Lučiny (Hartmannsgrün)

Typická lesní lánová ves Lučiny, německy Hartmannsgün, byla založena již ve 13. století během kolonizace zdejšího území v rámci šemnického újezdu cisterciáckým klášterem v Oseku v hluboce zaříznutém údolí Lučinského potoka (Hartmannsgrüner Bach) v lesnaté horské krajině asi 2,5 kilometru jihovýchodně od Šemnice na západním okraji Doupovských hor. Mniši povolali německé sedláky, kterým přidělili do dědičného držení k vyklučení pozemky po obou stranách Lučinského potoka. Lokátorem osady byl zřejmě jistý Hartmann a ves byla po něm také pojmenována Hartmannsgrün, což původně znamenalo Hartmannův háj nebo palouk, či Hatrmannova novina. První písemná zmínka o vsi Lučiny pochází z roku 1326, kdy opat oseckého kláštera Ludovik listinou ze dne 31. července pověřil Wölfina, syna rychtáře Pesolda z Lučin vyklučením lesa jižně od Lučin a založení nové osady Činov (Schönau).

V roce 1463 postoupil opat Jan a konvent kláštera v Oseku území Šemnického újezdu výměnou za odložení plateb a snížení odvodů ke královské komoře českému králi Jiříkovi z Poděbrad, který následně Lučiny a další vsi připojil jako neoddělitelné zboží k panství hradu Andělská Hora (Engelsburg), jenž tehdy zapsal svému synu Hynkovi, knížeti münsterberskému. Ve dnech 4. listopadu 1578 a 11. června 1579 udělila tehdejší majitelka panství Andělská Hora vdova Anna Karolina Collona z Felsu svým poddaným různé výsady, například dědické právo a osvobození od některých povinností.

Po bitvě na Bílé Hoře bylo roku 1621 andělskohorské zboží Collonům zkonfiskováno a v následujícím roce 1622 odkoupil od královské komory panství Andělská Hora spolu se Stružnou, Hartenštejnem a Činovem, známý pragmatik pobělohorské doby, císařský rada Heřman Černín z Chudenic. Své zdejší statky následně spojil v jednotné panství pod novým názvem Kysibl (Stružná), ke kterému poté až do roku 1848 patřila rovněž ves Lučiny. Během třicetileté války ves Lučiny roku 1641 zapálila a těžce poškodila císařská vojska. Vrchní rychtář v Lučinách Jacob Plommer podepisoval roku 1644 kvitance o kontribucích, které byly vráceny z panství Stružná. Podle soupisu poddaných z roku 1651 žilo ve vsi Lučiny celkem 199 obyvatel.

Berní rula z roku 1654 uváděla v „Hartmansgrynu“ třináct sedláků, sedm chalupníků, jednoho zahradníka a na obci deset domkářů. Tři dvory byly nově osídleny. Všichni sedláci a 2 chalupníci drželi kromě polí i kus lesa. Pozemky v Lučinách činily dohromady 170 a ½ strychů polí, 2 a ½ strychů zahrad, 13 strychů lesů a 4 a ¼ strychů vinic. Celkem bylo ve vsi 42 potahů, 57 krav, 72 jalovic, 4 ovce, 6 prasat a 27 koz. V závěrečné poznámce berní ruly byly Lučiny označeny za ves, ležící ve vysokých horách, kde stavení jsou dobrá, ale žitná pole špatná, luk moc nemají a „dříví k palivu pro svou potřebu mají, dobytkem stojí a dřívím sekání se živějí“. Obyvatelé vsi se živili chovem dobytka a lesními pracemi.

