Karlovy Vary - Lázeňský dům (Lázně III)

Na počátku šedesátých let 19. století rozhodli karlovarští radní postavit ve městě novou lázeňskou budovu, ve která by byly poskytovány všechny léčebné procedury spojené s lázeňskou léčbou. Jako místo pro stavbu nové lázeňské budovy byla vybrána parcela za Giesselovou kolonádou Nového pramene mezi výchozem Bernardovy skály, spadající do koryta Teplé, u špitálu sv. Bernarda a Vojenským lázeňským ústavem na tehdejším severním okraji města Karlovy Vary (Karlsbad). Projekt nové lázeňské budovy vypracovali v roce 1863 stavitelé L. Renner, Gustav Hain a Eduard Labitzky. Samotná stavba poté probíhala v letech 1864-1866. Slavnostní otevření nového Lázeňského domu (Kurhaus) proběhlo dne 10. září 1866. Lázeňská budova v sobě v době vzniku soustřeďovala většinu tehdejších léčebných procesů a splňovala rovněž funkci lázeňského hudebního střediska. V objektu se nacházely lázeňské koupelny parních lázní, koncertní Slavnostní sál se čtyřmi menšími sály a restaurací, původně rovněž městské muzeum se sbírkou Vřídlovců a knihovnou. Pacientů zde byly poskytovány komplexní lázeňské služby, koupele, masáže, lékařská vyšetření, laboratoře, rentgen, plavecký bazén, lékárnu aj. a ubytování. V roce 1891 proběhla adaptace budovy pro zlepšení lázeňských provozů. Realizována byla tehdy rekonstrukce výtahů, úprava lázeňských kabin a parních lázní a bylo zřízeno teplovzdušné vytápění koncertního sálu. Během úprav byl vytvořen rovněž nový vstup od Mlýnské kolonády v bočním křídle objektu. Na konci devadesátých let 19. století proběhly rozsáhlejší úpravy Slavnostního sálu. Pod arkádami na pravé straně sálu bylo situováno zřejmě rozebíratelné podium pro orchestr se zaoblenými hranami, které mělce vybíhalo do prostoru sálu. Dále byl odstraněn balkon, umístěný nad vstupy do sálu, a do pravé sloupové arkády bylo trvale vestavěno jeviště pro orchestr rozšířené do vedlejšího sálu. V souvislosti s těmito změnami musela být upravena i štukatérská dekorace sálu. Po roce 1918 byly všechny lázeňské budovy očíslovány, Lázeňský dům nese od té doby označení Lázně III. V roce 1922 byl zpracován projekt na úpravu orchestřiště v koncertním sálu, patrně z důvodu zlepšení akustiky. Během této adaptace byla definitivně zrušena galerie nad jevištěm. V prostoru pro orchestr byla provedena zakřivená Monierova stěna. Roku 1927 byly upraveny kabiny pánských parních lázní, které byly vytvořeny jako replika původních. Ve dnech 24. - 26. dubna 1938 se za předsednictví Konráda Henleina konal v sále Antonína Dvořáka sjezd Sudetoněmecké strany, který požadoval na československé vládě totální autonomii pro Němce v pohraniční a tím odtržení Sudet od Československa ve prospěch hitlerovského Německa. Během druhé světové války byla ve čtyřicátých letech 20. století přestavěna část přízemí lázeňské budovy pro potřeby nemocnice říšského hlavního města. Po konci války byly prováděny pouze drobné udržovací práce, malování interiérů, opravy fasád ad. V roce 1951 byl v objektu Lázní III umístěn ústřední zdravotnický ústav československých lázní a zřídel. V letech 1956-1959 proběhla rozsáhlá rekonstrukce vnitřního zařízení lázeňské budovy, během které byly renovovány rozvody technických instalací, rozvodné kanály pro jednotlivé kabiny, vzduchotechnika apod., byly provedeny nové dlažby, obklady, osazovány nové dveře a prosklené stěny. Dne 3. května 1958 byla budova Lázní III zapsána do státního seznamu nemovitých kulturních památek. V roce 1971 proběhla celková rekonstrukce Dvořákova sálu a přilehlých veřejných prostor v prvním patře objektu. V březnu roku 1995 vypracoval Ing. Václav Kouba stavebně-historický průzkum objektu. Během oprav střechy na počátku října roku 2002 vznikl v podkroví lázeňské budovy rozsáhlý požár, který zcela zničil krovovou konstrukci v místech nad ústředním Slavnostním sálem. Vzhledem ke konstrukční propojenosti stropních trámů sálu a krovu bylo kvůli hrozícímu zřícení rozhodnuto celý strop hodnotného sálu snést. Akce však byla bohužel provedena bez předcházející patřičné dokumentace. Po letech intenzivního využívání, kdy nebylo možné