Radošov - hradiště Jazyk (Stengelberg)

Rozsáhlé výšinné opevněné hradiště z mladší doby bronzové, nazývané Jazyk, Stengelberg či Košťál, bylo založeno patrně ve 13. - 10. století př. n. l. v dominantní poloze na vrcholové plošině výrazné protáhlé skalnaté ostrožny vrchu Košťál (Stengelberg, 464 m n. m.) vybíhající jazykovitě z pravé strany do velkého meandru řeky Ohře (Eger) severovýchodně nad dnešní vsí Radošov (Rodisfort). Hradiště ve strategické poloze vstupu řeky Ohře do soutěsky mezi Krušnými a Doupovskými horami bylo osídleno lidem chebské skupiny popelnicových polí knovízské kultury a spolu se sousedním hradištěm Liščí vrch (Thebisberg) ve Velichově patrně uzavíraly východní hranici chebské a karlovarské sídelní oblasti. Možná spojitost obou sousedních lokalit a osídlení jednou komunitou větší sídelní, protourbánní aglomerace zatím nebyla prokázána. Znovu osídlena byla lokalita na základě nálezů v období 6. - 5. století př. n. l. obyvateli halštatské kultury doby železné.

Pro svou dominantní polohu byl prostor bývalého hradiště v raném středověku v 7. - 8. století využíván slovanským obyvatelstvem na ochranu důležitého brodu přes Ohři ve vsi Radošov na významné zemské stezce pře Doupovské hory, tzv. Královské cestě. Lokalita nabízela obráncům dokonalý rozhled po okolní krajině, který umožňoval kontrolu celé zdejší části údolí řeky Ohře. V novověku byly náhorní plošiny zemědělsky využívány, v polovině 19. století zde podle císařského otisku mapy stabilního katastru vlastnil polnosti hospodář Stingl z usedlosti čp. 9.

V padesátých letech 20. století získal ředitel karlovarského muzea Jiří Koudelka provedeným povrchovým sběrem na lokalitě první pravěký keramický materiál. Dne 3. května 1958 bylo hradiště Stengelberg v Radošově zapsáno na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 16431/4-1021. V červnu roku 1966 náhodně objevil syn Mgr. Zdeňky Čepelákové ve stopě po těžké technice na kraji polní cesty při místní zkratce mezi Radošovem a Velichovem, v trase bývalé středověké obchodní stezky, zhruba 800-1050 metrů vzdušnou čarou jihovýchodně od kóty 464 stříbrný denár římského císaře Traiana Hadriana z roku 127 n. l., patrně druhotně lokálně využitý v době nedostatku dobové měny ve středověku nebo dokonce později.

Roku 1971 přinesl zajímavý soubor nálezů sběr P. Degla a Fr. Vinklera. V roce 1985 uskutečnili manželé Jaroslav a Dara Baštovi spolu s archeologem Karlovarského muzea Jiřím Klsákem na lokalitě zjišťovací výzkum, během kterého byla v mělkém vnitřním příkopu akropole položena jediná zjišťovací sonda o rozměrech 1 x 1 metru. V sondě bylo nalezeno množství archeologického materiálu datovaného do mladší doby bronzové, zastoupeného 21 fragmenty atypických keramických nádob, mazanice a minimálně jednoho střepu řazeného do doby popelnicových polí knovízské kultury.

V průběhu druhé poloviny 20. století hospodářsky nevyužívané náhorní planina postupně z větší části zarostla náletovými křovinami, travinami a řídkými stromovými porosty. Plocha bývalého předhradí byla poškozena výstavbou telekomunikačního vysílače se štěrkovou příjezdovou cestou.

Výšinné hradiště v dominantní poloze s výraznou dispozicí zaujalo vrchol výrazné úzké protáhlé skalnaté ostrožny neobvyklého jazykovitého tvaru, orientované ve směru severozápad - jihovýchod, obtékané dlouhým výrazným meandrem řeky Ohře. Ostrožna vystupuje ze severozápadního svahu Uhlířského vrchu (Kohleiten Berg, 532 m n. m.). Vrchol hřbetu ostrožny se strmými jižními, západními a severními svahy, spadajícími do údolí Ohře, tvoří dvě poměrně úzké protáhlé náhorní plošiny o celkové délce 1100 metrů a šířce pouze desítek metrů, spojené mezi sebou sníženou, pouze zhruba tři metry širokou šíjí.

Západní plošinu zaujalo vlastní hradiště s akropolí. Plošina s nerovným reliéfem o délce asi 350 metrů se od akropole zvolna snižuje směrem západním k ohybu řeky Ohře. Jižní, severní a východní boční svahy jsou zde pokryty mohutnou vrstvou kamenné suti, budící dojem kamenného moře, která je však pozůstatkem destrukce valů kameno-dřevo-hlinité konstrukce původního mohutného obvodového opevnění hradiště. V místech původního hlavního vstupu na akropoli z jihovýchodní strany jsou pozůstatky valu v prudkém stoupání protnuty novodobou cestou stoupající z přístupové šíje. Minimálně v těchto místech doprovázel obvodový val pravděpodobně příkop. Výrazně zúžená západní část ostrožny je ohraničena příčným valem. Na severním svahu se nachází patrný relikt staré zaniklé cesty.

Východní část ostrožny s plochou vrcholovou plošinou o délce asi 500 metrů tvořilo předpokládané předhradí. Od okolního terénu na jihovýchodě, v místech kde plocha ostrohu vyúsťuje z náhorního masivu, původně odděloval a chránil předhradí dnes již nedochovaný příčný val. Na hraně svahu jsou pozorovatelné relikty sesuté obvodové hradby v podobě nevýrazné kamenné zídky. Plocha předhradí je poškozena štěrkovou cestou vedoucí k telekomunikačnímu vysílači na jejím západním konci. Náhorní planiny bez výraznější devastace jsou dnes z větší části zarostlé náletovými křovinami, travinami a řídkými stromovými porosty.