Na základě zákona o obcích ze dne 17. března 1849 se roku 1850 nakonec Lučiny staly samostatnou obcí na hranicích politického okresu Žlutice. K obci patřila samota Teichwiesen. Zástavba obce se rozkládal v hluboce zaříznutém údolí Lučinského potoka v délce 3 kilometry. Obcí procházela okresní silnice, spojující říšskou silnici od Žalmanova přes Činov a Lučiny do údolí Ohře. Cesta do Karlových Varů trvala dvě hodiny. Farou patřily Lučiny k farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru, kde bývali pochováváni i zdejší mrtví. Již k roku 1839 je v Lučinách zmiňovaná školní expozitura. Tehdy zde bylo 63 dětí školního věku a 34 dalších, kteří si výuku doplňovaly. Roku 1872 byla v Lučinách zřízena jednotřídní škola, po deseti letech, roku 1882 rozšířená na dvoutřídku. Výuka probíhala od roku 1839 střídavě v různých domech v obci. Teprve v roce 1889 byla vystavěna samostatná budova obecní školy čp. 83 pro 90 žáků. Delší čas na škole působili vrchní učitelé Jilka a Reim. Posledními vyučujícími byli vrchní učitel Otto Grund a učitel Kohlbeck, který roku 1943 narukoval a padl v Rusku. V roce 1882 byl v obci založen Sbor dobrovolných hasičů.

Hlavní obživou zdejších obyvatel bylo zemědělství. 14 zdejších sedláků mělo pozemky s rozlohou přes 20 ha, 26 mezi 5-20 ha, 13 mezi 2-5 ha a 20 pod 2 ha. Známé byly zdejší rané brambory, o které byl v lázeňském městě Karlovy Vary velký zájem. Preferován byl rovněž raný hrách, který se dobře prodával. Během zimních měsíců vyráběli dřevěné hrábě a násady a vázali košťata. Mezi řemeslníky byli v obci zastoupeni kolář, 2 truhláři, kovář, 2 ševci, krejčí, malíř, 2 řezníci a holič. Kromě tesařů a zedníků sídlil v obci také stavební mistr. V obci byly 2 hostince čp. 30 a čp. 31 s tanečními sály, 3 obchody s potravinami, trafika a 2 mlýny -  Dolní mlýn čp. 73 a Künzlův mlýn čp. 74. Část místních obyvatel našlo zaměstnání v nedaleké Kyselce či v Karlových Varech. Hustě zalesněný lovecký revír s hojně zastoupenou jedlí, smrkem, borovicí a listnatými stromy byl domovem kromě běžné lesní zvěře rovněž tetřívka obecného, a dokonce i tetřeva lesního.

V roce 1900 žilo v obci již na 644 obyvatel, poté se jejich počet snižoval. Na počátku 20. století byla vystavěna u usedlosti čp. 1 rodiny Klierů na návrší zvaném Klierberg obecní kaple. V pondělí 17. dubna 1922 byl slavnostně vysvěcen zvonek kaple. V roce 1908 byl založen pěvecký spolek (Gesangverein) a v roce 1910 hudební spolek (Musikverein). V roce 1917 žilo v Lučinách cekem 641 katolíků, 1 protestant a 4 Židé. V průběhu bojů 1. světové války padlo, zemřelo, ztratilo, či podlehlo na následky zranění celkem 30 zdejších občanů, což činilo 4,64 % tehdejších obyvatel obce. V neděli 11. září 1927 byl za velké účasti obyvatel z širokého okolí, příslušníků nejrůznějších spolků a zástupců obce pod skalnatým svahem naproti domu čp. 32 u hlavní silnice uprostřed obce slavnostně odhalen pomník obětem 1. světové války, který nechal zřídit zdejší spolek veteránů (Veteranenverein). Na vrchu Podkova (Schottenberg, 749 m n. m.) býval během zimních měsíců v provozu lyžařský areál. V jižní části obce stávala honosná vila čp. 107 svobodného pána von Varnbüler, pozdější sídlo lesní správy, ze které byly spravovány navazující panské lesy až k osadě Štihlův mlýn. V letech 1921-1930 nesla obec úřední název Hartmanov. V roce 1921 žilo v Lučinách 609 obyvatel ve 101 domech a roku 1939 již jen 518 lidí ve 109 domech. V roce 1923 se ujal úřadu poslední německý starosta Josef Ploner z usedlosti čp. 28, který tehdy ve funkci nahradil Johanna Schindlera.

