Karlovy Vary - kostel sv. Máří Magdalény

Původní gotický městský kostel sv. Máří Magdalény byl vystavěn ve druhé polovině 14. století na návrší nad vývěrem Vřídla na pravém břehu říčky Teplé (Tepl) uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Kostel byl filiálním ke kostelu sv. Anny v Sedleci. První zmínka o zdejším kostelu, spravovaném tehdy rytířským řádem Křižovníků s červenou hvězdou, pochází z roku 1485, kdy mu Jeroným Šlik daroval kus lesa, zvaného „Käsler“, horní a dolní Kaselgraben, v revíru Soos. Roku 1491 byla následně při kostele sv. Máří Magdalény zřízena samostatná farnost, později zřízen vikariát, ke kterému patřily okolní farnosti.

V roce 1518 byl kostel renesančně přestavěn. Jednalo se menší orientovaný jednolodní hrázděný kostel s věží, obdélnou lodí a odsazeným, pravoúhlým, polygonálně zakončeným presbytářem, ke kterému byla přistavěna sakristie. Loď kostela o vnitřních rozměrech 14,5 x 12,3 metru bývala kryta malovaným dřevěným stropem typickým pro tehdejší kostely v oblasti. Přestavbu kostela připomínala ve starém kostele datace „1518“ vysekaná v kamenném pilíři. Z vnitřního vybavení starého kostela je znám pouze oltář sv. Anny, zřízený Šliky. V podzemí kostela bývala krypta, ve které byli ještě na konci 16. století pohřbíváni karlovarští starostové. Kostel byl obklopen obezděným městským hřbitovem, který sloužil jako pohřební místo již v době po roce 1500. Na výše položené terase za kostelem stávala budova fary se zahradou.

V roce 1604 farní kostel sv. Máří Magdalény vyhořel a následně byl do roku 1606 obnoven mistrem Ondřejem. Ve věži kostela byly tehdy zavěšeny nové zvony, které ulil roku 1605 zvonařský mistr Hans Wild z Jáchymova. Během třicetileté války byl však farní kostel opět poškozen požárem. Patrně pouze provizorně obnovený kostel následně postupně zcela zchátral a na počátku 18. století byl již ve velmi špatném technickém stavu.

V roce 1727 se v lázních léčil velmistr Řádu křižovníků s červenou hvězdou a bývalý karlovarský děkan Franz Matthias Böhm, který byl nespokojen se stavem zdejšího gotického děkanského kostela. Do Karlových Varů proto pozval dvorního stavitele řádu, pražského architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, aby vypracoval plány nového kostela a vyhledal vhodné místo pro jeho výstavbu. Dientzenhofer přijel do Karlových Varů dne 30. května 1727, prohlédl si půdu obou možných stavenišť a provedl zde nezbytné sondáže. Původně se uvažovalo ještě o možnosti stavby kostela na místě menší louky a hospodářské budovy mezi domy Modrá Loď (Blaue Schiff) a U tří kaprů (Zu den drei Karpfen) na Nové Louce na pravém břehu Teplé na místě dnešního domu Rozkvět (Regina), kde však bránily záměru majetkové změny a výkup pozemků. Staveniště bylo navíc příliš úzké a těsné a s malým odstupem od nábřežní zdi s nutností výstavby opěrné zdi. Dientzenhofer následně vypracoval pro projekt celou řadu studií a zhotovil větší počet návrhů nového kostela.

Samotnou stavbu kostela však zdržoval nedostatek financí a rovněž odpor města z důvodu nových stavebních zásahů v těsné blízkosti vývěru pramenů. Podle záznamů přijel velmistr řádu křižovníků Franz Matthias Böhm se stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem koncem května roku 1729 do Karlových Varů znovu, aby zde rozhodl s konečnou platností o vhodném místě pro nový kostel, neboť starý už hrozil zřícením. V červenci roku 1729 byly poté vyměřeny základy kostela na místě původního gotického kostela tak, aby Vřídlu nebylo ublíženo, ale ani další jednání s městem nebylo úspěšné.

