Skoky - poutní kostel Navštívení Panny Marie

Po rekatolizaci zdejší oblasti počátkem 18. století patřila dnes již zcela zaniklá ves Skoky (Maria Stock) k faře ve Žluticích. Tamní farář, tepelský premonstrát Johannes Norbert Rick, patrně nelibě nesl fakt, že Skočtí nechodili pravidelně do kostela, neboť cesta ze Skoků do vzdálených Žlutic byla dlouhá a za špatného počasí nepohodlná. Proto někdy počátkem roku 1717 si po mši svolal deset skockých sedlákům a vyzval je, aby se každý 10 zlatými složili na stavbu kaple a ulití zvonu pro kapli ve Skocích, kde by se mohli společně modlit. Sedláci však faráři oponovali, že jsou stejně dobrými křesťany a farníky jako jejich otcové a dědové, kteří se bez kaple také obešli, nakonec však přislíbili kapli postavit. Když však mělo dojít ke stavbě kaple, devět sedláků se ke slibu nehlásilo. Výzvy nakonec uposlechl pouze jeden z nich, zbožný sedlák Johann Adam Liehnerth, otec 7 dětí. Ve snu se mu měla zjevit Panna Marie, aby mu tak připomněla slib daný ve žlutickém kostele. Proto prodal jednoho ze svých 4 koní za 25 zlatých. Za ně si v Toužimi zajistil zedníka (při cestě našel tři krejcary, které propil se zedníkem na uzavření smlouvy a část věnoval toužimskému kostelu), ve Žluticích pak tesaře. Panský úřad v Údrči daroval na stavbu kaple 2 klády na dřevo a 200 cihel. Liehnerth vybral pro kapli na radu Ricka zasvěcení Panně Marii Pomocné, proto dal pro kapli ještě namalovat kopii u malíře Johanna Wolfganga Richtera, toužimského měšťana, kopii známého zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Obraz byl zhotoven za 8 dnů a stál 9 zlatých. Dne 29. září 1717 byla kaple vysvěcena žlutickým farářem Rickem. Kaple obdélného půdorysu byla 4 sáhy dlouhá a 2 sáhy široká (cca 7 x 3,5 m), zděná, klenutá, se dvěma okny, střecha byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem, ulitým v Praze za 30 zl. V roce 1727 nechal sedlák Liehnerth namalovat u toužimského malíře do kaple ještě obraz sv. Kateřiny a v roce 1733 byla ke kapli přistavěna dřevěná předsíň. Modlitby a prosby k Panně Marii ve skocké kapli byly účinné, příchozí hledali zejména přímluvu za uzdravení. Právě četná zázračná uzdravení podnítila příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Pasova, putovali do Skoků. Liehnerth inicioval svou vrchnost, markraběnku Sibylu Augustu z Báden-Badenu, která se v roce 1732 obrátila na pražského arcibiskupa Daniela Josefa Mayera von Mayern a požádala pražskou arcibiskupskou konzistoř o svolení konat v kapli mše svaté a o vyšetření zdejších zázraků. Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise ve složení přísedící arcibiskupské konzistoře Maxmilián Wietrowski a sekretář Johannes Gallasch. Za účasti Josefa Haberkorna pak 11 dnů vyšetřovala poutníky. Za svou činnost dostali komisaři od panského úřadu odměnu 120 a 60 zlatých. Komise zaznamenala různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí. Celkem bylo tehdy vyslechnuto 18 měšťanů, řemeslníků a poddaných z okolních měst a vsí. Např. toužimský purkmistr a pekař Albrecht se během krupobití mezi osmou a devátou hodinou večer modlil společně se ženou k Panně Marii ve Skocích, aby uchránila jejich pole. Kroupy padaly velké jako vejce, manželka slíbila obětovat dvě svíce po 15 krejcarech. Když bouře přešla, vzali lucernu a šli na pole. Jejich pole bylo jako zázrakem nepoškozeno, okolní pole byla potlučena kroupami. Z vyslýchaných poutníků se většina modlila za uzdravení, jiní za odpuštění platu za dříví, za uzdravení chromého koně či za ochranu před krupobitím. Na základě šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký „pasovský“ obraz Panny Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za "dobrotivý" ("guttätig") s poznámkou "nicht wundertätig"(nikoliv za zázračný a milostivý), což však příliv dalších poutníků nijak neomezilo. Dekretem z 3. dubna 1734 arcibiskupská konzistoř povolila zřídit v kapli oltář a konat mše svaté. První mši vedl v kapli již dne 16. dubna 1734 děkan Rick. Současně byla tepelským opatem zřízena mariánská kongregace, která postupem doby měla tisíce členů a pečovala o rozvoj poutního provozu. O dva roky později povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků, první se konalo pod vedením Johanna Altmanna z Buškovic (Puschwitz) 16. června 1736, v tomto roce dosáhl počet poutníků 29.350, kteří přicházeli i ze vzdálených míst českého vnitrozemí, z Plzeňska, Plaska, či Rakovnicka. Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu Panny Marie Pomocné se šířil po širokém okolí a dodnes přežívá ve známém českém rčení „panenko skákavá“. Příliv poutníků a obětních peněz, v letech 1728-1739 bylo na sbírkách od poutníků shromážděno jmění ve výši 12.522 zlatých, podnítilo skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodnutí nahradit kapli větším kostelem. Návrh stavby byl zadán 22. dubna 1736 staviteli a zednickému mistrovi Johannu Schmiedovi, měšťanu z Útviny. Jím podepsaný plán kostela s rozpočtem ve výši 9.548 zlatých a 22 krejcarů byl prostřednictvím vrchního inspektora dvorního úřadu v Ostrově Kliegla dne 8. června 1736 předložen markraběti a poté také pražské konzistoři ke schválení. Schmied patří mezi významné regionální barokní stavitele, kromě Skoků ve stejné době realizoval také monumentální poutní kostel sv. Anny v Sedleci u Karlových Varů (1738-1745) a barokní přestavbu kostela Narození Panny Marie v Toužimi a novostavbu fary tamtéž (1738-1742). Dne 23. října 1736 položil tepelský opat Raimund Schimanowsky základní kámen a již 29. března 1738 byl kostel Navštívení Panny Marie slavnostně vysvěcen za účasti tepelského opata Hieronyma Francisca Ambrose a dalších 20 prelátů a jiných duchovních. Patrona kostela, markraběte bádenského, zastupoval jeho vrchní inspektor a dvorní rada Kligl z Ostrova, který 15. července zaslal markraběti zprávu o průběhu slavnosti. Poutníků se zde sešlo na 8.000 z okolních farností, bylo pro ně vystaveno 21 sudů s pivem. Během stavby patrně došlo ke změně původního plánu, namísto jednověžového průčelí bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvěžové. Kvůli písčitému podloží musel být kostel postavěn na zděném roštu. V následujícím roce, 19. září 1737 římská kurie povolila při kostele ustavení mariánského bratrstva a povolila vydávání odpustků při mariánských svátcích. V tomto roce počet poutníků dosáhl již 35.300 osob. Kostel byl spravován žlutickou farou na panství Kokořovců, patronátní právo však patřilo skocké vrchnosti, Bádenským, což způsobilo spory mezi oběma feudály. Markrabě Ludvík Jiří začal bez zemského povolení čepovat ve Skocích pro poutníky vlastní pivo a kontroloval obětní peníze od poutníků. To nelibě nesli Kokořovci, kteří hájili zájmy své patronátní žlutické farnosti. Bádenští využili svých dobrých styků s tepelským opatem, který na papeži Benediktu XIV. získal dne 9. prosince 1740 exempční bulu, kterou byl kostel ve Skocích vyjmut z pravomoci pražského arcibiskupství a tedy i fary ve Žluticích a přifařen k tepelské klášterní farnosti. V témže roce, dne 9. července 1740, byl slavnostně za účasti chotěšovského probošta Kryštofa Schmiedla přenesen skocký obraz Panny Marie Pomocné z malé provizorní kaple na oltář do kostela. Patrně tehdy byl obraz doplněn o zlatou korunku. Spory obou feudálů však pokračovaly dále, nakonec rozhodla až císařovna Marie Terezie a svým dekretem z 2. dubna 1746 rozhodla o přidělení kostela do duchovní správy fary ve Žluticích, udělila Kokořovcům právo být přítomní při otvírání schránky na obětní peníze a Bádenským zakázala ve Skocích výčep piva a přikázala úhradu vzniklých škod. Skoky byly povýšeny na klášterní superiorát a 2. července 1748 jej slavnostně převzal první superior Johannes Rick. V tomto roce přesáhl počet poutníků již 40.350 věřících. Definitivní tečku za spory udělalo zřízení zdejší lokalie žlutické farnosti v roce 1789. Současně byl zřízen hřbitov v horní části vsi. Patronátní práva ke kostelu zůstala údrčskému