Karlovy Vary - Mlýnská kolonáda

Již od čtyřicátých let 19. století se začalo uvažovat v rámci úpravy hlavních kolonádních prostorů v lázeňském městě o výstavbě nové reprezentativní kolonádní stavby v místech tehdy již nevyhovující dřevěné empírové Giesselovy kolonády Nového pramene a pavilonu Mlýnského pramene na levém břehu říčky Teplá uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Následně bylo proto vypsáno několik architektonických soutěží o návrh nové důstojné kolonády. Ve všech případech se ovšem autoři návrhů drželi staré lokalizace přímo nad řekou a přes změnu architektonické formy a moderní využití litiny zůstali u půdorysného rozvrhu odvozeného od staré Giesselovy kolonády. Žádný z návrhů tehdy nakonec nebyl vybrán k realizaci. Koncem šedesátých let 19. století byl proto karlovarskou městskou radou k vypracování plánů nové kolonády přizván vynikající český architekt Josef Zítek z Prahy, proslavený tehdy svou realizací Muzea ve Výmaru. V roce 1869 předložil Josef Zítek první projekt, který navrhoval pseudorenesanční dvoupodlažní stavbu se střední nižší částí sevřenou dvěma nárožními rizality, zastřešenými palladiovskými kupolemi. Arkádový systém byl v přízemí otevřený, v patře pak prosklený. Přístup do patra byl řešen širokým schodištěm, které včetně půdorysného a hmoto¬vého řešení kopírovalo situaci staré empírové kolonády. Pro nákladnost této monumentální stavby a nedostatek finančních prostředků však karlovarská městská rada tento návrh nakonec nepřijala. Roku 1870 musel proto architekt Josef Zítek změnit celkovou koncepci stavby po vzoru empírové Vřídelní kolonády Josefa Esche ve formě sloupové haly a vypracoval jednodušší zredukovaný projekt nové kolonády v podobě přízemní sloupové haly s architrávovým systémem v podobě antické stoy, který zaručoval nadčasovost stavby. Ještě téhož roku 1870 byla stará Giesselova kolonáda Nového pramene zbořena. Výstavba Zítkovy pseudorenesanční kamenné Mlýnské kolonády v místech stržené kolonády Nového pramene započala na jaře roku 1871. Kamenické práce realizovala dráždanská firma F. M. Hübner, na sochařské výzdobě tympanonů a festonů se podílel Bohuslav Schnirch a alegorické plastiky zhotovili sochaři Alfred Schreiber a Karl Wilfert. Stavební práce trvaly celkem deset let a neúnosně se prodražovaly. Slavnostní otevření Mlýnské kolonády proběhlo v rámci zahájení lázeňské sezony roku 1881. Karlovarští občané však pro největší karlovarskou kolonádu neměly slova chvály, podle jejich mínění se do města nehodila. V říjnu až listopadu roku 1891 byla v souvislosti s rozšířením Mlýnské kolonády odstraněna část skalního masivu Bernardovy skály včetně původního zastřešení vývěru Skalního pramene. V roce 1892 bylo poté vybudováno prodloužení partie kolonády o nový severní pavilon nad vývěrem Skalního pramene podle původního Zítkova projektu ve směru od portiku na severní straně kolonády ke schodům na Zámecký vrch u špitálu sv. Bernarda. V roce 1949 byl volný předkolonádní prostor rozšířen překlenutím říčky Teplé podle návrhu architekta ing. arch. Jiřího Krohy. Čtyři z atikových soch byly roku 1958 během nákladné opravy kolonády nahrazeny pro značnou porušenost materiálu novými kopiemi. Před rokem 1989 byl objekt nazýván Kolonáda československo-sovětského přátelství.

Pseudorenesanční kamenná kolonáda v podobě otevřené trojtraktové přízemní sloupové haly na obdélném půdorysu o rozměrech 132 x 13 m. Kolonádu s architrávovým systémem v podobě antické stoy tvoří promenádní hala doplněná dvěma nárožními rizality s představěnými sloupovými portiky v podobě vydělených pavilónů. Průčelí nárožních rizalitů jsou završena nízkými trojúhelníkovitými zdobenými štíty, tympanony, s reliéfy Bohuslava Schnircha. Promenádní hala s použitím korintského řádu s celkem 124 sloupy, završená kazetovým stropem, nese rozlehlou horní vyhlídkovou promenádní terasu. Přibližně uprostřed je hala rozšířena o apsidální půlkruhovitou niku bývalého vývěru Tereziina pramene, později přestavěného na orchestřiště. Kolonádní orchestřiště zdobí alegorické reliéfy od karlovarského sochaře Václava Lokvence. Dvě souměrně umístěná schodiště spojují přízemní sloupovou kolonádu s promenádní terasou. Horní terasa, ohraničená výraznou balustrovou atikou, je doplněna ustupujícím zaskleným horním pavilónem se čtyřmi mohutnými vnitřními sloupy a arkádou. Na pilířcích atiky nad tympanony nárožních pavilónů bylo osazeno dvanáct pískovcových alegorických soch od sochařů Alfreda Schreibera a Karla Wilferta, představujících jednotlivé měsíce roku.

Hlavní promenádní hala je doplněna dvěma menšími připojenými pavilony Skalního pramene z roku 1892 a Mlýnského pramene. Pavilon Mlýnského pramene je dlouhý 22 metrů. V apsidě u vývěru Mlýnského pramene je na stěně osazena kamenná pamětní deska s vyrytým textem Ódy na Vřídlo od známého pražského sochaře Václava Prachnera z roku 1828. Píseň, oslavující léčivost karlovarského Vřídla, napsal někdy v době kolem roku 1500 slavný český literát a humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Báseň objevil a o zasazení desky se zasloužil vynikající lékař a spisovatel švýcarsko-francouzského původu Jean de Carro. Nad správností latinského textu bděl sám český historiograf František Palacký. Poblíž Mlýnského pramene je umístěna busta architekta Josefa Zítka od ak. sochaře Miroslava Pankráce z roku 1988. Pavilon Skalního pramene tvoří pohledová zeď kryjící masiv Bernardovy skály s čtyřsloupovým rizalitem nad vývěrem pramene uprostřed.

V interiéru kolonády vyvěrá celkem pět horkých pramenů, Mlýnský, Libušin, Knížete Václava, Rusalčin a Skalní.