Kostrčany - zámek

Barokní zámek byl vystavěn patrně na počátku 18. století podle návrhu neznámého architekta na okraji zámeckého parku v severní frontě areálu poplužního dvora v západní části vsi Kostrčany (Kosterschan). Novostavba zámku nahradila starší pozdně gotickou tvrz. V červenci roku 1725 uzavřel tehdejší vlastník zadluženého kostrčanského statku Karel Maxmilián Lamotte von Frintrop smlouvu s Františkem Karlem Clary-Andringenem a za 31.000 zlatých mu Kostrčany s panským sídlem, poprvé uváděným jako „Schlössl“, prodal.

František Karel Clary-Andringen spojil nově nabyté zboží s dalšími statky, které v Čechách vlastnil. Během vpádu vojsk pruského krále Fridricha II. do Čech v roce 1744 v rámci tzv. druhé slezské války trpělo pod nepřátelským tlakem i kostrčanské panství. Újmy byly později poddaným částečně kompenzovány daňovými úlevami a jinými prostředky. František Karel Clary-Andringen či jeho potomek Karel Ignác se však dostali do dluhů. Dekretem ze dne 15. září 1755 byli proto ustanoveni komisaři k prodeji některých zadlužených zboží. Ti pak již dne 20. října 1755 uzavřeli smlouvu s hrabětem Adamem Františkem z Hartigu a za sumu 138.000 zlatých mu prodali statky Libkovice, Liblín a Kostrčany.

Již v roce 1756 vystupuje hrabě Adam František z Hartigu jako poručník svých nezletilých dětí a v roce 1757 se podle královského dekretu jejich poručníkem stal hrabě František Leopold Buquoy. Kvůli svým četným úředním povinnostem však dlel často v Praze a hospodářští úředníci kostrčanského zboží byli bez dohledu a mohli beztrestně jednat svévolně proti svým poddaným. Množily se stížnosti poddaných a nevolníků, sedláci, a dokonce i rychtáři, opakovaně požadovali náhradu za 50, 60 a jednou dokonce 100 ran bičem či karabáčem. Roku 1758 převzal správu panství sám syn Adama Františka, hrabě Ludvík z Hartigu. Jeho nekonvenční nápady však vedly k tomu, že bylo v letech 1760-1764 poručnictví nad ním opětovně svěřeno hraběti Buquoyovi. Hospodářské důsledky Sedmileté války 1756-1763 a zatěžující královské daně velice zatížily zdejší panství.

Roku 1769 prodal hrabě Ludvík z Hartigu zadlužené zboží Kostrčany za 31.000 zlatých Antonu Josefu Edlerovi von Klement, zakladateli jezitské koleje s gymnáziem v Doupově, který se však záhy po koupi kostrčanského zboží rovněž dostal do dluhů. Na jeho vlastní žádost byli proto roku 1771 ustanoveni komisaři k prodeji statku, kteří poté dne 17. listopadu 1772 prodali zadlužené kostrčanské zboží Karlovi von Nikelsberg. Tomu se konečně podařilo vyvést statek z dluhů.

Dne 12. února 1793 prodal Karel von Nikelsberg za 35.500 zlatých statek Kostrčany Ignáci Schreitterovi. Dne 30. září 1801 však Ignác Schreitter uzavřel smlouvu s Františkem Josefem Zeidlerem a za 70.000 zlatých mu Kostrčany prodal. Ten však již dne 1. července 1803 postoupil Kostrčany za 82.000 zlatých Emanuelu Reichlovi, který dne 1. května 1805 uzavřel smlouvu s Antonínem Lachmannem a za 90.000 zlatých mu zdejší zboží prodal. Po Antonínově smrti v roce 1829 přešel kostrčanský statek do držení vdovy Anny se syny Aloisem a Františkem a dcerou Karolínou, provdanou Nedorostovou. Ti smlouvou z 15. května 1831 prodali Kostrčany za 45.000 zlatých Karlu Leopoldu Stieberovi a jeho manželce Anně, rozené Elsterové. Manželé drželi zdejší statek až do roku 1843, kdy ho smlouvou ze dne 22. července prodali za 60.000 zlatých Jiřímu Friedrichu Schrammovi. Jelikož však Jiří Friedrich nebyl schopen dostát všem závazkům, a protože měl i jiné pohledávky, odkoupili manželé Stieberovi zadlužené kostrčanské zboží roku 1849 zpět.