statku, který byl později rozparcelován a vlastní velkostatek prodán. K nově vzniklé lokálii byly přifařeny ještě obec Mlyňany (Lindles) a osady Martice (Maroditz) a Dolánky (Dollanka) včetně Rohrerova mlýna. V roce 1857 byla lokálie povýšena na farnost. Po zákazu celozemských procesí Nařízením o pořádku služeb božích, vydaný Josefem II. v dubnu 1784, poutí a poutníků do Skoků výrazně ubylo. Poutní kostel ve Skocích se tak stal pouze lokálním. Kostel začal chátrat, patronátní údrčský velkostatek omezil údržbu stavby a malá farnost nestačila údržbu sama financovat. Již v roce 1838 jsou zaznamenány závažné škody, zejména na střeše kostela, nakonec musela být kostelní loď pro bohoslužby zcela uzavřena. Změnu k lepšímu přineslo až převedení patronátu z údrčského velkostatku na tepelský klášter dne 27. prosince 1902. Jeho opat Gilbert Johann Baptist Helmer nechal kostel v roce 1903-1904 opravit a současně dal vystavěl novou velkou faru. Tehdy byly postaveny nové střechy kostela a nová klenba lodi. V rámci této obnovy se také plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou. V roce 1906 byly pro kostel pořízeny za 6 800 rakouských korun nové varhany od varhanáře Kryštofa Müllera z Úšovic u Mariánských Lázní. Po letech stagnace se péčí tepelského kláštera začala obnovovat mariánská poutní tradice. S vyjímkou válečných let přicházejí do Skoků opět tisíce českých i německých poutníků z blízkého i vzdáleného okolí. Do poutního provozu negativně zasáhly poválečné události po roce 1945, nejdříve to bylo vystěhování německého obyvatelstva ze Skoků a celého regionu, včetně německých řeholníků z tepelského kláštera. Část zdejších dvorů obsadili převážně dosídlenci z východního Slovenska. Další ránu Skokům přinesly politické změny po roce 1948, kdy se moci zmocnili komunisté. V roce 1950 zde bylo pouze 18 obydlených domů a 43 obyvatel. Někteří z nich však Skoky opustili poté, co odmítli v 50. letech vstoupit do JZD, jejich majetky převzaly státní statky. Státní bezpečnost StB v noci z dne 13. na 14. dubna 1950 v rámci tajné celostátní operace „K“ internovala premonstrátské řeholníky z Teplé i skockého superiora a jejich klášter uzavřela, zestátnila a přeměnila na kasárna, skockou klášterní farnost převzala do správy římskokatolická církev, její žlutická farnost. Za socialismu byly však cesty sem odříznuty postavením přehrady na Střele a Skoky se staly ze žlutické strany nepřístupné. Změna obyvatelstva, společenské i politické změny a perzekuce církve negativně ovlivnily poutní život Skoků, přesto však zcela nezanikl. Účastníci poutí byli sledováni agenty StB, byl zakazován prodej občerstvení a suvenýrů, přístup do Skoků znemožňovaly umělé překážky na cestách. K určitému oživení došlo koncem 60. let 20. století, kdy se v důsledku uvolnění poměrů začínají poutí ve větší míře zúčastňovat němečtí vysídlenci. Dne 3. května 1958 se kostel stal státem chráněnou kulturní památkou a pod č. 23046/4-1027 byl zapsán do rejstříku Ústředního seznamu kulturních památek a byl státem udržován a opravován. Obec se již nepodařilo plně dosídlit, vyrabované, pusté a opuštěné domy byly poté zbořeny. V roce 1961 žilo ve Skocích v několika málo obydlených domech již jen posledních 16 obyvatel. Definitivní zkázu dokonala výstavba Žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu, dokončená v roce 1968. Skoky byly přehradou odříznuty od světa, zbývající obyvatelé byli, až na jednu ženu obývající bývalý Schopfův hostinec čp. 21, vystěhováni do okolních obcí, zbytek domů i s farou armáda srovnala se zemí, z celé vsi zůstal stát pouze dům čp. 21, jedna stodola, hřbitov, kaple Panny Marie a kostel. Poté, co zde v roce 1982 poslední obyvatelka pustnoucí obce tragicky zahynula, byl smutný osud Skoků zpečetěn. Její opuštěný dům začal chátrat stejně jako kostel i ostatní budovy, vše začala pomalu pohlcovat okolní příroda. Klid místa čas od času narušila jen některá ze dvou poutí a nebo příchod některého ze zvaných i