Radošov - kostel Narození sv. Jana Křtitele

Původní dřevěný gotický farní kostel Narození sv. Jana Křtitele obklopený hřbitovem byl vystavěn patrně v první polovině 14. století podle návrhu neznámého architekta při cestě do Březiny na severozápadním okraji vsi Radošov (Reschwitz). První písemná zmínka o zdejším kostele jako součást žlutického děkanátu pochází z roku 1352, kdy zdejší farář odváděl 7 grošů papežského desátku. V roce 1356 jmenoval majitel zdejšího panství Jan Haugvic z Lochotína ke kostelu nového faráře. Po smrti zdejšího prvního známého faráře Nikolause byl ke kostelu dosazen duchovní Mathias. Jako patron kostela je tehdy uváděn Gelfrad z Haugvic. Roku 1414 se místní farář Mathias v úřadě vyměnil s farářem Nikolausem z Mariánských Radčic u Mostu. Tehdy se zvýšila i výše obročí, se změnou prebendy souhlasil tehdejší majitel zdejšího panství Heinrich Haugvic.

Během husitských válek byl zdejší dřevěný kostel značně poškozen a fara opuštěna. Z let 1414-1436 rovněž chybí záznamy ve zdejších matričních knihách. Následně byl poškozený kostel patrně obnoven. K roku 1528 je připomínán kněz, který svědčil ve sporu o dědictví po Jindřichovi III. z Plavna. Teprve až v roce 1624 se stal kostel Narození sv. Jana Křtitele v rámci rekatolizace filiálním ke kostelu sv. Vavřince v Lukách.

Ve druhé polovině 18. století postupně přestal starý dřevěný kostel vyhovovat potřebám věřících a bylo rozhodnuto o výstavbě nového kostela. V roce 1774 byly zahájeny přípravné stavební práce. Z té doby se dochoval kolorovaný plán s půdorysem a nárysem fasád od neznámého autora. Nový kamenný pozdně barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele byl vystavěn v letech 1776-1777 podle návrhu neznámého architekta na návrší severozápadně nad starým hřbitovem s původním dřevěným gotickým kostelem, který byl následně zbořen. Původní rozpočet na výstavbu kostela činil 5.067 zlatých, celkové náklady se nakonec vyšplhaly na 6.336 zlatých.

Teprve roku 1787 byla při novém kostele zřízena lokálie příslušná ke kostelu sv. sv. Vavřince v Lukách a do Radošova byl přiřazen kaplan, pro kterého byl roku 1787 na náklady náboženského fondu v Radošově vystavěn obytný dům. V roce 1843 proběhla první renovace kostela. Během bleskové zimní bouřky dne 18. února 1852 uhodil do věže kostela blesk a její horní část začala hořet. Požáru celého kostela tehdy zabránili dva zdejší tesaři Hess a Häckl tím, že hořící báň věže shodili do farní zahrady. Během následujících dvou měsíců byla věž znovu opravena a na její vrchol byla posazena nová cibulová báň, která byla zřejmě kopií původní střechy.

Roku 1855 byla zdejší lokálie na základě konkordátu opět povýšena na samostatnou farnost, ke které patřily vsi Radošov, Březina, Hradiště, Těš a Tys u Luk. Prvním farářem se stal P. Anton Ott. Patronát kostela držel náboženský fond Čech, zastoupený místodržitelstvím v Praze a hejtmanem ve Žluticích. Hlavní svátek kostela byl slaven každoročně 24. června a ve vsi byl pravidelně tento den pořádán malý jarmark. V roce 1860 byly pořízeny dva nové zvony, ulité firmou Julius Herold z Chomutova. Menší zvon věnovali bratři Franz Bachmann z usedlosti čp. 28 a Anton Bachmann z usedlosti čp. 23 v Radošově. Dne 14. června 1891 byl vysvěcen nový prostřední zvon sv. Josefa, ulitý firmou A. Putarius z Chebu.

