Stará Role - kostel Nanebevstoupení Páně

Obec Stará Role (Alt Rohlau) patřila od svého vzniku v 15. století k farnímu kostelu sv. Anny v Sedlci. V samotné Staré Roli stávala pouze obecní kaple, která však nemohla obci s 6 tisíci obyvateli nemohla již stačit. V důsledku rozvoje keramického průmyslu stoupal počet obyvatel Staré Role, zejména počet dělnictva, které bylo pod silným vlivem sociálně demokratické strany, tehdy ostře napadající náboženství. Proto se začalo uvažovat o postavení vlastního kostela. Dne 28. února 1889 byl založen Dobrovolný katolický spolek pro stavbu kostela, který započal se sbírkou na stavbu kostel. Peníze byly získávány z členských příspěvků, z dobrovolných darů, nadací, závětí, loterie, sbírek a z výnosů koncertů a divadelních představení. Pokladní kniha však obsahuje zápisy až od 14. srpna 1893, snad nahradila knihu starší. V archivu je uloženo dobrozdání faráře Schönigera ze dne 4. prosince 1900 o stavebních plánech kostela ve Staré Roli. Podle nich měl být kostel postaven v pseudogotickém slohu. Schöniger tyto plány nedoporučil, protože by stavba byla příliš drahá a také nevhodná. Loď kostela by byla příliš úzká, do interiéru by se nevešly ani boční oltáře, musí být široká nejméně 11 m. Sakristie o rozměrech 3,14 x 3,15 m by také nestačila. Také presbytář by měl být větší. Schöniger žádal, aby byl vypracován nový plán v pseudorománském slohu. Spolek pro stavbu kostela začal soustavně pracovat až od roku 1903, odkdy je také vedena kniha protokolů schůzí výboru a hlavních zasedání. Dne 19. listopadu 1903 proběhlo první hlavní zasedání, kde bylo konstatováno, že jde již o třetí pokus o postavení kostela. Současné shromáždění rozhodlo, že se bude usilovat nejen o nový kostel, ale i o ustanovení samostatné farnosti. Zasedání schválilo nová statuta, byl zvolen předseda spolku továrník a starosta Josef Plass, jeho zástupce řídící učitel chlapecké školy Johann Behr, zapisovatel kaplan Anton Fechter a účetní učitel chlapecké školy a sudetský básník Johann Alboth. Dalšími členy výboru byli stavební podnikatel Johann Gaier, řídící učitel Josef Heidl, hostinský Josef Kempf a majitel knihovny Anton Lorenz. Dne 24. listopadu 1903 se konala první schůze výboru. Spolek měl tehdy k dispozici 4 437,96 K v hotovosti, 1 800 K v kreditních papírech. Dále byl stále vyhotoven plán pseudogotického kostela za 1 508 K a harmonium v ceně 220 K, dosud umístěné v obecní kapli. Ve spořitelně bylo 67 K 80 hal. Na schůzi bylo dohodnuto obrátit se na obec při hledání místa pro stavbu kostela. Na schůzi dne 4. ledna 1904 bylo rozhodnuto, že dárci nebudou uváděni jmenovitě, jednalo se totiž o větší počet menších obnosů. Na schůzi výboru dne 23. února 1904 bylo oznámeno, že úsilí o nalezení staveniště bylo dosud bezvýsledné u obce i okresního zastupitelství. Spolek si dále vyžádala zasílání Seznamů lázeňských hostů (Kurliste), aby bylo možno si mezi nimi vytipovat vhodné mecenáše. Na další schůzi výboru dne 8. března 1904 podali Plass a Behr zprávu o své cestě do Prahy dne 3. března, kde byli přijatu světícím biskupem Frindem, kardinálem Skrbenským a místodržitelem Coudenhovem. Frind jim poskytl rady, jak postupovat a přispěl 100 K. Také Skrbenský vyjádřil svou radost. Konzistoř nemá nic proti zřízení farnosti, věc se však bude ještě projednávat. Z náboženského fondu nemohl poskytnout žádné finance, jelikož jím disponuje místodržitel a ministr školství, slíbil však, že se přimluví. Také on věnoval 100 K. Konečně je přijal i místodržící, který přislíbil, že nebude dělat potíže. Dne 24. března proběhlo 2. plenární zasedání. Behr znovu podal zprávu o cestě do Prahy. Výbor vybízel členy spolku, aby se všichni snažili získávat nové členy, jelikož členský příspěvek činí 2 K, což není mnoho. Na páté schůzi výboru dne 3. listopadu 1904 bylo oznámeno, že byl získán pozemek pro výstavbu kostela, Kempfovo pole u Glasserova domu, o rozloze 2 050 m² za 20 000 K. Odsouhlasen byl text žádosti ke konzistoři o příspěvek z náboženského fondu, o zřízení samostatné farnosti a o patronát. 