, je třeba všechno opět zaomítat vápnem a pískem, aby stavba byla trvalejší a stálejší. Má se to provést někdy na jaře, kdy je teplo, aby malta mohla dobře vyschnout. Dřevěná chodba má být spravena, aby se nezřítila“.

K roku 1681 ještě Bohuslav Balbín o sídlu píše jako o skvělém hradu dosud zčásti obývaném. Inventář panství Kysibl-Andělská Hora z roku 1710 však už hrad a jeho zařízení vůbec nezmiňuje, ač vedle „nové Humprechtovy stavby“, tedy zámku v Kysiblu, vyjmenovává všechny, i malé hospodářské objekty. Podobně Johann Georg Vogt ve své známé topografii Čech z roku 1712 popisuje zdejší hrad jako „skoro ruinovaný“ starý skalní hrad. Při požáru městečka v roce 1718 měl vymrštěný hořící šindel zapálit střechu hradu, který vyhořel a následně byl definitivně opuštěn. Zdivo opuštěného hradu bylo poté rozebíráno a využíváno místními občany při obnově požárem zničeného městečka v podhradí.

V roce 1731 prodal hrabě František Josef Černín pro finanční potíže panství Kysiblu spolu s opuštěným hradem Andělská Hora hraběti Adamu Hartigovi. Mapa císařského otisku stabilního katastru městečka Andělská Hora z roku 1842 je značně nepřesná, nezachycuje vůbec předhradí, chybně je zakreslena i jižní hradební zeď, je už však patrné, že velká bašta poblíž jihovýchodního nároží obytné věže byla už tehdy zcela srovnána s okolním terénem. Po roce 1868 došlo za Černínů k částečným úpravám podhradí, konkrétně přístupové cesty od kostela. Na místě někdejšího dřevěného mostu na dřevěných pilířích bylo tehdy zřízeno kamenné schodiště se zábradlím.

Koncem osmdesátých let 19. století provedl hrabě Heřman Černín další rozsáhlejší stavební práce, zaměřující se na konzervaci zbytků hradu. Areál hradních zřícenin byl tehdy vyčištěn od sutin, například východní palác byl zasypán troskami až do výše prvního patra. První zprávu o opravách hradu podával do Vídně na Císařskou a královskou komisi pro výzkumy a zachování uměleckých a historických památek konzervátor Johann Redlich z Chebu v dopise datovaném 20. září 1887. Podle zprávy byl hrad silně poškozen, na všech zdech byly proto vypadané mezery ve zdivu vyplněny, poškození vyspravena a celek vyzděn ve shodě se zachovanými zdmi. Opravy byly už tehdy zčásti provedeny, včetně úpravy příchozí cesty a na celkovou opravu hradní zříceniny byly plánovány tři roky.

Zhruba po roce tentýž konzervátor podával do Vídně další zprávu o stavu hradu, přesněji o stavu jeho oprav. V dopise ze dne 6. září 1888 uvádí, že práce i přes enormně deštivé počasí pokračovaly uspokojivým tempem. Příchod ke hradu byl osazen pohodlnými kamennými schody. Obytná věž byla již celá „renovována“, především byla stejně jako i u zbytků ostatních budov dozděna okna, zachované části zdí byly vyspraveny a natřeny cementem a zdivo v horních patrech vyrovnáno na původní výšku. Totéž bylo už tehdy provedeno i u druhé brány. Cisterna na vodu zůstala odkrytá. Hradba měla být restaurována až v příštím roce 1889. Hlavní budova měla být udělána až na sál. Izolovaná budova, „která byla po požáru v roce 1718 hrabětem Černínem užívána jako lovecký zámek“, byla z větší části opravena. Hradby a střílny byly opraveny a doplněny a horní plochy všech zachovaných zdí natřeny cementem. K pracím byl tehdy dovezen čistý říční písek a také bílé vápno z okolí Teplic, které tehdy obecně platilo za vynikající. Se skončením prací se tehdy počítalo s rokem 1889.