Dne 31. prosince 1849 manželé Karel Leopold a Anna Stieberovi statek Kostrčany v částce 64 500 zlatých převedli na své děti, syna Ivana Alexandra a dcery Paulinu a Henriettu. Na zboží, rozdělené mezi sourozence na třetiny, poté zřejmě hospodařil syn Ivan Alexander, který dne 19. ledna 1875 převedl svůj díl majetku na Mořice Ivana a jelikož podobně učinily v září roku 1876 i jeho sestry, stal se Mořic Ivan jediným držitelem kostrčanského statku. V průběhu druhé poloviny 19. století byla zámecká budova klasicistně upravena. Po smrti Mořice Ivana Stiebera na počátku devadesátých let 19. století, se řízení statku ujala vdova Pavlína Ivanová, poručnice jejich nezletilé dcery Marie. Po dosažení dospělosti se Marie provdala za Dr. Ottu Brechlera von Troskowitz, c.k. vrchního komisaře okresního úřadu v Mariánských Lázních.

Počátkem 20. století byla při menších blíže nedatovatelných úpravách zámku byla západní stěna zámecké budovy proražena novým vstupem a k němu přistavěn drobný patrový přístavek, obsahující menší užitkové prostory. Roku 1928 odkoupil od Marie Brechler von Troskowitz zdejší zboží Dr. Karl Schreitter-Schwarzenfeld s manželkou Luisou, kteří roku 1938 přesídlili do Liberce a kostrčanské zboží převzal jejich syn Karl. Když byl Karl povolán do československé armády, byl statek propachtován Heinrichu Eppsteinovi. Tato židovské rodina však byla v roce 1939 vysídlena do vnitrozemí protektorátu.

Po konci druhé světové války byl zámek s příslušenstvím převeden do majetku státu a využíván jako správní budova státního statku. Někdy v této době byla přestavěna zadní místnost při jihozápadním nároží zámku a přeměněna v koupelnu. Po roce 1990 odkoupil zámeckou budovu Jan Fronc z Valče. Noví majitelé přistoupili k celkové rekonstrukci zámecké budovy, která byla citlivými úpravami rekonstruována do původní podoby. Dne 7. září 2001 byl bývalý zámek s areálem v Kostrčanech zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 50832/4-5254. 

Menší patrová nepodsklepená barokní, klasicistně upravená zámecká budova na obdélném půdorysu o rozměrech asi 18 x 11 metrů, krytá mansardovou střechou s několika vikýři. Pětiosé vstupní východní průčelí budovy je prolomeno obdélným vchodem s nadpražní římsou ve středové ose a obdélnými okny s jednoduchými rámy, v přízemí doplněnými profilovanými nadokenní římsou. Boční průčelí jsou prolomena po jednom stejném okně. Vnější stěny východního a severního průčelí budovy jsou členěny plochými lizénami s náznakem bosáže, mezi okny rustikální členění, ostatní průčelí jsou hladká, bez členění. V ose zadního západního průčelí je přistavěn drobný hranolový patrový přístavek na obdélném půdorysu z počátku 20. století, krytý valbovou střechou, který obsahuje menší užitkové prostory, přístupné vstupem, proraženým tehdy v západní stěně zámku.

Přízemí objektu je pětiprostorové. Za vstupním portálem se rozkládá chodba procházející celou šířkou budovy. Po pravé straně chodby je umístěno boční schodiště do patra. Za ním se nachází menší účelová prostora. Hlavní obytné místnosti se rozkládají po obou stranách chodby těsně za vstupem. Obě místnosti osvětluje vždy dvojice oken. Za levou z nich je další o něco menší místnost, osvětlená pouze jedním oknem, prolomeným v jižní obvodové zdi. Místnosti přízemí jsou sklenuty valenými klenbami, pouze obytná místnost při jihovýchodním nároží, vlevo od vchodu, je plochostropá, krytá nově zrekonstruovaným trámovým stropem se štukovým dekorem. Patro budovy má obdobnou skladbu místností.