Kostrčany - zámek

Někdy v průběhu 18. století nahradila zdejší renesanční tvrz novostavba barokního zámku, postaveného snad v jejích místech na okraji bývalého zámeckého parku v severní frontě areálu poplužního dvora, jehož budovy zaujaly jedno z nejvyšších míst vsi v západní části obce Kostrčany (Kosterschan). Zámek zde připomíná poprvé až Sommer v roce 1847, avšak bez podrobnějšího popisu. Označení zdejšího panského sídla jako „Schlössl“ pochází z července 1725, kdy uzavřel Karel Maxmilián Lamotte von Frintrop smlouvu s Františkem Karlem Clary-Andringenem a za 31 000 zlatých mu zadlužený statek Kostrčany prodal. František Karel Clary-Andringen spojil nově nabyté zboží s dalšími statky, které v Čechách vlastnil. Toto spojení trvalo až do roku 1755. Jelikož se však on či jeho potomek Karel Ignác dostali do dluhů, byli dekretem z 15. září 1755 ustanoveni komisaři k prodeji některých zadlužených zboží. Ti pak již dne 20. října 1755 uzavřeli smlouvu s Adamem Františkem Hartigem a za sumu 138 000 zlatých mu prodali statky Libkovice, Lublin a Kostrčany. Roku prodal Ludvík Hartig zboží Kostrčany za 31 000 zlatých Antonínu Josefu Clementovi, který se však záhy po koupi kostrčanského zboží dostal do dluhů. Na jeho vlastní žádost proto byli roku 1771 ustanoveni komisaři k jeho prodeji, kteří poté dne 17. listopadu 1772 prodali zadlužené kostrčanské zboží Karlovi von Nikelsberg. Tomu se konečně podařilo vyvést statek z dluhů a teprve až dne 12. února 1793 jej za 35 500 zlatých prodal Ignáci Schreitterovi. Dne 30. září 1801 však Ignác Schreitter uzavřel smlouvu s Františkem Josefem Zeidlerem a za 70 000 zlatých mu Kostrčany prodal. Ten však již dne 1. července 1803 postoupil Kostrčany za 82 000 zlatých Emanuelu Reichlovi, který dne 1. května 1805 uzavřel smlouvu s Antonínem Lachmannem a za 90 000 zlatých mu zdejší zboží prodal. Po Antonínově smrti přešel kostrčanský statek do držení vdovy Anny se syny Aloisem a Františkem a dcerou Karolínou, provdanou Nedorostovou. Ti smlouvou z 15. května 1831 prodali Kostrčany za 45 000 zlatých Karlu Leopoldu Stieberovi a jaho manželce Anně, rozené Elsterové. Manželé drželi zdejší statek až do roku 1843, kdy ho smlouvou z 22. července prodali za 60 000 zlatých Jiřímu Friedrichu Schrammovi. Jelikož však Jiří Friedrich nebyl schopen dostát všem závazkům a protože měl i jiné pohledávky, odkoupili manželé Stieberovi zadlužené kostrčanské zboží roku 1849 zpět. Dne 31. prosince 1849 manželé statek v částce 64 500 zlatých převedli na své děti, syna Ivana Alexandra a dcery Paulinu a Henriettu. Na zboží, rozdělené mezi sourozence na třetiny, poté zřejmě hospodařil syn Ivan Alexander, který dne 19. ledna 1875 převedl svůj díl majetku na Mořice Ivana a jelikož podobně učinily v září roku 1876 i jeho sestry, stal se Mořic jediným držitelem kostrčanského statku. Po smrti Ivana Mořice na počátku 90. let 19. století, se řízení statku ujala vdova Pavlína Ivanová, poručnice jejich dcery Marie. Někdy v době kolem roku však Kostrčany prodaly Marii Brechlerové von Troskowitz. Při menších blíže nedatovatelných úpravách zámku počátkem 20. století byla západní stěna zámecké budovy proražena novým vstupem a k němu přistavěn drobný patrový přístavek, obsahující menší užitkové prostory. Ve 20. letech 20. století drželi zdejší zboží manželé Karel a Luisa Schreitter-Schwarzenfeldovi, kteří sice ve třicátých letech statek propachtovali Heinrichu Epsteinovi, v držení Kostrčan však jejich rodina setrvala až do konce druhé světové války. Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po roce 1945 byl zámek s příslušenstvím převeden do majetku státu a využíván jako správní budova státního statku. Někdy v této době byla přestavěna zadní místnost při jihozápadním nároží zámku a přeměněna v koupelnu. Po roce 1990 odkoupil zámeckou budovu J. Fronc a jeho rodiny je současným držitelem statku a zámku. Noví majitelé přistoupili k celkové rekonstrukci zámecké budovy, která byla citlivými úpravami rekonstruována do původní podoby. Kostrčanský zámek dnes náleží k nejzachovalejším památkám svého druhu na Karlovarsku, dokumentujícím stavební podobu menších panských sídel z 18. století.

Menší patrová nepodsklepená barokní zámecká budova na obdélném půdorysu o rozměrech asi 18 x 11 m krytá mansardovou střechou s několika vikýři. Hlavní východní průčelí budovy je pětioké, prolomené obdélným vchodem ve středové ose a obdélnými okny s jednoduchými rámy, v přízemí doplněnými nadokenní římsou. Boční průčelí jsou prolomena po jednom stejném okně. Vnější stěny východního a severního průčelí budovy jsou členěny plochými lizénami s náznakem bosáže, ostatní průčelí jsou hladká, bez členění. K západní stěně je přistavěn drobný hranolový patrový přístavek na obdélném půdorysu z počátku 20. století, krytý valbovou střechou, který obsahuje menší užitkové prostory, přístupné vstupem, proraženým tehdy v západní stěně zámku.

Přízemí objektu je pětiprostorové. Za vstupním portálem se rozkládá chodba procházející celou šířkou budovy. Po pravé straně chodby je umístěno boční schodiště do patra. Za ním se nachází menší účelová prostora Hlavní obytné místnosti se rozkládají po obou stranách chodby těsně za vstupem. Obě místnosti osvětluje vždy dvojice oken. Za levou z nich je další o něco menší místnost, osvětlená pouze jedním oknem, prolomeným v jižní obvodové zdi. Místnosti přízemí jsou sklenuty valenými klenbami, pouze obytná místnost při jihovýchodním nároží, vlevo od vchodu, je plochostropá, krytá nově zrekonstruovaným trámovým stropem se štukovým dekorem. Patro budovy má obdobnou skladbu místností.