V dalším dopise ze dne 8. září 1889 však konzervátor sděluje, že pro nečekaný požár městského kostela sv. Michaela Archanděla v Andělské Hoře v tomto roce byly přednější opravy na kostele, a proto stavební práce na hradě budou skončeny až v roce 1890, pouze zeď silná 1,30 až 1,80 m, která vystupuje vysoko nad nerovný terén, byla opravena. Zajímavá zmínka je na konci dopisu o více než 1 300 návštěvnících hradu za rok 1889, z nichž většina pocházela z návštěvníků nebo obyvatel Karlových Varů. Jelikož na opravách městského kostela po požáru 1889 v Andělské Hoře je doložen pražský architekt Antonín Viktor Barvitius (1823-1901), je téměř jisté, že hlavním stavebním poradcem při konzervaci zbytků hradu byl rovněž tento převážně pseudorenesančně tvořící architekt, jeden z předních tehdejších historizujících architektů, o němž je známo, že kladl velký důraz na důkladné studium historických pramenů, v první řadě na stavbě samé. Tehdy bylo hlavně doplněno a zpevněno zdivo, doplněny okenní a dveřní otvory, konzervovány a doplněny střílny a osazeny nové kamenné schody. Areálem hradu byly vytyčeny bezpečné a pohodlné stezky, doplněné dřevěným zábradlím.

Roku 1945 bylo panství Kysibl spolu s hradem Andělská Hora vyvlastněno poslednímu majiteli Leopoldu Sternbergovi. Dne 3. května 1958 byly pozůstatky hradu Engelsburg zapsány na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 29616/4-724. Již během padesátých a šedesátých let 20. století se množila upozornění občanů na rozebírání zdiva hradu lidmi z Andělské Hory a blízkého okolí jako staviva a také na špatný stav ruiny a na nutnost zakonzervování a statického zajištění zbytků hradu, k výraznější akci v tomto smyslu však nedošlo.

V roce 1992 a na jaře 1993 byl vyřezán nálet v areálu, vykáceny letité listnaté stromy na nádvoří a vyčištěna cisterna. Roku 1993 byl poté Dr. Ryšavým proveden stavebně-historický průzkum bývalého hradu a uskutečněn archeologický průzkum Karlovarského muzea pod vedením Jiřího Klsáka. V areálu bývalého hradu probíhaly současně vyklízecí práce.

Gotický hrad dvoudílné dispozice na půdorysu ve tvaru nepravidelného protáhlého oválu, položeného zhruba západovýchodním směrem, zaujal vrchol mohutného osamoceného znělcového ostrohu, který se svou nadmořskou výškou 717 m n.m. vypíná zhruba 50 metrů nad okolním terénem. Předhradí (dolní hrad) je tvořeno vnějším opevněním s první branou při západním konci prolomenou v hradbě se střílnami a zpevněnou polookrouhlou baštičkou. Vlastní jádro hradu (horní hrad) s věžovitou druhou branou při severním kraji areálu, od této brány východním směrem vybíhající severní hradbou, na ni navazujícím východním palácem ve východním cípu areálu, od tohoto paláce západním směrem vybíhající jižní hradbou, a na jejím západním konci západním palácem. Od západního paláce zhruba severovýchodním směrem běžela původně další hradba ke druhé bráně, zbytky této hradby jsou však zachovány jen v torzech. Uvnitř areálu na nejvyšším místě, při jižní hradbě stojí, stojí zbytek obytné věže (donjon). Jižní hradba pod touto věží je v současnosti přerušena, ale půdorys terénu tu ukazuje na někdejší velkou baštu, kterou potvrzují ještě zbytky kamenného zdiva ve skále. Nádvoří hradu se prudce svažuje zhruba severním směrem, nejvýrazněji směrem ke druhé bráně, při níž byla vyhloubena cisterna na stahování srážkové vody.

Architektonický rozbor zbytků hradu prokázal stavební změny v několika časových etapách. Tomu odpovídá počet minimálně tří obytných budov v areálu (západní palác, obytná věž, východní palác), které nemohly vzniknout současně. Kromě první základní stavební fáze jsou další značně pravděpodobně datovány post quem zprávami o zničení hradu, v roce 1437 za Kašpara Šlika po vyhnání Jakoubka z Vřesovic, v roce 1468, kdy královské vojsko hrad dobylo a zničilo (resp. až rok 1482, kdy Jindřich III. z Plavna hrad opět získal) a konečně rok 1635, kdy Švédové hrad vyloupili a zničili. Z toho písemně doložené opravy hradu máme jen k opravě po zničení Švédy, které však probíhaly až o dvacet let později.