Dne 4. července 1732 navštívil Franz Matthias Böhm císaře Karla VI., který spolu s manželkou tehdy pobýval v Karlových Varech. Předmětem setkání byla žádost o usazení řádu křižovníků při Karlově kostele ve Vídni. Této příležitosti současně využil k prezentaci havarijního stavu starého karlovarského kostela a debatě o potřebě výstavby nového chrámu, který by velikostí i vzhledem odpovídal požadavkům rozvíjejícího se lázeňského města. Císař na základě rozhovoru ještě v témže roce věnoval křížovníkům ze státní kasy příspěvek ve výši tisíc dukátů (4 tisíce zlatých). Zbývajících 91 tisíc zlatých, potřebných na stavbu kostela, uhradil řád Křižovníků s červenou hvězdou. Dne 17. července 1732, den před svým odjezdem, ještě císař Karel VI. vydal dekret, kterým výstavbu nového děkanského kostela schválil.

Roku 1732 odkázal loketský měšťan Lorenz Pleyer, který se zde tehdy léčil, městu částku 4.000 zlatých na vydržování místa druhého kaplana s podmínkou, že za donátora budou týdně slouženy čtyři mše svaté a pokaždé, když zemře karlovarský občan, rovněž jedna mše. Roku 1732 byly provedeny další sondy, během nichž se objevila nežádoucí horká pára. Následně se přistoupilo k výkopům základů kostela do hloubky 7 sáhů nesvažitém skalnatém podloží. Zhruba uprostřed kostela se již v hloubce 4 sáhů objevily vřídelní kameny všech druhů, rovněž bylo nalezeno větší množství nahromaděných pruhovaných krápníků v místech původní veřejné skládky sutin z kopání základů okolních domů.

Přípravné a stavební práce byly zahájeny hned na počátku následujícího roku 1733. Dne 28. února 1733 byla provedena demolice původní budovy děkanství a započato se stavbou nového barokního správního objektu. Dne 27. dubna 1733 byl následně velmistrem řádu Franzem Matthiasem Böhmem položen základní kámen nového vrcholně barokního děkanského kostela sv. Máří Magdalény podle plánu významného českého architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Samotnou stavbu kostela, probíhající v letech 1733-1736, vedl polír Thomas Hansl z Prahy, který však v průběhu prací zemřel. Na krátkou dobu jej nahradil Martin Läx a po něm se stal polírem Jiří Marek Ehamb. Na stavbě se podílel tesařský mistr Johann Eckel z Kolové, štukatérské práce provedl Ignác Palliari z Prahy, truhlářské práce a lavice truhlářský a řezbářský mistr Franz Dietl a zámečnické práce Jan Kašpar Kraus a Jan Petr Hüttner.

Z důvodu technicky neobyčejné náročnosti stavby kostela na půdorysu se složitým členěním v bezprostřední blízkosti vývěrů Vřídla se stavěla nejprve vzdálenější polovina kostela. Od východního konce nového objektu až k jeho středu navíc pronikaly z podloží výpary, které hrozily zadušením dělníků. Podle zápisu ze dne 30. července 1734 pokračovala výstavba kostela, aby alespoň v nové části mohly být konány bohoslužby. V průběhu roku 1736 byla renovována také hřbitovní zeď. Dne 1. října 1736 byl děkanem Ottickým slavnostně položen závěrečný kámen do lucerny kostela. Roku 1737 byl poté na kupoli kostela vztyčen kříž, na věž vytaženy zvony a mezi obě věže byla na vrchol čelní stěny umístěna kamenná socha sv. Máří Magdalény.

V následujících letech bylo postupně pořizováno vnitřní vybavení kostela z darů mnoha donátorů. V jednom z kaplových výklenků byl postaven postranní Panny Marie, přenesený z původního kostela a renovovaný v roce 1747. V roce 1751 byla v kostele instalována nová kazatelna od karlovarského měšťana Bernarda Hoffmanna. Pozdně barokní hlavní oltář vytvořil roku 1752 sochař Johann Jakob Eberl z Mašťova za 800 zlatých. Součásti oltáře byly tehdy do Karlových Varů převezeny na 18 vozech.

Během ničivého požáru města dne 23. května 1759 došlo k rozsáhlému poškození děkanského kostela. Oheň tehdy zasáhl obě věže a střechu kostela a roztavil zvony. V interiéru kostela požár zničil hudební kůr spolu s varhanami, hudebními nástroji a cennými hudebninami. V lodi byla zničena asi třetina lavic, oltáře však zůstaly až na vyjímky neponičeny. Ztracena byla tehdy patrně také kamenná plastika sv. Máří Magdalény, která stávala na vrcholu vnější pohledové stěny kostela. Při následné opravě kostela, provedené do roku 1763, získal kostel jednoduchou sedlovou střechu.

V roce 1761 byly v kostele postaveny nové varhany od plzeňského varhanáře Johanna Lepolda Rausche. Roku 1762 pobývala v Karlových Varech rakouská císařovna Marie Terezie, která následně věnovala děkanskému kostelu pod záštitou hraběnky Marie Antonie z Berchtoldu nové kostelní hodiny od pražského hodináře Sabastiana Landenspergera z roku a tři nové zvony o celkové váze 2.562 liber, které byly ulity v průběhu letech 1762-1763 v dílně zvonařského mistra Johanna Georga Jordana z Chebu. Na odlévání zvonů tehdy dohlížel cínařský mistr Christoph Götz, kované železné srdce zvonu, 84 liber těžké, ukoval jakýsi chebský „zbrojíř“. Dne 2. července 1763 nové zvony slavnostně vysvětil biskup královéhradecký a arcibiskup pražský Antonín Příchovský z Příchovic. Hlavní oltář opatřila slavkovská dílna malíře Eliase Dollhopfa novým štafírováním a oltářním obrazem.

Po epidemii, která postihla město, byl na základě nařízení Josefa II. o zrušení hřbitovů ve vnitřním městě v roce 1784 uzavřen rovněž městský hřbitov u děkanského kostela sv. Máří Magdalény, který byl poté přenesen ke kostelu sv. Ondřeje. Nalezené kosti při rušení hřbitova byly poté uloženy v kryptě kostela. Roku 1803 byla poté snesena rovněž hřbitovní zeď a v místech bývalého hřbitova byla po pravé straně kostela vybudována nová ulice. V průběhu 19. století působil ve funkci děkana při zdejším kostele zasloužilý karlovarský historik August Leopold Stöhr. Roku 1858 byly v kostele umístěny nové varhany od polského varhanáře Adolfa Alexandra Lummerta z Wroclawi z roku 1858 za 3.5000 pruských tolarů a 350 zl. konvenční měny, instalované v kostele na přelomu let 1858-1859 jeho tovaryšem Augustem Wachsmannem. Starý nástroj byl roku 1858 za 400 zlatých přenesen do klášterního kostela sv. Antonína Paduánského v Sokolově.

Během rekonstrukce kostela roku 1861 bylo sneseno původní zastřešení obou věží v průčelí, které bylo poté nahrazeno novými cibulovými báněmi. V roce 1883 dal podnikatel Heinrich Mattoni na počest své stříbrné svatby namalovat velké kostelní okno. V roce 1886 musely být opravovány zdejší varhany karlovarským varhanářem Bartholomaeem Haberzettlem. V roce 1897 proběhly další opravy kostela. Tehdy patrně vzniklo dnešní terasovité uspořádání prostranství v okolí objektu. Roku 1899 byly v kostele postaveny současné varhany od chebského varhanáře Martina Zeuse za 6.447 zlatých. Při rozšiřování dnešní Vřídelní ulice v roce 1929 byly odkryty rozsáhlé základy původního kostela, které byly zachovány v zemině kostelní terasy. Při jejich částečném odstranění kvůli rozšíření silnice muselo být tehdy severozápadní nároží kostela vyneseno na pilíře, uložené do jílového podloží.

V letech 1948-1950 proběhla celková rekonstrukce děkanského kostela. Dne 3. května 1958 byl kostel sv. Máří Magdalény v Karlových Varech zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 31953/4-870. V sedmdesátých letech 20. století provedl Městský stavební podnik Karlovy Vary další rekonstrukci kostela podle projektu ing. arch. T. Hýzlera z Prahy. V roce 1990 se správy děkanského chrámu po změně politických poměrů opět ujal Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. V roce 2010 byl děkanský kostel sv. Máří Magdalény v Karlových Varech prohlášen Národní kulturní památkou České republiky.

Vrcholně barokní kostel podélného schématu s centrální hlavní lodí na půdorysu hloubkového oválu, obklopeného v diagonálách položenými čtyřmi půlkruhovými kaplovými výklenky a na příčné ose obdélnými kaplovými výklenky. K východní straně lodi kostela je připojen presbytář na půdorysu oválu postaveného na šířku se čtvercovou sakristií se zkosenými nárožími v ose. Dvouvěžové hlavní průčelí kostela na vysoké kamenné trnoži je konvexně vypnuto a členěno plochými jónskými pilastry. Hranolové věže se zkosenými nárožími jsou završeny barokními cibulovými báněmi. Boční stěny kostela jsou konkávně prohnuty a členěny plochými jónskými pilastry. Portály a okna kostela jsou obdélná, završená segmentem a doplněna dekorativními suprafenestrami. Dále jsou zde okna oválná a v závěrové stěně sakristie poté obdélná.

Centrální prostor lodi kostela o rozměrech 38 x 14 metrů je zaklenut vysokou hvězdicovitou kupolí s lucernou, členěnou radiálními pásy a střídmým štukovým ornamentem do osmi polí. Výška lodi v kupoli dosahuje 38 metrů. Vnitřní stěny lodi kostela, prolomené střídáním půlkruhově a segmentem zakončených vchodů do kaplových výklenků, jsou členěny monumentálně vysokými korintskými polosloupy, nesoucími bohaté rozeklané římsové nástavce. Do hlavního prostoru lodi se v patře otevírají konkávně a konvexně vypjaté ochozy s emporami nad kaplemi a kruchta v západní části lodi, sevřená dvěma hranolovými věžemi, doplněné barokním vypnutým zalamovaným kuželkovým parapetem.

Rozšířený prostor triumfálního oblouku s oratořemi a závěr presbytáře jsou obloženy přeloženými pilastry, nesoucími bohatou konkávně prohnutou římsu. Na nábězích klenby nad triumfálním obloukem a nad kruchtou je umístěno po dvou štukových oválných kartuších s malbami evangelistů od malíře Eliase Dollhopfa z Horního Slavkova. Presbytář kostela a prostor nad kruchtou jsou zaklenuty českými plackami s jednoduchými vykrajovanými zrcadly v omítce. Kaplové výklenky jsou zaklenuty valenými klenbami s výsečemi s jednoduchou štukovou výzdobou. V podzemí kostela se v podloží z vřídelního kamene a žuly nacházejí rozsáhlé prostory, druhotně upravené na kryptu, zaklenuté valenými klenbami s trojbokými výsečemi. Ve výklencích byly zřízeny kaple Božího hrobu a ojedinělý oltář z hrachovce.

Jednotné pozdně barokní vnitřní zařízení kostela pochází převážně z druhé poloviny 18. století. V presbytáři kostela je postaven bílý, zlacený sochařský portálový hlavní oltář z roku 1752 od sochaře Johanna Jakoba Eberla z Mašťova. Ve středu oltáře býval původně zavěšen oltářní obraz z roku 1752 od drážďanského malíře Pohla, který byl po požáru kostela roku 1759 nahrazen novým oltářním obrazem sv. Máří Magdalény od malíře Eliase Dollhopfa z Horního Slavkova. Na obraze je vyvedena sv. Máří Magdaléna, truchlící u paty kříže s Ukřižovaným Ježíšem Kristem. Dvojice sloupů po obou stranách oltářního obrazu nese zalomenou římsu se štítovým nástavcem a dvěma plastikami klečících andělů po stranách na parapetech. V nástavci oltáře je umístěn oválný reliéf Panny Marie Nanebevzaté (Assumpta) a oltářní pozadí završuje sousoší Nejsvětější Trojice v mracích a svatozáři. Oltář doplňují čtyři rozměrné plastiky v nadživotní velikosti, na vrcholech portálů oltářních vchodů stojí sochy biskupů sv. Augustina a sv. Jeronýma, a nad nimi na zdobených sloupových podstavcích sochy apoštolů sv. Petra a sv. Pavla. Otáčivý tabernákl je ozdoben křížem zasazeným v podstavci z vřídelního kamene. Po stranách tabernáklu jsou umístěny dvě plastiky klečících andělů.

Ve všech čtyřech kaplových výklencích lodi jsou umístěny sochařské postranní oltáře. Napravo je umístěn tabulový postranní oltář Panny Marie se střední barokní gotizující sochou, renovovaný v roce 1747, který patřil původně od roku 1688 k inventáři starého kostela a do Karlových Varů byl údajně převezen z okolí Bayreuthu. Protějškový tabulový postranní oltář sv. Barbory, pořízený nákladem hraběnky Thun do inventáře starého kostela. Pozadí oltáře zdobí plastický reliéf zpodobňujícím legendu o sv. Barboře. Anděl nese prosby k nebeskému Otci, vyobrazenému v nástavci oltáře. Na křídlech pozadí oltáře jsou plastiky andělů v opačné pozici. Dále jsou zde dva baldachýnové sochařské postranní oltáře sv. Josefa z roku 1742 se starší sochou titulního světce ze starého kostela a oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1743 se starší sochou světce, která stávala do roku 1728 na Jánském mostě (Johannisbrücke) u Vřídla. Oba oltáře jsou doplněny hodnotnými drobnými figurálními reliéfy na postamentech a reliéfy na menze.

K vybavení inventáře kostela z 18. století patřily ještě u hlavního oltáře stojící postranní oltáře sv. Barbory a sv. Františka Xaverského, který byl roku 1878 přenesen do krypty pod kostelem. Na jeho místě byl poté umístěn stolek na liturgické předměty. V postranních kaplích bývaly také umístěny oltáře, které však blokovaly okna. Roku 1878 byly proto rovněž odstraněny a umístěny do krypty. V lodi kostela je umístěna kazatelna se sochami evangelistů a figurálními reliéfy od karlovarského měšťana Bernarda Hofmanna z roku 1751. Dále ornamentálně řezané lavice a dvě zpovědnice z 1. třetiny 18. století od místního truhláře a řezbáře Franze Ditla. Po požáru kostela v roce 1759 byly lavice renovovány.

V presbytáři na levé straně je nad stolkem na liturgické předměty zavěšen obraz sv. Máří Magdalény a Krista Zahradníka od karlovarského malíře Josefa Kramolína z roku 1788, signovaný „Cramolini 1788“. Na zadní straně přemalovaného obrazu však nese věnování: „In honorem… virginis Mariae de monte Karmeli ejusque confraternitatis… imaginem hanc fieri fecit Josephus Richter, natione Buchaviensis… pinxit Joh. Jos. Mady“ (Na počest Panny Marie z hory Karmel a karmelitánů... tento obrázek vytvořil Josef Richter z Bochova... retušováno Johannem Josefem Madym). Obraz byl roku 1878 restaurován a zavěšen na současné místo. Na pravé straně presbytáře zavěšen obraz klečící Máří Magdalény od vídeňského malíře Johanna Herrmanna z roku 1846, pořízený na objednávku Lady Russell pro hlavní oltář kostela, kde roku 1847 nahradil na nějakou dobu oltářní obraz od Eliase Dollhopfa. V zadní kapli je umístěn obraz Kladení do hrobu z 18. století, renovovaný roku 1877 karlovarským cínařem Georgem Casparem Pitroffem.