Roku 1870 žilo ve zdejší farnosti 808 katolíků a 33 Židů. V letech 1889-1893 zastával úřad radošovského faráře P. Andreas Wagner, pozdější vikář žlutického vikariátu. Roku 1893 se stal farářem Radošově P. Martin Kaufner, kterého v úřadě roku 1899 nahradil P. Karl Patoschka, který zde působil až do roku 1911. V roce 1900 provedl Alois Pörner z Tašovic renovaci vnější fasády kostela. Roku 1909 byla provedena generální oprava varhan a následujícího roku 1910 byly pořízeny nové věžní hodiny od hodináře Kretschmera z Prahy za 750 korun a nově pokryta střecha věže kostela. V roce 1914 vytvořil stavitel Häckl z Radošova novou podlahu kostela z kamenných desek.

Dne 12. prosince 1916 byly zrekvírovány dva kostelní zvony na válečné účely. V době kolem roku 1917 zastával úřad radošovského faráře P. Johann Bakhoff. Od 1. února 1918 působil v Radošově nový farář P. Josef Hamperl z Valče. Po konci první světové války si mohl v listopadu roku 1918 radošovský farář P. Josef Hamperl vyzvednout v pražském sběrném středisku největší zabavený zvon Ave Maria. V roce 1920 byl pořízen nový nejmenší zvon. Během půlnoční mše v roce 1922 se v kostele poprvé rozzářily elektrické lustry.

V roce 1928 proběhla rozsáhlá renovace interiéru kostela. Malířské práce provedl Albin Kopper z Doupova, štafírování, reparaci a pozlacení vnitřního zařízení provedl umělecký truhlář Johann Hertwig z Valče. Finance na renovaci byly získány z veřejné sbírky. Roku 1928 byl založen nový hřbitov při silnici na Březinu západně od obce. V roce 1930 ve zdejší farnosti, ke které tehdy patřily obce a vsi Radošov, Březina, Hradiště a Tys u Luk, žilo celkem 814 katolíků a 4 Židé. O velikonocích bývala vždy u hlavního oltáře kostela postavena socha Nejsvětějšího srdce Páně, zakoupená v roce 1913 od Ferdinanda Demetze z Tyrolska za 115 korun. Po smrti faráře P. Josefa Hamperla dne 17. března 1933 pečoval o osiřelou radošovskou faru až do roku 1934 farář P. Andreas Stein z Bražce, kdy převzal zdejší farní úřad poslední radošovský farář P. Anton Hauptmannl.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války však přestal být kostel využíván k církevním účelům, nebyl nadále udržován a postupně chátral. Část vnitřního zařízení kostela byla postupně rozkradena či zničena. Po začlenění Radošova do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště v roce 1954 byl kostel definitivně opuštěn a zástavba vsi postupně bořena. Některé hodnotné předměty zařízení interiéru opuštěného kostela byly zachráněny. Oltářní obraz Utrpení sv. Vavřince přenesen přes faru v Lukách do Teologického konventu v Litoměřicích. Ten byl však roku 2002 zrušen a diecézní konzervátor začal podnikat kroky, aby byl obraz vrácen zpět do plzeňské diecéze. Sochy sv. Anny a sv. Jáchyma z bočního oltáře Panny Marie byly přeneseny do kostela sv. Vavřince v Lukách. Socha sv. Vendelína byla umístěna na faře v Lukách.

Nejpozději roku 1966 poté proběhla demolice zdevastovaného kostela Narození sv. Jana Křtitele v sousedství nové vojenské ubytovny vojáky základní služby. Během demolice byl zničen zbytek vnitřního zařízení objektu. Důvodem demolice kostela tehdy bylo sousedství vojenské ubytovny, a existence kostela v její blízkosti nebyla žádoucí. Pozůstatky zbořeného kostela se dnes nacházejí v zarostlém terénu.

