Libá - hrad a zámek Liebenstein

Raně gotický hrad Liebenstein byl založen jako sídlo chebského ministeriálního rodu pánu z Liebesteina v době kolem poloviny 13. století na vyvýšené ostrožně nad soutokem Vlastislavského (Grofsbach) a Libského potoka (Lassbach) v jihovýchodní části vsi Libá (Liebenstein). Příslušníci tohoto významného rodu, pocházejícího ze stejnojmenného hradu Liebenstein u Tischenreutu v dnešním Německu, získali v době kolem roku 1200 v rámci kolonizace lénem od Štaufů pozemky v okolí Chebu a patrně v polovině 13. století rovněž území severozápadně od něj, na němž se následně trvale usadili. Ministeriální hrad Liebenstein se tak stal součástí budovaného systému vojenského i mocenského opevnění kolem chebského hradu.

První zmínka o zdejším hradu a vsi pochází z roku 1264, kdy zde seděl chebský rychtář Ruprecht, píšící se prvně již s predikátem „de Nuen Liebenstein“ (z Nového Liebensteina), spolu se svým bratrem. Ke zboží zdejšího hradu tehdy patřilo několik dalších okolních vsí. Páni z Liebensteinu však v roce 1292 rytířem Jindřichem II. vymírají a jejich léna připadla jako odúmrť říši. Zdejší hrad s panstvím poté roku 1292 přešlo panstvím s hradem jako odumřelé říšské léno do majetku Ditricha z Persbergu s podmínkou, že bude do základů zbořen a zničen. Tato žádost souvisela s rozkladem ministeriality a narůstajícím mocenským monopolem města Chebu, zastaveného českému státu. V roce 1298 prodal Detřich z Persberku panství Libá valdsaskému klášteru. Koncem 13. století byl nakonec zdejší hrad patrně opravdu pobořen v souvislosti s mocenskými zápasy zdejších ministeriálů s klášterem Waldsassen. Z toho důvodu patrně také nebyl uveden v zástavní listině Ludvíka Bavora z roku 1322, kterou získal Chebsko český král Jan Lucemburský.

V roce 1346 propůjčil český král Jan Lucemburský darovací listinou tehdy již dlouhý čas zpustlý hrad Liebenstein jako české korunní léno chebskému měšťanu Franzi Gossweinovi, kterému dal zdejší hrad "k opravení, opevnění, znovu postavení a vyzdvižení". K snazšímu opevnění přidal ještě 13 lánů. Franz Gosswein nechal následně pobořený hrad goticky obnovit a přestavět. Listinou ze dne 6. dubna 1349 vyhlásil Franz Gosswein obnovený hrad za vždy otevřený městu Chebu, kterému rovněž postoupil předkupní právo na celé panství. Koncem padesátých let 14. století drželi hrad Liebenstein Franzovi potomci Johann a Wenzl Gossweinovi. Roku 1370 však žil patrně již jen Wenzl Gosswein.

Wenzl Gosswein však v souvislosti s válkou mezi městem Cheb a chebskou šlechtou v sedmdesátých a osmdesátých letech 14. století učinil ze zdejšího hradu základnu, z níž konal četné loupeživé výpady do širokého okolí. Dne 17. září 1381 mu proto bylo zdejší zboží odňato a propůjčeno chebskému hejtmanovi Johannu z Leuchtenberga. Nový držitel následně rozprodal některé části panství chebským měšťanům. Dne 25. listopadu 1398 potvrdil český král Václav IV. listinou příslušnost hradu Liebenstein k Chebsku a zakazuje jeho zcizení. V roce 1400 nakonec prodal jádro zdejšího statku s hradem Liebenstein významnému chebskému měšťanu Eduardu Rudischovi. Rovněž nový majitel potvrdil již roku 1402 zdejší hrad otevřeným městu Chebu. Roku 1406 byl v areálu opevnění zdejšího hradu vybudován gotický farní kostel sv. Trojice a sv. Kateřiny. Eduard Rudisch vedl od roku 1410 spory o majetek s Johannem z Hohenzollernu, který Rusichovi činil velké škody. Při řešil Johann až u Norimberského soudu, ale chebská privilegia nedovolovala k cizím soudům předvolávat chebské měšťany, proto se tam tito nedostavili, a tak byli dáni v roce 1412 norimberským soudcem do klatby. Po smrti Eduarda Rudische v roce 1418 přešel hrad Liebenstein jako dědictví jeho dcery Otýlie, provdané za Arnolda ze Sparnecku, do držení tohoto významného rytířského rodu.

