Karlovy Vary - Vojenský lázeňský ústav

V roce 1849 byl vytvořen výbor pro stavbu lázeňského ústavu „pro c.k. armádu, která potřebuje karlovarskou léčbu“. V čele výboru stanuli tajný rada hrabě Evžen Černín z Chudenic, lázeňský lékař Gallus Hochberger, krajský rada Paul Alois Klar a rada zemského soudu F. A. Tscheperka, kteří sepsali „Vyzvání k založení nemocnice v Karlových Varech pro c.k. vojíny, jimžto léčení lázního potřebí“. Ve spise se praví, že tato nemocnice bude sloužit nejen v období válek, ale i v době příměří. Vyzvání v mnoha jazycích bylo rozesláno po celé monarchii. Českým překladem „Vyzvání“ byl tehdy pověřen Paul Klar. Výnosem č. 1590 M ze dne 28. března 1850 povolilo c.k. ministerstvo konání sbírek na stavbu vojenského ústavu po celém rakousko-uherském mocnářství. Roku 1851 byl zakoupen pozemek na tzv. „louce pro bělení vosku“ o výměře 1 340 sáhů za cizineckým špitálem sv. Bernarda na levém břehu říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Projekt budovy ústavu vypracoval již roku 1850 architekt hraběte Buquoye Wenzel Hagenauer. Sbírka na stavbu lázeňského ústavu byla zahájena dne 8. dubna 1852 a vynesla celkem 162 878 florénů. Dalších 160 733 florénů konvenční měny činil výtěžek dvou loterií, povolených k tomuto účelu rakousko-uherským císařem. Karlovarská městská rada darovala na stavbu 50 000 cihel, český stavovský zemský výbor věnoval v roce 1853 na vybudování kaple „k věčné připomínce na šťastné zachránění J. M. císaře od bezbožné ruky vraha“ 6 000 guldenů. Stavba budovy Vojenského lázeňského ústavu (Militärbadehaus) byla nakonec zahájena teprve dne 18. srpna 1852. V průběhu rychlé výstavby budovy však došly finanční prostředky, získané ze sbírek. Velký podporovatel a zakladatel ústavu Dr. Hochberger, který projektu mimo jiné obětoval spoustu času a námahy, tehdy věnoval pro rychlé dokončení stavby k dispozici celý svůj majetek a nakonec byl za svou obětavou činnost vyznamenán propůjčením titulu dvorního rady, udělením Řádu železné koruny III. třídy a povýšen císařem do rytířského stavu. Stavba ústavu byla nakonec úspěšně dokončena dne 30. června 1855. Velkolepé slavnostní otevření a vysvěcení budovy nového ústavu se konalo dne 12. července 1855 od 10 h dopoledne. Místní útvar ostrostřelců s vlastním hudebním souborem utvořil špalír pro čestné hosty, jimiž byli zástupce císařského dvora polní maršál kníže Eduard Liechtenstein, okresní vikář, generální velmistr Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou a řada dobrodinců, příznivců lázeňského ústavu, přední osobnosti církevního, vojenského i civilního života, městští radní a ostatní hosté. Vysvěcena byla tehdy nejen samotná budova ústava, ale rovněž zdejší kaple za pontifikální mše, při níž byla zpívána slepými chovanci pražského zaopatřovacího ústavu Rinkova mše. Ostrostřelci doprovázeli slavnost výstřely z pušek, kterým odpovídaly salvy z hmoždířů nesoucí se sem z ulice Bellevue Strasse, dnešní ulice Na vyhlídce. V jídelně pak předal Dr. Hochberger jako člen výboru pro založení ústavu Vojenský lázeňský dům zástupci císaře polnímu maršálu poručíku knížeti Lichtensteinovi. Vojenský lázeňský ústav byl prvním komplexním lázeňským zařízením v Karlových Varech a zároveň jedním z prvních stálých lázeňských ústavů a jedním z největších vojenských lázeňských ústavů v Evropě. Nová budova nabízela ve svých místnostech prostor pro ubytování 28 důstojníků v samostatných pokojích a 207 osob mužstva v 17 pokojích. V budově byly ještě další tři lázeňské hostinské místnosti, velká jídelna pro mužstvo, kuchyně hospodářské prostory, byty pro domácí velitele, šéflékaře a také nutné prostory pro administrativní účely a kanceláře. Původně se v ústavu užívalo Císařského a Hochbergerova pramene. V roce 1881 nechala karlovarská městská rada do budovy zavést potrubím Tereziin pramen. V následujících letech si změny v armádě vyžádaly snížení počtu pokojů pro mužstvo na pouhých šest místností se 46 lůžky a místo nich bylo určeno 55 pokojů pro důstojníky. Spolu s pokoji v domě postaveném v nadaci Pyrknera to umožňovalo ubytování celkem 75 vojáků z povolání. Mimo bezplatného ubytování, lékařské péče a termálních lázní se mohli vojenští zaměstnanci v ústavu i zdravě a levně stravovat dle diet jim určených. V čítárně a herně pak mohli trávit volný čas. Z nadace Dr. Tyrnauera bylo ústavu poskytováno dvacet volných míst pro mechano- a hydroterapii. Poloviční slevu na slatinné lázně ústavu zaručilo město. Pro mužstvo platil nemocniční řád. Do léčebny byli přednostně přijímáni aktivní důstojníci a jim na roveň postavení v c.k. vojsku a v obou domobranách, poté důstojníci na odpočinku a rodinní příslušníci obou kategorií a nakonec mužstvo všech hodností. Zpočátku se Vojenský lázeňský ústav, nazývaný někdy rovněž vojenská nemocnice, otevíral v době lázeňské sezony od 1. května do konce září, stejně jako ostatní lázeňské ústavy ve městě, a nemocní se zde střídali ve čtyřech pětitýdenních cyklech. Později se lázeňské pobyty ve všech zařízeních zkracovaly na čtyřtýdenní a délka provozu se prodlužovala. Zahajovalo se poté každoročně již 15. dubna a končilo 15. října. Lékařskou službu zde vykonával jeden z lékařů odvelený sem na dobu sezony ze stavu c.k. posádkového nemocničního špitálu č. 11 v Praze. Od roku 1901 v ústavu probíhal již celoroční provoz. Prvními vedoucími lékaři Vojenského lázeňského ústavu ve druhé polovině 19. století byli plukovní lékaři Dr. Winter (1855-1866), Dr. Bernstein (1867-1868), Dr. Hackenberg (1869-1874), Dr. Zapek (1875-1885), Dr. Kraus (1886-1887), Dr. Berle (1888-1894), vrchní štábní lékař Dr. Kury (1895-1899) a štábní lékař Dr. Schmidinger (1900). Později zde působili hejtman Walery von Jaworski spolu s adjutantem a správním důstojníkem Jakobem Saarem. V období let 1855-1901 bylo v ústavu léčeno celkem 14 166 nemocných. Nejvíce pacientů se léčilo s chronickou gastritidou (6 003), chronickými střevními záněty (917), žlučovými kaménky (657), záněty močového měchýře (716) a dnou a diatézou kyselé moči (344). Z infekčních chorob převládala malárie a její následky (1 328), léčila se zde i syfilis (8). V roce 1905 byly budova ústavu renovována, dostala nové architektonicky řešené dekorativní klasicistní fasády s trojúhelníkovými štíty. V roce 1920 byla budova ústavu zvýšena o jedno patro, takže získala prostory pro léčení celkem 180 osob, což byla již dostatečná kapacita, která dokonce nebyla vždy plně využita. Současně se stavebními pracemi byla v budově zavedena nová instalace. Po první světové válce zaznamenáváme mezi pacienty i nemocné z řad civilistů, převážně české obchodníky a řemeslníky. Během druhé světové války se Vojenský lázeňský ústav stal stejně jako mnoho dalších lázeňských zařízení ve městě součástí tzv. „berlínské nemocnice“, která v Karlových Varech sloužila jako jeden velký lazaret vojákům, raněným na frontě. V této době bylo nutno provést další úpravy budovy, aby odpovídala nemocničnímu provozu. Brzy po druhé světové válce přišel do ústavu Dr. Jiří Kovařovič, který po věznění v Terezíně, Pirně, Zwickau, Radebergu a Drážďanech uvítal jako účastník pochodu smrti v Litoměřicích dne 8. května 1945 konec války. Na přímý rozkaz byl již 20. května 1945 odvelen do Karlových Varů k převzetí vedení Vojenského lázeňského ústavu. Díky Kovařovičově obětavosti mohli první lázeňští hosté zahájit léčbu v tomto ústavu již v průběhu září roku 1945. Po roce 1948 docházelo ke stálému rozšiřování provozu Vojenského lázeňského ústavu, byla zavedena nová hygienická opatření, vybudována lékárna, rentgen moderní laboratoř, nové procedury s masážemi a vodoléčbou a modernizovala se tehdy i kuchyně. K ústavu patřil rovněž lázeňský dům Chopin se čtyřiceti lůžky a pro příslušníky československé armády tak bylo za celoročního provozu k dispozici celkem 240 lůžek. Od roku 1952 byli do ústavu přijímáni převážně pacienti k doléčování prudkých onemocnění zažívacího traktu po předchozí nemocniční léčbě. V současné době sídlí v historické budově bývalého Vojenského lázeňského ústavu, která je zapsána na seznamu kulturních památek, Vojenská lázeňská léčebna - lázeňský dům Sadový Pramen o kapacitě 162 lůžek. Na podzim roku 2011 proběhla kompletní rekonstrukce vnějších fasád budovy.

