Ostrov - kaple sv. Anny

Raně barokní pohřební kapli sv. Anny s rodovou hrobkou nechal vystavět v letech 1644-1663 tehdejší majitel zdejšího panství vévoda Julius Jindřich sasko-lauenburský podle návrhu neznámého architekta na odlehlém místě za zámeckou zahradou na jihozápadním okraji města Ostrov (Schlackenwerth). Kaple byla situována k opačnému nároží zahrady než hřbitovní kostel sv. Jakuba Většího a v přímé pohledové ose od farního kostela sv. Michaela Archanděla. Staveniště pro kapli bylo vybráno v prudkém skalnatém svahu, do kterého musela být vysekána zarovnaná terasa. Zda již v této době byla plánována výstavba pozdějšího piaristického kláštera, není dosud známo. Zcela atypicky a náročné umístění kaple však tomu záměru napovídá.

Základní kámen pohřební kaple položil vévoda Julius Jindřich sasko-lauenburský ještě před koncem třicetileté války dne 20. dubna 1644. V pamětní listině z kladení základního kamene bylo zaznamenáno: „Léta páně 1644, za panování Nejsvětějšího Otce Urbana VIII. a nejvznešenějšího císaře Ferdinanda III., v době kdy v celém království a mezi vším lidem zuřily nejkrutější války, nejjasnější a nejzbožnější kníže pán, pan Julius Jindřich, vévoda saský, engernský a westfálský, pán na Ostrově, Toužimi, Údrči, Brložci a Podbořanech etc., položil základy této kaple ke cti Nejsvětější Kristovy babičky Anny a jakožto místo svého pohřbu, jejíž první základní kámen nařídil položit podle starodávného ritu a s obřady svaté pravověrné církve skrze ctihodného otce Bedřicha Füsselia, premonstrátského kanovníka a převora tepelského kláštera, za přítomnosti mužů církve a svědků, nejctihodnějšího a velebného pana Tomáše Jošta Selgeho, doktora sv. teologie a faráře ostrovského, nejctihodnějšího P. Matouše Eberlina z řádu dominikánského, faráře toužimského, a pěti premonstrátských kanovníků z řečeného tepelského kláštera, dne 20. dubna řečeného roku.“

Doposud neznámý autor plánů a samotné stavby nejstarší raně barokní centrální stavby na území Čech navazující na klasická díla italské renesance a manýrismu patrně pocházel z okruhu Carla Luraga, který právě ve čtyřicátých letech 17. století začíná v Čechách působit. Viktorie Wachsmannová přičítá autorství pohřební kaple Giovanni Domenicu Orsimu, bohužel však bez konkrétních dokladů.

Již v závěti sepsané ze dne 20. dubna 1660 v Praze nařizuje vévoda Julius Jindřich sasko-lauenburský uložení svých ostatků do dostavované rodové pohřební kaple: „Co se týče našeho mrtvého těla, nařizujeme a poroučíme, aby bylo bez prodlení a rovněž bez zbytečného přepychu, avšak knížecím způsobem, našimi dědici pohřbeno a k odpočinku uloženo na určeném místě, totiž v kapli za Ostrovem, kterou jsme přikázali stavět, a rovněž má býti zřízen a v kostele v Lauenburgu postaven v mramoru vytesaný epitaf“.

Kapli se podařilo dostavět až v roce 1663. Slavnostní vysvěcení pohřební kaple sv. Anny poté proběhlo dne 16. září 1663 za účasti pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu, tepelského opata a mnoha dalších duchovních a světských představitelů. Ke kapli šel tehdy slavnostní průvod šlechty a vysokých duchovních. Podle Leiboldovy kroniky byl objekt vysvěcen jako kaple sv. Kříže. Nedlouho po dokončení kaple vévoda Julius Jindřich sasko-lauenburský dne 20. listopadu 1665 zemřel a podle svého posledního přání byl v rodové hrobce rovněž pohřben. Mnoho týdnů byly jeho ostatky vystaveny na márách ve farním kostele a do krypty uloženy až na počátku roku 1666. Každý pátek poté v kapli složil na památku zemřelého vévody městský farář mši svatou, za což mu bylo ročně vypláceno 26 tolarů.

