Svatobor - kostel Nanebevzetí Panny Marie

Původní, snad ještě dřevěný, gotický kostel byl vystavěn patrně na počátku 13. století v osadě Svatobor (Zwetbau) v šemnickém újezdu, který se tehdy nacházel v držení cisterciáckého kláštera v Oseku. V roce 1272 byl Svatobor s přilehlou oblastí mezi řekou Ohří a vrchem Pustý zámek jako důležité církevní a správní středisko vyňat králem Přemyslem Otakarem II. z jurisdikce purkrabího na hradě v Lokti. První zmínka o zdejším farním kostelu pochází z listiny krále Jana Lucemburského ze dne 21. března 1341, kterou potvrdil privilegia kláštera v Oseku.

V roce 1352 byl snad na místě původního kostelíku na terase na dominantním návrší nad údolím v nejstarší části vsi zvané Dolní Svatobor (Unter-Zwetbau) vystavěn oseckým cisterciáckým klášterem nový gotický farní kostel Nanebevzetí Panny Marie podle návrhu neznámého architekta a ještě téhož roku slavnostně vysvěcen. Podle evidence odvodů papežských desátků náležel zdejší kostel v roce 1384 ke kostelu sv. Václava v Lokti se sídlem arcidiákona.

Zdejší farní kostel zůstal pod patronátem oseckého kláštera až do roku 1465, kdy cisterciácký opat Jan postoupil Svatobor a ostatní klášterní vsi ve zdejším kraji králi Jiřímu z Poděbrad, který tyto majetky ještě téhož roku připojil k panství hradu Engelsburg. Zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie se následně stal filiálním ke kostelu sv. Michaela Archanděla v Andělské Hoře. Patrně v sedmdesátých letech 16. století nechal tehdejší držitel části zboží Andělská Hora, hrabě Kryštof Šlik, vybudovat v kostele ve Svatoboru rodovou hrobku. Gotický kostel ve Svatoboru však během staletí patrně značně zchátral a podle zprávy ze dne 27. září 1721 byl již ve velmi špatném stavu.

Zakládající listinou ze dne 29. července 1728 tehdejšího majitele panství Kysibl (Stružná) a patrona kostela, hraběte Františka Josefa Černína, potvrzenou dne 28. srpna 1728 pražskou arcibiskupskou konzistoří, byla poté při kostele založena samostatná farnost a kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru povýšen na farní. Prvním svatoborským farářem se stal Mikuláš Nowotnig z Horky, jenž tento úřad vykonával až do své smrti v roce 1751.

Hned po založení samostatné farnosti započaly přípravy na stavbu nového kostela. Hrabě František Josef Černín roku 1729 poskytl základní kapitál ve výši 39.000 a několik set zlatých, za kterého byly určeny na stavbu kostela úroky ve výši několika tisíc zlatých, aby mohlo být z realizací projektu započatu na jaře následujícího roku. Na celou stavbu bylo počítáno vynaložit nanejvýš 16.000 zlatých, neboť tento kostel vlastnil: „nejlepší lesy a nepotřebuje příliš vzdálené lomy, nýbrž potřebný kámen lze nalézt zde.“ Již posledního dne roku 1729 tak psal kysiblský úřad ve své zprávě, že „k budoucí stavbě svatoborského kostela už byly učiněny všechny přípravy ve věci shánění stavebního materiálu, aby tak v příštím létě nebyli řemeslníci v ničem omezováni.“

Dopisem doručeným dne 3. března 1730 poté farář Nowotnig žádal arcibiskupskou konzistoř v Praze: „Ježto se nejvznešenější pán pan hrabě Černín, pohnut duchovní horlivostí, na moje ustavičné prosby dobrotivě rozhodl můj malý, temný a zřícením hrozící farní kostel, který mně milostivě svěřila nejdůstojnější konzistoř, zároveň s farou, jež také velmi hrozí zřícením, vybudovat od základů, ke kteréžto stavbě se následovně také dějí nutné přípravné práce, její plán pak bude dodán stavitelem Kaňkou, žijícím v Praze, a protože se toto nemůže dít bez vědomí a milostivého svolení nejdůstojnější konzistoře, proto o to pokorně prosím a zároveň poníženě žádám, aby patrocinium tohoto právě řečeného kostela mohlo být přeneseno na svátek Narození Panny Marie, i když dříve bylo a nyní je patrociniem Nanebevzetí - jelikož zde v bezprostředním sousedství jsou čtyři jiné kostely téhož patrocinia a kromě toho není v mém kostele nic, co by bylo na překážku patrociniu Narození Panny Marie - a to z té příčiny, aby lid mohl být častěji účasten odpustků a mohl tam spíše přijít, i kdyby byl zaměstnán jinde.“ K farářem požadované změně zasvěcení kostela ovšem poté nedošlo.

V průběhu roku 1730 poté probíhaly přípravné práce ke stavbě kostela, zednický polír Johann Georg Sengl tehdy strávil deset dní při transportem kamene na budoucí staveniště, za což mu bylo zaplaceny 4 zlaté. V letech 1731-1736 nechal následně hrabě František Josef Černín vystavět na místě původního strženého kostela nový barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie podle návrhu významného českého barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky, který tehdy pracoval ve službách Černínů. Podle dochovaného nedatovaného stavebního plánu byl kostel koncipován o celkové délce včetně zdí 58 loktů 9 palců a šířce 17 loktů,

Samotné stavební práce byly zahájeny dne 17. května 1731 zřejmě za účasti architekta Kaňky, který stavbu poté navštívil opakovaně, podle záznamu např. dne 30. dubna 1732. Na stavbě se podíleli kamenický mistr Jakob Raytzner z Nejdku, truhlář Franz Wolff z Rámového mlýna, kovář Christoph Klier ze Svatoboru, vrchnostenský mlynář od Ohře Andreas Nürnberger a nejdecký sklenář Franz Ullmann. Na podzim roku 1732 karlovarský klempíř Nickolaus Müller pokryl střechu věže křížovým plechem a vytvořil makovice. Zámečník Franz Pähr z Nejdku vytvořil okenní mříže do věže a velký kříž na střechu věže i menší kříž na sanktusovou věžičku, které poté včetně makovic pozlatil malíř Johann Georg Müntzer z Valče. Chebský odlévač děl a zvonolijec Franz Vidal ulil roku 1732 nový zvon za 372 zlatých 36 krejcarů. Za podbití a držadlo, srdce, řemen a odvezení zvonu do Waldsasenu i se 4 zlatými diskrece za posvěcení bylo Vidalovi zaplaceno dalších 21 zlatých 56 krejcarů a za dopravu zvonu z Chebu do Svatoboru 7 zlatých.