V jedné z bočních kaplí je kopie Zbraslavské madony z roku 1769. Roku 1882 daroval obchodník s uměním W. Hübner olejový obraz Panny Marie (Immaculata) namalovaný pražským malířem Ulrichem Farským von Futtak. Původní obrazy z druhé poloviny 19. století s obrazy Zvěstování, Klanění a Mudrců od východu od malíře Josefa Kramolína jsou uloženy na faře a jsou vystavovány na mariánském oltáři v lodi. V sakristii je umístěna pozdně gotická socha Panna Marie (Madona), podle nápisu obnovená roku 1740, a cínové lavabo, liturgické umyvadlo, zdobené mušlemi z počátku 18. století patrně od karlovarského cínaře Josefa Druma. V lodi je umístěn řezaný sloupek na almužny v podobě ryby z první poloviny 18. století, doplněný figurálním reliéfem.

Starý Betlém byl zničen při požáru kostela v roce 1759. V následujícím roce 1760 byl postaven nový velký Betlém, pořízený nákladem 46 zlatých a 45 krejcarů. Jeho rozsáhlé zařízení vyplňovalo postranní kapli sv. Josefa. Na základě Josefínských reforem však musel být z kostela odstraněn. Jako náhradu namaloval poté Josef Kramolín obrazy Zvěstování početí Panny Marie, Klanění pastýřů Ježíši a Klanění východních mudrců, které bývaly o Vánocích vystavovány na oltáři Panny Marie. V kostele jsou postaveny dřevěné lavice z roku 1736 od truhlářského a řezbářského mistra Franze Dietla, zdobené ornamenty.

Mezi liturgické předměty kostela patří pozlacený stříbrný barokní kalich z roku 1756, vysoký 22,5 cm. Noha kalichu je zdobena poprsími sv. Vavřince, sv. Rocha a sv. Jana Nepomuckého, představující symboly léčivých horkých pramenů. Na kalichu pak poprsí patronů karlovarských kostelů sv. Máří Magdalény, sv. Petra a sv. Ondřeje. Na spodní straně obruby nohy je vyryt chronogram na rok 1756: „DEO et SanCtIs PatronIs In therMIs CaroLInIs“ (Bohu a svatým patronům v Karlových Varech). Na obrubě nohy monogram zlatníka „CG“ s trojvěžovým puncem. Dále pozlacená stříbrná barokní monstrance, vysoká 88 cm. Na oválné noze, zdobené dvěma hlavičkami andílků a ornamenty, stojí soška anděla, která ve vysoko zdvižených rukou drží svatozář monstrance. V okénkách, ohraničených stříbrnými vinnými lístky, jsou zasazeny hrozny z modrých kamenů. Ozdoby na nimbusu tvořila ve spodní části sv. Barbora, po stranách andělé, nahoře na svatozáři Bůh Otec, v kříži na koruně pak symbol hroznu. Na obrubě nohy monstrance je vyryt monogram brněnského zlatníka „P.I.W.“ vedle puncu města Brna, znak orla, překrytý trojhrotou korunou. Dále šest cínových svícnů ve stylu empíru, zdobené rozetami a dopněné nápisem karlovarského cínaře Antona Hailingöttera, značnou “S.W.FEIN ZINN” a karlovarským městským znakem. Barokní cínový talíř, signovaný cínařem “Josef Drum in Carlsbad”.

