Nejdek - evangelický kostel Vykupitele

Nejdecko patřilo mezi panství rodu Šliků, kteří přijali za své učení reformátora Martina Luthera a starali se o rozšíření jeho učení i na svých panstvích. Kdy se reformace dostala do Nejdku, nevíme zcela přesně, ale pravděpodobně za Albína Šlika (1522-1547). Prvním známým evangelickým farářem v Nejdku byl Wolfgang Kurwtitzer von Kurwitz. Ten se sice vy svých záznamech, vedených od roku 1562 zmiňuje i o svém předchůdci, neudává však jeho jméno. Následoval Daniel Kalbersberger (1571-1574), Bartoloměj Kraczka (1574-1575), Jáchym Tischoch z Mitweidy (1575-1582), Klemens Rakoreus (1582-1596) a Johan Brentelius (1596-1599). Poslední z této řady farářů, byl od roku 1599 Valentin Löw z Adorfu, který však byl vyhnán v roce 1624 císařským vojskem. Po porážce českých stavů na Bílé hoře a nástupu protireformace za Ferdinanda II., museli odejít všichni nejprve evangeličtí kazatelé. Přísnější edikt z roku 1627 nařizoval všem evangelíkům, aby se stali katolíky nebo opustili zemi. Po tomto ediktu odešlo ze země mnoho evangelíků. Nejdečtí evangelíci odešli podle dochovaných záznamů 22. září 1626. Evangelické bohoslužby se v Nejdku konaly opět na vánoce 1631, kdy do oblasti přišla švédská vojska a katoličtí duchovní museli utéci. V květnu 1632 ale musel, po vytlačení Švédů, utéci evangelický farář a evangelická církev byla nadlouho zakázána. Teprve toleranční patent císaře Josefa II., vydaný 13. října 1781 povoloval opět evangelické bohoslužby - v luterské nebo reformované církvi. Toleranční patent evangelické církve opravdu jen "toleroval", větší svobodu a volnost přinesl až patent z roku 1861. Ještě téhož roku se evangelíci z Karlových Varů rozhodli založit s pomocí zahraničních věřících vlastní sbor a obrátili se na faráře Ungera z Fleissen s žádostí o zřízení filiální obce. Zmíněný farář jim velmi ochotně vyhověl a za pomoci c. a k. úřadů v Chebu a Plzni pořídil seznam 64 evangelíků, kteří bydleli v Karlových Varech, Královském Poříčí, Děpoltovicích, Oloví a Nejdku. Dne 28. února 1862 přišla ze Superitendatury v Čáslavi zpráva, že c. a k. církevní rada ve Vídni, na základě výnosu z 24. února 1862, povolil zřízení filiální náboženské obce v Karlových Varech. Tato filiální obec spravovala úřední okresy Nejdek, Karlovy Vary, Loket, Sokolov, Bochov, Bečov a Jáchymov. Bohoslužby a úřední jednání měli dočasně dělat tzv. lázeňští duchovní. Hned se začalo jednat o zřízení vlastního farního úřadu v Karlových Varech. V roce 1863 k tomu bylo uděleno povolení Vrchní církevní rady a 29. září 1865 byl jako první farář pro Karlovy Vary zvolen Gottfried Rodewald z Celle. Ten se staral také o Nejdek, a v samotném Nejdku bylo v roce 1867 67 duší. První evangelické bohoslužby od pobělohorské doby se v Nejdku konaly na Velikonoční pondělí 1873, druhé na Štěpána téhož roku. Nejdečtí evangelíci uzavřeli s farním úřadem v Karlových Varech dohodu, podle níž se v Nejdku konaly bohoslužby dvanáctkrát ročně a jednou za čtrnáct dní se konalo náboženství pro děti. První bohoslužby byly ve škole, pak v učňovském internátě firmy NWK (přádelna), později ve vile rodiny Lahusenovy, majitele přádelny. Děti se scházely rovněž v místnosti zapůjčené přádelnou. V letech 