Orientovaný pozdně barokní jednolodní kostel s lodí na obdélném půdorysu a půlkruhově zakončeným presbytářem ve tvaru trojlístku, krytý šindelovou valbovou střechou. Před západním hlavním průčelím kostela byla představěná dvoupatrová hranolová zvonová věž se zkosenými nárožími, završená oplechovanou cibulovou bání s otevřenou osmibokou sloupkovou lucernou se zvonovitou střechou na vrcholu. Při severní stěně presbytáře kostela bývala připojena obdélná sakristie.

Přední západní strana věže bývala prolomena nevýrazným pravoúhlým portálem vchodu a obdélným, polokruhově zakončeným oknem v ose nad ním. Zvonové patro věže, oddělené profilovanou římsou, bylo na třech stranách prolomeno po jednom obdélném, polokruhově zakončeném okně s dřevěnými žaluziemi. Stěny věže bývaly završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou, v osách prolomenou kruhovými ciferníky věžních hodin z roku 1910 od hodináře Kretschmera z Prahy.

Podélné stěny kostelní lodi bývaly prolomeny obdélnými, polokruhově zakončenými okny. V jižní stěně lodi býval situován postranní vchod s předsazeným schodištěm. Vnější stěny kostela bývaly členěny lizénovými rámci a završeny mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou.

Vnitřní prostor kostela byl sklenut velenou klenbou s výraznými lunetami. Prostor presbytáře odděloval od lodi vysoký, polokruhově zakončený triumfální oblouk. Zaoblené kouty lodi při triumfálním oblouku byly doplněny výklenky, ve kterých byly situovány postranní oltáře. Vnitřní stěny kostela bývaly členěny mohutnými pilastry. V západní části lodi bývala umístěna rovná kruchta.

Kvalitní vnitřní zařízení bývalo jednotné, pozdně barokní, současné s výstavbou kostela. V presbytáři býval postaven pozdě barokní hlavní oltář s hodnotným oltářním obrazem Utrpení sv. Vavřince, přeneseným patrně z pražského kláštera sv. Vavřince na Petříně zrušeného Josefem II. Nad obrazem byla zavěšena reliéfní deska s výjevem Příchodu sv. Vavřince do nebe. Po stranách oltářního obrazu bývaly mezi hladkými a točitými sloupy postaveny sochy apoštolů sv. Petra a Pavla. V nástavci oltáře bývala postavena socha patrona kostela sv. Jana Křtitele, doprovázená plastikami putti na postranních podestách. Na vrcholu nástavce byla umístěna plastika Oka Božího ve svatozáři. Nad postraními průchody bývaly umístěny obrazy Nejsvětějšího srdce Páně a Nejsvětějšího srdce Panny Marie.

Ve výklenku po levé straně triumfálního oblouku býval postaven postranní oltář Panny Marie s oltářním obrazem s portrétem Panny Marie (Madony), drženém anděly. Před obrazem byly postaveny sochy Panny Marie Lurdské, zakoupená v roce 1889 za 35 zlatých, a sv. Josefa, věnovaná roku 1891 Ferdinandem Steffleserem za 39 zlatých. Po stranách oltářního obrazu bývaly před sloupy postaveny sochy rodičů Panny Marie, sv. Anny s knihou a sv. Jáchyma s poutnickou holí. V nástavci oltáře byl umístěn monogram jména Ježíše Krista „JHS“ v plastické svatozáři. Na postraních podestách byly postaveny plastiky andělů.

Ve výklenku po pravé straně triumfálního oblouku býval postaven architektonicky shodný protějškový postranní oltář sv. Martina s oltářním obrazem sv. Martina, představujícím světce jako biskupa. Po stranách oltářního obrazu bývaly před sloupy postaveny sochy sv. Floriána a sv. Vendelína. V nástavci oltáře byl umístěn monogram jména Panny Marie v plastické svatozáři. Na postraních podestách byly postaveny plastiky andělů.