V letech 1666-1673 následně nechala ovdovělá vévodkyně Anna Magdalena, manželka Julia Jindřicha sasko-lauenburského, v blízkosti rodové pohřební kaple sv. Anny vystavět raně barokní areál piaristické koleje s klášterním kostelem Zvěstování Panny Marie, vysvěcený dne 16. září 1674. Po výstavbě kláštera byla kaple sv. Anny dodatečně po svém obvodu navýšena a opatřena bání s lucernou tak, aby se v nových podmínkách lépe uplatňovala.

Podle archivních dokladů bylo do rodové hrobky pohřební kaple postupně uloženo v rozmezí let 1665-1734 celkem 8 zesnulých. Roku 1668 vdova po Juliu Jindřichovi vévodkyně Anna Magdaléna sasko-lauenburská, rozená Lobkowitzová, ovdovělá Kolowratová, roku 1673 František Julius Jindřich, patrně syn Julia Jindřicha, roku 1681 rakouská arcivévodkyně Marie Hedvika Augusta sasko-lauenburská, rozená von Pfalz-Sulzbach, která byla po smrti převezena z Hamburku do Ostrova. V roce 1689 poté vévoda Julius František sasko-lauenburský, roku 1696 markrabě Leopold Wilhelm Bádenský, roku 1702 markraběnka Marie Františka Bádenská, rozená Fürstenbergová, převezená po smrti z Lovosic do Ostrova, a v roce 1734 markrabě Karel Ludvík Damián Bádenský.

V době sekularizace byla roku 1802 pohřební kaple odsvěcena. Roku 1811 byla báň kaple nahrazena nízkou šindelovou stanovou střechou s jednoduchou lucernou. V roce 1839 byla kaple opravována, nebyla však poté dlouho používána. Po zrušení piaristického kláštera v roce 1852 byl v areálu zřízen vojenský špitál. Někdy v této době byla pohřební kaple vykradena. Pozůstatky mrtvých tehdy ležely na zemi s částmi plesnivých brokátů mezi kostmi. Malí princové a princezny byli opřeni o zeď jako loutky. Výbava rakví byla rozkradena. Zbytky umělecky bohatě zdobených kovových rakví z vypleněné krypty následně rozprodal obecní sluha.

V roce 1864 nechala velkovévodkyně Maria Antonia Toskánská provést nutné úpravy poničené pohřební kaple včetně opravy střechy. Tehdy byl zrušen přímý vstup do kaple přes visutou lávku z klášterního kostela. Dne 2. listopadu 1864 byla obnovená pohřební kaple sv. Anny znovu vysvěcena. Po definitivním zrušení gymnázia v roce 1876 a odchodu piaristů následujícího roku 1877 pohřební kaple opět chátrala. Již v roce 1892 byla kaple vinou prosakující vlhkosti znovu ve špatném stavu a musela být opravována. Ještě v letech 1895-1897 proto proběhla další rekonstrukce zchátralého objektu.

V roce 1897 zakoupila areál bývalého kláštera kongregace Sester křesťanské lásky, německý katolický řád s mateřským domem v Paderbornu, který si zde zřídil dívčí penzionát a celý areál postupně opravovaly. Kaple sv. Anny zůstala bez adekvátního využití a postupně chátrala. Roku 1923 Sestry křesťanské lásky zdevastovanou pohřební kapli vyklidily. Zakoupily tehdy kovovou rakev, posbíraly kosti a uložily všechno do hrobky klášterního kostela. Zbytky látek, plíseň a prach byly spáleny v klášterní zahradě. Sestry Rilindis a Reinhilde o tom vyprávěly: „Když plameny zachvátily zbytky z rakví, stoupala z nich vůně jako kadidlo a kouř z ušlechtilého dřeva“ patrně z balzamovaných těl či koření vkládaného do rakví proti zápachu. Při sbírání popela byly nalezeny 4 zlaté dukáty, původně patrně zašité do oděvů zesnulých. Popel z pozůstatků byl následně uložen do plechové schránky a prof. Anton Miebes k tomu sepsal latinsky psanou listinu. Schránka s popelem byla pak uložena pod sochu sv. Josefa v klášterní zahradě.