1890 až 1895 chodilo průměrně 12 dětí. S růstem počtu obyvatel města, především v souvislosti s rozvojem přádelny, přicházeli do Nejdku další evangelíci a začaly se ozývat hlasy volající po vlastním vikáři, zvláště když nejdečtí dostali příslib evangelického svazu v Brémách, že bude na tento účel ročně přispívat částkou 2 880 marek. Na základě toho přidělil sbor v Karlových Varech Nejdku dne 1. května 1901 prvního stálého vikáře Artura Clause a tehdy německý Nejdek se stal kazatelskou stanicí německého luterského sboru v Karlových Varech. Claus začal intenzivně pracovat na vnitřní stavbě sboru, ale také na hledání nového místa pro shromažďování. Pozemek pro stavbu evangelického kostela Vykupitele na návrší nad Bernovským rybníkem v západní části městečka Nejdek (Neudek) poskytl v roce 1903 majitel přádelny česané příze Carl Lahusen. V roce 1903 začala stavba fary, pořízené s nákladem 16 000 K. Základní kámen kostela byl položen 30. srpna 1903. Pseudogotický kostel byl postaven v letech 1903-1904 nejdeckými staviteli K. A. Ottem a Alfredem Möcklem podle plánu architekta Julia Zeissiga z Lipska. Největšími donátory stavby kostela byli Carl Lahusen, kterývěnoval 10 000 K, hraběnka Anna z Assenberku věnovala 6 000 K, městská spořitelna v Nejdku 2 000 K a továrník Arnošt Schlesinger, majitel papírny Hammerhäuser, opatřil lámání, opracování a dopravu kamenných kvádrů. S pomocí obyvatel i nejdeckých spolků stavba kostela rychle pokračovala. Celkové náklady na stavbu kostela bez vnitřního zařízení si nakonec vyžádaly 66 000 K. V neděli 11. září 1904 byl dokončený kostel zasvěcen do služby zvěstování Božího slova. Architekt Zeissig slavnostně předal pozlacené klíče od kostela faráři Theo Fellerovi z Karlových Varů. Ten kostel otevřel následovaný zástupem věřících. Theo Feller provedl vysvěcení, nejdecký mužský sbor Harmonie zazpíval chorál. Ke shromáždění pak promluvil konsist, rada Fridrich Lahusen, bratr majitele česárny, a jeho řeč udělala na posluchače veliký dojem. Otevření kostela byla přítomna také bývalá majitelka nejdeckého panství, hraběnka Anna z Assenburgu. Po ukončení stavby kostela v roce 1904 odešel z Nejdku vikář Claus. Sbor měl tenkrát 20 hlasovních členů, dalších asi 80 duší a 12 dětí školního věku. Roku 1907 měl sbor již 150 duší platících dobrovolnou církevní daň (salár). Po Clausově odchodu se vikáři dost často měnili. Nejdecký sbor byl závislý na karlovarském a to zapříčiňovalo řadu nedorozumění. V Nejdku se vystřídali Artur Claus (1901-1904), Johannes Grell (1905-1906), Hermann Bräutigam (1907-1910), Gustav Adolf Lepper (1911-1914), Gottfried Buchwald (1914-1916). V této době měl sbor 200 duší a 45 dětí na náboženství. Roku 1914 nechal August Reitzner pořídit elektrické osvětlení pro oltář a kostelní loď a v roce 1915 nechal na svůj náklad upravit prostranství kolem kostela. Díky daru Fritze Löwa, nejdeckého fotografa, byla elektroinstalace v roce 1923 rozšířena i na ostatní části kostela. Po skončení první světové války začal vikář Karl Frankendorfer s přípravami na osamostatnění Nejdku jako farního sboru. Během svých kazatelských cest v zahraničí se mu podařilo obstarat nutné finanční prostředky pro zajištění chodu sboru (nejvzdálenější dar