1. stavební etapa 2. polovina 14. století:
Západní palác - Patrně nejstarší část hradu odpovídající typologicky spíše konzervativnímu anebo přímo staršímu typu hradního paláce. Palác menších rozměrů s jednoduchým členěním vnitřku zachovaného přízemí. Nezdá se, že by někdy měl i funkci obrannou, ve smyslu obytné věže, ačkoliv s minimálně prvním patrem mohl mít i věžovitý charakter. Podle klenutí v podobě portálku ústícího do prostranství za hradbou mezi tímto palácem a druhou branou, se dříve předpokládalo, že býval palác podsklepen. Palác byl však postaven přímo na skalním výchozu. Do sálu v prvním patře se jistě chodilo po venkovním dřevěném schodišti na dřevěnou pavlač v patře, jak bylo obvyklé.

Jižní hradba - Těsně napojena na západní palác beze spáry, datovatelná do stejné doby jako palác. Půlkruhový výklenek na způsob bašty se střílnovými okénky byl dodatečně upraven někdy v pozdní gotice. Hradba na jižní straně proti městečku měla smysl od počátku existence hradu a můžeme ji tu předpokládat od samých počátků hradu v celé její délce.

Brána - Musela stát za pozdější věžovitou branou nějaká brána starší, na jejíž podobu můžeme hádat podle zachované části severní zdi dnešní brány, ohraničené výraznou spárou. V čelní stěně mohla brána přímo navazovat na zděnou hradbu táhnoucí se k západnímu paláci. Východním směrem navazovala palisáda k budově ve východním cípu areálu. Nezbytným bočním zajištěním původně jen přízemní a kulisové brány byla hradba mezi západním palácem a branou.

Budova ve východním cípu - Sondy archeologů v terénu těsně před nádvorním průčelím východního paláce ukázaly torzovité užší stavení přizděné směrem do nádvoří, patrně starší palác na místě paláce východního, datovaného do druhé poloviny 14. století.

K původnímu hradu patrně patřila rovněž čistě obranná věž (bergfrit), nacházející se snad na nejvyšším vrcholu areálu, v místech pozdější obytné věže (donjon), či v místě velké bašty těsně pod jihovýchodním nárožím obytné věže. Původní válcová obranná věž mohla být někdy zničena a její zdivo při některé z následujících oprav hradu sneseno z vyšších narušených částí a věž mohla pak být přeměněna na baštu.

2. stavební etapa konce 15. století:
Tehdy vznikla dnešní druhá brána, obytná věž na vrcholu areálu a buď současně, nebo v těsné návaznosti i vnější západní hradba s první branou a menší baštou. Dokazuje to jednotný charakter zdiva těchto staveb. Při této rozsáhlé přestavbě hradu mohla být okrouhlá věž snesena z větší části a změněna na baštu, z níž se pak dala dobře hájit obytná věž. Opravy hradu po roce 1437, byly spíš restitucí hradu do původního stavu před zničením, eventuálně se snesením nějaké úplně zničené části.

Západní hradba s první branou - Vzniklo nové vnější opevnění na západním konci hradu. První brána byla prolomena v hradbě se střílnami přimykající se ke skále a zpevněnou polookrouhlou baštičkou. Podél příchozí cesty na severní straně byla mezi první a druhou branou dřevěná palisáda.

Druhá brána - Původní hradní brána byla přestavěna do podoby průjezdu věžovitého vstupního křídla.

Severní hradba - Menclová předpokládala také dřevěnou palisádu vedoucí i dále po severním obvodu areálu od věžovité druhé brány východním směrem a obtáčející východní cíp areálu, ještě před existencí pozdějšího východního paláce. Palisáda se měla napojovat až přímo na jižní hradbu na její východní konec, v místech, kde se na ni napojují dnes zbytky východního paláce.