V sobotu 28. května 1938 se mezi 17. a 18. hodinou přehnala přes ves Lučiny velmi silná průtrž mračen, která rozvodnila Lučinský potok a jeho přítoky. Třemi menšími údolími se valily divoké potoky, které se těsně před Lučinami spojily v mohutnou povodňovou vlnou řítící se proti vsi. Vodní masa způsobila obrovské škody, které výrazně převýšily škody způsobené katastrofální průtrží mračen v roce 1890. Ještě 48 hodin po začátku průtrže mračen protékal Lučinským potokem stále metr krychlový vody za vteřinu. Během bleskové povodně bylo strženo 11 domů, 4 stodoly, 8 stájí a všech 17 příjezdových mostků k usedlostem, dalších 20 domů bylo těžce poškozeno. Odplaven byl rovněž čyřtunový betonový most přes Lučinský potok. Zničeny byly 4 vodovodní potrubí, 7 různých zdí, 3 sklepy, schodiště a plot. Při záplavách se utopilo 11 koz a množství drůbeže, mnoho zemědělského nářadí bylo vodním proudem odneseno až do další vsi. Z větší části odplaven byl rovněž úsek okresní silnice procházející vsí v délce několika set metrů. Mnoho lidí, kteří přišli o své domovy, bylo potřeba urychleně ubytovat.

Zcela zničen byl rovněž roubený dům manželů Pösöldových čp. 49, který stával naproti hostinci „Langhans“. Chalupník Johann Pösöld byl v době katastrofy zrovna v lese sbírat dříví a na počátku bouře se uprchl schovat do nedalekého seníku. Jeho manželka zůstala sama doma, napůl hluchá byla bezmocně vystavena mase vody. Nechápala, co ní sousedé křičí, a uprchla do horního patra, kde stála do poloviny těla ve vodě zoufalá u okna, když se najednou celý dům otočil a rozpadl jako domeček z karet. Stará paní se již nemohla zachránit a skončila v rozvodněném potoce a utonula. Její tělo bylo nalezeno druhý den ráno v Dubině. Johannu Pösoldovi a jeho synu Aloisovi, který byl v té době na učení ve Kfelích, zůstalo jen to, co měli na sobě.

Jako první se na místě neštěstí objevili vojáci a četnictvo. V neděli ráno se již zpráva o katastrofě roznesla po okolních vsích a také do nedalekých Karlových Varů. Do Lučin dorazilo bezpočet zvědavých diváků, aby spatřili zkázu na vlastní oči a vyjádřili soucit a podporu místním. Dojet se dalo pouze na začátek vesnice. Celé údolí se podobalo velké ledovcové moréně, všude pouze kamení a bláto, větve, stromy a části domů a nábytku. Mezi oběma břehy potoka nebylo žádné spojení. V pondělí přijela do Lučin komise z Prahy spolu s pracovníky okresního úřadu ve Žluticích v čele s hejtmanem Dr. Pfeiferem, kteří se zde setkali se zástupci obce Lučiny a pracovníky Státní správy silnic Karlovy Vary. Celková výše škod ve vsi byla odhadnuta na zhruba 6 milionů korun. Škody vzniklé na budovách činily 1,5 milionu Kč, navíc prvotní vyklizení vyžadovalo další náklady ve výši 500.000 korun. Pro většinu demolovaných nebo stržených objektů nepřicházela novostavba na původním místě v úvahu, protože podmínky podloží se vlivem povodní zcela změnily. Před regulací potoka bylo proto nemyslitelné obnovit zničené domy. Náklady na výstavbu nové okresní silnice skrze Lučiny byly vyčísleny na 1,5 milionu korun a další 2 miliony korun byly plánovány na úpravu koryta Lučinského potoka. Odstranění škod na hospodářstvích, poškozených polnostech atd. bylo odhadnuto na dalších 600.000 Kč.