V srpnu roku 1943 znovu otevřely Sestry křesťanské lásky hrobku. Musely být trochu odsunuty kostelní lavice a vyzvednuto několik prken, aby se do krypty dalo vstoupit. Rakev byla téměř plná. Sestry přes kosti položily bílý závoj. Slečna Dr. Anna Maria Renner s Karlsruhe, která prováděla inventarizaci markraběcího bádenského archivu, pořídila přesný popis kostí. Zřejmá byla lebka vévody Julia Františka, kterou bylo možno poznat podle obrazu zemřelého. Rozeznat se daly také hlavičky dětí. Následně byla rakev ozdobena květinami a břečťanem a za svitu svícnu proběhla pobožnost za mrtvé, poté byla krypta opět uzavřena. Na konci druhé světové války používaly sestry bývalou pohřební kapli jako skladiště, od zřízení ústředního topení zde bylo ukládáno uhlí. Rakev s ostatky byla přenesena do klášterního kostela.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války byla kaple včetně objektů bývalého kláštera zestátněna. V roce 1950 byl zkonfiskovaný areál bývalého kláštera převeden do správy československé armády. Všechny objekty včetně bývalé pohřební kaple byly poté zcela zdevastovány. Dne 11. února 1964 byla bývalá pohřební kaple sv. Anny zapsána na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 10785/4-990 v rámci areálu bývalého piaristického kláštera v Ostrově. Na počátku devadesátých let 20. století byla již kaple v havarijním stavu, nad zcela obnaženou cihlovou klenbou bylo tehdy na náklady Spolku přátel města Ostrova pořízeno provizorní zastřešení lepenkovou střechou. Ve dnech 5. - 27. dubna 2004 proběhl na objednávku Městského úřadu v Ostrově u pohřební kaple archeologický průzkum Krajského muzea Karlovy Vary. Následně byl zpracován stavebné-historický průzkum kaple.

V letech 2006-2007 následně přistoupilo město Ostrov jako vlastník objektu k celkové rekonstrukci zdevastované pohřební kaple sv. Anny celkovým nákladem kolem 150 milionů korun v souvislosti s obnovou bývalého klášterního areálu v rámci projektu Historický Ostrov za přispění z Evropského fondu pro regionální rozvoj ve výši přibližně 100 milionů korun. Projektovou dokumentaci obnovy kaple zpracovala architektonická kancelář Arch 99 Karlovy Vary. Během rekonstrukce byla podle dobové ikonografie obnovena rovněž báňovitá střecha kaple. Geometrickou analýzu tvaru báně s lucernou vypracoval Ing. Jan Vinař ze společnosti MURUS Praha. Dne 26. února 2007 uložil starosta města Jan Bureš do makovice na vrcholu báně dva tubusy s dobovými dokumenty. Slavnostní otevření obnoveného areálu se konalo 29. září 2007. Po obnově slouží bývalá pohřební kaple jako výstavní prostora se stálou expozicí věnovanou baroknímu stavitelství a tehdejším významným majitelům ostrovského panství vévodům sasko-lauenburských a markrabatům bádenských. Vystaven je zde rovněž unikátní model historické podoby ostrovské zámecké zahrady.