nezvaných návštěvníků. Ještě v polovině 70. let 20. století se pak kostel dočkal i obnovy střešní krytiny a osazení ochranných sítí do oken, interiér byl v relativně dobrém stavu a inventář neporušený a takto byl také po obnovení řeholní kumunity premonstrátů v Teplé v roce 1990 navrácen zpět do majetku obnovené kanonie premonstrátů v Teplé. Po nájezdech lupičů a vandalů po roce 1993 byl veškerý hodnotný inventář a zařízení kostela postupně zcizen nebo zničen, zbytek předmětů z kostela byl odvezen a uložen v klášterním depozitáři. Kdysi velmi živá duchovní a poutní tradice Skoků se v posledních desetiletích zredukovala pouze na dvě církevní poutě ročně, hojně navštěvované německými rodáky, které v posledních letech organizuje Svaz Němců v Čechách, region Chebsko, s podporou kláštera premonstrátů Teplá a Plzeňské diecéze, jejíž biskup Mons. František Radkovský pravidelně celebruje některou z poutních mší. V době konání poutě jsou na krátkou dobu přivezeny z tepelského kláštera některé plastiky a obrazy. O obnovu Skoků jako poutního místa se na přelomu tisíciletí pokoušelo město Žlutice s německými rodáky, jejich společný projekt poutního centra však zůstal nerealizován. O zpustlý hřbitov a okolí kostela se začali starat od roku 1996 mladí lidé z občanského sdružení Rytmika ze Šumperka, kteří ve spolupráci se svou německou partnerskou organizací Junge Aktion z Ackermann-Gemeinde začali ve Skocích pořádat letní pracovní česko-německé tábory. V roce 2006 zloději mědi těžce poškodili báně věží, jejich lucerny a také sanktusník nad hlavní lodí byly strženy na zem, nyní probíhá jejich postupná obnova. Kostel nebyl Národním památkovým úřadem zahrnut do seznamu nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice. V současné době probíhá dobročinná sbírka na záchranu tohoto objektu, kterou, stejně jako opravy, organizuje toužimské občanské sdružení Pod střechou.

Staveniště na dně svažité a protáhlé nevelké návsi, snad i s návesním rybníkem, neumožnilo stavbu obvykle orientovaného chrámu. Kostel byl postaven na umělé terase, kterou odvodňují dvě průlezné štoly ústící pod kostelem do malého rybníčku, neúnosné podloží pod základy kostela mají zpevňovat dubové rošty či piloty. Terasu, v zadní části zahloubenou do terénu a zajištěnou opěrnou zdí, pak lemuje ohradní zídka prolomená brankami s barokními kovanými mřížemi a na jihovýchodě schodištěm.

Jednolodní, obdélný barokní kostel, krytý mansardovou střechou s vikýři a se sanktusovou věžičkou nad lodí, s užším obdélným rovně zakončeným presbytářem, krytým mansardovou střechou, s postranními obdélnými sakristiemi se zaoblenými nárožími. Jedna ze sakristií, označená bádenským erbem na mříži okna, sloužila i jako panská oratoř. V přední západní části kostela je monumentální dvouvěžové hlavní průčelí s obdélnými okny, obdélným portálem vchodu, uzavřeným těžkými železnými dveřmi s diagonálním kováním a motivy hvězd, dále s lemujícími pilastry a znakem tepelského kláštera s iniciály „GIH“ opata Dr. Gilberta Johanna Helmera a nápisem „Renov. 1903“ v nadpraží. V segmentovém štítu hlavního průčelí mezi věžemi býval původně umístěn rovněž tepaný reliéf s obrazem zdejší poutní Madony a nad ním kříž. Nad volutovitě se stáčející římsou průčelí jsou hranolové věže s polokruhově zakončenými okny, nárožními pilastry a profilovanými, ve středu vydutými římsami. Věže jsou zastřešeny cibulovými báněmi s lucernami. V průčelí jsou umístěny prostory předsíně a kruchty v patře. Boční trojosé průčelí s mělkými středovými rizality v ose s trojúhelníkovými štíty jsou členěny pilastry a obdélnými, polokruhově zakončenými okny a obdélnými postranními vchody. V dnes zazděných nikách bočních průčelí lodi byly umístěny venkovní zpovědnice, umožňující rychlejší „odbavení“ velkého počtu poutníků před poutními bohoslužbami. Trojúhelníkový štít je i na závěrové stěně presbytáře. Vchody do kostela jsou uzavřeny těžkými železnými vraty s kovanými motivy lilií a hvězd v diagonální mříži.