Na levém pilíři triumfálního oblouku bývala situována kazatelna s řečništěm, zdobeným postavami dvou evangelistů, přecházejícím do vinného hroznu. Stříšku kazatelny zdobily plastiky putti a anděla držícího deskou s textem Zákona. V presbytáři bývala pod baldachýnem postavena barokní křtitelnice se skupinou Křtu sv. Jana.  Na konzole vedle křtitelnice stávala socha sv. Jana Nepomuckého, věnovaná krejčovským mistrem Johannem Schrollem z Radošova. Plastika byla dne 15. září 1890 nově štafírována pozlacovačem Kryzou z Karlových Varů. Při závěrové stěně presbytáře bývaly postaveny sochy sv. Petra, sv. Pavla a sv. Jana Křtitele.

Prostor kněžiště byl od kostelní lodi oddělen chórovou přepážkou z červeného mramoru s hodnotnou pozlacenou kovanou mřížovou brankou uprostřed, pocházející patrně rovněž ze zrušeného pražského kláštera sv. Vavřince na Petříně. Na stěnách lodi kostela bývaly zavěšeny obrazy křížové cesty od stavitele oltářů a sochaře Franze Buja z Prahy, získané v roce 1907 za 230 korun. Dále obrazy sv. Anny a Ecce homo, věnované roku 1877 hostinskou Annou Pitterling. Jesličky od Johanna Rumplera z Tachova byly pořízeny v roce 1891 za 53 zlatých a 20 krejcarů a roku 1892 k nim byla přikoupena skupina sv. Tří králů za 15 zlatých. Křišťálový lustr za 400 korun věnovala v roce 1917 rodina Moritze Huyera z Hradiště patrně na památku svého syna Albina Huyera, narozeného roku 1890, padlého v první světové válce. Na kruchtě bývaly umístěny varhany.

Mezi liturgické předměty kostela patřila hodnotná stříbrná kadidelnice z roku 1748, renovovaná v roce 1922. Pozlacený stříbrný kalich s kovovou nohou od zlatníka Ignaze Kettnera z Prahy, věnovaný sedláka Josefem Bergauerem, který zemřel dne 23. listopadu 1870 a jeho jméno bylo vyryto do pláště kalichu. Dále bývaly v lodi umístěny dvě cínové lucerny na stojanech a dvě visící cínové svítilny.

Ve věži kostela bývaly zavěšeny tři zvony, pořízené po požáru věže v roce 1852. Největší zvon Ave Maria z roku 1860, vážící 235 kg, byl odlit firmou Julius Herold z Chomutova. Na plášti nesl věnovací nápis: „Ave Maria Ora pro nobis“ (Zdrávas Maria, oroduj za nás) a byl užíván ke zvonění Ave Maria. Dne 12. prosince 1916 byl však zvon zabaven na válečné účely. Po konci první světové války si jej však mohl v listopadu roku 1918 radošovský farář vyzvednout v pražském sběrném středisku. Prostřední zvon sv. Josefa z roku 1891, vážící 100 kg, byl ulit firmou A. Putarius z Chebu. Na plášti zvonu byl vyveden věnovací nápis: „St. Josef Ora pro nobis - zur grösseren Ehre Gottes gewidmet von den Kirchenkindern“ (Svatý Josefe, oroduj za nás - pro větší slávu Boží věnováno farníky).

Nejmenší zvon z roku 1860, vážící 21,5 kg, byl odlit firmou Julius Herold z Chomutova. Na plášti nesl věnovací nápis: „O Jesu misererenobis; zur grösser ehre Gottes, gewidmet von den Brüdern Franz Bachmann, Reschwitz 28, und Anton Bachmann, Reschwitz 23: Anno 1860 gegossen von Julius Herold, Komotau Anno 1860“ (Ježíši, smiluj se nad námi; Pro větší slávu Boží věnováno bratry Franzem Bachmannem, Radošov čp. 28, a Antonem Bachmannem, Radošov čp. 23: Léta Páně 1860 ulito Juliem Heroldem, Chomutov Léta Páně 1860). Dne 12. prosince 1916 byl však zvon zabaven na válečné účely. Po konci první světové války byl nahrazen zvonem z roku 1920, vážícím 56 kg.