Raně barokní centrální mohutná cihlová kaple na osmibokém půdorysu, v podzemní části vyzděná z lomového kamene, završená kopií barokní helmice v podobě nízké osmiboké báně s dvoupatrovou lucernou a cibulovitou vížkou s pozlacenou makovicí a křížem na vrcholu, krytou pásy měděného plechu. Při severní a jižní stěna kaple bývaly původně situovány nižší přístavky, dochovaný severní přístavek patrně sloužil jako sakristie. Pozůstatky jižního přístavku zcela zanikly patrně při opravách v roce 1895. Kaple byla postavena na osekaném skalním podloží do tvaru terasy v prudkém svahu. Západní stěna kaple těsně přiléhá ke vzniklé skalní stěně.

Hlavní vstup do kaple, prolomený ve východní stěně kaple, obrácené směrem k městu, je opatřen kamenným portálem s trojúhelníkovým rozeklaným frontonem, v němž býval osazen sasko-lauenburský rodový znak. Až do roku 1864 existoval do kaple přímý vstup z klášterního kostela Zvěstování Panny Marie propojený visutou lávkou. Od oltářního prostoru po levé straně, ve které dnes stojí oltář sv. Josefa Kalasanského vedl přes kryté šnekovité schodiště, kterým se dosahovalo úrovně kaple, pískovcovým portálkem pod západní emporou kaple. Levý portál kaple byl slepý a sloužil pouze k optickému vyrovnání symetrie. Později bylo schodiště ubouráno, propojení zazděno a před kaplí vytvořen jakýsi anglický dvorek s dlážděním z režných, ostře pálených cihel a se spádovanou kanalizací před čelem recentní zídky. Po obvodu kaple býval vyhlouben odvodňovací kanálek. Plocha kolem kaple byla ve druhé polovině na výšena recentními navážkami do výše až 2 metrů.

Vnější stěny kaple jsou členěny vysokým dvojplášťovým pilastrovým řádem na okosených nárožích s podloženými prostými dvouplášťovými lisenovými rámci. Na kladí nad pilastry je nasazena osmiboká nástavba, završená mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou. Přístavek sakristie při severní stěně kaple je zevně členěn lizénami. V jeho východní stěně je dnes prolomeno obdélné, segmentem zakončené okénko, které nahradilo patrně původní pravoúhlý portálek. V interiéru zaniklého protilehlého jižního přístavku se nacházelo schodiště na připojený ochoz, obklopující zadní západní průčelí kaple. Ochoz, krytý patrně pultovou střechou, vynášel rozšířený sokl s mohutnými dřevěnými krakorci. Později býval ochoz přístupný patrně lávkou z kopce nad kaplí, kde se zachovaly podpěry lávky. Z ochozu byly třemi portálky přístupné oddělené empory v patře kaple. Během rekonstrukce bylo při jižním průčelí kaple po zasypání odvodňovacího příkopu vystavěno nové vnější schodiště ke vstupům na jednotlivé empory, před severozápadním portálkem vznikla tehdy kromě toho zděná terasa.

Interiér kaple osmibokého půdorysu je završen vzepjatou osmidílnou klášterní klenbou vytvářející dojem hraněné kupole se symbolikou osmicípé hvězdy s okulem ve vrcholu. Styk klenebních kápí původně zdobila štuková žebra lemovaná lištou s vejcovcem. Klenba byla vynesena mohutnými, dovnitř vtaženými koutovými pilíři. V prostoru mezi pilíři jsou po obvodu situovány hluboké výklenky, uspořádané do dvou arkádových úrovní nad sebou, zdobené štukaturou a zakončené valenými klenbami. V přízemních nikách bývaly situovány výklenkové kaple se zavěšenými obrazy zesnulých, v patře pak empory pro uložení tumby (kenotafu) pohřbených s točitými dřevěnými sloupky, jež byly využívány rovněž jako zpěvácké tribuny. Empory s dřevěnými balustrádami bývaly přístupné z ochozu samostatnými vstupními portálky. Nepatrně větší přízemní nika v jižní stěně mohla podle prvotních plánů sloužit pro vstup do jižního přístavku, určeného původně zřejmě k umístění hlavního oltáře patrně sv. Kříže. Na protilehlé straně býval situován vstup do sakristie v severním přístavku, uzavřený patrně dřevěnými dveřmi. Okna kaple jsou zasklena šesti a osmibokými tabulkami.