Již dne 22. října 1732 kysiblský hejtman Temler oznamoval vrchnosti: „Vaší hraběcí Excelenci nejpoddaněji sděluji, že svatoborský kostel, který bylo milostivě rozhodnuto postavit, nyní stojí pod střechou a také věž už tesaři přikryli, pročež karlovarský klempíř čili flašnýř ji pokrývá bílým plechem. Dá-li Bůh dobré počasí, doufám, že za rok bude kostel z největší části hotov.“ Stavba kostela do počátku roku 1733 pokročila natolik, že dopisem ze dne 15. ledna 1733 mohl truhlář Franz Felber z kysiblského panství žádat hraběte Černína o zadání realizace hlavního a několika postranních oltářů. Černínský úřad v Krásném Dvoře se k tomu dne 7. března 1733 vyjádřil v tomto smyslu, že kromě Felbera není na panství žádný jiný truhlář a že sám Felber již ke vší spokojenosti zhotovil oltáře v Žaboklikách a ve Vroutku. Posléze dne 24. dubna 1733 farář Nowotnig psal: „Stavba kostela bude v tomto roce určitě ukončena. K této stavbě he také obstaráno vše nezbytné, jak je Vašemu Blahorodí dobře známo. […] Také byla s chebským sochařem uzavřena smlouva na hlavní oltář, jelikož zde žádný sochař není, jak je Vašemu Blahorodí dobře známo; jeho nákres prý zdejší pan hejtman loňského podzimu ukázal v Krásnem Dvoře Jeho hraběcí Excelenci; aby jej tedy bylo možno bez odkladu zhotovit, prosím o vydaní příkazu zdejšímu úřadu.“

Během roku 1733 pokračovaly kamenické práce, truhláři zhotovili okenní rámy a okna byla zasklena. Karlovarský flašnýř Nicolaus Müller pokryl sanktusovou zvoničku 4 soudky se 118 kusy plechu za vyplacenou mzdu 39 zlatých 32 krejcarů 3 pencí. Hrubá stavba kostela byla tehdy dokončena, což dokládal podle pamětníků letopočet 1733 na klenbě presbytáře. Následně došlo na zadání zakázek na výrobu mobiliáře kostela. Sochař Johann Karl Stilp z Chebu vytvořil hlavní oltář za 400 zlatých, který doplnil vroutecký malíř Peter Wenzl Perger novým oltářním obrazem za 50 zlatých 50 krejcarů. Vroutecký truhlář Franz Felber vytvořil novou kazatelnu 50 zlatých. Dne 24. srpna 1733 byla rovněž zahájena stavba nové barokní budovy fary. V roce 1734 se pokračovalo v doplňování vnitřního zařízení kostela a stavbě sousední fary.

Roku 1735 se na stavbě zřejmě takřka nepracovalo, pouze byl dokončen a sestaven hlavní oltář, ke kterému patrně chebský zámečník zhotovil tabernákl a prosklenou skříňku pro sošku Panny Marie. Následujícího roku bylo dokončeno vnitřní zařízení kostela. Pražskému truhláři bylo za kruchtu, kostelní lavice a zpovědnice a dále za mřížky kolem hlavního oltáře na základě smlouvy vyplaceno 164 zl. 30 kr. Drážďanský varhanář poté na kruchtě postavil nově zhotovené varhany i s korpusem za 300 zlatých. V roce 1736 tak byla stavba nového barokního farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru dokončena celkovým nákladem 13.081 zl. 31 kr. 2 pen. V dalších letech byly z kostelních peněz vynakládány pouze menší sumy na opravy a drobnější práce, ještě ve čtyřicátých letech ovšem pokračovala stavba farní budovy. Stranou ležící kostel se stal terčem opakovaného vloupání, kterému podlehlo původní liturgické vybavení. Po první krádeži dodal v roce 1745 pražský zlatník Jakob Ebner nový kalich, ciborium a monstranci.

Patrně z nedostatku prostředků teprve roku 1749 provedl radonický štafír Johann Georg Rochler štafírování hlavního oltáře kostela za 750 zlatých. Na počátku padesátých let 18. století poté byly provedeny drobné úpravy na střeše věže kostela, poškozené vichřicí. Vyspraveno bylo oplechování a nově zacínovány spáry. Pražský lezec na věže snesl ohnuté kříže, které dva kováři ze Svatoboru a Stružné narovnali a zesílili na patách, následně byly znovu osazeny. Během roku 1751 opravil varhanář Gottlieb Schütz varhany za 24 zlatých, truhlář Franz Wolff z Rámového mlýna přepracoval a zvýšil oltář Jezulátka za 9 zlatých a nejdecký hodinář nově předělal kostelní hodiny za 20 zlatých.

V roce 1751 zamřel zdejší farář Mikuláš Nowotnig a jeho nástupcem se stal Josef Voigt z Karlových Varů, za jehož působení došlo ke značnému rozšíření a úpravám mobiliáře kostela za přispění z odkazu z pozůstalosti zesnulého duchovního. Dne 22. července 1752 bylo doupovskému sochaři zaplaceno 18 zlatých za vytvoření dvou postranních soch světců k oltáři Jezulátka, glorii, tři krucifixy a dva postranní štíty na kazatelnu. Roku 1752 štafír Johann Georg Rochler z Radonic nově štafíroval kazatelnu a oltář Jezulátka za 325 zl., poté ještě vytvořil dvě nové sochy Panny Marie a sv. Josefa a malbu nad oltářem Jezulátka za dalších 24 zl. V roce 1757 poté neurčený doupovský sochař vytvořil novou křtitelnici za 18 zl.

