Kostrčany - tvrz

Na počátku 16. století držel část vsi Kostrčany (Kosterschan) s tvrzí, poplužním dvorem a příslušenstvím Václav Valecký z Doupova, menší část vsi s druhým poplužním dvorem Václav Hora z Ocelovic. V roce 1521 se Asman Štampach ze Štampachu, nový majitel sousedního statku Luka, rozhodl pro koupi a scelení kostrčanského zboží. Nejprve koupil od Václava Valeckého z Doupova za 200 kop českých grošů jeho díl vsi, totiž „tvrz, dvůr poplužní s poplužím a dvory kmetcí s platem, co tu má“ a veškeré příslušenství, a vzápětí rovněž kostrčanský majetek Václava Hory z Ocelovic, „dvůr poplužní s poplužím, dvory kmetcí s platem tudíž což tu má s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, s mlýnem s platem i se vším panstvím což tu má“ za dalších 100 kop českých grošů.

Jedná se o první přímou písemnou zmínku o zdejší tvrzi, v následujících letech jsou zprávy o ní již pravidelné, avšak bez upřesňujícího popisu. Zda tehdy výslovně uváděná pozdně gotická tvrz, existující ve vsi prokazatelně během 16. a 17. století, stavebně navazovala na starší objekt, není zřejmé. Nelze vyloučit, že nejstarší panské sídlo leželo mimo ves či v její těsné blízkosti, až bylo v blíže neznámé době vystřídáno mladší stavbou pozdně gotické tvrze, ležící zřejmě v areálu poplužního dvora, rozkládajícího se na jednom z nevyšších míst ve vsi.

Již roku 1528 pohnal Asman ze Štampachu a na Kostrčanech ke komornímu soudu Oldřicha Čichalovce z Čichalova a v Lipně a obvinil ho, že mu dluží „kuní kožich černým suknem pošitý“, který zapůjčila Asmanova matka Voršila z Reitenbachu své dceři a jeho sestře, provdané právě za Oldřicha. Oldřich ovšem roku 1529 předvolal před soud Markétu z Münchshofu, vdovu po Linhartovi ze Štampachu, ke svědectví proti Asmanovi. Jak uvedený spor dopadl, není známo. V letech 1528 a 1529 pak Asman vystupoval ve sporu Jiřího Zumra z Herstošic s bratry Martickými z Martic. S Asmanem se setkáváme rovněž v prvním tituláři české šlechty Brikcího z Licka z roku 1534, v němž byl zapsán jako „Azman Štampach z Štampachu v Kostrčanech“.

Když byl roku 1543 nařízen v souvislosti s tureckým nebezpečím v Horních Uhrách sraz zemské hotovosti, do níž se stavěl určitý počet poddaných podle velikosti majetku, Asman ze Štampachu a na Kostrčanech přiznal k berním účelům majetek za 700 kop českých grošů a lidi do pole postavil v rámci oddílu Viktorina z Gutštejna. V roce 1557 učinil Asman další přiznání o velikosti majetku pro berní účely. Zatímco vlastní zboží odhadl na 600 kop grošů, majetek poddaných za 450 kop, celkem tedy přiznal majetek ve vši 1 050 kop českých grošů.

Po smrti Asmana ze Štampachu někdy po roce 1557 zdědili majetek po něm jeho synové, kteří si Kostrčany rozdělili mezi sebe. Všechny díly však postupně skoupil jeden z nich, Kryštof, který poté roku 1571 prodal „tvrz Kostrčany a dvůr poplužní s poplužím, ves celou Kostrčany a dvory kmetcí s platem s dědinami, lukami, lesy, rybníky, potoky, mlýny, štěpnicemi, chmelnicemi“ a dalším příslušenstvím za 1.000 kop českých grošů Arnoštovi Hasištejnskému z Lobkovic. Již roku 1573 však postoupil Arnošt Hasištejnský z Lobkovic statek Vítovi Hartenbergárovi z Hartenberka za podstatně vyšší sumu, totiž 2.150 kop českých grošů. Vít z Hartenberka se na Kostrčanech usadil ihned po koupi zboží, spolu s manželkou Esterou, rozenou z Eberka, a jejich dvěma dětmi, synem Petrem a dcerou Eliškou.

V roce 1588 zapsal Vít z Hartenberka se na Kostrčanech manželce věno ve výši 500 kop míšeňských grošů na kostrčanském zboží, jmenovitě „na tvrzi Kostrčanech, dvoru poplužním s poplužím a vsi celé Kostrčanech s jiným k též tvrzi a vsi příslušenstvím“. Současně manželku ujistil, že ihned po jeho smrti jí jejich děti částku vyplatí a k tomu jí přidají dalších 100 kop. Roku 1594 Vít zemřel a byl pohřben ve farním kostele sv. Jana Křtitele ve Valči. Kostrčanského zboží se ujal jeho syn Petr z Hartenberka, který zřejmě ihned vyplatil matku, jelikož vdova Estera mu již roku 1596 propustila věnný zápis s tím, že celou sumu obdržela.