6ádost byla odeslána 8. listopadu a byla zdůvodněna vzdáleností od farního kostela a velkým počtem průmyslového obyvatelstva, z něhož naprostá většina byli katolíci. Odvolávali se na březnový příslib konzistoře i místodržitele. Továrníci ve Staré Roli jsou však evangelíci nebo židé, a proto nelze od nich čekat hmotnou pomoc. Dělnictvo je vystaveno tlaku sociálních demokratů. Systematicky zde operuje hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), které je podporováno finančně jak protestanty z Karlových Varů tak i z Německa. Všechny noviny v Karlových Varech se prý daly do služeb tohoto hnutí. Evangeličtí továrníci mohou vykonávat nátlak na své zaměstnance, působí zde také agenti „evangelických bratří“ a „Spolku Gustava Adolfa“. Navíc se provádí sbírky na stavbu protestantského kostela, který však postaven nebyl. Pokud nebudou mít Staropolští vlastní katolický kostel a svého faráře, budou navštěvovat protestantské biblické hodiny. Protestanti pořádají rodinné večery, provádějí jim reklamu a zvou na ně i katolíky, kteří tvoří dvě třetiny jejich návštěvníků. Pozice katolické církve tedy ve Staré Roli byli silně ohroženy zachránit je mohlo pouze zřízení samostatné farnosti. V prosinci 1904 bylo dohodnuto požádat Spolek sv. Bonifáce v Praze, aby poslal odborníka k prohlídce staveniště kostela. Na schůzi výboru dne 9. března 1905 podal Alboth vyúčtování. Spolek měl tehdy 146 členů. Bylo zvoleno nové vedení. Předsedou se stal učitel Behr, jeho zástupcem byl Plass, Alboth zůstal účetním a Fechter zapisovatelem. 20. března 1905 byl přečten přípis konzistoře z 10. března, což byla odpověď na žádost z 24. listopadu 1904. Konzistoř povoluje stavbu kostela i fary s podmínkou, že bude zajištěn stavební program, krytí běžných výdajů, kongrua faráře, plat řídícího sboru a kostelníka a patronát. Stavebním programem byli pověřeni stavební podnikatel Geier a stavitel Rott. Spolek měl k dispozici 19 000 K, 7 000 K vlastních a 12 000 K od Spolku sv. Bonifáce. Ostatní náklady by měl krýt náboženský fond. Běžné výdaje a plat kostelníka musí pokrýt štolové poplatky. O převzetí patronátu bude požádána obec Stará Role. Dne 17. dubna 1905 se obecní výbor rozhodl převzít patronát, což 11. května odsouhlasilo okresní zastupitelstvo s podmínkou, že výdaje na údržbu kostela a fary nebudou činit více než 500 K ročně. Na schůzi dne 18. května 1905 byla zvolena delegace k ministru kultu a školství von Hartlovi, který by se měl příštího roku léčit v Karlových Varech. Rovněž byla vyslána delegace do Prahy ke konzistoři a ke Spolku sv. Bonifáce. Ve Staré Roli byla školní kaple, která dle rozhodnutí místní školní rady sloužila pouze dětem. Spolek uvažoval o tom, že by k bohoslužbám mohly být připuštěny i dospělí. V srpnu se v Karlových Varech léčil ministerský předseda Gautsch. Vyslanci spolku jej také navštívili a Gautsch je vyzval, aby mu poslali písemnou zprávu do Vídně. Behr navštívil komisaře Artura Dačického z Heslova se žádostí, aby okresní úřad pomohl při výběru stanoviště. Byla přislíbena pomoc. 11. ledna 1906 jel Behr do Prahy. Místodržitel Coudenhove mu sdělil, že ministr kultu slíbil subvenci ve výši 60 000 K. Plány byly trochu pozměněny. Dne 18. ledna 1906 podal předseda spolku zprávu o audienci Hartla. Ministr chtěl vidět plány, proto stavitel Rott z Rybář urychleně sestavil plán, aby mu mohl být ukázán. Arcibiskup pražský, kardinál Lev Skrbenský a ministerstvo kultu a vyučování výnosem z 28. ledna 1906 na žádost spolku pro stavbu kostela zřizují faru ve Staré Roli a vyčleňují Starou Rolu ze sedlecké farnosti. 15. února 1906 byla okresnímu zastupitelstvu předložena zřizovací listina farnosti. Obec nechtěla vzít na vědomí omezení výdajů na 500 K ročně, nakonec však souhlasila. To, co se z částky 500 K nevyužije, bude dáno k dispozici stavebnímu fondu. Za tímto účelem obec jmenuje patronátního komisaře. Dne 20. března 1906 obecní rada odsouhlasila plat kostelníka. Behr podal zprávu o staveništi fary. Přijel vrchní stavební rada oddělení výškových staveb při ministerstvu a tomu se zdálo Kempfovo pole dosti nevhodné. Byl prohlédnut jiný pozemek, na němž stály tři domy, ale jejich majitelé za prodej požadovali příliš mnoho. Konečně Karl Rohm prodal pozemek na své zahradě. Majetek spilku v té době činil: 20 000 K subvence z náboženského fondu, 12 000 K od Spolku sv. Bonifáce, 8 000 K z vlastních peněz a 15 000 K ze sbírek. Na stavbu bylo ovšem potřeba 130 000 K na samotný kostel, 18 000 K na vnitřní vybavení a 18 000 na faru. 31. května 1906 Behr oznámil. Že Spolek sv. Bonifáce věnuje 20 000 K a saská královna přispěla 200 marek. Notariát v Karlových Varech vyhotovil dva exempláře listiny o patronátu, které 15. února potvrdilo okresní zastupitelstvo, poté byly předány spolku. Detailními plány s návrhem byl pověřen vrchní stavební rada Vomáčka. Spolek jej už třikrát urgoval, „nedává však o sobě žádné znamení, mlčí až dodnes a je ticho jako v hrobě.“ V té době na stavbu kostela chybělo stále více než 60 000 K. Posléze se proto spolek rozhodl, že budou vypracovány nové plány na menší kostel. Na schůzi výboru dne 25. června 1906 podal Behr zprávu o své cestě do Prahy ve věci plánů na stavbu. Do Staré Role byl vyslán architekt Hermann Fiedler z místodržitelství k prohlídce staveniště, které bylo poté schváleno. Fiedler vypracoval nový plán kostela.