Dne 15. července 1762 žádal tehdejší administrátor zdejšího panství hrabě František Leopold Longueval Buquoy o doplnění varhan a vyzdobení křtitelnice a kruchty, ke kterému následně dne 17. ledna 1763 udělila arcibiskupská konzistoř povolení, aby z kostelních peněz bylo k tomuto účelu vzato 300 zl. V roce 1763 poté plzeňský varhanář Leopold Rausch přepracoval původní nástroj a vytvořil nový pozitiv varhan za 550 zl. Roku 1764 bylo ještě z kostelních peněz zaplaceno 5 zl. 30 kr. 3 pen. svatoborskému kovářovi za rozličnou kovářskou práci na varhanách a 45 krejcarů tesaři, který nový pozitiv seřízl na kruchtu. Během roku 1767 provedl štafír Johann Georg Rochler z Radonic další štafírské a sochařské práce na mobiliáři kostela za celkovou částku 565 zlatých. Tehdejší držitelé zdejšího panství Hartigové nechaly zřídit v kostele jako votivní dary postranní oltáře sv. Terezie a sv. Ludvíka Francouzského. Roku 1768 bylo za pokrytí kostelní střechy zaplaceno tesařům 13 zl. 18 kr. 3 pen. a 5 zl. 10 kr. nádeníkům. Na opravy střechy bylo tehdy zakoupeno 15 500 hřebíků šindeláků za 24 zl. 48 kr.

V roce 1777 muselo být obnoveno zastřešení věž, stržené během silné vichřice. Za odvedenou práci bylo tehdy zaplaceno tesařům 42 zl. 15 kr., zedníkům 8 zl. 15 kr., klempíři a kováři 63 zl. 34 kr. a za potřebný materiál a jeho dovoz 158 zl. 39 kr. Roku 1780 nepomyšlský varhanář naladil a opravil zdejší varhany za 75 zl. Roku 1781 byly vyčištěny a opraveny kostelní hodiny za 8 zl. 40 kr. Následujícího roku 1782 bylo tesařům pod vedením mistra Wenzla Kliera za překrytí poloviny střechy kostela, opravy sakristie a kostnice, vytvoření nové hřbitovní brány a další práce na faře vyplaceno 46 zl. 21 kr., nádeníkům pak 9 zl. 36 kr. Na opravy byly za 21 zl. 8 kr. zakoupeny hřebíky, za 18 zl. celkem 18.000 šindelů a další 3 zl. stál dovoz tohoto šindele. V roce 1796 byl za 65 zl. nově vybílen interiér kostela.

V roce 1801 byl během silné vichřice stržen kříž z kostelní věže a poškozena krytina. Poškozený kříž obnovil za 7 zl. 36 kr. kovář Karl Richter, tesařskému mistru Josefu Klierovi ze Šemnice bylo za stavbu lešení a osazení kříže zaplaceno 25 zl. Na následnou opravu střechy věže bylo zakoupeno celkem 10.000 hřebíků šindeláků za 20 zl. Následujícího roku 1802 poté tesařský mistru Anton Sengl ze Žalmanova nově pokryl střechu a provedl další opravy na kostele a škole, za což mu bylo včetně materiálu vyplaceno celkem 119 zl. 22 kr. Roku 1804 mu poté bylo vyplaceno dalších 38 zl. 48 kr. za pokrytí střechy kostela včetně střech obou sakristií, kostnice, školy a kaple Olivetské hory a jiné opravy, k čemuž bylo za 160 zl. zakoupeno 20.000 šindelů. V letech 1808-1809 byly provedeny další blíže nespecifikované opravy kostela celkovým nákladem 509 zl. 37 kr. 3 pen. Během druhého roku rekonstrukce byla vyspravena např. okna kostela.

K roku 1836 jsou v kostelních účtech zaznamenány platby tesařskému mistrovi, kováři a klempíři v celkové výši 600  zl. za blíže nespecifikované stavební úpravy. Dne 15. července 1839 ve dvě hodiny odpoledne udeřil do střechy věže farního kostela blesk. Vyhořelá špička věže byla snesena, očištěna a ještě téhož roku instalována na vrchol věže. Roku 1847 patřily ke zdejší farnosti vsi Svatobor, Beraní Dvůr, Dolní Lomnice, Dubina, Lučiny, Mlýnská, Nová Kyselka, Stará Ves a Šemnice. Během roku 1854 byly nově pokryty střechy obou sakristií a vyrobeny nové vrata na hřbitov. V roce 1858 byl nově vybílen interiér kostela a položeny kamenné desky a stupně před farní budovou celkovým nákladem 194 zlatých. Již v roce 1863 zdůrazňoval tehdejší farář Johann Weselý ve svém dopisu Okresnímu úřadu v Karlových Varech, že zdejší „Boží pole“ (hřbitov), které se rozkládá kolem kostela, je pro svatoborský farní okrsek příliš malý. Vzhledem k tomu, že se populace rok od roku zvyšovala, tak se potřeba nového hřbitova stávala stále naléhavější.

V lednu roku 1884 nastoupil do funkce zdejšího faráře Josef Mesner, který následně rozhodl o provedení důkladných oprav tehdy zchátralého kostela. Poškození kostela se projevovalo nejvíce na západní a severní straně, kde byla vlivem povětrnostních podmínek z větší části poškozena omítka včetně říms, rovněž střecha věže byla ve špatném stavu. V roce 1885 bylo proto s povolením arcibiskupské konzistoře a vysokého c. k. místodržitelství přistoupeno k rekonstrukci kostela, fary a přilehlých hospodářských budov celkovým nákladem 2.200 zlatých. Během oprav byly poškozené části omítek kostela nově nahozeny cementovou maltou, celý kostel nově natřen a třikrát obarven, střecha kostela musela být na severní straně zcela obnovena, zbytek vyspraven včetně oprav zatékáním deště poškozených částí krovu a nosných trámů, zastřešení věže bylo dvakrát natřeno břidlicovou barvou a obou sakristiích byly osazeny žlaby z pozinkovaného plechu. V interiéru kostela byl upraven přístup ke zvonům a okno na západní straně opatřeno žaluziemi, na kruchtě položena nová podlaha, vyměněny dveře severní sakristie a jižní sakristie nově vydlážděna a dvakrát vybílena. 

V roce 1888 byly na žádost c. k. okresní hejtmanství v Karlových Varech s povolením konzistoře v Praze varhanářem Johannem Sommerem z Františkových Lázní opraveny vadné varhany za 220 zlatých. V roce 1887 uspořádalo c. k. okresní ředitelství v Karlových Varech komisionální návštěvu starého hřbitova, z důvodu zjištění potřebného postupu. Během této návštěvy bylo potvrzeno, že starý hřbitov rozkládající se kolem kostela je příliš malý, a že ani přístavbou nemůže být rozšířen, a proto že musí být vystavěn nový hřbitov. Během druhého komisionálního projednávání se přítomní zástupci přifařených obcí shodli s farářem a patronátním komisařem Josefem Schmalfussem, vrchním lesníkem v Kyselce, že nový hřbitov bude vystavěn na farním pozemku pč. 700 o rozsahu 2.200 m², k čemuž obce uhradí jednorázovou kompenzaci na nutné výdaje farního beneficia ve výši 200 zlatých. Rovněž byl pořízen zápis o postoupení pozemku. V případě, že by měl být jednou nový hřbitov zrušen, tento hřbitovní pozemek by připadl beneficiu. Hřbitov by měl být rovněž konfesionální (církevní). Předtím však, než bylo přistoupeno ke stavbě nového hřbitova, trvalo to ještě nějakou dobu, neboť obec hledala stále nové a nové záminky, jak stavbu oddálit.