Jižní hradba - Ve zdivu východního konce jižní hradby viděla D. Menclová ještě v padesátých a šedesátých letech podobnou drážku na štaketu palisády jako je dodnes zachována při první bráně, dnes bohužel patrná jen nepravidelně vypadaná plocha zdiva. Menclová rovněž zmiňuje ještě tehdy zachované střílny klíčového a lopatkovitého typu a hlavně podle nich datuje tuto úpravu hradu do konce 15. století. Na základě těchto střílen pak přisuzuje se značnou pravděpodobností autorství těchto úprav staviteli a kameníku Erhartu Bauerovi, činnému v poslední čtvrtině 15. století ve službách města Chebu a tvořícího i pro některá místa v okolí, především pro město Loket. Uvedené typy střílen měly vztah k hornofrancké oblasti, odkud Bauer pocházel. Souvislost s Bauerem by tu potvrzovalo i jeho autorství městského kostela sv. Michaela Archanděla v Andělské Hoře, stavěného koncem osmdesátých let 15. století, a další souvislost či přímo typologická totožnost, včetně způsobu provedení, zachovaných střílen městského opevnění v Lokti a hrádku Hartenštejn, který ve stejné době stavěl tentýž stavebník jako v Andělské Hoře. Účast Bauera tu možno předpokládat i proto, že se úpravy hradu nejspíš částečně kryly se stavbou městského kostela pod hradem.

Hradba mezi západním palácem a druhou branou - Zvýšena na úroveň druhé brány. Nejdříve tehdy do ní mohl být těsně za druhou branou prolomen průchod či průchody a za nimi částečně už ve skále zřízen nízký klenutý prostor, který měl funkční souvislost s druhou branou.

Obytná věž (donjon) - Čtverhranný dvoupatrový plochostropý donjon na vrcholu areálu.

Jedinými zachovanými jistějšími oporami pro datování této stavební fáze hradu jsou původní střílnové okénko v přízemí jižní stěny obytné věže. Obdélné s okosenou vnitřní hranou po celém jejím obvodu, a archeologickým průzkumem Karlovarského muzea vykopaný zbytek klasické klíčové střílny, skryté pod sutí a půdou poblíž cisterny, tedy buď z obytné věže, nebo z druhé brány. Oba tyto detaily lze datovat do konce 15. století (okénko se skosenou vnitřní hranou se může vyskytnout sice dříve, ale masově až od konce 15. a ještě přes celé 16. století). Klíčová střílna je typologicky stejná jako na Hartenštejně i v Lokti.

Stavební fáze na přelomu pozdní gotiky a renesance po roce 1519:
Tato etapa mohla navazovat těsně na předešlou. Přístavba východního paláce a sousední severní hradby.

Východní palác - Vznikl, alespoň svou přední stěnou, na místě nějaké starší stavby ve východním cípu areálu. Dvoutraktový palác lichoběžníkového půdorysu největší, vnitřně nejvíce členěnou a relativně i nejpohodlnější co se týče kultury bydlení budovou hradního areálu. Hned za vchodem z nádvoří předsíň, skoro jistě klenutá, jíž se vcházelo dále východním směrem do rozsáhlého klenutého sklepního prostoru, vpravo několika schody na vnitřní schodiště kolem jihozápadního nároží paláce do místností v druhém patře, kde mohl být sál. Při jižní stěně tohoto paláce obíhala alespoň zčásti asi chodba nebo komunikační prostor, do něhož ústilo schodiště, svědčí pro to i zbytek střílnového okénka v této úrovni stěny. Obě místnosti při severní stěně paláce v prvním patře nemusely být klenuté, ale plochostropé. Podle zbytků (sklípkových) kleneb není dnes prakticky možné určit, zda šlo o klenby renesanční nebo až raně barokní. Zastřešení budovy s tak výrazně nepravidelným půdorysem asi nějakou valbovou střechou nejspíše se dvěma hřebeny nerovnoběžně položenými. Ze zadní (východní) místnosti v prvním patře se ve východní stěně asi vycházelo do arkýře nebo na nějaký balkon. Ve zbytku druhého patra paláce nejsou žádné doklady po někdejším vnějším ochozu roubeném nebo hrázděném. Podle nejstarších zachovaných vyobrazení hradu tu byla čelní stěna do nádvoří přímo otevřená okny. Lze si tu původně dobře představit jednoduchou atiku, například v podobě vlaštovčích ocásků.