Další cestu podnikli Behr a Fechter do Vídně, kde 20. června nejvyšší správní soud jednal o patronátu. Žalobcem byl obecní výbor, jenž nesouhlasil se stanovením maximálních nákladů na údržbu kostela. Obecní výbor se nejprve obrátil na Zemský výbor, který se však necítil kompetentní. Proto byla věc předložena vyšší instanci. Žaloba však byla zamítnuta. Dále představitelé spolku jednali s ministry kultu Marchtem a financí Korytofskym. Ministři mínili, že subvence 60 000 K je již dost vysoká a další nelze poskytnout. Doporučili stavět podle druhého plánu. Zástupci jednali i s dalšími úředníky, kteří slíbili, že budou jejich věc podporovat. Na 3. řádném hlavním shromáždění 21. července 1906 byly předloženy účty od 24. března 1905. Příjmy činily 1 878,10 K (162 K členské příspěvky, 1 599,10 K dary, 91 K úroky), výdaje 983,20 K, z toho 205,80 K na koupi pozemků. Celkový stav majetku byl 7 949 K. Na schůzi 1. srpna 1906 bylo sděleno, že oddělení výškových staveb při místodržitelství žádalo telegramem a dvěma dopisy o zaslání nových plánů. Výbor se obrátil na rybářského starostu a vyžádal si návrh na stavbu nového rybářského kostela Povýšení sv. Kříže, postaveného v letech 1904-1906. Pokladník Alboth složil ze zdravotních důvodů funkci. Na jeho místo byl zvolen poštmistr Johann Sandner. 20. listopadu 1906 byly předloženy dva návrhy nákladů na stavbu kostela a fary, za 120 000 K a 130 000 K. Oddělení výškových staveb při místodržitelství oba plány upravilo. Spolek se rozhodl pro plán za 130 000 K (z toho 100 000 K na stavbu kostela, 30 000 K na stavbu fary) a obrátil se na ministerstvo kultu se žádostí o druhou subvenci. Odůvodnil ji zdražením stavebního materiálu v důsledku stávky. 14. dubna 1907 bylo konstatováno, že záležitost patronátu je v pořádku. Architekt Hermann Fiedler dostal zaplaceno za plány kostela 1 200 K, současně byla podána žádost o druhou subvenci ve výši 30 000-35 000 K. Dne 17. června 1907 bylo na schůzi oznámeno, že kardinál Skrbenský a premiér Gautsch jednají ve Vídni o subvenci. Poslanec Spiess vyjednal audienci u ministra kultu, na kterou pojedou Behr a Lorenz. Dne 21. srpna 1907 byly vypsány inzeráty v Karlsbader Volkszeitung a Prager Abendblatt s poptávkou po firmě, která by provedla stavbu kostela. Aby se ušetřilo. Měly se na střechu místu glazurovaných cihel použít obyčejného a místo železného kříže na věži a železných oken pouze kříž a okna dřevěná. Ministerstvo kultu to však nedoporučilo, protože by se ušetřila pouze malá částka a efekt by byl neestetický. Na schůzi 27. srpna 1907 bylo rozhodnuto, že základní kámen bude položen koncem září nebo počátkem října a že bude pozván pražský světící biskup Wenzl Frind. V srpnu 1907 byla subvence zvýšena z 60 000 na 80 000 K (žádosti o druhou subvenci tedy bylo vyhověno, ale byla, jak se dalo očekávat, nižší). Dne 30. srpna 1907 měl Behr proslov k mládeži a ženám v Kohlertově hospodě. 9. září 1907 bylo oznámeno, že ke stavbě kostela se nabízí pokrývač Racek, stavitelé Waldert a Sichert a na faru Sandig. Byl zvolen stavitel Alois Sichert, jenž byl pověřen stavbou kostela i fary a který sliboval obojí za 108 206 K. Sichert nabízel úsporu 8%, zatímco Waldert 2%, Racek 5% a Sandig 4%. Na schůzi výboru 23. září 1907 byl dohodnut program slavnosti položení základního kamene. Dne 25. září 1907 proběhlo 4. řádné generální shromáždění. Spolek měl tehdy 150 členů. Stavitel Rott z Rybář ze spolku vystoupil. Zřejmě uražen, že nebyl pověřen provedením stavby nového kostela. Bylo mu poděkováno za to, že vyhotovil zdarma plán pozemku a více skic. Spolek poděkoval také Anně Ullerspergové, která si praním prádla vydělala 40 a věnovala je na stavbu kostela. Základní kámen nového kostela byl slavnostně položen 29. září 1907. Přítomni byli světící biskup dr. Wenzel Frind, úředníci okresního úřadu, okresní školní inspektor, zástupci školních obcí a všechny spolky. Sociální demokraté se sice pokusili slavnost znemožnit, nepodařilo se jim však žádné nepokoje vyvolat. Sociálnědemokratičtí učitelé z měšťanské a dívčí obecné školy ve Staré Roli svolali mimořádnou schůzi místní školní rady, která se usnesla, že se nezúčastní a že bude bránit dětem v účasti na slavnosti. Této schůze se zúčastnili i dva členové spolku, z nichž učitel Johann Alboth byl dokonce členem vedení. Oba dva byli posléze ze spolku vyloučeni. Slavnost měla následující průběh. V devět hodin se shromáždily spolky a děvčata u nové školy. Tam byli uvítáni hosté a byly přistaveny tři kočáry. V půl desáté průvod došel na náměstí, kdy byla tribuna pro čestné hosty. Prostranství zdobily girlandy, transparenty, zajištěna byla též hudba. Do základního kamene byla vložena plechová schránka, do níž byly vlaženy všechny běžné mince – měděné, niklové, stříbrné a zlaté v celkové hodnotě 31 K 33 hl., dále pergamenový list s historií spolku a partitura „Weihliedes“ (Světící písně), která byla patrně složena právě k této příležitosti. Kámen následně vysvětil pražský světící biskup dr. Wenzel Frind. Hlavním organizátorem byl poštmistr Sandner. Večer se poté konal ples. Roku 1908 byla zbořena stará obecní kaple a započala stavba nového kostela pod vedením stavitele Aloise Sicherta. Dne 1. července 1908 proběhlo 5. generální shromáždění. Císař věnoval spolku 2 000 K, což bylo využito na pořízení hlavního oltáře. Příjmy spolku činily od 25. září 1907 15 221 K, výdaje 15 149 K. Předsedou spolku byl jednohlasně zvolen Behr. Vedení výboru si zvolilo své funkcionáře: zástupce předsedy Danzera, pokladníka Sandnera a zapisovatele Fechtera. Dne 5. března 1909 zaslal spolek ministerstvu kultu žádost o novou subvenci. 