V roce 1892 byly konečně zahájena výstavba nového hřbitova na návrší při cestě do Staré Vsi. Stavbu převzali Martin Lang se stavbyvedoucím Aloisem Riedlem, oba z Činova. Neboť si chtěli oba při této zakázce hodně vydělat, pracovali nepředvídatelně, což jim bylo později při převzetí dne 6. října 1892 vytýkáno. Nový hřbitov, na jehož zřízení přispěla kostelní pokladna částkou 600 zlatých, byl dostavěn na konci září roku 1892 a na závěr byl tento nový hřbitov s povolením Nejctihodnějšího Ordinariátu v Praze dne 23. října 1892 vysvěcen. První pohřeb se konal na novém hřbitově dne 5. února 1893, kdy zde byla pohřbena Maria Anna Himmel, obyvatelka Šemnice čp. 23.

V letech 1903-1904 byly provedeny další opravy kostela, fary a přilehlých hospodářských budov nákladem 2.668 K 52 h. Opravy provedli zednický mistr Alois Riedl z Činova a klempíř Dürrbeck z Radošova. Během prací byla nově pokryta střecha kostela na jižní straně, obnovena omítka a kostel nově natřen, vyměněna některá okna, ostatní opravena a nově natřena, natřeny kostelní dveře a rovněž byla opravena střecha na faře. Roku 1909 bylo zaplaceno 950 K za blíže neuvedené práce Franzi Hergetovi z Lučin. V roce 1915 opravoval zdejší varhany tepelský varhanář Wilhelm Schusser za 615 K 40 h.

V průběhu první světové války musely být roku 1916 odevzdány dva zvony na válečné účely, ve věži poté zůstal pouze prostřední zvon ze 14. století, píšťaly varhan byly tehdy díky svému stáří naštěstí uchráněny. Ve dvacátých letech 20. století došlo k dalším několika opravám, především byly obnovovány střechy a omítky kostela a fary. V těchto letech byla v interiéru kostela rovněž osazena pamětní deska obětem 1. světové války. V říjnu roku 1927 provedla varhanářská firma Mauracher z Kraslic novou důkladnou opravu zdejších varhan za 2.529 Kč 60 h. Další stavební úpravy, na kterých se tehdy opět podílel zednický mistr Alois Riedl z Činova, stály 15.302 Kč 30 h.

Výnosem ze dne 15. listopadu 1928 byl zdejší duchovní správce pověřen arcibiskupskou konzistoří v Praze, aby zahájil přípravné práce na celkovou renovaci interiéru farního kostela Nanebevzetí Panny Marie včetně vnitřního zařízení. Samotné stavební práce však zahájila firma architekta Jana Majora z Prahy až v létě roku 1931. Koncem července bylo v kostele postaveno lešení a dne 11 srpna 1931 poté započali malíři Gustav Kroupa a Antonín Bašný z Nového Jičína s výmalbou vnitřních stěn kostela, kterou dokončili dne 20. listopadu 1931. V lodi kostela byla pod lavicemi položena prkenná podlaha, nově štafírovány byly oltáře, kazatelna a křtitelnice. Tři poškozené a tmavým lakem překryté oltářní obrazy byly tehdy restaurovány malířem Antonínem Bašným. Do kostela bylo tehdy darováno sestrou tehdejšího faráře Bartoloměje Alberta čtrnáct nových zastavení Křížové cesty podle Feuersteina z Mnichova, objednaných u architekta Majora za 6.000 K, kterými byla nahrazena tehdy již zašlá původní Křížová cesta. Obnovena byla krytina střechy kostela z dřevěných šindelů. Náklady na renovaci placené z kostelních peněz se tehdy vyšplhaly na celkem 39.832 Kč 5 h, přičemž architekt Major obdržel 25.102 Kč 90 h a následujícího roku 1932 mu byl doplacen ještě zbytek ve výši 2.805 Kč 10 h.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války byl Svatobor částečně dosídlen nově příchozími občany převážně z vnitrozemí Československa. Zdejší farnost byla tehdy zrušena a Svatobor přišel o vlastního faráře. Duchovní správou zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie byl pověřen od prosince roku 1946 kněz P. Vojtěch Sádlo z řádu křížovníků s červenou hvězdou, který do vsi dojížděl jako administrátor excurrendo z kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích. Po rozhodnutí o začlenění Svatoboru do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště v roce 1953 byl zdejší kostel uzavřen a převeden do správy československé armády.

Kněz Vojtěch Sádlo poté v průběhu padesátých let vyvíjel snahu o záchranu a přenesení mobiliáře zrušeného kostela. Již dne 13. června 1953 byl z kostela kapitulní konzistoří odvezen zvon na neznámé místo, roku 1954 byly poté varhanářským družstvem Igra Praha přeneseny varhany do objektu Klementina v Praze, kdy byly po rekonstrukci znovu postaveny v Zrcadlové síni. V roce 1954 bylo poté navrženo, aby byly kvalitní oltáře, kazatelna a ostatní části mobiliáře převezeny do farního kostela v Třebsku na Příbramsku, jenž vyhořel roku 1953, a bylo třeba jej nově zařídit. Jednání o transferu mezi Státní památkovou správou a Vojenskou stavební správou kraje Karlovy Vary se však táhly až do roku 1957.

Mezitím kněz Vojtěch Sádlo přemístil roku 1956 část obrazů a sochařské výzdoby oltářů spolu s křtitelnicí přenesl z důvodu ochrany před odcizením do svého kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích, oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie z hlavního oltáře umístil ve spravovaném kostele sv. Anny v Sedleci, obrazy Křížové cesty a socha Nejsvětějšího Srdce Páně byly zapůjčeny do farního kostela v Plané u Plzně. Dne 21. února 1957 osobně zažádal zástupce Charity - chrámové služby v Červeném Kostelci, která měla realizovat demontáž mobiliáře a jeho transfer do Třebska, o povolení převozu zařízení kostela na odboru pro věci církevní rady Krajského národního výboru v Karlových Varech, které však bylo zamítnuto. Zbývající mobiliář byl nakonec převezen do depozitáře proboštství v Chlumu Svaté Maří.