Loď kostela je sklenuta falešnými klenbami, třemi plackami na pasech, jejichž dřevěná omítnutá konstrukce pochází z roku 1903, sbíhajících na sdružené pilastry, které člení i stěny presbytáře. Na klenbách lodi jsou vyvedeny fresky od Karla Krattnera z let 1903-1906 ve štukových rámech. Ve středovém poli je vyveden výjev Nejsvětější Trojice, doprovázené čtveřicí církevních otců - sv. Augustina, sv. Řehoře Velikého, sv. Ambrože a sv. Jeronýma. Nad triumfálním obloukem reliéfní znak tepelského opata Hieronymus Ambrose a datace 1746 a freska Narození Panny Marie, doprovázená menšími freskami proroky sv. Izajášem a sv. Jeremiášem. Nad emporou je pak freska Nanebevzetí Panny Marie, doprovázená menšími freskami proroků sv. Ezechiela a sv. Daniela. Presbytář kostela je sklenut valenou klenbou s lunetami, jejíž pole jsou zdobeny modrou výmalbou se zlatými hvězdami. Klenby sakristií a předsíně jsou zděné. Ve skosených koutech lodi a presbytáře jsou niky se sádrovými sochami sv. Zachariáše a Jana, Krista a Panny Marie (Immaculaty). V lodi je umístěna dřevěná kruchta s vydutou předprsní, přístupná po schodišti v nitru západní věže. Podvěží je od lodi odděleno tepanou mříží z 19. století. V přízemí východní věže mariánská kaple s oltářem, v západní věži je pod schodištěm umístěn sklípek.

Vnitřní zařízení kostela tvořil původně atypický rokokový hlavní oltář baldachýnového typu, uzpůsobený pro poutní provoz a uctívání zdejšího obrazu, z doby kolem roku 1760. Nad menzou s tabernáklem, byly postaveny čtyři zlacené točené sloupy se stříbrnými pásy a bohatě zdobenými hlavicemi, které nesly červené voluty oválného baldachýnu. Baldachýn zdobí plastiky klečících andělů na volutách, vázy a hlavičky Putti. V zadní stěně oltářního stolu bývala řada otvorů pro vkládání zásuvek s drobnými devocionáliemi poutníků k jejich posvěcení. Za volně stojícím oltářem byl umístěn obrazový oltář koncipovaný jako symbolická nebesa s kulisovitě řazenými dřevenými stěnami se svatozáří, oblaky, sochami andělů a holubicí Ducha svatého. Mezi stěnami vedlo dvouramenné schodiště. Na poprsni schodiště býval připevněn pevný oltářní rám obrazu a v něm pohyblivě osazen obraz zdejší poutní Madony z roku 1717 od toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera, který pocházel z původní kaple. Obraz je kopií obrazu Panny Marie Pasovské, představující korunované Pannu Marii s dítětem s malovanými Putti po stranách, snažícími se roztáhnout závěsy, aby bylo vidět na ústřední motiv. Obraz byl obklopen vyřezávanými traperiemi, ornamenty rocailů a mariánským monogramem. Obraz býval pro poutníky vysouván z pevného rámu oltáře na zadní stěnu, kde bylo umístěno madlo a pod ním kasička na obětní peníze sloužící zároveň i jako klekátko a stupínek. Na zadní stěně byla reliéfní výzdoba s erbem tehdejších patronů kostela markrabat z Baden-Badenu pod obrazem. Nad nikami tabernáklu v podobě mušlí zdobených stuhami a listy, je vynesen kříž a ve zlaté svatozáři umístěn monogram Jména Krista se symboly božských ctností, křížem, kotvou a pohárem. Nad postranními brankami oltáře, symbolizujícími nebeské brány uzamčené klíčem sv. Petra, bývaly nad umístěny pozlacené sochy rodičů Panny Marie, sv. Jáchyma a sv. Anny. Před oltářem bývala chórová přepážka s bočními vrátky pro přístup poutníků. Dále je v interiéru panelový rokokový postranní oltář sv. Josefa s řezanými křídly z doby kolem roku 1760. Na oltáři byl umístěn obraz sv. Josefa a sochy sv. Jáchyma a sv. Anny, obraz Nejsvětější Trojice v nástavci a zlatý reliéf Útěku do Egypta na predele. Na antependiu pak stříbrný reliéf sv. Josefa probouzeného anděly. Panelový rokokový postranní oltář sv. Jana Nepomuckého s řezanými křídly z doby kolem roku 1760. Na oltáři je umístěn obraz sv. Jana Nepomuckého, v