25. dubna 1909 bylo oznámeno že stavba kostela má stát 108 206 K, interiér 24 783 K, celkem 132 989 K. Nedostává se ještě 39 000 K, proto bylo rozhodnuto znovu žádat o subvenci. Kostel byl předán stavitelem roku 1908, v roce 1909 bylo pořizováno vnitřní zařízení. Na schůzi výboru 22. září 1909 podal Behr zprávu o další své a Sandnerově cestě do Prahy a Vídně. 23. září 1909 bylo předloženo vyúčtování. Sklářské práce na kostele provedl Richard Herold, sochy zhotovil Reinhard J. Tittl. Varhany vyrobil Kryštof Müller z Mariánských Lázní-Úšovic za 6 680 K, dokončeny byly 15. září 1908. Náklady na hlavní oltář činily 1 926 K. Dva postranní oltáře po 1 286 K. Kazatelna 1 426 K. Křtitelnice 340 K. Dohromady 7 302 K. Stěny kostela vyzdobil karlovarský malíř Karl Lehninger, který se specializoval na figurální výmalbu kostelů. Vyzdobil jich nejméně 45, mezi nimi např. jezuitský kostel v Zábřehu, kostel v Kadani, po odsunu kostel v Bambergu ad. Roku 1909 byla opatřena křížová cesta za 2 500 K, lavice pro přijímací za 400 K, sanktusový zvonek za 200 K, dvě kropenky za 200 K, věžní hodiny za 22 600 K, zvony zhotovil Richard Herold z Chomutova za 9 013,65 K, náklady na jejich umístění činily 200 K, lavice za 3 420 K. Bleskosvod na kostele stál 491,02 K, na faře 220,96 K. Velký kříž byl zhotoven za 500 K, malý za 300 K. Vše dohromady s 8% příplatkem 1 391,01 K. Zhotovila je firma Anton Lorenz, stavebnictví a umělecké zámečnictví ve Staré Roli. Stejná firma zhotovila vodovod a kanalizaci na faře a některé další práce za 2 432,41 K. Kostel tedy nakonec byl postaven za 99 000 K, fara za 28 000 K, za vnitřní vybavení bylo zaplaceno 29 000 K. celkové náklady nakoste a faru činily 160 000 K. Spolek dostal subvenci 80 000 K, sbírkami bylo získáno 30 000 K, dosud chybělo 50 000 K. Spolek si přál, aby mohl být kostel předán k užívání ještě v roce 1909. Byla subvence 10 000 K, ovšem spolek by uvítal, kdyby ministerstvo zaplatilo celý zbytek. Nakonec byl však nový pseudorománský kostel, nazývaný tehdy Jubilejní kostel císaře Františka Josefa, slavnostně vysvěcen dne 10. října 1909 pražským arcibiskupem kardinálem Lvem Skrbenským. Kostel byl zasvěcen Nanebevstoupení Páně. Záhy nato byl Behr vyznamenán „nejvyšší církevní autoritou“ zlatým křížem za zásluhy „pro ecclesia at pontifice.“. Poctěn byl tím nejen spolek, ale rovněž veškeré katolické obyvatelstvo Staré Role. Na generálním shromáždění 21. prosince 1909 byla podána zpráva o práci spolku z předchozí období. Spolek měl tehdy 138 členů. Na schůzi výboru 22. února 1911 byla podána zpráva za uplynulý rok. Navzdory útokům v tisku je stav dobrý. Katecheta Fechter byl přeložen do Karlových Varů a novým jednatelem byl zvolen katecheta Stenuf. 21. července 1911 bylo dohodnuto vyslat delegaci do Vídně na jednání o další subvenci. Instalace elektřiny nebude od obce provedena včas, proto se toho musí ujmout spolek. Jednalo se též o zřízení Betlému. Dne 7. října 1911 bylo rozhodnutu, že jelikož má spolek zásluhy o vybudování kostela, bude se dožadovat, aby při jmenování faráře byl brán ohled na jeho přání. Již 11. října 1911 se jednalo o dosazení faráře. Sociální demokraté však stále nepřestali agitovat proti stavbě kostela a vytvoření nezávislé farnosti. Jako kandidáti byli konzistoři nevrženi farář v Nové Roli P. Richter, kaplan v Sedleci P. Weis a farář v Javorné P. Michl. Spolek se nakonec rozhodl pro novorolského faráře Richtera. Na schůzi výbory 18. října 1911 vznikly ve spolku rozpory ohledně dosazení faráře rozpory. Behr proti volbě Richtera. Prohlásil, že volbu ovlivnil nějaký Žid a to je prý nevhodné a skandální. Koho tím myslel, není známo, snad majitele jedné z porcelánek, kterou vlastnila židovská rodina, a patrně finanční prospěch s podpory jejich kandidáta. Byla poslána delegace na hejtmanství. Farář Richter byl přítomen jednání výboru 11. únory 1912 zatím jako host. Behr se omluvil pro nemoc a v nepřítomnosti složil funkci předsedy. Členové výboru však demisi nepřijali. Dále se jednalo o zřízení Božího hrobu. Byl dojednán u firmy J. Moroder, náklady ve výši 900 K byly kryt ze závěti jistého Janky, zemřelého snad v říjnu 1911. 15. března 1912 byla dosavadnímu předsedovi Behrovi vyslovena důvěra a byl přemluven, aby prozatím ve funkci zůstal. 22. března 1912 podal Behr zprávu o cestě do Prahy, kde se mu podařilo od Spolku sv. Bonifáce získat příslib 2 000 K. Nový farář si pojede 2. dubna do Prahy pro investituru. Berf a Kempf zase pojedou do Vídně shánět peníze. Katolická charita v Litoměřicích darovala spolku 2. dubna 1912 2 000 K. Na schůzi výboru 22. dubna 1912 podal Behr zprávu o cestě do Vídně, kde mluvil se sekčním šéfem ministerstva financí von Engelem a vymámil z něj slib subvence 40 000 K. Tyto subvence byly udíleny z náboženského fondu, který vznikl z majetku zrušených klášterů, nelze je tedy považovat za dar od státu. Subvence měla být vyplacena v letech 1913-1914. Na schůzi bylo konstatováno, že „právem označuje dr. Frind v dopise tento tak neuvěřitelný a nadlidský úspěch za zázrak.“ Dne 28. dubna 1912 proběhla instalace faráře. Behr přesvědčil spolek, že jeho úlohou je postarat se o to, aby slavnost proběhla co nejlépe. Pokud tedy měl něco proti Richterovi, dokázal se přemoci. 