Severní hradba - Postavena byla mezi druhou branou a východním palácem na místě asi dřevěné palisády. Hradba byla vybavena krytým ochozem, navenek se stěnou zděnou, do nádvoří se stěnou hrázděnou nebo roubenou. Ochoz si lze představit analogicky například zachovanému ochozu městských hradeb v Chebu, který je sice o něco málo starší, ale u tak funkční stavby jako byla hradba několik málo desetiletí, jistě nemohlo nic podstatného změnit. Hradba měla už asi původně dělové střílny dole (částečně vyspravované později), které mohly být kryté nějakou průběžnou pultovou stříškou zakotvenou v hradbě. Ochoz hradby patrně navazoval na podobný ochoz minimálně ve východní stěně druhé brány, s nímž býval spojen několika krytými schůdky, které vyrovnávaly výškový rozdíl.

Úpravy v baroku:
Podstatná část oken a dveří či bran jeví jasné stopy stavebních zásahů datovatelných až někam do baroka. Týká se to budov druhé brány, obytné věže a možná i části vnitřku východního paláce. Heberovy informace o zřízení tanečního sálu v patře obytné věže mohou mít opodstatnění, nesporné je, že tu po těchto úpravách byl asi jediný nedělený prostor osvětlený ze všech stran vysokými a širokými okny, jistě až barokními. Zřízení točitého schodiště v severozápadním nárožním pilíři po boku tohoto velkého prostoru jen dokládá snahu vyšetřit tu co největší prostor, který byl přístupný pravděpodobně nějakou venkovní dřevěnou krytou pavlačí s nástupem na schodiště asi od jihu, méně pravděpodobně od východu. Starší vyobrazení ukazují také u dvou oken v patře západní stěny armování na způsob raně barokní (anebo ještě pozdně renesanční) se střídáním pravidelně přitesaných kvádrů dvojí velikosti. Podobná ostění jsou zakreslena i na čelním průchodu první i druhé brány. Zachované záklenky obou bran na vnější straně ukazují rozhodně starší zdivo, maximálně jen dozdívané či vyspravované, nedá se však vyloučit, že toto kvádrování nemohlo být někdy provedeno jako nepravé jen v omítce.

Rozpor mezi vrcholy někdejších kleneb a kapsami po trámech ve zbytcích obou místností v prvním patře východního paláce jen ukazuje, že tu byly někdy i trámové stropy. Úpravy starších otvorů se tu jistě týkaly i výklenků dělových střílen v severní hradbě. Některá okna byla tehdy vyzděna z podstatné části a přitom zvětšena, u jiných byl respektován jejich starý tvar a okna jen zpevněna a vyspravena. Zachované stopy po roubení navrch zdi (zateplení) vnitřku druhého patra druhé brány, kde byla jediná asi obytná místnost s poměrně velkými okny, pocházející asi z těchto úprav, i když podobný způsob zateplení vnitřku tu mohl i předcházet. Ten také zmiňuje černínský architekt Francesco Caratti v roce 1672 ve svých instrukcích k opravě zámku. Caratti rovněž zmiňuje ochoz na severní zdi či hradbě mezi druhou branou a východním palácem, který nazývá dřevěná chodba. Poznámka o dřevěných kolících, které mají být nabity do dveřních a okenních štoků a mají být maltou dobře utěsněny, prozrazuje, že část budov či budovy byla asi hrázděná. Kolíky tu mohly buď utěsňovat dřevěné části stavby nebo na nich tvořit podklad pro jejich povrchové zaomítnutí. Poznámka o nutném vyspravení kachlových kamen dokládá vytápění některých místností.

Dnes jsou z hradu rozsáhlé zříceniny. Na svazích skalního ostrohu rostou řídce stromy a křoviny, plocha hradu bez porostu, jen u severní hradby za druhou branou vzrostlé stromořadí.