Rozlehlá pravidelně řešená čtyřkřídlá pseudorenesanční budova na téměř čtvercovém půdorysu o rozměrech 59 x 53 m kolem středního uzavřeného dvora o ploše 3 127 m². Původně dvoupatrová budova, vysoká 18 m, s nárožními raizality a středovým rizalitem, zakončeným trojúhelníkovým štítem, v pohledovém průčelí. Nad hlavním vchodem do budovy byla zapuštěna mramorová nápisová deska s německo-latinským pamětním textem: „Der k. k. österreichischen Armee das dankbare Vaterland. Viribus Unitis. Angefangen 18. August 1852. Eröffnet 12. Juli 1855“ (C.K. rakouské armádě vděčná otčina. Společnými silami. Započato 18. 8. 1852. Otevřeno 12. 7. 1855). V roce 1905 soatla budova nové architektonicky řešené dekorativní klasicistní fasády s trojúhelníkovými štíty. V roce 1920 bylo budova zvýšena o třetí patro.

V prvním patře jižního křídla je umístěna kaple, doplněná pozdějším 3 m širokým pětibokým arkýřem, vystupujícím do vnitřního dvora, s obdélným, polokruhově zakončeným vitrážovým oknem s nikami po stranách s průměrnými plastikami sv. Prokopa a sv. Josefa. Kaple je opatřena nástropní freskou Boha Otce a Ducha Svatého s anděli a nástěnnými malbami čtyř Evangelistů ve zlatém poli z roku 1856 od malíře Wilhelma Kandlera. Dekorativní výzdoba kaple pochází od malíře Otta Seegera. Vnitřní zařízení kaple tvoří jednoduchý oltář s klasicistním mramorovým sousoším ukřižovaného Krista se dvěma klečícími anděly po stranách z roku 1856 od sochaře Julia Malzera, dokončeného Wenzelem Lewym v Římě. V jídelním sále v přízemí budovy je umístěn rozměrný obraz „Objevení horkých pramenů loveckou družinou vedenou Karlem IV.“ na plátně o rozměrech 4,5 x 3 m z roku 1848 od malíře Wilhelma Kandlera, původně zavěšený v čítárně, který byl vytvořen k oslavám 500. výročí založení Karlovy univerzity. Po bouřlivých událostech se v roce 1848 se obraz však do Prahy nedostal a později byl získán pro vojenský lázeňský ústav. Dále jsou zde zavěšeny olejové obrazy od malíře Antona Hölperla z poloviny 19. století, představující portréty čtyř členů Vojenského lázeňského ústavu a princezny Camillo Rohan, která se podílela na založení ústavu. Původně zde býval rovněž portrét císaře Františka Josefa I. od malíře Eibla, který však někdy počátkem 20. století zmizel. Původní alegorické nástropní fresky v jídelním sále od malíře Wilhelma Kandlera byly patrně rovněž počátkem 20. století zabíleny. Ve třetím patře budovy je umístěn unikátní nejstarší hodinový stroj v Karlových Varech z roku 1855, zachovaný v autentické podobě a ve funkčním stavu.

Na uzavřeném vnitřním atriovém nádvoří je umístěna kamenná kašna a pod arkýřem kaple busta Galluse Hochbergera, významného karlovarského lékaře a iniciátora stavby Vojenského ústavu, od sochaře Tomáše Seidana z roku 1890.

V podzemí budovy ústavu vyvěrá Sadový pramen, přístupný od Dvořákových sadů.