Roku 1600 byl Petr společně se svým příbuzným Habartem z Hartenberka obeslán Kryštofem Šlikem z Holíče na Doupově ke komornímu soudu. Když byl roku 1603 zpracován soupis osobně svobodných obyvatel pro berní účely, byla Petrovi z Hartenberka na základě velikosti majetku stanovena povinnost platit berni z dvanácti osedlých, jednoho ovčáckého mistra a dvou mlýnských kol, což nebylo mnoho. Roku 1615 obdobně přiznával berni z jednadvaceti osedlých, jednoho ovčáckého mistra a jedním pacholkem a dvou mlýnských kol.

Během stavovského povstání v letech 1618-1620 se Petr z Hartenberka přihlásil na stranu rebelujících českých stavů. Roku 1623 byl proto odsouzen ke ztrátě třetiny jmění. Statek mu však byl zabaven celý a následně odhadnut. Rozdílná částka však nebyla Petrovi vyplacena a spolu s rodinou byl ze statku vyhnán. Petr z Hartenberka se poté společně s manželkou Barborou, rozenou ze Steinbachu, snažil o jeho záchranu. Již dne 21. června 1623 psala Barbora české komoře žádost, aby mohla onu jednu třetinu vyplatit. Protože odpověď zřejmě nepřicházela, vypravil se Petr i přes svůj vysoký věk osobně prosit o milost do Prahy, kde napsal dne 20. října list císařskému radovi, komorníku a nejvyššímu sudímu Jaroslavu Bořitovi z Martinic.

V listu vylíčil, jak byl nedávno zpraven o konfiskaci majetku a potom „jisté osoby k ruce J. M. C. v týž stateček můj se uvázaly, jeho v držení a užívání vešly, a mně při tom poručily, abych se s manželkou a dětmi svými odtud pryč odebral, a svého dalšího opatření ze strany dvou dílů mně přisouzených při komoře J. M. C. dvorské české vyhledával“. Petr žádal, zdali by nemohl být statek Kostrčany buďto změněn v manství a ponechán mu pro jeho děti, nebo aby mu byla dána možnost třetí díl splatit. Česká komora ani Jaroslav Bořita se však neozvali. Místo toho byl dne 16 prosince 1623 vydán rozkaz rentmistrovi, aby Petrovi z Hartenberka byly proplaceny dvě třetiny odhadní ceny statku Kostrčany, totiž 8.918 kop míšeňských grošů. Jelikož tento pokyn nebyl ihned splněn, bylo dne 12. března 1624 znovu vydáno Petrovi rozhodnutí o výplatě uvedené částky. Petr z Hartenberka tak o kostrčanský statek přišel a musel se z něj definitivně odstěhovat.

Česká komora mezitím vyslala na kostrčanské zboží rakovnického rychtáře, který provedl jeho inventarizaci. Ještě roku 1623 poté komora uzavřela smlouvu s Janem Hejnárem z Rösselfeldu a jeho ženou Eufemií, kterým prodala za 13.378 kop míšeňských grošů „tvrz řečenou Kostrčany a při ní dvůr poplužní s poplužím, s ovčínem, zahradou, chmelnicí, s pivovarem, vše při též tvrzi ležící, ves Kostrčany s krčmou výsadní, též ves slove Mokrá k témuž statku přináležející, jakož také s krčmou se dvěma mlejny, s lidmi osedlými i neosedlými“ a dalším příslušenstvím. Jan Hejnár z Rösselfeldu, sekretář české dvorské kanceláře a císařský rychtář Nového Města pražského, zemřel roku 1640 a vdova, která zůstala sama s několika nezaopatřenými dětmi, proto již dne 28. dubna 1642 uzavřela smlouvu s Janem Ludvíkem Nesslingerem von Schelchengraben a za 6 000 kop míšeňských grošů mu „rytířské sídlo Kostrčany s vesnicí Kostrčany k němu přináležijící“ prodala. Peníze ji byly následně v předem stanovených termínech postupně vyplaceny, takže dne 17. září 1654 doznala, že celou sumu dostala řádně zaplacenou.

Jan Ludvík Nesslinger, ženatý s Annou Kateřinou, rozenou Černínkou z Chudenic, s níž měl pět dcer, totiž Sylvii Ludmilu, Evu Františku, Maxmiliánu Kateřinu, Sylvii Polyxenu a Annu Kateřinu, a tři syny, Jana Adama, Františka Rudolfa a Jiřího Ladislava, zemřel patrně již roku 1659. Manželce Anně Kateřině odkázal věno ve výši 6.000 kop míšeňských grošů, které dostala na základě svatební smlouvy ze dne 17. srpna 1638, a k němu jí přidal ještě dalších 1.000 zlatých, zapsaných na jiném majetku. Dcery dostaly každá po jednom tisíci zlatých, synové pak byli poděleni nemovitostmi. Prostřední z nich František Rudolf dostal statek Lužec, nejmladší Jiří Ladislav zboží Vidhostice a nejstarší Jan Adam kostrčanský statek. Kostrčan se tedy podle ustanovení závěti ujal Jan Adam Nesslinger, který však již dne 23. května 1668, kdy držel ještě nedaleké zboží Drahenice, prodal statek Kostrčany se sídlem, poplužním dvorem a dalším příslušenstvím za 7.333 zlatých rýnských Alžbětě Zettlové von Lilienberg.