Dne 11. února 1964 byl bývalý kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 31612/4-1040. Samotný neudržovaný kostel následně jako skladiště lesního úřadu, vojenské statky zde skladovaly řepku. V roce 1966 kostel po úmyslném zapálení bývalý kostel vyhořel. Vojenské lesy však uvádějí, že požár vznikl samovznícením uskladněných semen řepky. Po požáru byl kostel opuštěn definitivně, v průběhu druhé poloviny 20. století byl opuštěný kostel zcela zdevastován.

Počátkem 21. století byl bývalý kostel spolu s přilehlou farou a kostnicí ruiny ve velmi zdevastovaném až havarijním stavu. Z hmoty kostela se dochovalo obvodové zdivo do původní výše korunní římsy bez střechy, krovů i výplní oken a dveří, pouze v závěrové stěně presbytáře došlo k destrukci okenních záklenků parapetů nad sebou umístěných oken. Nad bývalým presbytářem byla propadlá klenba, z takřka neporušené klenby lodi zase rostly náletové dřeviny. Severní sakristie s propadlou klenbou, byla zachována do původní výše, jižní sakristie byla destruována téměř až k soklové části zdiva. Volně přístupný vnitřní prostor kostela byl zcela zdevastovaný, prázdný, zbavený omítek, zachovány zůstaly pouze větší úseky jednotlivých říms, včetně svých originálních profilů. Úseky dochovaného zdiva objektu narušovaly svými kořenovými systémy a větvemi vysoké stromy, vysazené v prostoru bývalého hřbitova patrně ve třicátých letech 20. století.

Koncem roku 2003 zahájila armáda jako vlastník kostela postupné kroky k záchraně kostela. V první fázi byly odstraněny stromy z klenby, která byla následně natřena hydrofobním ochranným nátěrem bránícím zakořenění vegetace. Armáda rovněž odstranila náletovou zeleň z okolí kostela. V následujících letech bylo dostavěno ve zjednodušené formě bez detailů zborcené zdivo závěru presbytáře včetně okenních záklenků do původní výše korunní římsy a kostel byl v roce 2011 provizorně zastřešen plechovou sedlovou střechou, věž kostela pak jednoduchou nízkou jehlancovou stříškou. Do interiéru byl zamezen volný přístup, všechny vchody byly opatřeny železnými mřížemi a první řada oken zazděna tvárnicemi. Areál kostela a sousední fary byl oplocen drátěným plotem.

Na počátku roku 2016 byl objekt zdevastovaného kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru v souvislosti s optimalizací území Vojenského újezdu Hradiště převeden do majetku nově vzniklé obce Doupovské Hradiště. Z důvodu propadlé klenby presbytáře a narušení zdiva v koruně triumfálního oblouku se však kostel nadále nachází v havarijním stavu a pokud nebude provedena neodkladná rekonstrukce postižené části dojde v následujících letech k destrukci nosné části architektury stavby a zřícení značné části kostela. O záchranu kostela usiluje Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska. V říjnu roku 2016 zahájil spolek ve spolupráci s obcí práce na celkové revitalizaci zdevastovaného hřbitova.

Monumentální jednolodní barokní kostel s dlouhou, vysokou, obdélnou lodí se zaoblenými nárožími o rozměrech půdorysu 20 x 13 metru, s odsazeným užším obdélným, polokruhově zakončeným presbytářem, 9 metrů hluboký a 8 metrů široký, krytý původně šindelovou sedlovou, nad apsidálním závěrem zvalbenou střechou s drobnými větracím vikýřky z roku 1931, nad lodí ve tvaru volského oka a nad presbytářem s pultovou stříškou. Po stranách jsou k presbytáři připojeny přízemní čtvercové sakristie, kryté dříve skružovými střechami se štíty. Areál kostela obklopeného dnes již zrušeným původním hřbitovem vymezovala mohutná kamenná tarasní zeď. Do areálu byly zapojeny také objekty fary a márnice, naproti vstupu na hřbitov nacházela barokní kaple Olivetské hory.

Hlavní západní průčelí kostela je trojosé s převýšenou partií přízemí a středním rizalitem, vyvrcholeným nízkou hranolovou zvonovou věží završenou původně cibulovou bání. Průčelí je členěno soustavou pilastrů a lizénových rámců a vpadlými poli. Obdélný portál vchodu je umístěn v rámci s uchy. Nad portálem je v ose prolomeno obdélné okno se segmentovým záklenkem s uchy bez krajní lišty, v parapetní části přepásané plochou parapetní římsou s motivem čabrak v nároží. Ve středové ose patra, odděleného plochou římsou, je situováno větší obdélné okno se segmentovým záklenkem, zjednodušenou šambránou s uchy a čabrakami a profilovanou zvlněnou suprafenestrou.

Krajní pole průčelí jsou v přízemí doplněny dvojicemi půlkruhových nik pro umístění soch. Spodní niky jsou rámovány plochou šambránou, horní niky jsou zasazeny do přepásané, v horní části vyžlabené šambrány s půlkruhovou profilovanou suprafenestrou. Koncha horních výklenků je zdobena rozevřenou mušli ukončenou ve spodní části lipovým listem srdčitého tvaru. Průčelí je nad mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou završeno vyvýšenou, vůči celkové hmotě stavby však drobnou hranolovou zvonovou věží v ose, ke které se zvedají trojúhelné atikové štíty ukončené volutami. Na přední straně zvonové věže situováno velké obdélné okno se segmentovým záklenkem, plochou šambránou s uchy a zvlněnou suprafenestrou. V ose nad ním je umístěno ještě drobné podélné elipsové okénko. Boční stěny věže jsou prolomeny dvojicemi výše položených obdélných oken v ose nad sebou.