Mezi votivní předměty patřila původně dle pamětní knihy z 18. století stříbrná lampa ve tvaru srdce, kterou v kostele obětovala princezna Fürstenberská v roce 1760. Opat Bernardu Hennet obětoval stříbrné srdce, poděbradský děkan Jacobus Wolf obětoval roku 1759 stříbrné srdce u sochy sv. Jana Nepomuckého a Francisca Galzinelli z Prahy obětovala na tom samém místě také stříbrné srdce. Všechny tyto předměty jsou však dnes již ztraceny. Mezi dalšími dary jsou zaznamenány také výrazné předměty. Farní kronika zaznamenala, jak „přinesl karlovarský tkadlec o svátku apoštola Jana pozlacený stříbrný pohár na víno“ a „další byl použit na svatojánské víno“ nebo měděné koruny, které v roce 1761 kromě stříbrného ciboria kostelu daroval cínař Georg Caspar Pitroff. Karlovarský lékař dr. David Becher věnoval roku 1781 stříbrné ozdoby pro obraz Panny Marie v hodnotě 500 guldenů. V seznamu votivních obětí z cínů jsou karlovarské cínaře do poloviny 19. století zastupují cínařský mistr Johann Georg Weigl (velká závěsná lampa pro hlavní oltář a další pro oltář sv. Josefa), cínařský mistr Caspar Struntz (závěsná lampa pro oltář sv. Jana Nepomuckého) a cínařský mistr Georg Caspar Pittroff (šest cínových svícnů pro hlavní oltář).

Na kruchtě kostela bývaly původně umístěny varhany z roku 1739, které byly zničeny při požáru v roce 1759. Nahrazeny byly mechanickými varhanami z roku 1761 od plzeňského varhanáře Johanna Lepolda Rausche se zásuvkovými vzdušnicemi. Tento nástroj byl v roce 1858 přenesen do klášterního kostela sv. Antonína Paduánského v Sokolově. Poté zde byly umístěny varhany od polského varhanáře Adolfa Alexandra Lummerta z Wroclawi z roku 1858. Dvoumanuálový nástroj s mechanickou trakturou, 28 znějícími rejstříky a 6 rejstříky pomocnými a zásuvkovými vzdušnicemi. Skříň varhan byla štafírována Johannem Ignazem Viereckelem z Karlových Varů. Již v roce 1886 musely být varhany opravovány karlovarským varhanářem Bartholomaeem Haberzettlem, který zhotovil novou varhanní skříň a hrací stůl posunul dopředu. Dnes jsou zde postaveny dvoumanuálové varhany s 30 rejstříky z roku 1899 od chebského varhanáře Martina Zeuse.

Původní zvony kostela z roku 1605 ulité mistrem Hansem Wildem z Jáchymova, byly zničeny při požáru kostela v roce 1759. Na největším zvonu byl nápis: „Ein ehrbarer rath und gemeind in Carslbad liess mich giessen, Hans Wild in Joachimsthal liess mich fliessen“ (Ctihodná rada a obec Karlových Varů mě nechala ulít, Hans Wild z Jáchymově mě dal téct). Jako náhradu za zničené zvony ulil v letech 1762-1763 mistr Johann Georg Jordan z Chebu tři nové zvony o celkové váze 2562 liber. Na odlévání zvonů tehdy dohlížel cínařský mistr Christoph Götz, kované železné srdce zvonu, 84 liber těžké, ukoval jakýsi chebský „zbrojíř“.

Největší zvon z roku 1763 byl opatřen dlouhou věnovací legendou, která připomínala zřizovatele zvonů i požár kostela roku 1759. Zvon byl plasticky zdoben, v poli vedle reliéfu Kalvárie bývaly vyvedeny portréty Císaře Františka I. a císařovny Marie Terezie. Nápis, který vyryl do pole zvonu rytec Joseph Spahn, zněl: „De munificentia augustiss. et apost. majest. dominae et regina nostrae Mariae Theresiae, patrocinante illustrissima comitissa Maria Antonia de Berchtold augm. cameriera hae campanae fuse sunt, quas excellentiss. d. d. Przichowsky episcopus Reg. Rhadencensis et archiepiscopatus Pragensis coadjutor die 2. Juli 1763 consecravit“. Na srdci zvonu byl nápis zvonařského mistra: „Gegossen Matthias Dival in Eger“.