17. května 1912 okresní hejtman potvrdil subvenci. Zdůraznil, jaká je to milost a že se jedná o subvenci již poslední. Navzdory tomuto tónu dopisu vzbudil radost a spolek za něj poděkoval. Behr navrhl, aby každoročně ve výroční den položení základního kamene byla sloužena mše svatá za zesnulé členy spolku, což bylo jednohlasně přijato. Pokladní, poštmistr Sandner, se nabídl, že sepíše historii spolku, což bylo rovněž s povděkem přijato. Pokud byla tato historie opravdu sepsána, pak se nedochovala. Dne 28. května 1912 proběhlo generální shromáždění. Bylo konstatováno, že největší zásluhu na postavení kostela má řídící učitel Behr a bylo mu vysloveno poděkování. Farář Richter se stal členem výboru a zástupcem předsedy. Na schůzi výboru 22. července 1912 se projednával dluh staviteli Sichertovi. 17. prosince 1913 bylo oznámeno, že vybavení kostela je již zcela zaplaceno, i když poslední státní subvence ve výši 10 000 K zatím nestačila. Staviteli spolek ještě dlužil 14 000 K s 6% úroky. Členské příspěvky však nestačily ani na úroky. Přetrvávaly spory o text zakládací listiny spolku. Okresní zastupitelstvo posléze s jejím textem souhlasilo, spory se však vlekly až do roku 1917. 12. ledna 1914 se konalo opět generální shromáždění. Po delší debatě bylo dohodnuto zapsat dluh staviteli na budově fary. Obecní sekretář Kollmar slíbil, že se pokusí zjistit, zda by nebylo možné si půjčit peníze ze sirotčí pokladny. Poté přišla světová válka, během níž spolek nevyvíjel žádnou činnost. V důsledku naprostého nedostatku všeho a nezměrné bídy nebylo možno pro kostel shánět peníze. Muži byli odvedeni na frontu, mnozí se už nevrátili. Členské příspěvky se nevybíraly. Farář se snažil platit aspoň úroky. Za války byla několikrát vypsána tzv. válečná půjčka. Jednotlivci i organizace museli půjčit státu na válečné účely. Také starorolský spolek byl půjčkou postižen. Válečnou půjčku za rok 1914 zaplatil až v roce 1915 ve výši 1 600 K. O dalších půjčkách již nejsou zmínky, patrně již spolek neměl další finance. Peníze, vynucené na válečnou půjčku, se věřitelům již nikdy nevrátily. Dne 1. února 1917 byly velký a střední zvon zabaveny na válečné účely. Toho dne se rozezněly naposledy. Zvony byly vyplaceny obnosem 4 zl. Za kilogram. Protože zvony neprošly okny, vojáci je rozbili uvnitř věže. Po celý den bylo tehdy slyšet bouchání, mnozí lidé plakali. Záhy byl odvezen i třetí zvon a tak až do roku 1924 byl jediným zvonem, který tu bylo slyšet, umíráček. Dne 22. prosince 1919 spolek přijal od Bankovního úřadu ministerstva financí 1 600 K. Předseda spolku, jímž byl stále Behr, to považoval za splacení válečné půjčky a neměl tedy v úmyslu tyto peníze vrátit. Československý stát se však necítil být vázán dluhy Rakousko-Uherska a považoval to za půjčku, splatnou i s úroky do 22. března 1920. Dne 8. března 1921 se konalo první zasedání výboru spolku po válce. Pro nepřítomnost předsedy Behra jej řídil jeho zástupce farář Richter. Bartl byl pověřen vyhotovením seznamu členů spolku. Bylo dohodnuto vybírat opět členské příspěvky, a to ve výši 5 K. Spolku stále ještě patřilo harmonium ve školní kapli, které bylo následně prodáno Behrovi. Lidé se dožadovali pořízení nových zvonů, nebyly však peníze. Proto bylo rozhodnuto provést sbírku na zakoupení nových zvonů. 5. října 1921 katecheta Bledl sdělil, že začal provádět sbírku na nové zvony. Spor s bankovním úřadem měl nepříznivý průběh. 19. června 1923 byly podána na spolek žaloba, 27. června 1923 proběhlo u soudu ústní jednání. Situaci komplikovalo, že předseda Behr, který v roce 1919 půjčku přijal, již nebyl na živu. Ke dni 7. listopadu 1923 měl spolek asi dvacet členů. Bylo rozhodnuto, že spolek musí být obnoven, neboť ještě nesplnil svůj účel – stále zůstávaly dluhy za postavení kostela. 15. listopadu 1923 byl ustanoven nový výbor. Předsedou se stal farář Richter, zástupcem Kriegelstein, pokladníkem vrchní strážmistr Bartl, zapisovatelem Stenuf, přísedícími Schneider, Sandner, obecní sekretář Kollmar a hostinský Kempf. Stále byly prováděny sbírky na nové zvony, také byly k dispozici nějaké peníze z výkupu starých zvonů, a tak koncem roku 1923 měl farář Richter 13 000 Kč jako fond na zvony. K tomu katecheta Bledl vybral 4 000 Kč. Po válce byly nutné nějaké opravy kostela. Tehdy stáli v čele obce zástupci sociálně demokratické strany, kteří odmítli opravy zaplatit, a tak nezbylo nic jiného, než si peníze vypůjčit z fondu na zvony. Koncem roku požádal větší počet žen z Pomocného spolku žen Bartla o provedení nové sbírkové akce. Bartl začal získávat nové členy, v čemž měl značný úspěch. Ke dni 4. ledna 1924 již počet členů činil 162 osob. Počátkem roku 1924 farář Richter onemocněl a delší dobu zůstal upoután na lůžko. Proto jej Bartl neobtěžoval ve věci sbírky na pořízení nových zvonů a domluvil s katechetou Antonem Stenufem. Bertl rozeslal větší počet dopisů s prosbou o peněžitou pomoc a měl úspěch. Sešlo se nejen dost darů, ale také bylo dosaženo toho, že okrasní úřad přiměl obec k zaplaceni 4 800 Kč vypůjčených na opravu kostela z fondu na pořízení zvonů. Přesto však bylo k dispozici stále jen 17 000 Kč, ale k nákupu zvonů bylo potřeba 60 000 – 70 000 Kč. Bylo proto rozhodnutu spokojit se pouze s ocelovými zvony, které byly podstatně lacinější. Protože v Čechách nebyla firma, která by vyráběla zvony z ocele, obrátil se spolek na firmu Ignác Starck v Brně. Ta nabídla tři zvony, které i s dopravou a zavěšením stály 27 890 Kč. Dne 9. dubna 1924 převzal Bartl nové zvony na karlovarském nádraží. Wenzl Wörl se synem Antonem zajistili dopravu na svém koňském potahu. Zvony, vůz i koně byly vyzdobeny květinami a běložlutými prapory. Protože ve Staré Roli bylo hodně nepřátel církve, především mezi tamními sociálními demokraty, nachystali se Bartl a jeho přátelé hole pro případ, že by bylo nutno zvony bránit. Přeprava však proběhla v klidu, jen po příjezdu do Staré Role je okukovaly stovky zvědavců. Sociální demokraté proti této slavnosti nic nepodnikli. 