Alžběta Zettlová však smlouvou ze dne 6. března 1670 prodala kostrčanské zboží za pouhých 4.150 zlatých Ladislavu Přibíkovi Sekerovi ze Sedčic. Kupní cena zboží měla být splácena postupně až do roku 1674, ovšem již dne 21. července 1673 prodal Ladislav statek za 10.000 zlatých Janu Mikulášovi ze Steinsdorfu s tím, že je povinen Alžbětě doplatit dlužné peníze. Roku 1674 se Jan Mikuláš oženil s Voršilou Žofií, které roku 1677 pojistil věno ve výši 3.000 zlatých rýnských právě na Kostrčanech a tuto sumu později ještě zvýšil na 7.000 zlatých. Jako vrchní hejtman sloužil v Dolním Sasku, kde v zimě roku 1681 zemřel při výkonu vojenské služby až u dalekého Hamburku.

Po tragické smrti Jana Mikuláše ze Steinsdorfu se však strhl o kostrčanské zboží spor, jelikož vzhledem ke složité situaci v rodině totiž nebylo vůbec jasné, že se ho ujme vdova Voršila Žofie. Již dne 8. května 1682 psali Julius z Kolovrat a Jan von Goltz list úřadu zemských desek, v němž potvrzoval, že Jan Mikuláš měl rovněž v současné době již nežijícího bratra, který však zanechal syna Jana Zikmunda, a vzhledem k tomu, že vdova Voršila byla nekatolického vyznání, do držení Kostrčan byl nakonec uveden právě Jan Zikmund, a to prostřednictvím svého zástupce, Karla Ferdinanda von Selb na Širokých Třebčicích. Proti tomu však protestovala Voršila Žofie listem ze dne 21. května 1682, v němž široce vylíčila své životní osudy a současně požádala, aby byla do držení statku, zatíženého mnoha pohledávkami, uvedena jako právoplatná dědička svého zemřelého manžela. S tím ovšem nesouhlasil Karel Ferdinand von Selb, který se listem úřadu z počátku června proti tomu ohradil a sdělil, že podle něho nárok na zboží má právě synovec Jana Mikuláše Jan Zikmund, kterého pomáhal zesnulý za služby ve Slezsku vychovávat. Již dne 3. července 1682 padlo rozhodnutí úřadu a bylo vydáno povolení českého krále pro Jana Zikmunda, aby se mohl uvázat do držení statku Kostrčany. Ještě téhož dne, kdy bylo rozhodnutí vydáno, se však Jan Zikmund držby Kostrčan vzdal ve prospěch právě Karla Ferdinanda von Selb.

Karlu Ferdinandovi von Selb se však zadlužené kostrčanské zboží z dluhů vyvést nepodařilo, a nakonec byli roku 1690 ustanoveni komisaři, kteří na základě smlouvy ze dne 5. května 1690, prodali statek Kostrčany s rytířským sídlem, poplužním dvorem, pivovarem a sladovnou, hospodou, mlýnem, celou vsí a dalším příslušenstvím za 15.000 zlatých rýnských Jiřímu Oldřichovi von der Jahn. Tomu se do konce roku 1694 podařilo všechny dluhy a pohledávky vyrovnat, takže se mohl statku právoplatně ujmout. Již roku 1701 však prodal statek za 27.500 zlatých Janu Danielovi Ignáci Pokovi von Palmfels, který se držení statku ujal spolu s manželkou Františkou Augustou Kandidou. Již dne 17. října 1709 uzavřel Jan Daniel Ignác Pok von Palmfels smlouvu s Karlem Maxmiliánem Leopoldem Příchovským z Příchovic o směně Kostrčan za statek Libočany u Žatce.

Karel Maxmilián z Příchovic, hejtman Žateckého kraje, se společně manželkou Ludmilou Přibyslavou, rozenou z Walderode, dostal rovněž během držby kostrčanského zboží do velkých finančních potíží a po jeho smrti na přelomu let 1722 a 1723 zbyla vdově pouze zadlužená zboží Kostrčany a Vysoká Libyně. Dekretem ze dne 10. března 1723 byli proto ustanoveni a listem ze dne 17. března jmenováni komisaři, pověření nalezením vhodného kupce pro koupi zadluženého majetku. Kupec byl nalezen po roce hledání a v březnu 1724 získal Kostrčany za 35.000 zlatých rýnských Karel Maxmilián Lamotte von Frintrop. Patrně přecenil své schopnosti vyvést zadlužený statek ze ztráty, a tak již v červenci 1725 uzavřel smlouvu s Františkem Karlem Clary-Andringenem a za 31.000 zlatých mu Kostrčany s panským sídlem, poprvé uváděným jako „Schlössl“, prodal. Někdy na počátku 18. století tak patrně nahradila zdejší tvrz zřejmě novostavba barokního zámku, postaveného v severní frontě areálu poplužního dvora.