Již v roce 1418, několik dní po převzetí statku, složili Arnold ze Sparnecku spolu s otcem Janem lenní slib českému králi Václavovi IV. a stejně jako jejich předchůdci potvrdili předkupní právo na zdejší hrad městu Chebu. Po smrti Jana ze Sparnecku v roce 1424 postoupili jeho synové panství Liebenstein jako chebské královské léno za 3.600 zlatých Heintzi Zedwitzovi, držiteli hradu Neuberg v Podhradí. Zdejší větev ministeriálního rodu se brzy poté oddělila a během 15. století vytvořila samostatný rod Zedwitzů z Liebensteina, kteří následně drželi zdejší panství až do počátku 20. století.

Po smrti Heintze Zedwitze patrně roku 1447 připadlo zdejší zboží jeho synům Hansovi a Heinzovi. Dne 5. prosince 1447 vydali bratři listinu, kterou vyhlásili hrad Liebenstein otevřený městu Chebu. V době kolem poloviny 15. století byl zdejší hrad pozdně goticky upraven a rozšířen. Hens Zedwitz je písemnými prameny zmiňován do roku 1465, poté patrně umírá. Po smrti Heinze patrně roku 1476 zdědili panství Liebenstein jeho dva synové Oldřich a Linhart Zedwitzové, kteří si zdejší zboží roku 1498 rozdělili na dva díly. V souvislosti s dělením panství byl roku 1498 vypracován popis hradu Liebenstein. K jednomu dílu patřily horní komnaty (starý palác) s nádvořím až k věži se zdí a srubem. Druhý díl tvořily dolní komnaty (gotický palác), skála až ke srubu a dlouhým schodům, komory nad branou (východní křídlo) a hradba k dolním komnatám. Věž byla společným majetkem a bratři si mohli ze svých obydlí do ní udělat vlastní vchod. Již od konce devadesátých let 15. století však pobýval Oldřich Zedwitz prakticky neustále mimo Chebsko a panství spravoval především Linhrat, po jeho smrti roku 1504 pak jeho synové Jorg (Jiří) a Hans. Zedwitzové zdejší hrad během let několikrát přestavovali.

Jorg Zedwitz se počátkem 16. století dopouštěl během slabé vlády krále Vladislava II. Jagellonského loupeží a svévolného vymáhání cel a mýt na zemské hranici, čímž poškozoval chebský obchod. Hrad Liebenstein osadil silnou posádkou, v níž bylo mnoho služebníků a rovněž okolních šlechticů. Jorg byl mnohokrát zván před chebský soud, kam se však nikdy nedostavil. Poté, co loupežení a vraždy nabyly nebývalých rozměrů, začal se tímto případem zabývat rovněž panovnický dvůr. Roku 1509 nakonec vytáhla hotovost města Chebu proti hradu. Dne 4. června 1509 bylo chebské vojsko za účasti Thomy Thusella. Po krátkém obléhání Chebští dne 8. června 1509 hrad Liebenstein dobyli. Jorgu Zedwitzovi spolu se svým nejvěrnějším služebníkem Ondřejem z Bachu se však podařilo včas hrad opustit, přeplavat rybník v podhradí a uprchnout do Bavorska. Na hradě bylo zajato na sedmdesát obránců, z toho čtyřiadvacet „urozených“ lupičů, a odvedeno do chebského vězení. Zajatci později přislíbili městu Cheb své věrné služby a byli propuštěni na svobodu.