13. dubna 1924 byly nové zvony slavnostně vysvěceny farářem Richterem za asistence obou katechetů Bledla a Strnuta. Přes nepříznivé počasí přišly stovky lidí. Kmotry byly velkému zvonu Fanny Vielgutová, střednímu Berta Lippertové, dcera obchodníka Lenharta a malému zvonu dívčí svaz, který zastupovala Aloisie Sieglová. Zvony byly dodány bez nápisů, proto byly vytesány až na místě. Texty vymyslel Bartl. Pamětní zápis v pokladní knize obsahuje jména dárců, kteří na zvony přispěli. Jedná se o 242 osob ze Staré Role nejrůznějších profesí: úředníci, učitelé pomocní dělníci a nádeníci, řemeslníci. Nejvíce přispěli obchodník Josef Lenhart (600 Kč), dále jeho dcera Berta Lippertová, kmotra středního zvonu (500 Kč), Oskar Vielgut, ředitel továrny v Klášterci (500 Kč), Fanny Vielgutová, kmotra velkého zvonu (350 Kč), Svaz dívek ve Staré Roli (400 Kč), Staropolská spořitelna (400 Kč), Louis Sieglová, kmotra malého zvonu (400 Kč), ing. Julius Fritsch z Bregenz, spolumajitel porcelánky ve Staré Roli. Jistě však nemají menší zásluhu ani třeba dělníci Johann Bröckl, Laser, Josef Kiess, Franz Michl či vdova Seifertová, kteří přispěli po jediné koruně. Dne 14. dubna 1924 byly vysvěcené zvony vytaženy na věž. Okna byla pouze 90 cm široká, průměr zvonů byl však větší, proto bylo nutné vybourat kus zdi. Roku 1924 byla podána druhá žaloba na spolek ve věci dluhu u bankovního úřadu. 18. dubna 1924 okresní soud přikázal zaplatit do 14 dnů. Nestalo se, a tak byly obě strany pozvány k ústnímu jednání na dne 22. května 1924. Spolek sice prohrál, ale neměl z čeho platit. Navíc stále ještě přetrvával dluh 6 451,73 Kč staviteli Sichertovi. Členské příspěvky byly zvýšeny na 6 Kč. Podle seznamu z roku 1927 měl spolek 183 členů. Všichni členi žili ve Staré Roli, pouze u dvou není bydliště uvedeno. Dne 2. července 1927 se konalo hlavní shromáždění. Předseda Richter na něm připomněl historii spolku. Shromáždění se jednohlasně usneslo přenést všechna práva na kostel a faru na římskokatolickou církev, farnost Stará Role. Pokladník Bertl oznámil, že dluh staviteli je vyrovnán. Byl zvolen nový výbor ve stejném složení. Na výstavbě kostela a fary má podíl mnoho lidí, ale zdá se, že největší má zásluhu učitel Johann Behr, dále starosta Josef Plass, farář Richter, katecheti Fechter a Stenuf, poštmistr Josef Sandner a strážmistr Franz Bartl. Spolek byl rozpuštěn na hlavním shromáždění dne 25. června 1930. Po faráři Richterovi nastoupil do správy farnosti dr. Stegmann. Život fanosti se po postavení kostela velice slibně rozvíjel. Vznikl pěvecký spolek sv. Cecílie, který si troufal i na oratoria. Dále zde byl založen soustavně pracující Křesťanský spolek žen, byly zakládány různé nadace pro konkrétní poslání. Velice obětavě pracovala Charita, především v době nezaměstnanosti. Jsou dochovány záznamy o počtu probdělých nocí u nemocných (stovky ročně), počtu celodenních péčí, počtu návštěv, uvařených a vydaných jídel, sbírkách atd. Mimo to žila farnost v úzkém sepětí se školami, s některými továrnami a i jinými institucemi.

Za okupace započal úpadek duchovního života činnosti farnosti. Po druhé světové válce se bohatý život farnosti scvrkl pouze na výkon obřadů. Roku 1946 byl odvolán poslední farář Stegmann, správu po něm vykonávali pouze administrátoři, později duchovní správci z Rybářské farnosti a nakonec kaplani z Karlových Varů. Dokonce byly i snahy z kostela udělat hospodářskou budovu a do fary byla umístěna Zvláštní škola. Nástupem komunistického režimu se pravděpodobně správci rychle střídali. První známý poválečný kněz Němec byl v dubnu 1948 zatčen. Farnost převzal Václav Divíš, který současně spravoval i mariánský kostel redemptoristů v Karlových Varech. I on byl však komunisty rovněž zatčen a uvězněn. Následně byl dosazen jezuita Juránek s trpně pasivním poměrem k režimu. Přesto byl udán a roku 1951 se již hovoří o novém administrátorovi Janu Schauerovi. V úředních spisech státního dozoru je hodnocen jako inteligentní, „…zdá se, že není nebezpečný, ale je nutno jej zasadit do lidosprávy…“. Jeho další osud se však nedochoval v písemných pramenech, stejně tak se nepodařilo zjistit, kdo byl jeho nástupcem. Poslední administrátor Staré Role Jaroslav Jarma sloužil do vysokého věku a dne 2. března 1971 byl penzionován. V duchovní správě ve Staré Roli pokračoval až do konce 70. let 20. století, doku mu zdravotní stav dovolil. Tím skončila vlastní staropolská duchovní správa. Státní souhlas k duchovní správě Staré Role dostal poté Josef Špaček z Rybář. V létě roku 1987 poškodil ničivý větrný vír větší část střechy kostela i fary. Tato skutečnost svedla dohromady ochotné farníky, kteří se podíleli na odstranění následků vichřice. Postupně byla opravena střecha lodi kostela, věže, následovaly fasády, trámový strop lodi, sakristie, vymalování celého kostela, zavedení vody do kostela, oprava elektroinstalace, poté i oprava fasády fary a modernizace bytu na faře. Opravena byla i vitrážová okna. Okolo kostela byla vybudována kanalizace pro odvod dešťové