reálně uvažovat o rehabilitaci objektu, se však po zhoubném požáru podkroví naskytla šance vrátit jednomu z nejstarších společenských sálů Karlových Varech jeho někdejší eleganci. Jako nejvhodnější variantou se jevila alespoň dílčí reanimace Slavnostního sálu do původních forem včetně barevného řešení. Původní úprava prostoru v podobě velkolepého mramorového sálu v italských či francouzských dimenzích bývala natolik impozantní a v Karlových varech dnes již ojedinělá, že bylo rozhodnuto o její obnově. Projekt obnovy Slavnostního sálu zpracoval Ing. arch. Břetislav Kubíček a Ing. Václav Kouba. Stavební práce realizovala firma Malá karlovarská, která rovněž provedla i opravu obvodového pláště budovy. Rekonstrukci maleb iluzivního mramoru v podobě klasického štafírovaní provedla firma Štuko Ars s r. o. z Klatov pod vedením akad. malíře Petra Žiláka. Jako částečný návrat k historické podobě sálu byla nově upravena degradovaná levá arkáda s doplněním chybějících sloupů a archivolt a znovu zpřístupněna lože v galerii nad ní. Jeviště bylo přebudováno v kontextu s původním architektonickým řešením jako rozebíratelná konstrukce bez stabilního vysunutí do prostoru sálu, čímž došlo k obnovení přístupu do krajních vstupních dveří. Namísto pevných sedadel byly v sále instalovány jen volně rozestavitelné židličky, což umožňuje i další způsoby využití společenského sálu, dle původního charakteru. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků nebylo přikročeno k obnově historického stropu. Realizováno bylo pouze provizorní zastropení z dřevěné konstrukce, svým tvarem evokující původní formu nepravé zrcadlové klenby. Obnova sálu byla dokončena v roce 2004. Jeho znovuotevření pro širokou veřejnost však vyvolalo značné překvapení a rozporuplné hodnocení. Lázeňská budova nadále slouží nejen pro účely tradiční lázeňské léčby doplněné o prvky moderní balneologie, ale také jako významné kulturní a společenské centrum. Koncertní sál Antonína Dvořáka pravidelně využívá pro svá vystoupení Karlovarský symfonický orchestr. Během Mezinárodního filmového festivalu zde probíhají rovněž projekce festivalových filmů.

Monumentální patrová budova souměrné dispozice na obdélném půdorysu se dvěma vnitřními dvory v romantizujícím architektonickém ztvárnění tehdy módního raného historismu s pseudogotickými a pseudorománskými motivy. Monumentální dlouhé pětiosé hlavní průčelí, obrácené směrem k řece, je zvýrazněno převyšujícím středovým rizalitem a dvěma dvoupatrovými nárožními rizality, vytvářejícími dojem hranolových věžic. Průčelí jsou prolomena obdélnými, půlkruhově zakončenými okny se zvýrazněnými archivoltami dosedajícími na pilastry, vytvářejícími dojem arkád, v přízemí sjednocenými. Mezi jednotlivými okny v patře jsou vloženy kruhové terče, původně obsahující naznačený kříž. Druhá patra nárožních rizalitů jsou prosvětlena trojicí menších sdružených oken. Nárožní rizality jsou zdobeny flankováním v podobě polygonálních pilířů, vyrůstajících nad střechou v malé polygonální věžičky. Ustupující spojovací křídla jsou členěna devíti osami oken. Středový rizalit s hlavním vstupem je dále zvýrazněn středovou převyšující částí se třemi okenními osami s předloženým balkonem. Nižší postranní části rizalitu s jednou okenní osou dotvářejí dojem náznaku stupňovitého štítu. Vysoká obdélná, polokruhově zakončená arkádová okna náležejí hlavnímu reprezentativnímu prostoru objektu - Slavnostnímu sálu. Středovým rizalitem je veden hlavní, reprezentativní vstup do objektu, zdobený trojicí arkád ve formě vítězného oblouku. Rovněž původní vstup od Mlýnské kolonády v bočním křídle objektu, vytvořený během úprav koncem 19. století, byl řešen trojicí arkád. Nad nárožními věžovitými rizality jsou vyneseny střechy stanové, hlavní středový rizalit je završen střechou valbovou a spojovací křídla jsou kryty sedlovými střechami. Všechny střechy objektu jsou velmi nízké, aby mohla vyniknout profilovaná římsa jako výrazná atika s obrannými věžičkami jednotlivých pavilónů v náznaku romantického cimbuří. Pod kordonovou i korunní římsou objektu obíhá pseudorománský obloučkový vlys.