Čtvrtina hradu Liebenstein, patřící Jorgovi, byla na krátkou dobu zabrána městem Cheb. Zbytek zůstal v rukou Zedwitzů. Po roce 1509 musely být provedeny na hradě rekonstrukční práce na škodách, způsobených obléháním. Jorg Zedwitz žil několik let v zahraničí, poté se však rozhodl vrátit zpět. V letech 1517-1519 proto probíhala jednání s městem Cheb a následně se mohl Jorg ujmout svého dílu hradu Liebenstein. Jorg Zedwitz se však poté dostal do konfliktu se svými příbuznými a dalšími osobami, kteří již nevěřili, že se vrátí a rozdělili si jeho majetek. Roku 1520 byl nakonec Jorg zastřelen přímo na liebensteinském hradě vlastním služebníkem, najatým patrně některým z jeho odpůrců. Vrah nebyl nikdy dopaden.

Panství Liebenstein následně drželi čtyři Zedwitzové, totiž Bernart s bratrem Volfem a jejich příbuzní Petr a Kryštof. Po smrti bratrů Barnarta a Volfa Zedwitzů v roce 1527 se ujali držby celého zdejšího zboží pouze Petr a Kryštof Zedwitzové. Roku 1545 následně předal Petr svůj díl panství a hradu Liebenstein Kryštofovi, který se po dlouhé době stal jediným vlastníkem zdejšího zboží. Během druhé poloviny proběhly renesanční úpravy hradu. Po smrti Kryštofa Zedwitze v první polovině šedesátých let 16. století převzali panství Liebenstein jeho synové a synové zemřelého Petra, kteří jej drželi v nedílu až do roku 1586. Poté drželi opět rozdělené zboží po polovině Jeroným a Jan Tomáš Zedwitzové. Od roku 1597 drželo panství Liebenstein pět Jeronýmových synů.

Od roku 1617 patřilo zdejší zboží Jiřímu Adomovi a Janu Vilémovi Zedwitzům. Po smrti Jiřího Adama se v držbu panství uvázal samotný Jan Vilém Zedwitz. Během stavovského povstání v letech 1618-1620 stál Jan Vilém Zedwitz jako nekatolík na straně protihabsburské, ovšem byl více než pasivní a nevyvíjel žádnou odbojnou činnost. Po Bílé hoře však přesto pro jistotu odešel ze země do blízkého Hohenbergu. Majetkové a politické záležitosti poté vyřizovali jeho zástupce. Ve snaze o získání panství zpět se spojil s bratrancem Volfem Detřichem Zedwitzem a dne 2. března 1629 jim byl nakonec udělen lenní list potvrzující jejich další držbu. Během obléhání města Chebu za třicetileté války byl hrad Liebenstein roku 1647 dobyt a zpustošen švédskými vojsky pod vedením generálů Wrangela a Wittenberka. Jan Vilém Zedwitz následně kvůli znovunastolení náboženské otázky znovu odešel do Hohenbergu. V držení zdejšího panství zůstali jeho synové Volf Jindřich a Kryštof Adam, kteří roku 1659 obdrželi na zboží Liebenstein lenní list. Poškození hradu během obléhání v roce 1647 si patrně vynutilo další velké stavební zásahy.

Volf Jindřich Zedwitz tehdy držel polovinu léna zvanou Zadní Liebenstein, jeho bratr Kryštof Adam část Přední Liebenstein. Rozdělení zdejšího statku trvalo až do 19. století. V držbě zdejšího zboží se poté vystřídala řada potomků bratrů Zedwitzů i dalších členů z vedlejších větví rodu. Počátkem 18. století byl středověký hrad Liebenstein v době do roku 1719 přestavěn na pohodlný a reprezentativní barokní zámek. V době kolem poloviny 18. století byl zámek rokokově a počátkem 19. století klasicistně upravován. V průběhu 19. století byly obnovovány interiéry zámku. Po smrti Maxmiliána Zedwitze v roce 1875, vymírá rodová větev držící část panství Přední Liebenstein. Držitelem znovusjednoceného panství se tehdy stal Klement. Od počátku 20. století držel zdejší statek Klementův syn Benno Zedwitz. V roce 1912 však Benno Zedwitz prodal zdejší statek se zámkem továrníku Leopoldovu Hauserovi. Během válečných se však Leopld Hauser patrně dostal do finančních potíží a spoluvlastníkem zámku se kromě jeho manželky stal rovněž Friedrich Karl Kaesmann, který se nakonec stal ve dvacátých letech 20. století jediným majitelem zdejšího statku. V letech 1928-1930 proběhla za Friedricha Karla Kaesmanna rekonstrukce zámku. V roce 1945 byl zdejší statek se zámkem nakonec Kaesmannovi zabaven a převeden do majetku československého státu.

Po roce 1945 byl zámek Libá dočasně změněn na odsunové středisko Němců. Poté byla v části objektu umístěna lesní správa. V zámecké konírně mala na čas ustájena své koně vznikající jednotka Sboru národní bezpečnosti, sídlící v budově školy. Roku 1947 byla část objektu bývalého zámku poskytnuta místní organizaci Svazu mládeže. Tehdejší místní národní výbor chtěl bývalý zámek změnit v úřadovny a byty zaměstnanců, což však správce objektu, Fond národní obnovy, zamítl. Již tehdy byl nezabezpečený objekt devastován nájezdy zlodějů a vandalů. Podle zprávy ze dne 11. září 1950 zástupců Národního památkového fondu, kteří měli likvidovat zkonfiskovaný inventář, se vybavení již nacházelo v dezolátním stavu. Inventář nacházející se v prostorách polesí Libá byl této organizaci odprodán. Do areálu bývalého zámku byl následně dosazen hlídač, který však neplnil své povinnosti. Ještě v době po roce 1950 udržoval dosídlenec Pavel Voráč v provozu hodinový stroj ve věži.

Počátkem roku 1951 upozornilo tehdejší ministerstvo zemědělství, že je objekt zámku prázdný a objekt byl opatřen tabulemi o zákazu vstupu. Započala tedy jednání o jeho možném využití. Ministerstvo národní obrany však prosazovalo využití objektu, ležícího v hraničním pásmu, že nesmí být využit k rekreačním účelům. V roce 1956 nabídlo pracoviště Státní památkovou péče bývalý zámecký areál Ministerstvu zdravotnictví, Státnímu důchodovému zabezpečení, Ústřední radě odborů, katolické charitě a KNV Karlovy Vary. Žádná z institucí však neprojevila zájem. Dne 3. května 1958 byl areál hradu a zámku Liebenstein v Libé zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 28395/4-46. Koncem padesátých let 20. století projevili zájem o bývalý zámek Libá zástupci Severočeského hnědouhelného revíru a později Železárny Chomutov, ovšem ani tito zájemci objekt nezískali. Prázdný a neudržovaný zámecký areál tak během druhé poloviny 20. století začal postupně chátrat. V části areálu byla provedena demolice severního křídla a bývalé konírny v jižním předhradí.

V roce 1968 proto nechal Národní výbor Libá zpracovat projekt na využití objektu bývalého zámku. V roce 1973 provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů stavebně historický průzkum hradu a zámku Liebenstein. Roku 1976 nechal místní národní výbor opravit střechu věže a pokrýt ji měděnou krytinou celkovým nákladem 100 000 Kč. Dne 9. srpna 1978 došlo z nedbalosti zdejší mládeže k požáru mansardové střechy nad severním palácem. Roku 1985 nakonec neznámý vandal založil v jednom ze sálů zámku požár, který přivedl celý areál do havarijního stavu. V osmdesátých letech 20. století byl zdevastovaný zámek v turistickém průvodci okolí Františkových Lázní popisován jako zřícenina. Na přelomu let 1988/1989 předsedkyně národního výboru Čabartová znovu přepracovala a doplnila projekt na využití objektu, všechny snahy však skončily zamítavým postojem Ministerstva vnitra. Zchátralý areál bývalého zámku měl tehdy propadlé všechny krovy a dřevěné konstrukce, jejichž sutiny zaplňovaly interiér budov v některých místech až do výše třetího patra. Absence zastřešní způsobila havarijní stav promáčeného zdiva, všechny dřevěné konstrukce byly napadeny dřevomorkou.

V roce 1991 zakoupila zdevastovaný zámek v Libé od státu za 150 000 Kčs společnost Intertour s.r.o. podnikatelky PhDr. Evy Matějkové z Kutné Hory se záměrem přebudovat objekt na hotelové zařízení. Ihned bylo přistoupeno k záchranným pracím. Během prvního roku byly provedeny vyklizovací práce hlavních obytných prostor od sutin polskou stavební firmou Elektrim. Následně bylo přistoupeno k přípravným pracím. Objekt byl zaměřen a byly provedeny některé sondážní práce do stavebních struktur. Záchranné práce probíhaly po konzultaci s Památkovým ústavem v Plzni. V roce 1992 bylo vydáno stavební povolení na 1. etapu, rekonstrukci jihovýchodního křídla a v roce 1994 bylo povolení na 2. etapu, výměnu konstrukcí a krovu hlavního paláce. Mezitím byla zadána architektonická studie rekonstrukce, kterou zpracoval ing. arch. Evžen Kyllar. Následně zpracoval architekt Karel Jaroš prováděcí projekt, který byl poté předložen Památkovému ústavu v Plzni.

Památkový ústav v Plzni roku 1994 vydal povolení k rekonstrukci. V rozporu s tímto stanoviskem však referát regionálního rozvoje Okresního úřadu v Chebu bez udání důvodu vyjádřil nesouhlas s předloženou projektovou dokumentací. Společnost Intertour se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Rekonstrukční práce byly do vydání povolení zastaveny, což mělo pro obnažené svislé konstrukce devastující následky. V letech 1995-1997 byly na základně rozhodnutí Okrasního úřadu v Chebu postupně zamítnuty všechny žádosti o dotace z rozpočtů Ministerstva kultury a programu Phare.

Začátkem roku 1997 bylo proto svoláno jednání za účasti Státního ústavu památkové péče Praha, Okresního úřadu v Chebu jako státního orgánu památkové péče, stavebního úřadu a investora. Ani po několika invencích na Ministerstvu kultury nebyly dotace v letech 1997-1998 na rekonstrukci poskytnuty. Teprve v roce 1999 byl předběžně přiznán finanční příspěvek z PZAD , Intertour však již nemohl za tohoto stavu splnit podmínky spoluúčasti a žádal proto o zohlednění již vložených finančních prostředků, které v té době dosahovaly mnohamilionové výše. Žádost byla zamítnuta, stejně jako pro roky 2000 a 2001. Až v letech 2003 a 2004 byla získána dotace z fondu PZAD.

Od roku 1998 mezitím opět probíhaly záchranné práce, prováděné plzeňskou firmou Pegisan s.r.o. Provedena byla tehdy sanace zdiva v nejohroženějších částech objektu, narušeného povětrnostními vlivy, a zajištěna statika konstrukcí proti deformaci obvodového zdiva po vyklizení letité stavební suti a jeho náhlému vysušení. Obvodové zdivo bylo staženo betonovou korunou a mezi svislými konstrukcemi byly vyneseny nové železobetonové stropy. Barokní konstrukce krovu, zachovaného pouze nad jižním palácem v torzálním stavu, byla na celém nahrazena novou vysokou strmou konstrukcí krovu s analogií na gotický vzhled hradu, krytou na doporučení památkářů pláštěm pálenou krytinou (bobrovkami). Ve střeše byly prolomeny vikýře ve tvaru sedlové střechy s obdélníkovými okny a bohatě profilovanými lištami rámování s vysokým náběhem, podle vzoru regionálních „chebských“ vikýřů. Dokončením zastřešení objektu došlo k bezpečnému zajištění stavby proti povětrnostním vlivům a zastavení devastace v této nejhodnotnější části hradu. Rovněž byly provedeny restaurátorské zajišťovací práce maleb a štukových prvků.

V roce 2006 zakoupil areál zchátralého zámku manželé prof. Vladimír Griněv a Ing. Zuzana Griněvová z Prahy, kteří pokračují v celkové rekonstrukci objektu.

Hrad – Raně gotický hrad bergfritového typu, řazený do skupiny štaufské hradní architektury, byl založen na okraji srázu vyvýšené ostrožny nad soutokem Vlastislavského a Libského potoka, vybíhající z úbočí bezejmenného vrchu. Hradnímu jádru sevřené dispozice na půdorysu táhlého zaobleného lichoběžníku dominovala vysoká válcová obranná věž (bergfrit). Menší hradní areál byl vymezen dispozicí nevelké skalní ostrožny. Jižní a východní strana hradního areálu byla od okolního terénu oddělena hlubokým příkopem. Na západní a severní straně byl hrad chráněn strmými svahy. Přístupové cesty vedly ve směru od východu a severovýchodu.

Věž (bergfrit) – Na nejvyšším bodě malé hradní ostrožny na nejohroženějším místě u vstupu do hradního jádra v severovýchodním čele hradu byla na skalnatém výběžku vystavěna, původně za hradební zdí volně stojící, válcová obranná věž (bergfrit) o vnějším průměru 7 metrů. Vnitřní prostor v přízemí věže je široký 1,9 metru. Hláska má 3 výškové odskoky v síle zdi a celkovou výšku 21 metrů. Přízemí a patro věže jsou zaklenuty kopulovou kamennou klenbou. Středový svorník kleneb, vytesaný z jednoho kusu kamene, sloužil současně jako průlez. Původní středověký vstup se zachovaným ostěním vedl do prvního patra věže patrně z ochozu sousední hradby. Nad zaklenutými patry byla další tři plochostropá patra. Věž je završena novější helmicí. Ve východní a severovýchodní stěně hlásky byly prolomeny střílny, orientované ve směru přístupových cest v nejstarší stavební fázi hradu.

Hradební zeď – Hradební zeď obíhala jádro hradu nad příkopem a vymezující jeho prostor. Věž byla volně přistavěna k vnitřnímu líci hradební zdi v rohu dispozice, která ji obtáčela volným obloukem. U paty věže byla v hradební zdi prolomena vstupní brána.

Palác - Hlavní obytná budova, palác, byla vystavěna v nejchráněnější pozici hradní ostrožny v ostrém úhlu jižního nároží hradební zdi. Podle zachovaného mohutného zdiva, vystupujícího do druhého patra dnešního nově upraveného objektu, patrně dvoupatrová budova v podobě donjonu na půdorysu nepravidelného čtverce o rozměrech zhruba 10 x 10 metrů a 1,6 metru silným zdivem, s valeně zaklenutými sklepními prostorami. Do sklepa vedlo původně z přízemí zalomené schodiště, s portálem při ústí do sklepní prostory. Později však bylo schodiště zazděno a do sklepa proražen nový vstup od východu z nově vybudované terasy.

Gotická přestavba hradu po roce 1346 - Starý raně gotický palác byl modernizován a prodloužen směrem k obranné věži o krátké severní křídlo, založené na skalním výchozu. Přízemí výše položeného křídla bylo v úrovni patra původního paláce. V těsné blízkosti vstupní brány pod věží při severozápadní hradbě byl vystavěn menší gotický obytný palác, patrně rovněž dvoupatrový, z něhož se dochovaly kromě obvodových zdí pouze valeně zaklenuté sklepy. Směrem k jihu a jihovýchodu bylo vybudováno nové opevněné předhradí, obehnané hradbou s věžovitou branou, které podstatně rozšířilo prostor před hradním jádrem. Roku 1406 byl v areálu opevnění v jižní části zdejšího hradu vybudován gotický farní kostel sv. Trojice a sv. Kateřiny.

Pozdně gotické úpravy hradu v polovině 15. století - K východní obvodové hradbě nedaleko od starého paláce bylo přistavěno nové východní křídlo. Průjezd v nově vystavěném křídle poté sloužil jako nový hlavní vstup, kterým se vjíždělo na nové nádvoří. Původní vstupní brána byla zazděna. Při jižním konci hradu vzniklo předhradí, které mělo zhruba trojnásobnou rozlohu hradního jádra. Opevnění předhradí bylo nad výrazným terénním převýšením doplněno parkánovou hradební zdí, zesílenou ve východních nárožích dvěma čtyřbokými baštami, otevřenými k jihu jednoduchými štěrbinovými okny, která umožňovala použití ručních palných zbraní. V předhradí byla situována i hradní studna.

Renesanční úpravy hradu ve 2. polovině 16. století - Oba paláce byly spojeny novým patrovým křídlem při hradební zdi. V severním nároží byl nový severozápadní renesanční palác doplněn arkýřem. Palác byl vymezen dvěma flankovacími věžemi, vystupujícími z líce hradební zdi. Věže měly cimbuří, kuželové střechy a okenní záklenky, podsebití a střílny ve třech úrovních. Severozápadní nároží paláce narušilo původní průběh starší hradební zdi. Severní nároží hradní ostrožny uzavírala vysoká hradební zeď s cimbuřím, klíčovými střílnami a vedlejší mohutnou klenutou branou s výraznými klenáky. Odtud od brány vedou strmé schody po volných meandrech do podhradí. Někdy před rokem 1550 dostala obranná věž novou renesanční helmici. Další velké stavební zásahy proběhly po obléhání v roce 1647.

Zámek - goticko-renesanční hrad přestavěn v několika etapách na pohodlný barokní, rokokově upravený zámek. Objekt vlastního zámku na přibližně oválném půdorysu je tvořen čtyřmi křídly kolem válcové věže, svírajícími úzké vnitřní nádvoří. Severní křídlo zámku je zastřešeno mohutnou mansardovou střechou, ostatní střechy sedlové. Jižní a východní strana objektu je obklopena výraznou kamennou terasou s balustrádou, přístupnou před jižním vstupním průčelím zámku předloženým barokním schodištěm. Z areálu vystupují dvě křídla částečně uzavírající přední nádvoří. Na ně navazovaly dnes již z části zbořené klasicistní hospodářské objekty. Jižní křídlo je v průčelí otevřeno prostornými okny. Zachován úsek hradby s dvojicí bašt a branou, na které navazuje k východu barokní kostel sv. Kateřiny. Od východního nároží zámku vedla do údolí stezka se schody. Severně od zámku bývaly situovány zahrady se vzácnými rostlinami, o nichž se zmiňují zprávy z první poloviny 19. století.

Portál v severním křídle vede do haly a odtud na schodiště přestavěné v 19. století. Portál v jižním křídle vede do haly s fabionovým stropem, otevřené dvěma arkádami nad schodištěm do pater. V jihozápadním nároží zámeckého objektu je situován slavnostní sál, jehož stěny jsou v polích mezi pilastry zdobeny oválnými rámy, lemovanými rokajovým ornamentem. V interiéru zámku bývalo mnoho komnat s kachlovými kamny a rokokovou a novější štukaturou.

Barokní přestavba do roku 1719 - Proběhla přeměna pevnostního systému v předhradí na representační prostor. Došlo ke snesení hradeb, zbořeny hradební věže a původní hradní příkopy byly zavezeny a před východním průčelím areálu byla vystavěna velká terasa s balustrádou ukrývající skalní výchoz, na kterém je vynesena obvodová hradba a obranná věž (bergfrit). K podstatným terénním úpravám a mohutným násypům došlo především na východní a severovýchodní straně objektu. Jihovýchodní křídlo s průjezdem a baštami bylo přestavěno. Upraveny byly všechny fasády starších objektů. Na severním nároží severozápadního paláce vznikl náhradou barokní arkýř v úrovni 1. a 2. nadzemního podlaží na druhotně upravených renesančních konzolách. V interiéru severozápadního paláce byla zcela změněna vnitřní dispozice komnat. Na vstupním portálu východní strany terasy, odkud vede chodba k bývalému paláci ze 14. století je vysekán letopočet 1719.

Rokokové úpravy kolem poloviny 18. století - Všechny vnější stěny barokního zámku byly upraveny a ozdobeny lizénami a iluzivními malbami pilastrů. Nově byly upraveny zámecké interiéry. Ve svahu pod jižní částí hradu byl v letech 1753-1763 vystavěn nový barokní farní kostel sv. Kateřiny.

Klasicistní úprava počátku 19. století - V místech staršího objektu nad zasypaným příkopem severně o zámku bylo vystavěno nové patrové zámecké křídlo s vikýřem v ose střechy. Vnější stěny budovy byly členěny průběžnou římsou a okny v jednoduchých štukových rámech. Mezi okny v prvním patře byly vyvedeny malované sluneční hodiny, datované letopočtem 1848. Patrové stavení mezi paláci při západní hradbě bylo zcela přestavěno a zvýšeno o druhé patro. Po roce 1841 vznikl v jižním nároží této budovy nový arkýř. V jižní části jádra zámku za starým palácem vznikly nové konírny.