Podélné stěny kostela jsou půdorysně modelována konvexním vystoupením středního trojosého travé lodi se zaoblenými nárožími. Ve středových osách jsou prolomeny obdélné portály bočních vstupů s kamenným ostěním uchy v náročnějších portálech s vyžlabenou supraportou a profilovanou římsou. V přízemí lodi jsou prolomena menší obdélná okna se segmentovým záklenkem, v patře jsou pak situována větší obdélná okna se segmentovým záklenkem a plochými šambránami s uchy. Ve vpadlé ploše u západního nároží prosvětluje vnitřní schodiště a kapli dvojice obdélných oken v kamenném ostění s uchy. Presbytář kostela má shodné tektonické členění, pouze okenní otvory v patře jsou zhruba o třetinu nižší. Sakristie jsou prosvětleny drobnými obdélnými okénky. Vnější stěny kostela jsou členěny pilastry, při západním průčelí zdvojenými, v přízemí lizény, v patře oddělené jednoduchou plochou římsou lizénovými rámci.

Vnitřní prostor presbytáře býval zaklenut valenou klenbou s lunetami a v závěru konchou se sbíhajícími se lunetami. Vstupy do sakristií po stranách kněžiště, sklenutých původně křížovými klenbami, jsou doplněny portály s uchy, původně s vysokou štukovou supraportou s oválným zrcadlem v poli a výraznou segmentovou profilovanou římsou. Triumfální oblouk je polokruhový. Loď kostela je sklenuta třemi poli valené klenby s lunetami, oddělenými valenými pásy, sbíhajícími na pilastry na vtažených pilířích, mezi něž jsou rozloženy ploché oblouky rozepjatých mělkých arkád. V patkách záklenků arkád probíhá plochá římsa, přepásávající jednotlivé pilastry, nad arkádami pak celý prostor kostela obíhá ukončující profilovaná římsa. Jednotlivé klenební pasy a výseče lunet jsou zdobeny jednoduchou štukovou dekorací obvodových profilovaných lišt. Na zaoblených nárožích po stranách triumfálního oblouku bývala v obdélných výplních dekorativní malba.

V západní části lodi bývala situována dřevěná kruchta s plným zábradlím zalamovaným štafírovaným do podoby mramoru, vynášená náběhem nepravé baldachýnové klenby. Po stranách vstupu z předsíně jsou ve stěnách umístěny dvě velké niky s půlkruhovým záklenkem. Po stranách vstupní předsíňky v podvěží, sklenuté valenou klenbou, jsou situovány vstupy do severní boční kaple a jižního oválného prostoru bývalého schodiště na kruchtu. Po stranách vstupů jsou situovány dvě menší niky.

Jednotné barokní vnitřní zařízení kostela doplňovalo a rozčleňovalo monumentální architekturu objektu. V presbytáři býval postaven portálový sloupový hlavní oltář Nanebevzatí Panny Marie z první poloviny 18. století od chebského sochaře Johanna Karla Stilpa, vytvořený po vzoru jezuitských oltářů 17. století. Podle Gnirse na výzdobě hlavního oltáře pracoval kadaňský sochař Karel Waitzmann. Ve středu oltáře býval zavěšen oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie od malíře Petera Wenzla Pergera z Vroutku. Monumentální obraz olejem na plátně o rozměrech 200 x 140 cm byl vsazen v bohatě profilovaném půlkruhově odskočeném zlaceném rámu. Výjev Nanebevzetí Panny Marie představuje tělo Panny Marie vynášené do nebe na kupovitých obláčcích anděly s dynamicky rozevřenými křídly a skotačivými  putti. Spodní část obrazu vyhrazená pozemskému dění je zaplněna apoštoly, kteří s údivem hledí do prázdného hrobu a tím podtrhují věrohodnost zázraku. Oltář byl roku 1956 přenesen do kostela sv. Anny v Sedleci.

Po stranách obrazu byly situovány dvojice sloupů s korintskými hlavicemi, mezi kterými bývaly postaveny bíle štafírované, zlacené vyřezávané barokní sochy sv. Augustina a sv. Ambrože z první poloviny 18. století v nadživotní velikosti, 2,3 metru vysoké, v barokním charakteristickém dynamickém postoji. Figurální plastika sv. Augustina s vousy, oděného v dlouhém plášti s biskupskou mitrou na hlavě, spočívala ve výrazném kontrapostu s pravou nohou odlehčenou na nízkém čtvercovém podstavci. V levé ruce držel světec planoucí srdce, symbol náboženské horlivosti, pravou rukou pak přidržoval biskupskou zlacenou berlu. Protějšková figurální plastika sv. Ambrože s biskupskou mitrou na hlavě rovněž spočívala v kontrapostu s levou nohou extrémně nakročenou kupředu mimo čtvercový podstavec. Levou rukou se církevní otec opíral o biskupskou berlu a v pravé ruce přidržoval knihu, zapřenou o nakročenou nohu. Plastiku doplňoval světcův atribut, úl. Obě sochy byly roku 1956 přeneseny do kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích, úl z plastiky sv. Ambrože je dnes umístěn na tamní faře.

Sloupy vynášely bohatě profilovanou a zalamovanou římsu se středním nástavcem a krajními rameny prolomeného frontonu, vytočenými směrem do lodi. V nástavci oltáře býval umístěn vysoký reliéf Nejsvětější Trojice s Bohem Otcem uprostřed v bohaté kupě oblaků, podepíraný andílky. Na jednoduchém tabernáklu z roku 1735 patrně od chebského zámečníka bývala postavena zasklená skříňka s 0,84 m vysokou, pozdně gotickou zlacenou vyřezávanou soškou Trůnící Panny Marie s Ježíškem (Madona) z 16. století s korunkami od karlovarského pasíře z roku 1764, přenesená z původního kostela. Podle inventáře z roku 1751 měly figury původně na hlavách cínové korunky a Panna Marie v ruce držela cínové žezlo. Tabernákl spolu se skříňkou vytvořil roku 1735 nejmenovaný chebský zámečník.

V prvních výklencích v bočních stěnách kostelní lodi u presbytáře bývaly postaveny portálové pozdně barokní postranní oltáře. Při severní stěně po levé straně triumfálního oblouku stával postranní oltář sv. Terezie z roku 1767 s hodnotným olejovým obrazem sv. Terezie z první poloviny 18. století ve středu. Obraz olejem na plátně o rozměrech 169 x 129 cm byl vsazen do bohatě profilovaného půlkruhově odskočeného rámu. Výjev představoval sv. Terezii Velikou klečící před Kristem, který na svém levém rameni nesl kříž. Řeholnice je otočena od svého klekátka, kde patrně spočívala nad otevřenou knihou v modlitbě, než došlo k příchodu Krista a následného duchovnímu zasnoubení. Kristus se ke sv. Terezii sklání, ta, v gestu pokory a lásky, se k němu něžně tiskne a s rukou sepjatou do mystického prstýnku mu naznačuje svou čistotu. Kristus do prstýnku pomyslně vkládá hřeb. Scéna byla zasazena do nejasného interiéru s otevřeným průhledem do nebe, kde na kupovitém oblaku leží anděl se zeširoka rozevřenými křídly a přihlíží zasnoubení s rukama sevřenýma k modlitbě. V opačném rohu je s barokní hravostí vyobrazena dvojice objímajících se putti. Obraz byl roku 1956 přenesen do kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích, dnes je umístěna v depozitáři tamní fary.