Bylo zřejmé, že okresní fondy nemají dostatečné prostředky na tak nákladnou obnovu zničené vsi. Poslanec Dr. Guido Klieber z Bochova proto jednal v Praze na různých místech o potřebě okamžité pomoci ze strany centrálních úřadů. Konrad Henlein, vůdce Sudetoněmecké strany (Sudetendeutschen Partei), poskytl z fondu Konrad-Henlein-Hilfsfond postiženým obyvatelům Lučin ke zmírnění první nouze na místě okamžitou pomoc ve výší 10.000 Kč.

Mezi obyvateli kraje se vzedmula obrovská vlna solidarity, množství lidí přicházelo do Lučin a rozdávalo menší příspěvky, aby ulehčilo nepředstavitelné utrpení místních obyvatel. Vznikla dobrovolná pracovní skupina, tvořená zhruba stovkou mužů, kteří pomáhali s prvotním vyklízením a úklidem. V obci byl zřízena pokladna, do které byly shromažďovány obdržené peněžní dary. Ředitel karlovarské místní skupiny Otto Hüttl publikoval výzvu, ve které vyzýval všechny spolupracovníky, aby pro těžce zasažené Lučiny složili věcné a peněžní dary v místním kanceláři. Karlovarský starosta Anton Schreitter–Schwarzenfeld přispěl např. částkou 1.000 Kč. Ředitel světoznámého karlovarského varieté Orpheum Anton Bittner věnoval do sbírky celý výtěžek úterních představení. Karlovarská spořitelna, Sudetoněmecká strana, Okresní zemědělská záložna, Schmidt-Bank a mnoho další zasílali větší či menší dary.

V následujících čtyřech letech byla stavební firmou nově vystavěna okresní silnice skrze Lučiny v délce 800 metrů, hmota náspu činila na výšku 3-4 metry. Následně se pracovalo na regulaci potoka. Vybudovány byly zpomalující přehrážky, z nichž jedna nese letopočet 1939. Nad vesnicí byly postaveny také dvě menší přehrady, které příště již velkou vodu zadržely. Kvůli nebezpečí zřícení břehů byl vybudován také přibližně 200 metrů dlouhý tunel skrze obec a vybudovány nové mostky.

Z politických stran byl v obci zastoupena agrární strana, sociální demokracie a živnostenská strana. Po připojení oblasti k Německé říši byla v domě čp. 90 zřízena poštovní stanice. Během obsazení obce sovětskými vojsky byl sedlák Josef Wirth z usedlosti čp. 70 postřelen a těžce zraněn, když do jeho domu vtrhli rabující vojáci

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války a novém dosídlení obce zde žilo 69 stálých obyvatel. Roku 1946 stávalo v obci ještě 109 domů a usedlostí. Po začlenění vsi do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště k 1. únoru 1953 byla většina objektů vsi zbořena. Z původní zástavby vsi zůstalo zachováno celkem 16 domů, dvě stodoly, požární stanice. V roce 2001 žilo ve vsi Lučiny trvale 79 obyvatel a stávalo zde pouze 15 domů. Ve vsi se nacházelo sídlo Lesní správy Dolní Lomnice, dílny Vojenských lesů a statků a Zemědělská správa Bražec zde provozovala farmu s chovem hovězího dobytka. Dojíždí vsi zajížděl linkový autobus a býval zde kulturní dům.

Výnosem újezdního úřadu č. 1/2008 byla s účinností od 1. března 2008 zpřístupněna veřejnosti jihozápadní okrajová část vojenského újezdu zahrnující oblast sídel Lučiny, Svatobor, Dolní Lomnice a Činov. Ke dni 1. ledna 2016 byly v rámci optimalizace Vojenského újezdu Hradiště vyčleněny okrajové obydlené části a Lučiny se staly sídlem nově vzniklé obce Doupovské Hradiště s místními částmi Činov, Dolní Lomnice, Lučiny a Svatobor.