vody. Potřebné zajištění bylo jednak svépomocí, z vlastních zdrojů, pomocí sbírek a mimořádnými příspěvky farníků na konkrétní účel. Vše zajišťoval František Žalud, který okolo sebe vytvořil dělný tým. Počátkem 90. let 20. století prodělaly nefunkční varhany náročnou opravu vzduchových míšků a dalších součástí díky nadšení bývalých starousedlíků žijících v Německu, kteří zajistili potřebný finanční obnos. Mimo to přispěli i na další opravy kostela. Po pádu režimu v listopadu 1989 byl otec Špaček přeložen a do Staré Role dojížděl sloužit nedělní mše jezuita Josef Pražan z Nejdku a jezuita Dvořák z Hroznětína. Do Rybář a tím i do Staré Role byl ustanoven Josef Pecinovský, který však asi po roce a půl odešel. Po roce 1989 je každoročně konána poutní slavnost Nanebevstoupení Páně. Na tento den přijíždějí němečtí rodáci slavit eucharistii a pravidelně se setkávat. Dne 4. července 1992 sloužil primici novokněz Eduard Mayer, který ve Staré Roli vyrostl a ministroval. Josefa Pecinovského vystřídal Petr Franta. Po něm následoval Hubert Hein. V listopadu 1998 pověřil karlovarský děkan Jiří Hladík k zajištění Staré Role a dalších osiřelých farností zastupováním svého kaplana Gabriela Rijada Mulamuhiče, který začal s výukou náboženství. Připravoval oživení farního života otevřením farního centra, modlitebními společenstvími, adoracemi s aktivní účastí věřících, atd. Na podzim roku 1999 však odešel a v listopadu již sloužil v Ostravsko Opavské diecézi. V říjnu 1999 dojížděl do Staré Role nový kaplan od sv. Máří Magdalény Václav Vojtíšek, který od listopadu převzal i farnost Rybáře. V tomto období začal vypomáhat, respektive zastupovat při nepřítomnosti duchovního, František Kiss. Dne 15. ledna 2003 se ujal správy farnosti Vladimír Müller. Farnost se tak po 32 letech dočkala svého stabilního kněze a dokonce po 57 letech i svého faráře. Tato skutečnost se příznivě projevila jednak v péči o kostel a faru, ale jednoznačně v oblasti pastorace. Do roku 2010 byla provedena rekonstrukce elektroinstalace v celém kostela včetně lustru, hlavního přívodu a rozvaděče. Přízemí fary prodělalo generální opravu na místnost pro farní setkávání, farní kancelář a kancelář stavebního technika se sociálním zařízením. Byl zrekonstruován krov věže a položena nová pálená krytina shodná s původní. Okna zvonice byla osazena novými okenicemi se žaluziemi. V kostele bylo instalováno ústřední vytápění s rozvodem v podlaze, obsluhované tepelným čerpadlem. Vytápění následně vyvolalo další velkou opravu varhan, které se seschly. Obětní prostor byl upraven podle návrhu ing. arch. Václava Maška prodloužením presbytáře do kostelní lodi, kamenným oltářem a ambonem a navazující dřevěnou podlahou mezi lavicemi. Před hlavním vchodem kostela byla položena nová dlažba s odvodněním Depozitář kostela byl přebudován na místnost pro malé děti. Pastorační činnost mimo obřady zahájila pravidelné katecheze, výuku náboženství, měsíční setkávání „labora et ora“, příležitostné farní akce. Začala rovněž fungovat ekonomická a farní rada.

Pseudorománský obdélný jednolodní kostel z glazurovaných cihel zakončený ustoupenou obdélnou, polokruhově zakončenou apsidou. Loď kostela je kryta sedlovou střechou z pálených tašek s osmibokou oplechovanou sanktusovou zvoničkou s plechou jehlancovou stříškou s křížkem na vrcholu. V sanktusníku je umístěn umíráček. Nad závěrem je střecha valbová. Před hlavním východním vstupním průčelím stojí představěná hranolová věž zakončená osmihrannou jehlancovou střechou s křížem na vrcholu. Vrchol věže je doplněn trojúhelníkovými štíty s kruhovými věžními hodinami na každé straně a nárožními pilíři, na kterých bývaly původně umístěny čtyři sochy andělů. Po stranách věže jsou připojeny boční patrové přístavky. Před hlavním vchodem je připojena sloupová předsíň. Při severní podélné stěně kostela je ve středové ose připojen přístavek bočního vchodu krytý sedlovou střechou. K bočním stěnám presbytáře je jsou připojeny obdélné sakristie kryté valbovými střechami se sloupovými předsíňkami bočních vchodů. Stěny kostela jsou otevřeny obdélnými, polokruhově zakončenými okny ve dvou řadách o devíti osách. Velká okna v horní řadě, menší ve spodní.

Vnitřní prostor lodi kostela je plochostropý, krytý dřevěným kazetovým stropem. Triumfální oblouk je polokruhově zakončený. Kruchta kostela je dřevěná. Figurální výmalba kostela pochází od karlovarského malíře Karla Lehningera. Na stěně po levé straně triumfálního oblouku je vyveden výjev Narození Kristova, po pravé straně výjev Vzkříšení Krista. V presbytáři jsou dvě nástěnné malby, které znázorňují Stvoření světa a Poslední soud. Velká okna v podélných stěnách lodi jsou zdobena malbami na skle: Nejsvětější Trojice, sv. Antonín, Panna Marie Bolestná, sv. Karel Boromejský, sv. Josef, sv. Barbora, Svatá Rodina. Na každém okně je vyvedeno jméno jeho dárce. V interiéru kostela jsou na paměť postavení a vysvěcení umístěny dvě nápisové mramorové desky. Deska v presbytáři, upomínající nevysvěcení kostela, má text v latině. Druhá deska umístěná v předsíni nese nápis v němčině, v překladu: „Tento Boží dům zbudoval Katolický spolek pro stavbu kostela ve Staré Roli na paměť 60. výročí vlády Jeho Císařské Majestátu našeho císaře Františka Josefa I. léta Páně 1908 pod vedením svého předsedy Johanna Behra, faráře v Sedleci Josefa Schönigera a stavitele Aloise Sicherka z Karlových Varů“. Kostel byl vytápěn pomocí čtyř komínů a již od počátku měl elektrické osvětlení.