přišel od Gustava Lahusena z Buenos Aires - 10 000 Kč). Samotné osamostatnění sboru bylo uskutečněno 26. června 1922. V srpnu téhož roku byl Karl Frankenberger zvolen nejdeckým farářem a do svého úřadu byl slavnostně uveden dne 29. dubna 1923. Nejdecký sbor, který obsáhl celý tehdejší nejdecký okres, měl v té době 420 duší a 51 dětí docházejících na náboženství. Karl Frankendorfer v Nejdku působil do roku 1926. Dalšími faráři nejdeckého sboru byli Christian Richter (1927-1930), Rudolf Meixner (1931-1936). Posledním farářem luterského sboru v Nejdku byl Robert Janik, působící zde od roku 1936 do roku 1945. Po konci 2. světové války došlo k nucenému vysídlení německého obyvatelstva z českého pohraničí. V prosinci roku 1945 musel odejít rovněž farář Janik. S odchodem Němců zanikl i německý luterský sbor v Nejdku. Kostel a faru luterského sboru převzala Českobratrská církev evangelická. Roku 2007 byl kostel prohlášen za Národní kulturní památku. Již v době mezi válkami se v Nejdku scházela také skupinka českých evangelíků. Impuls ke vzniku sboru ale přišel až ve chvíli, kdy se do Nejdku a jeho okolí krátce po skončení války dostala početná skupina reemigrantů ze Slezska. Jejich předkové odešli z českých zemí do Slezska, a to z náboženských i ekonomických důvodů. Ve Slezsku tvořili kompaktní českou komunitu na několika místech (např. v Bedřichově Hradci, ve Velkém a Malém Táboře, Petrovicích). Samostatný sbor vznikl v Nejdku oficiálně 1. května 1947, a byl tvořen téměř výlučně těmito reemigranty. Sbor dostal kostel a faru, původně patřící německé luterské církvi. V současné době farní sbor Českobratrské církve evangelické v Nejdku sídlící v kostele má asi 520 členů, především v Nejdku, ale řada členů je roztroušena i po jeho okolí - v Potůčkách, Horní Blatné, Perninku, Abertamech, Suché, Pozorce, Děpoltovicích, Černavě, Bernově, Lesíku, Nových Hamrech a Tisové. Součástí sboru je také kazatelská stanice v Jáchymově. V roce 2007 byl kostel s farou a zahradou prohlášen za národní kulturní památku.

Kamenný pseudogotický kostel na půdorysu kříže orientovaný východ-západ s hranolovou věží, v horní části šestibokou, završenou zdvojenou plechovou jehlancovou střechou a s úzkým, nižším trojboce uzavřeným presbytářem s vysokou valbovou střechou. Obdélná loď kostela se stupňovitými opěrnými pilíři je kryta plechovou sedlovou střechou s vikýři. Vstupní východní průčelí kostela s dřevěnou předsíní před vchodem je završenou trojúhelníkovým štítem s kruhovým oknem. Boční stěny lodi jsou prolomeny čtyřmi páry úzkých mozaikových hrotitých oken s apoštoly Petrem a Pavlem. Při severní straně hranolové věže na obdélném půdoryse je připojena hranolová patrová sakristie s valbovou střechou a postranním vchodem. Při jižní straně věže se nachází válcová věžice s jehlancovou stříškou, ukrývající schodiště, rovněž s postranním vchodem. Horní šestiboké patro věže, sloužící jako zvonice, je otevřeno třemi úzkými obdélnými, polokruhově zakončenými protějškovými okny na delších stranách. Kratší strany jsou otevřeny dvojoknem se středovým sloupem. Všechny tři závěrové stěny presbytáře jsou prolomeny úzkými hrotitými mozaikovými okny. Vnější stěny kostela jsou z režného kamenného zdiva bez omítek.