PP Vlčí jámy

Nejvýznamnější skupina pozůstatků středověkých dobývek po těžbě cínových rud v žulách v Krušných horách, nazývané Vlčí jáma (Wolfspinge) a Ledová jáma (Eispinge), na jihozápadním svahu Blatenského vrchu (1042,6 m n. m.) v Jáchymovské hornatině u Horní Blatné.

Vlčí jáma (Wolfpinge) - propadlina po dolu Wolfgang, těženého hlavně v 16. století, ukazuje zbytky starých zřícených chodeb a komor. Je více než 120 m dlouhá a 14 m široká. Důl Wolfgang byl jedním z největších dolů hornoblatenského revíru. V 16. století se zde pracovalo až 35 m pod povrchem země.

Ledová jáma (Eispinge) - propadlina pozůstatkem dolu Jiří na žíle Kammergang. Dobývka je poměrně úzká, hluboká až 20 m. Podle historických pramenů dosahoval důl hloubky až 50m. V profilu této průrvy se zde vytváří teplotní režim s velmi nepatrným oběhem vzduchu, takže zejména v letním období vzniká specifické mikroklima: tzv. jeskynní led zde přetrvává celé léto.

Těžba zde podle pramenů skončila v roce 1837. V poslední době však v této státem chráněné památce bylo ledu málo, protože v červenci 2004 došlo k téměř neuvěřitelnému příběhu: skupina Němců z Klingenthalu odtud vybrala dvě tuny sněhu, aby jej mohla použít při soutěži ve stavbě sněhuláků. Lepší využití našel sníh ze Sněžných jam v říjnu 1813, kdy posloužil k ošetření vojáků zraněných při bitvě národů u Lipska. Převoz volskými spřeženími tehdy odtud trval šest dní, a aby neroztál, byl led pokryt pískem. Lékaři z Lipska využili led ze Sněžné jámy ještě o sto let později, v roce 1913, kdy už jej ale převáželi autem, což zabralo jen osm hodin. Led odtud se v dobách, kdy ještě nebyly ledničky, uplatnil občas i v Karlových Varech, kde si jej objednávaly hotely a cukrárny.

Geologie:
Blatenský vrch je klenbovitý vrchol tektonicky vyzdviženého hřbetu s asymetricky vyvinutými svahy. Tvoří jej biotitická žula krušnohorského plutonu. Na vrcholu se vytvořily skalní skupiny, žokovité balvany a na svazích rozptýlené sutě a antropogenní jámy. V greisenech blatenského masivku je vyvinuta Sn-W-Li-Mo-Bi mineralizace. Hlavní užitkovou složkou byl kasiterit. Charakteristická je přítomnost topazu, fluoritu a turmalínu. Kromě antropogenních půd, které se vytvořily v místě těžby rud, leží v okolí skelnaté podzoly s mělkými rankery až litozeměmi.

Květena:
V druhově chudé vegetaci kulturních smrčin, pasek a silikátových skal mají pestřejší spektrum pouze kapraďorosty jako žebrovice různolistá (Blechnum spicant), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), sleziník severní (Asplenium septentrionale), sleziník červený (Asplenium trichomanes), puchýřník křehký (Cystopteris fragilis). V důlních propadlinách rostou vzácnější chladnomilné druhy horské flóry, např. pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) a podbělice alpská (Homogyne alpina). Na jediném místě v ČR tu roste mech Mielichhoferia mielichhoferiana vázaný na odkryté žíly rud mědi. Smrkové monokultury na silikátovém podkladu náležejí do kategorie lesů zvláštního určení. Porosty značně poškozené imisemi silně podlehly v 80. letech 20. století větrným kalamitám. Po velkoplošném odtěžení jižního svahu Blatenského vrchu je území opět s obtížemi zalesňováno.

Zvířena:
V trávnících při okrajích vest lze pozorovat ještěrku živorodou (Zootoca vivipata) a slepýše křehkého (Anguis fragilis), na skalních stěnách hnízdí rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Do počátku 80. let 20. století se na Blatenském vrchu pravidelně vyskytoval tetřev hlušec (Tetrao urogallus).