Karlovy Vary - empírová Vřídelní kolonáda

Gejzír Vřídla, unikátní přírodní úkaz a nejoblíbenější karlovarský pramen, vyvěrá pod děkanským kostelem sv. Máří Magdalény na pravém břehu říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Nad Vřídlem stávaly původně pouze lehké přístřešky a pavilónky, které mohly být po překvapivých průvalech termy, snadno obnovitelné. Opakující se vřídelní výbuchy bývaly způsobeny zanesením výstupním cesty Vřídla argonitem, neboli vřídelním kamenem, který se proto musel pravidelně odvrtávat. Různé vývěry Vřídla mohly po každé erupci nenávratně zmizet, nebo se objevit na jiném místě. Prostranství kolem Vřídla se tedy nedočkalo žádné komplexní architektonické a urbanistické úpravy. Již v roce 1774 byl postaven velký moderní barokní Vřídelní sál, který byl odrazem uplatňování léčebných zásad dr. Davida Bechera, jež zdůrazňovaly pití vody přímo u pramene a v jeho sousedství kolem hlavního vývěru vřídla, tzv. Springeru se nacházel provizorní dřevěný pavilon. Roku 1797 nahradil dřevěný pavilon nad Vřídlem kruhový chrámek s kupolí nesenou korintskými sloupy, upravovaný roku 1812. Rovněž místo pro výrobu vřídelní soli, tzv. solivarna, byla opatřena otevřeným, na sloupech spočívajícím přístřeškem, sloužícím k úniku velkého množství páry. K nejmohutnějšímu výbuchu Vřídla došlo dne 2. září 1809. Jeho silou bylo zničeno několik domů v okolí. Následně bylo nutné upravit a nově řešit celý zdejší prostor. Poblíž Vřídla se tehdy objevil i nový vývěr pramene, nazvaný podle řecké bohyně zdraví Hygieiy. Po prvních neúspěšných snahách jej pravidelně odjímat byl vývěr opatřen v roce 1817 novým přístřeškem podle projektu stavitele Georga Fischera. Drobný přístřešek charakteru kolonády v podobě trojlodního chrámku s plně otevřeným sloupořadím v toskánském řádu byl tvořen čtyřmi řadami o pěti toskánských sloupech, podpírajícími kladí s výrazným zubořezem. Krajní lodě pavilonu bývaly kryty šindelovými valbovými střechami a uprostřed byl ponechán otevřený vnitřní dvůr. Samotný vývěr pramene byl situován do apsidy v závěru pavilónku, nad nímž vyrůstala vertikála válcového tělesa završená bání, která měla otevřený vrchlík k unikání páry od pramene. Kolonáda malých rozměrů však nemohla příliš plnit funkci promenádního prostoru pro větší počet lázeňských hostů. Velké množství páry stoupající z pramene Hygie navíc nebylo dostatečně odváděno ani otvorem ve střeše, ani otevřenými prostory sloupového ochozu, a nikdo se tak nemohl u pramene po delší dobu zdržovat. V roce 1820 proto vyzval krajský hejtman Josef Erben k jednotnému architektonickému řešení celého prostoru architekta Michala Pollaka z Pešti. Jeho návrh však nebyl z důvodu finanční nákladnosti přijat. České gubernium si následně vyžádalo plány od dvou dalších architektů, Františka Pávička a Martina Hausknechta. Architekt Páviček navrhoval radikální úpravu prostoru spočívající ve vytvoření uceleného lázeňského bloku s odstraněním starého Vřídelního sálu, solivárny, školy i dvou měšťanských domů za školou. Proti tomu se však postavili lázeňští lékaři a gubernium se proto obrátilo na Josefa Esche, tehdy ještě jako krajského inženýra v Jičíně, k nalezení uspokojivého řešení. Další výbuch Vřídla v roce 1824 přinutil radnici města i gubernium k novému jednání a posléze zadání vypracování plánů Josefu Eschovi. Ten prvně navrhoval obloukovitou kolonádu, ale posléze změnil názor s tím, že: „…řešení kolonády obloukovité místo přímé, bylo by všude jinde přípustné, jen ne u karlovarských lázní”. Navrhl tedy na nábřeží opět přímou kolonádu dle situace na Mlýnském nábřeží. Nejprve byly nad pramenem Hygieia postaveny v letech 1825-1826 podle plánů Josefa Esche nové Parní lázně. Vývěr Vřídla spolu se solivárnou byl k budově lázní přičleněn formou dřevěného otevřeného přístřešku, jehož valbová střecha byla nesena iónskými sloupy. K pa¬třičnému odvětrání páry z Vřídla byla nad střechou vyzdvižena dvojice otevřených střešních pavilónků. Po lázeňské sezóně v zimě roku 1826 byla podle projektu Josefa Esche přistavěna na nábřeží v místech Vřídelního sálu empírová Vřídelní kolonáda. Sochařské práce prováděl Johann Wild s kameníkem F. Mathesem. Z jedné strany navazovala kolonáda na pavilón s vývěrem Vřídla a z druhé strany byla ukončena u boční štítové zdi bývalé školní budovy. Na sloupech bývaly zavěšeny tabulky se jmény lázeňských lékařů, kteří pod nimi přímo na kolonádě ordinovali. Později se ukázalo, že od řeky na korzující lázeňské hosty příliš táhne a stěny mezi sloupy směrem k Teplé byly roku 1831 zaskleny. V letech 1830-1831 byly na místě Vřídelního sálu při ulici Kreuzgasse postaveny nové Vřídelní lázně v souladu s nedalekými Parními lázněmi. Vřídelní lázně s Vřídelní koloná-dou propojila na obou stranách sloupová chodba, stoa, která tak plochu mezi lázněmi a kolonádou vyčlenila jako vnitřní volné atrium odkazující na řecké palestry, kde byly založeny květinové záhony. Volný dvůr byl nazýván „Vřídelní náměstí“ (Sprudelplatz). Po zboření domu u Červeného anděla byla kolonáda v letech 1853-1859 opět podle projektu Ing. Josefa Esche prodloužena podél řeky. Roku 1862 proběhly poslední úpravy kolonády. V polovině sedmdesátých let 19. století již původní empírová Vřídelní kolonáda nepostačovala přílivu lázeňských hostů a nebyla dostatečně reprezentativní pro světové lázeňské město. Dne 9. května 1876 proto karlovarská městská rada rozhodla o výstavbě nové reprezentativní kolonádní stavby na jejím místě. Demolice kolonády a přilehlých parních lázní byla zahájena dne 1. října 1878. V letech 1878-1879 byla poté na jejím místě postavena nová litinová Vřídelní kolonáda v pseudorenesančním stylu podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera.