Karlovy Vary - kostel sv. Linharta

Původně opevněný pozdně románský kostel sv. Linharta se hřbitovem patrně z doby již kolem roku 1200 stojící na území loketské královské lovecké obory se poprvé připomíná v roce 1246 jako jeden ze tří filiálních kostelů, spolu s kostely v Olšových Vratech a v bývalém Vranově (Frohnau), náležejících k loketskému farnímu kostelu sv. Václava, darovaných Václavem I. tehdy pražskému klášteru řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Patronátní právo ke kostelu tehdy drželi hrabata z loketského hradu. Kostel stával na malém skalnatém návrší vystupující z úbočí vrchu Aberg, ohraničeném dvěma vodními příkopy, nad dnes již zcela zaniklou středověkou vsí Obora (Thiergarten, Ortus ferarum), patrně služební vsí, která je poprvé připomínaná roku 1325 v souvislosti s udělením léna Kojatovi z Otanovic. V polovině 14. století se ves Obora spolu s kostelem stala majetkem nově založeného města Karlovy Vary (Karlsbad). V roce 1369 zamřel zdejší farář Heinrich, po kterém nastoupil klerik Nikolaus, syn Johanna z Lokte. Patronát nad kostelem poté přechodně převzali držitelé hradu v Doubí, za které vykonával službu Trenclynus de Quercu. V dalších letech byl patronát do roku 1413 obnoven hrabatům z Lokte, přenesený na zdejšího pána Alberta de Tiergarta, poté roku 1402 na křižovníka Petra z Horního Slavkova, navrženého Borešem z Rýzmburka. Posledním správcem kostela je uváděn v roce 1476 zdejší farář Michael. Zřejmě koncem 15. století byla původně samostatné farnost zrušena a přenesena do Karlových Varů. Od roku 1490 byly příjmy kostela poukazovány nové farnosti řádu Křižovníků s červenou hvězdou v Karlových Varech. Zánik kostela souvisí pak s postupným vylidněním vsi a ztrátou významu celého místa na konci 15. století. Střediskem oblasti se stává město Karlovy Vary v údolí, obdařené četnými privilegii svého zakladatele císaře Karla IV. Ještě v první polovině 16. století jsou v Oboře doložení osadníci, do konce 16. století obec zcela zpustla. Kostel byl ponechán svému osudu a pomalu chátral. I po zániku jeho funkce však sloužil k občasnému pohřbívání. Poslední zmínky o kostelu pochází z 16. století. Ruiny kostela u bývalé cesty na Horní Slavkov však nikdy zcela neosiřely. V postupně obnovovaných karlovarských lázeňských lesích se od 18. století stala zřícenina kostela oblíbeným výletním místem lázeňských hostů a znovu středem pozornosti badatelů. V roce 1772 si karlovarský lázeňský lékař David Becher povšiml, že při výstavbě kostela byl použit bílý vřídelní kámen. V letech 1989-1992 provedlo Karlovarské muzeum archeologický průzkum kostela pod vedením archeologa Jiřího Klsáka. Výzkum byl zahájen na podzim roku 1989. Sondy stanovily úrovně podlah a pomohly ověřit stav detailů v interiéru. V průběhu dalšího roku byla postupně vyklizena všechna suť zřícených konstrukcí kostela a byla tak odkryta situace celého interiéru. K nejzajímavějším nálezům patřil objev hrobu muže se dvěma novorozenci v lodi kostela, základy oltářů, zbytky podlahy s původní dlažbou, 10 mincí a první votivní předměty. V roce 1991 byl zkoumán sondami presbytář a před jižní stěnou kostela byl objeven středověký hřbitov s kostrovými pohřby. I v tomto roce došlo k zajímavým nálezům. V prostoru hlavního oltáře, částečně pod jeho sutí byl nalezen pohřeb mladé ženy. Kostra byla uložena na levém boku, ve skrčené poloze, bez orientace. Hrob se dal podle nálezových skutečností datovat do přelomu 16. a 17. století. Z výzkumu kostela pochází velký soubor železných votivních předmětů, zoomorfních i antropomorfních, ve tvaru lidských postav a jejich částí, figurky zvířat, podkov a další tvarů, které byly věřícími pokládány na oltář sv. Linharta s prosbou o pomoc, dále celkem 48 drobných mincí ze 14. - 16. století, mezi nimi i některé zajímavé české brakteátové halíře ze 14. století, drobná vyřezávaná kostěná plastika sv. Kateřiny a torzo Krista. V roce 1992 byla pozornost věnována opět interiéru kostela a bylo odkryto dalších několik desítek kostrových pohřbů na středověkém pohřebišti. Jednotlivé pohřby ležely místy ve čtyřech až pěti vrstvách nad sebou a často se vzájemně porušovaly, což svědčí o dlouhodobém pohřbívání v tomto prostoru a pravděpodobně i o nedostatku místa. Hroby byly prosté, bez milodarů. Po dokončení archeologického průzkumu město Karlovy Vary v letech 1998-1999 vykopané zdivo bývalého kostela zakonzervovalo, upravilo okolní terén a objekt zpřístupnilo veřejnosti. Za vichřice v roce 2006 byla lokalita narušena vyvrácenými stromy a následnou těžbou polomů v roce 2007, kterou bylo místo prosvětleno. V roce 2010 bylo proto přistoupeno k záchrannému archeologickému výzkumu Karlovarského muzea.

Jednolodní orientovaný obdélný kamenný pozdně románský kostel s krátkou pravoúhlou obdélnou lodí o rozměrech 12,5 x 10 m a protáhlým pravoúhlým čtvercovým presbytářem o rozměrech 8 x 8 m. Řádkové zdivo kostela, široké 120 cm bylo tvořeno z lomového kamene, spojovaného vápennou maltou s příměsí vřídlovce. Při jižní stěně presbytáře bývala přistavěna mladší obdélná přístavba, patrně márnice. Podélné stěny kostela byly prolomeny na severní straně hlavním kónickým vchodem s lomeným portálem do kostela od vsi a na jižní straně podobným vchodem na přilehlý hřbitov. Loď kostela bývala oddělena od kněžiště triumfálním obloukem neseným na pilířích a profilovaným kamenným prahem. Podlaha kostela byla v nejmladší fázi tvořena čtvercovými cihlovými dlaždicemi zapuštěnými v maltové vrstvě, v presbytáři vyskládané šikmo k ose kostela, v lodi souběžně.

Vnitřní zařízení kostela tvořil hlavní kamenný oltář v presbytáři a dva boční oltáře s kamennými základy v rozích lodi po stranách triumfálního oblouku.