nástavci pak obraz sv. Václava s poutnickou holí a biskupskou myrtou, drženou putti v pozadí. Na predele oltáře je umístěn zlatý reliéf Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy a stříbrný reliéf Piety ve vězení. U postranního oltáře sv. Josefa bývala postavena rokoková kazatelna z doby kolem roku 1760 s přístupem z vnějšku, vykládaná červeným mramorem s reliéfem Zvěstování Panny Marie, představujícím Ježíše Krista s Pannou Marií a Martou v zaklenuté místnosti s prostředky domácnosti v policích. Stříška kazatelny je završena Zeměkoulí s Božím okem ve svatozáři, putti a oblaky. Kazatelna je datovaná a signovaná truhlářským mistrem. Nápis na kazatelně informoval o obnově v letech 1903-1904 pozlacovačem Maxem Eberlem z Karlových Varů. Bohatě vyřezávaná zpovědnice z 19. století se soškami evangelistů na stříškách. Bohatě vyřezávané lavice z 19. století. Ve vysoko položených výklencích nárožích lodi nad bočními oltáři byly umístěny sádrové sochy zakladatele řádu Benedikta a blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé s modelem kostela. V nikách pod emporou pak sochy Ježíše Krista a Panny Marie (Immaculaty). V presbytáři a v kapli v podvěží bývaly umístěny kopie obrazu zdejší Panny Marie z 2. poloviny 18. století, sošky sv. Václava, Panny Marie (Madony), sv. Anny Samétřetí a socha sv. Jana Nepomuckého z 19. století. U postranního oltáře sv. Jana Nepomuckého stávala křtitelnice z umělého mramoru ve tvaru polokoule s geometrickým ornamentem a skupinou sošek Křtu Kristova na silném sloupu. Na kruchtě byly umístěny varhany z roku 1906 s pseudobarokním prospektem od varhanáře Christopha Müllera z Mariánských Lázní. Varhany moderní konstrukce s pneumatickou trakturou (ovládáním), se třemi rejstříky (dva manuální po 56 notách a jeden pedálový s 27 notami) s 30 dispozicemi. V oknech mezi sakristiemi a presbytářem bývaly osazeny bohatě kované mříže z poloviny 18. století s erby patronů kostela markraběnky Františky Sybilly Augusty z Baden-Badenu a tepelského kláštera s iniciály „GJH A T“ (=Abt Tepl) a Ren. 1903. Na stěně presbytáře v zasklené skříni byly umístěny čtyři relikviáře z druhé poloviny 18. století, tři z nich ve tvaru monstrance a na jednom z nich vytepán obraz zdejší poutní Madony. Mříže představovaly dvířka skleněných schránek, které relikviáře obsahovaly kousek závoje Panny Marie, prokázaný ke dni 20. července 1743, část Kristova kříže s nápisem, jeden prázdný relikviář s malým papírovým balíčkem s nápisem: „Ex loco acensionis D.N.J. Christi“ (z místa nanebevzetí našeho pána Ježíše Krista), část kabátu sv. Josefa, ověřený ke dni 6. listopadu 1733. Dále zde byl uložen černý kříž pro svátek polibku míru s plastikou Ukřižovaného Krista na jedné straně a stříbrnou destičkou s reliéfem Panny Marie Pomocné na druhé. Barevná malovaná okna s posuvnými spodními díly byla zhotovena Mayerovým dvorním uměleckým ústavem v Mnichově. Na západní straně od jihu je motiv sv. Anny a sv. Marie, Navštívení Panny Marie a sv. Josefa, na východní straně lodi od jihu motiv sv. Alžběty, Zvěstování Panny Marie a sv. Michaela. V presbytáři na západní straně je okno s motivem sv. Heřmana Josefa a se signaturou výrobce, na východní straně pak motiv sv. Gilberta.
Ve zvonových patrech věží jsou zvonové stolice, ve východní věži z roku 1936 pro dva zvony, původní malý o hmotnosti 140 kg s laděním na tón Es a prostřední ulitý roku 1936 o hmotnosti 247 kg s laděním na tón C. V západní věži je stolice pro jeden velký zvon, nově ulitý v roce 1936, o hmotnosti 500 kg s laděním na tón As. Velký a prostřední zvon byly zabrány pro válečné účely za I. a pak znovu za II. světové války. Čtvrtý zvon byl zavěšen ve věži sanktusníku a byl ovládán od oltáře lany a pákovým táhlovým mechanismem v krovu.