Vnitřní zařízení kostela je současné se stavbou kostela z počátku 20. století. V presbytáři je umístěn dřevěný hlavní oltář vyrobený ze smrku a lípy, vysoký od podlahy k nohám kříže 7,5 m a široký 3,70 m. Ve středové části oltáře je umístěn oltářní obraz, malba na plátně, Nanebevstoupení Krista od malíře porcelánu Wenzela Gröschla ze Staré Role v obdélném, polokruhově zakončeném rámu. Po stranách jsou umístěny výklenky, dva volně stojící sloupky a dva rohové sloupečky. Ve výklencích jsou umístěny 1,10 m vysoké sochy sv. Petra a Sv. Pavla. Oltářní deska spočívá na čtyřech sloupcích s řezanými kapitálami. Oltářní stůl je zdoben ornamenty. Na něm jsou tři stupínky a dva postranní podstavce, na kterých spočívá vlastní oltář a tabernákl, zevnitř vyložený bílým atlasový hedvábím. Při stěně lodi po stranách triumfálního oblouku stojí postranní oltáře ze smrku a lípy jsou 4,80 m vysoké a 2 m široké. Hlavní římsa oltářů spočívá i s oltářním stolem na dvou sloupcích. Na jednom oltáři je tabernákl tapetován atlasem, na druhém řezaným dřevem, vymalován v bílé barvě a ozdoben částečně pozlacenými sochami Srdce Páně a Srdce Panny Marie, 1,20 m vysokými. Vedle výklenků jsou dva silné a dva slabší sloupky s řezanými hlavami, na kterých spočívá stříška s křížem. Při levé stěně lodi je umístěna dřevěná kazatelna ze smrku a lípy, která spočívá na jednom osmibokém sloupu a ten pak na osmi sloupcích. Kazatelna je vysoká od podlahy k vrcholu kříže 6,40 m. Na kazatelně jsou výklenky, ve kterých jsou umístěny řezané reliéfy čtyř evangelistů. Schody se zábradlím rovněž spočívají na sloupku. Dále se v interiéru kostela nachází křtitelnice se 30 cm vysokou soškou Křest Kristova Janem Křtitelem na poklopu. V lodi je umístěno 24 lavic. Na bočních stěnách lodi je umístěno 14 zastavení křížové cesty. Na kruchtě jsou umístěny varhany od Kryštofa Müllera z Mariánských Lázní-Úšovic z roku 1908. V interiéru kostela se dále nachází dřevěná socha sv. Antonína Paduánského, lavice pro přijímací, dvě kropenky, jesličky, svatý hrob ad.

Ve věži bývaly původně umístěny tři zvony od Richarda Herolda z Chomutova, zabavené na válečné účely v roce 1917. Velký zvon sv. Jana Nepomuckého vážil 1160kg, měřil 135 cm v průměru a 95 cm na výšku. Na zvonu býval nápis v němčině: „des höchsten Lob zu jeder Stund tut sein metallner Mund Euchkund“ (Nejvyššího chválu v každou hodinu jeho kovová ústa vám oznamujte). Střední zvon sv. Antonína Paduánského vážil 600 kg, měl 104 cm v průměru a 80 cm na výšku. Nápis v němčině zněl: „Horrst mein Klingen nacht und fern Ruf ich dich zum Dienst des Herrn“ (Slyš moje zvonění v noci i dáli volám Tě k službě Páně). Malý zvon Panny Marie vážil 350 kg, měl 84 cm v průměru a 65 cm na výšku. Na zvonu byl latinský nápis: „Consolor viva fleo mortuo pello nocivo“ (Utěšuji živé oplakávám mrtvé odháním škodlivé). Za jasného počasí prý bylo možno slyšet až na vzdálenost tří hodin chůze. Zněly v es-dur údajně tak silně, že se v blízkosti kostela jen stěží dalo mluvit. Nové ocelové zvony, náhrada za zrekvírované, vyrobila firma Ignác Starck v Brně v roce 1924. Velký zvon sv. Marie váží 12 000 kg, v průměru má 140 cm a na výšku 160 cm. Německý nápis na zvonu zní: „Neu geschaffen bist du wieder nach der grossen Krigesnot nun lass erschallen frohe Lieder zu Ehren unseres Herrn und Gott“ (Jsi znovu pořízen po velkém válečném soužení nyní nech zní veselé písně ke cti našeho Pána a Boha). Střední zvon sv. Anny váží 800 kg, měří 118 cm v průměru a 135 na výšku. Na plášti zvonu je vytesán nápis v němčině: „Auf der Ganze Erenrund Tu den Manschen Friden Kund Allezeit mann an Gottes Wort mit hellen Klang von Ort zu Ort“ (Po celém okrsku zemském ohlašuj lidem pokoj po všechny časy svolávej k Božímu slovu jasným zvukem od místa k místu). Malý zvon sv. Anežky Římské váží 500 kg, v průměru měří 100 cm a na výšku 117 cm. Německý nápis zní: „Sei gegrüsst im Feierkliede Jetz, und immer dar den Menschen zur Versöhnung läute ungezählte tausend Jahr“ (Buď pozdravena ve slavnostní písni nyní i navždycky lidem vyzváněj ke smíření po nesčetné tisíce let). Zvuk nových zvonů je prý hlasitější než u předchozích. Zní v g moll, jejich hlas je mnohem jasnější a nejsou slyšet tak daleko. V sanktusníku je umístěn umíráček, přenesený z původní obecní kaple. Zvon váží 40 kg a má 30 cm na výšku. Nápis na zvonu zní: „Johann Georg Jordan goss mich in Eger 1747“ (Ulil mne Johann Georg Jordan v Chebu roku 1747). Firma Jordan v Chebu byla tehdy velmi proslavená, od ní pocházely i zvony kostela Máří Magdalény v Karlových Varech.

Západně od kostela stojí jednopodlažní fara, vysvěcená vikariátním sekretářem P. Pošmurným z Rybář.