Po stranách oltářního obrazu byly situovány pilastry s toskánskými hlavicemi a krajní tordovanými sloupy, vynášejícími zalamovanou římsu, mezi kterými byly postaveny bíle štafírované, 1,5 metru vysoké sochy zemských českých patronů sv. Václava a sv. Víta, doplňující ikonografický celek českého nebe, vyobrazeného nad kazatelnou Josefem Kramolínem.

Při jižní stěně lodi po pravé straně triumfálního oblouku býval postaven protějškový oltář sv. Ludvíka Francouzského z roku 1767 s hodnotným olejovým obrazem sv. Ludvíka z první poloviny 18. století. Obraz olejem na plátně o rozměrech 171 x 132 cm byl vsazen do bohatě profilovaného zlaceného půlkruhově odskočeného rámu. Výjev představoval světce s rukama složenýma na hrudi, klečícího v gestu naprosté pokory a oddanosti u stolu zcela zahaleném těžkým modravým sametem, kde byla v pozadí na pulpitu otevřená kniha a před ní na červené podušce byly položeny žezlo a koruna - symboly královské moci, kterých se vzdal ve prospěch svého bratra Roberta a vstoupil do františkánského řádu. Celá scéna je zasazena do interiéru s otevřeným průhledem do nebe, kde v kupě polehává anděl s rukou volně spuštěnou ke světci.  V protilehlém rohu leží malý putti, který svou pravicí ukazuje vzhůru do nebe, kde je na modravém pozadí jednoduchý kříž. Obraz byl roku 1956 přenesen do kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích, dnes je umístěna v depozitáři tamní fary.

Nad obrazem byl zavěšen reliéfní znak Hartigů. Po stranách oltářního obrazu byly situovány pilastry s toskánskými hlavicemi a krajní tordovanými sloupy, vynášejícími zalamovanou římsu, mezi kterými byly postaveny bíle štafírované sochy zemských českých patronů, 1,72 metru vysoká socha sv. Vojtěcha a 1,54 metru vysoká socha sv. Jana Nepomuckého, doplňující ikonografický celek českého nebe, vyobrazeného nad kazatelnou Josefem Kramolínem. Plastika sv. Jana Nepomuckého byla naposledy evidována na farním úřadě v Rybářích, dnes je nezvěstná. Na zadní straně oltáře byl čitelný vyškrábaný nápis „1767 staffirer in Radonitz“. Sochařská výzdoba bočních oltářů pocházela patrně také od kadaňského sochaře Karla Waitzmanna.

Při zaobleném nároží lodi po pravé straně triumfálního oblouku býval postaven portálový oltář Jezulátka. Ve středu oltáře bývala postavena prosklená skříňka se soškou uctívaného Pražského Jezulátka posazená na obláčcích v bohaté svatozáři v pozadí. Po stranách byly postaveny skoro 0,9 metru vysoké bíle štafírované sochy sv. Josefa a Panny Marie z roku 1752 od neznámého doupovského sochaře, nad kterými se vznášeli andělé. V nástavci oltáře nad prolomeným frontonem býval vyveden monogram Jména Ježíše Krista „IHS“ ve svatozáři obklopené oblaky s hlavičkami andílků. Roku 1753 nově štafíroval malíř Johann Georg Rochler z Radonic. Oltář doplňovala na stěně freska patrně Boha Otce se sférou, rovněž od Johanna Georga Rochlera.

Na protější straně bývala v zaobleném nároží lodi po levé straně triumfálního oblouku vysazena kazatelna z první poloviny 18. století, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému, přístupná z prostoru severní sakristie. Ve třech pravoúhlých polích poprsnice bohatě zdobené kazatelny visely patrně zlacené reliéfy Utrpení sv. Jana Nepomuckého a Zpovědi Královny. Pod stříškou býval zavěšen reliéf Staroboleslavského paládia. Na ploché stříšce kazatelny bývala umístěna podhledová bíle štafírovaná, zlacená vyřezávaná plastika Triumfálního vozu se sv. Janem Nepomuckým. Světec v mírně podživotní velikosti s plnovousem, oděný v klerice, rochetě a s biretem na hlavě, seděl v dvoukolovém triumfálním voze taženém a vynášeném na nebe býkem, lvem, andělem a orlem - symboly evangelistů. Šikmé postranice vozu měly volutovitá zakončení zdobená palmetovým ornamentem, opěradlo kasulovitého  tvaru a zadní strana byla zdobena velkou zlacenou rozetou a zlaceným vavřínovým věncem s pěticí stříbrných hvězd pod ní. Loukotě kol tvaru čekankových puků bývaly stříbrné, obvod a jádro kola pak zlacené.

Pozadí tvořil v nízkém reliéfu dřevěný model malostranských mosteckých věží a Karlova mostu přes Vltavu, pokračující v olejomalbě na plátně od českého barokního malíře Josefa Kramolína, představující české zemské patrony očekávající v oblacích příchod sv. Jana Nepomuckého. Mezi světci šlo v později již setřelé malbě rozeznat postavy sv. Václava a sv. Zikmunda. Sousoší Nanebevzetí sv. Jana Nepomuckého včetně pozadí a olejomalby byla roku přenesena do benediktinského kláštera v Kladrubech, kde se stal součástí stálá expozice.

Při severní stěně lodi kostela byla postavena bohatě vyřezávaná pozdně barokní polychromovaná dřevěná figurální křtitelnice z roku 1757 od neznámého doupovského sochaře. Celou 1,6 metru vysokou křtitelnici vynášela na svých ramenou figurální plastika na poměrně velkém nepravidelném vzdutém podstavci na jednom koleni klečícího, modlícího se fousatého muže v měšťanském oděvu se sepjatýma rukama na prsou a atributem volně položeného loukotového kola před ním. Plastika patrně představovala autora díla. Poměrně nízká křestní mísa s pravidelným mušlovitým vzorem nasedala na volutu posazenou za hlavou postavy.

Na stěnách vysokého členěného baldachýnového víka, svými rozměry působícího disproporčně, byly na do volut stáčených pasech posazeny sošky čtyř putti. Jeden z nich přidržoval rozevřenou knihu s nápisem: „Das Buch der Lebendigen“ (Kniha živoucích). V rohu knihy je záznam o štafírování křtitelnice roku 1767. V polích mezi pasy volut byly v nízkém reliéfu zlacené vegetabilní a mušlové ornamenty. Víko završovala plastická skupina sousoší Křtu Ježíšova sv. Janem Křtitelem v řece Jordán. Bíle štafírovaná, zlacená plastiky představovala Ježíše Krista se zkříženýma rukama na prsou v adoračním gestu a stojící postavu sv. Jana Křtitele se zlacenou svatozáří, oděného v oděvu za zvířecí srsti s koženým pásem a rákosovým křížem. Uvnitř víka křtitelnice bývala vyřezána datace: „Anno 1757“. Roku 1956 byla křtitelnice přenesena do kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích, dnes je umístěna v depozitáři tamní fary.

Pod kruchtou byly postaveny dvě dřevěné zpovědnice z roku 1736 od nejmenovaného pražského truhláře. Na stříškách zpovědnic byly postaveny štafírované vyřezávané figurální plastiky z konce 18. století, 0,83 metru vysoká devoční kopie sv. Anny Samotřetí ze Sedlce od loketského sochaře Johanna Wildta, signovaná: „I. WILD“,  a 0,87 metru vysoká soška Panny Marie Chlumské, kopie milostné sochy trůnící Panny Marie ze 13. století z poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří v Chlumu sv. Maří. Sošky zde byly umístěny patrně druhotně, snad po krádeži tradičních plastik kajícníků, sv. Máří Magdalény či sv. Jana Nepomuckého, v první polovině 19. století. U zpovědnice při jižní stěně lodi byla na konzole postavena socha sv. Jana Nepomuckého, u zpovědnice na protilehlé straně byla situována socha Srdce Ježíšova z roku 1931.

Podle evidenčních knih fary v Rybářích mělo z kostela pocházet rovněž 1,3 metru vysoké barokní sousoší Piety z první poloviny 18. století. Jeho existenci ve Svatoboru však nezachytila žádná z fotografií či soupisů, mohlo tak dojít k omylu v záznamu v inventáři, který vznikl při svozu ze sedleckého kostela sv. Anny. Dnes je plastika nezvěstná, stejně jako další předmět, převezený roku 1956 z kostela ve Svatoboru, velice kvalitní obrázek Vzkříšení Ježíše Krista na měděném plechu ze 17. století, drobných rozměrů 25 x 20 cm. Na stěnách bylo zavěšeno čtrnáct zastavení Křížové cesty podle Feuersteina z Mnichova z roku 1931, které byly v padesátých letech 20. století převezeny do kostela v Plané u Tábora. Drobné liturgické potřeby, kalich, eucharistie a monstrance od pražského zlatníka Jakoba Ebnera z roku 1745 byly již ve třicátých letech 20. století ztraceny.

Na kruchtě kostela bývaly postaveny barokní varhany patrně z roku 1735 od drážďanského varhanáře. Doplněny byly tehdy novou skříní a zdobeným pozadím s bíle štafírovanými postavami hudoucích andělů, hrajících na trumpetky a bubnujících na tympány osazených na rozevřených ramenou prolomeného frontonu skříně. V letech 1762-1767 byly varhany pozdně barokně upravovány a dozdobeny. Roku 1762 byl starý stroj varhan přepracován plzeňským varhanářem Leopoldem Rauschem, který dodal malý pozitiv s dekorací na chórové zábradlí.

Dvoumanuálový nástroj s 18 rejstříky, mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi, býval vsazen do konkávně projmutého polychromovaného trojdílného pozitivu s převyšujícími postranními křídly, tvořenými dutými volutovými nástavci a završenými prolomenou zvlněnou římsou s volutovými zakončeními. Na římsách byly posazeny bíle štafírované plastiky andělů se zlacenými křídly a trubkami a pod nimi obdobná drobnější socha andílka s tympány. Pod ním ve zlacené kartuši osazen barevně provedený erb hraběcího rodu Hartigů. Čela skříní nad píšťalami kryly iluzivní čabraky se zlaceným lemem a střapci, pokryté rovněž zlacenou splétanou mřížkou.  Před skříní byl situován malý varhanní pozitiv se sedátkem, přístupným z obou stran schodištěm o pěti stupních.  Jeho lehce zaoblená čelní stěna otevřena trojdílným průzorem pro drobnější píšťaly s prolamovanými zlacenými ornamenty s motivy rokají a mřížek v horní části. Celek byl štafírován do podoby zeleně a červenohnědě tónovaného žilkovaného mramoru. V letech 1959-1960 byly varhany převezeny do Zrcadlové síně Klementina na Sterém Městě v Praze.

Na věži kostela bývaly původně umístěny tři zvony. Nejstarší zvon ze 14. století dosahoval rozměrů v průměru i na výšku 0,68 metru. Plášť zvonu byl bez plastického zdobení, pouze v lemu obíhal mezi kruhovými výsečemi 5,5 cm široký pás se jmény světců v gotických minuskulích: „maria +  lucas + marcus – johanes + matheus – petrus + pernhardus + m“. Mezi jmény Marcus a Johannes byla umístěna miniaturní plastika krucifixu, před jménem Petrus miniaturní plastika světce s klíči a před jménem Maria byla umístěna postavička Panny Marie. Pod jmény byl vyveden plastický reliéf sv. Bernarda, jehož přítomnost je posledním svědectvím příslušnosti Svatoboru k oseckému klášteru. Je tedy pravděpodobné, že pocházel z původního kostela.

Nejmenší zvon ze 14. století nesl na lemu německou legendu v gotických minuskulích: „O du son gottes erbarme dich unser im 1300 Jahr“ (Ó, Synu Boží, smiluj se nad námi 1.300. roku). Zvon byl roku 1916 zrekvírován na válečné účely. Největší zvon sv. Floriána z roku 1732 byl odlit ve zvonařské dílně Franze Vidala v Chebu. Na koruně zvonu byl situován latinský nápis: „S.S. Lavrenti Floriane atque donate nos contra saevientisignis atque tempestatis horrores praeservate“. A na věnci německý nápis: „Franz Vidal goss mich in Eger 1732“ (Ulil mne Franz Vidal v Chebu roku 1732).