Vznosnost prostoru s raně barokní štukovou výzdobou podporuje členění vnitřních stěn kaple vysokým pilastrovým řádem, tvořeným nárožními zalomenými pilastry s korintskými hlavicemi s nárožními volutami a hlavičkami andílků uprostřed nad ovocnými festony, situovanými na koutových pilířích. Úseky architrávu i plasticky výrazné římsy arkádových kaplí a empor mezi pilastry jsou zdobeny vlysem s motivem perlovce a vejcovce. Pilastry vynášejí profilovanou římsu, na které je nasazena samotná klenba. Spodní část klenby byla z důvodu odlehčení, ale i pohledového oživení pročleněna po obvodu mělkými nikami s půlkruhovými záklenky. Ve stycích jednotlivých kápí osmidílné klenby mezi nikami bývaly před obnovou zachovány štuková žebra lemovaná po stranách lištou zdobenou vejcovcem. Pata klenby hrozící sesutím byla během rekonstrukce stažena pomocí železobetonového věnce, jenž zároveň posloužil jako základna pro stavbu nového krovu. Do prostoru po obvodu paty klenby býval situován mělký vnitřní ochoz s dřevěnou balustrádou, přístupný točitým vřetenovým schodištěm z jedné z empor v patře.

Arkádové niky v přízemí byly určeny pro umístění kenotafů. V nepatrně větším jižním výklenku naproti vstupu byl pravděpodobně postaven hlavní oltář patrně sv. Kříže. V dalších spodních arkádách v interiéru kaple bývaly původně zavěšeny obrazy zemřelých vévody Julia Františka a jeho manželky a dvou princů, později umístěné v městském muzeu v letohrádku. Dva velké obrazy visely po léta ve hřbitovním kostele sv. Jakuba. Obraz malého Franze Erdmanna byl zakoupen zpět Alfredem Wolfem od Theodora Müllera. Obraz malé princezny darovala muzeu paní Apother Kirchhof, rozená Pfeiffer z Liberce. Oba obrazy dětí, Franz Erdmann, bledý, milý dětský obličej, v mnišské kutně. Hnědá kutna, bílá šňůra kolem boků. Nad ním se vznášel andělíček, který nad mrtvým dítětem držel korunu. Dole v rohu byl nápis, týkající se dítěte. Obraz zemřelé princezny byl trochu radostnější. Dítě bylo oblečeno jako nevěsta a obklopeno květinami. Nad mrtvým děvčátkem stál anděl, který žezlem ukazoval nahoru ke světlu. Také na tomto obraze byl nápis. Oba obrazy dětí byly bez starých, původních rámů.

V podlaze kaple, provedené z  terakotových dlaždic ve tvaru šestiúhelníku, je v prostoru před vchodem do sakristie situován vstup do krypty po 10 až 12 kamenných schodech, obezděných asi 30 cm širokou zídkou. Bývalá dvouprostorová krypta je zaklenuta valenou klenbou se styčnými trojúhelníkovými výsečemi s výraznými hřebínky. Ústřední prostor je na jihu doplněn odsazeným presbytářem, kde bylo původně uloženo 18 cínových rakví s prvními pohřbenými příslušníky rodu. V současnosti jsou v interiéru hrobky umístěny kamenné artefakty z klášterního areálu a náhrobek patřící panskému tesařskému mistrovi Johannu Georgu Spaningerovi, náhodou objevený při terénních úpravách v okolí dnešního hřbitova, který je opatřen nápisem: „I. G. SPANINGE“ a datací 1679.