Mnichov - kostel sv. Jana Křtitele

Původně románský kostel, nazývaný později Siardova kaple (Siardus-Kapelle), nechal podle mladších análů premonstrátského kláštera v Teplé vystavět spolu s poustevnou saský kníže Siardus (Sieghart) již v době založení kláštera na konci 12. století v místech původního založení vsi v údolí na pravém břehu Mnichovského potoka (Schöppel Bach) asi 900 metrů západně od dnešní obce Mnichov (Einsiedel).  

Podle legendy kníže Siardus zabloudil ve zdejších hlubokých lesích během lovu a na základě svého slibu nechal poté v místě shledání se svou družinou vystavět kamenný kostel.  Později si při kostele vybudoval poustevnu, ve které pobýval až do konce života a konal zde zázračné skutky. Za poustevníkem přicházeli lidé z okolí, kteří se zde začali usazovat, a postupně zde vznikla menší osada s latinským názvem „Eremita“ (Poustevna). Po své smrti byl Siardarus pochován asi 90 kroků ve svahu nad kostelem ve zlaté rakvi uložené v další žalezné a dřevěné rakvi. Nad jeho hrobem měla stávat až do roku 1897 socha sv. Siarda, či pouze kříž a mohutná památná borovice. Po morové epidemii v průběhu 13. století zdejší obyvatelé přesídlili na náhorní plošinu, kde založili současnou obce Mnichov.  Význam zdejšího kostela poté postupně upadal.

Během husitských válek a znovu v období reformace v 16. století byl kostel pobořen. V troskách kostela se podle legendy nelezl zázračně nepoškozený obraz světce, označovaného za sv. Siarda. V roce 1615 byl proto kostel nákladem tehdejšího tepelského opata Andrease Ebersbacha znovu pozdně renesančně vystavěn a v jeho sousedství obnovena poustevna. V průběhu třicetileté války byl však kostel znovu pobořen.  V roce 1645 byl poté na louce pod kostelem znovu objeven pramen (Heilige Brunnen) údajně s léčebnou sílou při hojení ran a léčení nejrůznějších nemocí. Místní sedláci věřili, že pramen má největší léčivou sílu hlavně o půlnoci, proto sem v noci o Velikonocích naháněli svůj dobytek, který ve vodě omývali.

V roce 1664 byl poté kostel raně barokně obnoven na původních základech opatem Raimundem I. Wilfertem a patrně tehdy nově zasvěcen sv. Janu Křtiteli. V průběhu 17. a 18. století se poté stal zdejší kostel oblíbeným poutním místem, ke kterému přicházeli procesí a poutě z širokého okolí. Podle análů tepelského kláštera byla v roce 1711 v sousedství kostela rovněž obnovena poustevna se třemi místnostmi pro poustevníky premonstrátského Třetího řádu. Roku 1737 obdržel patrně poslední minorita ze zdejší poustevny od opata tepelského kláštera Raymunda III. Šimonovského povolení přesídlit do Čisté.

Roku 1782 však byl nakonec zdejší kostel sv. Jana Křtitele v rámci reforem Josefa II. zrušen, přestal být využíván k církevním účelům a spolu již s opuštěnou poustevnou postupně chátral. Oba objekty následně roku 1788 odkoupili mnichovští občané za 25 zlatých a kámen použili na stavbu normální školy v Mnichově a kostela sv. Jana a Pavla v Rájově. Zvon z kostela byl věnován do kostela sv. Michaela Archanděla v Otročíně. Podle zápisu z obecní kroniky z roku 1814 pevné zdi bývalého kostela dosud stály.

Dnes se na místě bývalého kostela sv. Jana Křtitele na okraji lesa v údolí Mnichovského potoka nachází pouze zasypané obvodové zdivo do výše až 1,5 metru zarostlé náletovými křovinami i vzrostlými stromy. O zříceniny kostela pečuje Pozemkový spolek Slavkovského lesa při ZO ČSOP Kladská.